Úřad ombudsmana k otázce postoje města ke Změně 2 územního plánu – aneb Šantovka Tower opět na stole

V pátek 26. 4. 2019 proběhne další zasedání Zastupitelstva města Olomouce. Rádi bychom přispěli do debaty a podpořili tak zastupitele, kteří ještě váhají, jaká je jejich role ve věci schvalování územněplánovací dokumentace. Už delší dobu se nedaří projednat, ba dokonce zařadit do programu pečlivě připravenou Změnu 2 Územního plánu Olomouce. Ta má za cíl srovnat v územním plánu poměry výškových limitů a – proč to budme zastírat-, de facto zamezit stavbě kontroverzního obytného výškového domu, Šantovka Tower. Ten má totiž vyrůst v území, kde v současnosti – na rozdíl od ostatních ploch města – žádné limity nejsou. „Výmluvami“ pořizovatele (Odboru dopravy a územního rozvoje MMOl) , proč se mezi body programu nemůže objevit tak dlouho odkládané téma, je informace, že v současné době Ministerstvo kultury (jak jinak než na podnět investora) „přezkoumává“ svoje stanovisko k diskutované Změně č. 2. Máme názor opačný – shodně s Ministerstvem vnitra i Ministerstvem pro místní rozvoj si myslíme, že tento fakt překážkou není. Ba naopak se jeví jako zástěrka pro „opar nestandartních kroků“, jak situaci kolem ŠTW nedávno trefně pojmenoval primátor města Miroslav Žbánek. Více než deset let kontinuálně hájený názor Ministerstva kultury k otázce výšek nové zástavby v blízkosti historického jádra města odpovídá obsahu Změny č. 2. Poslední stanovisko je stále platné. Doložená nečinnost zastupitelstva v této věci se dá zvrátit jedině činem! Budoucnost Olomouce a jejího kreditu mají zastupitelé ve svých rukách. Jak píše zástupce ombudsmanky, jen zastupitelé jsou „pány“ celého procesu. Pořizovatel v tomto ohledu nesmí být brzdou.

Výňatek z odpovědi zástupce ombudsmanky z 8. 4. 2019 na dotaz našeho spolku:

ZKO, 21. 4. 2019

Olomoučtí odborníci proti „svému“ ministru Staňkovi: Ničí kulturní dědictví

Tisková zpráva 

Odborná veřejnost Olomouce protestuje proti Antonínu Staňkovi v čele ministerstva kultury. Důvodem je role, kterou jako primátor města sehrává při prosazení výstavby mrakodrapu Šantovka Tower. Ten má navždy zničit historické panorama, které je jednou z hlavních devíz Olomouce.

Nečinnost při ochraně historického panoramatu, které se utvářelo po deset staletí, vyčítají Staňkovi experti i občanští aktivisté. Nesouhlas s jeho jmenováním do funkce šéfa kultury vyslovily například zapsaný spolek Za krásnou Olomouc či Iniciativa Občané proti Šantovka Tower. Proti kontroverznímu mrakodrapu se důrazně ohrazují také jednotlivé významné osobnosti kulturního a vědeckého života. Popularitě věžáku nepřidává ani skutečnost, že jeho kořeny vyrůstají z temného boje o tukový průmysl na přelomu tisíciletí.

Liknavost, nebo záměr?

Šantovka Tower je projekt soukromého developera a počítá s výstavbou 80 m vysoké budovy v ochranném pásmu památkové rezervace. V únoru 2015 Krajský soud v Ostravě zrušil výškové omezení nové výstavby, ale zároveň varoval před absencí jakékoli regulace. Stavební zákon v takové situaci předpokládá vydání dočasné stavební uzávěry, kterou doporučil i Nejvyšší správní soud v Brně. Rada města Olomouce v čele s primátorem Staňkem však o připravené a projednané uzávěře již déle než dva roky vůbec nejedná. Tři roky připravovanou změnu územního plánu, jež má trvale obnovit výškové limity, pak rada ani nedoporučila zastupitelstvu ke schválení. „Svou soustavnou nečinností vytváří primátor Staněk developerovi dostatečný prostor pro získání stavebního povolení. Do ministerské funkce tak přišel v okamžiku, kdy nešťastné realizaci již téměř nic nestojí v cestě,” tvrdí David Helcel z Iniciativy Občané proti Šantovka Tower. „Vyjadřujeme rozčarování z toho, že právě Antonín Staněk bude šéfovat české kultuře.” Michaela Johnová Čapková ze spolku Za krásnou Olomouc, který sdružuje historiky, architekty a další experty, souhlasí: „Ministrem byl neměl být někdo, kdo jako primátor dovoluje ve svém městě kulturní dědictví devastovat.”  A Martin Kadrman, viceprezident Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR, soudí: „Město by mělo vyslyšet doporučení Nejvyššího správního soudu a stavební uzávěru ihned vyhlásit. Současný postoj samosprávy je zcela nezodpovědný.“

Vědecké kapacity proti mrakodrapu

Mrakodrap poškodí výškovou siluetu Olomouce nenávratně. Projekt odporuje zákonu o památkové péči,“ upozorňuje historik architektury, univerzitní profesor Rostislav Švácha. Proti výškové budově se na nedávném jednání zastupitelstva vyjádřili i další významní vědci: emeritní rektor Univerzity Palackého Josef Jařab označil narušení panoramatu téměř za zločin. Zásadní nesouhlas s výstavbou vyslovili také dlouholetý ředitel Muzea umění Olomouc Pavel Zatloukal či pedagog a dlouholetý ředitel Národního památkového ústavu Josef Štulc, který říká: „Zatímco měst s výškovými budovami přibývá a jsou jich tisíce, Olomouc je jediná a výjimečná a mrakodrapy ji mohou naprosto pokazit.“ A ředitel přerovského Muzea Komenského Radim Himmler doplňuje: „Tvář historické Olomouce se nám shodou šťastných náhod dochovala ve fascinujícím rozsahu. Rozum zůstává stát nad tím, proč si Olomoučané nechají tuto komparativní výhodu dobrovolně ničit postupným budováním výškových staveb. Před negativními ekonomickými dopady varuje opoziční zastupitel za hnutí ProOlomouc Tomáš Pejpek: „Mrakodrap bude vizuálně konkurovat památkám a oslabí pocit návštěvníka z jedinečné historie královského města. Nemluvě o frustraci veřejnosti z nerovnosti před zákonem, kdy běžný občan nesmí v ochranném pásmu realizovat ani malou nástavbu, zatímco jinému povolí mrakodrap.“ 

Iniciativa Občané proti Šantovka Tower je volné sdružení architektů, urbanistů a příbuzných odborníků pro ochranu historického panoramatu Olomouce. Kontakt: David Helcel, tel. 776 361 159
https://www.facebook.com/obcaneprotisantovkatower/

 Zdroj: ZKO, 13. 8. 2018

Veřejné shromáždění proti Šantovka Tower

Na nemožný prázdninový termín se sešlo překvapivě asi 150 lidí (podle vyváženého názoru Olomouckého deníku padesát). Všem děkujeme i za Iniciativu X ŠTW za účast! Hlavní motto: vydejte stavební uzávěru-schvalte změnu plánu-zastavte šantovku tower!!.. vše adresováno vedení města, které má tu možnost neblahý vývoj zvrátit.

