Úřad ombudsmana k otázce postoje města ke Změně 2 územního plánu – aneb Šantovka Tower opět na stole

V pátek 26. 4. 2019 proběhne další zasedání Zastupitelstva města Olomouce. Rádi bychom přispěli do debaty a podpořili tak zastupitele, kteří ještě váhají, jaká je jejich role ve věci schvalování územněplánovací dokumentace. Už delší dobu se nedaří projednat, ba dokonce zařadit do programu pečlivě připravenou Změnu 2 Územního plánu Olomouce. Ta má za cíl srovnat v územním plánu poměry výškových limitů a – proč to budme zastírat-, de facto zamezit stavbě kontroverzního obytného výškového domu, Šantovka Tower. Ten má totiž vyrůst v území, kde v současnosti – na rozdíl od ostatních ploch města – žádné limity nejsou. „Výmluvami“ pořizovatele (Odboru dopravy a územního rozvoje MMOl) , proč se mezi body programu nemůže objevit tak dlouho odkládané téma, je informace, že v současné době Ministerstvo kultury (jak jinak než na podnět investora) „přezkoumává“ svoje stanovisko k diskutované Změně č. 2. Máme názor opačný – shodně s Ministerstvem vnitra i Ministerstvem pro místní rozvoj si myslíme, že tento fakt překážkou není. Ba naopak se jeví jako zástěrka pro „opar nestandartních kroků“, jak situaci kolem ŠTW nedávno trefně pojmenoval primátor města Miroslav Žbánek. Více než deset let kontinuálně hájený názor Ministerstva kultury k otázce výšek nové zástavby v blízkosti historického jádra města odpovídá obsahu Změny č. 2. Poslední stanovisko je stále platné. Doložená nečinnost zastupitelstva v této věci se dá zvrátit jedině činem! Budoucnost Olomouce a jejího kreditu mají zastupitelé ve svých rukách. Jak píše zástupce ombudsmanky, jen zastupitelé jsou „pány“ celého procesu. Pořizovatel v tomto ohledu nesmí být brzdou.

Výňatek z odpovědi zástupce ombudsmanky z 8. 4. 2019 na dotaz našeho spolku:

ZKO, 21. 4. 2019

Vládne nám MINISTERSTVO NEKULTURY?

Spolek Za krásnou Olomouc se nestačí divit! Sdílejte s námi rozhořčení nad tupostí vyjádření ministerstva kultury. Níže kurzívou.

Sotva je psal někdo jiný než Antonín Staněk osobně, bývalý primátor Olomouce. „Pět vykotlaných zubů“, tato originální přezdívka pro dříve „betonový bunkr“ Středoevropského fóra se jistě brzy ujme! Panu exprimátorovi opravdu k srdci nepřirostl. Že doufá, že se nepostaví, řekl ostatně veřejně na zasedání zastupitelstva 12. 3. 2018. V Praze ke kulatě hranatému stolu, kde se „v dialogu“ mělo o olomouckém SEFu jednat, proto pro jistotu nepozval nikoho z Muzea umění, které projekt tohoto jména už deset let zaštiťuje. Tomu říkáme férová hra! Že muzeum na dalších krocích budování SEFA pracuje, a to včetně ministrem požadované architektonické soutěže, tak v plénu vůbec nezaznělo.

Jen houšť! To tučné nám přijde zvlášť šťavnaté!:

Olomouc si zaslouží v architektuře to nejlepší a nejlepší může vzniknout jen v otevřené soutěži

20.03.2019 15:13|ministerstvo

Mediální reakce na dotazy týkající se pondělní diskuse kolem kontroverzního olomouckého projektu Středoevropského fóra (SEFO).

Ačkoli se to tak snaží některá média, podporující skupinku aktivistů kolem projektu výstavby nového olomouckého muzea, interpretovat, odborná diskuse z pondělí 18. 3. 2019 nebyla o legitimitě architektonických soutěží. Veřejná soutěž je legitimní sama o sobě. Je dána zákony a ani stoupenci původního Šépkova projektu netvrdí, že veřejná soutěž je nelegitimní. Pouze se jí odmítají účastnit a pokouší se získat půl miliardy veřejných peněz bez soutěže. Což je samozřejmě z hlediska ministerstva, jako zodpovědného hospodáře, zcela nepřijatelné. 

Zvláště v dnešní době, kdy v médiích probíhají debaty o tom, jakým způsobem má vláda ušetřit desítky miliard, musí být vydání 600 milionů podloženo něčím víc než jen představou skupinky lidí, že mají na tuto částku nárok, protože tu byli jako první… Navíc je ve veřejnosti, a to i odborné napříč republikou, mnohem větší množství lidí, kteří se s návrhem pana Šépky neztotožňují; považují ho za necitlivý, zastaralý a poškozující genia loci centra Olomouce a za zničení jeho veřejného prostoru (anachronismus betonových zubů naproti baroknímu jezuitskému konviktu a chrámu Panny Marie Sněžné).

Pondělní diskuse byla proto především o tom, aby se vedla odborná debata o záměrech, cílech a zodpovědnosti velkých projektů. Proto byla na začátku diskuse představena řada inovativních světových architektonických projektů a debata směřovala k tomu, zda je podle odborníků z celé republiky (nikoli pouze z Olomouce) původní návrh skupinky kolem architekta Šépky stejně silný a dostatečně reprezentatibilní pro celou Olomouc, pro Moravu i Českou republiku.

