Osobnosti podporují iniciativu za zachování vzácného olomouckého panoramatu

Osobnosti veřejného a kulturního života podporující iniciativu za zachování vzácného panoramatu historické Olomouce.

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova | Mirko Baum, profesor architektury na RWTH v Cáchách | Richard Biegel, historik umění | Josef Bláha, archeolog a vysokoškolský pedagog | Václav Cílek, geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy | Ladislav Daniel, historik umění | Ingeborg Fialová Fürstová, germanistka a vysokoškolská pedagožka | Táňa Fischerová, herečka, spisovatelka, politička a kandidátka na prezidentku ČR | Benjamin Fragner, historik architektury a ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT | Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský | Vladimír Havlík, výtvarný umělec a vysokoškolský pedagog | Ivo Hlobil, historik umění | Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Jiří Květoslav Hrubý, chemik a básník | INTBAU Scandinavia (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism) | Josef Jařab, anglista, literární historik a teoretik, překladatel a bývalý senátor | Magdalena Jetelová, výtvarná umělkyně | Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog | Klub Za starou Prahu | Jakub Korda, ředitel festivalu Academia film Olomouc | Inge Kosková, výtvarná umělkyně | Vladimíra Koubová-Eidernová, bývalá ředitelka Odboru památkové péče Ministerstva kultury | Jiří Lach, děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Tomáš Lebeda, politolog | Radovan Lipus, režisér | Roman Ludva, spisovatel | Myriam B. Mahiques, architektka, Buenos Aires | Pavel Maňák, traumatolog Fakultní nemocnice v Olomouci | Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla | František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel | Vlado Milunič, architekt | Antonín Novák, architekt a vysokoškolský pedagog | Milan Obenaus, architekt | Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog a odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 | Matouš Pelikán, advokát | Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka | Josef Pleskot, architekt | Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor | Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby AVU v Praze | Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně | Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci | Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické | Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA | Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník | Martin Strakoš, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Matěj Stropnický, politik, herec a novinář | Radomír Surma, restaurátor | Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog | Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog | Vladimír Šlapeta, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Libuše Šlezarová, ředitelka Divadlo hudby Olomouc | Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT | Jindřich Štreit, fotograf | Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel) | Rostislav Švácha, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Ladislav Švirák, dómský farář v Olomouci | Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc | Miroslav Urban, výtvarný umělec | Milena Valušková, fotografka | Emil Viklický, jazzový pianista a hudební skladatel | Harriet Wennberg, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), Londýn | Pavel Zatloukal, historik umění, bývalý ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog | Jakub Železný, novinář

 

Rostislav Koryčánek, spoluzakladatel časopisu Era 21, vedl Dům umění města Brna, podílí se na vzniku Brněnského architektonického manuálu

 

Stavba výškové budovy v blízkosti historického centra města je nevratné rozhodnutí, které posune Olomouc mezi města, která rezignovala na opečovávání a rozvíjení architektonického a urbanistického dědictví a nechala se svést snem o velkoměstu. Výšková budova přitom z Olomouce metropoli nevytvoří. Naopak se stane karikaturou obecní správy a investorských záměrů.

 

 

 

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova – Centra ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.

 

Byl jsem přítelem vyzván, abych se vyjádřil k záměru postavit další, již třetí výškový dům v Olomouci. A tak jsem se vrátil o desítku let zpátky, do doby bez mrakodrapů, když jsem v článku „Už to běhání není co bývalo“ napsal i zde vybrané věty.  Nemám na nich co měnit:

Po levé straně ve stromech skrytá kopule hvězdárny. Přestože nápadně nevyčnívá, je něčím výjimečným. Bývávala. Hvězdárna ustoupila dálnici. Stromy také. Na lysém kopci stojí prapodivná tyč. Kouzelná tyč, která mi umožňuje teď hned zatelefonovat domů. I kdyby byla postavena nová observatoř, její dalekohledy by byly slepé. Světla, která nám umožňují přepravu navždy zastíní možnost být spojeni s jasem hvězd, tajemstvím Kosmu. Hvězdárnu vystřídala nová dominanta města, obytný pyramidový dům. „Jaká dominanta, takový pán, jaký pán, taková dominanta“, říká Karel Kosík. Prosklená špička tohoto monumentálního „paneláku“ napovídá, že by mohla nahradit funkci kopule hvězdárny. Nebyla by sice pro všechny, ale přece jen. Jenže pohled do nekonečného vesmíru kazí ocelová vrcholová konstrukce. Špička moderní stavby bude tedy asi sloužit pouze úchvatným domovním schůzím. Nějak je ta naše Haná zemitější než bychom si přáli. Olomouc jako by nasávala tu přízemnost všemi póry, a proháněla ji ulicemi, náměstím stále více zbavovaného památek a obchůdků na úkor bank, butiků, rychlých občerstvení. Nakonec ji tlačí do duší lidí. A jen pár světýlek, poněkud zastíněných věncem sídlišť, se občas probliká vzhůru. Věže a kopule kostelů, divadla, univerzita, písně Karla Plíhala a pár dalších – jiným podezřelých – osobních příběhů. Nad tím vším odpoutaný chrám na Svatém Kopečku. Ten vlévá městu život novou pupeční šňůrou zčerstva vysázené aleje stromů. Jsou tací , kterým tato pupeční šňůra vadí. Stromy jsou z malicherných historických důvodů příliš blízko u silnice a brání nám v rychlosti, obtěžují, straší, stíní. Kolik takových drobných pocitů z nicotných ztrát milých, blízkých a důvěrných věcí každý z nás zažívá? Ale co, nakonec si na vše zvykneme. Nikdy neztratíme úplně všechno, alespoň do smrti se to zdá jisté. Co nám přikazuje, že to tak musí být? Pokrok? Svoboda? Poetika města pomalu mizí, vznešenost se utápí v přesunech, kupčení, spěchu. Ve vzduchu je cítit jakási podivně nehybná zatuchlost metropole, která přestala hledět ke hvězdám. I to běhání už není co bývalo. No nic, budu běhat na chatě.

Snad jen málo navíc. Mrakodrapy se tyčí nad Olomoucí a stávají se pro každého poutníka novou dominantou Olomouce. Přinášejí všem právě jen toto, dominantu. A tato nová podoba města maže to, čím je Olomouc jedinečná a čím láká ostatní, aby stálo za to do ní přijíždět. Je to nepěkný zásah do tváře města, navíc zásah, který nejde jen tak odstranit. Krásným městským projektem je naopak snaha o zpřístupnění Dómského návrší z dosud nedostupných stran. Tyto dva návrhy symbolicky stojí proti sobě. Myslím, že Olomouci více sluší to návrší než vršení věží. Nové dominanty ač vysoké, skrývají v sobě v tomto konkrétním případě cosi přízemního. Vypínají ke hvězdám, hvězdy však nejsou v jejich plánu patrné.

 

Ivo Hlobil, historik umění

 

Jak známo, olomoucká památková rezervace je u nás po Praze nejrozsáhlejší, a troufnu si tvrdit i uměleckohistoricky nejvýznamnější. Přesto se jako celek nestala památkou UNESCO. K zápisu mezi památky světového kulturního dědictví byl zapsán pouze – nic proti tomu, sám jsem to tehdy navrhl – jedinečný Sloup Nejsvětější Trojice. Důvod, proč nedošlo k zápisu celého olomouckého jádra, a dokonce ani ne k rozšíření kandidatury o soubor olomouckých kašen, jak to navrhovala tehdejší olomoucká reprezentace, spočíval v množství „památkových závad a nedostatků“, které se během posledních dvou století v Olomouci nakupily. Pařížská komise UNESCO je nemohla přehlédnout. Zmíním tři, dvě architektonické, nenapravitelné, a jednu urbanistickou, v delší časové perspektivě naštěstí korigovatelnou. První se týkají nevhodných regotizací olomoucké radnice a dómu sv. Václava, druhá, urbanistická, obestavění bývalého olomouckého hradu s dómem sv. Václava na východní a jižní straně vysokými komerčními činžáky z konce 19. století. Zakryly – snad ne věčně – nejpůsobivější část historické veduty Olomouce. Kvůli nim nejpamátnější město Moravy postrádá ústřední dominantu, obdobu Pražskému hradu, Bratislavského hradu či brněnského Špilberku. A dnes se navzdory těmto neblahým zkušenostem v Olomouci kupodivu vehementně prosazují noví zastánci neúměrně vysokých staveb. Jen doufám, že se nedopustíme obdobně tragických rozhodnutí a že památkovou hodnotu Olomouce nezatížíme dalšími hrubými závadami.