Další slogan, který se nesl demonstrací už před pěti lety: „Kdo se k mrakodrapu hlásí, nedostane naše hlasy!“ Tehdy byla ve vedení ODS a opravdu v následujících volbách potřebné hlasy nedostala, dnes je na řadě ČSSD… tak uvidíme. Ve středu 18. 7. 2018 zasedá Rada.

Pokud nemáte jasno, koho volit, a příběh Šantovky by vám mohl pomoci, pak vězte, že se nebáli vyslovit svůj nesouhlas zástupci lidovců, pirátů, starostů, bývalých Občanů pro Olomouc, TOP 09,  hnutí ProOlomouc a zelených.

Architekt David Helcel, zakladatel Iniciativy zmínil kontroverzní osobu jednoho z investorů, p. Richarda Morávka a ostudnou roli šéfky odboru památkové péče paní Mgr. Vlasty Kauerové.

Zazněla výzva primátorovi a mini-stru kultury p. Antonínu Staňkovi: „není možné pečovat na ministerstvu o kulturní dědictví naší země a zároveň na radnici fakticky podporovat šantovku tower-neudržitelný střet zájmů však lze vyřešit jednoduše a elegantně-zastavte Šantovku Tower!“

Odborné argumenty i širší celospolečenský pohled přinesli hosté z akademické sféry – prof. Pavel Zatloukal, prof. Rostislav Švácha, prof. Jiří Lach a architekt Martin Lubič za Klub architektů Olomoucka.

       

 

A ještě fotky Zdeňka Sodomy:

ZKO 17. 7. 2018

Olomoučtí architekti proti Šantovka Tower

Publikujeme Otevřený dopis Klubu architektů Olomoucka adresovaný vedení města ve věci připravované výškové stavby „Šantovka Tower“

Vážený pane primátore,

vážení radní a zastupitelé města Olomouce,

je to více jak 5 let, co jsme jako profesní skupina otevřeným dopisem naléhavě žádali vaše předchůdce o ochranu města před záměrem vybudovat v blízkosti historického centra výškovou stavbu "Šantovka Tower".

Měli jsme 3 hlavní důvody, pro které stále považujeme tuto stavbu za nežádoucí:

1) nevratně poškozuje urbanistické a architektonické hodnoty, kulturní dědictví

2) je v rozporu s pravidly

3) je neetická

Vaše neochota přijmout změnu územního plánu, která by konečně odvrátila tuto hrozbu, je pro nás velikým zklamáním.

Obzvláště bolestné je opakované selhání nevyšší autority ve vedení města, po Martinu Novotném, Martinu Majorovi i Vás, pane primátore Antoníne Staňku.

Kdo jiný by měl dokázat chránit město před jeho zbytečným poškozením, zvláště, můžete-li se opřít o celou řadu objektivních faktů, odborných posudků, včetně jednoznačného stanoviska Ministerstva kultury, které je zřizovatelem státní památkové péče.

Od naší první výzvy uběhlo bez mála dva tisíce dnů. Podle našich informací je otázkou již jen pouhých desítek dnů, kdy svým dosavadním postojem umožníte investorovi dokončit územní řízení, ve kterém mu bude nevratně otevřena cesta k naplnění jeho záměru.

Pane primátore, v těchto dnech jste převzal do své péče ministerstvo kultury. Je to podruhé v novodobých dějinách, po osvíceném Pavlu Dostálovi, kdy je kultura svěřena opět do rukou Olomoučana. Nedovolte prosím, aby toto období bylo spojováno se selháním elit, neschopných chránit jedinečné kulturní dědictví tohoto krásného města.

V Olomouci 12. července 2018

Hana Bělařová, Tomáš Borek, Petr Daněk, Stanislav Duroň, Jiří Finger, Pavel Fryčák, Michal Giacintov, Pavel Grasse, David Helcel, Vít Janků, Vojtěch Jemelka, Daria Johanesová, Radek Liška, Martin Lubič, Tomáš Machovský, Petr Malý, Miroslav Malý, Jan Mléčka, Petr Nosál, Marek Novák, Milan Obenaus, Tomáš Pejpek, Jan Polách, Pavel Pospíšil, Jan Pospíšil, Otto Schneider, Petr Skoumal, Jan Šmoldas, Ondřej Spusta, Stašek Žerava

Pavel Konečný … k privatizaci památkové a urbanistické hodnoty

S laskavým svolením otiskujeme příspěvek Pavla Konečného, jenž zazněl na zasedání zastupitelstva města Olomouce 4. 6. 2018

V Olomouci jsem se narodil a prožil zde téměř sedmdesát roků svého života. Také svým profesním působením  jsem se usilovně snažil ovlivňovat  kulturu  našeho  města, prezentovat a uchovávat  jeho jedinečné historické, urbanistické i  památkové hodnoty:  16 roků jako vedoucí a dramaturg olomouckého Divadla hudby a potom 19 roků jako odborný pracovník  Památkového  ústavu, z  toho posledních pět  roků (1995 -2010) jako jeho územní ředitel. Ve svém diskusním příspěvku chci apelovat  na  zabránění neodůvodněného a ve všech ohledech jednoznačně  nepříznivého  záměru výstavby tzv. „specifické výškové dominanty„  nazývané  současnou vytříbenou hanáčtinou  „Šantovka Tower“.  Nechci zde snášet  odborné argumenty pro  negativní pohled na tento záměr. Jen doporučuji porozhlédnout se po  blízkém zahraničním okolí  a poučit se z jiných zkušeností  při řešení obdobných problémů.

