Rubrika: Osobnosti proti mrakodrapu

Přitažlivost Olomouce spočívá mimo jiné ve faktu, že se v jeho architektuře odedávna střídaly vlivy z širokého evropského kulturního okruhu. Dnes se v ní však prosazují inspirace spíše asijské a nad tím bychom se měli vážně zamyslet.

Kameníci, kteří ve 12. století pracovali na výzdobě oken biskupského paláce, přišli do Olomouce nejspíše ze Špýru nebo z Porýní (1). Raně gotické halové trojlodí katedrály sv. Václava má svůj původ v severním Německu. Gotické interiéry olomoucké radnice, klenby nad trojlodím chrámu sv. Mořice nebo presbytář kaple sv. Alexia na Michalském vrchu lze vyvodit z tehdejšího evropského internacionálního stylu, zatímco kroužené žebroví radniční kaple sv. Jeronýma se podobá stavbám rakouského Podunají. Renesanční formy přinesli v 16. století do Olomouce Italové. Architekti z italsko-švýcarského pomezí navrhli v éře raného baroka nový biskupský palác nebo kostel sv. Michala, dokončený architektem vyškoleným v Římě. V 18. století projektují pro město církevní i vojenské stavby Slezané, Vídeňané a Francouzi. Ve století dalším a ještě v období nástupu moderny zde dominují architekti z Vídně. Ze staveb z éry první republiky můžeme vyčítat inspirace tehdejší holandskou, pařížskou nebo vratislavskou architekturou a západoevropský nebo snad euroamerický původ mají i formy nejlepších olomouckých budov z šedesátých až osmdesátých let 20. století. Ze stejně pestrých evropských zdrojů konečně čerpala olomoucká architektura z doby po Sametové revoluci ve svých nejhodnotnějších výkonech.
Tato evropská orientace olomoucké architektury, daná hlubokým zakořeněním Olomouce v evropských kulturních tradicích, se však v posledních letech začíná měnit. Poprvé jsem si to uvědomil koncem roku 2012, při cestě vlakem z Ostravy do Prahy ve společnosti profesora pražské Akademie výtvarných umění Emila Přikryla. Když vlak zastavil v Olomouci, pohlédl Přikryl z okna na mrakodrap RCO nad olomouckým nádražím a charakterizoval jeho architektonické pojetí jediným slovem: „Kazachstán!“

[Ukázat prezentaci]

Profesor Školy architektury na pražské akademii tak vyjádřil fakt, že se bohatě členěná forma tohoto mrakodrapu nápadně podobá monumentálním stavbám, jaké v posledním čtvrtstoletí vyrůstají v kazašských metropolích Almaty a Astana za vlády prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Z kazašských velkoměst si tento státník přeje vybudovat významná centra současného světa a ponouká proto architekty místní i zahraniční, aby pro Almaty a Astanu navrhovali stavby co nejzajímavější, co nejnápaditější a co nejbohatěji tvarované, což má někdy za následek jistou formální bizarnost. Že by se autoři mrakodrapu RCO v Olomouci vědomě poučili nějakou soudobou kazašskou budovou, to si v tomto případě nemyslím. Jejich zjevná chuť tvarovat stavbu co nejbohatěji a nejodvážněji je však přesto zavedla k formám, jakými se soudobá architektura Kazachstánu evidentně vyznačuje.

Mrakodrap RCO je stavbou výraznou a už zdálky viditelnou. Jeho zjevně orientální vzhled posouvá architekturu Olomouce za hranice evropské kultury. Události několika posledních týdnů spějí k tomu, že se Olomouc může dočkat další výškové dominanty, jejíž architektonická forma má cosi společného s moderní kazašskou architekturou. Na mysli mám projekt mrakodrapu Šantovka Tower od londýnského ateliéru Benoy (2).

Naše sdružení Za krásnou Olomouc proti tomuto projektu odpočátku vystupovalo, a to s argumentem, že stavba tak vysokého mrakodrapu na zvolené parcele odporuje zákonu o památkové péči (3). Šantovka Tower totiž má stát v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace, což jí zákon neumožňuje, a naruší tak historické panorama Olomouce, tvořené doposud věžemi a kupolemi kostelů a věží radnice. Investor mrakodrapu Richard Morávek však vynaložil velké úsilí, aby své odpůrce přemohl, a vše dnes nasvědčuje tomu, že aspoň vysocí představitelé města Olomouce se stavějí na jeho stranu.

Politické špičky města například nevysvětlitelně otálejí se schválením nové výškové regulace, k jejímuž přepracování je v únoru 2015 vyzval olomoucký krajský soud a jež by stavbě mrakodrapu zabránila (4). Stejně tak město brzdí přijetí stavební uzávěry, kterou pro tuto situaci výslovně doporučil Nejvyšší správní soud (5). Vedoucí městského památkového úřadu, paní Vlasta Kauerová, nerespektovala zamítavé stanovisko Národního památkového ústavu a projekt Šantovky Tower v říjnu 2013 schválila. Když úřad Olomouckého kraje její rozhodnutí v lednu 2014 zrušil, paní Kauerová projekt schválila znovu a krajský úřad zrušil její rozhodnutí podruhé. Poté, zjara 2016, však prošel odbor památkové péče na olomouckém kraji nečekanou reorganizací (6), jeho vedoucí Jindřich Garčic mezitím odešel do důchodu, a když v červnu 2016 schválila paní Kauerová projekt Šantovky Tower potřetí (7), jak to asi na kraji dopadne, když byl památkový odbor pohlcen odborem stavebním a Jindřich Garčic tam už není?

V debatách o projektu mrakodrapu na Šantovce jsme zatím věnovali málo pozornosti architektonické formě tohoto projektu a jejím inspiračním zdrojům. Mrakodrap se má vypínat nad půdorysem oválu, který se na obou koncích své podélné osy rozevírá, jako by oblé slupky na obou jeho bocích dávaly nahlédnout do jeho dužiny. Pátráme-li ve světové architektuře výškových staveb po původu takové formy, s velkou jistotou ji objevíme v architektonické produkci poválečné Evropy. Zdejší architekti tehdy začali řešit otázku, jak by se mohl typ amerického mrakodrapu podřídit nárokům evropské modernistické estetiky (8). Této estetizace přitom chtěli Evropané dosáhnout i za cenu, že budou svým výškovým stavbám dávat půdorysy z provozního hlediska méně výhodné než ty, jaké jim nabízel typický pravoúhlý půdorys jejich pragmatických amerických vzorů. Takový mrakodrap, jaký se Šantovce Tower nápadně blíží svými zaoblenými boky, které však k sobě úplně nedoléhají a zůstává tak mezi nimi úzká svislá škvíra, postavili v letech 1956-1961 v Miláně architekt Gio Ponti a konstruktér Pierluigi Nervi.

Vedle shod mezi milánským výtvorem Gia Pontiho a Pierluigiho Nerviho – mrakodrapem Pirelli – a mezi Šantovkou Tower se však obě stavby vyznačují mnoha rozdíly. Pirelli například nemá půdorys oválu, nýbrž velmi protaženého desetiúhelníka. Takové míry jako u olomouckého projektu od ateliéru Benoy navíc u milánské stavby nedosáhlo ani rozvírání jejího pláště na obou jejích špicích. Pátráme-li proto ve světové architektuře dál, po stavbě ještě podobnější Šantovce Tower, stěží přitom podruhé můžeme minout kazašské velkoměsto Almaty a jeho slavný hotel Kazachstán, mrakodrap z konce sedmdesátých let 20. století. Nejde tedy o architektonické dílo z éry prezidenta Nazarbajeva, nýbrž o stavbu z doby brežněvovské, a nemusíme pochybovat o tom, že v jejích odvážných a snad i hravých tvarech se její autoři snažili překonat strnulost a formální stereotypy tehdejší oficiální sovětské architektury (9). Právě tato hravost – snad až přetvarovanost – odlišuje hotel Kazachstán od střídmější a elegantnější formy Šantovky Tower. Přes všechny rozdíly, jakých bychom jistě mohli napočítat mnoho, se však hotel v Almaty ve svých hlavních rysech se Šantovkou Tower shoduje, jak se o tom každý z nás může přesvědčit srovnáním jejich fotografií v kazašském a vizualizací v olomouckém případě. Oba tyto mrakodrapy spojuje dohromady půdorys oválu, jehož vrcholové křivky jsou na obou koncích jeho podélné osy vykrojené.

Samozřejmě si tu musíme položit otázku, zda podobnost mezi oběma architektonickými díly není čistě náhodná nebo zda není dána společným vzorem – mrakodrapem Pirelli -, z něhož autoři hotelu v Almaty a projektu pro Olomouc vyvodili podobné formální důsledky nezávisle na sobě. Obě tyto možnosti není možné vyloučit, rozhodně to nepopírám. Nelze pominout ani fakt, že znalost poválečné architektury Sovětského svazu, a to včetně Kazachstánu, dnes není nijak běžná ani mezi velmi zasvěcenými znalci moderních architektonických dějin, takže předpoklad, že by hotel Kazachstán mohli znát architekti z londýnského ateliéru Benoy, se na první pohled zdá být hodně chatrný. Jenže my si můžeme být jistí, že londýnští architekti kazašskou architekturu znají. V září 2014 totiž ateliér Benoy dostavěl v Almaty komerční komplex Dostyk Plaza (10). Věřil bych tomu, že při návštěvách Almaty anglické architekty většina tamějších novostaveb nezajímala. Ignorovat však stavbu tak výraznou a tak zajímavou, jako je hotel Kazachstán, to by podle mého soudu žádný dobrý architekt nedovedl a snad ani nesměl.

Zdá se tedy, že pokud projekt ateliéru Benoy dosáhne všech povolení, obraz města Olomouce budou spoluvytvářet dvě výškové stavby podobné architektuře dnešního Kazachstánu nebo touto architekturou inspirované; mrakodrap RCO a Šantovka Tower. Rád bych k tomu připojil ještě jednu poznámku. Osobně se pokládám za umírněného multikulturalistu, protože věřím, že vzájemný styk různých kultur může někdy vést k jejich vzájemnému obohacení. Nakonec i architektura Olomouce může být pestřejší, přijme-li do sebe něco kazašského – anebo třeba japonského, arabského, indického nebo čínského. Uvážíme-li však, jak výraznou roli už dnes hraje v panoramatu Olomouce mrakodrap RCO u nádraží a jakou roli v ní sehraje mrakodrap Šantovka Tower, který má stát na samé hraně památkové rezervace, opravdu si nejsem jistý, zdali tato kazachstánizace siluety přinese Olomouci prospěch. Obraz města, jaký vyvěral z jeho kulturních tradic a jaký donedávna utvářela architektura evropského okruhu, budou nyní určovat stavby, jejichž forma pochází z jiných kultur. Taková změna se mi jeví jako příliš unáhlená a příliš radikální. Staří Řekové měli pro takové situace dvě hluboká ponaučení: „Všeho s mírou“ a „Ničeho příliš“. Myslím, že bychom se této moudrosti měli držet.