 

Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog

 

Obyvatelé Olomouce jsou nyní postaveni před otázku, zda dovolí, aby do panoramatu jejich města vstoupil věžový dům, který svou výškou i tvarem koliduje se stávajícími, památkově chráněnými dominantami. Před stejné dilema byli v posledních letech postaveni například obyvatelé Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína, významných kulturních a bezesporu také ekonomických center. Tato města jsou velmi vstřícná vůči avantgardní architektuře, kapitálově silným investorům i zahraničním projektantům. Rozhodla se nicméně takto: v Mnichově byla na základě výsledků referenda úplně zakázána výstavba věžových domů v širším centru města; v Boloni byl projekt zrušen; v Petrohradu byl záměr odsunut daleko na periferii; v Turíně byla navrhovaná stavba přibližně o čtvrtinu snížena. Jak to? Občané a posléze i jejich zastupitelé si uvědomili, že dochovaná silueta představuje harmonický celek, umělecké dílo nejvyšší kvality, které navrhované stavby nemohou nijak obohatit, naopak, vnesou do něj rušivý prvek. Vyvážené, specificky malebné siluety jsou typické pro evropská města s dlouhou historií. Jsou předmětem hrdosti domácích a obdivu návštěvníků z Ameriky nebo Asie, kde se v posledním století na stavební kulturu dbalo méně a tradiční dominanty zanikly v moři převážně uniformních a zbytečných věžáků, právě takových, jako je navrhovaná Šantovka Tower. Má být vynikající nahrazeno průměrným? Originální tuctovým? Promyšlené zbrklým? Inteligentní hloupým? Občané Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína odpověděli, že nikoli: a to rozhodovali o plánech od renomovanějších ateliérů, než je společnost Benoy (např. ateliér Renza Piana či Ricarda Bofilla).

Přeji Olomouci stejně vnímavé občany a stejně rozvážné zastupitele.

 

Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Krajně necitlivé urbanistické zásahy v těsné blízkosti historických center se u nás již nějakou dobu praktikují poměrně často. U těch případů, s nimiž jsem se seznámil jen v několika posledních letech, existovalo vždy silné podezření na korupci. Zastupitelé měst hlasovali u vysoce sporných projektů protlačovaných bohatým investorem napříč politickým spektrem a nedbali na argumenty architektů, památkářů a dalších odborníků. V Olomouci byste si na to měli dát velký pozor, protože historické

centrum vašeho města patří k tomu nejhodnotnějšímu, co nám ještě v republice zůstává. Byla by škoda to obětovat finančnímu prospěchu několika týpků, kteří vás budou přesvědčovat, že chtějí pro město jako obvykle jen to nejlepší.

 

 

Radovan Lipus, režisér

 

„Mrakodrapy“ se hodí do olomouckého panoramatu stejně málo, jak do vzácného porcelánu masivní sloní tlapy. Kéž se projekt nezmění ve skutečnost a město neutrápí…

 

 

 

 

 

 

Milan Obenaus, architekt

 

Problém možné výstavby výškových budov v Olomouci nevidím ve výškových budovách samotných, ale v jejich lokalizaci, která je dána tím, jak kterou parcelu zrovna kdo vlastní a že dostane nápad, že by chtěl postavit výškovou budovu. Příkladem budiž první pařížský mrakodrap na Montparnassu, po kterém následovala kritika za bezohledné narušení panoramatu Paříže a rozhodnutí místních samosprávných orgánů, že pro výstavbu moderních a výškových budov bude vyčleněn prostor na okraji města na velké ose – La Défense – a že ve vnitřním městě se výškové stavby dále povolovat nebudou. Koncept se ukázal jako zdařilý a životaschopný. Proto si myslím, že ani v rámci Olomouce by nevadil vybraný okrsek určený k takovému rozvoji, kde by vyrostla moderní čtvrť s výškovými budovami – zkoušel jsem se dívat na panorama města z různých příjezdových os a věřím, že by to šlo. Tak by také nikdo nemohl namítat, že nepovolování výškových budov v ochr.pásmu MPR je zpátečnictví. Druhou otázkou je, zda současný stav nevyhovuje někomu více, než „koncepční“ řešení – ono i slovo „koncepční“ není u některých osob v Olomouci moc populární, pokud není považováno přímo za sprosté, i když opravdu nevím proč – bez koncepce se nedá ani kloudně podnikat. Použiju-li srovnání (i když vždy nepřesné), neznám např.z historických italských, rakouských či německých měst, která jsem navštívil, že by se tam přihodilo s věžovými stavbami něco podobného, co se již stalo v Olomouci (možná s výjimkou Milána, ale tam to není přímo v blízkosti historického jádra). Stavební zákon říká cca, že by neměly být narušeny urbanistické a architektonické hodnoty v území. Jsem přesvědčen, že k tomu již došlo. Ve hře je nadále tedy ta možnost, že panorama Olomouce zůstane viditelné za čas jen v ose historické jádro – Sv.Kopeček, obkroužené výškovými stavbami, nebo dojde k výše naznačenému trochu koncepčnějšímu vývoji (kéž by sa za něj někdo dokázal zasadit). Mimochodem, kdysi na úz.plánu magistrátu zmiňované výrazné stavby na vjezdech do města – tzv. brány, by s panoramatem zamávaly stejným způsobem, protože by na osách při příjezdu byly dominantní na úkor vlastního panoramatu. Obdobu jsem v hist.městech Evropy, kde jsem cestoval, také nenašel. No, a na závěr už jen povzdech hrdiny neustále sráženého a konfrontovaného s nejrůznějšími osobními i okolními katastrofami z knihy Neonová divočina od Nelsona Algrena: „…jo, tak to chodí…“

 

Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor

 

Vždy, když je rozpor mezi tzv. veřejným zájmem a soukromou iniciativou (zpravidla oplývající finančními zdroji), jsou ti první ve velké nevýhodě, protože mohou jen argumentovat zdravým selským rozumem. Věřím, že zachování panaromatu historického jádra Olomouce (narušené už Regionálním centrem v prostoru nádraží) je veřejným zájem. A pokud je druhou stranou tato snaha interpretována jako staromilství a nechuť k novotám, o to víc je třeba mít se na pozoru.

 

 

 

Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně

 

Strávila jsem v Olomouci jako pedagožka na Univerzitě Palackého krásných 12 let. Velmi podrobně jsem poznala charakter tohoto města, a proto si dovoluji jako výtvarná umělkyně se vší zodpovědností tvrdit, že projekt od člověka, který v tom městě nežil, nemůže být jiný, než necitlivý.

Je dokonce bombastický a úzce vztažený k vlastnímu autorskému pojetí, které vychází z respektování trendů nejmodernější architektury, aniž by respektoval však charakter středověkého a barokního centra daného místa a už vůbec nebere zřetel na místní obyvatele, jejich životní styl a nároky, vyjádřený dosavadní zástavbou ve městě…

Domnívám se, že rada města by měla zakázkou pověřit zkušené architekty naše- moravské- a nechtít mít za každou- (jistě finančně velice vysokou cenu) – něco „supermoderního z ciziny.“

Bylo by vhodné, kdyby se vytvořila k této věci zvláštní komise našich architektů,  umělců, památkářů a radních, která by brala v potaz názory odborné veřejnosti a  ochránila i zásady územního plánu proti zneužití.

 

Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník

 

Těžko asi najít lepší slova než řekl Václav Cílek: „Privatizace obzoru je krádež!“. Jako člověk, který vyrostl částečně v Praze na Pankráci a zažil ještě starou zástavbu, pak její demolici a stavbu mrakodrapů, musím se vší vážností říci, že již jako na chlapce a posléze studenta to pro mě mělo efekt jediný, přestal jsem místo vnímat, jako domov, nevracím se tam, pokud tudy náhodou projíždím, automaticky mi naskočí obraz staré čtvrti, považuji místo za odlidštěné, prosté vší niternosti, když vidím z druhé strany řeky slovutný Vyšehrad s pomníky lidské zpupnosti, symbolizované pankráckými mrakodrapy, je mi úzko. Jsem přesvědčen, že zásadní, po roce 1989, je uvědomit si, že si za to můžeme sami, nikdy nebude dost zdravého vzdoru stojícího proti tupým developerským záměrům. Pražské mrakodrapy, Ostravská Fukušima, satelitní zástavba, brutálně vedené dálnice…, což nemáme dost příkladů, kam se chceme dál odstěhovat, aby nás každý den nebolelo srdce, když vidíme, co architektonicky cenného se ztratilo, co hloupého, krutého k okolí a často i zcela nepotřebného, přibylo. Mrakodrap na Šantovce je kulturní zločin, pokud se postaví, budou mít jistě mnozí „nabyté kapsy“ a pásku bude přestřihávat politický „výkvět“ našeho národa. Boží mlýn je jistě hezká stavba, ale mele pomalu, staňme se nádeníky činu i slova a dělejme cokoli, abychom mohli říci: „Mleli jsme mouku, ne slámu“. Braňme se!

