Rostislav Švácha: Kazachstánizace Olomouce?

Přitažlivost Olomouce spočívá mimo jiné ve faktu, že se v jeho architektuře odedávna střídaly vlivy z širokého evropského kulturního okruhu. Dnes se v ní však prosazují inspirace spíše asijské a nad tím bychom se měli vážně zamyslet.

Kameníci, kteří ve 12. století pracovali na výzdobě oken biskupského paláce, přišli do Olomouce nejspíše ze Špýru nebo z Porýní (1). Raně gotické halové trojlodí katedrály sv. Václava má svůj původ v severním Německu. Gotické interiéry olomoucké radnice, klenby nad trojlodím chrámu sv. Mořice nebo presbytář kaple sv. Alexia na Michalském vrchu lze vyvodit z tehdejšího evropského internacionálního stylu, zatímco kroužené žebroví radniční kaple sv. Jeronýma se podobá stavbám rakouského Podunají. Renesanční formy přinesli v 16. století do Olomouce Italové. Architekti z italsko-švýcarského pomezí navrhli v éře raného baroka nový biskupský palác nebo kostel sv. Michala, dokončený architektem vyškoleným v Římě. V 18. století projektují pro město církevní i vojenské stavby Slezané, Vídeňané a Francouzi. Ve století dalším a ještě v období nástupu moderny zde dominují architekti z Vídně. Ze staveb z éry první republiky můžeme vyčítat inspirace tehdejší holandskou, pařížskou nebo vratislavskou architekturou a západoevropský nebo snad euroamerický původ mají i formy nejlepších olomouckých budov z šedesátých až osmdesátých let 20. století. Ze stejně pestrých evropských zdrojů konečně čerpala olomoucká architektura z doby po Sametové revoluci ve svých nejhodnotnějších výkonech.
Tato evropská orientace olomoucké architektury, daná hlubokým zakořeněním Olomouce v evropských kulturních tradicích, se však v posledních letech začíná měnit. Poprvé jsem si to uvědomil koncem roku 2012, při cestě vlakem z Ostravy do Prahy ve společnosti profesora pražské Akademie výtvarných umění Emila Přikryla. Když vlak zastavil v Olomouci, pohlédl Přikryl z okna na mrakodrap RCO nad olomouckým nádražím a charakterizoval jeho architektonické pojetí jediným slovem: „Kazachstán!“

Profesor Školy architektury na pražské akademii tak vyjádřil fakt, že se bohatě členěná forma tohoto mrakodrapu nápadně podobá monumentálním stavbám, jaké v posledním čtvrtstoletí vyrůstají v kazašských metropolích Almaty a Astana za vlády prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Z kazašských velkoměst si tento státník přeje vybudovat významná centra současného světa a ponouká proto architekty místní i zahraniční, aby pro Almaty a Astanu navrhovali stavby co nejzajímavější, co nejnápaditější a co nejbohatěji tvarované, což má někdy za následek jistou formální bizarnost. Že by se autoři mrakodrapu RCO v Olomouci vědomě poučili nějakou soudobou kazašskou budovou, to si v tomto případě nemyslím. Jejich zjevná chuť tvarovat stavbu co nejbohatěji a nejodvážněji je však přesto zavedla k formám, jakými se soudobá architektura Kazachstánu evidentně vyznačuje.

Mrakodrap RCO je stavbou výraznou a už zdálky viditelnou. Jeho zjevně orientální vzhled posouvá architekturu Olomouce za hranice evropské kultury. Události několika posledních týdnů spějí k tomu, že se Olomouc může dočkat další výškové dominanty, jejíž architektonická forma má cosi společného s moderní kazašskou architekturou. Na mysli mám projekt mrakodrapu Šantovka Tower od londýnského ateliéru Benoy (2).

