Rostislav Švácha: Garance světové kvality?

Se svolením autora otiskujeme pasáže z vyjádření, které pro Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci vypracoval za Ústav dějin umění Akademie věd ČR k tématu Šantovka-tower  prof. Rostislav Švácha

Plný text je přílohou tiskové zprávy NPÚ, ú. o. p. v Olomouci:

Vítěz soutěže o nejošklivější stavbu ve Velké Británii 2011. MediaCityUK (Masterplan) od ateliéru Benoy. Foto: http://www.bdonline.co.uk/

Z dostupných informací o londýnské kanceláři vyplývá, že jde o architektonický ateliér zaměřený na projekty komerčních staveb ve velkoměstech Číny, Indie, Koreje, Thajska, Středního Východu, Polska a Ukrajiny. Do těchto oblastí zasílá kancelář Benoy také projekty věžových staveb, které, jak lze soudit z fotografické dokumentace, odpovídají charakteru dnešní globální architektonické produkce svým stylem i svým nesporně profesionálním zvládnutím. Zakázky komerčních staveb pro Velkou Británii od ateliéru Benoy se od pojetí projektů pro Čínu nebo Střední Východ nijak markantně neliší. Vždy jde o velká a rozhlehlá nákupní centra nebo jiné typy komerční výstavby. Ateliér Benoy za ně dostal poměrně početnou řadu různých ocenění, jaká udílejí v Číně, Indii, Středním Východě nebo přímo v Británii různá podnikatelská sdružení. Účel takových cen spočívá v posouzení komerční úspěšnosti projektu, popřípadě kvality jeho stavebního provedení. Hodnotu či kvalitu architektury samotné neberou takové ceny v úvahu, popřípadě ji posuzují z jiného hlediska než například porota Pritzkerovy ceny. O udílení takových cen za komerční úspěch architektonického projektu pak opět informují média věnovaná obchodu nebo podnikání, nikoliv časopisy zaměřené na architektonickou tvorbu.

Výjimku v tomto ohledu představuje britský architektonický časopis Building Design, který stavbám ateliéru Benoy pozornost věnuje. Nejde však o pozornost lichotivou. Stavbám, jejichž architektonickou hodnotu pokládá za nízkou, tento časopis pravidelně udílí cenu „Carbuncle Cup“ za nejošklivější budovu postavenou v uplynulém roce na území Spojeného království. Dvakrát už tuto cenu dostaly stavby nebo stavební komplexy, na nichž se Benoy buď podílel s jinými architektonickými firmami (areál Media City mezi Salfordem a Traffordem, stavba od 2007), anebo je sám vyprojektoval (nákupní centrum Westfield London, 2008). Areál Media City označuje šéfredaktor Building Design Ellis Woodman za „šílenou akumulaci výstavby, ve které každá bezcílně gestikulující budova vystavuje na odiv tři různá členění obkladu“. Kritik Owen Hatherley z deníku The Guardian (25. 9. 2012) charakterizoval tentýž areál jako „enklávu docela dobře zavřenou před životem zbytku města“. Jak se lze snadno přesvědčit nahlédnutím do Wikipedie, posměšné ceně časopisu Building Design věnují britská média značnou pozornost.

Rada města Olomouce podmínila souhlas se stavbou věžové budovy Šantovka Tower „předložením architektonického řešení na nejvyšší úrovni soudobé architektury v evropském i světovém měřítku“. Domnívám se, že ateliér Benoy tuto podmínku nemůže splnit. Architekturu světové či evropské úrovně dnes produkují architekti, kteří dostávají opravdu prestižní architektonická ocenění typu Pritzkerovy ceny, evropské ceny Miese van der Rohe nebo Palladiovy ceny pro mladé tvůrce. Ateliér Benoy cenu tohoto druhu nikdy neobdržel. Za druhé kritérium světové úrovně architektonického řešení můžeme považovat častější publikování prací ateliéru v prestižních a na celém světě uznávaných architektonických časopisech. Za příklad takových časopisů tu uvádím Architectural Design, Architectural Review, Architectural Record, L´Architecture Aujourd ´hui, Casabella, Domus, Quaderns, Architecture+Urbanism, Detail. Komerční architektonické kanceláře typu Benoy v časopisech tohoto druhu vůbec nepublikují, protože stránky takových médií jsou vyhraženy vážné, nikoliv komerční architektonické tvorbě.