(1) Instruktivní přehled kulturních sítí, do nichž se Olomouc od raného středověku zapojovala, podává doposud nepřekonaná kniha Iva Hlobila, Milana Tognera a Pavla Michny Olomouc, Praha 1984.

(2) Tvorbu tohoto ateliéru a jeho postavení na současné architektonické scéně jsem se pokusil charakterizovat v odborném vyjádření pro územní pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci v roce 2013. Podstatný úryvek z toho vyjádření je dostupný v archívu webových stránek sdružení Za krásnou Olomouc, duben 2013.

(3) Viz k tomu například Rostislav Švácha, Olomouc – město mrakodrapů? Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30. Dostupné i na webových stránkách sdružení Za krásnou Olomouc.

(4) http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky. Šantovka Tower se zatím stavět nezačne. Soud sice zrušil výškovou regulaci, dal ale městu rok na nápravu (zpráva z 25. 2. 2015).

(5) Viz Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovce tower, webové stránky Za krásnou Olomouc, 11. 11. 2015.

(6) http://www.hanackyvecernik.cz/zpravy/: Kraj zrušil památkáře. Je to příprava na schválení Šantovka tower?

(7) http://olomoucky.denik.cz/zprávy_regic: Šantovka Tower je o krok dál. Stavba získala jedno z razítek.

(8) Postoj poválečných evropských architektů k typu amerického mrakodrapu výborně postihuje Alan Colquhoun, Regionalismus a technika, in: Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 19-21.

(9) Hotel Kazachstán v Almaty – tehdejší Alma-Atě – navrhl tým sovětských architektů pod vedením Jurije Ratušného a Lva Uchobotova, dokončen byl v roce 1978. Kritička Radka Sedláková charakterizovala v Architektuře ČSR XXXIX, 1980, s. 42 jeho koncept jako „bláznivou fantazii, která v sobě našla sílu realizovat se“. Viz k němu také Katharina Ritter-Ekaterina Shapiro/Obermair-Dietmar Steiner-Alexandra Wachter, Soviet Modernism 1955-1991: Unknown History, Wien-Zürich 2012, s. 186-187.

(10) www.benoy.com/news/2014/09/benoy-celebrates-the-opening-of-dostyk-plaza. Vyhledáno 25. 6. 2016.

Deník iDnes má velkou zásluhu o to, že občany pohotově informuje o vývoji událostí kolem projektu věžové obytné budovy Šantovka Tower v Olomouci. Článku redaktora Michala Poláčka z 9. 11. 2015 však musím vytknout, že svým pojetím zastírá podstatu celého problému. Jde totiž o to, že investor chce tuto věžovou budovu postavit v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace a že tento záměr proto odporuje zákonu o památkové péči. Investor nepochybně věděl, že se jeho projekt dostane do rozporu se zákonem. Spoléhal se však podle mého názoru na to, že se mu různými kličkami a na základě dobrých vztahů s olomouckou městskou správou podaří zákon obejít. Není to tedy tak, že by existoval nějaký odvážný projekt a že by mu město Olomouc schválně házelo klacky pod nohy. Olomoucká městská správa se proti věžové budově Šantovka Tower bránit musí, protože stavba tohoto mrakodrapu odporuje zákonu. Bylo by pěkné, kdyby deník iDnes sledoval, proč je obrana města tak liknavá a proč tak poskytuje investorovi velký manévrovací prostor. Věřím však tomu, že další stati tohoto deníku o olomoucké kauze přinesou na tyto otázky odpověď.

Že je diskuse nad tématem výškových staveb v Olomouci potřebná, si nemyslí jen Iniciativa Občané proti Šantovka Tower. V rozhovoru pro Literární noviny architekt Osamu Okamura dobře postihl nešvary olomoucké kauzy. „Celý proces je od začátku nešťastný. Je to ukázkový příklad nezvládnuté komunikace s městem, neziskovými organizacemi a veřejností“, uvádí svoje zamyšlení Okamura. „V tuto chvíli je Šantovka Tower naprosto nevyargumentovaná. Pokud developer městu nedokáže, že mu projekt něco přináší, pak takový dům nemá právo na existenci. Nechápu, proč investor o své vizi více nediskutuje a nevyjadřuje se na veřejných fórech.“

Se souhlasem redakce nabízíme celý rozhovor z Literárních novin č.2/2014.

Olomouc patří k  nejkrásnějším městům v  České republice. Zasloužilo se o to její historické jádro s  jedinečnými památkami a stejně jedinečnou siluetou, kterou kromě starých věží akcentují tři kupole barokního kostela sv. Michala. Architektuře moderní se však Olomouci nikdy příliš nedařilo. Starý povzdech kritika J. B. Svrčka z  roku 1933, že „z větších moravských měst je Olomouc zvláštním případem, kde přes řadu pokusů (…) nepodařilo se novodobé architektuře vůbec zakotviti“, nevyznívá ani dnes jako nadsázka. Po roce 1989 se, pravda, chvíli zdálo, že se stav věcí změní k  lepšímu, a to hlavně díky dlouhodobému řediteli Muzea umění Pavlu Zatloukalovi. Díky politickému vlivu, jaký si po sametové revoluci dokázal získat, prosadil Pavel Zatloukal vypsání architektonické soutěže na úpravu Horního náměstí. Z titulu ředitele dal přestavět muzejní budovu v  Denisově ulici a areál dnešního Arcidiecézního muzea u olomoucké katedrály. K  těmto počinům celostátního významu, vždy obohacujícím historické jádro o novou kvalitu, se během doby připojilo několik dalších, o jaké se zasloužili jiní patroni či investoři: kancelářská budova Povodí Moravy, Vila na sile, centrum ekologické výchovy Sluňákov, pavilon počítačové tomografie ve Fakultní nemocnici, vzorkovna Dřevo Trustu, nová budova přírodovědecké fakulty. U této poslední stavby, jediného opravdu důležitého stavebnického výkonu olomoucké univerzity za poslední čtvrtstoletí, se nicméně zdá být příznačné, že se proti němu vzedmula vlna odporu olomoucké veřejnosti. A její neméně ostré útoky zamířily na poslední velký a bohužel zatím neuskutečněný záměr Zatloukalův, návrh muzejní budovy středoevropského centra umění SEFO pro velkou proluku v  Denisově ulici.

S  popularizací moderní architektury to u nás není beznadějné. Každý rok o ní vycházejí desítky knih, má rubriky ve velkých denících a týdenících, točí se o ní televizní seriály. Propagují ji také občanská sdružení, například pražský Kruh, ostravský Okrašlovací spolek nebo sdružení Za krásnou Olomouc s  jeho Cenou Rudolfa Eitelbergera. V  masovém měřítku však olomouckou veřejnost takové iniciativy dosud příliš neovlivnily. Má vkus buď vůbec nijaký, anebo špatný. A má-li vkus špatný, nelze se divit, že odpor, jakým zahrnula dobrou a kvalitní budovu přírodovědecké fakulty a odvážný, ale ke starým principům utváření historického centra velice vnímavý projekt SEFO, tato veřejnost neprojevuje vůči stavbám, které jsou špatné neoddiskutovatelně. Nechci tu probírat bolestný případ takzvaného Ušatého domu, jehož autor je mi osobně sympatický a jistě už poznal, jakých poklesků se v  jeho architektuře dopustil. Naivní touha devadesátých let 20. století, postavit v  krajském městě jakýsi Tančící dům číslo 2, si tady vybrala svou daň. Smutnější následky pro obraz Olomouce nicméně má touha místních investorů a politických špiček stavět domy věžové. Začalo to neuměle vytvarovaným mrakodrapem u železničního nádraží, stavbou s  obtížně identifikovatelným autorstvím, u níž slovo „Kazachstán“, jak její pojetí lapidárně definoval profesor Emil Přikryl, vystihuje úplně všechno. „Kazachstánem“ však bohužel tato mrakodrapová mánie neskončila. Následoval téměř stejně nepodařený mrakodrap Bea na třídě Kosmonautů, budova opět s nesrozumitelným autorstvím a zároveň budova, která stojí nebezpečně blízko historického centra a poškozuje z  několika pohledů jeho siluetu.

Vedle Bey se má mimochodem nyní octnout „věž Spiritualia“, společenské a duchovní centrum nápadně svým tvarem připomínající televizní věž na hoře Ještěd u Liberce od Karla Hubáčka – stavbu nepochybně krásnou, ale proč by se její kopie měla promítat do jedinečného olomouckého panoramatu? Korunu všemu tomuto úsilí, přidat ke staré siluetě Olomouce novotvar, „doplnit“ ji, jak se o tom podivně vyjádřil jeden brněnský architekt, hodlá nasadit projekt mrakodrapu Šantovka Tower, který má tentokrát stát přímo v  ochranném pásmu olomoucké historické rezervace.

Otázka stavby mrakodrapů na okraji historického jádra nějakého města by si zasloužila zamyšlení hlubší nežli to, jaké může podat moje stať. V  ní aspoň upozorním na fakt, že silueta, jakou to či ono historické město dostalo během několika staletí svého vývoje, představuje téměř vždy něco jedinečného a nenapodobitelného. Každé staré město ji má jinou. Díky tomu každý člověk pozná, kde vlastně žije a kde je doma. Takovou siluetu lze jistě snadno změnit, například stavbou mrakodrapů. Ale ta stará, jedinečná silueta tak bude nenávratně ztracená. Avšak nejen to. Já tvrdím, že mrakodrapy, jaké by do siluety starého města mohly zasáhnout, povedou k  tomu, že se města začnou podobat jedno druhému, protože městské siluety „doplněné“ mrakodrapy jsou všechny v  podstatě stejné. Jedinečné staré věže kostelů a radnic mrakodrapy přebijí. Může to mít za následek, že za chvíli si v  Olomouci budeme připadat, jako bychom se octli například v  Brně. A to by přece obyvatelé obou měst nechtěli.

Vedle mylného argumentu, že Šantovka Tower může siluetu Olomouce vhodně „doplnit“, stoupenci tohoto projektu říkají, že stavbu mrakodrapů si žádá naše doba; že městu, aby najelo na trajektorii rozmachu, ani nic jiného nezbývá, než stavět do výšky. Jinak řečeno, stavět mrakodrapy si žádá duch doby, Zeitgeist. Tady jde o argumentaci fatalistickou a podle mého soudu hluboce nedemokratickou. Není to přece tak, že když víme, že věci se ubírají špatným směrem, tak že nemáme šanci se takovému vývoji vzepřít. A stavba mrakodrapů v  ochranné zóně historického centra se podle mého soudu takovým špatným směrem vydává. Fatalistickou atmosféru po Olomouci šíří i názory primátora Novotného a některých městských radních, podle nichž oni nemůžou proti stavbě mrakodrapu nic udělat, protože zdali jde o záměr správný nebo nesprávný, to prý přísluší rozhodnout jen úřadům městské nebo státní správy. Úřady městské jsou ovšem na chování radních silně závislé, a není divu, že jeden z  nich – odbor památkové péče -, když vytušil, že primátor stavbu mrakodrapu skrytě podporuje, tak tento záměr posvětil kladným rozhodnutím.