 

Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Nejnápadnější architektonickou ambicí plánované stavby je banálnost. Ten záměr křičí: „Chceme být světoví!“ – a má tím na mysli: „Chceme být stejní, stejní a stejnostejní!“ Ta stavba nijak nekomunikuje s olomouckým geniem loci, mohla by vyrůst kdekoliv na této planetě – a také takové stavby houfně na světě rostou. Všude reprezentují jedno a to samé – nadnárodní kulturu velkých peněz, která se nechce zdržovat čímkoliv místně jedinečným. Jedinečnost totiž po člověku žádá zdlouhavé porozumění, otevření se nezvyklé řeči, která nás přesahuje, pěstování citu pro něco nezaměnitelného a nesměnitelného, nenahraditelného a neobchodovatelného. Stavby tohoto typu se ne náhodou vyznačují pudem tyčit se nad všechny ostatní. Je v nich něco, čemu se někdy ve feminismu říká vulgární, ale podle mého názoru výstižnou zkratkou: Myslet čurákem. Olomoučtí konšelé si prostě chtějí dokázat, že je mají stejně velké jako jiní konšelé ze stejně „světových“ radnic. Myslím, že tohoto typu myšlení už bylo víc než dost, dovedlo nás tam, kde dneska jsme. Potřebujeme se učit jinému, zkratkovitě řečeno „ženskému“ rozumu, což zde především znamená citlivost k vlastnímu okolí, opuštění touhy nechat po sobě za každou cenu v dějinách stopu, rozrýt, rozkopat a zasadit „pomník“.

Ještě závažnější než samotná stavba je ale způsob jejího dosavadního schvalování. Volené politické reprezentace, toužící po rychlém mocenském zisku, často podléhají různým tlakům, aktuálně nejsilnějším zájmům či náladám. Právě proto je klíčová kvalitní státní služba, nezávislá na momentálním vítězi voleb nebo majiteli největšího balíku peněz, a s odbornou kompetencí hájící veřejný zájem, definovaný v zákonech. V tomto případě se jedná zejména o orgány určené k ochraně památkového dědictví a kulturního krajinného rázu. To, že olomoucká radnice stanoviska těchto veřejných orgánů odmítá respektovat, je jen dalším dokladem systémové korupce. Ta nespočívá v obálkách tu a tam podstrčených nějakému úředníkovi, ale v tom, jak jsou u nás financovány politické strany, životně závislé na „dobrých vztazích“ se světem velkých peněz.

 

Pavel Zatloukal, historik umění, ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog

 

Vytýkám [představené výškové budově] zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu…

Stávající výškové budovy, zejména tato, která se už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

To, že v Olomouci vyrostly [již dva mrakodrapy], byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku). Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

[I v případě představeného výškového objektu Šantovky] se obávám bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří…

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.

Se svolením autora publikujeme pasáže z rozhovoru s Danielou Tauberovou pro Olomoucký deník z 5. 1. 2013
 

Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA

 

Olomouc is facing architectural disaster, though promoted with the best of intentions. The city is about to build a third glass-walled skyscraper, even though two earlier ones clearly degraded its architectural heritage and lowered both the city’s sustainability and its income-generating potential through tourism. Unfortunately, certain power brokers still insist on gigantism and the fetish of glass-and-steel buildings as an elusive mythology of progress, little realizing that it’s only the extremely expensive equivalent of junk food. They hire well-known multinational architectural firms who have their intellectual roots in industrial modernism, and who are experts at building the same alien-iconic building everywhere around the world. Why should a tourist pay money to come to Olomouc when they can see the same glass skyscraper in London or Singapore? The truth is that people are tired of the same futuristic images, and want to experience genuinely human-scale traditional architecture when they travel. But you will never hear this story from the stupid media who
blindly repeat the marketing statements of the firms involved. […] And who needs those tourists anyway? It’s more important for Olomouc to look like Dubai so as to keep up with the architectural insanity of the rest of the world.

Olomouc čelí architektonické katastrofě, ačkoli je propagována s nejlepšími úmysly. Město se chystá postavit třetí skleněný věžák, navzdory tomu, že dva starší evidentně poškodily jeho architektonické dědictví a snížily jak městskou ekologickou udržitelnost, tak potenciál příjmů z turistického ruchu. Naneštěstí někteří spekulanti stále vyžadují gigantismus a fetišismus skleněných a ocelových budov jako výraz prchavé mytologie pokroku, aniž by chápali, že jde pouze o extrémně drahý ekvivalent levného občerstvení. Zaměstnávají populární globální architektonické kanceláře, jejichž myšlení vychází z industriálního modernismu a které se zaměřují na výstavbu identických budov-vetřelců po celém světě. Proč by měl turista platit za cestu do Olomouce, když zde uvidí úplně stejný skleněný věžák jako v Londýně nebo Singapuru? Lidé jsou ve skutečnosti unaveni totožnými futuristickými obrázky a chtějí na svých cestách zažít opravdovou tradiční architekturu s lidským měřítkem. To však neuslyšíte z hloupých médií, která slepě opakují marketingová tvrzení developerů. […] A kdo vlastně potřebuje tyto turisty? Pro Olomouc je důležitější vypadat jako Dubaj a držet krok s architektonickým šílenstvím zbytku světa.

 

Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT

 

Člověku zůstává rozum stát nad tím, co se může zrodit v hlavě architekta. Prosím, nepřipusťte ani diskusi nad takovou neslušností, jako je návrh věžáku do blízkosti olomouckého centra. „To snad ne!“

 

 

 

 

Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby Akademie
výtvarných umění v Praze

 

 

 

 

 

Poznámka k mrakodrapům v Olomouci.

Jasné dítěti:
Nemají. Nepotřebují. Parazitují a škodí.
Nepřidávají energii vlastní.
Přisvojují, zneužívají a arogantně dusí energii obrazu jednoty a řádu budovaného stovky let.
Ten pro ně podnoží, soklem, rohožkou. Zabírají nebe, kterého kdys jen věže kostelů se mohly dotýkat. Navíc tak ošklivé jsou.
Není to vztah legitimní.
Podle klasika: jsou materializací vůle doby.
V našem případě vůle doby ne-řádu, bez boha, bez plánu: vše dovoleno.
Však už předem amnestováni.
Abych nebyl špatně chápán: neznám měst přesvědčivějších než Chicago či New York, když o mrakodrapech, energii i řádu. Tam plán a jiné paradigma. Mříž k soutěži a soupeření nahoru.
/Kde rastr není, neplatí/.
A domy proto tak silné a hrdé jsou, většinou.

 

Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog, odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 a publicista

 

Stavění do velkých výšek je málo udržitelné nejen ekonomicky a ekologicky, ale je problematické i sociálně. V době, kdy značně narůstají příjmové rozdíly ve společnosti, by prozíravé město mělo hledat spíše symboly sociální soudržnosti. V demokratické a občanské společnosti je kladen větší důraz na rozvíjení vztahů a zodpovědností horizontálních a na síťová propojení, než na vertikální hierarchie. Záleží na obyvatelích města a jejich zástupcích, jaký chtějí vysílat signál do světa. Buď to bude: „Podívejte, také jsme se vzmohli na jeden mrakodrap, jsme opravdu světoví“ a „U nás si za peníze koupíte všechno.“, nebo třeba: „Nejsme na tom kulturně a morálně ještě tak špatně, abychom si museli zvedat sebevědomí lacinými gesty“ a „Horizont města patří všem, nenecháme si ho zprivatizovat“. Současně mnoho výškových staveb ve světě zahrnuje i veřejné funkce a jsou tak přístupné obyvatelům i v nejvyšších patrech – stávají se veřejnou atrakcí města, ne nedostupným palácem pro vyvolené.