Ze všech těchto hledisek nelze projekt budovy Šantovka Tower od londýnské kanceláře Benoy doporučit k provedení v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace.

David Mareš: Výškové stavby v Olomouci?

Silueta Olomouce je rozvinutá a výrazná – historické jádro je díky své poloze na mírné vyvýšenině dominantou celého města a okolní krajiny. Obraz města je jednoznačně hodnotou. Dominance historické siluety je však jemná a může být lehce poškozena příliš vysokými stavbami nebo vysokými stavbami umístěnými v nevhodných lokalitách. Díky ploché topografii je každá stavba převyšující své okolí vidět ze všech stran a vždy se tedy stane součástí panoramatu.

Silueta není tvořena pouze historickými kostelními věžemi, tři výrazné novodobé výškové stavby ve městě již stojí: bytový dům s vodojemem na Nové Ulici, objekt RCO u nádraží a nejmladší Moravská univerzita na tř. Kosmonautů. Vodojem ani RCO panoramatu města neškodí, stojí v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. Vodojem má na svou dobu velmi dobrou architektonickou kvalitu (začátek 70. let, arch. Brauner). To se nedá říct o posledních dvou. Objekt RCO znehodnotil přednádražní prostor. Urbanistická a architektonická (ne)kvalita nového objektu na Kosmonautů je stejně mizerná. Pro město je tragédií, že jeden z nejsilnějších místních investorů – RCO olomouckého podnikatele Josefa Tesaříka, který za oběmi budovami stojí – není schopen vytvořit krásnou architekturu, přitom staví domy bez nadsázky celoměstského významu, u nichž je vysoká kvalita morální (bohužel v Olomouci stále ne právní) povinností.

Odpovědnost za ochranu hodnot a udržitelný rozvoj území má zastupitelstvo města. Prostředkem je územní plánování. To je přirozené a je to stanoveno ve stavebním zákoně. Stejně jako to, že zastupitelstvo má – prostřednictvím územního plánování – usilovat o dosažení souladu veřejných a soukromých zájmů.

Je jasné, že zjistit správnou odpověď na otázku, zda se mají v Olomouci stavět výškové stavby nelze bez odborného posouzení struktury zástavby a vytvoření koncepce. Je to lepší než posuzovat každý developerský záměr samostatně a vždy znovu se ptát zda ano či ne a zda zrovna tady. Město v roce 2009 nechalo určitou koncepci vytvořit a vážím si toho, že jsme měli možnost jejími autory být my. Předesílám však, že tato práce není pro město závazná a je na rozhodnutí města, zda a jakou měrou se jí bude řídit; a právě v otázce výškových staveb se s ní politické vedení města neztotožnilo.

… více o dokumentu Olomouc: Koncepce prostorové regulace / výškového zónování

Dospěli jsme k tomu, že se z urbanistického pohledu Olomouc bez výškových staveb obejde. Její panorama je výrazné a před postavením Moravské univerzity bylo i poměrně neporušené. Hodnotou města je i lidské měřítko a různorodost zástavby. Město pro svůj rozvoj však potřebuje investory a někteří z nich vysoké domy stavět chtějí. Pokud tedy případně ano, tak jsme jako vhodnou lokalitu navrhli „Střední okruh“ tvořený ulicemi Pražskou, Foerstrovu, Albertovu, Velkomoravskou a Tovární. Je to prostor v olomouckém měřítku velkoryse dimenzovaný původně jako dopravní obchvat, prochází celým městem, většinou částmi s vysokou koncentrací obyvatel (Neředín, Nová ulice, Povel) nebo plochami, které čeká urbanistický rozvoj (Velkomoravská – voj. areál, ČSAO). Otevřením dálničního obchvatu se otevřela možnost z tohoto prostoru vytvořit městskou třídu se širokými chodníky, stromořadím, obchody a kavárnami, která je příjemná pro pěší a kde má auto jen přiměřený prostor. Lze zde nalézt řadu hluchých prostorů, kde by měly být postaveny domy, které by tomuto bulváru dodaly život a městský charakter a některé z nich by mohly vyrůst i do výšky. Možnost synergie těchto nových staveb – iniciačních bodů – a rehabilitace veřejného prostoru je neobjeveným potenciálem této části Olomouce.

Přípustnost výškových staveb podél „Středního okruhu“ je daná také tím, že prochází v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. To však neplatí pro Moravskou univerzitu ani uvažovanou výškovou stavbu na Šantovce, která by byla dokonce v ochranném pásmu památkové rezervace(!). Ministerstvo kultury rozhodlo, že zde v novém územním plánu výšková stavba možná nebude. Důkazem toho, že jde o správné rozhodnutí, je objekt Moravské univerzity, který do obrazu města vstoupil jednoznačně negativně. Je tedy absurdní, že záměr na Šantovce zřejmě získá územní rozhodnutí. Dle mechanického výkladu platných předpisů je to asi možné, ale smysl uniká – pokud bude ten dům postavený, bude hodnota města poškozena trvale. Ani architektonická kvalita domu na Šantovce není – podle zveřejněných obrázků – valná. Byť by zřejmě o něco předčil Tesaříkovy realizace, jedná se stále o konfekční, zaměnitelný návrh bez trvalé hodnoty. Několikrát vyluhovaný čaj.
Slabá kvalita některých nových staveb na významných místech je dlouhodobá bolest celého Česka a nevyhla se ani Olomouci – vzpomeňme třeba na předláždění Denisovy ulice, úpravu přednádraží nebo dokončovaný dům Namiro na Palackého – Hynaisově.

Města by měla najít způsob, jak u staveb na významných místech zajistit vynikající kvalitu bez ohledu na to, zda jde o obecní nebo soukromou investici. Stavby totiž vytvářejí prostředí, ve kterém žijeme a toto prostředí výrazně ovlivňuje kvalitu našeho života. Nástroj máme, je jím veřejná architektonická soutěž. Věřím, že se to podaří.

Rostislav Švácha: Znetvořování měst

Nad projekty nových budov v pražských Dejvicích a v Olomouci. Rostislav Švácha. Vydáno v příloze Salon deníku Právo ve čtvrtek 31.ledna 2013.

Historická města v českých zemích patří k nejcennějším součástem národního dědictví. V posledních šedesáti letech proto mnohá z nich stát prohlásil za památkové rezervace, nebo aspoň za zóny. Je-li však město chráněné, neznamená to, že by se v něm už nesmělo stavět. Jde spíše o to, aby nové stavby staré město obohatily, a nikoliv nenapravitelně poškodily. V Praze-Dejvicích a v Olomouci teď hrozí to druhé.

Radan Hubička: projekt budovy PPF pro Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích (2010)

Za první republiky se Dejvice měly stát druhým centrem Prahy, sídlem technické univerzity a štábu československé armády. Takovým funkcím měla odpovídat monumentálnost hlavního prostoru této čtvrti, Vítězného náměstí. Jeho autor, architekt Antonín Engel, mu dal jasnou formu obdélníku rozšířeného o půlkruh a chtěl ho obklopit palácovými budovami v klasicistním stylu. Stavba Englova Kulaťáku se však v roce 1938 zastavila a architekti si od té doby lámou hlavu, jak torzo dokončit. Mají nové budovy kopírovat, nebo jen moderními prostředky evokovat Englův styl? Nestačilo by, kdyby novostavby pouze udržely půdorys náměstí a výšky říms a střech stanovené Englem? Anebo lze pokračovat úplně jinak? Tuto poslední možnost, myslím, vyloučilo prohlášení Dejvic za památkovou zónu v roce 1993. Novostavby se od té chvíle musí řídit základními Englovými principy; nařizuje jim to zákon o památkové péči.
V roce 2010 proběhla soutěž na budovu PPF, jíž by mohlo znovu začít zaplňování Englova půlkruhu. Od architektů podmínky soutěže vyžadovaly respekt k charakteru památkové zóny. Kupodivu však vyhrál projekt Radana Hubičky, který u Englovy regulace Vítězného náměstí nevzal dostatečně na vědomí ani její architektonický ráz, ani její výšky, ani její jasnou geometrickou formu. Když pak tento projekt dostal v létě 2012 kulaté razítko od šéfa pražských památkářů Jana Kněžínka, překonal tak asi poslední překážku, která brání jeho uskutečnění. Jeho měkká organická forma nepochybně uspokojí touhu mnoha Pražanů po architektuře ve tvaru blobu, jakou jim v roce 2007 předvedl Jan Kaplický v návrhu Národní knihovny pro Letenskou pláň. Co se však hodí pro Letnou, Englovu náměstí naopak zasadí smrtelnou ránu. Patřím k těm, kdo si vždycky budou myslet, že za omylem soutěžní poroty v roce 2010 a za selháním pražské památkové péče o dva roky později se neskrývá nic než síla peněz. Na Vítězném náměstí budou tyto peníze opravdu vidět.

Ateliér Benoy: projekt mrakodrapu Šantovka Tower v Olomouci (2012)

Siluetu Olomouce, druhé největší památkové rezervace v českých zemích, dodnes určují kupole a věže kostelů. To se však může změnit, vyroste-li přímo na hraně rezervace obytný mrakodrap Šantovka Tower. Z podnětu Národního památkového ústavu tentokrát zasáhlo ministerstvo kultury, město Olomouc na jeho nátlak vypustilo projekt mrakodrapu z připravovaného územního plánu. Proč bychom však mrakodrap nemohli postavit – říkají nám místní developeři – na základě územního plánu dosud platného?
Uskutečnění stavby, devastující staré městské panorama, tak napomůže úskok, lest. A zatím se nezdá, že by to představitelům města vadilo. Jako komická třešnička na špatně upečeném dortu vyznívají výroky autorů Šantovky Tower z londýnského ateliéru Benoy, kteří ujišťují olomouckou veřejnost, že pro město navrhli „středně velkou budovu“, pojatou prý tak, aby do prostředí Olomouce „zapadla“. Mrakodrap však ve skutečnosti do města nezapadne. Bude stejně vysoký jako kostelní věže, nebude-li ještě vyšší.
Když řeknu, že bychom neměli kazit, co nám zanechali naši předkové, tak mě mnozí budou zesměšňovat jako staromilce. A když k tomu dodám, že dílo předků kazit nesmíme, protože je chrání zákon, jak si tím asi pomůžu? Peníze dnes přece znamenají víc než zákony; peníze „diktují“, jak si kdysi posteskl autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Takové poměry však vedou k znetvořování. Dejvický i olomoucký případ to podle mého soudu jasně předvádějí.

Pavel Zatloukal: Mrakodrap na Šantovce? Necitlivá stavba, která tam nepatří

Celý rozhovor profesora Pavla Zatloukala s Danielou Tauberovou, který vyšel v Olomouckém deníku 5.ledna 2013.

Třetí „mrakodrap“ by mohl v roce 2015 „ozdobit“ panorama Olomouce. Odvážný projekt z pera britské architektonické kanceláře Benoy se postupně rýsuje na prahu historického jádra v budoucí moderní čtvrti Šantovka. Odvážný? Podle profesora Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc a odborníka na architekturu 18. – 20. století, projev necitlivosti vůči historickému jádru Olomouce a důkaz upřednostňování lokálních a osobních zájmů nad hodnotami mnohem vyššími.

Co projektu, zejména představené výškové stavbě, vytýkáte? Proč vám vadí?

Vytýkám jí zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu. Jde o spor v podstatě ideologický, a kdybych ho měl velmi zjednodušit, tak např. známý spor Klaus versus Havel.

Moderní stavba vyvolává emoce, přirozené pro architektonické počiny, a už pár dní rozděluje Olomoučany na ty, kteří odmítají další věžák a na druhé rozplývající se nad zeštíhlujícím vertikálním dělením „zaoblené sochy“..

Architektura a tím méně urbanismus nejsou politikou, kde mohou rozhodovat referenda. Na to jsou to příliš mnohovrstevnaté a složité, odborné problémy a politici k jejich řešení mají odborné zázemí. Pokud se to řeší na základě povrchní medializace, leckdy to sklouzne do prestižní roviny typu kdo s koho, místo aby se v celém složitém procesu uvažování a rozhodování setkávaly věcné argumenty. I my jsme v našem rozhovoru samozřejmě schopni tuto věc posuzovat pouze letmo. Chtěl bych proto především apelovat na uvážlivost a pokoru, protože i z hlediska olomouckého panoramatu toho bylo zničeno už příliš.

