Časopis A2 (5/2020) včera otiskl:
Verze článku M. Mertové před redakčním krácením časopisu A2:
Památková péče selhává. Za fatálními chybami, které dobře ilustruje mrakodrap v ochranném pásmu památkové rezervace Olomouc nebo aktuální osudy olomoucké radniční věže, se však skrývá systematické (a systémové) podrývání kompetencí a pravomocí odborné složky památkové péče. Ta se už nyní stává bezzubou. Fungování státní správy často suplují odborníci-aktivisté a konečně se jim dostává sluchu. Úřad veřejného ochránce práv prvně podal v oblasti ochrany památek žalobu ve veřejném zájmu.
Psal se rok 2010, kdy se v nové knize Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek II objevuje postava podnikatele Richarda Morávka jako jednoho z „tichých společníků“ zavražděného antihrdiny. V tomtéž roce redaktor na stránkách MF Dnes kritizuje Klausovu prezidentskou amnestii, díky níž se na svobodu dostala Jarmila Morávková odsouzená za úvěrové podvody. Matka i syn byli podle Kmenty prokazatelně propojení s mafií, která mimochodem vytunelovala olomoucký podnik Milo. Článek ani kniha se však zjevně nedostaly do rukou olomouckých zastupitelů, kteří na podzim téhož roku s Morávkovou společností SMC Development a. s. uzavřeli smlouvu o budoucí spolupráci při budování tramvajové trati a infrastruktury v nové městské čtvrti Šantovka. Nachází se v bezprostřední blízkosti historického jádra a (nikoliv překvapivě) právě na území zdemolovaného Mila.
Smlouva o spolupráci se do budoucna měla stát hlavním strašákem střídajících se olomouckých municipalit. Investor se jí totiž začal ohánět v momentě, kdy se část jeho plánů ocitla v ohrožení. Do zmíněné infrastruktury („projekt celého území SMC“) totiž šikovně zapracoval tzv. Šantovku Tower, výškovou obytnou stavbu, která narazila na silný odpor poučené i laické veřejnosti a samozřejmě i na odpor památkářů. Ovšem nikoliv všech.
Ví se, že památková péče se řídí zákonem schváleným na samém sklonku totality a že je takzvaně dvojkolejná. Tak vznikají situace, kdy si jedni památkáři myslí něco zcela jiného než ti druzí. Tak tomu bylo (a je dosud) i ve vlekoucí se olomoucké kauze. Odborná složka (Národní památkový ústav – NPÚ) je zásadně proti, zatímco výkonný orgán (magistrátní oddělení památkové péče) považuje bytovku, která svojí výškou 78 m zastíní i věž olomoucké radnice, za přijatelnou. S ohledem na posun ve vnímání, co je zájem veřejný a co je zájem soukromý a který z obou pólů má vlastně hájit státní památková péče, tento postoj tolik nepřekvapuje.
Překvapí už víc, že má týž úřad odvahu v obdobných řízeních rozhodovat různě. Mluvíme potom o odchýlení se od rozhodovací praxe. Ochranné pásmo kolem městské památkové rezervace v Olomouci (MPR; podotkněme, že po Praze druhé nejvýznamnější) bylo vyhlášeno proto, aby zabránilo „stavebně technické činnosti, která by mohla nepříznivě ovlivnit její celkový výraz a charakter...“ Jak jinak si představit takovou „činnost“, než právě jako prosklený obytný dům, který výškou, objemem a dálkovými pohledy i průhledy zásadně konkuruje historickému jádru? Kdepak, hlavní olomoucká památkářka Vlasta Kauerová, jakýsi protějšek proslulého pražského Kněžínka, si to nemyslí. Zatímco zakáže dvoupatrovou nástavbu banální budovy, povolí v území se stejnou památkovou ochranou pater rovnou dvaadvacet.
První kladné stanovisko magistrátní památkové péče provázela demonstrace několika stovek rozezlených olomouckých občanů. Brzy přišlo stanovisko druhé, ale obě pro nezákonnost zrušil nadřízený orgán, Olomoucký kraj. V případě třetího kladného stanoviska začal být aktivní investor a zpochybněním existence ochranného pásma prodloužil odvolací řízení až do dnešních dnů. Developer však zažil na své cestě více překážek. První v podobě schváleného územního plánu, který na Šantovce nastavil pro něj nepřijatelné výškové limity, druhý v momentě, kdy si nedokázal vyběhat výjimku o povinných odstupových vzdálenostech. Obě překážky hravě zdolal: výškové limity nad jeho stavební parcelou soud z jeho podnětu zrušil, a aby splnil požadovaný odstup od historické ulice Šantovy, posunul celý projekt o pár desítek metrů dál.