Nevylučujme dopředu architekty ze soutěže
Důležitou diskutovanou otázkou rovněž bylo, zda je projekt pana Šépky vrcholem toho, co můžeme v Olomouci postavit anebo zda v republice existují architektonické ateliéry, které by dokázaly představit stejně silnou nebo i silnější uměleckou vizi. Jsme přesvědčeni, že existují. Důležité je i to, že svět se – i v architektuře – za deset let změnil, a je proto na místě otázka, zda neústupně trvat na dobově podmíněných návrzích nebo dát prostor lidem, sledujícími nové současné návrhy a styly

Světová architektura se velmi rychle posouvá v námětech a trendech a je už podstatně jinde, než za doby, kdy původní návrh „pěti vykotlaných zubů“ vznikal.

“Olomouc si zaslouží to nejlepší a nejlepší může vzniknout jen v otevřené soutěži,“ říká ministr kultury Antonín Staněk. „Jako bývalý primátor a obyvatel Olomouce rozumím snaze jeho obyvatel, aby mohli být hrdi na to, co v jeho centru vznikne. A aby, z pohledu dobrého hospodáře, bylo 600 milionů investováno co nejlépe.”

Pro ministerstvo jako strážce veřejných peněz je podstatné, aby diskuze byla veřejná a došlo k výměně jednotlivých názorů a stanovisek. Má-li pak jako investor projektu schválit více než půl miliardy, nikdo mu nemůže upřít, požaduje-li transparentnost výběru projektu v otevřené soutěži a principiálně trvá na vytvoření férového soutěžního prostředí, říká ministr.

Neboť nemá snad veřejnost právo vidět i jiné architektonické návrhy? Jedná se o veřejné prostředky a výstavbu muzea po bezmála 100 letech. Výsledek ovlivní a musí uspokojit nejenom ty, kteří se na projektu posledních deset let  podílejí, ale musí uspokojit i všechny milovníky a zájemce o umění, reprezentovat Olomouc v zahraničí a i další generace, které budou kolem muzea chodit a navštěvovat ho. Jak kdosi trefně řekl, nevhodnou sochu můžete dát do lapidária, ale s nevhodnou architekturou nic neuděláte.

Agrese nemá v demokratické diskusi místo
Situace kolem projektu SEFO je bohužel stále méně kultivovaná a stále více v ní mají prostor konfrontační tendence, agresivita a egoismus.

Důkazem byla třeba i snaha vynucovat si po skončení debaty konečné slovo po moderátorovi anebo teatrální odchod ze sálu ředitele Muzea umění Olomouc (MUO). To bohužel ukazuje na to, že někteří lidé nechtějí z principu žádný dialog vést. 

Možná proto, že pondělní odborná diskuse se nestala primárně tribunou na obhajobu SEFO, jak jeho obhájci očekávali, ale nesla se v konstruktivním duchu nadstranické debaty, snažila se otevřít různým pohledům a argumentům na princip díla ve veřejném prostranství a upozornit na důležitost a význam veřejné soutěže. Proto byla také organizována.

Kdo vyslechnul vyjádření hostů jako byl doc. Fajt, prof. Jiřičná, Mgr. Chrobák a další, slyšel jasný názor: nelze zahájit výstavbu takto významné a drahé stavby bez soutěže. A není pravda, že v dané chvíli neexistuje řešení. Existuje a je jednoduché a ministerstvo jím je daňovým poplatníkům této země povinováno.

Je smutné, že dnes i odborníci, když cítí slabost svých argumentů, se stále více uchylují k agresivitě a emotivním osočením, překvapivě i proti těm, kterým by měli být vděčni – tedy např. proti ministrovi, který peníze pro projekt nakonec vydupal, když oni sami dvakrát v historii se zajišťování financí pohořeli. 

Věříme v otevřenou diskusi a otevřenou soutěž
Věříme v otevřenou diskusi argumentů a nikoli emotivních obvinění. Chápeme, že SEFO je zamilované dítě skupinky lidí, ale jako dozorčí a nestranný orgán vnímáme také nevoli, kritiku a odpor široké veřejnosti i řady odborníků k němu.

A protože jsme povinováni řídit se nejenom sympatiemi, ale i zákony, chceme, aby se o budoucí podobě areálu diskutovalo a jeho podoba se demokraticky vysoutěžila.

Ať vyhraje ten nejlepší!

Kontakt:
Martha Häckl
tisková mluvčí MK
E: martha.hackl@mkcr.cz

Divadlo architektury: RE.VIZE OLOMOUC 01 Brownfields

1 město, 100 000 názorů.
4 večery, 8 hostů, 360 minut.
Série večerů o hodnotách města, architektuře a městském plánování.
Jak rozhodovat o veřejném prostoru? Komu patří ulice, parky a řeka? Chcete se něco dozvědět a říct svůj názor?

S novým nápadem přišli mladí olomoučtí (skoro už) architekti Radka Smičková a Vojtěch Rudorfer, kteří v rámci osvědčeného formátu Divadla architektury zahájí cyklus besed s přiléhavým názvem RE.VIZE OLOMOUC, na který Vás srdečně zveme.

PRVNÍ DÍL : BROWNFIELDY

Staré průmyslové areály, opuštěná sila, vojenské areály, skladovací haly. Kolik jich v Olomouci máme? A jaký potenciál mají taková místa?
Jaké plochy ve městě jsou využívané a jaké ne?
Jak může vedení města rozvoj těchto míst ovlivňovat, jaké známe příklady odjinud a jak to může fungovat v Olomouci?