Jde-li o konkrétní fakta, záměr vystavět 75 nebo snad dokonce 78 metrů vysoký mrakodrap v  olomoucké Šantově ulici se poprvé objevil na návrhu nového územního plánu Olomouce od brněnské kanceláře Knesl-Kynčl. Na veřejné debatě, kterou v  prosinci 2011 o tomto návrhu územního plánu uspořádalo sdružení Za krásnou Olomouc a jíž se zúčastnil i primátor Novotný, vystoupil proti mrakodrapu autor těchto řádek. Až o rok později investor stavby zveřejnil její projekt. Podmínku rady a zastupitelstva Olomouce, že stavba mrakodrapů bude možná, půjde-li o architekturu světové úrovně, splnil investor tak, že projekt stavby objednal u londýnské kanceláře Benoy, specializované na navrhování komerčních budov v  Asii, na Ukrajině nebo ve Velké Británii, kde už tento ateliér dvakrát získal cenu Carbuncle Cup za spoluautorství nejošklivější stavby na britském území. Ministerstvo kultury České republiky si mezitím vymínilo, že tak vysoká stavba v  ochranném pásmu památkové rezervace se nesmí do nového územního plánu Olomouce zahrnout, protože by samozřejmě odporovala zákonu o památkové péči. Olomoucké zastupitelstvo však dodnes tento plán neschválilo a investor toho chce využít, protože starý územní plán takovou stavbu na Šantovce umožňuje.

Jak jsem již uvedl, v  říjnu 2013 získal projekt mrakodrapu souhlas magistrátního odboru památkové péče. Stalo se tak navzdory faktu, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v  Olomouci schválit projekt Šantovky Tower nedoporučilo. Za toto územní pracoviště, investorem neustále napadané z  předpojatosti a neodbornosti, se v  září 2013 postavila vědecká rada generální ředitelky Národního památkového ústavu v  Praze a v  prosinci téhož roku pak dokonce vědecká rada filozofické fakulty olomoucké univerzity. Stojíme tu před dalším z  mnoha případů, k  jakým vede dvojkolejnost české památkové péče: doporučení, jaká vydávají „národní“ památkáři, památkové odbory městské nebo státní správy často nerespektují, jako se to už třeba v  Praze stalo běžnou praxí. Rozpor mezi oběma těmito památkářskými kolejemi zatím v  Olomouci vyřešila vyšší instance, památkový odbor krajského úřadu, který našel ve stanovisku magistrátního odboru památkové péče mnoho právních a procesních nedostatků a 23. ledna 2014 je zrušil. Jelikož však investor Šantovky Tower vložil do projektu svého mrakodrapu, do jeho propagace v  médiích a do právníků, kteří projekt obhajují, mnoho peněz, lze očekávat, že si tento verdikt nedá líbit a že se tak celá situace bude opakovat.

V  prvních odstavcích své stati jsem se kriticky vyjádřil o vkusu olomoucké veřejnosti. Teď musím přiznat, že v  případě Šantovky Tower jsem jí ukřivdil. Alespoň jedna část olomouckého publika si v  této kauze počíná skvěle. Liší se v  tom od olomouckých médií, která o kritice Šantovky Tower buď neinformují vůbec, anebo jen trochu, aby je nikdo neobvinil z  cenzury. Stanoviska blízká investorovi a podivným postojům magistrátu se přitom v  médiích objevují často a dostávají v  nich hodně prostoru. Kritické iniciativy sdružení Za krásnou Olomouc se tak často můžou spolehnout jen na vlastní webové stránky. Probouzet olomouckou veřejnost se jim přesto poznenáhlu daří. První petici proti Šantovce Tower z  roku 2012 podepsalo asi osm stovek, druhou z  roku 2013 už přes dva tisíce občanů. Několik set Olomoučanů se zúčastnilo demonstrace a pochodu proti mrakodrapu v  říjnu minulého roku. Do ankety sdružení Za krásnou Olomouc proti mrakodrapu na Šantovce přispěly významné osobnosti olomouckého života, pan arcibiskup Graubner, profesoři Zatloukal, Jařab, Mezihorák, Hlobil, děkan filozofické fakulty Jiří Lach. Mou velkou úctu si tady zaslouží i členové Klubu architektů Olomoucka, kteří se k  aktivitám Krásné Olomouce připojili, přestože je můžou čekat různé ústrky magistrátních úřadů a úbytek zakázek od města.

Mezi odpůrci Šantovky Tower v  uvedené anketě se objevili i významní pražští a brněnští architekti. Investor mrakodrapu se rovněž snaží získat na svou stranu nějaká slavná jména, není však v  tom směru úspěšný. Jistě mu přitom nepomůžou ani invektivy proti kritikům projektu; jejich označování za „lidi nekompetentní a v  oboru ne dost informované“, na jaké lze narazit v  jednom z  posudků, které investor získal na obhajobu svého záměru. O Aleně Šrámkové, Miroslavu Masákovi, Emilu Přikrylovi, Josefu Pleskotovi a jiných předních českých architektech, kteří v  uvedené anketě proti mrakodrapu vystoupili, opravdu není správné říkat, že to jsou lidé nekompetentní a v  oboru ne dost informovaní. 

Kdo je odborník, jakou váhu a hodnotu mají ve sporu o mrakodrap odborná stanoviska, o tom bych tu rád pronesl několik posledních poznámek. Z  průběhu celého sporu vyplývá, že ani investor Šantovky Tower, ani olomoucký magistrát v  čele s  primátorem Novotným názory odborníků nechtějí respektovat. Zdá se přitom jasné, že konečné slovo v  tomto sporu nebudou mít odborníci, nýbrž politici – nejspíše to budou olomoučtí zastupitelé. Já bych ani nechtěl, aby odborníci o všem rozhodovali; v  prospěšnost „vlády odborníků“ nevěřím. Vadí mi však, když mi politici naznačují, že jejich názor na danou věc má stejnou odbornou hodnotu jako názor skutečného odborníka, jako by politici všemu rozuměli nejlíp. Tak to samozřejmě není, na takovém základě by společnost nemohla fungovat. Tendenci ke zpochybňování hodnoty názoru odborníků dovedl k  jisté dokonalosti primátor Novotný, když ji na jednom diskusním setkání s  občany v olomouckém Vlastivědném muzeu obohatil myšlenkami postmoderního pluralismu o stejné váze a rovnocennosti všech možných soupeřících názorů. Názor odborníka, který se architekturou zabývá celý život, by podle takové myšlenky měl stejnou odbornou hodnotu jako názor občana, který tomuto tématu nikdy nevěnoval víc než dvě tři minuty. Jednou je názor z  odborného hlediska hodnotný, podruhé není, bohužel bez ohledu na to, který z  nich se nakonec prosadí. Osobně doufám, že ve sporu o Šantovku Tower zvítězí hodnotný odborný názor; takový, podle kterého stavba mrakodrapu v  ochranném pásmu památkové rezervace znamená neodpustitelný hazard s  její jedinečnou siluetou, odporuje proto zákonu o památkové péči a stala by se projevem nekulturnosti a barbarství.

Publikováno in: Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30.

Aktuálně k tématu také pořad Českého rozhlasu Olomouc

Příspěvek Františka Chupíka, ředitele NPÚ v Olomouci k zamýšlené výstavbě Šantovka Tower v Olomouci ze Sborníku Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci 2013.

Definovat to, co je příznivé vždy a za všech okolností, není jednoduché. Vhodné, pozitivní, přátelské, prospěšné, souhlasné… Ve spojení s charakterem to může vést ve finále k harakiri spíš než k satori. Přesto je nutné postoupit střet o naplnění pojmů obsahem v kruciálních situacích odvážně, zvláště pokud se týká dopadu na významné celky, mnoho lidí a v disciplíně, která se začasté nedá spolehlivě změřit.

Česká památková péče (a s ní celá společnost) si naložila skutečně nelehký úkol. Po druhé světové válce totiž přešla systematicky od péče o jednotlivosti (aniž by na tuto rezignovala) k plošné ochraně urbanistických celků, hlavně měst.¹ Důvody byly mnohokrát popsány: ztráty na stavebním fondu v důsledku válečných událostí, snaha nepokračovat v plošných demolicích z předchozích desetiletí vč. nevhodných náhrad, ale také touha udržet obyvatele v centrech měst. Institucionalizace ochrany se projevila ve vyhlášení prvních 30 městských památkových rezervací² (dále jen MPR) již roce 1950 (mezi nimi i Olomouc). Počet chráněných území narůstal³, stejně jako úředních aktů k potvrzení již jednou prohlášených lokalit (konkrétně pro město Olomouc 13. 4. 1971 a naposled 21. 12. 1987). Nedlouho po změně společenských podmínek v roce 1989 bylo zřejmé, že centra historických měst nevyžijí z pouhé ochrany, ale potřebují rozsáhlou regeneraci spojenou s programovým financováním ze státních, obecních a soukromých prostředků.⁴

[Ukázat prezentaci]

Laskavý čtenář odpustí, že přeskočím etapu „bílých ponožek“ v polobotkách začínajících podnikatelů 90. let dvacátého století, přestože jde o období, kdy se formovaly kořeny novodobého pojetí podnikání a soukromého vlastnictví v dnešní české společnosti. Šoková terapie změny se pochopitelně odrazila i v památkovém fondu stavebním boomem, nejdramatičtěji se ale vepsala do vybavení církevních staveb.⁵ Naše prostředí si také musí dodnes vystačit se stávajícím zákonem č. 20/1987 Sb. O státní památkové péči, byť novelizovaným. Soustavu národních norem doplňují závazky ČR přijaté na mezinárodním poli, hlavně Úmluva o světovém dědictví, architektonickém dědictví Evropy, archeologickém dědictví Evropy a Evropská úmluva o krajině č. 13/2005.⁶ Je zde nutné osvětlit základní rozložení sil v rozhodovacích procesech o památkovém fondu: totiž fakt, že odborná organizace státní památkové péče (od 1. 1. 2003) Národní památkový ústav (dále jen NPÚ), podle předpokladu zákona soustřeďující nejvíce potřebné odbornosti (teoretické kompetence), nedisponuje rozhodovací pravomocí, která je svěřena soustavě správních orgánů (obce s rozšířenou působností, krajské úřady, ministerstvo kultury). Zjednodušeně řečeno: je povinností správního orgánu (výkonná složka památkové péče) o vyjádření NPÚ požádat, ve správním řízení se s ním vypořádat, ale není uzákoněno se jím řídit (aplikace principu volného hodnocení důkazů). Tato dvoukolejnost výkonné a odborné složky památkové péče má některé neblahé důsledky, z nichž nejzávažnější je ten, že s rostoucí silou účastníka řízení (rozuměj peněz) a velikostí města, kde je záměr připravován, roste tlak účastníkovi řízení vyhovět. Zkoumat detaily této úměrnosti by k ničemu nevedlo, důsledky např. v hlavním městě Praze jsou toho výmluvným dokladem. Nelze si však idealizovat, že tomu tak nebylo i v minulosti. Je nutné mít na paměti, že může jít o situace, kdy zaměstnanec příslušného úřadu (tedy tzv. výkonný památkář) rozhoduje o záměru požívajícím podpory místní samosprávy (politického vedení města), která úřad zřizuje.⁷ Tento defektní důsledek reformy veřejné správy (od 1. 1. 2003, kdy zanikly okresní úřady) přenosem státní moci postavil úředníky do neřešitelných situací, kdy mají hájit mnohdy proti vůli místní samosprávy (ovšem zřizující úřad) veřejný zájem na poli památkové péče. Není výjimkou, že úředník je organizačně začleněn kumulovaně do struktur koncepce a rozvoje, stavebního úřadu, dokonce i do investic města (sic!). Má tak skloubit protichůdnost veřejného a lokálně politicky legitimního (?) zájmu, ačkoliv jde stále o orgán státní památkové péče! Tabuizovat donekonečna tento fakt je nebezpečné pro všechny strany krom těch, kteří této situace využívají a zneužívají. Těžko říci, jak dlouho takové poměry víceméně zjevné podjatosti u mnoha správních řízení vydrží, když jsou dobře známy všem zainteresovaným.