 

Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog

 

Každá stavba by měla mít nějaký hlubší důvod. U výškové stavby, zasahující do panoramatu celého města to platí dvojnásob.
Výškové budovy mají svoje opodstatnění při zvyšující se hustotě osídlení. Manhattan, s řekami, jež po stranách zamezují horizontální expanzi, neměl jinou volbu než vyzdvižení směrem k obloze. V roce 2000 překonala populace New Yorku hranici 8 milionů obyvatel. Město neustále narůstá a je i dnes s hustotou 10400 obyvatel na km2 nejhustěji zalidněným městem Spojených států. Město tedy nemá při narůstajícím počtu obyvatel jinou volbu nežli stavět výškové budovy, ač jsou o 30 procent dražší ve srovnání se stavbami nízkopodlažními se stejnou zastavěnou plochou.
V Olomouci, s počtem obyvatel něco kolem 100.000, kde populace mírně klesá, a kde je hustota osídlení 960 obyvatel na km2, je stavění výškových budov nejen nadbytečné, ale i nepochopitelné. Pokud připustíme, že by měla mít taková stavba hlubší smysl, tak se zákonitě musíme nejprve ptát po důvodech vedoucích investora stavět tímto způsobem ve městě, které vertikálně expandovat nepotřebuje.
Můžeme hledat nějaká jiná opodstatnění. Může například výšková budova Olomouc zatraktivnit? Pokud by se jednalo o sakrální stavbu, nepochybně ano. Taková budova by zapadala do množiny, která má historické zdůvodnění. Nad hladinu všedního života zde vystupují důležité věže a kopule kostelů, radnice a sloupy. Jiná funkční náplň by ale tento obraz města, podle mého názoru, pouze degradovala.
Je tedy vůbec nějaký rozumný důvod, proč by se měla v Olomouci stavět výšková budova? Žádné rozumné odůvodnění pro město tu není, a to by mělo být rozhodující. Jsou tu možná jiné důvody, jako například zviditelnění investora. To jsou ale velmi subjektivní zájmy, které by neměly poškozovat obraz místa. Každé město má svůj příběh a historickou podstatu formující jeho urbanizmus a obraz. Tento obraz nesmíme brát na lehkou váhu a vždy by měl stát nad zájmy osobními.

 

Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel)

 

Historické jádro Olomouce je dík sloupu Nejsvětější Trojice lokalitou zapsanou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Zároveň je jednou z našich historicky, architektonicky a urbanisticky nejvýznamnějších památkových rezervací. Dvě již realizované výškové stavby jsoucí v přímém optickém kontaktu s historickým jádrem působí velmi rušivě a poškozují působivý obraz města. Navíc nepřinášejí městu žádný bonus architektonické kvality, jde o velmi průměrné stavby. Z těchto důvodů považuji výstavbu další výškové budovy v blízkosti historického jádra města za naprosto neslučitelnou s jeho památkovým statutem a vysokou kulturní hodnotou.

 

Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka

 

Nemám ráda vysoké stavby, přijdou mi zpupné, naduté a nelidské. Ať jsou to katedrály, mrakodrapy, paláce, nebo rozhledny. V Olomouci jsem žila patnáct let a myslím, že rádoby moderních architektonických hrůz už bylo v tomto městě napácháno dost. Dala bych přednost citlivé renovaci historických budov a, když už se mrakodrapy mají stavět, tak raději dál od centra.

 

 

Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc

 

Je to další nekompromisní, šokující útok na historické panorama Olomouce. Umístění mrakodrapu „Šantovka“ v blízkosti centra vůbec nechápu… Vnímám ho jako zcela barbarské, ignorantské jednání architekta i všech schvalovatelů, zejména zastupitelů našeho města, kterým za omluvu tohoto projektu by mohl sloužit jen zúžený osobní pohled viděný úzkou špehýrkou bez vnímání kontaktu stavby s okolím…

 

 

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

 

Nechápu, proč nyní památkáři spí. Na jednu stranu nedovolí v historickém domě vyměnit staré okno, ale jen restaurovat, na druhou stranu jim nevadí úplné zničení panoramatu jednoho z nejzachovalejších měst v Česku. Vidím v tom další znamení neschopnosti naší doby vidět v širokých souvislostech, k čemuž vede stále užší specializace ve všech oborech. Věžáky na kraji Olomouce jsou vzhledem k panoramatu města podobnou chybou jako v době komunismu vybudovaný obchodní dům vedle chrámu svatého Mořice. To nespraví ani zajímavé architektonické zpracování výškové stavby vůči městu, nebo přestavba obchodního domu na moderní galerii. Předpokladem šťastného tvoření nového v blízkosti starého je respekt k dědictví a tvůrčí pokora.

 

 

Josef Pleskot, architekt

 

Jsou města, která zvládají výšku budov 75 m hravě. Je mnoho měst, která mohou mít i budovy vyšší. Jsou však města, pro která i výška poloviční je škodlivá.
Olomouc, myslím, patří mezi ně – obzvláště jedná-li se o lokalitu blízko centra.
… Ostatně je vždy lepší, když do mraků zasahují věže katedrál, než hnízda ouřadů.

 

 

Harriet Wennberg, historička umění, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), London

 

In an increasingly globalised world, with cities around the world looking increasingly alike, the cultural and architectural identities of towns such as Olomouc must be protected. The genius loci is so important yet, sadly, so often ignored. The integrity of towns of international heritage significance should not be put at risk by insensitive development. Progress and tradition must be allowed to exist in synergy. As it states in the INTBAU Charter, traditional buildings „enhance our quality of life and are a proper reflection of modern society. Traditional buildings and places can offer a profound modernity beyond novelty and look forward to a better future.“

Ve stále více globalizovaném světě, s městy, která vypadají čím dál tím víc podobně, musí být chráněna kulturní a architektonická identita sídel jako je Olomouc. Genius loci je tak důležitý, a přesto je příliš často přehlížen. Integrita sídel s dědictvím mezinárodního významu by neměla být ohrožována necitlivým rozvojem. Pokrok a tradice se musí navzájem posilovat. Jak je uvedeno v Chartě INTBAU, tradiční budovy „pozvedávají kvalitu našeho života a adekvátně reflektují moderní společnost. Tradiční budovy a místa mohou místo pouhých novinek nabídnout skutečnou modernitu a vyhlídku na lepší budoucnost“.

 

 

Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla

 

Architektura výškových staveb tam, kde není naprostý nedostatek místa, je architekturou minulosti. Tu už nepotřebujeme.

 

 

 

 

 

Jakub Železný, novinář a externí doktorand oboru České dějiny na Katedře historie FF UP v Olomouci

 

Za posledních třiadvacet let vím jen o několika málo opravdu dobrých zásazích do urbanismu českých a moravských měst. Jsem sice rodilým a celoživotním Pražákem, ale k Olomouci mám dlouhodobě velmi blízký vztah. Proto vnímám s velkou obavou, že niveleta města, přirozeně definovaná věží svatováclavského dómu, má být narušena další výškovou stavbou, o jejichž architektonických kvalitách nejsem přesvědčen.

 

 

Josef Bláha, archeolog, vysokoškolský pedagog (Katedra dějin umění Univerzity Palackého, Olomouc)

 

Z pozice archeologa, resp. kulturního historika, spjatého s Olomoucí a jejím výzkumem od roku 1973 pomíjím (jistě dosti dobře známá) stanoviska památkářská, resp. názory historiků architektury. Domnívám se totiž, že k této “kauze” lze, byť pro někoho okrajově, přičinit i aspekt, který snad lze označit jako symbolický, resp. sociálně topografický. Poslední léta se snažím dobrat toho, jak byla v archaických (tj. předkřesťanských) kulturách člověkem chápána, vnímána a nutně i mýticky interpretována geologickými a hydrologickými danostmi utvářená a formovaná část přírodní krajiny, na níž se nachází historická Olomouc. Nechci zde zabíhat do detailů, nýbrž právě v souvislosti s Šantovkou upozornit alespoň na jeden ze závěrů mojí rekonstrukce “počátků” Olomouce. Ten se týká vertikálního členění tzv. Olomouckého kopce, tedy aspektu výškopisného.