Tyto a další otázky si společně s námi položí dva hosté z oboru: Ing. arch. Jaromír Hainc, Ph.D. a Ing. arch. Miroslav Pazdera, Mg.A.

Večer moderuje architekt David Mareš.

6.3.2019, 18:00, Divadlo hudby
Vstup volný

 

O nákupních střediscích aneb Co ještě Olomouc vydrží?

Představa města, toho, co dělá město opravdu městem, je věc, která se nemusí vysvětlovat, nemusí učit. Chápeme dobře, co člověk míní, říká-li, že jde nebo jede „do města“. Na nákupy, na úřady, schůzky, jednání. Někde z hloubi mysli vytane každému jistě jiná asociace, všechny ale míří k představě smysluplného městského centra, kde se děje vše podstatné, kde se život města soustředí. Olomouc má navíc to štěstí, že lze mentální mapu každého „návštěvníka“ osadit do prostředí velmi malebného. Historická kulisa je podmanivá nejen pro turisty.

Centrum Olomouc si prošlo mnoha zkouškami. Za svou dnešní podobu vděčí historii spjaté s církví, vojenskou politikou, dlouhodobou rakouskou správou. První zatěžkávací zkouška přišla v poválečné éře, kdy se vážně, naštěstí jen nakrátko, uvažovalo o tom, že historické jádro nahradí po vzoru modernistických utopických vizí nové správní centrum postavené na zelené louce. Ekonomické prozření ukázalo, že všechna energie bude napříště věnována bytové politice, avšak vně starého města – na to už nezbyly peníze. I přes soustavné apely architektů, urbanistů a historiků pokračovalo chátrání památkového fondu. „Uhádali“ alespoň, že do nejbližšího okolí centra nevstoupí paneláky a konkurenční výškové budovy. Hlavně s ohledem na finance také dozrál názor, že Olomouc minou plošné demolice a kontrastní projekty novostaveb rozsáhlejšího měřítka. Výjimku v tomto ohledu zastaly bývalé obchodní domy Prior a Koruna. Známe jejich temné příběhy. Z hlediska urbanismu historického jádra, jeho hmotové skladby, však zásadně z jeho měřítka nevybočily. Centrum v této době zažilo demografickou proměnu, domy bez potřebných oprav zabydlely sociálně slabší vrstvy. Stále však centrum zůstávalo „městem“.

Éru státního socialismu charakterizovanou nedostatkem prostředků na rekonstrukci městského centra vystřídala porevoluční resuscitace pod přísným, ale pochopitelným dohledem památkové péče. Dobrali jsme se víceméně finálního stavu a kýžených pochval typu „skrytý poklad Evropy“ na stránkách Lonely Planet. Přes péči o úhlednou róbu jsme se však zapomněli starat o duši. Jako v mnohých jiných městech v Evropě, aniž bychom se poučili jejich zkušenostmi, se teď divíme faktu, že se město vylidňuje, přestává být oním „městem“ ve městě, srdcem živého organismu. Někteří řeknou, že na vině jsou památkáři, co dělají z města skanzen. Pozornost je však třeba zaměřit jiným směrem. Chyb v dějinách porevoluční Olomouce by se našlo víc.

Co lze odsoudit šmahem, byl (a je) trend živelného rozrůstání města za jeho někdejší hranice, neschopnost zaplnit proluky vzniklé omyly socialistického urbanismu nebo využít rozrůstající se brownfieldy krachujících továren. Pozoruhodná jsou také data, která shromáždili studenti katedry geografie pod vedením docenta Zdeňka Szczyrby. Studentka Lenka Čiháková si dala tu práci a (doslova) odkrokovala veškeré prodejní plochy Olomouce, aby zjistila, jak se to má s proměnou nákupního chování Olomoučanů. Že s ní přímo souvisí počet návštěv „města“ a životaschopnost maloobchodníků, potažmo „města“, není třeba zdůrazňovat.

Pár suchých dat. V roce 1987 se z veškerých prodejních ploch Olomouce 60% nacházelo přímo v centru. V loňském roce to bylo už jen necelých 13 %. V médiích se už mnohokrát objevilo, jak skvěle si Olomouc stojí v žebříčku měst, kde obchodní plocha výrazně převyšuje jeden metr čtvereční na jednoho obyvatele. Podle závěrů Lenky Čihákové to vypadá, že jsme díky 2750 m2 na tisíc obyvatel předčili i dosud vítězný Liberec. Jen tak dál?

Pro lepší představu: první velkoplošnou prodejnou v Olomouci byla v roce 1993 přestavěná jatka na obchodní dům Senimo – pěkná architektura, pěkných 2 500 m2. Na periferii však během následujícího desetiletí vyrostla desítka nákupních center, s plochami v rozmezí od 4 000 do 32 000 m2. Této fatální chyby v plánování města budou litovat ještě následující generace. Vylidňování centra dostalo řízený spád, statisticky už dobře podchycený.

