O nákupních střediscích aneb Co ještě Olomouc vydrží?

Představa města, toho, co dělá město opravdu městem, je věc, která se nemusí vysvětlovat, nemusí učit. Chápeme dobře, co člověk míní, říká-li, že jde nebo jede „do města“. Na nákupy, na úřady, schůzky, jednání. Někde z hloubi mysli vytane každému jistě jiná asociace, všechny ale míří k představě smysluplného městského centra, kde se děje vše podstatné, kde se život města soustředí. Olomouc má navíc to štěstí, že lze mentální mapu každého „návštěvníka“ osadit do prostředí velmi malebného. Historická kulisa je podmanivá nejen pro turisty.

Centrum Olomouc si prošlo mnoha zkouškami. Za svou dnešní podobu vděčí historii spjaté s církví, vojenskou politikou, dlouhodobou rakouskou správou. První zatěžkávací zkouška přišla v poválečné éře, kdy se vážně, naštěstí jen nakrátko, uvažovalo o tom, že historické jádro nahradí po vzoru modernistických utopických vizí nové správní centrum postavené na zelené louce. Ekonomické prozření ukázalo, že všechna energie bude napříště věnována bytové politice, avšak vně starého města – na to už nezbyly peníze. I přes soustavné apely architektů, urbanistů a historiků pokračovalo chátrání památkového fondu. „Uhádali“ alespoň, že do nejbližšího okolí centra nevstoupí paneláky a konkurenční výškové budovy. Hlavně s ohledem na finance také dozrál názor, že Olomouc minou plošné demolice a kontrastní projekty novostaveb rozsáhlejšího měřítka. Výjimku v tomto ohledu zastaly bývalé obchodní domy Prior a Koruna. Známe jejich temné příběhy. Z hlediska urbanismu historického jádra, jeho hmotové skladby, však zásadně z jeho měřítka nevybočily. Centrum v této době zažilo demografickou proměnu, domy bez potřebných oprav zabydlely sociálně slabší vrstvy. Stále však centrum zůstávalo „městem“.

Éru státního socialismu charakterizovanou nedostatkem prostředků na rekonstrukci městského centra vystřídala porevoluční resuscitace pod přísným, ale pochopitelným dohledem památkové péče. Dobrali jsme se víceméně finálního stavu a kýžených pochval typu „skrytý poklad Evropy“ na stránkách Lonely Planet. Přes péči o úhlednou róbu jsme se však zapomněli starat o duši. Jako v mnohých jiných městech v Evropě, aniž bychom se poučili jejich zkušenostmi, se teď divíme faktu, že se město vylidňuje, přestává být oním „městem“ ve městě, srdcem živého organismu. Někteří řeknou, že na vině jsou památkáři, co dělají z města skanzen. Pozornost je však třeba zaměřit jiným směrem. Chyb v dějinách porevoluční Olomouce by se našlo víc.

Co lze odsoudit šmahem, byl (a je) trend živelného rozrůstání města za jeho někdejší hranice, neschopnost zaplnit proluky vzniklé omyly socialistického urbanismu nebo využít rozrůstající se brownfieldy krachujících továren. Pozoruhodná jsou také data, která shromáždili studenti katedry geografie pod vedením docenta Zdeňka Szczyrby. Studentka Lenka Čiháková si dala tu práci a (doslova) odkrokovala veškeré prodejní plochy Olomouce, aby zjistila, jak se to má s proměnou nákupního chování Olomoučanů. Že s ní přímo souvisí počet návštěv „města“ a životaschopnost maloobchodníků, potažmo „města“, není třeba zdůrazňovat.

Pár suchých dat. V roce 1987 se z veškerých prodejních ploch Olomouce 60% nacházelo přímo v centru. V loňském roce to bylo už jen necelých 13 %. V médiích se už mnohokrát objevilo, jak skvěle si Olomouc stojí v žebříčku měst, kde obchodní plocha výrazně převyšuje jeden metr čtvereční na jednoho obyvatele. Podle závěrů Lenky Čihákové to vypadá, že jsme díky 2750 m2 na tisíc obyvatel předčili i dosud vítězný Liberec. Jen tak dál?