Chci  zde připomenout  studii  profesora Hanse Sedlmayera z doby, kdy mu šlo o naléhavou záchranu ohroženého Salzburku –  knížku nazvanou „Demolovaná krása“  (Die demolierte Schönheit) , kterou vydal před 50 lety  (v r. 1965).  Tenkrát se také začaly zvedat  nad  rodištěm W. A. Mozarta (1759 -1791) výškové stavby. Jako jedna z prvních  –  Hotel Evropa. Budova byla dokončena v 50. letech 20. století přes nesouhlas památkové péče ve formulaci tehdejšího konzervátora Salzburska dr. Theodora Hoppeho. Hotel na Rainerstrasse nedaleko hlavního nádraží, vysoký 56 metrů, byl vskutku první výškovou stavbou v Salcburku, ale po něm následovala  v rychlém sledu hektická výstavba dalších výškových budov. V průběhu času se často diskutovalo o této budově,  o níž mnozí psali jako o  „skvrně Salzburgu“ a místní občané ji nazvali:  „Mozarts Zigarettenkiste“  (Mozartova cigaretová krabice).  Rozhodnutí obecní rady o demolici budovy z roku 1995 však nebylo realizováno a o čtyři roky později byla budova  kompletně zrekonstruována.

Dnes stále čtyřhvězdičkový hotel láká  klienty těmito slogany na svých webových stránkách:

Naše Salzburská nejvyšší budova vás potěší fantastickým výhledem na město Amadea  Mozarta a jeho světově proslulé památky.

Ať už jste v Classic, Executive nebo Superior Executive pokoji,  každý z nich nabízí opravdový komfort. Vyberte si mezi pokoji na 13 – ti podlažích, většinou s nádherným výhledem na staré město Salzburg

Došlo zde tehdy  k tomu, co by nás zajisté čekalo v Olomouci také … k privatizaci  památkové  a urbanistické hodnoty a krásy historického města. Pohled na něj bez rušivého vlivu „specifické  výškové stavby“ je totiž logicky umožněn výhradně  a  pouze  některým – vybraným  obyvatelům či návštěvníkům  této výškové dominanty.  Ostatní  obyvatele o tento pohled naopak jednoznačně ochuzuje.

Profesor Hans Sedlmayer  tenkrát před lety  upozorňoval  na hrozící nebezpečí pro architektonické památky  historických měst, jak je formuloval  již v roce 1918  Max Dvořák, který ve svém  „Katechismu památkové péče“ podrobně psal jak zabránit  nesmyslnému  ničení svědků minulosti:

Ta  největší nebezpečí  jasnozřivě spatřoval:

  1. V nevědomosti a v indolenci
  2. V hrabivosti a podvodech
  3. Ve špatně pochopených pokrokových idejích a požadavcích současnosti
  4. V nevhodných okrašlovacích a novotářských touhách, v umělecké    nedovzdělanosti  nebo namyšlenosti

Jak vidět, ta nebezpečí zůstávají i po sto letech stále stejná.  Pevně doufám a věřím, že se odsouhlasí  navrhovanýá Změna II. Územního plánu Olomouce s uvedenými limity výšky zástavby a  s vyloučením  výstavby specifické  výškové dominanty,  a že tak i nadále  zůstane pro nás i pro příští generace

… „ korouhví této krajiny tiché a svěcené toliko a pouze žlutavý kostel,  co vlá na hoře zelené“.

Pavel Konečný, 4. 6. 2018″

 

Děkujeme Mgr. Konečnému za skvělý příspěvek. Těm co váhají potvrdíme, že autorem citované básně je Jiří Wolker. Trávil spoustu času v domě své babičky stranou svatokopeckého chrámu a panorma města vnímal ještě jako prakticky nedotčené. Tam se vracet netřeba, ale netřeba také kazit je stále víc. A vzdor své pokrokovosti, jistě by se Wolker velmi divil, vida, že naše pokroková doba hodlá přetnout ke žlutavému kostelu prastarou alej vedoucí.

 

 

OSOBNOSTI na zasedání červnového zastupitelstva/ aneb Olomouci třpytivých pozlátek netřeba

 

Spolek Za krásnou Olomouc pozval na zasedání olomouckého zastupitelstva 4. 6. 2018 osobnosti, jež s ním sdílí znepokojení nad nedostatečnou ochranou památkových hodnot města. Všichni vystoupili s hutnými (museli se vejít do pěti minut), poutavými a silnými příspěvky. Je nám líto, že jejich přítomnost a váha slov zaštítěná erudicí a silnou vazbou k Olomouci nepřesvědčila dostatečný počet zastupitelů. Představíme Vám je a publikujeme rovněž některé z řečí.

Za Olomoučany se do diskuse přihlásili

  Mgr. Michal Bartoš, PhD./  Ekolog a pedagog se zájmem o téma enviromentální etiky a veřejného prostoru, od roku 1989 zaměstnanec Odboru životního prostředí MMOL, přes vedoucího Oddělení ekologické výchovy se dostal v roce 2007 do pozice ředitele Centra ekologických aktivit Sluňákov, dnes již celostátně respektované instituce, v jejímž čele stojí dodnes. Také jeho vazba na architekturu je přímá – výsledky práce nesou prestižní ocenění Grand Prix architektů 2007 a dokonce nominaci na evropskou Cenu za architekturu – cenu Miese van der Rohe. V roce 2014 obdržel s kolegy Cenu města Olomouce za počin roku (Dům přírody).

Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc, dr. H. c./  Český amerikanista, literární historik a teoretik, překladatel a bývalý senátor, první porevoluční rektor Univerzity Palackého v Olomouci, následně rektor Středoevropské univerzity. Působil jako hostující profesor na řadě zahraničních univerzit. Byl členem rady a zastupitelstva v Olomouci v porevolučních letech, později ve dvou volebních obdobích senátorem Parlamentu České republiky.  Získal Cenu primátora města Olomouce 2015! V roce 2017 převzal z rukou předsedy Senátu Parlamentu České republiky Stříbrnou pamětní medaili Senátu.

Mgr. Pavel Konečný/  Významná osobnost kulturního a památkářského prostředí Olomouce, absolvent FF UPOL, v letech  1975 – 1989 vedoucí Divadla hudby Okresního kulturního střediska v Olomouci, od roku 1991 působil na místním památkovém ústavu, v letech 2005 – 2010 zastával pozici  ředitele NPÚ, ú. o. p. v Olomouci. Etabloval se jako sběratel a popularizátor tvorby naivního či inzitního umění.