Naše sdružení Za krásnou Olomouc proti tomuto projektu odpočátku vystupovalo, a to s argumentem, že stavba tak vysokého mrakodrapu na zvolené parcele odporuje zákonu o památkové péči (3). Šantovka Tower totiž má stát v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace, což jí zákon neumožňuje, a naruší tak historické panorama Olomouce, tvořené doposud věžemi a kupolemi kostelů a věží radnice. Investor mrakodrapu Richard Morávek však vynaložil velké úsilí, aby své odpůrce přemohl, a vše dnes nasvědčuje tomu, že aspoň vysocí představitelé města Olomouce se stavějí na jeho stranu.

Politické špičky města například nevysvětlitelně otálejí se schválením nové výškové regulace, k jejímuž přepracování je v únoru 2015 vyzval olomoucký krajský soud a jež by stavbě mrakodrapu zabránila (4). Stejně tak město brzdí přijetí stavební uzávěry, kterou pro tuto situaci výslovně doporučil Nejvyšší správní soud (5). Vedoucí městského památkového úřadu, paní Vlasta Kauerová, nerespektovala zamítavé stanovisko Národního památkového ústavu a projekt Šantovky Tower v říjnu 2013 schválila. Když úřad Olomouckého kraje její rozhodnutí v lednu 2014 zrušil, paní Kauerová projekt schválila znovu a krajský úřad zrušil její rozhodnutí podruhé. Poté, zjara 2016, však prošel odbor památkové péče na olomouckém kraji nečekanou reorganizací (6), jeho vedoucí Jindřich Garčic mezitím odešel do důchodu, a když v červnu 2016 schválila paní Kauerová projekt Šantovky Tower potřetí (7), jak to asi na kraji dopadne, když byl památkový odbor pohlcen odborem stavebním a Jindřich Garčic tam už není?

V debatách o projektu mrakodrapu na Šantovce jsme zatím věnovali málo pozornosti architektonické formě tohoto projektu a jejím inspiračním zdrojům. Mrakodrap se má vypínat nad půdorysem oválu, který se na obou koncích své podélné osy rozevírá, jako by oblé slupky na obou jeho bocích dávaly nahlédnout do jeho dužiny. Pátráme-li ve světové architektuře výškových staveb po původu takové formy, s velkou jistotou ji objevíme v architektonické produkci poválečné Evropy. Zdejší architekti tehdy začali řešit otázku, jak by se mohl typ amerického mrakodrapu podřídit nárokům evropské modernistické estetiky (8). Této estetizace přitom chtěli Evropané dosáhnout i za cenu, že budou svým výškovým stavbám dávat půdorysy z provozního hlediska méně výhodné než ty, jaké jim nabízel typický pravoúhlý půdorys jejich pragmatických amerických vzorů. Takový mrakodrap, jaký se Šantovce Tower nápadně blíží svými zaoblenými boky, které však k sobě úplně nedoléhají a zůstává tak mezi nimi úzká svislá škvíra, postavili v letech 1956-1961 v Miláně architekt Gio Ponti a konstruktér Pierluigi Nervi.

Vedle shod mezi milánským výtvorem Gia Pontiho a Pierluigiho Nerviho – mrakodrapem Pirelli – a mezi Šantovkou Tower se však obě stavby vyznačují mnoha rozdíly. Pirelli například nemá půdorys oválu, nýbrž velmi protaženého desetiúhelníka. Takové míry jako u olomouckého projektu od ateliéru Benoy navíc u milánské stavby nedosáhlo ani rozvírání jejího pláště na obou jejích špicích. Pátráme-li proto ve světové architektuře dál, po stavbě ještě podobnější Šantovce Tower, stěží přitom podruhé můžeme minout kazašské velkoměsto Almaty a jeho slavný hotel Kazachstán, mrakodrap z konce sedmdesátých let 20. století. Nejde tedy o architektonické dílo z éry prezidenta Nazarbajeva, nýbrž o stavbu z doby brežněvovské, a nemusíme pochybovat o tom, že v jejích odvážných a snad i hravých tvarech se její autoři snažili překonat strnulost a formální stereotypy tehdejší oficiální sovětské architektury (9). Právě tato hravost – snad až přetvarovanost – odlišuje hotel Kazachstán od střídmější a elegantnější formy Šantovky Tower. Přes všechny rozdíly, jakých bychom jistě mohli napočítat mnoho, se však hotel v Almaty ve svých hlavních rysech se Šantovkou Tower shoduje, jak se o tom každý z nás může přesvědčit srovnáním jejich fotografií v kazašském a vizualizací v olomouckém případě. Oba tyto mrakodrapy spojuje dohromady půdorys oválu, jehož vrcholové křivky jsou na obou koncích jeho podélné osy vykrojené.