Pro lepší představu: první velkoplošnou prodejnou v Olomouci byla v roce 1993 přestavěná jatka na obchodní dům Senimo – pěkná architektura, pěkných 2 500 m2. Na periferii však během následujícího desetiletí vyrostla desítka nákupních center, s plochami v rozmezí od 4 000 do 32 000 m2. Této fatální chyby v plánování města budou litovat ještě následující generace. Vylidňování centra dostalo řízený spád, statisticky už dobře podchycený.

Největší ránu zatím „živému městu“ zaťala v roce 2013 „Galerie Šantovka“ s dosud neslýchanými 46 000 m2 prodejních ploch. Ve srovnání s centrem o celkovém součtu 35 000 m2 prodejních ploch včetně bývalého Prioru (8 400 m2) můžeme mluvit o nekalé konkurenci, protože obě lokality – staré centrum a „ostrov“ po zrušené továrně Milo – spolu bezprostředně sousedí. V širším okruhu centra je to oproti ornici na výpadovkách jistě ta lepší zóna, kde se novostavby obchodních center mohly a měly objevit. Měřítko neadekvátní urbanistické struktuře města, historické hodnotě a nakonec i jeho kupní síle však mohlo být varováním. Naděje na revitalizaci ostrova a řeky s výsledkem příjemné a kultivované městské části, jak to můžeme vidět ve městech vyspělejší Evropy, byla totální exploatací území zmařena.

Starý územní plán neměl nástroje, jak výstavbu velkoplošných prodejen (včetně Šantovky) omezit, noví politici zase vůli něco s tím dělat. Postupující hrozba nezměnila ani způsoby zacházení s městským majetkem.  Jeho postupným prodejem samospráva ztratila možnost regulovat nebo ovlivňovat, co se bude dít za zdmi těch domů, co po převratu nepřišly do rukou původních majitelů. Také mnohé z městských úřadů se vystěhovaly za hranice historického jádra.

 Z toho, co špatného se mohlo stát, se odehrálo dost. Nový územní plán z roku 2014 stanovuje alespoň nějaké podmínky pro výstavbu dalších obchodních ploch vně centra města. Koncepce, která by otázku řešila komplexně, neexistuje. Pohledy se při procházce městem zastavují nezdravě často na výkladních skříních secondhandů, obchodů s laciným a nekvalitním zbožím a cedulí „k pronájmu“. Jejich protiváha v podobě luxusních kaváren a několika obchodů se zbožím předraženým neumí překlenout díru, která zeje uprostřed. Tam někde totiž je prostor pro přirozený, příjemný život opravdu živého centra. Mládež se s novou přezdívkou mall rats stěhuje z městských laviček do křesílek nabízených chytřejším hostitelem. Redefinice funkce centra je však stále v rukách těch, kteří ho řídí. Další nahodilosti už bychom si neměli dovolit. Nebo budeme ten náš „poklad“ zkoušet donekonečna?

Martina Mertová pro akci „Víkend v centru“, kterou v roce 2017 uspořádalo divadlo Na cucky při rozjezdu projektu Dolní Vám!

Bydliště: (olomoucké) panelové sídliště

13. 3. 2018/ 18. 00/ Divadlo architektury/ MUO, Denisova 47

V Divadle architektury uvítáme dva hlavní hybatele výzkumu českých panelových sídlišť.

Jeho výsledky nám představí historici architektury Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha, kteří nedávno na půdě Umělecko-průmyslového muzea v Praze zahájili výstavu Bydliště: panelové sídliště mapující historii několika desítek sídlišť v České republice a jejich společenské, politické a kulturní souvislosti. Po Praze i v Olomouci pokřtíme hned tři publikace završující pět let intenzivního studia v terénu a v archívech: Paneláci 1 a 2 a jejich anglickou verzi The Paneláks. Která sídliště v celostátním výběru repezentují Olomoucký kraj a proč, objasní Martina Mertová.