Jako hosté a odborní konzultanti vystoupili

Doc. Josef Štulc/ Čelný představitel památkové péče České republiky zabývající se teoretickými otázkami ochrany památek a metodami praktické péče. V letech 1990–2002 byl ředitelem Státního ústavu památkové péče. Do roku 2009 pracoval jako vedoucí konzervátor Národního památkového ústavu. Je viceprezidentem Českého národního komitétu ICOMOS a předsedou Pracovní skupina pro památky zapsané na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a pro památky žádající o zápis na tento Seznam. Je členem Vědecké rady pro státní památkovou péči Ministerstva kultury.

Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc./ Přední historik umění a architektury, vysokoškolský pedagog. Je absolvent olomoucké univerzity (1971-1976) a od porevolučních let působí na místní Katedře dějin umění. Reprezentuje rovněž Ústav dějin umění České akademie věd. Ve svých pracích se zaměřuje na architekturu 17. až 21. století. Je respektovanou osobností české i mezinárodní teorie architektury. V roce 2013 získal hned dvě zásadní ocenění: Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury a Poctu České komory architektů za rok 2013. Publikoval stovky vědeckých prací a knih, z nichž – namátkou – ta poslední, (mapující poválečnou panelovou výstavbu) získala v tomto roce (2018!) prestižní cenu Magnesia Litera.

Prof. Pavel Zatloukal/  Přední český historik umění, specialista na architekturu 19.-20. století, dlouholetý ředitel Muzea umění Olomouc, pátým rokem na odpočinku. Několik let byl členem olomouckého zastupitelstva a rady. I on je držitelem prestižního ocenění Magnezia litera za poutavou knihu (nejen) o olomoucké historii, Příběhy z dlouhého století. Není většího znalce olomoucké architektury. V roce 1998 získal Cenu města Olomouce v oblasti kultura, v roce 2012 v Cenu města Olomouce Počin roku.

Náš pohled podpořili také senátor MUDr. Lumír Kantor, Ph.D.

 

 

a poslanec Bc. Vojtěch Pikal

 

 

 

Nejedno oko nezůstalo suché, když promluvil olomoucký občan p. Jaroslav Krátký o tom, že v Londýně mají také mrakodrapy a že pařížská Eifelovka byla v počátcích své historie rovněž odmítána. Na to se nedalo říci nic jiného, než že Šantovka Tower je prostě moc malá; že bychom měli, když to teď  jde, usilovat o věžák alespoň od půl kilometru výše. Jinak hrozí, že Olomouc zůstane avizovaným skanzenem a propadne se do provinčnosti nižší, než v jaké se nachází nyní. Tedy jen houšť a stále výš!

ZKO, 7. 6. 2018

 

Zde příspěvek bývalého ředitele NPÚ, ú. o. p. v Olomouc, Pavla Konečného

V minulosti podporu naší iniciativě vyjádřili také:

Osobnosti proti …

 

Rostislav Švácha: Kazachstánizace Olomouce?

Přitažlivost Olomouce spočívá mimo jiné ve faktu, že se v jeho architektuře odedávna střídaly vlivy z širokého evropského kulturního okruhu. Dnes se v ní však prosazují inspirace spíše asijské a nad tím bychom se měli vážně zamyslet.

Kameníci, kteří ve 12. století pracovali na výzdobě oken biskupského paláce, přišli do Olomouce nejspíše ze Špýru nebo z Porýní (1). Raně gotické halové trojlodí katedrály sv. Václava má svůj původ v severním Německu. Gotické interiéry olomoucké radnice, klenby nad trojlodím chrámu sv. Mořice nebo presbytář kaple sv. Alexia na Michalském vrchu lze vyvodit z tehdejšího evropského internacionálního stylu, zatímco kroužené žebroví radniční kaple sv. Jeronýma se podobá stavbám rakouského Podunají. Renesanční formy přinesli v 16. století do Olomouce Italové. Architekti z italsko-švýcarského pomezí navrhli v éře raného baroka nový biskupský palác nebo kostel sv. Michala, dokončený architektem vyškoleným v Římě. V 18. století projektují pro město církevní i vojenské stavby Slezané, Vídeňané a Francouzi. Ve století dalším a ještě v období nástupu moderny zde dominují architekti z Vídně. Ze staveb z éry první republiky můžeme vyčítat inspirace tehdejší holandskou, pařížskou nebo vratislavskou architekturou a západoevropský nebo snad euroamerický původ mají i formy nejlepších olomouckých budov z šedesátých až osmdesátých let 20. století. Ze stejně pestrých evropských zdrojů konečně čerpala olomoucká architektura z doby po Sametové revoluci ve svých nejhodnotnějších výkonech.
Tato evropská orientace olomoucké architektury, daná hlubokým zakořeněním Olomouce v evropských kulturních tradicích, se však v posledních letech začíná měnit. Poprvé jsem si to uvědomil koncem roku 2012, při cestě vlakem z Ostravy do Prahy ve společnosti profesora pražské Akademie výtvarných umění Emila Přikryla. Když vlak zastavil v Olomouci, pohlédl Přikryl z okna na mrakodrap RCO nad olomouckým nádražím a charakterizoval jeho architektonické pojetí jediným slovem: „Kazachstán!“

Profesor Školy architektury na pražské akademii tak vyjádřil fakt, že se bohatě členěná forma tohoto mrakodrapu nápadně podobá monumentálním stavbám, jaké v posledním čtvrtstoletí vyrůstají v kazašských metropolích Almaty a Astana za vlády prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Z kazašských velkoměst si tento státník přeje vybudovat významná centra současného světa a ponouká proto architekty místní i zahraniční, aby pro Almaty a Astanu navrhovali stavby co nejzajímavější, co nejnápaditější a co nejbohatěji tvarované, což má někdy za následek jistou formální bizarnost. Že by se autoři mrakodrapu RCO v Olomouci vědomě poučili nějakou soudobou kazašskou budovou, to si v tomto případě nemyslím. Jejich zjevná chuť tvarovat stavbu co nejbohatěji a nejodvážněji je však přesto zavedla k formám, jakými se soudobá architektura Kazachstánu evidentně vyznačuje.

Mrakodrap RCO je stavbou výraznou a už zdálky viditelnou. Jeho zjevně orientální vzhled posouvá architekturu Olomouce za hranice evropské kultury. Události několika posledních týdnů spějí k tomu, že se Olomouc může dočkat další výškové dominanty, jejíž architektonická forma má cosi společného s moderní kazašskou architekturou. Na mysli mám projekt mrakodrapu Šantovka Tower od londýnského ateliéru Benoy (2).