Prostor byl u archaických kultur hierarchizován (nebyl tedy homogenní, jak jej vnímáme my) a jeho jednotlivé výškopisné pozice znamenaly v řádu světa i hierarchizaci jeho, dnes bychom řekli, “kvality”. To znamená, že každé jeho “etáži” byl přikládán odlišný význam. V případě Olomouce je jádrem a “počátkem všeho” nejvyšší ze zdejších pahorků  – Michalský kopec (233 m n.m.). “Sama skála tu stála uprostřed zelených luk” píše humanistický básník Georgius Sibut ve své v r. 1528 ve Vídni vydané oslavě Olomouce, kterou věnoval “velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce”. V připravované studii se snažíme nejen archeologickými, ale i dalšími prameny doložit oprávněnost úvah Václava Richtera (1959), který právě temeni Michalského kopce přičítá funkci pohanského kultovního místa – tedy “prahradu”. Přiléhající (původně ovšem značně členité) plató tzv. Předhradí se nachází v průměrné nadmořské výšce 228 m. A konečně výběžek celého skalního útvaru v místech přemyslovského hradu a katedrály (Dómského návrší) je opět o něco nižší – nachází se v průměru v 226 m n.m. Pozorujeme tedy zřetelný výškový sestup. Pochopitelně, sociálně topografický vývoj probíhal v Olomouci v prehistorických i raně středověkých dobách s četnými peripetiemi. Christianizace Moravy v první třetině 9.stol. v tom ovšem hrála tu nejzávažnější roli – s ní totiž došlo k “odtabuizování” Olomouckého kopce – je třeba mít na paměti, že nejstarší olomoucké mocenské ústředí se nacházelo v inundačním území, “v ubohých bažinách” na rozhraní katastrálního území Povel a Nové Sady, v nadmořské výšce pouhých 210 m. Nyní již prokázané správní a mocenské ústředí z období Velké Moravy bylo, v důsledku zmíněné christianizace, vybudováno již zcela bez okolků právě na ploše původně spojitého (jak víme od r.1999) a relativně plochého prostoru Předhradí a Dómského návrší. Prozatím je nejisté, kde konkrétně se v této době nacházelo sídlo vládnoucího velmože, ale zřejmě nejpozději v 10. stol. to bylo právě Dómské návrší. Tento topografický model zřejmě po záboru Olomoucka pražskými Přemyslovci převzat a zbudováno zde bylo knížecí sídlo, ke kterému byla zásluhou biskupa Jindřicha Zdíka vystavěna i nová katedrála sv. Václava. Na této “kostře”, doplněné ještě o prastarý slovanský trh v nechráněném suburbiu (podhradí) pak bylo v 1.polovině 13. stol. ve dvou lokačních stupních vysazeno kolonizační město.

Středověká Olomouc jako právní městský okrsek byla ovšem lokována (a vyměřena) způsobem, který respektoval zmíněné výškopisné “kvality”, avšak v souladu se zásadně změněnými společenskými podmínkami (vznik městského stavu !). Byl vytvořen nový, symbolicky do třech částí členěný útvar, odpovídající reorganizovanému a nově zformovanému mikrokosmu Olomouce jako města (o tom viz moji studii Ke genezi Horního náměstí z r. 1995 ve sborníku Horní náměstí v Olomouci, vydaného péčí Pavla Zatloukala).

Nadepsaným jsem chtěl sdělit, že ve všech dobách – od pravěku po 13. stol. – byla “Olomouc”, resp. její dnešní území, součástí řádu světa a byla jeho zmenšeným obrazem (mikrokosmem). Jeho konkrétní “geografii”, kterou předurčilo a také stvořilo božstvo, musel archaický člověk správně a s respektem “číst”. Vzniklo to, co se nazývá “mýtickou krajinou”, územím, na němž vše mělo svoje místo a kde panoval pevný řád, který nebylo radno porušovat. A především: sídlištní útvar řádu a významu Olomouce musel za všech okolností mít svoje centrum – pevný bod (pro pohany to byl Michalský kopec, pro končící raný středověk šlo o oblast katedrály sv. Václava).

Ano, žijeme v době, kdy nehledíme na krajinné akcenty, v ničem nerespektujeme hierarchii. Na pozemku v úrovni ca 210 m n.m. má vyrůst babylonská věž (o nic jiného nejde, ale kdo by dnes četl Bibli ? A když, tak jako Stanislav Gross, který v ní nenalezl nic, co by ho nějak extra zaujalo …) – symbol zpupnosti nerespektující tisíce let vznikající obraz historické Olomouce. Dominanta a pro Olomouc ideově klíčové místo – Michalský kopec – na nás přece nemá. Na úrovni inundace (!) má vyrůst 75 m vysoký pahýl, rovnou o 52 metrů převyšující temeno zmíněného pahorku (bez kostela sv. Michala).

 

 

Mirko Baum, profesor architektury na RWTH Aachen

 

Dal bych leccos za to, kdybych si vzpoměl na jméno onoho ruského autora, který napsal povídku o jakémsi šlechtickém synkovi, který poté, co se vrátil ze studií v Petrohradu, postavil ve své rodné vísce most. Byl tak ohromen architekturou velkoměsta, že chtěl svým činem povýšit vísku na úroveň světové metropole. Jelikož jedinou vodou ve vísce byl rybník, postavil most přes rybník. Byl to most se vším všudy, s kamenou balustrádou, sochařskou vyzdobou a kandelábry plynového osvětlení. Netřeba dodat, že se mezi sroubenými chalupami vyjímal poněkud nezvykle.
Samozřejmě není historická Olomouc ani onou vískou kdesi za Uralem, právě tak jako není New Yorkem nebo Chicagem. To, co šílenou myšlenku olomouckého mrakodrapu tematicky spojuje s onou ruskou příhodou, je nesouměřitelnost, provinčnost, necitlivost ke geniu loci a především notná dávka zaslepeného barbarství. Před rokem 1989 to byly paneláky, které ničily jedno historické centrum za druhým, dnes je to cynický škleb kapitalismu s jeho právě tak nekulturním jako bezhlavým investorským řáděním.

 

 

Antonín Novák, architekt

 

Stavět mrakodrapy v blízkosti historického centra Olomouce je nevhodné, nepěkné a nerozumné. Výrazné vertikály je nutno ponechat stávajícím kostelům a katedrálám, které staletí utvářejí jedinečnou siluetu starobylého města. Narušením této siluety by město ztratilo mnoho ze své stávající hodnoty a to bohužel nenávratně.

 

 

 

Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci

 

Když jsem v 90. letech za studií objevoval Olomouc, byl jsem fascinován zákoutími a úzkými uličkami, které dýchaly starobylostí, kde jste historii potkávali na každém kroku. Stačilo jen chodit a být otevřený. Potom jsem v Olomouci delší dobu nebyl, nebo jen krátce, a nevšiml jsem si, jak moc se změnila. Nepopsatelný šok jsem zažil, když jsem prvně z auta viděl výškovou stavbu u nádraží. Přijížděl jsem po dálnici od Ostravy a z nostalgie jsem nejel po okruhu, ale u Přáslavic jsem sjel na „starou“ silnici, abych projel městem. Něco tak arogantního jsem dlouho neviděl – přímo v průhledu stálo něco, co podle mého názoru časově a místně patří do 70. let nějaké americké petrolejářské metropole.
Další výšková stavba, navíc v ochranném pásmu památkové rezervace, by znamenala podobně nevratný krok. Navíc se dle mého názoru nejedená o architektonicky zajímavou stavbu. Je to zbytečné gesto a pokud je v rozporu s pravidly pro ochranné pásmo památkové rezervace, vůbec nerozumím diskusi kolem Šantovky. Pokud si Olomouc chce zkazit panorama, ať se alespoň jedná o architektonicky výjimečný počin!
Území si přímo říká o dostavbu. Ale lépe by se asi hodilo navázat na zástavbu mezi třídou Svobody a Čechovými a Smetanovými sady. A nejlépe i s pásem zeleně, na který můžete být v Olomouci právem hrdí!

 

Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické

 

I když jsem v Olomouci prožil jen několik let, žilo se mi tam dobře. Také kvůli jejímu panoramatu, které se pochopitelně neubránilo moderním trendům a prvkům. Proto věže kostelů a katedrály doplňují také věže bussinesu jako výraz toho, čím a pro co žije naše doba. Dobrou budoucnost lidí a krásná panoramata měst si nespojuji právě s tím, že jedno překryje druhé. Ale s tím, že se přinejmenším bude jedno s druhým doplňovat, případně dělit o vliv na člověka. Podporuji proto co nejobjektivnější posouzení záměru výstavby třetího olomouckého „mrakodrapu“. Nezakrývám, že v honbě za zisky a „dělání si jména“ vždycky spíše méně znamená více. Proto nebudu smutný, když jeda kolem Olomouce (což mě potkává docela často), spatřím, že panorama vašeho pěkného města zůstalo nezměněné.

 

 

František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel (ČSSD)

 

Mám bohužel již nejednu zkušenost, že se sice (dle módní frazeologie ) hodně hovoří o „marketingu“ – kterak učinit Olomouc turisticky co nejpřitažlivější, ale přitom ochrana toho, čím je naše město výjimečné, zůstává až někde za ekonomickými – podnikatelskými zájmy. I na zastupitelském fóru jsem měl nejednou pocit hlasu volajícího na poušti. Postupující devastace unikátního olomouckého panoramatu má mít pokračování v dalším mrakodrapu. Realizaci tohoto záměru na Šantovce považuji za těžký delikt proti minulosti, současnosti a budoucnosti královského hlavního města Olomouce.