Záměr uskutečnění další výškové budovy⁸ v Olomouci s „hravě“ bilingválním názvem Šantovka Tower do očí veřejnosti vstoupil jasněji zjara roku 2012, kdy členové o. s. Za krásnou Olomouc předali veřejně primátorovi města petici proti výškovým stavbám s více než 800 podpisy občanů vč. tří papírových modelů olomouckých věžáků.⁹ Pozoruhodným výkonem sdružení bylo rovněž uspořádání ankety mezi osobnostmi o potřebě uchování vzácného panoramatu města Olomouce.¹⁰ Toho roku bylo otevřeno věžové BEA centrum na tř. Kosmonautů. Investor sice nepravdivě, ale zato spokojeně konstatuje, že: „… výšková budova BEA centra Olomouc je jedinou budovou v Olomouci s přímým výhledem na centrum města…“¹¹ Co je bonusem pro umístění této stavby (blízkost centra), o jejímž architektonickém autorství se spíše taktně mlčí,¹² při pohledu z opačné strany nevyznívá až tak příznivě (obr. 1). Budova se velmi výrazně vepsala do panoramatu města a to krajně nevhodně svou výškou, jež při vzdálenějších pohledech kontrastně konkuruje významným dominantám středu města. Stačí vystoupat na vyhlídkovou věž kostela sv. Mořice nebo radnice. Dokonce od hospody U Anči v Hejčíně ji pozorovatel spatří v nepříjemných vztazích levitovat nad střechami bývalého jezuitského komplexu (obr. 2) a opalizovat ve večerním slunci. Tento případ jasně ukazuje, jak je potřebné ochranné pásmo MPR v Olomouci, která je obecně citlivá již na výšky staveb okolo 30 m¹³ (blíže k centru se jeví vhodná hladina 20 m, při cca 40 m se podílejí na panoramatu, vyšší pak ovládají pohledy). Věž BEA centra byla však vztyčena v místě mimo plochu ochranného pásma MPR Olomouc a jakékoliv územní a výškové regulativy platné v době schvalování¹⁴ ji nezastavily.

Odpověď vedení města k petici o. s. Za krásnou Olomouc na sebe nenechala dlouho čekat (13. 6. 2012), když se odvolala na starší přijaté stanovisko Rady města Olomouce z roku 2008 cit.: „ Z hlediska výškové hladiny navrhované zástavby v území bude pro stanoviska RmO v budoucnosti klíčovým faktorem kvalita konkrétního architektonického řešení, přičemž blízkost historického jádra města klade mimořádně vysoké nároky na architektonickou kvalitu zástavby, navrhované pro funkci administrativy, bydlení a komerce. Realizace výškové dominanty s funkcí bydlení v lokalitě, je pak s ohledem na hodnoty historického dědictví města Olomouce podmíněna předložením architektonického řešení na nejvyšší úrovni soudobé architektury v evropském i světovém měřítku.“¹⁵ Jak bude onu světovost architektonického řešení městská rada posuzovat, jsme se již ze zasedání vedení města nedozvěděli. Nicméně na scénu vstupuje koncem roku 2012 další významný hráč celého případu (aby dovysvětlil onu světovou kvalitu?): investor. Je jím SMC Development a.s. (skrze Office park Šantovka s.r.o.),¹⁶ která ve své tiskové zprávě ze dne 11. 12. 2012 ujišťuje, že cit.: „Design dominanty má skutečně světovou kvalitu, je elegantní a subtilní zároveň, nezastiňuje historické centrum … ke spolupráci byl pozván světoznámý ateliér Benoy…“¹⁷ Investorovi nelze upřít, že svůj záměr před zahájením schvalování zveřejnil formou výstavy v Přírodovědecké fakultě UP, ač nemusel. Tím ovšem pozitiva projektu rezidenční dominanty a průhledného PR končí, jak se čtenář snad přesvědčí níže.

Alespoň v krátkosti je nutné malou odbočkou zmínit lokalitu, kam je Šantovka Tower navrhována. Jde o areál bývalého podniku tukového průmyslu MILO na jihovýchodním okraji historického centra Olomouce, u ohbí ulice Šantovy a břehu Mlýnského potoka. O důvodech a způsobu ukončení průmyslové činnosti v této lokalitě a personálním propojení se současným investorem jsou vedeny občasné spekulace.¹⁸ Nástupcem stržených budov¹⁹ má být multifunkční revitalizované území zahrnující nákupní centrum (Galerie Šantovka), obytná a oddechová zóna označovaná jako nová čtvrť. Dopravní spojení má krom lávky pro pěší z okraje historického centra u Tržnice také zajišťovat nová větev tramvajové dopravy na Nové Sady, nyní dokončovaná.²⁰ Harmonicky k tomu se otevřelo v říjnu 2013 samotné obchodní centrum (důvod označení galerie není autorovi znám).²¹ Architektura světoznámého ateliéru Benoy²² popírá měřítko svého okolí²³ a je srovnatelná svým umístěním s ještě drastičtěji lokalizovaným obchodním centrem City Park v Jihlavě (obr. 3). Národní památkový ústav byl ve svých vyjádřeních vždy a konzistentně proti schválení Galerie Šantovka. Výkonný orgán státní památkové péče, Magistrát města Olomouce záměr k realizaci připustil. Stavba obchodního centra tedy stojí v souladu s rozhodnutím státní správy na úseku památkové péče (obr. č. 4,5).

Ale zpátky k trnité cestě věže na Šantovce k nebi. Za situace, kdy záměr investora realizovat výškovou stavbu zjevně nepožíval otevřené podpory jakékoliv veřejné či odborné autority, byla uspořádána v únoru 2013 veřejná debata s názvem Výškové stavby a rozvoj města Olomouce?²⁴ Na debatu byl přizván i zástupce investora, který se nedostavil. Na rozdíl od primátora města Martina Novotného, všeobecně respektovaného profesora Rostislava Šváchy a ředitele NPÚ ÚOP v Olomouci Františka Chupíka. Diskuze vyzněla poněkud jednostranně a rozpačitě (nikoliv vinou pořadatele), protože na ní chyběli hlasitější zastánci výškových staveb (pokud mimo investora existují) vyzbrojení rozumnou argumentací pro vyváženou rozpravu. Dne 5. února 2013 se na vedení města a zastupitelstvo obrátili otevřeným dopisem také členové spolku Klub architektů Olomoucka²⁵ s jednoznačným odmítnutím záměru Šantovka Tower.²⁶ Občasnou výměnu protichůdných názorů přes různá média²⁷ konečně jednoznačně nasměřovala žádost investora o vydání rozhodnutí na úseku státní památkové péče pro územní řízení. V prodloužené lhůtě vydal NPÚ v Olomouci dne 16. 4. 2013 své vyjádření k navrhovanému záměru. Po různých konzultacích o možnostech osvětové činnosti NPÚ (uložené mu ve statutu zřizovatelem) v protikladu k neveřejnosti správního řízení bylo také rozhodnuto o zveřejnění plné argumentace a to formou tiskové zprávy 17. 4. 2013.²⁸ Ještě než bude sumarizováno, co se v rámci řízení výkonnému orgánu státní památkové péče poskytlo, je nutné připomenout, co vše bylo známo k datu vydání odborného vyjádření k záměru výstavby. Investor jej představil výstavkou a umístil na svém webu vizualizaci objektu (obr. č. 6), odpůrci zakreslili hmotu do stávajícího panoramatu (obr. 7), Město Olomouc zapůjčilo Klubu architektů Olomoucka prostorový digitální model města k zákresu (obr. 8, 9).²⁹ NPÚ ÚOP v Olomouci využilo možnosti vidět v prostorovém modelu města pracovní vizualizace Šantovka Tower, a to přímo u oddělení územního plánování a architektury Magistrátu města Olomouce, nikoliv zprostředkovaně. Jak se ukázalo, šlo o vhodný krok, neboť bezradný investor krom mediálních útoků na údajnou neodbornost a podjatost osob v NPÚ³⁰ poukazoval na to, že je při argumentaci čerpáno z webových serverů odpůrců výstavby.³¹ Tedy NPÚ čerpal mimo jiné z oficiálního prostorového modelu 3D města a hmotové vizualizace, kterou mu představilo oddělení územního plánování a architektury. Bylo také nutno posoudit projektovou dokumentaci, jejímž autorem je Alfa projekt Olomouc, a.s. s nespecifikovaným podílem konceptu architektury Benoy. Mnoho nevypovídající zákresy stavby do deseti nekvalitních fotografií lze hodnotit pouze jako zlomyslnost anebo zřejmý tah autorů znejasnit dopad do pohledů na historické jádro města. Z předloženého projektu se ve vztahu k zájmům památkové péče dalo spolehnout na lokalizaci, rozměry díla s výškou 75 m, plus 3-4 m tzv. křídel převyšujících tuto úroveň a charakter stavby opláštěné sklem. Projekt potvrdil, že jde o umístění v oblasti ochranného pásma MPR Olomouc, s dopady na panorama města se však jeho autoři nijak nevypořádali, pokud nepočítáme nic neřešící půdorysnou orientaci užší strany směrem k centru. Takto navržený dům by dost dobře mohl stát v Thajsku, Číně, na Blízkém Východě či kdekoliv jinde. Čím přísluší na Hanou, není architektonickým jazykem projeveno.