Naše sdružení Za krásnou Olomouc proti tomuto projektu odpočátku vystupovalo, a to s argumentem, že stavba tak vysokého mrakodrapu na zvolené parcele odporuje zákonu o památkové péči (3). Šantovka Tower totiž má stát v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace, což jí zákon neumožňuje, a naruší tak historické panorama Olomouce, tvořené doposud věžemi a kupolemi kostelů a věží radnice. Investor mrakodrapu Richard Morávek však vynaložil velké úsilí, aby své odpůrce přemohl, a vše dnes nasvědčuje tomu, že aspoň vysocí představitelé města Olomouce se stavějí na jeho stranu.

Politické špičky města například nevysvětlitelně otálejí se schválením nové výškové regulace, k jejímuž přepracování je v únoru 2015 vyzval olomoucký krajský soud a jež by stavbě mrakodrapu zabránila (4). Stejně tak město brzdí přijetí stavební uzávěry, kterou pro tuto situaci výslovně doporučil Nejvyšší správní soud (5). Vedoucí městského památkového úřadu, paní Vlasta Kauerová, nerespektovala zamítavé stanovisko Národního památkového ústavu a projekt Šantovky Tower v říjnu 2013 schválila. Když úřad Olomouckého kraje její rozhodnutí v lednu 2014 zrušil, paní Kauerová projekt schválila znovu a krajský úřad zrušil její rozhodnutí podruhé. Poté, zjara 2016, však prošel odbor památkové péče na olomouckém kraji nečekanou reorganizací (6), jeho vedoucí Jindřich Garčic mezitím odešel do důchodu, a když v červnu 2016 schválila paní Kauerová projekt Šantovky Tower potřetí (7), jak to asi na kraji dopadne, když byl památkový odbor pohlcen odborem stavebním a Jindřich Garčic tam už není?

V debatách o projektu mrakodrapu na Šantovce jsme zatím věnovali málo pozornosti architektonické formě tohoto projektu a jejím inspiračním zdrojům. Mrakodrap se má vypínat nad půdorysem oválu, který se na obou koncích své podélné osy rozevírá, jako by oblé slupky na obou jeho bocích dávaly nahlédnout do jeho dužiny. Pátráme-li ve světové architektuře výškových staveb po původu takové formy, s velkou jistotou ji objevíme v architektonické produkci poválečné Evropy. Zdejší architekti tehdy začali řešit otázku, jak by se mohl typ amerického mrakodrapu podřídit nárokům evropské modernistické estetiky (8). Této estetizace přitom chtěli Evropané dosáhnout i za cenu, že budou svým výškovým stavbám dávat půdorysy z provozního hlediska méně výhodné než ty, jaké jim nabízel typický pravoúhlý půdorys jejich pragmatických amerických vzorů. Takový mrakodrap, jaký se Šantovce Tower nápadně blíží svými zaoblenými boky, které však k sobě úplně nedoléhají a zůstává tak mezi nimi úzká svislá škvíra, postavili v letech 1956-1961 v Miláně architekt Gio Ponti a konstruktér Pierluigi Nervi.

Vedle shod mezi milánským výtvorem Gia Pontiho a Pierluigiho Nerviho – mrakodrapem Pirelli – a mezi Šantovkou Tower se však obě stavby vyznačují mnoha rozdíly. Pirelli například nemá půdorys oválu, nýbrž velmi protaženého desetiúhelníka. Takové míry jako u olomouckého projektu od ateliéru Benoy navíc u milánské stavby nedosáhlo ani rozvírání jejího pláště na obou jejích špicích. Pátráme-li proto ve světové architektuře dál, po stavbě ještě podobnější Šantovce Tower, stěží přitom podruhé můžeme minout kazašské velkoměsto Almaty a jeho slavný hotel Kazachstán, mrakodrap z konce sedmdesátých let 20. století. Nejde tedy o architektonické dílo z éry prezidenta Nazarbajeva, nýbrž o stavbu z doby brežněvovské, a nemusíme pochybovat o tom, že v jejích odvážných a snad i hravých tvarech se její autoři snažili překonat strnulost a formální stereotypy tehdejší oficiální sovětské architektury (9). Právě tato hravost – snad až přetvarovanost – odlišuje hotel Kazachstán od střídmější a elegantnější formy Šantovky Tower. Přes všechny rozdíly, jakých bychom jistě mohli napočítat mnoho, se však hotel v Almaty ve svých hlavních rysech se Šantovkou Tower shoduje, jak se o tom každý z nás může přesvědčit srovnáním jejich fotografií v kazašském a vizualizací v olomouckém případě. Oba tyto mrakodrapy spojuje dohromady půdorys oválu, jehož vrcholové křivky jsou na obou koncích jeho podélné osy vykrojené.

Samozřejmě si tu musíme položit otázku, zda podobnost mezi oběma architektonickými díly není čistě náhodná nebo zda není dána společným vzorem – mrakodrapem Pirelli -, z něhož autoři hotelu v Almaty a projektu pro Olomouc vyvodili podobné formální důsledky nezávisle na sobě. Obě tyto možnosti není možné vyloučit, rozhodně to nepopírám. Nelze pominout ani fakt, že znalost poválečné architektury Sovětského svazu, a to včetně Kazachstánu, dnes není nijak běžná ani mezi velmi zasvěcenými znalci moderních architektonických dějin, takže předpoklad, že by hotel Kazachstán mohli znát architekti z londýnského ateliéru Benoy, se na první pohled zdá být hodně chatrný. Jenže my si můžeme být jistí, že londýnští architekti kazašskou architekturu znají. V září 2014 totiž ateliér Benoy dostavěl v Almaty komerční komplex Dostyk Plaza (10). Věřil bych tomu, že při návštěvách Almaty anglické architekty většina tamějších novostaveb nezajímala. Ignorovat však stavbu tak výraznou a tak zajímavou, jako je hotel Kazachstán, to by podle mého soudu žádný dobrý architekt nedovedl a snad ani nesměl.

Zdá se tedy, že pokud projekt ateliéru Benoy dosáhne všech povolení, obraz města Olomouce budou spoluvytvářet dvě výškové stavby podobné architektuře dnešního Kazachstánu nebo touto architekturou inspirované; mrakodrap RCO a Šantovka Tower. Rád bych k tomu připojil ještě jednu poznámku. Osobně se pokládám za umírněného multikulturalistu, protože věřím, že vzájemný styk různých kultur může někdy vést k jejich vzájemnému obohacení. Nakonec i architektura Olomouce může být pestřejší, přijme-li do sebe něco kazašského – anebo třeba japonského, arabského, indického nebo čínského. Uvážíme-li však, jak výraznou roli už dnes hraje v panoramatu Olomouce mrakodrap RCO u nádraží a jakou roli v ní sehraje mrakodrap Šantovka Tower, který má stát na samé hraně památkové rezervace, opravdu si nejsem jistý, zdali tato kazachstánizace siluety přinese Olomouci prospěch. Obraz města, jaký vyvěral z jeho kulturních tradic a jaký donedávna utvářela architektura evropského okruhu, budou nyní určovat stavby, jejichž forma pochází z jiných kultur. Taková změna se mi jeví jako příliš unáhlená a příliš radikální. Staří Řekové měli pro takové situace dvě hluboká ponaučení: „Všeho s mírou“ a „Ničeho příliš“. Myslím, že bychom se této moudrosti měli držet.

(1) Instruktivní přehled kulturních sítí, do nichž se Olomouc od raného středověku zapojovala, podává doposud nepřekonaná kniha Iva Hlobila, Milana Tognera a Pavla Michny Olomouc, Praha 1984.

(2) Tvorbu tohoto ateliéru a jeho postavení na současné architektonické scéně jsem se pokusil charakterizovat v odborném vyjádření pro územní pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci v roce 2013. Podstatný úryvek z toho vyjádření je dostupný v archívu webových stránek sdružení Za krásnou Olomouc, duben 2013.

(3) Viz k tomu například Rostislav Švácha, Olomouc – město mrakodrapů? Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30. Dostupné i na webových stránkách sdružení Za krásnou Olomouc.

(4) http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky. Šantovka Tower se zatím stavět nezačne. Soud sice zrušil výškovou regulaci, dal ale městu rok na nápravu (zpráva z 25. 2. 2015).

(5) Viz Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovce tower, webové stránky Za krásnou Olomouc, 11. 11. 2015.

(6) http://www.hanackyvecernik.cz/zpravy/: Kraj zrušil památkáře. Je to příprava na schválení Šantovka tower?

(7) http://olomoucky.denik.cz/zprávy_regic: Šantovka Tower je o krok dál. Stavba získala jedno z razítek.

(8) Postoj poválečných evropských architektů k typu amerického mrakodrapu výborně postihuje Alan Colquhoun, Regionalismus a technika, in: Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 19-21.

(9) Hotel Kazachstán v Almaty – tehdejší Alma-Atě – navrhl tým sovětských architektů pod vedením Jurije Ratušného a Lva Uchobotova, dokončen byl v roce 1978. Kritička Radka Sedláková charakterizovala v Architektuře ČSR XXXIX, 1980, s. 42 jeho koncept jako „bláznivou fantazii, která v sobě našla sílu realizovat se“. Viz k němu také Katharina Ritter-Ekaterina Shapiro/Obermair-Dietmar Steiner-Alexandra Wachter, Soviet Modernism 1955-1991: Unknown History, Wien-Zürich 2012, s. 186-187.

(10) www.benoy.com/news/2014/09/benoy-celebrates-the-opening-of-dostyk-plaza. Vyhledáno 25. 6. 2016.

Rostislav Švácha: O co jde u mrakodrapu Šantovka Tower

svacha_boxDeník iDnes má velkou zásluhu o to, že občany pohotově informuje o vývoji událostí kolem projektu věžové obytné budovy Šantovka Tower v Olomouci. Článku redaktora Michala Poláčka z 9. 11. 2015 však musím vytknout, že svým pojetím zastírá podstatu celého problému. Jde totiž o to, že investor chce tuto věžovou budovu postavit v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace a že tento záměr proto odporuje zákonu o památkové péči. Investor nepochybně věděl, že se jeho projekt dostane do rozporu se zákonem. Spoléhal se však podle mého názoru na to, že se mu různými kličkami a na základě dobrých vztahů s olomouckou městskou správou podaří zákon obejít. Není to tedy tak, že by existoval nějaký odvážný projekt a že by mu město Olomouc schválně házelo klacky pod nohy. Olomoucká městská správa se proti věžové budově Šantovka Tower bránit musí, protože stavba tohoto mrakodrapu odporuje zákonu. Bylo by pěkné, kdyby deník iDnes sledoval, proč je obrana města tak liknavá a proč tak poskytuje investorovi velký manévrovací prostor. Věřím však tomu, že další stati tohoto deníku o olomoucké kauze přinesou na tyto otázky odpověď.

Osamu Okamura: Jeden mrakodrap Manhattan nedělá

osamu_okamuraŽe je diskuse nad tématem výškových staveb v Olomouci potřebná, si nemyslí jen Iniciativa Občané proti Šantovka Tower. V rozhovoru pro Literární noviny architekt Osamu Okamura dobře postihl nešvary olomoucké kauzy. „Celý proces je od začátku nešťastný. Je to ukázkový příklad nezvládnuté komunikace s městem, neziskovými organizacemi a veřejností“, uvádí svoje zamyšlení Okamura. „V tuto chvíli je Šantovka Tower naprosto nevyargumentovaná. Pokud developer městu nedokáže, že mu projekt něco přináší, pak takový dům nemá právo na existenci. Nechápu, proč investor o své vizi více nediskutuje a nevyjadřuje se na veřejných fórech.“

 

Se souhlasem redakce nabízíme celý rozhovor z Literárních novin č.2/2014.

 

okamura_ln01okamura_ln02

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rostislav Švácha: Olomouc – město mrakodrapů?

Olomouc patří k  nejkrásnějším městům v  České republice. Zasloužilo se o to její historické jádro s  jedinečnými památkami a stejně jedinečnou siluetou, kterou kromě starých věží akcentují tři kupole barokního kostela sv. Michala. Architektuře moderní se však Olomouci nikdy příliš nedařilo. Starý povzdech kritika J. B. Svrčka z  roku 1933, že „z větších moravských měst je Olomouc zvláštním případem, kde přes řadu pokusů (…) nepodařilo se novodobé architektuře vůbec zakotviti“, nevyznívá ani dnes jako nadsázka. Po roce 1989 se, pravda, chvíli zdálo, že se stav věcí změní k  lepšímu, a to hlavně díky dlouhodobému řediteli Muzea umění Pavlu Zatloukalovi. Díky politickému vlivu, jaký si po sametové revoluci dokázal získat, prosadil Pavel Zatloukal vypsání architektonické soutěže na úpravu Horního náměstí. Z titulu ředitele dal přestavět muzejní budovu v  Denisově ulici a areál dnešního Arcidiecézního muzea u olomoucké katedrály. K  těmto počinům celostátního významu, vždy obohacujícím historické jádro o novou kvalitu, se během doby připojilo několik dalších, o jaké se zasloužili jiní patroni či investoři: kancelářská budova Povodí Moravy, Vila na sile, centrum ekologické výchovy Sluňákov, pavilon počítačové tomografie ve Fakultní nemocnici, vzorkovna Dřevo Trustu, nová budova přírodovědecké fakulty. U této poslední stavby, jediného opravdu důležitého stavebnického výkonu olomoucké univerzity za poslední čtvrtstoletí, se nicméně zdá být příznačné, že se proti němu vzedmula vlna odporu olomoucké veřejnosti. A její neméně ostré útoky zamířily na poslední velký a bohužel zatím neuskutečněný záměr Zatloukalův, návrh muzejní budovy středoevropského centra umění SEFO pro velkou proluku v  Denisově ulici.