Jakub Potůček: The Šantovka Tower

aneb Jak mrakodrapy ničí historická města

Publikováno v časopise Vesmír 92, 310, 2013/5

Pouhé dva dny po letošní jarní rovnodennosti byla v Praze na Černém Mostě otevřena další gigantická nákupní galerie, postavená podle projektu londýnské kanceláře Benoy. Jestli nám jeho globálně mainstreamová architektura konvenuje, či se nám protiví, je podružné. Podstatné je, že na rozdíl od Olomouce, kam tatáž kancelář navrhla „středně vysoký“ mrakodrap, pražské obchodní centrum tuto čtvrť zásadně nepoškodí. V případě stavby 75 metrů vysoké věže, kterou se nyní za vydatné a do očí bijící podpory místní municipality pokouší v ochranném pásmu olomoucké městské památkové rezervace prosadit společnost SMC Development, si naopak můžeme být jisti, že zasadí starobylému městu těžkou ránu. pokračování článku …

Rostislav Švácha: Garance světové kvality?

Se svolením autora otiskujeme pasáže z vyjádření, které pro Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci vypracoval za Ústav dějin umění Akademie věd ČR k tématu Šantovka-tower  prof. Rostislav Švácha

Plný text je přílohou tiskové zprávy NPÚ, ú. o. p. v Olomouci:

Vítěz soutěže o nejošklivější stavbu ve Velké Británii 2011. MediaCityUK (Masterplan) od ateliéru Benoy. Foto: http://www.bdonline.co.uk/

Z dostupných informací o londýnské kanceláři vyplývá, že jde o architektonický ateliér zaměřený na projekty komerčních staveb ve velkoměstech Číny, Indie, Koreje, Thajska, Středního Východu, Polska a Ukrajiny. Do těchto oblastí zasílá kancelář Benoy také projekty věžových staveb, které, jak lze soudit z fotografické dokumentace, odpovídají charakteru dnešní globální architektonické produkce svým stylem i svým nesporně profesionálním zvládnutím. Zakázky komerčních staveb pro Velkou Británii od ateliéru Benoy se od pojetí projektů pro Čínu nebo Střední Východ nijak markantně neliší. Vždy jde o velká a rozhlehlá nákupní centra nebo jiné typy komerční výstavby. Ateliér Benoy za ně dostal poměrně početnou řadu různých ocenění, jaká udílejí v Číně, Indii, Středním Východě nebo přímo v Británii různá podnikatelská sdružení. Účel takových cen spočívá v posouzení komerční úspěšnosti projektu, popřípadě kvality jeho stavebního provedení. Hodnotu či kvalitu architektury samotné neberou takové ceny v úvahu, popřípadě ji posuzují z jiného hlediska než například porota Pritzkerovy ceny. O udílení takových cen za komerční úspěch architektonického projektu pak opět informují média věnovaná obchodu nebo podnikání, nikoliv časopisy zaměřené na architektonickou tvorbu.

Výjimku v tomto ohledu představuje britský architektonický časopis Building Design, který stavbám ateliéru Benoy pozornost věnuje. Nejde však o pozornost lichotivou. Stavbám, jejichž architektonickou hodnotu pokládá za nízkou, tento časopis pravidelně udílí cenu „Carbuncle Cup“ za nejošklivější budovu postavenou v uplynulém roce na území Spojeného království. Dvakrát už tuto cenu dostaly stavby nebo stavební komplexy, na nichž se Benoy buď podílel s jinými architektonickými firmami (areál Media City mezi Salfordem a Traffordem, stavba od 2007), anebo je sám vyprojektoval (nákupní centrum Westfield London, 2008). Areál Media City označuje šéfredaktor Building Design Ellis Woodman za „šílenou akumulaci výstavby, ve které každá bezcílně gestikulující budova vystavuje na odiv tři různá členění obkladu“. Kritik Owen Hatherley z deníku The Guardian (25. 9. 2012) charakterizoval tentýž areál jako „enklávu docela dobře zavřenou před životem zbytku města“. Jak se lze snadno přesvědčit nahlédnutím do Wikipedie, posměšné ceně časopisu Building Design věnují britská média značnou pozornost.

Rada města Olomouce podmínila souhlas se stavbou věžové budovy Šantovka Tower „předložením architektonického řešení na nejvyšší úrovni soudobé architektury v evropském i světovém měřítku“. Domnívám se, že ateliér Benoy tuto podmínku nemůže splnit. Architekturu světové či evropské úrovně dnes produkují architekti, kteří dostávají opravdu prestižní architektonická ocenění typu Pritzkerovy ceny, evropské ceny Miese van der Rohe nebo Palladiovy ceny pro mladé tvůrce. Ateliér Benoy cenu tohoto druhu nikdy neobdržel. Za druhé kritérium světové úrovně architektonického řešení můžeme považovat častější publikování prací ateliéru v prestižních a na celém světě uznávaných architektonických časopisech. Za příklad takových časopisů tu uvádím Architectural Design, Architectural Review, Architectural Record, L´Architecture Aujourd ´hui, Casabella, Domus, Quaderns, Architecture+Urbanism, Detail. Komerční architektonické kanceláře typu Benoy v časopisech tohoto druhu vůbec nepublikují, protože stránky takových médií jsou vyhraženy vážné, nikoliv komerční architektonické tvorbě.

Ze všech těchto hledisek nelze projekt budovy Šantovka Tower od londýnské kanceláře Benoy doporučit k provedení v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace.

David Mareš: Výškové stavby v Olomouci?

Silueta Olomouce je rozvinutá a výrazná – historické jádro je díky své poloze na mírné vyvýšenině dominantou celého města a okolní krajiny. Obraz města je jednoznačně hodnotou. Dominance historické siluety je však jemná a může být lehce poškozena příliš vysokými stavbami nebo vysokými stavbami umístěnými v nevhodných lokalitách. Díky ploché topografii je každá stavba převyšující své okolí vidět ze všech stran a vždy se tedy stane součástí panoramatu.

Silueta není tvořena pouze historickými kostelními věžemi, tři výrazné novodobé výškové stavby ve městě již stojí: bytový dům s vodojemem na Nové Ulici, objekt RCO u nádraží a nejmladší Moravská univerzita na tř. Kosmonautů. Vodojem ani RCO panoramatu města neškodí, stojí v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. Vodojem má na svou dobu velmi dobrou architektonickou kvalitu (začátek 70. let, arch. Brauner). To se nedá říct o posledních dvou. Objekt RCO znehodnotil přednádražní prostor. Urbanistická a architektonická (ne)kvalita nového objektu na Kosmonautů je stejně mizerná. Pro město je tragédií, že jeden z nejsilnějších místních investorů – RCO olomouckého podnikatele Josefa Tesaříka, který za oběmi budovami stojí – není schopen vytvořit krásnou architekturu, přitom staví domy bez nadsázky celoměstského významu, u nichž je vysoká kvalita morální (bohužel v Olomouci stále ne právní) povinností.

Odpovědnost za ochranu hodnot a udržitelný rozvoj území má zastupitelstvo města. Prostředkem je územní plánování. To je přirozené a je to stanoveno ve stavebním zákoně. Stejně jako to, že zastupitelstvo má – prostřednictvím územního plánování – usilovat o dosažení souladu veřejných a soukromých zájmů.

Je jasné, že zjistit správnou odpověď na otázku, zda se mají v Olomouci stavět výškové stavby nelze bez odborného posouzení struktury zástavby a vytvoření koncepce. Je to lepší než posuzovat každý developerský záměr samostatně a vždy znovu se ptát zda ano či ne a zda zrovna tady. Město v roce 2009 nechalo určitou koncepci vytvořit a vážím si toho, že jsme měli možnost jejími autory být my. Předesílám však, že tato práce není pro město závazná a je na rozhodnutí města, zda a jakou měrou se jí bude řídit; a právě v otázce výškových staveb se s ní politické vedení města neztotožnilo.