Karolína Vránková: Doma s cizími

Pozvánka na další Divadlo architektury. Ještě než skončí pozoruhodná výstava Bydlet spolu v Muzeu umění Olomouc, probereme a propereme téma kolektivního bydlení zase jiným způsobem. Tentokrát pohledem novinářky Karolíny Vránkové, která se dlouhodobě věnuje všemožným tématům spjatým s architekturou, designem a vůbec „trendy“. Tak se ostatně jmenuje její nepřehlédnutelná rubrika v časopise Respekt.

Jak trefně pracuje se slovy, nakonec ukazuje tento pěkný dopis adresovaný DRAHÝM ARCHITEKTŮM. Zpomalte a čtěte! :

Drazí architekti,

jsem novinářka, pracuji se slovy a tohle bude úvaha o několika z nich. Jednak o slově NOVINÁŘ. Je to profese, která nemá nejlepší období. A pak o slově JEDNODUŠE, které mě upozornilo na to, jak novinářství zvolna koroduje. A že nejde jenom o fake news a politiku, ale i o kreativní obory, mezi nimi ARCHITEKTURU. Je to ŠKODA. I vaše, drazí architekti. Nejprve slovo JEDNODUŠE. Objevilo se v krátké zprávě o nové realizaci, kterou každý týden uveřejňuji na stránkách týdeníku Respekt. Tentokrát jsem vybrala malý domek, jednoduchý až zenově. Architekt a jeho manželka měli v plánu takový koncept bydlení nabídnout také dalším lidem, kteří chtějí „žít jednoduše“, jak jsem napsala. Architektovi jsem dala text číst předem, jemu se ale tohle slovní spojení nelíbilo. Proběhly emaily a telefonáty. Jeho argumenty byly srozumitelné, vyvolávalo to v něm dojem prostomyslnosti nebo hlouposti. Může být, a dalo by se jistě použít řada dalších slov, architekt sám nabídl několik vhodných variant. Protiargument na mé straně byl vlastně jen jeden. Slova jsou moje práce. Ale stojí jedno slovo za konflikt, když existuje
tolik jiných?
ARCHITEKTURA je úspěšný obor, což je vidět také v médiích. Referuje se o ní víc než kdy dřív. Nejen o realizacích, architektonická obec je úspěšná v prosazování svých témat, kauzy jako stavební předpisy nebo architektonické soutěže jsou součástí mediální agendy. Architekt je profese vnímaná pozitivně, je to někdo, kdo mění svět k lepšímu.
T
aké NOVINÁŘ je někdo, kdo má měnit svět k lepšímu, tím, že přináší nezávislé ověřené informace a kritické myšlení. Žurnalistika je ale v krizi. Dosavadní systém fungování médií není v době internetu a sociálních sítí životaschopný, udržitelný

ekonomický model pro současnou dobu zatím nevznikl. S ekonomickým
úpadkem přichází pokles kvality. Je to patrné i v referování o architektuře a ostatních kreativních oborech. Nezávislé informování se prolíná s reklamou a public relations. V časopisech o bydlení i na internetových serverech o architektuře není jasně rozdělený placený a nezávislý obsah. Kromě toho vnímá hodně tvůrců média jako prostor pro sebepropagaci a sebeprezentaci. A novináři často nedokáží nabídnout dostatečně silnou kritickou reflexi, která by jim v tom zabránila.
Co v téhle situaci může novinář dělat? Mít vlastní informace a vlastní úsudek. Nesnažit se za každou cenu o konsenzus a dobré vztahy. Nedávat číst svůj text předem, a když už to udělá, nenechat do něj zasahovat. Nevzdat se své kompetence, nevzdat se slov. Po téhle úvaze jsem trvala na slově JEDNODUŠE a architekt zrušil publikování.
To je extrémní případ. Určitá forma zasahování a vylepšování je ale docela běžná. Zpravidla přátelsky a často s dobrými úmysly, jako například propagovat architekturu. Ale nedělejte to, slova patří novinářům. Je to jedna z mála příležitostí nechat o architektuře promluvit někoho vně oboru. Někoho, kdo vidí jiné souvislosti a má jiné informace. Někoho, kdo je placen za nezávislost a kritické myšlení.