Když zmiňujete urbanismus: kritici mrakodrapů v Olomouci poukazují na jakýsi chaos, na destrukci panoramatu.

Stávající výškové budovy, zejména tato, která už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

Jenže dva mrakodrapy už stojí, tak proč nepřidat další, dokud to ještě územní plán města povoluje…

To, že v Olomouci tyto stavby vyrostly, byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku. Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

I v případě představeného výškového objektu Šantovky?

Obávám se bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří. A dovolávat se příkladu Londýna, kde byla část City válečným bombardováním prakticky smetena ze zemského povrchu – jak to dělají projektant a developer olomoucké stavby – není na místě. Navíc se sice centrum Londýna ježí výškovými i jinými novostavbami, ale opravdu kvalitních tam mnoho nenajdete.

Hovoříte o chaosu, o destrukci panoramatu historického města. Chybí vize, pokora? Kde je chyba?

Nepochybně v arbitrovi, jímž je radnice. Myslím si, že současná radnice dokázala hodně dobrého, ale kdybych si mohl dovolit něco doporučit, pak vytvoření silného, kvalitně obsazeného a prestižního úřadu hlavního architekta, který by v otázkách, kterými se tady probíráme, vytvářel erudovaného partnera radním a zastupitelům. A možná i větší zapojení univerzity s jejími uměnovědci, filozofy.

Jako bych už slyšela reakce, jak jste konzervativní…

To je matení pojmů. Co je konzervativního na tom, chránit historické jádro? A opačně, co je pokrokového na tom, kazit panorama města?

Dovolím si poznamenat, že pokrokovost jste prokázal prosazováním ambiciózního projektu SEFO.. Pane profesore, můžete zmínit konkrétní, učebnicový příklad citlivého přístupu k umísťování výškových staveb v historickém městě s výjimečnou památkovou rezervací?

Obecně je uznávaný příklad Paříže. Srovnáváme samozřejmě nesrovnatelné (desetimilionovou metropoli se stotisícovou Olomoucí), ale také v Paříži vyšli investorům vstříc a dali jim celou čtvrť La Défense (pozn. red. obchodní a byznys čtvrt plná mrakodrapů a moderních staveb ležící severozápadně od centra města), vzdálenou od historického jádra, která navíc rozvíjí jeden ze základních urbanistických prvků jejich města – osu, kterou začal budovat již Napoleon. Všechno je v rámci této logiky a řádu.

Na okraji Starého Města v Praze by asi taky mrakodrap neprošel…

Ano, vezměme si, jak dlouze se diskutuje o pražském panoramatu v případě výškových budov ovšem až za Nuselským mostem. A v Olomouci se bavíme o hraně historického jádra.

Jde o obchodní centrum, ale jeho podoba rozhodně významně přesahuje známé hloupé, plechové krabice uprostřed rozlehlých parkovacích ploch, kde lidé tráví stále více času..

Nevím, nebyl bych tak optimistický, možná bude jen provedení luxusnější.

Jenže takový je bohužel trend dnešní doby: lidé vyjedou do obchodního centra a tráví tam víkend. Ateliér Benoy jim k tomu nabízí kromě kaváren, restaurací, zeleň, procházku..

Dostáváme se k dalšímu problému. Máme krásné historické jádro, proč se nemůže něco takového odehrávat v něm? Pokud se na Šantovku podíváme z tohoto hlediska, pak se obávám, že „vyluxuje“ zbytek obchodů z historického jádra. To se potom může proměnit v mrtvou zónou, v lepším případě s bazary, která začne znovu chátrat…

Obchodní centrum projektované ateliérem Benoy, které stojí v Singapuru, získalo mezinárodní uznání a před dvěma roky ocenění nejlepší nákupní centrum Asie. Sice jsem ho neviděla na vlastní oči, když jsem tam byla, ještě nestálo, ale mně osobně se velmi líbí.

Olomouc není Singapur, tak jako Singapur není Olomoucí. Nebo měly by být?

Rozhodně ne. I když tak čisto jako je tam…Pane profesore, slyšela jsem kritiku i v souvislosti s umístěním projektu do záplavové zóny. Jaký je váš pohled v této souvislosti?