Největší ránu zatím „živému městu“ zaťala v roce 2013 „Galerie Šantovka“ s dosud neslýchanými 46 000 m2 prodejních ploch. Ve srovnání s centrem o celkovém součtu 35 000 m2 prodejních ploch včetně bývalého Prioru (8 400 m2) můžeme mluvit o nekalé konkurenci, protože obě lokality – staré centrum a „ostrov“ po zrušené továrně Milo – spolu bezprostředně sousedí. V širším okruhu centra je to oproti ornici na výpadovkách jistě ta lepší zóna, kde se novostavby obchodních center mohly a měly objevit. Měřítko neadekvátní urbanistické struktuře města, historické hodnotě a nakonec i jeho kupní síle však mohlo být varováním. Naděje na revitalizaci ostrova a řeky s výsledkem příjemné a kultivované městské části, jak to můžeme vidět ve městech vyspělejší Evropy, byla totální exploatací území zmařena.

Starý územní plán neměl nástroje, jak výstavbu velkoplošných prodejen (včetně Šantovky) omezit, noví politici zase vůli něco s tím dělat. Postupující hrozba nezměnila ani způsoby zacházení s městským majetkem.  Jeho postupným prodejem samospráva ztratila možnost regulovat nebo ovlivňovat, co se bude dít za zdmi těch domů, co po převratu nepřišly do rukou původních majitelů. Také mnohé z městských úřadů se vystěhovaly za hranice historického jádra.

 Z toho, co špatného se mohlo stát, se odehrálo dost. Nový územní plán z roku 2014 stanovuje alespoň nějaké podmínky pro výstavbu dalších obchodních ploch vně centra města. Koncepce, která by otázku řešila komplexně, neexistuje. Pohledy se při procházce městem zastavují nezdravě často na výkladních skříních secondhandů, obchodů s laciným a nekvalitním zbožím a cedulí „k pronájmu“. Jejich protiváha v podobě luxusních kaváren a několika obchodů se zbožím předraženým neumí překlenout díru, která zeje uprostřed. Tam někde totiž je prostor pro přirozený, příjemný život opravdu živého centra. Mládež se s novou přezdívkou mall rats stěhuje z městských laviček do křesílek nabízených chytřejším hostitelem. Redefinice funkce centra je však stále v rukách těch, kteří ho řídí. Další nahodilosti už bychom si neměli dovolit. Nebo budeme ten náš „poklad“ zkoušet donekonečna?

Martina Mertová pro akci „Víkend v centru“, kterou v roce 2017 uspořádalo divadlo Na cucky při rozjezdu projektu Dolní Vám!

Setkání iniciativy Morava pro Olomouc 9. 9. 2015

Pozvánka na setkání iniciativy Morava pro Olomouc

 

Určeno všem lidem, kteří chtějí řeku Moravu v Olomouci krásnější, zejména občanům města, místním spolkům a zájmovým organizacím, jež mají zájem na zkvalitnění poříčního prostoru.

 

Kdy: středa 9. 9. 2015 v 17:30 hod.

Kde: pivnice Na Letné 113/1 (salonek)

Co: informační a poznávací setkání k vytvoření neformální občanské platformy

 

Olomouc stojí před přípravou III. etapy protipovodňových opatření (tj. úsek Bristol – Černovír), která zahrnuje 3 km vodního toku. Na dalších sto let tak zde Morava získá zcela novou tvář a je třeba, aby řeka spolu s bezpečným převáděním povodní, vytvářela i vhodné prostředí pro lidi a přírodu ve městě.

Pozvánka_setkání_Morava pro Olomouc

Úprava fasády domu U Zlaté koule byla provedena nezákonně

Pamatujete si na kausu kontroverzní úpravy fasády domu U Zlaté koule v Olomouci?

Podali jsme na stavební odbor Magistrátu města Olomouce podnět k zahájení správního řízení a prošetření podezření ze spáchání přestupku / správního deliktu při úpravě fasády domu.

Stavební odbor nám odpověděl, že „…při posuzování stavebních úprav nelze než konstatovat, že byly provedeny stavební úpravy, které měly za následek změnu vzhledu stavby. Nebyla splněna jedna z podmínek ust. § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a tudíž stavební práce vyžadovaly stavební povolení. Při posuzování změny vzhledu stavby stavební úřad vycházel ze skutečnosti, že původní fasáda byla bohatě členěna ozdobnými fasádními prvky a fasáda nová je bez jakéhokoliv členění, tudíž je pouhým okem viditelná změna fasády. 

Vzhledem k výše uvedenému stavební úřad ex offo zahájil řízení o odstranění nepovolených stavebních úprav dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a vzhledem k tomu, že došlo k porušení stavebního zákona bude věc se stavebníkem projednána v rámci sankčního řízení.“

1

 

 

 

 

2

Proměna domu U Zlaté koule aneb komu vadí devatenáctka?

Koncem minulého roku si mohli obyvatelé i návštěvníci Olomouce všimnout radikální proměny vzhledu domu U Zlaté koule na třídě Míru, kde se nachází už od nepaměti stejnojmenná restaurace. Z nepochopitelného důvodu byla téměř zcela otlučena původní dobře zachovalá fasáda, která stejně jako dům pocházela z konce 19. století a byla typickou ukázkou neorenesančního stylu. I když samotný dům není nijak výjimečnou stavbou, v dané lokalitě představoval kvalitní ukázku stavitelství a stylu své doby a oživoval novější méně výraznou zástavbu. Výjimečnost domu dodávalo také domovní znamení, které zřejmě rovněž pocházelo z konce 19. století. To vše je nyní minulostí. Elegance a stylovost původní fasády byla nahrazena nevkusem a křiklavostí. Nelogická divoká kombinace šedé a červené barvy původní objekt zcela degraduje. Šokující je odstranění původního domovního znamení, které dává domu historickou hodnotu a identitu. Z původního domu zbyl přízrak, který evokuje spíše autoservis než restauraci.