Nemusí v tom vynikat a nemusí se vždycky trefit, to už je ale jeho odpovědnost. Dejte novinářům důvěru. ARCHITEKTURA vzkvétá, ale budoucnost novinářství nevypadá moc dobře. Co když je to váš poslední spatřený NOVINÁŘ? Neposlechnout si ho by byla ŠKODA.

Karolína Vránková

A pak že jsou všichni novináři pitomci…

 

A takhle to dopadlo! Videozáznam z příjemného večera s Karolínou Vránkovou

24. 2. 2018. Kočovné divadlo architektury: Jedeme do Brna!

 

OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO!

Kdo by ji neznal, vilu Tugendhat. Ale absolvovali jste už prohlídku této unikátní památky UNESCO po její nákladné památkové obnově? Svezou se s námi přednostně členové a donátoři, ale i další zájemci mají šanci.

OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO!

 

 

 

 

 

 

 

 

A nebude to zdaleka všechno. V Muzeu umění Olomouc probíhá do 11. 3. 2018 výstava významného slovenského sochaře Jozefa Jankoviče a my ji společně rozšíříme o plastiku Rovnováha, umístěnou pod širým nebem v areálu nového kampusu brněnské Masarykovy univerzity. K vidění bude jednak pozoruhodný soubor soch, jednak samotná architektura rozlehlého areálu. Provádět nás budou ti nejzasvěcenější.

Více vyčtete z pozvánky:

Divadlo architektury_Brno_24. 2. 2018

Pár momentek z akce:

Kolokvium o Rudolfu Eitelbergerovi 2017

Pro ty, kteří se nemohli zúčastnit, přinášíme záznam jednotlivých přednášek z kolokvia o Rudolfu Eitelbergerovi, jež proběhlo ve spolupráci se Spolkem Za krásnou Olomouc 2. října 2017

Kolokvium připomenulo 200. výročí narození olomouckého rodáka, průkopníka rakouských dějin umění, památkové péče, muzejnictví a teorie architektury. Kromě debaty o odborných historiografických otázkách si pořadatelé kolokvia kladli za cíl šířit osvětu o Eitelbergerovi, jehož jméno není  širší české veřejnosti dostatečně známé.

Kolokviu předcházelo nedělní vyhlášení vítězů 5. ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera, kterou pořádá náš spolek, a vyvrcholením byla slavnostní večerní přednáška prof. Matthewa Rampleyho z University of Birmingham v Arcibiskupském paláci, tlumočená z angličtiny.

Alexandr Jeništa seznámil hosty s postupem prací na restaurování pamětní desky Rudolfa Eitelbergera, jejíž odhalení plánujeme na duben 2018.

Kompletní program naleznete níže.

Spolupořádali Katedra dějin umění FF UP, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum umění Olomouc a Vlastivědná společnost muzejní Olomouc

Všechna videa neleznete zde. Jednotlivá vystoupení v aktivních odkazech programu  níže:

Program kolokvia: pondělí 2. října 2017 dopoledne, sál Mozartea v Arcidiecézním muzeu

10.00-10.30: slavnostní zahájení (R. Švácha, H. Königsmarková, M. Soukup, A. Jeništa)

10.30-11.00 Jindřich Vybíral (VŠUP Praha), Rudolf Eitelberger a „vídeňský styl“. vybiral@vsup.cz

11.00-11.30 Jiří Kroupa (SDU MU Brno), Rudolf Eitelberger a Moritz Thausing, dva zakladatelé vídeňské školy dějin umění. kroupa@phil.muni.cz

11.30-12.00 Pavel Zatloukal (emeritní ředitel MU Olomouc), Eitelbergerovi žáci a olomoucké baroko. zatloukal.pa@email.cz

12.00-12.30 Radim Vondráček (UPM Praha), Filozofické pozadí Eitelbergerovy uměnovědy. vondracek@upm.cz

Pondělí 2. října 2017 odpoledne, Auditorium maximum v Konviktu, Univerzitní ulice 3

15.00-15.25 Lada Hubatová-Vacková (VŠUP Praha), Eitelbergerova výkonná spojka vevěcech uměleckého průmyslu: Jacob von Falke. hubatova@vsup.cz