Po panoramatu je to druhá zásadní věc, v níž vidím rozpor. Niva řeky Moravy byla vždy určující z hlediska toho, kde a jak by se mělo v Olomouci stavět ve vztahu města k příměstské krajině, vodním tokům, zeleni. Tento pás měl být zastavěn co nejméně. Všechny povodně ukázaly, že se na tom i tady velmi prohřešujeme a příroda nám to čas od času vrací. Počítaly s tím i regulační poválečné plány, ostrov Šatovky měl být po vymístění průmyslu prakticky bez zástavby. V padesátých, šedesátých letech se tam počítalo pouze s budovou filharmonie.

Když jste pohlédl do minulosti, jako odborník na architekturu 19. a 20.století, vzpomenete nešetrný zásah, který panorama Olomouce přetvořil?

S panoramatem se v Olomouci v posledních stopadesáti letech nezacházelo šetrně. Na konci 19. století, když padla Hradská brána (na místě dnešního hotelu Palác) zaniklo například kvůli čtyřem blokům nových činžáků jedinečné panorama Olomouckého hradu s katedrálou a přilehlou částí až k arcibiskupské rezidenci, tyčící se na skalách a hradbách vysoko nad řekou. Ovšem tehdy nebyla k dispozici jiná staveniště, protože pevnost ještě nebyla zrušena.

A samotné místo, dnes nazývané Šantovka, jaký byl jeho vývoj a přístup dřívějších urbanistů?

Po zrušení pevnosti se k tomuto místu – měli bychom říkat ostrovu na Moravě – vyjadřovali specialisté zajímavě. Například autor regulačního plánu města z roku 1894 Camillo Sitte, na něhož se někteří, kteří obhajují aktuální projekt a výškové budovy, odvolávají, navrhoval na ostrově pouze osm stavenišť pro vily.

Jak se v té době stavěli k regulaci a ochraně centra města?

Jedinečnost a velikost Sitteho projektu nové Olomouce spočívala v tom, že respektoval strukturu starého města, až na maličkosti ho zachovával, nezasahoval do něj. To, co navrhoval na nových pozemcích kolem, naopak přizpůsoboval jeho rukopisu.

Můžete přiblížit, jak se území vyústění třídy Kosmonautů řešilo v minulém století?

Řešilo se už za první republiky. V prostoru takzvaného starého autobusového nádraží a tržnice měl vyrůst komplex úředních budov, jak státních, tak městských. Jako dominanta a pohledové zakončení nové třídy od nádraží byla předepsána subtilní věž vysoká asi 40 metrů. V soutěži zvítězil projekt, který počítal s věží ještě menší, ale válka zabránila dokončení celého záměru.

 

 

Po válce to vypadalo jak?

Když se připravoval nový regulační plán dnešní třídy Kosmonautů, byl již bez výškové budovy. Před mostem přes hlavní tok řeky se mělo příchozím od nádraží široce rozevřít nejkrásnější panorama Olomouce od jihovýchodu. Dnes je již z větší části ztracené.

Na místě Šantovky stála kdysi úspěšná fabrika, která ustoupila moderní čtvrti a byla srovnána se zemí. Šlo o kvalitní stavby?

A to je další věc, která mě mrzí. V Ostravě-Vítkovicích se uskutečňuje velkorysá rekonverze obrovského průmyslového areálu pro kulturní účely. Vynořuje se něco neopakovatelného v symbióze starého a moderního. Proč to v Ostravě jde a v Olomouci ne?

Nevím.

Část zástavby Milozávodů, která byla kvůli nové výstavbě úplně smetena, byla zajímavá a kvalitní. Heikornovi v meziválečné době spolupracovali s talentovanými zahraničními i zdejšími projektanty. Postavili pro ně velmi adaptabilní, otevřené haly. Domnívám se, že alespoň něco z toho bylo možné do dnešního areálu zapojit. Možnost rekonverze Mila ostatně prokázaly studie vedené profesorkou Zemánkovou z brněnské Fakulty architektury.

Jednodušší je bourat.

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si totiž uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.

Kritická židle: Rostislav Švácha

Na Kritické židli zhodnotil historik umění a architektury Rostislav Švácha vybudování objektu rozhledny v blízkosti Chmelařského muzea v Žatci a poté výstavbu olomouckých mrakodrapů, které kazí siluetu druhé největší památkové rezervace v České republice.

Záznam pořadu vysílaného na programu ČT2 14.10.2012