Samozřejmě si tu musíme položit otázku, zda podobnost mezi oběma architektonickými díly není čistě náhodná nebo zda není dána společným vzorem – mrakodrapem Pirelli -, z něhož autoři hotelu v Almaty a projektu pro Olomouc vyvodili podobné formální důsledky nezávisle na sobě. Obě tyto možnosti není možné vyloučit, rozhodně to nepopírám. Nelze pominout ani fakt, že znalost poválečné architektury Sovětského svazu, a to včetně Kazachstánu, dnes není nijak běžná ani mezi velmi zasvěcenými znalci moderních architektonických dějin, takže předpoklad, že by hotel Kazachstán mohli znát architekti z londýnského ateliéru Benoy, se na první pohled zdá být hodně chatrný. Jenže my si můžeme být jistí, že londýnští architekti kazašskou architekturu znají. V září 2014 totiž ateliér Benoy dostavěl v Almaty komerční komplex Dostyk Plaza (10). Věřil bych tomu, že při návštěvách Almaty anglické architekty většina tamějších novostaveb nezajímala. Ignorovat však stavbu tak výraznou a tak zajímavou, jako je hotel Kazachstán, to by podle mého soudu žádný dobrý architekt nedovedl a snad ani nesměl.

Zdá se tedy, že pokud projekt ateliéru Benoy dosáhne všech povolení, obraz města Olomouce budou spoluvytvářet dvě výškové stavby podobné architektuře dnešního Kazachstánu nebo touto architekturou inspirované; mrakodrap RCO a Šantovka Tower. Rád bych k tomu připojil ještě jednu poznámku. Osobně se pokládám za umírněného multikulturalistu, protože věřím, že vzájemný styk různých kultur může někdy vést k jejich vzájemnému obohacení. Nakonec i architektura Olomouce může být pestřejší, přijme-li do sebe něco kazašského – anebo třeba japonského, arabského, indického nebo čínského. Uvážíme-li však, jak výraznou roli už dnes hraje v panoramatu Olomouce mrakodrap RCO u nádraží a jakou roli v ní sehraje mrakodrap Šantovka Tower, který má stát na samé hraně památkové rezervace, opravdu si nejsem jistý, zdali tato kazachstánizace siluety přinese Olomouci prospěch. Obraz města, jaký vyvěral z jeho kulturních tradic a jaký donedávna utvářela architektura evropského okruhu, budou nyní určovat stavby, jejichž forma pochází z jiných kultur. Taková změna se mi jeví jako příliš unáhlená a příliš radikální. Staří Řekové měli pro takové situace dvě hluboká ponaučení: „Všeho s mírou“ a „Ničeho příliš“. Myslím, že bychom se této moudrosti měli držet.

(1) Instruktivní přehled kulturních sítí, do nichž se Olomouc od raného středověku zapojovala, podává doposud nepřekonaná kniha Iva Hlobila, Milana Tognera a Pavla Michny Olomouc, Praha 1984.

(2) Tvorbu tohoto ateliéru a jeho postavení na současné architektonické scéně jsem se pokusil charakterizovat v odborném vyjádření pro územní pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci v roce 2013. Podstatný úryvek z toho vyjádření je dostupný v archívu webových stránek sdružení Za krásnou Olomouc, duben 2013.

(3) Viz k tomu například Rostislav Švácha, Olomouc – město mrakodrapů? Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30. Dostupné i na webových stránkách sdružení Za krásnou Olomouc.