15.25-15.50 Martin Horáček (UP Olomouc), „Duchovní organismus prostoupený uměním“: Rudolf Eitelberger a stavba měst podle uměleckých zásad. horacek­_martin@post.cz

15.50-16.15 Tomáš Hlobil (FF UK Praha), Výuka teorie a dějin výtvarného umění na univerzitách v Praze a Vídni před rokem 1848. Základní charakteristiky. THlobil@seznam.cz

16.15-16.40 Tomáš Zapletal (Archiv MU Brno), Eitelberger a založení brněnského uměleckoprůmyslového muzea. tomas.zapletal@gmail.com

16.40-17.00 Martina Mertová (FF UPOL, Za krásnou Olomouc), O Ceně Rudolfa Eitelbergera. martinamertova@seznam.cz

Slavnostní přednáška, Velký sál Arcibiskupského paláce

18.00-19.00 Matthew Rampley (University of Birmingham), Eitelberger beyond Vienna: A Habsburg Emissary. M.J.Rampley@bham.ac.uk. 

PF 2018

Namísto PF přikládáme odkaz na hranou scénku z posledního Divadla architektury:
https://youtu.be/B6jdreViB7w
Co je to za novoty v naší agendě? Část mužského osazenstva spolku Za krásnou Olomouc se zhostila doprovodného programu aktuální výstavy Muzea umění Olomouc Bydlet spolu/ České kolektivní domy. Vrátíte se díky němu do doby, kdy se Olomouc čerstvě pyšnila prvním českým „hotelákem“. Plné znění komponovaného věčera o dějinách této stavby, s výpověďmi posledního žijícího autora, Karla Doláka, byste našli zde:
https://youtu.be/odjc_pPkrao

Výstavu mapující fenomén kolektivního bydlení Vám přiblížíme ještě jednou, během večera s novinářkou Respektu, Karolinou Vránkovou, který plánujeme na 7. únor 2018.
Brzy potom bude příležitost setkat se na společné exkurzi do Brna s hlavním cílem: vilou Tugendhat! Už teď si můžete poznačit sobotní datum 24. února 2018 a napsat nám, zda vás tento plán zaujal.
K oběma akcím ještě zveřejníme detailní informace.

Kolektivní bydlení – mrtvá vize?

 

Zveme na další večer z cyklu Divadla architektury, tentokrát na doprovodný program k výstavě Bydlet spolu/ České kolektivní domy

Čtvrtek 30. 11. 2017 v 18.00 v Divadle hudby (Denisova 47)

Jak to vlastně bylo s olomouckým „hotelákem“?  Peripetie olomouckého domu hotelového bydlení od počátečního nadšení až k úsměvné skepsi si přiblížíme prostřednictvím archivních materiálů, výpovědí pamětníků a krátké divadelní skeče v podání členů spolku Za krásnou Olomouc. V druhé polovině večera se podíváme, zda má koncept kolektivního bydlení nějaké pokračovatele v současnosti. Říkají vám něco pojmy coops, cohousing, Baugruppe nebo sdílené bydlení? 

Pořádáme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc

S ohledem na naše zvýšené výdaje na obnovu pamětní desky Rudolfa Eitelbergera jsme zavedli vstupné, ale ryze dobrovolné! Děkujeme za každou korunku!

A tady máte záznam!

 

 

cosa.cz/ vzruch na scéně Divadla architektury

Kdo neviděl, prohloupil! Po intervenci ječmen studia v roce 2015, která zahájila zbrusunovou sérii Divadla architektury, další ryze divadelní uchopení tématu architektury. Barbora Šimonová a Markéta Mráčková (cosa.cz) podaly perfektní výkon včetně dvou hudebních vložek v režii Kapitána Jedůvky. To jsou oni:

Na zveřejnění záznamu si prosím ještě počkejte. Do té doby nabízíme originální znělku EDO 2017, kterou totéž trio vytvořilo pro Ekologické dny Olomouc. Vtipné, což?

Tohle je práce Barbory Šimonové pro Olomouc. Za rekonstrukci tribuny v Řepčíně získala s olomouckou architektkou Petrou Gajdovou uznání v Ceně Rudolfa Eitelbergera 2017!

 

 

Už je to tady: videozáznam z celého podařeného večera.

 

Cena Rudolfa Eitelbergera 2017 zná své vítěze!

Přehlídku, která mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouckém kraji za uplynulé dva roky, provázely letos hned dvě jubilea. To malé upozorňuje na již pátý ročník soutěže, to velké, dvousetleté, na datum narození Rudlofa Eitelbergera (1817-1885), jehož jméno cena nese. Tento olomoucký rodák se zcela nesmazatelně zapsal do dějin kulturní Evropy. Byl aktivním komentátorem architektonického dění, redaktorem Wiener Zeitung. Lze jej považovat za otce památkové péče a muzejnictví v Rakousku-Uhersku. Založil a řídil vídeňské uměleckoprůmyslové muzeum (dnešní populární MAK). Jako vůbec první profesor ději umění ve Vídni se zasloužil o rozvoj studijního oboru, který má své následovníky na dnešních katedrách dějin umění v Praze, Brně a Olomouci.

Každý ročník prezentuje názory nezávislé komise, která zahrnuje přední české architekty, historiky umění, odborníky a úředníky městské i státní správy s vazbou na sledovanou oblast. Počínaje letošním rokem se účastníkem poroty pro funkční zpětnou vazbu s Městem stává také člen rady nebo zastupitelstva města, v jehož kompetenci je právě urbanismus nebo rozvoj města Tentokrát rozhodovali Kateřina Bečková, Jana Křenková, Jitka Ressová, Rostislav Švácha (předseda poroty), František Chupík, David Mareš, Pavel Nasadil a Aleš Jakubec. Komise letos z necelých čtyřiceti vytipovaných staveb na místě prohlédla asi patnáct realizací, z nichž doporučila nominovat sedm do finále. Architektka Jitka Ressová komentuje vítězného laureáta Ceny R. Eitelbergra 2017, kapli sv. Františka z Assisi v Olomouci, jejíž interiérové úpravy se ujal autorský kolektiv architektů Vojtěcha Jemelky, Jana Mléčky, Jiřího Marka a výtvarníků Petera Demeka a Jana Jemelky:

Každé zdařilé architektonické dílo je výsledkem výjimečné spolupráce investora a architekta. Výběr architekta, tentokrát mladého týmu, důvěra v něj, podpora a bezesporu i odvaha jít do zásadní proměny je obdivuhodná u investora – Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Olomouci v čele se sestrou představenou. U architektů je to pak vědomá práce s prostorem a jeho proměnou.  Střídmé materiálové řešení podporuje proměnu nevelkého prostoru kaple a přináší nečekanou velkorysost. Změnu dispozice liturgického prostoru podporuje centrální kovový lustr. Tento významný prvek interiéru spolu s dalšími vstupy výtvarníka Petera Demka jsou velmi zdařilou prací s ornamentem, které obohacují interiér a propojují soudobý architektonický vstup s výzdobou stěn a kleneb novorománské kaple.“                                                      

 

Zbylých šest nominací nám přiblíží slova dalších komisařů:

2/ Rehabilitace vily Eduarda Šrota v Olomouci Miroslav Pospíšil (atelier-r)

František Chupík: „Obnova vily Eduarda Šrota pečlivě připravovaná už od roku 2011 proběhla s respektem k památkovým hodnotám stavby, například kvalitně provedeným restaurováním sgrafitové omítky, repasí oken i dalších prvků fasád. Změněná obytná funkce objektu na pracovní prostředí architektonické kanceláře iniciovala aktuálně provedené jednoduché a čisté architektonické řešení nového vybavení, které vhodně vyvažuje bohatost detailů historické stavby. Celkově kladný výsledek stavebního zásahu ukončil chátrání vily kultivovaným architektonickým vstupem s příkladně odvedenými udržovacími pracemi na památce.“

 

