Kritická židle: Rostislav Švácha

Na Kritické židli zhodnotil historik umění a architektury Rostislav Švácha vybudování objektu rozhledny v blízkosti Chmelařského muzea v Žatci a poté výstavbu olomouckých mrakodrapů, které kazí siluetu druhé největší památkové rezervace v České republice.

Záznam pořadu vysílaného na programu ČT2 14.10.2012

Prior: Rub a líc

Finále rekonstrukce obchodního domu Prior a jeho konverze na soudobé komerční prostory, respektive architektonické ztvárnění jeho bezprostředního okolí, zcela zjevně odhalilo nepřipravenost a nezralost olomoucké veřejné správy v oblasti péče o veřejný prostor.

Zamysleme se nad celým příběhem neutrálním způsobem, pokud je to možné, a rozdělme pro tento účel problematiku do tří vrstev: interiér, schránka a exteriér. Tyto vrstvy se od sebe navzájem liší především z hlediska majetkoprávních vztahů. Interiér jako složka zcela soukromá, schránka, lépe řečeno fasáda, jako společné téma soukromého a veřejného sektoru, a nakonec exteriér jako svrchovaně veřejný prostor.

Interiér: známka 1

Snad jen u této vrstvy lze mluvit jednoznačné pozitivně. Zastaralý vnitřní prostor (ať z hlediska výtvarného, technického nebo funkčního) byl již nevyhovující a jeho radikální přestavba na soudobou obchodní galerii byla jediným možným řešením. Obrovský zájem zákazníků v prvních dnech od otevření galerie také jednoznačně vyvrací obecně šířený mýtus (v tomto případě spíše virus), že nejlépe by bylo bez Prioru, a naopak potvrzuje, že toto místo je pro maloobchodní dům ideální. Neruší historické náměstí jako v jiných městech, ale nachází se v jeho bezprostřední blízkosti a navazuje na kapacitní uzly městské hromadné dopravy. Zdánlivý konflikt, zde avšak spíše souhra prostorů duchovního a komerčního rázu (gotický chrám a chrám konzumu), je z urbanistického hlediska rovněž žádoucí. Toto „soužití“ je ostatně známo již od starověku. Jediným rizikem generální rekonstrukce Prioru je její ekonomická úspěšnost, neboli schopnost prodejců „uživit“ formou nájmu amortizaci dluhu z vyvolané investice. Toto riziko však leží pouze na bedrech majitele.
Pokud by se podobně adaptovaly obchodní prostory rozlohou jen o málo menší (v okolních ulicích 28. října, Riegerova, Pavelčákova), dojdeme k příjemnému zjištění, že centrum města je schopno být v jistém smyslu „hypermarketem“ s jednoznačnou devízou – autentickým veřejným prostorem. Horní náměstí a přilehlé obchodní ulice jsou ostatně svou rozlohou více méně shodné s hypermarkety Olympia či Globus a jejich parkovišti a je mylné se domnívat, že toho v nich pěšky nachodíme méně.

Schránka: známka 3

Slýcháme, že starý Prior byl betonový a škaredý, zatímco ten nový má být skleněný a krásný. Co za těmito zobecněními vězí? Poměr betonových a skleněných ploch zůstal téměř stejný. Trvanlivý, skutečný beton nahradila jeho imitace – jednorázová stěrka nanesená na dřevoštěpkových deskách. Stačí na ně poklepat a každý odhalí „kašírku“ současného fasádního prvku. Plastičnost někdejších fasád se stejně lacině a plošně vepisuje do pruhů pískovaného skla. Lze podobné citace považovat za moderní architekturu? Vytvoříme ji pouhým odkazem na zrcadlivé plochy skel, v nichž se má zračit okolní historická zástavba?
Budova starého Prioru od architekta Melichara byla ukázkou takzvané brutalistické architektury a na svou dobu nezvykle dobře zvládla těžký úkol soudobé architektury – totiž vypořádat se s historickým kontextem. Roky jí navíc dodaly patinu, která tyto její kvality jen umocnila. Je třeba zdůraznit, že vnější „zaplivanost“ a „omšelost“ Prioru v jeho posledním období byla mnohem spíše důsledkem absence řádné, či dokonce jakékoli údržby, než vlastností ve své podstatě zajímavé, funkční a esteticky platné architektury. Současná naleštěná fasáda s momentem stáří jen sotva počítá, chce být dokonalá na věky, ale už teď má spoustu nedostatků v detailech – kompozičních, provozních i technologických, které efekt luxusu poněkud maří. Úlitba starší architektuře v podobě kusu zachované fasády – ovšem pečlivě ukrytá na straně temné Úzké uličky – dokládá nevyzrálost a nejistotu takového gesta.