(4) http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky. Šantovka Tower se zatím stavět nezačne. Soud sice zrušil výškovou regulaci, dal ale městu rok na nápravu (zpráva z 25. 2. 2015).

(5) Viz Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovce tower, webové stránky Za krásnou Olomouc, 11. 11. 2015.

(6) http://www.hanackyvecernik.cz/zpravy/: Kraj zrušil památkáře. Je to příprava na schválení Šantovka tower?

(7) http://olomoucky.denik.cz/zprávy_regic: Šantovka Tower je o krok dál. Stavba získala jedno z razítek.

(8) Postoj poválečných evropských architektů k typu amerického mrakodrapu výborně postihuje Alan Colquhoun, Regionalismus a technika, in: Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 19-21.

(9) Hotel Kazachstán v Almaty – tehdejší Alma-Atě – navrhl tým sovětských architektů pod vedením Jurije Ratušného a Lva Uchobotova, dokončen byl v roce 1978. Kritička Radka Sedláková charakterizovala v Architektuře ČSR XXXIX, 1980, s. 42 jeho koncept jako „bláznivou fantazii, která v sobě našla sílu realizovat se“. Viz k němu také Katharina Ritter-Ekaterina Shapiro/Obermair-Dietmar Steiner-Alexandra Wachter, Soviet Modernism 1955-1991: Unknown History, Wien-Zürich 2012, s. 186-187.

(10) www.benoy.com/news/2014/09/benoy-celebrates-the-opening-of-dostyk-plaza. Vyhledáno 25. 6. 2016.

Psáno jest! Petr Vorlík o malých českých mrakodrapech

V loňském roce vyšla pozoruhodná kniha Petra Vorlíka nazvaná Český mrakodrap. Dočteme se v ní mnoho poutavého o tom, co je to vlastně mrakodrap, jak se liší v různých  kulturních oblastech, proč u nás dorůstá sotva sta metrů, kdežto jinde dosahuje několikanásobných výšek. Na desítkách příkladů pak dokresluje vývoj pojmu český mrakodrap. Sleduje pohnutky investorů, sebevědomí architektů, komentuje klady, rizika, ale i ztráty.

V cyklickém a generačním přehodnocování étosu modernismu a pokroku se zákonitě musí střídat období nadšení a odporu“, píše Vorlík. Jakoby autor nahrával na smeč obhájcům olomouckých výškových staveb. Je opravdu možné, že by současný odpor laické i odborné veřejnosti vůči místním mrakodrapům (ať už těm stojícím anebo uvažovaným) byl jen dočasným názorem, který se časem může změnit? Právě díky Vorlíkově knize se však kodifikuje pohled na tu kterou stavbu do budoucna. Co se tedy dočtou čtenáři o olomouckých stavbách vyčnívajících nad ostatní?

Vysoko autor hodnotí Obilní silo Hanáckých mlýnů s nástavbou vily (známá pod označením Vila na sile), jako „méně organicky propojenou s původní industriální architekturou sila“ pak vnímá druhou nástavbu, tzv. Silotower. „Výrazným políčkem do tváře historického města se naopak staly olomoucké mrakodrapy, architektonicky nepříliš uspokojivé a zcela nekontextuální RCO, Bea Centrum a především plánovaná Šantovka Tower, která konečně vedla k petici a masivnímu odporu odborné i laické veřejnosti.“ (redakčně kráceno)

Z posledních aktualit k tématu třetího uvažovaného mrakodrapu můžeme zvěstovat zprávu, že 5. 4. 2016 investor Šantovka Tower neuspěl se svou žádostí o povolení výjimky z obecných požadavků na využívání území, konkrétně ze vzájemných odstupových vzdáleností staveb (§25, ods. 4 vyhlášky č. 501/2006). Stavební odbor Magistrátu města Olomouce tak dal v mnohém za pravdu obyvatelům ulice Šantovy, jichž se plánovaná novostavba bezprostředně dotýká. Naše obavy (http://www.krasnaolomouc.cz/?p=2697) se tak naštěstí nenaplnily. Investor se však proti rozhodnutí odvolal u krajského úřadu. Doufáme, že i tam narazí na silné a statečné úředníky.