3/ Fotbalová tribuna v Olomouci – Řepčíně / Barbora Šimonová a Petra Gajdová

Rostislav Švácha: „Přestavba tribuny fotbalového stadionu v Olomouci-Řepčíně od mladého olomoucko-pražského dua Petra Gajdová-Bára Šimonová poskytuje dobrý příklad architektury, jež byla pořízená sice z veřejných prostředků, ale za relativně nevelkou částku. Ze staré tribuny autorky ponechaly všechny prvky, které pokládaly za hodnotné, v čele s ocelovou konstrukcí střechy nad hledištěm. Nové části pak daly provést z laciných, esteticky však působivých materiálů, v linii, které se u nás už dlouho říká lo-tech. Při návštěvě poroty zaplnili plochu stadionu trénující fotbalisté a také to přispělo k příznivému dojmu porotců z této nenákladné, a přece výrazné stavby.“

 

4/ Rodinný dům manželů Francových v Lošově/ MOLO architekti/ Patrik Zamazal, Tereza Kučerová

Kateřina Bečková: „Návrh rodinného domu na okraji obce Lošov je tvarově prostou obdélnou dřevem obloženou stavbou na mírně svažitém terénu. Nevelký rozsah parcely si vyžádal velmi důmyslné řešení jak vnitřních prostor domu, aby uspokojil potřeby rodiny stavebníka, tak venkovních částí domu (terasy), aby členům rodiny umožnil co nejširší využití zbývajícího zahradního prostoru. Architekti se zadání zhostili s invencí, která vyniká účelností, úsporností i vizuální jednoduchostí za použití kvalitního řemeslného provedení.“

 

5/ Památník Jednoty bratrské v Přerově/ nazemi architekti/ Zbyněk Musil, David Zajíček, Petra Vlachynská, Lucie Komendová, Miloslav Flašar

Jana Křenková: „V prostoru mezi Tyršovým mostem, který získal cenu Rudolfa Eitelbergera v roce 2013, a historickým jádrem města vzniklo kultivované veřejné prostranství, zprostředkující historický odkaz místa a podtrhující jeho jedinečnost. Pozoruhodný je přitom vývoj celého projektu, kdy byl na místě původně vyprojektovaného parkoviště navržen na základě unikátních archeologických nálezů základů staveb duchovního centra Jednoty bratrské projekt památníku, jehož řešení vzešlo z architektonické soutěže.

 

6/ Expozice Lovecko-lesnického muzea na zámku Úsov/ Rusina Frei Architekti/ Martin Rusina, Martin Frei, Markéta Poláčková, Daniela Vaníčková, Alena Hrabětová, Jaroslava Cábová

Architekt Pavel Nasadil : „Úprava expozice Lovecko-lesnického muzea na zámku Úsov je svěžím počinem, který citlivě a s omezenými prostředky pracuje se stávajícím fondem lichtenštejnských sbírek a inteligentním uspořádáním a doplněním soudobými prvky vzniká poutavá interaktivní expozice oslovující všechny věkové vrstvy.“

 

7/ Den architektury 2016 v Šumperku!/ at21/ Zbyněk Mrkus, FRACTAL Architects / Zdeněk Dohnálek, Radan Volnohradský a Šumperský okrašlovací spolek

David Mareš: „Porota oceňuje bohatý Den architektury 2016 v Šumperku, který zorganizovali původem šumperští architekti Zdeněk Dohnálek, Zbyněk Mrkus a Radan Volnohradský ve spolupráci s Šumperským okrašlovacím spolkem. Program obsahoval různorodé aktivity od přednášek, workshopů, zpřístupnění výjimečných staveb až po intervenci ve veřejném prostoru. Spolek podporuje zájem veřejnosti o urbanismus a architekturu nejen pořádáním Dne architektury, ale kontinuálně po celý rok a je tak pro život Šumperka přínosem. Porota se rozhodla ocenit činnost spolku přes to, že nejde o realizaci konkrétní stavby, protože bez zájmu veřejnosti o kvalitní urbanismus a architekturu a bez schopnosti je rozeznat se vystavěné prostředí nezlepší.


Autory výtvarné podoby ceny jsou již tradičně sochař Jaroslav Koléšek a grafik Zbyněk Baladrán. Vítězové si artefakty osobně převzali na slavnostním vyhlášení v Divadle hudby (MUO OLOMOUC) v neděli 2. 10. 2017 v rámci festivalu Den architektury.

Blahopřejí organizátoři – spolek Za krásnou Olomouc!