Klíčové pro posuzování záměru realizovat Šantovka Tower z hlediska památkové péče musí být zejména polemika se dvěma legislativními rámci:

1. Výnosem Ministerstva kultury České republiky ze dne 21. 12. 1987 Č. J. 16.417/87 — VI/1 o prohlášení historických jader měst (…) Olomouce, (…) za památkové rezervace a

2. Rozhodnutím ONV Olomouc dne 27. 7. 1987 pod č. j. Kult. 1097/87/Tsř. o vyhlášení Ochranného pásma MPR Olomouc (dále jen OP MPR OL)

Ad 1. Výnos o MPR Olomouc stanoví v §4 odst. 1) že předmětem státní památkové péče v historických jádrech měst, prohlášených za rezervace, jsou cit:
a) historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotová skladba, městské interiéry včetně povrchu komunikací, plochy zvýšené ochrany, ostatní chráněné plochy a podzemní prostory,

b) hlavní městské dominanty v dálkových i blízkých pohledech, …

mimo další ustanovení zajišťující zvýšenou ochranu historicky nejvýznamnějšímu a nejlépe dochovanému urbanistickému souboru na Moravě, který ve své bohaté prostorové skladbě zahrnuje vynikající soubory monumentální architektury, opevnění, měšťanských domů i plastik dokládajících jeho tisíciletý stavební vývoj od raného středověku až po vysoce hodnotná díla architektury 20. století.³²

Ad 2. Rozhodnutí o OP MPR OL stanoví, že účelem ochranného pásma je zajištění zvýšené ochrany širšího území okolo městské památkové rezervace před nepříznivými vlivy a zásahy. Jedná se zejména o usměrňování stavebně technické činnosti, která by mohla nepříznivě ovlivnit celkový výraz a charakter MPR a jejího okolí.

Výsledkem porovnávání vizualizací navrhované věže na Šantovce s uvedeným Výnosem o ochraně MPR Olomouc a Rozhodnutím o OP MPR OL byla tato zjištění:³³

Vizualizace navrhované novostavby prokazují výrazně negativní dopad na dochované historické panorama historického jádra města z dálkových a bližších pohledů. Zvláště negativně se projeví zásah do panoramatu historického jádra města z dálkových pohledů od jihu k severu. Výškový objekt se bude výrazně rušivě uplatňovat v blízkosti kostela sv. Michala, který je situován na nejvýše položeném místě městské památkové rezervace na tzv. Michalském pahorku. Díky ojedinělé modelaci terénu historického jádra města tvoří spolu s věží radnice, kostelem sv. Mořice a kostelem Panny Marie Sněžné jedinečnou urbanistickou kompozici. Novostavba se v případě realizace prostorově vklíní mezi kostel sv. Michala a kostel Panny Marie Sněžné a svou výškou, při pohybu východním či západním směrem dominanty pohledově překryje, opticky zcela ovládne daný prostor (obr. 10). Urbanistická kompozice historických výškových dominant, tedy předmět památkové ochrany, bude poškozen a znehodnocen. Dálkový pohled z jihovýchodu (od plynárny) na panorama historického jádra města, tvořené objekty radnice, kostelem sv. Michala a kostelem Panny Marie Sněžné v popředí s objekty bývalého jezuitského komplexu, bude narušen výškovou dominantou, která se uplatňuje nalevo od této kompozice staveb. Silueta objektů se projevuje v souvislé linii přes kostel sv. Michala na tzv. Michalském pahorku až po historické budovy bývalého jezuitského komplexu v pozadí s kostelem Panny Marie Sněžné. Podnož tvoří pozůstatek městského opevnění, zakrytý stromovým patrem Bezručových sadů. Stromové patro je dnes hodnotnou součástí dochovaného panoramatu města. Nad touto zelenou podnoží je viditelná horní část historických budov. Navržená výšková stavba znehodnotí dálkový pohled na historické panorama svou naddimenzovanou výškou, neboť nenechává prostor pro pohledové uplatnění nejvyššího místa městské památkové rezervace Michalského pahorku s výškovou dominantou kostelem sv. Michala. Negativní dopad na historické panorama města se projeví z dálkových pohledů ze Samotíšek a Droždína. Kompozici tvoří výšková dominanta kostela sv. Václava a kláštera Hradisko, v pozadí s věžemi kostela sv. Michala, Panny Marie Sněžné a radnice. Nalevo se uplatňuje navržená výšková dominanta, která vytváří nežádoucí protiváhu historických výškových dominant, čímž jejich výškové dominantní působení v krajině potlačuje. Tuto protiváhu již částečně vytváří stávající nový výškový objekt BEA centra Olomouc na třídě Kosmonautů u toku Moravy. Navržená novostavba svou výškou a hmotou vytvoří v krajině jiné měřítko na rozdíl od štíhlých věží historických výškových dominant. Za zásadní skutečnost je třeba označit i to, že při pohledu z území samotné městské památkové rezervace do okolí bude výškový objekt navrhované novostavby viditelný, a to z prostoru Dolního náměstí či dalších míst památkové rezervace (např. z přístupných věží historických staveb). Bude se uplatňovat při pohledu z věží významných historických budov situovaných v městské památkové rezervaci (např. z kostela sv. Mořice – národní kulturní památky, z objektu radnice – kulturní památky aj.) a také z výškových dominant situovaných mimo území městské památkové rezervace, například z veřejnosti zpřístupňované věže kláštera Hradisko – národní kulturní památky. V pohledu z věže kláštera Hradisko se navrhovaná výšková novostavba projeví v přímé pozici s národní kulturní památkou katedrálou sv. Václava, bude ve vizuálním konfliktu s hmotou této stavební památky a výrazně negativním způsobem zasáhne do jejího vnímání z dálkových pohledů. Národní kulturní památky přitom tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa (viz §4 odst. 1 zákona o státní památkové péči). V prostoru Dolního náměstí se navrhovaný výškový objekt bude podstatným způsobem uplatňovat i z pozice běžného chodce při pohledu na jihovýchodní frontu domů, která tento prostor ukončuje. Tím bude narušeno vnímání historické zástavby městské památkové rezervace a vnímání jednotlivých dominant rezervace, například objektů národních kulturních památek (souboru barokních kašen a sloupů v Olomouci – konkrétně sloupu se sochou Panny Marie, Jupiterovy kašny a Neptunovy kašny). Okolí těchto národních kulturních památek je tvořeno přirozeným prostředím městské památkové rezervace, tedy pozadím historických staveb a stavebních památek, které lze považovat díky dosažnému historickému stavebnímu vývoji a památkovým hodnotám v podstatě již za víceméně konstantní. Eventuální realizací navrhované výškové novostavby se toto prostředí (pozadí) národních kulturních památek výrazně negativním způsobem promění a samotné národní kulturní památky tak znehodnotí, tedy poškodí vnímání těchto dominant městské památkové rezervace v dálkových i blízkých pohledech.

Další možné rozpory, na které bylo poukázáno, spočívají v konfliktu návrhu zejména s:

– Úmluvou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Paříž 1972)³⁴

– Úmluvou o ochraně architektonického dědictví Evropy (Granada 1985)³⁵

– Management plánem Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci³⁶

– stanoviskem MK ČR k návrhu nového územního plánu města Olomouce³⁷

– Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje³⁸

– Regulačním plánem městské památkové rezervace z roku 1999 (Vyhláška Města Olomouce č. 9/2005)³⁹

– Mezinárodní chartou o zachování a restaurování památek a sídel (Benátky 1964)

– Mezinárodní charta pro ochranu historických měst (Washington 1987)

– Chartou z Burry (Burra 1979).⁴⁰

Podporu stanoviska NPÚ ÚOP v Olomouci se podařilo zajistit u památkové rady ředitele NPÚ v Olomouci⁴¹ i vědecké rady generální ředitelky NPÚ, nejprestižnějšího odborného kolegia památkové péče v ČR.⁴²

Institut ochranného pásma je využíván k tomu, aby omezil nebo zakázal činnosti, které by měly negativní dopad na předmět ochrany, ke kterému je ochranné pásmo zřízeno.⁴³ Účelem tedy není nepřiměřeně zasahovat do činností na samotných nemovitostech uvnitř ochranného pásma bez vztahu k předmětu ochrany, kterým je samotné historické jádro města v hranicích MPR.⁴⁴ Stejně tak je tomu v případě ochranného pásma MPR Olomouc. Ačkoliv mnohá ochranná pásma obsahují konkrétnější podmínky regulace (typicky např. že okenní výplně mají být ze dřeva), zdejší mezi ně nepatří. Lze se opřít jen o obecnější formulace: zajištění zvýšené ochrany širšího území okolo městské památkové rezervace před nepříznivými vlivy a zásahy. Jedná se zejména o usměrňování stavebně technické činnosti, která by mohla nepříznivě ovlivnit celkový výraz a charakter MPR a jejího okolí. Klíčovým se tak jeví zjistit, zda navrhovaná věž ovlivní celkový výraz a charakter MPR Olomouc a její okolí, čímž bude splněna první podmínka pro možné označení za nepříznivý zásah a vliv na MPR Olomouc. Z dikce sousloví rozhodnutí o ochranném pásmu vyplývá, že jde o regulaci zásahu způsobilých ovlivnit celkový výraz a charakter chráněného statku a jejího okolí. Je zřejmé, a to nejen podle slovního výkladu, že má jít o dílo měřítkově rozsáhlé s dopadem do celkových dimenzí (estetických, měřítkových, charakterových) historického jádra města.⁴⁵ Přesně takovou stavbou se jeví Šantovka Tower vymykající se svému okolí a zvláště otiskující se do chráněného statku – MPR Olomouc – výškou, proporcemi a charakterem své stavební konstrukce. U konstrukce vysoké zhruba jako věž radnice a v pozici, kdy je dobře viditelná v panoramatu města pak nelze pochybovat o její schopnosti ovlivnit celkový výraz a charakter města, což bylo prokázáno vizualizacemi do stávající výškopisné a hmotové situace v prostorovém modelu. Stejně tak se lze důvodně domnívat, že celkový výraz chráněného statku může ovlivnit v ochranném pásmu umístěná konstrukce nikoliv tak vysoká, ale plošně rozsáhlá (velké obchodní centrum?) nebo odlišnými funkcemi kontrastní (např. velký dálniční uzel) od dochovaného výrazu a charakteru MPR. Přitom nemusí nutně jít o konflikt výšek (byl by vhodné umístit do ochranného pásma hlubinné doly?), ačkoliv vizuální konkurence přináší jednodušší možnosti dokazování.⁴⁶ Když už byl odhalen dopad k celkovému výrazu, pak je tu k řešení nepříznivost k charakteru MPR Olomouc. Charakter tohoto území přímo definují z podstatné míry jednotlivé domy svým architektonickým ztvárněním, použitým materiálem, v širším pojetí pak urbanistická skladba, uliční síť, hmoty, materiály, výškové i duchovních dominanty.⁴⁷ Máme tu dozajista co dělat s obecným požadavkem, aby se jakákoliv nová architektura vyrovnala s imperativem dochovaného historického výrazu a charakteru MPR Olomouc a každá stavba výšky 78-79 m by těžko mohla obstát. V čem by mohl být návrh Šantovka Tower příznivý k MPR Olomouc nevím. Je to návrh vhodný, souhlasný, přátelský, prospěšný k historickému jádru města? Čím? Těžko z hlediska funkcí, jde o rezidenční dominantu, privátní investici, která v ničem nesouhlasí s účelem využití takto vysokých staveb v Olomouci. Fetiš architektonické kvality návrhu, kterou se zaštiťuje investor a na kterou sází i vedení radnice, jsme se pokusili před vydáním vyjádření objektivizovat žádostí o posouzení kvality návrhu žádostí na Ústav dějin umění AV ČR. Odpovědí na naše otázky však bylo jednoznačné neprokázání jakýchkoliv světových či evropských kvalit návrhu architektury.⁴⁸ Čím jiným je příznivý (historickému) městu Olomouc, kde se více než 30 let (!) drží populace okolo 100 tis. obyvatel, kde není tlak na ceny pozemků, který by teoreticky ospravedlňoval výškové stavby?⁴⁹ Prospívá velké části populace nějakou veřejnou službou? Naplňuje urbanistickou vizi města? Odpovědi na své řečnické otázky jsem nenašel. Po mém soudu jde pouze o marketingovou značku místa, nikoliv o výraznější ekonomickou výtěžnost soukromé investice. Pokus, maximálně se odlišit a strhnout pozornost pramenící ze snahy – tížící obecně architekturu blobů – vepsat se ikonicky do tváře místa.

Posláním tohoto příspěvku není démonizovat jakéhokoliv investora. Ostatně strach u žádného z účastníků hry o osud města nepřinese nic pozitivního. Developer staví domy a vydělává peníze, památkář chce uchovat městskou památkovou rezervaci. Uvažovat o pohnutkách obou jako vždy negativních a protikladných je krátkozraké, střetu obou postojů se nedá vyhnout a je normální. O přiměřený rozvoj Olomouce nebo alespoň o jeho obranu před ztrátami se má postarat v první řadě (i když sílu občanských iniciativ nelze ignorovat a bagatelizovat) politické vedení samosprávy a předvídavé obecně závazné regulativy státní správy, v jejichž hranicích se realizují nápady soukromých a jiných majitelů. V případě Šantovka Tower považuje autor příspěvku za čitelná pouze stanoviska investora, NPÚ a odpůrců věže. Již méně nebo vůbec je zaznamenána zjevná snaha po ochraně veřejných hodnot ze strany politické reprezentace nebo přímo otevřená podpora věžáku. Občanské protestní aktivity,⁵⁰ jež suplují málo viditelnou výseč politického spektra s příznivým vztahem k životnímu prostředí, jsou občasně označováni za zelené bolševiky, ačkoliv forma odporu je kultivovaná, srozumitelná a fundovaná.⁵¹

Šantovka Tower nemá stát, protože nic dobrého pro veřejné hodnoty bývalé metropoli Moravy nepřináší. Naopak – z hlediska památkové péče i chodce na Dolním náměstí – nepříznivě ovlivňuje celkový výraz a charakter MPR Olomouc. Jde o učebnicový příklad, kdy může být uchopen a využit institut památkového ochranného pásma k apologii hodnot území historického města. Pokud selže i v tomto případě, stojí za úvahu změna systému nebo lidí, kteří nejsou schopni tento instrument aplikovat, neboť se tu jedná o principiální otázku ne/účinnosti ochrany dědictví minulosti daleko více, než aktuálních schopností developera či nepřipravenosti samosprávy.

Dne 3. 10. 2013 vydal Magistrát města Olomouce, oddělení památkové péče souhlasné závazné stanovisko k výstavbě Šantovka Tower, které NPÚ ÚOP v Olomouci napadlo dne 1. 11. 2013 podnětem na přezkum v mimoodvolacím řízení ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje. Tvrzení Šimona Klatovského z poloviny 16. století o tom, že … daleko za sebou Olomouc nechává veškerá města, která v končinách svých spatřuje moravská zem…“⁵² již neplatí. Naopak. Pokračuje snaha o provincionalizaci města zazděním panoramatu historického jádra za asistence disfunkčního systému státní památkové péče. Propast mezi složkami památkové péče se tak nepřekročitelně rozšiřuje.

Zveřejňujeme text profesora Rostislava Šváchy adresovaný 6. ledna 2014 redakci Radničních listů, který reaguje na článek Výškové budovy ve městě – věc soukromá, nebo veřejná?. Redakce jej odmítla otisknout s odůvodněním, že se nejbližší číslo měsíčníku již nebude tématu Šantovka Tower věnovat, a nezaručila ani, že by jej později otiskla v plné šíři. Vzhledem k aktuálnosti kauzy a jejím možným dopadům považujeme za korektní poskytnout veřejnosti bezodkladně maximum informací k této věci. Může nás jen mrzet, že poté, co zástupci Radničních listů deklarovali jejich maximální otevřenost, zatím dělají pravý opak.

Vážená paní redaktorko Jedličková,

se zájmem jsem si přečetl texty v Radničních listech 12/2013, věnované problému Šantovka Tower. Patřím odpočátku k odpůrcům tohoto projektu a rád bych proto upozornil na dvě stránky sporu, které Váš materiál zviditelnil. Zaprvé, pan primátor Novotný a pan zastupitel Martinák shodně tvrdí, že rozhodnutí o stavbě Šantovka Tower nezávisí na nich, nýbrž na orgánech státní správy a samosprávy. Kdyby se pokusili projekt zastavit, o což je žádá část olomouckých občanů, tak by to prý v Olomouci bylo „jako v gubernii, kde rozhoduje samovládce“ (slova primátorova) nebo jako „z časů před rokem 1989“ (zastupitel Martinák). Té části olomoucké veřejnosti, která věří, že stavba Šantovky Tower naruší historické panorama a odporuje proto zákonu o památkové péči, oba vlastně říkají, že má mlčet, protože všechny problémy tohoto projektu za nás vyřeší úřednický aparát. Upřímně řečeno, jako v gubernii nebo jako před rokem 1989 si připadám právě kvůli takovýmto výrokům pana primátora a pana zastupitele Martináka. Vždyť je to úřednický aparát, kterému oba přisuzují roli samovládce, proti jehož rozhodnutí se nikdo nesmí ozvat. Osobně jsem nabyl dojmu, že místo toho, aby projekt odporující zákonu zastavily, olomoucké úřední orgány naopak jednají v jeho prospěch a že místo institucí ochraňujících veřejný zájem se stávají převodovou pákou pochybného podnikatelského záměru. Pan primátor a pan Martinák však proti tomu nezasáhnou. Zadruhé, z výroků investora Šantovky Tower pana Morávka a pana zastupitele Martináka v Radničních listech jako bychom si měli odnést ponaučení, že Olomouci ani nezbývá nic jiného než mrakodrap postavit, protože stavět do výšky si žádá dnešní doba a potřeba městského rozvoje. Oba nám tak podle mého názoru vnucují podobný druh fatalismu jako ten, jaký chce vložit osud města do rukou jeho úřednického aparátu. Ve skutečnosti ale není nikde psáno, že se všude mají stavět výškové stavby. V rozporu s míněním pana Morávka ani neexistuje žádný zákon, který by Šantovce Tower dával právo změnit historické panorama Olomouce. A jistě máme k dispozici mnoho lepších cest, jakými by se Olomouc měla rozvíjet, než tu, jakou se zde snaží uplatnit investor Šantovky Tower.

Rostislav Švácha

Publikujeme text profesora Pavla Zatloukala, emeritního ředitele Muzea umění v Olomouci, ke studii PhDr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce.

Výkonný orgán památkové péče se v rámci svého nedávného rozhodnutí o tom, zda je či není přípustná stavba výškové budovy Šantovka Tower v Olomouci mj. několikrát odvolává na stať dr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce z roku 2012 a ztotožňuje se de facto s její závěrečnou argumentací. Nebude tedy na škodu připomenout si a posléze se pokusit zhodnotit, o čem Leoš Mlčák vlastně píše a k jakým závěrům dospěl.

Jeho stať je poměrně obsáhlá (45 normostran) a skládá se ze tří kapitol.

V první kapitole nazvané Vývoj zobrazování Olomouce se Mlčák věnuje přehledu olomoucké ikonografie ve vztahu k historickému jádru města. Tato kapitola je nejrozsáhlejší (25 stran) a je vybavena poznámkovým aparátem. Autor svůj přehled dovádí do 18. století s krátkým exkurzem do první poloviny následujícího věku a s ještě stručnější zmínkou o následné fotografické dokumentaci.

Druhou kapitolu nazval Genius loci města. Je o něco stručnější (něco přes 12 stran) a je rovněž doplněna poznámkami. Mlčák se v ní věnuje mýtu o založení města Gaiem Juliem Caesarem stejně jako legendě o porážce Tatarů pod městskými hradbami, symbolice barokního programu výzdoby Olomouce a líčení triumfální trasy procházející celým městem. Rovněž tuto část své statě končí na přelomu 18. a 19. století.

Nás bude ovšem v souvislosti se sporem o výškovou budovu nejvíc zajímat Mlčákova poslední kapitola s názvem Panorama Olomouce. Je nejkratší (7 stran) a poznámkový aparát zde schází. Hned v první větě autor konstatuje: „Jak vyplývá z předchozích kapitol, jsou význam i panorama historického jádra Olomouce zcela mimořádné“ (s. 39). Dál se rozepisuje zejména o proměně Olomouce v novodobou pevnost a o jejím zrušení, o rozšiřování zástavby na pevnostní pozemky i do předměstských obcí, o výstavbě sídlišť v 2. polovině 20. století atd. Na závěr tohoto přehledu konstatuje, že panorama historické Olomouce, „které je nezpochybnitelnou památkovou hodnotou, nebylo neměnné, ale procházelo v průběhu vývoje výraznými proměnami“ (s. 43). A dospívá k poznatku, že „městské panorama je neustále dynamicky proměnlivé a nelze je v žádné fázi jeho vývoje konzervovat a jeho proměny zastavit. Výškové stavby do moderního krajského města s regionálním centrálním významem zcela nepochybně nejen patří, ale jsou, pokud ovšem půjde o kvalitní moderní architekturu, jeho výrazným obohacením. Je přirozené, že mají být situovány mimo historické jádro a v jeho optimálním odstupu. Jejich celková výška má odpovídat vzdálenosti od historického jádra, nemá však jím být striktně omezována. Za optimální považuji výškovou zástavbu ve městě sloučit do několika nejvhodnějších lokalit, jimiž by bylo možné propojit panelovou zástavbu na okrajích s historickým jádrem města“ (s. 43). Jako jeden z pozitivních argumentů pro uplatnění výškových staveb v Olomouci uvádí hejčínský cyrilometodějský kostel z meziválečných let. A svoji stať uzavírá názorem, že proměna panoramatu „bude i v budoucnosti, i přes vášnivé protesty ortodoxních obhájců příliš konzervativní metody památkové péče, nepochybně pokračovat a bylo by proto žádoucí, aby probíhala promyšleně, organizovaně a citlivě. Osobně považuji za nejoptimálnější soustředit výškovou zástavbu ve městě do jednoho vhodného okrsku, který prozatím nekoncepčně vzniká v okolí hlavního nádraží a třídy Kosmonautů. Není zapotřebí se za každou cenu staromilsky bránit vzniku moderního centra, jehož výšková hladina bude adekvátně reflektovat nový soudobý způsob zástavby, přitom však bude schopna svou kvalitní architekturou vytvořit historickému jádru olomoucké památkové rezervace citlivý a kulturně historicky kvalitní kontrapunkt“ (s. 45).