Kdo takovou formu opravy vymyslel a realizoval? Kdo si zcela dobrovolně zničil hodnotnou autenticitu svého domu? Pochybení nenese jen majitel domu, ale i příslušný stavební úřad, který se mohl takové devastaci pokusit zabránit. Podle zákona může nařídit vlastníku stavby nebo stavebního pozemku nezbytné úpravy, jimiž se zajišťuje ochrana architektonického a archeologického dědictví. Stavební odbor by proto měl více dbát na to, jak město Olomouc vypadá.

Architektura 19. století se výraznou měrou podílí na celkovém geniu loci a estetické hodnotě města Olomouce. Zaslouží si obhajobu a péči, neboť bez ní bychom přišli o velkou část minulosti a krásy. Přitom je tato architektura zbytečně ničena a degradována nevkusnými úpravami, a to bohužel i v bezprostřední blízkosti historického centra. Vkrádá se pocit, že architektura 19. století snad dokonce vadí. Nelogické „rekonstrukce“ k horšímu můžeme nalézt i v dalších případech. Majitelé těchto domů by pro sebe udělali lépe, kdyby nepodléhali krátkodobým trendům a nevzdávali se jedinečnosti svých domů. Křiklavé zateplené fasády vyvolávají dojem výprodejů fasádních barev. Trend, který nejprve infikoval především panelová sídliště, se bohužel dostává i do čtvrtí činžovních domů. Nedopusťme, aby místo původní barevnosti zachvátily tyto stavby tóny fialové, zelené, azurové a oranžové, jen protože „je to takové výraznější“!

Apelujeme na majitele historických domů, aby takovou „opravu“ nepovažovali za příklad hodný k následování. Jako dobré příklady mohou posloužit například opravené fasády domů na třídě Spojenců č. 9, na Kollárově náměstí č. 2 a na ulici Bezručova č. 8 nebo Komenského č. 18. Magistrát města Olomouce vyzýváme k tomu, aby více dbal na kultivovaný vzhled města. Dokladem naší civilizační úrovně je právě prostředí, které si utváříme a ve kterém se pohybujeme. Stále se ozývají hlasy zdůrazňující potřebu vyzdvihnout Olomouc na evropskou úroveň. Také z tohoto důvodu bychom měli usilovat o změnu kurzu: křiklavost nerovná se estetičnost.

 koule-revers

Oddělení památkové péče magistrátu aspiruje na cenu Bestia triumphans

bestia_triumphansTento přiléhavý příměr je více než sto let starým pojmenováním neblahých aktivit v historickém prostředí. Původně jím chtěli ochránci památek z Klubu Za starou Prahu v čele s Vilémem Mrštíkem, autorem stejnojmenného textu, poukázat na zhoubný dopad živelné „modernizace“ starého města pražského.

Sdružení Za krásnou Olomouc pracuje v jiných podmínkách, na pozadí jiných společenských poměrů a legislativy. Už v počátku svého vzniku vedli jeho členové diskusi o tom, zda neuvést v praxi periodické pejorativní ocenění se stejným názvem: Bestia triumphans!. Převážil nakonec názor upozorňovat spíše na počiny cenné, chvályhodné, takové, které městské – tedy nejen historické – prostředí ovlivňují pozitivně. A tak vznikla Cena Rudolfa Eitelbergera, loni udělená už potřetí.

Když se však zpětně díváme na kauzy, které sdružení Za krásnou Olomouc bylo nuceno už z podstaty své existence komentovat či ovlivňovat, vyniká z nich nad jiné pokus o prosazení záměru Šantovka-Tower, výškové budovy o 75 metrech v ochranném pásmu Městské památkové rezervace.

Nápady developerů jsou různé a sotva s nimi co naděláme. Od toho, aby se vešly do zákonem daných pravidel, je tady státní správa a samospráva, která by je měla hájit. A jak to dělá v Olomouci? Posviťme si na Oddělení památkové péče olomouckého Magistrátu. Jak vyplývá z posledních zpráv jeho vedoucí, Mgr. Kauerová, podruhé vydala kladné závazné stanovisko k témuž záměru. Až na drobné úpravy žádal investor (SMC Developement) o tentýž projekt na tomtéž místě, i když je všeobecně známo, že první závazné stanovisko orgánu památkové péče smetl ze stolu pro jeho nezákonnost Krajský úřad Olomouckého kraje. Upozorňoval tehdy nejen na formální nedostatky dokumentu, ale v mnoha bodech se dotýkal i věcné podstaty záměru.

Není tajemstvím ani to, že v mnoha obdobných kauzách tentýž úřad s poukazem na ochranné pásmo MPR rozhoduje a argumentuje přesně opačně, než v hájené kauze Šantovka Tower. Zapomíná na to, že je orgánem státní památkové péče? Mutuje pozvolna v Oddělení péče o silné investory?

Kladné závazné stanovisko bylo nachystáno pár dnů před schvalováním nového územního plánu. Počítal investor s tím, že se neschválí? Jeho zloba během samotného jednání a následné mediální výhružky by tomu nasvědčovaly. Územní plán je schválen – pro ty, kteří celou věc sledovali s nelibostí, to znamená alespoň malou výhru, protože další výškové stavby v blízkosti historického jádra už by dle něj vyrůst neměly. Anebo se najde ještě nějaká cesta, či spíše klička, jak záměr prosadit? Bude opět dlážděná „dobrýmy úmysly“ Oddělení památkové péče?