olomouc_mesto_mrakodrapu_02

S  popularizací moderní architektury to u nás není beznadějné. Každý rok o ní vycházejí desítky knih, má rubriky ve velkých denících a týdenících, točí se o ní televizní seriály. Propagují ji také občanská sdružení, například pražský Kruh, ostravský Okrašlovací spolek nebo sdružení Za krásnou Olomouc s  jeho Cenou Rudolfa Eitelbergera. V  masovém měřítku však olomouckou veřejnost takové iniciativy dosud příliš neovlivnily. Má vkus buď vůbec nijaký, anebo špatný. A má-li vkus špatný, nelze se divit, že odpor, jakým zahrnula dobrou a kvalitní budovu přírodovědecké fakulty a odvážný, ale ke starým principům utváření historického centra velice vnímavý projekt SEFO, tato veřejnost neprojevuje vůči stavbám, které jsou špatné neoddiskutovatelně. Nechci tu probírat bolestný případ takzvaného Ušatého domu, jehož autor je mi osobně sympatický a jistě už poznal, jakých poklesků se v  jeho architektuře dopustil. Naivní touha devadesátých let 20. století, postavit v  krajském městě jakýsi Tančící dům číslo 2, si tady vybrala svou daň. Smutnější následky pro obraz Olomouce nicméně má touha místních investorů a politických špiček stavět domy věžové. Začalo to neuměle vytvarovaným mrakodrapem u železničního nádraží, stavbou s  obtížně identifikovatelným autorstvím, u níž slovo „Kazachstán“, jak její pojetí lapidárně definoval profesor Emil Přikryl, vystihuje úplně všechno. „Kazachstánem“ však bohužel tato mrakodrapová mánie neskončila. Následoval téměř stejně nepodařený mrakodrap Bea na třídě Kosmonautů, budova opět s nesrozumitelným autorstvím a zároveň budova, která stojí nebezpečně blízko historického centra a poškozuje z  několika pohledů jeho siluetu.

olomouc_mesto_mrakodrapu_03

Vedle Bey se má mimochodem nyní octnout „věž Spiritualia“, společenské a duchovní centrum nápadně svým tvarem připomínající televizní věž na hoře Ještěd u Liberce od Karla Hubáčka – stavbu nepochybně krásnou, ale proč by se její kopie měla promítat do jedinečného olomouckého panoramatu? Korunu všemu tomuto úsilí, přidat ke staré siluetě Olomouce novotvar, „doplnit“ ji, jak se o tom podivně vyjádřil jeden brněnský architekt, hodlá nasadit projekt mrakodrapu Šantovka Tower, který má tentokrát stát přímo v  ochranném pásmu olomoucké historické rezervace.

Otázka stavby mrakodrapů na okraji historického jádra nějakého města by si zasloužila zamyšlení hlubší nežli to, jaké může podat moje stať. V  ní aspoň upozorním na fakt, že silueta, jakou to či ono historické město dostalo během několika staletí svého vývoje, představuje téměř vždy něco jedinečného a nenapodobitelného. Každé staré město ji má jinou. Díky tomu každý člověk pozná, kde vlastně žije a kde je doma. Takovou siluetu lze jistě snadno změnit, například stavbou mrakodrapů. Ale ta stará, jedinečná silueta tak bude nenávratně ztracená. Avšak nejen to. Já tvrdím, že mrakodrapy, jaké by do siluety starého města mohly zasáhnout, povedou k  tomu, že se města začnou podobat jedno druhému, protože městské siluety „doplněné“ mrakodrapy jsou všechny v  podstatě stejné. Jedinečné staré věže kostelů a radnic mrakodrapy přebijí. Může to mít za následek, že za chvíli si v  Olomouci budeme připadat, jako bychom se octli například v  Brně. A to by přece obyvatelé obou měst nechtěli.

 

olomouc_mesto_mrakodrapu_panorama

 

Vedle mylného argumentu, že Šantovka Tower může siluetu Olomouce vhodně „doplnit“, stoupenci tohoto projektu říkají, že stavbu mrakodrapů si žádá naše doba; že městu, aby najelo na trajektorii rozmachu, ani nic jiného nezbývá, než stavět do výšky. Jinak řečeno, stavět mrakodrapy si žádá duch doby, Zeitgeist. Tady jde o argumentaci fatalistickou a podle mého soudu hluboce nedemokratickou. Není to přece tak, že když víme, že věci se ubírají špatným směrem, tak že nemáme šanci se takovému vývoji vzepřít. A stavba mrakodrapů v  ochranné zóně historického centra se podle mého soudu takovým špatným směrem vydává. Fatalistickou atmosféru po Olomouci šíří i názory primátora Novotného a některých městských radních, podle nichž oni nemůžou proti stavbě mrakodrapu nic udělat, protože zdali jde o záměr správný nebo nesprávný, to prý přísluší rozhodnout jen úřadům městské nebo státní správy. Úřady městské jsou ovšem na chování radních silně závislé, a není divu, že jeden z  nich – odbor památkové péče -, když vytušil, že primátor stavbu mrakodrapu skrytě podporuje, tak tento záměr posvětil kladným rozhodnutím.

olomouc_mesto_mrakodrapu_05Jde-li o konkrétní fakta, záměr vystavět 75 nebo snad dokonce 78 metrů vysoký mrakodrap v  olomoucké Šantově ulici se poprvé objevil na návrhu nového územního plánu Olomouce od brněnské kanceláře Knesl-Kynčl. Na veřejné debatě, kterou v  prosinci 2011 o tomto návrhu územního plánu uspořádalo sdružení Za krásnou Olomouc a jíž se zúčastnil i primátor Novotný, vystoupil proti mrakodrapu autor těchto řádek. Až o rok později investor stavby zveřejnil její projekt. Podmínku rady a zastupitelstva Olomouce, že stavba mrakodrapů bude možná, půjde-li o architekturu světové úrovně, splnil investor tak, že projekt stavby objednal u londýnské kanceláře Benoy, specializované na navrhování komerčních budov v  Asii, na Ukrajině nebo ve Velké Británii, kde už tento ateliér dvakrát získal cenu Carbuncle Cup za spoluautorství nejošklivější stavby na britském území. Ministerstvo kultury České republiky si mezitím vymínilo, že tak vysoká stavba v  ochranném pásmu památkové rezervace se nesmí do nového územního plánu Olomouce zahrnout, protože by samozřejmě odporovala zákonu o památkové péči. Olomoucké zastupitelstvo však dodnes tento plán neschválilo a investor toho chce využít, protože starý územní plán takovou stavbu na Šantovce umožňuje.