… více o dokumentu Olomouc: Koncepce prostorové regulace / výškového zónování

Dospěli jsme k tomu, že se z urbanistického pohledu Olomouc bez výškových staveb obejde. Její panorama je výrazné a před postavením Moravské univerzity bylo i poměrně neporušené. Hodnotou města je i lidské měřítko a různorodost zástavby. Město pro svůj rozvoj však potřebuje investory a někteří z nich vysoké domy stavět chtějí. Pokud tedy případně ano, tak jsme jako vhodnou lokalitu navrhli „Střední okruh“ tvořený ulicemi Pražskou, Foerstrovu, Albertovu, Velkomoravskou a Tovární. Je to prostor v olomouckém měřítku velkoryse dimenzovaný původně jako dopravní obchvat, prochází celým městem, většinou částmi s vysokou koncentrací obyvatel (Neředín, Nová ulice, Povel) nebo plochami, které čeká urbanistický rozvoj (Velkomoravská – voj. areál, ČSAO). Otevřením dálničního obchvatu se otevřela možnost z tohoto prostoru vytvořit městskou třídu se širokými chodníky, stromořadím, obchody a kavárnami, která je příjemná pro pěší a kde má auto jen přiměřený prostor. Lze zde nalézt řadu hluchých prostorů, kde by měly být postaveny domy, které by tomuto bulváru dodaly život a městský charakter a některé z nich by mohly vyrůst i do výšky. Možnost synergie těchto nových staveb – iniciačních bodů – a rehabilitace veřejného prostoru je neobjeveným potenciálem této části Olomouce.

Přípustnost výškových staveb podél „Středního okruhu“ je daná také tím, že prochází v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. To však neplatí pro Moravskou univerzitu ani uvažovanou výškovou stavbu na Šantovce, která by byla dokonce v ochranném pásmu památkové rezervace(!). Ministerstvo kultury rozhodlo, že zde v novém územním plánu výšková stavba možná nebude. Důkazem toho, že jde o správné rozhodnutí, je objekt Moravské univerzity, který do obrazu města vstoupil jednoznačně negativně. Je tedy absurdní, že záměr na Šantovce zřejmě získá územní rozhodnutí. Dle mechanického výkladu platných předpisů je to asi možné, ale smysl uniká – pokud bude ten dům postavený, bude hodnota města poškozena trvale. Ani architektonická kvalita domu na Šantovce není – podle zveřejněných obrázků – valná. Byť by zřejmě o něco předčil Tesaříkovy realizace, jedná se stále o konfekční, zaměnitelný návrh bez trvalé hodnoty. Několikrát vyluhovaný čaj.
Slabá kvalita některých nových staveb na významných místech je dlouhodobá bolest celého Česka a nevyhla se ani Olomouci – vzpomeňme třeba na předláždění Denisovy ulice, úpravu přednádraží nebo dokončovaný dům Namiro na Palackého – Hynaisově.

Města by měla najít způsob, jak u staveb na významných místech zajistit vynikající kvalitu bez ohledu na to, zda jde o obecní nebo soukromou investici. Stavby totiž vytvářejí prostředí, ve kterém žijeme a toto prostředí výrazně ovlivňuje kvalitu našeho života. Nástroj máme, je jím veřejná architektonická soutěž. Věřím, že se to podaří.

Rostislav Švácha: Znetvořování měst

Nad projekty nových budov v pražských Dejvicích a v Olomouci. Rostislav Švácha. Vydáno v příloze Salon deníku Právo ve čtvrtek 31.ledna 2013.

Historická města v českých zemích patří k nejcennějším součástem národního dědictví. V posledních šedesáti letech proto mnohá z nich stát prohlásil za památkové rezervace, nebo aspoň za zóny. Je-li však město chráněné, neznamená to, že by se v něm už nesmělo stavět. Jde spíše o to, aby nové stavby staré město obohatily, a nikoliv nenapravitelně poškodily. V Praze-Dejvicích a v Olomouci teď hrozí to druhé.

Radan Hubička: projekt budovy PPF pro Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích (2010)

Za první republiky se Dejvice měly stát druhým centrem Prahy, sídlem technické univerzity a štábu československé armády. Takovým funkcím měla odpovídat monumentálnost hlavního prostoru této čtvrti, Vítězného náměstí. Jeho autor, architekt Antonín Engel, mu dal jasnou formu obdélníku rozšířeného o půlkruh a chtěl ho obklopit palácovými budovami v klasicistním stylu. Stavba Englova Kulaťáku se však v roce 1938 zastavila a architekti si od té doby lámou hlavu, jak torzo dokončit. Mají nové budovy kopírovat, nebo jen moderními prostředky evokovat Englův styl? Nestačilo by, kdyby novostavby pouze udržely půdorys náměstí a výšky říms a střech stanovené Englem? Anebo lze pokračovat úplně jinak? Tuto poslední možnost, myslím, vyloučilo prohlášení Dejvic za památkovou zónu v roce 1993. Novostavby se od té chvíle musí řídit základními Englovými principy; nařizuje jim to zákon o památkové péči.
V roce 2010 proběhla soutěž na budovu PPF, jíž by mohlo znovu začít zaplňování Englova půlkruhu. Od architektů podmínky soutěže vyžadovaly respekt k charakteru památkové zóny. Kupodivu však vyhrál projekt Radana Hubičky, který u Englovy regulace Vítězného náměstí nevzal dostatečně na vědomí ani její architektonický ráz, ani její výšky, ani její jasnou geometrickou formu. Když pak tento projekt dostal v létě 2012 kulaté razítko od šéfa pražských památkářů Jana Kněžínka, překonal tak asi poslední překážku, která brání jeho uskutečnění. Jeho měkká organická forma nepochybně uspokojí touhu mnoha Pražanů po architektuře ve tvaru blobu, jakou jim v roce 2007 předvedl Jan Kaplický v návrhu Národní knihovny pro Letenskou pláň. Co se však hodí pro Letnou, Englovu náměstí naopak zasadí smrtelnou ránu. Patřím k těm, kdo si vždycky budou myslet, že za omylem soutěžní poroty v roce 2010 a za selháním pražské památkové péče o dva roky později se neskrývá nic než síla peněz. Na Vítězném náměstí budou tyto peníze opravdu vidět.

Ateliér Benoy: projekt mrakodrapu Šantovka Tower v Olomouci (2012)

Siluetu Olomouce, druhé největší památkové rezervace v českých zemích, dodnes určují kupole a věže kostelů. To se však může změnit, vyroste-li přímo na hraně rezervace obytný mrakodrap Šantovka Tower. Z podnětu Národního památkového ústavu tentokrát zasáhlo ministerstvo kultury, město Olomouc na jeho nátlak vypustilo projekt mrakodrapu z připravovaného územního plánu. Proč bychom však mrakodrap nemohli postavit – říkají nám místní developeři – na základě územního plánu dosud platného?
Uskutečnění stavby, devastující staré městské panorama, tak napomůže úskok, lest. A zatím se nezdá, že by to představitelům města vadilo. Jako komická třešnička na špatně upečeném dortu vyznívají výroky autorů Šantovky Tower z londýnského ateliéru Benoy, kteří ujišťují olomouckou veřejnost, že pro město navrhli „středně velkou budovu“, pojatou prý tak, aby do prostředí Olomouce „zapadla“. Mrakodrap však ve skutečnosti do města nezapadne. Bude stejně vysoký jako kostelní věže, nebude-li ještě vyšší.
Když řeknu, že bychom neměli kazit, co nám zanechali naši předkové, tak mě mnozí budou zesměšňovat jako staromilce. A když k tomu dodám, že dílo předků kazit nesmíme, protože je chrání zákon, jak si tím asi pomůžu? Peníze dnes přece znamenají víc než zákony; peníze „diktují“, jak si kdysi posteskl autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Takové poměry však vedou k znetvořování. Dejvický i olomoucký případ to podle mého soudu jasně předvádějí.

Pavel Zatloukal: Mrakodrap na Šantovce? Necitlivá stavba, která tam nepatří

Celý rozhovor profesora Pavla Zatloukala s Danielou Tauberovou, který vyšel v Olomouckém deníku 5.ledna 2013.

Třetí „mrakodrap“ by mohl v roce 2015 „ozdobit“ panorama Olomouce. Odvážný projekt z pera britské architektonické kanceláře Benoy se postupně rýsuje na prahu historického jádra v budoucí moderní čtvrti Šantovka. Odvážný? Podle profesora Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc a odborníka na architekturu 18. – 20. století, projev necitlivosti vůči historickému jádru Olomouce a důkaz upřednostňování lokálních a osobních zájmů nad hodnotami mnohem vyššími.

Co projektu, zejména představené výškové stavbě, vytýkáte? Proč vám vadí?

Vytýkám jí zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu. Jde o spor v podstatě ideologický, a kdybych ho měl velmi zjednodušit, tak např. známý spor Klaus versus Havel.

Moderní stavba vyvolává emoce, přirozené pro architektonické počiny, a už pár dní rozděluje Olomoučany na ty, kteří odmítají další věžák a na druhé rozplývající se nad zeštíhlujícím vertikálním dělením „zaoblené sochy“..

