Pavel Zatloukal: Několik poznámek k Šantovka Tower a pojednání Leoše Mlčáka

Publikujeme text profesora Pavla Zatloukala, emeritního ředitele Muzea umění v Olomouci, ke studii PhDr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce.

Výkonný orgán památkové péče se v rámci svého nedávného rozhodnutí o tom, zda je či není přípustná stavba výškové budovy Šantovka Tower v Olomouci mj. několikrát odvolává na stať dr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce z roku 2012 a ztotožňuje se de facto s její závěrečnou argumentací. Nebude tedy na škodu připomenout si a posléze se pokusit zhodnotit, o čem Leoš Mlčák vlastně píše a k jakým závěrům dospěl.

Jeho stať je poměrně obsáhlá (45 normostran) a skládá se ze tří kapitol.

V první kapitole nazvané Vývoj zobrazování Olomouce se Mlčák věnuje přehledu olomoucké ikonografie ve vztahu k historickému jádru města. Tato kapitola je nejrozsáhlejší (25 stran) a je vybavena poznámkovým aparátem. Autor svůj přehled dovádí do 18. století s krátkým exkurzem do první poloviny následujícího věku a s ještě stručnější zmínkou o následné fotografické dokumentaci.

Druhou kapitolu nazval Genius loci města. Je o něco stručnější (něco přes 12 stran) a je rovněž doplněna poznámkami. Mlčák se v ní věnuje mýtu o založení města Gaiem Juliem Caesarem stejně jako legendě o porážce Tatarů pod městskými hradbami, symbolice barokního programu výzdoby Olomouce a líčení triumfální trasy procházející celým městem. Rovněž tuto část své statě končí na přelomu 18. a 19. století.

Nás bude ovšem v souvislosti se sporem o výškovou budovu nejvíc zajímat Mlčákova poslední kapitola s názvem Panorama Olomouce. Je nejkratší (7 stran) a poznámkový aparát zde schází. Hned v první větě autor konstatuje: „Jak vyplývá z předchozích kapitol, jsou význam i panorama historického jádra Olomouce zcela mimořádné“ (s. 39). Dál se rozepisuje zejména o proměně Olomouce v novodobou pevnost a o jejím zrušení, o rozšiřování zástavby na pevnostní pozemky i do předměstských obcí, o výstavbě sídlišť v 2. polovině 20. století atd. Na závěr tohoto přehledu konstatuje, že panorama historické Olomouce, „které je nezpochybnitelnou památkovou hodnotou, nebylo neměnné, ale procházelo v průběhu vývoje výraznými proměnami“ (s. 43). A dospívá k poznatku, že „městské panorama je neustále dynamicky proměnlivé a nelze je v žádné fázi jeho vývoje konzervovat a jeho proměny zastavit. Výškové stavby do moderního krajského města s regionálním centrálním významem zcela nepochybně nejen patří, ale jsou, pokud ovšem půjde o kvalitní moderní architekturu, jeho výrazným obohacením. Je přirozené, že mají být situovány mimo historické jádro a v jeho optimálním odstupu. Jejich celková výška má odpovídat vzdálenosti od historického jádra, nemá však jím být striktně omezována. Za optimální považuji výškovou zástavbu ve městě sloučit do několika nejvhodnějších lokalit, jimiž by bylo možné propojit panelovou zástavbu na okrajích s historickým jádrem města“ (s. 43). Jako jeden z pozitivních argumentů pro uplatnění výškových staveb v Olomouci uvádí hejčínský cyrilometodějský kostel z meziválečných let. A svoji stať uzavírá názorem, že proměna panoramatu „bude i v budoucnosti, i přes vášnivé protesty ortodoxních obhájců příliš konzervativní metody památkové péče, nepochybně pokračovat a bylo by proto žádoucí, aby probíhala promyšleně, organizovaně a citlivě. Osobně považuji za nejoptimálnější soustředit výškovou zástavbu ve městě do jednoho vhodného okrsku, který prozatím nekoncepčně vzniká v okolí hlavního nádraží a třídy Kosmonautů. Není zapotřebí se za každou cenu staromilsky bránit vzniku moderního centra, jehož výšková hladina bude adekvátně reflektovat nový soudobý způsob zástavby, přitom však bude schopna svou kvalitní architekturou vytvořit historickému jádru olomoucké památkové rezervace citlivý a kulturně historicky kvalitní kontrapunkt“ (s. 45).

Tolik Mlčák. Domnívám se, že jeho stať je v řadě bodů sporná, ba paradoxní. K tomu, aby dospěl k celkem triviálnímu názoru, že vše se mění – tempora mutantur – a přesvědčení, že nemá smyslu stavět se tomu do cesty (pouze to kosmeticky upravovat), nemohl dodat opodstatnění dlouhý výčet ikonografického materiálu, ani pokus vyrovnat se s problémem zdejší identity či genia loci. Obojí přece naopak svědčí o významu historické Olomouce i jedné z jejích nejdůležitějších složek – panoramatu s jeho hierarchií. Jsem přesvědčený o tom, že měly Mlčákovu vstřícnému postoji k výstavbě výškových budov v konfrontaci s panoramatem historické Olomouce v závěru jeho spisu pouze dodat vědecké zdání.

Mlčákova stať je tedy myšlenkově rozpolcená a nekompatibilní, kolísá mezi objektivismem prvních dvou kapitol a naprostým subjektivismem kapitoly třetí, v nichž si navíc protiřečí. Relevantní by například bylo, kdyby soustředil alespoň některé z protikladných názorů, jež v této a podobných otázkách provázejí teorii i praxi památkové péče obecně, a pokusil se je analyzovat, případně na konkrétní olomouckou problematiku aplikovat. Má-li takovou úctu k vývoji, který nemá být zadržován, bylo by zřejmě logické, kdyby tedy doložil vývoj názorů právě na tuto konkrétní problematiku. Relevantní by rovněž bylo, kdyby se pokusil načrtnout vývoj zdejších názorů na postavení historického jádra v městském organismu. Nic podobného se nedozvídáme (a nic podobného se neobjevuje ani v následné argumentaci výkonné složky památkové péče).

Kde bere autor jistotu, že výškové stavby jsou jako kontrapunkt vůči historickému jádru v Olomouci nezbytností? Jak hodnotí dosavadní olomoucké výškové stavby z hlediska kvality, o níž se jako o předpokladu jejich stavby zmiňuje? Jaký smysl má hovořit o mimořádnosti panoramatu historické Olomouce, které má symboliku a hierarchii zcela opačnou než jím současně adorované výškové stavby? O co mají vlastně olomoucké panorama doplnit – je například v současné podobě nedostatečné?

Mlčákova základní teze o tom, že vše se vyvíjí a nemáme tomu bránit je ve své podstatě aplikovaným darwinismem a z hlediska dějin památkové péče zacouváním poměrně daleko před Vídeňskou památkovou školu, či snahy Klubu za starou Prahu z přelomu 19. a 20. století. Ocitáme se tak ve vzkříšených končinách, kde vládnou praxe pokrokářského gründerství 19. století, případně dogmata o neviditelné ruce trhu z českých devadesátých let minulého století (obojí Olomouci velmi ublížily a vyvolávaly také protichůdné reakce). Nic na tom nemění autorovy poznámky o tom, že tento nezadržitelný pokrok je ovšem nutné provozovat citlivě a kvalitně.

Má význam pátrat po smyslu Mlčákova pojednání? Vzniklo z čistého přesvědčení, nebo jako výraz autorova oportunismu s cílem vyhovět zadání – anebo v kombinaci obojího?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *