Rostislav Švácha: Olomouc – město mrakodrapů?

Olomouc patří k  nejkrásnějším městům v  České republice. Zasloužilo se o to její historické jádro s  jedinečnými památkami a stejně jedinečnou siluetou, kterou kromě starých věží akcentují tři kupole barokního kostela sv. Michala. Architektuře moderní se však Olomouci nikdy příliš nedařilo. Starý povzdech kritika J. B. Svrčka z  roku 1933, že „z větších moravských měst je Olomouc zvláštním případem, kde přes řadu pokusů (…) nepodařilo se novodobé architektuře vůbec zakotviti“, nevyznívá ani dnes jako nadsázka. Po roce 1989 se, pravda, chvíli zdálo, že se stav věcí změní k  lepšímu, a to hlavně díky dlouhodobému řediteli Muzea umění Pavlu Zatloukalovi. Díky politickému vlivu, jaký si po sametové revoluci dokázal získat, prosadil Pavel Zatloukal vypsání architektonické soutěže na úpravu Horního náměstí. Z titulu ředitele dal přestavět muzejní budovu v  Denisově ulici a areál dnešního Arcidiecézního muzea u olomoucké katedrály. K  těmto počinům celostátního významu, vždy obohacujícím historické jádro o novou kvalitu, se během doby připojilo několik dalších, o jaké se zasloužili jiní patroni či investoři: kancelářská budova Povodí Moravy, Vila na sile, centrum ekologické výchovy Sluňákov, pavilon počítačové tomografie ve Fakultní nemocnici, vzorkovna Dřevo Trustu, nová budova přírodovědecké fakulty. U této poslední stavby, jediného opravdu důležitého stavebnického výkonu olomoucké univerzity za poslední čtvrtstoletí, se nicméně zdá být příznačné, že se proti němu vzedmula vlna odporu olomoucké veřejnosti. A její neméně ostré útoky zamířily na poslední velký a bohužel zatím neuskutečněný záměr Zatloukalův, návrh muzejní budovy středoevropského centra umění SEFO pro velkou proluku v  Denisově ulici.

olomouc_mesto_mrakodrapu_02

S  popularizací moderní architektury to u nás není beznadějné. Každý rok o ní vycházejí desítky knih, má rubriky ve velkých denících a týdenících, točí se o ní televizní seriály. Propagují ji také občanská sdružení, například pražský Kruh, ostravský Okrašlovací spolek nebo sdružení Za krásnou Olomouc s  jeho Cenou Rudolfa Eitelbergera. V  masovém měřítku však olomouckou veřejnost takové iniciativy dosud příliš neovlivnily. Má vkus buď vůbec nijaký, anebo špatný. A má-li vkus špatný, nelze se divit, že odpor, jakým zahrnula dobrou a kvalitní budovu přírodovědecké fakulty a odvážný, ale ke starým principům utváření historického centra velice vnímavý projekt SEFO, tato veřejnost neprojevuje vůči stavbám, které jsou špatné neoddiskutovatelně. Nechci tu probírat bolestný případ takzvaného Ušatého domu, jehož autor je mi osobně sympatický a jistě už poznal, jakých poklesků se v  jeho architektuře dopustil. Naivní touha devadesátých let 20. století, postavit v  krajském městě jakýsi Tančící dům číslo 2, si tady vybrala svou daň. Smutnější následky pro obraz Olomouce nicméně má touha místních investorů a politických špiček stavět domy věžové. Začalo to neuměle vytvarovaným mrakodrapem u železničního nádraží, stavbou s  obtížně identifikovatelným autorstvím, u níž slovo „Kazachstán“, jak její pojetí lapidárně definoval profesor Emil Přikryl, vystihuje úplně všechno. „Kazachstánem“ však bohužel tato mrakodrapová mánie neskončila. Následoval téměř stejně nepodařený mrakodrap Bea na třídě Kosmonautů, budova opět s nesrozumitelným autorstvím a zároveň budova, která stojí nebezpečně blízko historického centra a poškozuje z  několika pohledů jeho siluetu.