Architektura a tím méně urbanismus nejsou politikou, kde mohou rozhodovat referenda. Na to jsou to příliš mnohovrstevnaté a složité, odborné problémy a politici k jejich řešení mají odborné zázemí. Pokud se to řeší na základě povrchní medializace, leckdy to sklouzne do prestižní roviny typu kdo s koho, místo aby se v celém složitém procesu uvažování a rozhodování setkávaly věcné argumenty. I my jsme v našem rozhovoru samozřejmě schopni tuto věc posuzovat pouze letmo. Chtěl bych proto především apelovat na uvážlivost a pokoru, protože i z hlediska olomouckého panoramatu toho bylo zničeno už příliš.

Když zmiňujete urbanismus: kritici mrakodrapů v Olomouci poukazují na jakýsi chaos, na destrukci panoramatu.

Stávající výškové budovy, zejména tato, která už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

Jenže dva mrakodrapy už stojí, tak proč nepřidat další, dokud to ještě územní plán města povoluje…

To, že v Olomouci tyto stavby vyrostly, byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku. Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

I v případě představeného výškového objektu Šantovky?

Obávám se bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří. A dovolávat se příkladu Londýna, kde byla část City válečným bombardováním prakticky smetena ze zemského povrchu – jak to dělají projektant a developer olomoucké stavby – není na místě. Navíc se sice centrum Londýna ježí výškovými i jinými novostavbami, ale opravdu kvalitních tam mnoho nenajdete.

Hovoříte o chaosu, o destrukci panoramatu historického města. Chybí vize, pokora? Kde je chyba?

Nepochybně v arbitrovi, jímž je radnice. Myslím si, že současná radnice dokázala hodně dobrého, ale kdybych si mohl dovolit něco doporučit, pak vytvoření silného, kvalitně obsazeného a prestižního úřadu hlavního architekta, který by v otázkách, kterými se tady probíráme, vytvářel erudovaného partnera radním a zastupitelům. A možná i větší zapojení univerzity s jejími uměnovědci, filozofy.

Jako bych už slyšela reakce, jak jste konzervativní…

To je matení pojmů. Co je konzervativního na tom, chránit historické jádro? A opačně, co je pokrokového na tom, kazit panorama města?

Dovolím si poznamenat, že pokrokovost jste prokázal prosazováním ambiciózního projektu SEFO.. Pane profesore, můžete zmínit konkrétní, učebnicový příklad citlivého přístupu k umísťování výškových staveb v historickém městě s výjimečnou památkovou rezervací?

Obecně je uznávaný příklad Paříže. Srovnáváme samozřejmě nesrovnatelné (desetimilionovou metropoli se stotisícovou Olomoucí), ale také v Paříži vyšli investorům vstříc a dali jim celou čtvrť La Défense (pozn. red. obchodní a byznys čtvrt plná mrakodrapů a moderních staveb ležící severozápadně od centra města), vzdálenou od historického jádra, která navíc rozvíjí jeden ze základních urbanistických prvků jejich města – osu, kterou začal budovat již Napoleon. Všechno je v rámci této logiky a řádu.

Na okraji Starého Města v Praze by asi taky mrakodrap neprošel…

Ano, vezměme si, jak dlouze se diskutuje o pražském panoramatu v případě výškových budov ovšem až za Nuselským mostem. A v Olomouci se bavíme o hraně historického jádra.

Jde o obchodní centrum, ale jeho podoba rozhodně významně přesahuje známé hloupé, plechové krabice uprostřed rozlehlých parkovacích ploch, kde lidé tráví stále více času..

Nevím, nebyl bych tak optimistický, možná bude jen provedení luxusnější.

Jenže takový je bohužel trend dnešní doby: lidé vyjedou do obchodního centra a tráví tam víkend. Ateliér Benoy jim k tomu nabízí kromě kaváren, restaurací, zeleň, procházku..

Dostáváme se k dalšímu problému. Máme krásné historické jádro, proč se nemůže něco takového odehrávat v něm? Pokud se na Šantovku podíváme z tohoto hlediska, pak se obávám, že „vyluxuje“ zbytek obchodů z historického jádra. To se potom může proměnit v mrtvou zónou, v lepším případě s bazary, která začne znovu chátrat…

Obchodní centrum projektované ateliérem Benoy, které stojí v Singapuru, získalo mezinárodní uznání a před dvěma roky ocenění nejlepší nákupní centrum Asie. Sice jsem ho neviděla na vlastní oči, když jsem tam byla, ještě nestálo, ale mně osobně se velmi líbí.

Olomouc není Singapur, tak jako Singapur není Olomoucí. Nebo měly by být?

Rozhodně ne. I když tak čisto jako je tam…Pane profesore, slyšela jsem kritiku i v souvislosti s umístěním projektu do záplavové zóny. Jaký je váš pohled v této souvislosti?

Po panoramatu je to druhá zásadní věc, v níž vidím rozpor. Niva řeky Moravy byla vždy určující z hlediska toho, kde a jak by se mělo v Olomouci stavět ve vztahu města k příměstské krajině, vodním tokům, zeleni. Tento pás měl být zastavěn co nejméně. Všechny povodně ukázaly, že se na tom i tady velmi prohřešujeme a příroda nám to čas od času vrací. Počítaly s tím i regulační poválečné plány, ostrov Šatovky měl být po vymístění průmyslu prakticky bez zástavby. V padesátých, šedesátých letech se tam počítalo pouze s budovou filharmonie.

Když jste pohlédl do minulosti, jako odborník na architekturu 19. a 20.století, vzpomenete nešetrný zásah, který panorama Olomouce přetvořil?

S panoramatem se v Olomouci v posledních stopadesáti letech nezacházelo šetrně. Na konci 19. století, když padla Hradská brána (na místě dnešního hotelu Palác) zaniklo například kvůli čtyřem blokům nových činžáků jedinečné panorama Olomouckého hradu s katedrálou a přilehlou částí až k arcibiskupské rezidenci, tyčící se na skalách a hradbách vysoko nad řekou. Ovšem tehdy nebyla k dispozici jiná staveniště, protože pevnost ještě nebyla zrušena.

A samotné místo, dnes nazývané Šantovka, jaký byl jeho vývoj a přístup dřívějších urbanistů?

Po zrušení pevnosti se k tomuto místu – měli bychom říkat ostrovu na Moravě – vyjadřovali specialisté zajímavě. Například autor regulačního plánu města z roku 1894 Camillo Sitte, na něhož se někteří, kteří obhajují aktuální projekt a výškové budovy, odvolávají, navrhoval na ostrově pouze osm stavenišť pro vily.

Jak se v té době stavěli k regulaci a ochraně centra města?

Jedinečnost a velikost Sitteho projektu nové Olomouce spočívala v tom, že respektoval strukturu starého města, až na maličkosti ho zachovával, nezasahoval do něj. To, co navrhoval na nových pozemcích kolem, naopak přizpůsoboval jeho rukopisu.

Můžete přiblížit, jak se území vyústění třídy Kosmonautů řešilo v minulém století?

Řešilo se už za první republiky. V prostoru takzvaného starého autobusového nádraží a tržnice měl vyrůst komplex úředních budov, jak státních, tak městských. Jako dominanta a pohledové zakončení nové třídy od nádraží byla předepsána subtilní věž vysoká asi 40 metrů. V soutěži zvítězil projekt, který počítal s věží ještě menší, ale válka zabránila dokončení celého záměru.

 

 

Po válce to vypadalo jak?

Když se připravoval nový regulační plán dnešní třídy Kosmonautů, byl již bez výškové budovy. Před mostem přes hlavní tok řeky se mělo příchozím od nádraží široce rozevřít nejkrásnější panorama Olomouce od jihovýchodu. Dnes je již z větší části ztracené.

Na místě Šantovky stála kdysi úspěšná fabrika, která ustoupila moderní čtvrti a byla srovnána se zemí. Šlo o kvalitní stavby?

A to je další věc, která mě mrzí. V Ostravě-Vítkovicích se uskutečňuje velkorysá rekonverze obrovského průmyslového areálu pro kulturní účely. Vynořuje se něco neopakovatelného v symbióze starého a moderního. Proč to v Ostravě jde a v Olomouci ne?

Nevím.

Část zástavby Milozávodů, která byla kvůli nové výstavbě úplně smetena, byla zajímavá a kvalitní. Heikornovi v meziválečné době spolupracovali s talentovanými zahraničními i zdejšími projektanty. Postavili pro ně velmi adaptabilní, otevřené haly. Domnívám se, že alespoň něco z toho bylo možné do dnešního areálu zapojit. Možnost rekonverze Mila ostatně prokázaly studie vedené profesorkou Zemánkovou z brněnské Fakulty architektury.

Jednodušší je bourat.

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si totiž uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.