Aneb: Nenechejme si ze siluety Olomouce udělat „apokalyptický polom“! Přidáváme jeden z trefných příměrů Patra Vorlíka, jako lákadlo na jeho knihu Český mrakodrap (vydala Paseka v roce 2015).

Architekt a historik architektury Petr Vorlík působí jako pedagog a výzkumný pracovník na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Specializuje se na dějiny architektury 20. století a průmyslové dědictví. Jako autor nebo spoluautor připravil publikace Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků (2006), Areál ČVUT v Dejvicích v šedesátých letech (2006), Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury (2010), Meziválečné garáže v Čechách (2011), Architektura ve službách motorismu (2013) a další.

1569064-6478861-933x1024

Pavel Zatloukal: Meditace o architektuře – přednáška spojená s prezentací nové knihy

ÚT | 31. 5. | 18:00:00 | Divadlo hudby

Historik architektury Pavel Zatloukal se domnívá, že novodobá olomoucká urbanistická a zčásti také architektonická kultura jsou poznamenány permanentní krizí. Ve své nejnovější knize se to na základě srovnání s vývojem Brna a Hradce Králové pokouší analyzovat, hledat počátky a příčiny této krize a pokusy o její dobová řešení.

Knihu vydalo nakladatelství Arbor Vitae, pořádáme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc.

20160531_dh_zatloukal

Silvestrovský výlet do Úsova

Zveme vás na Silvestrovský výlet do Úsova.
Odjezd vlakem z Olomouce (Os 3714) v 8.30 do Moravičan a odtud pěšky do Úsova (cca 8 km). Prohlídka Úsova a především manýristické kaple sv. Rocha z roku 1624 za obcí v místě, které skýtá jedinečný výhled na celou Hanou.
Návrat do Olomouce autobusem a vlakem nejpozději v 16.22 (odjezd z Úsova v 15.31).
Těšíme se na vás.

Úsov

Rostislav Švácha: O co jde u mrakodrapu Šantovka Tower

svacha_boxDeník iDnes má velkou zásluhu o to, že občany pohotově informuje o vývoji událostí kolem projektu věžové obytné budovy Šantovka Tower v Olomouci. Článku redaktora Michala Poláčka z 9. 11. 2015 však musím vytknout, že svým pojetím zastírá podstatu celého problému. Jde totiž o to, že investor chce tuto věžovou budovu postavit v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace a že tento záměr proto odporuje zákonu o památkové péči. Investor nepochybně věděl, že se jeho projekt dostane do rozporu se zákonem. Spoléhal se však podle mého názoru na to, že se mu různými kličkami a na základě dobrých vztahů s olomouckou městskou správou podaří zákon obejít. Není to tedy tak, že by existoval nějaký odvážný projekt a že by mu město Olomouc schválně házelo klacky pod nohy. Olomoucká městská správa se proti věžové budově Šantovka Tower bránit musí, protože stavba tohoto mrakodrapu odporuje zákonu. Bylo by pěkné, kdyby deník iDnes sledoval, proč je obrana města tak liknavá a proč tak poskytuje investorovi velký manévrovací prostor. Věřím však tomu, že další stati tohoto deníku o olomoucké kauze přinesou na tyto otázky odpověď.

Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovka tower

Zásadní argument do  kauzy Šantovka tower zřejmě vnesl na konci září Nejvyšší správní soud. Z pozorného čtení rozsudku NSS č. 4As 81/2015-120 de facto vyplývá rada adresovaná Statutárnímu městu Olomouc použít nástroj stavební uzávěry, aby se obešla nesplnitelná podmínka včasného schválení změny územního plánu. Již před lety přišli s podobnou radou městu zástupci našeho spolku, ale nesetkali se s kladnou odezvou. Kauza se tak už tehdy mohla vyvíjet zcela jinak a nedostala by se do tristního stádia, v němž teď město musí vynakládat mnohem víc energie, aby uhájilo své zájmy. Držíme mu však palce! Stále věříme, že zákon a veřejný zájem jsou pro zástupce města prioritami.