Jak jsem již uvedl, v  říjnu 2013 získal projekt mrakodrapu souhlas magistrátního odboru památkové péče. Stalo se tak navzdory faktu, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v  Olomouci schválit projekt Šantovky Tower nedoporučilo. Za toto územní pracoviště, investorem neustále napadané z  předpojatosti a neodbornosti, se v  září 2013 postavila vědecká rada generální ředitelky Národního památkového ústavu v  Praze a v  prosinci téhož roku pak dokonce vědecká rada filozofické fakulty olomoucké univerzity. Stojíme tu před dalším z  mnoha případů, k  jakým vede dvojkolejnost české památkové péče: doporučení, jaká vydávají „národní“ památkáři, památkové odbory městské nebo státní správy často nerespektují, jako se to už třeba v  Praze stalo běžnou praxí. Rozpor mezi oběma těmito památkářskými kolejemi zatím v  Olomouci vyřešila vyšší instance, památkový odbor krajského úřadu, který našel ve stanovisku magistrátního odboru památkové péče mnoho právních a procesních nedostatků a 23. ledna 2014 je zrušil. Jelikož však investor Šantovky Tower vložil do projektu svého mrakodrapu, do jeho propagace v  médiích a do právníků, kteří projekt obhajují, mnoho peněz, lze očekávat, že si tento verdikt nedá líbit a že se tak celá situace bude opakovat.

olomouc_mesto_mrakodrapu_04V  prvních odstavcích své stati jsem se kriticky vyjádřil o vkusu olomoucké veřejnosti. Teď musím přiznat, že v  případě Šantovky Tower jsem jí ukřivdil. Alespoň jedna část olomouckého publika si v  této kauze počíná skvěle. Liší se v  tom od olomouckých médií, která o kritice Šantovky Tower buď neinformují vůbec, anebo jen trochu, aby je nikdo neobvinil z  cenzury. Stanoviska blízká investorovi a podivným postojům magistrátu se přitom v  médiích objevují často a dostávají v  nich hodně prostoru. Kritické iniciativy sdružení Za krásnou Olomouc se tak často můžou spolehnout jen na vlastní webové stránky. Probouzet olomouckou veřejnost se jim přesto poznenáhlu daří. První petici proti Šantovce Tower z  roku 2012 podepsalo asi osm stovek, druhou z  roku 2013 už přes dva tisíce občanů. Několik set Olomoučanů se zúčastnilo demonstrace a pochodu proti mrakodrapu v  říjnu minulého roku. Do ankety sdružení Za krásnou Olomouc proti mrakodrapu na Šantovce přispěly významné osobnosti olomouckého života, pan arcibiskup Graubner, profesoři Zatloukal, Jařab, Mezihorák, Hlobil, děkan filozofické fakulty Jiří Lach. Mou velkou úctu si tady zaslouží i členové Klubu architektů Olomoucka, kteří se k  aktivitám Krásné Olomouce připojili, přestože je můžou čekat různé ústrky magistrátních úřadů a úbytek zakázek od města.

Mezi odpůrci Šantovky Tower v  uvedené anketě se objevili i významní pražští a brněnští architekti. Investor mrakodrapu se rovněž snaží získat na svou stranu nějaká slavná jména, není však v  tom směru úspěšný. Jistě mu přitom nepomůžou ani invektivy proti kritikům projektu; jejich označování za „lidi nekompetentní a v  oboru ne dost informované“, na jaké lze narazit v  jednom z  posudků, které investor získal na obhajobu svého záměru. O Aleně Šrámkové, Miroslavu Masákovi, Emilu Přikrylovi, Josefu Pleskotovi a jiných předních českých architektech, kteří v  uvedené anketě proti mrakodrapu vystoupili, opravdu není správné říkat, že to jsou lidé nekompetentní a v  oboru ne dost informovaní. 

olomouc_mesto_mrakodrapu_01Kdo je odborník, jakou váhu a hodnotu mají ve sporu o mrakodrap odborná stanoviska, o tom bych tu rád pronesl několik posledních poznámek. Z  průběhu celého sporu vyplývá, že ani investor Šantovky Tower, ani olomoucký magistrát v  čele s  primátorem Novotným názory odborníků nechtějí respektovat. Zdá se přitom jasné, že konečné slovo v  tomto sporu nebudou mít odborníci, nýbrž politici – nejspíše to budou olomoučtí zastupitelé. Já bych ani nechtěl, aby odborníci o všem rozhodovali; v  prospěšnost „vlády odborníků“ nevěřím. Vadí mi však, když mi politici naznačují, že jejich názor na danou věc má stejnou odbornou hodnotu jako názor skutečného odborníka, jako by politici všemu rozuměli nejlíp. Tak to samozřejmě není, na takovém základě by společnost nemohla fungovat. Tendenci ke zpochybňování hodnoty názoru odborníků dovedl k  jisté dokonalosti primátor Novotný, když ji na jednom diskusním setkání s  občany v olomouckém Vlastivědném muzeu obohatil myšlenkami postmoderního pluralismu o stejné váze a rovnocennosti všech možných soupeřících názorů. Názor odborníka, který se architekturou zabývá celý život, by podle takové myšlenky měl stejnou odbornou hodnotu jako názor občana, který tomuto tématu nikdy nevěnoval víc než dvě tři minuty. Jednou je názor z  odborného hlediska hodnotný, podruhé není, bohužel bez ohledu na to, který z  nich se nakonec prosadí. Osobně doufám, že ve sporu o Šantovku Tower zvítězí hodnotný odborný názor; takový, podle kterého stavba mrakodrapu v  ochranném pásmu památkové rezervace znamená neodpustitelný hazard s  její jedinečnou siluetou, odporuje proto zákonu o památkové péči a stala by se projevem nekulturnosti a barbarství.

Publikováno in: Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30.

Aktuálně k tématu také pořad Českého rozhlasu Olomouc