Půjde-li to takto dále, bude muset naše sdružení k ceně Bestia triumphans sáhnout. A už teď je předem jasné, který z kandidátů by měl největší šance na vítězství.

4. 10. 2014, ZKO

Lampy na Horním náměstí s právní dohrou?

Jsou architekti, kteří se snaží za každou cenu bránit čest a práva své profese. Patří mezi ně Jan Šépka a možná právě díky své důslednosti je ve svém oboru úspěšný a řadí se na špičku české architektonické scény. Jeho novostavby a rekonstrukce zasluhují obdiv často právě díky tomu, že celkovou koncepci projektu hájí a uhlídá až do nejmenšího detailu. Teprve potom je s výsledkem spokojený. Je to také jedno z kritérií, bez nichž se soudobá architektura, stejně jako ta starší, v historickém hodnocení neobejde. Není se tedy proč divit, že architekt podobně uvažující, bude hledat všechny cesty, jak svého práva na dotažení vlastní práce „k dokonalosti“ dosáhnout.

Statutární_město_Olomouc_JUDr_Martin_Major_1Po ročních vyjednáváních s vedením města, s primátory Martinem Novotným a Martinem Majorem, se vstřícnou nabídkou spolupráce a jejím opětovným odmítáním, architekt volí právní cestu. Plné znění právního rozboru, jenž se opírá o znění autorského zákona, dáváme veřejnosti k dispozici. Už i opoziční zastupitelé varovali při dubnové veřejné diskusi k osvětlení Horního náměstí současného primátora před neuváženými kroky a faktem, že brát na sebe zodpovědnost ve věci zatěžující riskantně městskou pokladnu je ve skutečnosti nezodpovědné.

Musí se s výměnou lamp opravdu tak spěchat? Neměla by se spíše lépe zhodnotit stávající situace, revidovat či doladit zastaralé nepřímé nasvětlení památek, zvážit jiné – scénické – nasvětlení prostoru…? Nebylo by pak nakonec levnější opravit stávající lampy? Vždyť jedním z nejpalčivějších problémů rekonstruovaného Horního náměstí (v posledku však i celé správy našeho města) je spíše než cokoli jiného zanedbaná (nebo zcela absentující) údržba. Novou informací je sdělení zástupců společnosti THORN Lighting CS spol. s r.o., že lze lampy na Horním náměstí bez větších finančních nákladů repasovat a zajistit tak jejich další fungování.

Všechny tyto možnosti by bylo jistě dobré řešit koncepčně, s autory původního návrhu obnovy náměstí. Bagatelizovat roli a význam vstupu architekta, který je k tomu vybaven profesně i zkušenostmi, ve skutečnosti nemůže vést k ničemu jinému než k diletantskému rozhodnutí. Jeho následky by v dějinách Olomouce, které už se teď píší, opět vrhaly na samosprávu města to nejhorší světlo.

Martina Mertová

Martin Strakoš: Olomoucké Horní náměstí ve tmě a světlo v nedohlednu

     30. dubna 2014 uspořádalo o. s. Za krásnou Olomouc veřejnou diskusi k osvětlení Horního náměstí v Olomouci. Její záznam je k dispozici mezi jinými videi sdružení na youtube.com. Mnohé detaily složitého vývoje událostí kolem lamp na Horním, ale i Dolním náměstí, se objasnily. Současně bylo cítit nevoli vedení města ustoupit ze svých unáhlených závěrů či alespoň uznat následky vlastních zbrklých kroků, které stojí na začátku dnešní patové situace. Namísto konstruktivních jednání s odborníky – architekty, kteří ke svým zakázkám přišli jako vítězové dvou samostatných soutěží – přichází autoritativní rozhodování bez hlubšího vhledu do problému.
     Z publika se ozvaly také hlasy „třetího druhu“, volání po historizujících litinových lampách, pro něž nemají uši ani architekti, ani památkáři a kupodivu ani zástupci města.
Takřka všech bodů, jež v diskusi zazněly, se ve svém trefném zamyšlení dotýká přední historik architektury a památkář Martin Strakoš. Níže je otiskujeme v plné šíři. Kauza už totiž zdaleka nezůstává jen olomouckým tématem – náš maloměstský rybníček opouští a přitahuje pozornost pozorovatelů zvenčí, protože se dotýká mnohem obecnějších úvah, úvah o pravomocích volených zástupců, o jejich kompetencích, které, zdá se, jsou jen zdánlivě neomezené.

 

martin_strakosOlomouc se nikdy plně nevyrovnala se ztrátou titulu hlavního města Moravy. Stalo se to sice již v 17. století, kdy po třicetileté válce převzalo titul Brno, avšak jako by čas nehrál velkou roli. V současnosti jde spíše o symbolický význam Olomouce v rámci Moravy i v širších vazbách mezi městy obdobné velikosti. Co postrádá na ekonomickém a politickém významu, to dohání Olomouc tím, že představuje po Praze nejcennější architektonický, urbanistický a památkový celek českých zemí. Přitom zmíněný neviditelný a téměř nehmatatelný, ovšem trvající zápas o prestiž s Brnem mnohdy prohrává zcela zbytečně a nesmyslně. Důvodů proher bývá celá řada. Mimo jiné k tomu přispívá i to, že ambice města se nesrovnávají s činy jeho vedení.