Exteriér: známka 5

Zde se nacházíme zcela v prostoru a právu veřejném. Hned několik složek, nebo skoro všechny, v ochraně zájmů veřejnosti zcela selhaly.
Poprvé v roce 2009, kdy zastupitelstvo města na svém zasedání změnilo regulační plán č. VII, který omezoval soukromé právo majitele obchodního domu v oblasti podloubí coby veřejného prostoru, zejména s ohledem na úzký dopravní profil v ulici 8. května a potřebu zachování normových hodnot pro plochu silně zatížené zastávky tramvaje. Zrušením této regulace tak veřejnost, respektive úřady, které veřejnost zastupují, ztratily téměř jakýkoliv vliv na ochranu podloubí a navazujících veřejných prostor.
Údiv vzbuzuje skutečnost, že stavební úřad, respektive oddělení správy pozemních komunikací povolilo zastavění prostoru v místě severovýchodního nároží až bezprostředně k tramvajovým kolejím. Vzhledem k velkému zatížení pěší dopravou tak vzniklo velmi nebezpečné místo. Dramaticky se zmenšila plocha vytížené tramvajové zastávky, která zároveň slouží i jako pěší koridor a nesplňuje tak předepsané normy.
Radnicí proklamovaná starost o kvalitní a široký dopravní prostor v jiných projektech na území města tak ztrácí důvěryhodnost. Těžko pochopitelná je role primátora města Martina Novotného, který podle důvodové zprávy z jednání zastupitelstva a článku v Olomouckém deníku během listopadu 2009 silně hájil zachování podloubí z hlediska veřejných zájmů. V tomto období se také Rada města Olomouce shodla na požadavku, aby bylo garantováno zachování podloubí u tramvajové zastávky v ulici 8. května a doporučila zastupitelstvu takto upravený návrh změny regulačního plánu schválit. Stejná důvodová zpráva však hned v dalším odstavci uvádí, že během prosincového soukromého jednání primátora s majitelem obchodního domu došlo ke změně názoru primátora a zastupitelstvu bylo doporučeno ochranu podloubí zrušit.
Proti zrušení hlasoval jediný člen zastupitelstva, Prof. František Mezihorák, navzdory tomu, že 60% občanů (1597) v anketě Olomouckého deníku požadovalo zachování podloubí.
Je překvapivé, že na výzvu k vyjádření ke změně regulačního plánu, tedy zrušení podloubí, nereagovalo oddělení státní správy na úseku pozemních komunikací nebo dokonce, že nebyl k reakci vyzván dopravní odbor, který zajišťuje provoz městské hromadné dopravy.
Rovněž je stěží pochopitelné nedodržení normy pro výšku nástupní hrany tramvajové zastávky v rámci bezbariérové a komfortní dopravy. O to víc, že by zvýšením této hrany (a tím celého chodníku přiléhajícího k severní fasádě stavby) bylo vyřešeno další úskalí tohoto místa, kterým je schod ve vstupu do obchodních prostor. Není-li porušením normy, pak zcela jistě odporuje principům současného urbanismu, jenž velmi úzkostlivě dbá na bezbariérovost vstupů do prostorů pro veřejnost. Stavět schody na rovině, tam, kde nikdy nebyly a vytvářet tak nové bariéry, je chyba, která se opakuje také v prostoru navazujícím na vyústění tramvajové zastávky, na nové a umělé hranici Mořického náměstí.