Vyjímáme z rozsudku (pozn.: navrhovatelem je myšlena společnost SMC Development, odpůrcem Statutární město Olomouc)

[76] V neposlední řadě je v tomto směru nutné poukázat na kasační stížnost navrhovatele, v níž požaduje, aby krajský soud tuto část zrušil s okamžitou platností s tím, že by poté odpůrce vydal rozhodnutí o stavební uzávěře. Nejvyšší správní soud již vysvětlil, že nepovažuje za vyloučené, aby krajský soud zrušil územní plán k určitému datu a aby následně byla pro dané území vydána stavební uzávěra. Pokud se tedy následně postaví na jisto, že nebude možné přijmout změnu územního plánu včas a pokud budou splněny podmínky ustanovení § 97 a násl. stavebního zákona, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč by odpůrce nemohl vydat rozhodnutí o stavební uzávěře, aby tak předešel obtížím, kterých se ve své kasační stížnosti obává.

[58] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za nutné při posouzení legitimního očekávání navrhovatele zohlednit i další okolnosti případu, které spatřuje v tom, že navrhovatel již od ledna 2008 měl informaci, že jeho projekt je problematický právě z hlediska výškové regulace vzhledem k nutnosti ochrany městské památkové rezervace. Rovněž předmětné usnesení z 5. 8. 2008 odkazuje na důvodovou zprávu, která také poukazuje na problém s výškou projektu. Pokud tedy navrhovatel, vzdor vědomí obsahu sdělení odpůrce ze dne 17. 1. 2008 o problematičnosti výšky zástavby, se neseznámil ani s důvodovou zprávou k usnesení ze dne 5. 8. 2008, dospívající k týmž závěrům, a vycházel pouze z obecně formulované podpory rady města, která obsahovala de facto pouze proklamaci toho, že daný záměr bere odpůrce na vědomí a že jej bude považovat za relevantní jako možné řešení dané oblasti, nepostupoval navrhovatel zjevně dostatečně opatrně, rozumně, logicky a s péčí řádného hospodáře, neboť své údajné legitimní očekávání stran investice, jejíž náklady sám vyčíslil v řádech miliard korun, zakládal na tomto zcela obecném a nekonkrétním příslibu. Při zohlednění složitosti problematiky umístění komplexu staveb v blízkosti městské památkové rezervace, čehož si navrhovatel musel být vědom minimálně již od ledna 2008, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu tvrdit, že navrhovatel mohl zakládat svou jednoznačnou víru a důvěru o realizovatelnosti jeho záměru jen na zcela nekonkrétním usnesení rady odpůrce. Krajský soud v tomto směru správně poukázal na to, že legitimní očekávání navrhovatele by mohl zakládat zcela jiný instrument, a to územně plánovací informace, nikoli usnesení rady odpůrce, a to zvláště za situace, kdy se rada vyjadřovala k otázce, k jejímuž závaznému řešení fakticky neměla jakoukoli pravomoc.

Cena Rudolfa Eitelbergera 2015 udělena!

Do pátrání po kvalitních architektonických novinkách jsme letos kromě veřejnosti zapojili také studenty dějin umění sdružené ve spolku StuArt. Přímo jsme oslovili jednotlivé stavební úřady, dotázali se památkářů, podnikli individuální výlety. Z velkého množství nových staveb a architektonických počinů jsme nakonec předložili porotě dvacet pět nominací.
Komise, které již tradičně předsedal člen sdružení, historik architektury Rostislav Švácha, byla letos exkluzivně obsazená. Praktikující architekty reprezentoval Jan Šépka, laureát Ceny Rudolfa Eitelbergera z roku 2008. Svůj názor přidali vedoucí Oddělení územního plánování a architektury Odboru koncepce a rozvoje olomouckého magistrátu Jana Křenková a ředitel olomouckého územního pracoviště Národního památkového ústavu František Chupík. Doplnili je propagátor a komentátor architektury architekt Adam Gebrian, nakladatelka a duchovní matka České architektonické ročenky Dagmar Vernerová nebo Jakub Potůček, kurátor sbírky architektury Národní galerie v Praze. Z Bratislavy pak přijela dvojice předních slovenských teoretiků architektury Monika Mitášová a Marián Zervan, kteří se ujali také moderování slavnostního vyhlášení v sobotu 3. 10. 2015, v Divadle hudby Muzea umění Olomouc.