V posledních desetiletích se město může přesto prezentovat důležitými úspěchy. Zbavilo se okupační sovětské posádky a pověsti zchátralého posádkového města, historické jádro se za uplynulého čtvrt století podařilo obnovit do té míry, že z centra zmizely zříceniny, přibyly opravené paláce a měšťanské domy a ubylo zdevastovaných zákoutí. Na druhé straně současné mrakodrapové šílení a výstavba banálních soukromých i veřejných budov dávají najevo, že to se zdejší kulturou a to i s tou architektonickou není zrovna nejlepší a že právě zde lze najít poměrně velkou slabinu, parazitující na jinak značně vylepšeném obrazu města.

Vysoce hodnocenou součástí resuscitace historického jádra Olomouce se během uplynulých dvou desetiletí staly fungující kulturní instituce – Muzeum umění s dobře uzpůsobeným starším objektem, Arcidiecézní muzeum, které oživilo prostředí olomouckého hradu nebo Vlastivědné muzeum a Univerzita Palackého. To jsou ovšem podniky, které spravuje stát nebo kraj. Město usiluje zdánlivě o totéž. Spojit si s ním můžeme především obnovu veřejných prostranství. Nedávno byla dokončena rehabilitace Dolního náměstí. Ta po letech navázala na iniciační památkovou obnovu Horního náměstí podle soutěžního návrhu architektů Petra Hájka, Jaroslava Hláska a Jana Šépky, uskutečněnou v letech 1995-2001. Ačkoli právě realizace projektu tohoto architektonického sdružení patří k těm nejlepším pracím v jádru města, tahanice ohledně jejího dokončení / nedokončení dokládají, že Olomouc se v uplynulém desetiletí ponořila fakticky i obrazně do šera plíživé letargie.

Úprava Horního náměstí představuje ještě dozvuk Sametové revoluce, která znejistila staré mocenské struktury a vytvořila nové. Ty ve své tehdejší nejistotě a možná že i z určitého revolučního „romantismu“ dovolily, aby se o nové architektuře a kultuře vyjadřovala odborná veřejnost v rámci architektonické soutěže na řešení Horního náměstí a aby tak nová a kvalitní architektura, citlivá k historickému prostředí, mohla proniknout do vlastního historického jádra města, aniž by šlo o nějaký nepřiměřený projekt, založený pouze na ekonomických aspektech, případně na aspiracích projektantů. Přesto tento příběh obsahuje jednu malou a zbytečnou prohru. Obnova Horního náměstí, srovnatelná svým měřítkem a přístupem k veřejnému prostoru a k veřejným statkům s obdobnými realizacemi v zemích, jakými jsou Itálie nebo Rakousko, zůstala nedokončena, respektive byla zbytečně zdeformována. Namísto originálních, autorských lamp, navržených výše zmíněným architektonickým atelierem, byly na náměstí osazeny jednoduché lampy Thorn designéra Philipa Starcka, a i ty navíc nižší, než měly původně být.

Zvolené řešení bylo totiž výsledkem kompromisu. Zástupci státní památkové péče požadovali užít na Horním náměstí v rozporu s celkovou koncepcí vítězného projektu z architektonické soutěže historizující mobiliář, tedy mimo jiné litinové historizující lampy, které se v Olomouci na náměstí nezachovaly. Proti tomuto konzervativnímu řešení se město nakonec dohodlo s architekty na osazení moderních lamp Thorn, tedy k rychlému řešení, které nejlépe doplňovalo zvolený koncept a ostatní navrhovaný mobiliář. Finální provedení však neodpovídalo ani představám architektů, ani požadavkům města. Výsledkem se stala příslovečná olomoucká „tma“, protože lampy i s ohledem na menší výšku dodaných kusů než bylo původně požadováno, nedokázaly prostor patřičně osvětlit. Romantické příšeří se od té doby stalo znakem nedodělku a laická veřejnost dostala příležitost zanevřít jak na památkáře, tak i na architekty, autory původního projektu.

Nedávno dokončená obnova Dolního náměstí situaci opět zkomplikovala. Ústí do Horního náměstí nyní osvětlují lampy Philips, zvolené nikoliv architekty, ale členy městské rady. Nedobrý stav osvětlení Horního náměstí nyní ponoukl vedení magistrátu města Olomouce k výměně lamp na Horním náměstí za tytéž výrobky firmy Philips, ačkoli původní specifický návrh lampy podle návrhu atelieru HŠH zvané lidově „plácačka“ je stále k dispozici. Vedení Olomouce tedy volí globální produkt a univerzální řešení pro jakýkoli prostor před samostatným řešením, navrženým jen pro Olomouc. Jako by nikdo z těch, kdo rozhodují, nechápal, že hlavní náměstí skutečně ambiciózního města by si mělo podržet svůj osobitý vzhled. K tomu patří svébytné pojetí jedné z důležitých součástí mobiliáře, autorský návrh, spojující současnost s originálním pojetím celého prostoru. Tu se nabízí otázka, proč tomu tak je? Co brání dokončit zamýšlený návrh? Proč se město zachovalo tímto způsobem?