Současný městotvorný urbanismus přikládá velkou váhu počtu vchodů v úrovni parteru, který odpovídá středověké parcelaci, což znamená, že šířky fasád, respektive vchodů jsou v rozmezí 6 – 10 metrů. Četnost vchodů má příznivý vliv na množství aktivit v přilehlých ulicích. Během užívání Prioru tak spontánně vzniklo několik samostatných vstupů či otevřených provozů po celém obvodu obchodního domu, a to dokonce v Úzké ulici. Přestavba Prioru tento trend násilně zrušila a počet vstupů citelně omezila. Navíc, kavárna z Mořického náměstí je přístupná s bariérou několika schodů, vstup z ulice 8.května je podmíněn propletením se kolem nabízeného zboží firmy H&M a ulice Úzká byla urbanisticky zcela degradována, což má negativní vliv na provozy v sousedních nemovitostech. Přitom skrývala obrovský potenciál úzké trhovní ulice spojující Moř. náměstí a pěší koridor 28.října.
Problematické se jeví i řešení zásobování Prioru. Na první pohled je patrné, že se zásobovací prostor nerozšířil, a že jeho extenzivní betonové ohraničení naopak „ukouslo“ další kus veřejného prostranství, zde navíc „zatíženého“ vysokou cenou historickou. Betonový přístavek narušuje architektonickou hodnotu Mořického náměstí, zmenšuje jeho plochu a pravděpodobně i komplikuje samotnou logistiku, neboť zásobovací vozy musí z ulice 8. května do „rukávu“ couvat a vážně proto ohrožují již tak omezované chodce a tramvajový provoz. Alternativou k tomuto tvrdému, k historickému kontextu i veřejnosti arogantnímu řešení, by bylo zachování celého původního otevřeného prostoru bez bariér, s možností otáčení či jednorázového průjezdu zásobovacích vozů na plochách odlišených jen jinou texturou dlažby.
Doufejme, že plocha, o niž bylo Mořické náměstí stavbou betonové zídky a schůdků ochuzeno, nezůstane navždycky neoficiálním parkovištěm, které již automobilisté rychle a rádi přijali. Pro člověka-chodce tu však žádný prostor nezbývá.
Z hlediska veřejného prostranství je rekonstrukce Prioru dalším z příkladů špatně provedené kooperace soukromého a veřejného sektoru a důkazem, že kvalitní rekonstrukci veřejného prostoru musí předcházet nejen důkladná diskuse o povaze prostoru, ale především řádná architektonická soutěž. Politická reprezentace podlehla líbeznému vábení soukromého investora slibujícího zahrnout do své rekonstrukce i opravu důležitého veřejného prostranství, výměnou za maximalizaci prodejní plochy obchodního domu. Výsledkem je však tristní, hluboce podprůměrná a degradující podoba Mořického náměstí, která není přívětivá k žádnému z jeho potenciálních uživatelů. Banální betonová zeď zásobovacího rukávu se tak možná stane jakousi olomouckou „zdí nářků“, na níž budou moci nikým nevolení občané nespoutaně lkát své litanie nad ubohostí doby, která konzum nahradila větším konzumem a průměrnost banalitou.

 

Martina Mertová, historička architektury

Petr Daněk, urbanista

Alexandr Jeništa, překladatel a dramaturg

Mrakodrap Šantovka představen

V úterý 11. prosince 2012 byla v přízemí nové Přírodovědecké fakulty UP otevřena výstava prezentující průřez dílem londýnského ateliéru Benoy, sestávající většinou z administrativních a komerčních budov realizovaných po celém světě. Mezi nimi představil architekt Robert Bishop i návrh kontroverzní třetí výškové stavby v lokalitě tzv. Šantovky. Prezentace se  zúčastnili představitelé developerské společnosti v čele s Richardem Morávkem, primátor města Olomouce Martin Novotný, zástupci olomoucké podnikatelské sféry a veřejnost v celkovém počtu asi 40 osob. Přítomní byli ujištěni, že proponovaná stavba bude mít nejen světovou úroveň, ale kromě možnosti pohlédnout vzhůru k nebesům přinese městu i nové bytové a administrativní plochy. Problematikou bezprostřední blízkosti druhé největší městské památkové rezervace, ani dopadem na siluetu či panorama unikátního centra historické Olomouce se prezentace nezabývá, vizualizace nenabídly žádné zakomponování výškové stavby do panoramatu města. Detaily jsme se mohli snad dozvědět na předcházející soukromé prezentaci v hotelu Alley, odkud však byli zástupci našeho sdružení vykázáni pořadateli – jmenovitě Pavlem Vysloužilem ze společnosti Consultants, vydávající olomoucké Radniční listy a Jurajem Aláčem, tiskovým mluvčím Galerie Šantovka.

Případem se budeme nadále zabývat.

Mrakodrap Šantovka – přísně tajné!

Dnes ve 13.30 začala dlouho očekávaná tisková konference s představením třetí výškové stavby v lokalitě Šantovka.  Členové sdružení Za krásnou Olomouc se o jejím konání dozvěděli dvě hodiny před jejím začátkem. Již před zahájením jsme však byli důrazně požádáni tiskovým mluvčím Jurajem Aláčem o opuštění soukromé akce vyhrazené pouze pro novináře.

Připravujeme podrobnosti …