Tolik Mlčák. Domnívám se, že jeho stať je v řadě bodů sporná, ba paradoxní. K tomu, aby dospěl k celkem triviálnímu názoru, že vše se mění – tempora mutantur – a přesvědčení, že nemá smyslu stavět se tomu do cesty (pouze to kosmeticky upravovat), nemohl dodat opodstatnění dlouhý výčet ikonografického materiálu, ani pokus vyrovnat se s problémem zdejší identity či genia loci. Obojí přece naopak svědčí o významu historické Olomouce i jedné z jejích nejdůležitějších složek – panoramatu s jeho hierarchií. Jsem přesvědčený o tom, že měly Mlčákovu vstřícnému postoji k výstavbě výškových budov v konfrontaci s panoramatem historické Olomouce v závěru jeho spisu pouze dodat vědecké zdání.

Mlčákova stať je tedy myšlenkově rozpolcená a nekompatibilní, kolísá mezi objektivismem prvních dvou kapitol a naprostým subjektivismem kapitoly třetí, v nichž si navíc protiřečí. Relevantní by například bylo, kdyby soustředil alespoň některé z protikladných názorů, jež v této a podobných otázkách provázejí teorii i praxi památkové péče obecně, a pokusil se je analyzovat, případně na konkrétní olomouckou problematiku aplikovat. Má-li takovou úctu k vývoji, který nemá být zadržován, bylo by zřejmě logické, kdyby tedy doložil vývoj názorů právě na tuto konkrétní problematiku. Relevantní by rovněž bylo, kdyby se pokusil načrtnout vývoj zdejších názorů na postavení historického jádra v městském organismu. Nic podobného se nedozvídáme (a nic podobného se neobjevuje ani v následné argumentaci výkonné složky památkové péče).

Kde bere autor jistotu, že výškové stavby jsou jako kontrapunkt vůči historickému jádru v Olomouci nezbytností? Jak hodnotí dosavadní olomoucké výškové stavby z hlediska kvality, o níž se jako o předpokladu jejich stavby zmiňuje? Jaký smysl má hovořit o mimořádnosti panoramatu historické Olomouce, které má symboliku a hierarchii zcela opačnou než jím současně adorované výškové stavby? O co mají vlastně olomoucké panorama doplnit – je například v současné podobě nedostatečné?

Mlčákova základní teze o tom, že vše se vyvíjí a nemáme tomu bránit je ve své podstatě aplikovaným darwinismem a z hlediska dějin památkové péče zacouváním poměrně daleko před Vídeňskou památkovou školu, či snahy Klubu za starou Prahu z přelomu 19. a 20. století. Ocitáme se tak ve vzkříšených končinách, kde vládnou praxe pokrokářského gründerství 19. století, případně dogmata o neviditelné ruce trhu z českých devadesátých let minulého století (obojí Olomouci velmi ublížily a vyvolávaly také protichůdné reakce). Nic na tom nemění autorovy poznámky o tom, že tento nezadržitelný pokrok je ovšem nutné provozovat citlivě a kvalitně.

Má význam pátrat po smyslu Mlčákova pojednání? Vzniklo z čistého přesvědčení, nebo jako výraz autorova oportunismu s cílem vyhovět zadání – anebo v kombinaci obojího?

Se souhlasem autora publikujeme závěrečnou část studie Panorama Olomouce, ke které se ve svém závazném stanovisku odvolává výkonný orgán památkové péče (Oddělení památkové péče Magistrátu města Olomouce). Celý dokument je ke stažení zde.

Panorama Olomouce

Čtvrtou okolností specifického vývoje panoramatu města byl vznik barokní tereziánské bastionové a následně fortové pevnosti. Díky ní se Olomouc stala pohraniční pevností. Její rozvoj byl tvrdými vojenskými předpisy v podstatě zastaven, hlavní stavební aktivita byla zaměřena na budování vojenských objektů. Většina významnějších barokních památek vznikla ještě před tímto rozhodnutím, nebo bylo jejich budování zahájeno, což se týká například Čestného sloupu Nejsvětější Trojice. Město zaplavili vojáci, podstatná část řemeslné výroby byla zaměřena na vojenský erár, k rozvoji větší manufakturní výroby ve městě nedošlo. Díky přísným fortifikačním předpisům nesměly být zastavovány předměstské osady, které musely být při ohrožení města neprodleně srovnány se zemí. Pátou determinantou byla demolice církevních objektů po jejich zrušení za josefínských reforem a jejich náhrada kasárnami či přeměna zbylých na vojenské objekty. Silná vojenská posádka tak bránila většímu rozvoji města i v první a druhé polovině 19. století. Panorama města bylo těmito změnami výrazně ochuzeno a pozměněno.

Zemskou pevností byla Olomouc prohlášena v roce 1655. V okruhu 500 kroků od hradeb města byl vydán zákaz jakékoliv trvalejší výstavby. Velitelem pevnosti byl jmenován plukovník Locatello de Locatelli. Na projektu pevnosti pracoval od roku 1658 maršál Jean-Louis Raduit de Souches (1608–1682), vrchní velitel císařských vojsk na Moravě. Do roku 1676 bylo postaveno 9 mostů, opraveny brány a postavena kurtina v prodloužení staršího švédského valu s novými bastiony nazývanými Locatelliho a Špitálským, nová věž sv. Barbory, krytá cesta a kontreskarpa kolem severovýchodní strany dómského návrší. Před Střední a Litovelskou bránou vznikly úpravou starších švédských fortifikací trojúhelníkové raveliny. Do roku 1686 vznikly další fortifikace: Bastion s průchodem před Hradskou branou (1678), Tensinniho bastion (1686), bastion u Sladového mlýna (1682) a bastion před Blažejskou bránou (1685–1687). U Sladového mlýna byla postavena hranolová věž. V letech 1678–1680 byla po požáru postavena nová Hradská brána, přibližně v téže době byly zvýšeny hradby při biskupské rezidenci. V letech 1699–1701 byla postavena Kateřinská brána a následně zbořena vedle stojící brána Blažejská.

Z projektu na další pokračování stavby, vypracovaného na základě Vaubanova pevnostního systému, který byl Dvorskou válečnou radou schválen 16. října 1702, se mnoho nerealizovalo. Vzhledem k nedostatku financí byla vybudována pouze Cikánská bašta a ravelin před Střední bránou. V roce 1717 byl tento projekt doplněn a zdokonalen Louisem de Rochetz. Projekt předpokládal vytvoření téměř souvislé bastionové fronty s krytou cestou kolem celého města, s výjimkou úseku mezi Hradskou a Blažejskou branou. Opevňovací práce řídil od roku 1724 císařský inženýr František Karel z Zirkendorfu. Realizace výstavby ale nepokračovala podle původních předpokladů, protože s olomouckou pevností se v tehdejších císařských vojenských plánech příliš nepočítalo.

Stálá vojenská posádka v Olomouci zatím neexistovala a těžiště obrany dál spočívalo na starých městských hradbách a ozbrojeném měšťanstvu. Vojsko přicházelo jen v době ohrožení. Ve městě nebyla dlouho kasárna, k ubytování vojska byla proto vyčleněna budova na konci Lafayetovy ulice. Mořická kasárna byla postavena teprve v letech 1730–1738. Od roku 1742 sloužil jako kasárna Purkrabský dům čp. 153. Zbrojnice byla v letech 1683–1767 v budově někdejšího fojtství, stojícího na místě dnešní školy u kostela sv. Michala.

Situaci ve výstavbě pevnosti rázem změnilo obsazení města Prusy v roce 1741. Po ztrátě Slezska a Kladska se město dostalo do vzdálenosti jednodenního pochodu od nové prusko-rakouské hranice. Císařovna Marie Terezie proto rozhodla o přeměně Olomouce v pohraniční pevnost, jejíž výstavba byla zahájena 3. května 1742. V letech 1745–1757 bylo město změněno na bastionovou pevnost první třídy. Zrušena nebo přeložena byla některé předměstí, čímž vzniklo předpolí o minimální šířce 800 metrů. Pevnost byla budována podle plánů ženijního plukovníka Petra Filipa Bechade de Rochepine, opět na základě Vaubanova pevnostního systému. Opevnění v Olomouci mělo tři obrané linie. Ze starého opevnění byly ponechány hradby na skalách. Na nejvíce ohroženém místě na západní straně města vzniklo pět bastionů. Tři prostřední byly postaveny před starším obezděným valem s baštami ze 16. století. Do širokého příkopu byly vsazeny kosodélné raveliny. U ravelinu před Litovelským výpadem byla postavena kontrgarda, stejně tak u bastionu u Sladového mlýna. Do ohybu moravního ramene byla vsazena Korunní pevnůstka, tvořená korunní hradbou s bastionem a dvěma půlbastiony. Na západní straně města byl vybudován podzemní chodbový minový systém.

Nově byla vybudována Terezská brána, zrušena brána Litovelská, která byla upravena na výpadovou branku. K radnici byla přistavěna hlavní strážnice. Prostor mezi hlavní a parkánovou hradbou, od Litovelské po Kateřinskou bránu, vyplnila Vodní kasárna. V roce 1758 byla přestavba pevnosti, včetně jižního křídla Staroměstských kasáren, ukončena. Její odolnost záhy na to prověřilo pruské obléhání.

Po zahlazení škod způsobených pruským obléháním v roce 1758 byla olomoucká bastionová pevnost postupně přeměněna v polygonální a fortovou táborovou pevnost. Na jihovýchodní straně bylo opevnění zesíleno vložením tří Salzerových redut a lunety a zřízena tak zvaná envelopa, to je zemní val s banketem. Severovýchodně odtud vznikla Císařská reduta. V letech 1769–1771 byla postavena Tereziánská zbrojnice. Před západní stranou města vznikly v roce 1771 čtyři mírové muniční sklady, pátý byl postaven v roce 1802 na Korunní pevnůstce. V roce 1786 byla zbořena Nová brána. V letech 1808–10 byla vystavěna do jednoho z bastionů boční křídla Staroměstských kasáren a v letech 1810–1814 do dalšího bastionu vojenská pekárna.

V následujících letech byla pevnost modernizována podle plánů plukovníka ing. Vacaniho. Kromě přestavby, úpravy a doplnění některých redut (Bystřická (1833), Salzerova (1835), Císařská (1840–1849), byl rekonstruován kasematní val a v letech 1838–1846 postavena Špitálská kasárna na Předhradí. V roce 1839 byla zahájena stavba prvních dvou reduitových fortů na Tabulovém a Šibeničním vrchu. Oba forty byly s pevností spojeny krytou cestou. Celý projekt fortové pevnosti počítal s výstavbou věnce 25 pernamentních fortů. Jejich výstavba byla navržena tak, aby bylo možno dohlédnout z jedné pevnůstky na sousední dvě a bylo tak pokryto celé okolí Olomouce. V roce 1852 byl projekt prstence předsunutých fortů obklopujících pevnost, nyní změněnou v citadelu, dokončen. Důležitou úlohu v obraně olomoucké pevnosti měly i dva železniční forty č. I. a VII., vybudované v letech 1862–1865. Stavby fortů probíhaly pod dohledem ženijního ředitele plukovníka Julia Wurmba a podplukovníka Ladislava Mareše do roku 1871. Celý projekt ale nebyl nikdy úplně realizován.