Díky neúnavnosti architekta Jana Šépky, jednoho z architektů úpravy Horního náměstí, pronikla uvedená „drobná“ záležitost i mimo politické a odborné kuloáry na stránky tisku a internetu. Zkrátka typizované a nedostatečně svítící provizorní lampy-cigarety nebo též sirky, jak jsou v Olomouci označovány Starckovy lampy Thorn, mají být vyměněny za jiné typizované a dle J. Šépky opět nedostatečně svítící výrobky. Jako bychom byli stále fascinováni nákupem luxusního zboží, hlavně když je z Tuzexu nebo z nějakého shopping parku a od nějaké známé firmy, s níž si hodláme zachovat z nějakých důvodů dobré vazby. Vnucuje se nám všem táž myšlenka? Je zvláštní, že olomoučtí představitelé dávají přednost anonymnímu výrobku firmy Philips, s nímž si město Olomouc stěží někdo spojí, před možností obraz Olomouce obohatit o konkrétní a pro město vytvořený akcent – lampu soudobého pojetí.

Bohužel podnět k vytvoření gordického uzlu v podobě sporu o lampy na Horním náměstí před lety zavdalo, jak bylo výše uvedeno, stanovisko památkové péče, jejíž někteří představitelé žádali, aby byly na náměstí osazeny historizující litinové lampy, údajně podobně jako v historickém jádru Kroměříže, jak jsem se někde dočetl. Tyhle historické litinové kusy si běžně spojujeme s historickým prostředím Prahy, nikoli však s Olomoucí. Vždy si v takových případech vzpomenu na Bratislavu nebo Frýdek-Místek a tamní litinové lampy. Ty nové „starobylé“ lampy, osazené v bratislavském podhradí nebo na frýdeckém Zámeckém náměstí v rámci rehabilitace, jsou zdobeny na obrubě luceren znakem Starého Města Pražského. Vznikl tak parádní nesmysl. Jako by hlavní město Slovenska nebo město na moravsko-slezské hranici mělo něco společného s Prahou 19. století. Přitom je to jen výsledkem povrchnosti a tržních pravidel, osvobozených od jakýchkoli jiných aspektů. Výsledkem je postmoderní simulakrum, tak trochu Disneyland z litiny, využívající pozapomenutých historických symbolů, znaků a forem. Možná by si odborníci a výrobci dali v případě Olomouce lépe záležet a na lampách by třeba vymodelovali znak města Brna, toho Brna, které Olomouci kdysi dávno vzalo titul hlavního města Moravy. A jsme zpět u naší otázky: Když tedy ne historizující lampy, které samozřejmě nelze apriori zavrhnout, neboť leckde mají své oprávnění, proč nevyužít pro Horní náměstí speciální lampu podle původního návrhu atelieru HŠH? Zasvěcené odpovědi ze strany města se však stěží dočkáme.

S dokončením náměstí podle projektu sdružení Hájek – Šépka – Hlásek by mohlo zmizet z Horního náměstí zšeřelé provizorium, čímž by vynikl jeden z nejvýznačnějších městských veřejných prostorů České republiky a zároveň by se ukázalo, nakolik skutečně existuje bariéra mezi historickým prostředím a soudobým designem. Bohužel všichni ze zkušenosti víme, že když se vedení jakéhokoli zdejšího města pro něco rozhodne (v tomto případě pro lampy firmy Philips) a hlavně když se rozhodne proti něčemu, nehodlá po vzoru postav známé divadelní hry Ladislava Stroupežnického upustit od svého rozhodnutí. Jenže v Našich furiantech nakonec dobro zvítězí nad zlem, zatvrzelci ustoupí a seznají, že se chovali pošetile a že škodili nejen sami sobě, nýbrž celé komunitě. To by znamenalo upřednostnění hodnot, vycházejících ze zdravého sebevědomí, nadhledu a ze schopnosti ocenit tvůrčí potenciál lidí kolem sebe. Navíc by museli političtí představitelé začít skutečně brát vážně vlastními stranami hlásané fráze o podpoře tvůrčích talentů, zdejšího průmyslu a všech, kdo se neživí spekulacemi s majetkem a dobrou pověstí.

Uvedený nadhled, zdá se, vedení města Olomouce schází. Prestiž a symbolickou pozici hlavního města Moravy hanácké metropoli nezajistí ani typizované lampy Philips, ani konvenční konfekce nových olomouckých věžáků a rozlehlých, všude stejných nákupních center. Vyjmenované aspekty současnosti jsou běžné ve všech městech na kulturní periferii Evropy, Asie nebo Ameriky, tedy všude tam, kde se nejlépe šíří globalizovaná a všude stejná ne-místa, o nichž stačí prohlásit, že to jsou jen provinční zrcadla globalizované všednosti. Stěží proto nyní odhadovat, zda se podaří završit původní záměr obnovy Horního náměstí a zda se olomoucké šero či tma promění v adekvátní světlo, patřící do daného prostoru. Byl a pořád to je záměr ambiciózní, vyžadující sebevědomé rozhodování, související s povědomím o důležitosti rozvoje kulturních a symbolických hodnot ve městě natolik významném, jakým je Olomouc. Je to zároveň drobnost. Vždyť se jedná „pouze“ o pouliční lampy, stačí dodat. Proto si zkuste zodpovědět následující, zdálo by se, že řečnickou otázku: Co už jiného by mělo přispět k povzbuzení zdejší architektonické kultury než završení kultivace nejvýznamnějšího městského prostoru Olomouce?