Nic nevadí, že nová pozice věžáku zůstává i nadále v ochranném pásmu MPR, investor má přece nad sebou ochrannou ruku magistrátní památkářky, která bryskně vydává v pořadí již čtvrté kladné stanovisko! Takové urputné úsilí státní památkové péče prosadit v ochranném pásmu MPR mrakodrap jistě vejde do dějin.
Dalo by se čekat, že památkáři-odborníci (krytí vědeckou radou generální ředitelky NPÚ, postoji Ministerstva kultury i jeho památkové inspekce) opět podají podnět k přezkoumání kontroverzního stanoviska a krajský úřad věc opětovně shodí ze stolu. Jenže mezitím patrně intenzivně pracovali všichni Morávkové a jejich lobbisté i na jiných frontách (mezi nimi například u samosprávy bývalý diplomat Petr Kolář). Původní struktura Krajského úřadu je rozprášena a co víc, k 1. 1. 2018 je schválena novela stavebního zákona, která paragrafem § 4 de facto stanovuje, že magistrátní památkářské stanovisko je samostatně nepřezkoumatelné. Lze je napadnout ve lhůtě jednoho roku až coby součást rozhodnutí, jímž bylo podmíněno. Ten rok stálo zato si počkat. Šantovka Tower získala územní rozhodnutí (tedy další zásadní bod na cestě k vítězství) přesně v termínu, kdy už jakýkoliv způsob odvolání či přezkumu nebyl možný, ani ze strany NPÚ, ani ze strany veřejnosti.
Co to znamená pro památkovou péči obecně? Aniž by byl přijat nový zákon o památkové péči, už je vlastně rozhodnuto. Odborná organizace státní památkové péče je paralyzována, odzbrojena. Bez možnosti přezkoumání či odvolání stanovisek „výkonných památkářů“, která mohou, ale nemusí akceptovat odborný názor, je definitivně odstavena na vedlejší kolej. Že toho památkáři prorostlí s politikou toho kterého města umí dobře využít, o tom svědčí další kauzy z Olomouce.
Aktuálně památková inspekce řeší další stížnost. „Výkonný orgán“ při vědomí své neotřesitelnosti odsouhlasil kompletní výměnu renesančního krovu olomoucké radnice a nechal snést renesanční zvony bez možnosti návratu na původní místo. I z tohoto případu je cítit, že se děje něco nezdravého s památkovými principy obecně. Historickou kostru toho nejcennějšího nahradíme bezdůvodně kompletní replikou, bytovým věžákem pod záminkou zkarikované pokrokovosti a pokroucené památkářské vstřícnosti zase znehodnotíme dochovanou historickou tkáň.
Tisíc památkářů s tím nic nezmůže, protože ten jeden s razítkem má za zády kromě špatného zákona také rafinovaně tichou podporu města. „Pravdu neprohlasuješ“, konstatuje jedna ze stálic olomouckého politického nebe chvíli poté, co se o jeden hlas nepodařilo schválit připravenou změnu územního plánu, která by do lokality Šantovka vrátila výškové limity. Stačilo už málo, aby se věci uvedly do pořádku a pravidla, která platí pro všechny, začala platit i pro protežované developery. Pokud mezi politiky zaznívají podobné formulky, má ještě vůbec smysl věřit v demokratické principy?
Klientelismus v pozadí, pochybné rozhodování úřadů státní správy s výsledkem očividného selhání památkové péče v této táhlé olomoucké kauze, to vše založilo na spis tak tlustý a šťavnatý, že se jím neváhal zabývat Úřad veřejného ochránce práv. Těsně před svým odchodem podala ombudsmanka Anna Šabatová žalobu ve veřejném zájmu proti územnímu rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. V oblasti ochrany památek krok dosud bezprecedentní učinil Úřad veřejného ochránce práv mimo jiné proto, že se rozhodnutí opírá o nezákonné stanovisko jediné památkářky na světě, které nevadí věžák vedle „její“ památkové rezervace.