Roku 1876 započalo v Olomouci bourání bastionového opevnění. Roku 1876 byly strženy Hradská brána a Nová věž oddělující město od Předhradí, roku 1878 Kateřinská brána, 1880 Litovelský výpad a roku 1885 Františkova brána. Císařským dekretem z 9. března 1886 byla pevnost zrušena. V platnost vešel dekret až svým zveřejněním 7. listopadu 1888. Roku 1887 byl zrušen demoliční revers pevnostního rajónu po čáru Tabulový a Šibeniční vrch. Od roku 1894 probíhaly další demoliční práce spojené už i s terénními úpravami a zásahy do vodních toků. V polovině padesátých let 20. století bylo provedeno zasypání vodního příkopu kolem západní a jihozápadní strany města.

Okamžitě po zbourání hradeb se město začalo územně rozšiřovat, vznikaly nové veřejné stavby i nájemní domy. Docházelo také přestavbám měšťanských domů, které byly zvyšovány o další patra a rozšiřovány přestavbou zadních a dvorních traktů. Domy byly také modernizovány, byla v nich budována kanalizace, zaváděn vodovod a později energetické rozvodné sítě. Změn doznaly také městské interiéry, včetně komunikací. Vybudována byla tramvajová doprava a veřejné osvětlení. Zvyšovala se hladina zástavby novými veřejnými i soukromými budovami. Vzniklo několik nových sakrálních staveb, jejichž věže se staly novými dominantami panoramatu. Byly budovány sladovny a pivovary, rostla nová sila, přibývaly nové tovární komíny. Budovány byly celé nové čtvrti, vznikl i pozoruhodný zastavovací plán. Kolem hradeb vznikl prstenec volných ploch postupně upravených na městské parky. Některé z nových vyšších budov a budov s celkovým dominantním rozsahem dokumentuje obrazová příloha.

Protože byla velká poptávka po bydlení, vznikaly v těsné blízkosti historického jádra především nové obytné čtvrti. Nové průmyslové objekty byly budovány zejména na předměstích, v poměrně velké vzdálenosti od jádra města. Panoráma města si tak zachovávalo i nadále svou výškově dominující podobu. Výškové budovy, s výjimkou sil, sladoven a pivovaru se ve výstavbě Olomouce tehdy neuplatnily, což bylo ovlivněno dostupnou stavební technologií, nízkou cenou pozemků, organizací výstavby i finančními náklady.

Velkou změnu do panoramatu města vnesla výstavba příměstských sídlišť ve druhé polovině 20. století, která podstatnou část města sevřela barierou panelových staveb. Výstavba vícepodlažních bytových domů pokračuje v těchto místech dodnes. Panorama historického jádra města tím dostalo novou podobu a začalo se uplatňovat spíše z dálkových pohledů a průhledů z rozrůstající se uliční sítě. Některé tradiční pohledy, jakými byly například pohledy z Tabulového vrchu, úplně zanikly. Nové hodnoty naopak dosáhly pohledy z vyvýšených míst, například od Slavonínské pevnůstky, od Křelova, z dálnice na Ostravu nebo ze Svatého Kopečka, které kromě historického jádra zachycují také jeho nově zastavěné plochy.

Závěrem mohu konstatovat, že panorama historického jádra města Olomouce, které je nezpochybnitelnou památkovou hodnotou, nebylo neměnné, ale procházelo v průběhu vývoje výraznými proměnami, do značné míry ovlivněnými historickými, politickými, ale i technickými možnostmi dané doby. Město se postupně rozrůstalo do plochy i do výšky. Od prvotních zemnic, polozemnic a srubových staveb, přes stavby kamenné a cihlové až po stavby železobetonové. Prvotní panoráma bylo velmi střídmé, dané výškovou hladinou přízemních staveb, mezi nimiž zprvu čněly do výše jen zděné stavby raně křesťanských kostelů. Ve středověku nad nižší zástavbou při hradbách dominovaly patrové kamenné měšťanské domy při náměstích, městské brány, radnice a věže farních a katedrálních kostelů a klášterů. Později se změnou společnosti přibyly i školní budovy, kasárna a divadla.

V 19. století byly odstraňovány městské fortifikace, bořeny městské brány a některé přebytečné kostely a kláštery. Kolem historického jádra města vznikaly na místě zaniklých fortifikací pásy zeleně. Už v 18. a masově v první polovině 19. století byly domy zvyšovány o druhá patra. Od druhé poloviny 19. století se začaly stále četněji stavět vícepatrové činžovní domy a další patra měšťanských domů. S využitím nových technologií a materiálů, skla, oceli a betonu, bylo možné ve 20. století realizovat i stavby mnohapodlažní. V 21. století byly stavební technologie dále rozvíjeny a obohacovány, což umožnilo ještě větší a bohatší uplatnění nových architektonických konceptů.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že městské panorama je neustále dynamicky proměnlivé a nelze je v žádné fázi jeho vývoje konzervovat a jeho proměny zastavit. Výškové stavby do moderního krajského města, s regionálním centrálním významem, zcela nepochybně nejen patří, ale jsou, pokud ovšem půjde o kvalitní moderní architekturu, jeho výrazným obohacením. Je přirozené, že mají být situovány mimo historické jádro a v jeho optimálním odstupu. Jejich celková výška má odpovídat vzdálenosti od historického jádra, nemá však jím být striktně omezována. Za optimální považuji výškovou zástavu ve městě sloučit do několika nejvhodnějších lokalit, jimiž by bylo možné propojit panelovou zástavbu na okrajích s historickým jádrem města.

Panoráma historické Olomouce se vyvíjelo v závislosti na konfiguraci terénu, na kterém město vyrostlo. Ta nebyla v tomto ohledu příliš příznivá. Město bylo vybudováno na třech jen mírných návrších, Na svatováclavském návrší postupně vznikl hrad s katedrálou, na svatoperském návrší stával na předhradí biskupský kostel sv. Petra a při něm biskupský dvorec, na svatomichalském návrší, kam bývá lokalizováno staré pohanské kultovní místo, kostel sv. Michala. Vlastní město s dalšími kostely, radnicí a bránami se rozkládalo v nižší poloze.

Již v minulosti ale docházelo ve vývoji městské zástavby olomouckého historického jádra k dodatečným výrazným výškovým korekcím. Patří k nim například zvýšení radniční věže z 25 a 75 metrů, dostavba Střední brány, výstavba rozlehlého areálu jezuitské koleje s univerzitou, výstavba nového renesančního biskupského paláce, střední věž západního průčelí katedrály, její převýšený manýristický presbytář, nebo areál kněžského semináře na svatomichalském návrší. Od konce 19. století se stala nejvyšší stavbou ve městě stometrová věž katedrály.

Specifikou Olomouce, kterou je zapotřebí závěrem opět zdůraznit, bylo prohlášení Olomouce barokní pevností. To výrazně přispělo k tomu, že si město až do konce 19. století zachovalo svou výškově přiměřenou historickou podobu, neprodyšně ovšem sevřenou tíživým krunýřem hradeb, které až do zrušení pevnosti neumožňoval žádnou rozsáhlejší civilní výstavbu, nejen ve městě, ale i v poměrně širokém ochranném pevnostním pásmu. Dalším citelným zásahem do historické podoby vzhledu města znamenalo josefínské rušení klášterů a kostelů, které byly zbořeny a nahrazeny vojenskými objekty. Ze siluety tím zmizel větší počet věží a vyšších budov. Zbořena byla mezi jinými Střední brána oddělující Předhradí od vlastního města, kostel Panny Marie na Předhradí, kostel sv. Petra a Pavla, augustiniánský a kartuziniánský klášter a další církevní stavby.

Po zániku pevnosti došlo k zástavbě v jejím ochranném pásmu, která nebyla výškově nijak regulována. Také regulační plán, vypracovaný Camillo Sittem, počítal s mírným navýšením výškové hladiny v bezprostřední návaznosti na historické jádro. Na olomoucké „Okružní třídě“ vznikly nové dominanty, Justiční palác s věznicí, nebo kostel německé evangelické církve, či Husitský sbor.

Na nově vzniklých předměstích Velké Olomouce byly budovány továrny s vysokými komíny, sila, činžovní domy a další vysoké budovy. Ilustrativním příkladem je stavba kostela v Hejčíně, který svou vysokou věží významně porušil obvyklou lokální výškovou hladinu. Dnes s odstupem lze konstatovat, že tato stavba městskému panoramatu nijak neublížila, ale naopak přispěla k jeho obohacení, což se příznivě projevuje zejména z dálkových pohledů při příjezdu do Olomouce, především z rychlostní komunikace od Mohelnice.

Historické panoráma Olomouce se svou nezpochybnitelnou hodnotou se dříve projevovalo jak z větších vzdáleností, zejména z okolních terénních vyvýšenin, tak i z bezprostřední blízkosti města, jehož okolí nebylo až do zrušení pevnosti trvaleji zastavěno. Mnohé z těchto dálkových pohledů byly natolik působivé, že byly vyhledávány nejen vedutisty, ale i výletníky. Podle svědectví pamětníků k takovým patřil již zmíněný pohled z Tabulového vrchu, od Křížového pramene, nebo ze Svatého Kopečka, kam pravidelně z města směřovaly průvody poutníků. Tyto kdysi exklusivní pohledy buď novou zástavbou úplně již dříve zanikly, nebo se proměnily tím, že se změnil zorný úhel pohledu na mnohem větší plochu souvislého městského osídlení. Tyto dálkové pohledy svým větším záběrem získávají novou hodnotu, u níž lze jen stěží objektivně popřít, že mají i svou panoramatickou kvalitu, která je také cenným dokladem pokračujícího historického vývoje města, včetně zřetelných proměn v jeho urbanismu.

Jedním z nových působivých dálkových pohledů je již zmíněný pohled na město a jeho širší okolí od Slavonínské pevnůstky, nebo pohledy z dosud stojících dvou výškových budov, věží katedrály, střední věže Klášterního Hradiska, či rozhledny v olomoucké zoologické zahradě. Všechny tyto pohledy dokládají razantní proměnu panoramatu Olomouce, která vyplývá ze změny významu města, jeho urbanismu i změny funkce jeho dominant. Tato proměna bude i v budoucnosti, i přes vášnivé protesty ortodoxních obhájců příliš konzervativní metody památkové péče, nepochybně pokračovat a bylo by proto žádoucí, aby probíhala promyšleně, organizovaně a citlivě. Osobně považuji za nejoptimálnější soustředit výškovou zástavbu ve městě do jednoho vhodného okrsku, který prozatím nekoncepčně vzniká v okolí hlavního nádraží a třídy Kosmonautů. Není zapotřebí se za každou cenu staromilsky bránit vzniku nového moderního centra, jehož výšková hladina bude adekvátně reflektovat nový soudobý způsob zástavby, přitom však bude schopna svou kvalitní architekturou vytvořit historickému jádru olomoucké památkové rezervace citlivý a kulturně historicky kvalitní významový kontrapunkt.

Psáno pro HN Dialog

Olomouci zbývá jediné moravské prvenství – a sice krása. A toto prvenství nyní ohrožuje výstavba několika výškových budov, které by zničily olomoucké panorama … více