 


Porotci si ve dvou srpnových dnech prohlédli vybrané stavby, z nichž nakonec postoupilo pět realizací nominovaných na ocenění. Míru kritického pohledu na architektonickou produkci Olomouckého kraje dokládá fakt, že mezi kandidáty nenajdeme žádnou novostavbu. Nezanedbatelný je rovněž postřeh, že jen v jednom případě se setkáváme s prací v regionu působícího architekta. Komise se shodla na tom, že v mnoha případech je třeba vyzdvihnout více iniciativu občanů či investorský počin, jež vedly k tomu kterému zdařilému výsledku. Přímé ocenění občanských aktivit či obecních správ vedle samotné práce architektů je v dosavadní tradici naší ceny novinkou.

 

více:

Cena Rudolfa Eitelbergera 2015

Dny architektury 2015

da2015

 

Už popáté se Olomouc zúčastní celorepublikového festivalu Den architektury, který se letos uskuteční ve 49 městech 2. – 4. října 2015. Akce se koná u příležitosti Světového dne architektury. V Olomouci jsme pro vás připravili ve spolupráci s občanským sdružením Kruh hned tři akce:

 

SOBOTA 3. 10. 2015 odpoledne:   Architektonická procházka po třídě Kosmonautů

Prohlédneme si nejstarší panelák v Olomouci, přiblížíme okolnosti výstavby třídy Kosmonautů, zjistíme, jak se vyvíjel urbanistický plán tohoto území a jaká je jeho budoucnost. Zapátráme po umělecké výzdobě sídliště a zjistíme, co nám zbylo a o co jsme přišli. S historičkou umění Martinou Mertovou, architektem Petrem Daňkem a průvodcem Janem Jeništou.

sraz: 14:00 u hrající fontány v přednádražním prostoru (ul. Jeremenkova)

 

SOBOTA 3. 10. 2015 večer:   Cena Rudolfa Eitelbergera 2015

Vyhlášení čtvrtého ročníku ceny spolku Za krásnou Olomouc za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji v rozmezí let 2013 – 2015. Slavnostnímu předání ceny bude předcházet vernisáž výstavy tří předchozích laureátů a letošních nominací v Lomené galerii. Nenechte si ujít přehlídku toho nejlepšího, co v našem kraji našla výtečně obsazená komise. Teoretici umění Monika Mitášová a Marián Zervan se s vámi o zážitky z porotování podělí osobně.

sraz:
17:30 v Lomené galerii (naproti Muzeu umění v Denisově ulici)
18:00 Slavnostní vyhlášení výsledků Ceny Rudolfa Eitelbergera (Divadlo hudby v budově Muzea umění, Denisova ulice, č. 47)

 

NEDĚLE 4. 10. 2015:   Architektonicko-urbanistická procházka Z Neředína přes zelený horizont až do Hněvotína

Společně se vydáme po staré cestě z Neředína, původně samostatné obce, přes ohrožený Neředínský horizont až do Hněvotína. Dozvíme se o novém územním plánu a změnách, které přinesl, a v Hněvotíně si ukážeme typickou sídlištní kaši v nové zástavbě. S architektem a urbanistou Pavlem Grassem a urbanistou a pracovníkem památkové péče Vilémem Švecem.

sraz: 14:00 na tramvajové zastávce Neředín – krematorium (konečná zastávka tramvají č. 2 a 7)

 

kontakty:

krasnaolomouc@gmail.com
kanakova.daniela@gmail.com