olomouc_mesto_mrakodrapu_03

Vedle Bey se má mimochodem nyní octnout „věž Spiritualia“, společenské a duchovní centrum nápadně svým tvarem připomínající televizní věž na hoře Ještěd u Liberce od Karla Hubáčka – stavbu nepochybně krásnou, ale proč by se její kopie měla promítat do jedinečného olomouckého panoramatu? Korunu všemu tomuto úsilí, přidat ke staré siluetě Olomouce novotvar, „doplnit“ ji, jak se o tom podivně vyjádřil jeden brněnský architekt, hodlá nasadit projekt mrakodrapu Šantovka Tower, který má tentokrát stát přímo v  ochranném pásmu olomoucké historické rezervace.

Otázka stavby mrakodrapů na okraji historického jádra nějakého města by si zasloužila zamyšlení hlubší nežli to, jaké může podat moje stať. V  ní aspoň upozorním na fakt, že silueta, jakou to či ono historické město dostalo během několika staletí svého vývoje, představuje téměř vždy něco jedinečného a nenapodobitelného. Každé staré město ji má jinou. Díky tomu každý člověk pozná, kde vlastně žije a kde je doma. Takovou siluetu lze jistě snadno změnit, například stavbou mrakodrapů. Ale ta stará, jedinečná silueta tak bude nenávratně ztracená. Avšak nejen to. Já tvrdím, že mrakodrapy, jaké by do siluety starého města mohly zasáhnout, povedou k  tomu, že se města začnou podobat jedno druhému, protože městské siluety „doplněné“ mrakodrapy jsou všechny v  podstatě stejné. Jedinečné staré věže kostelů a radnic mrakodrapy přebijí. Může to mít za následek, že za chvíli si v  Olomouci budeme připadat, jako bychom se octli například v  Brně. A to by přece obyvatelé obou měst nechtěli.

 

olomouc_mesto_mrakodrapu_panorama

 

Vedle mylného argumentu, že Šantovka Tower může siluetu Olomouce vhodně „doplnit“, stoupenci tohoto projektu říkají, že stavbu mrakodrapů si žádá naše doba; že městu, aby najelo na trajektorii rozmachu, ani nic jiného nezbývá, než stavět do výšky. Jinak řečeno, stavět mrakodrapy si žádá duch doby, Zeitgeist. Tady jde o argumentaci fatalistickou a podle mého soudu hluboce nedemokratickou. Není to přece tak, že když víme, že věci se ubírají špatným směrem, tak že nemáme šanci se takovému vývoji vzepřít. A stavba mrakodrapů v  ochranné zóně historického centra se podle mého soudu takovým špatným směrem vydává. Fatalistickou atmosféru po Olomouci šíří i názory primátora Novotného a některých městských radních, podle nichž oni nemůžou proti stavbě mrakodrapu nic udělat, protože zdali jde o záměr správný nebo nesprávný, to prý přísluší rozhodnout jen úřadům městské nebo státní správy. Úřady městské jsou ovšem na chování radních silně závislé, a není divu, že jeden z  nich – odbor památkové péče -, když vytušil, že primátor stavbu mrakodrapu skrytě podporuje, tak tento záměr posvětil kladným rozhodnutím.

olomouc_mesto_mrakodrapu_05Jde-li o konkrétní fakta, záměr vystavět 75 nebo snad dokonce 78 metrů vysoký mrakodrap v  olomoucké Šantově ulici se poprvé objevil na návrhu nového územního plánu Olomouce od brněnské kanceláře Knesl-Kynčl. Na veřejné debatě, kterou v  prosinci 2011 o tomto návrhu územního plánu uspořádalo sdružení Za krásnou Olomouc a jíž se zúčastnil i primátor Novotný, vystoupil proti mrakodrapu autor těchto řádek. Až o rok později investor stavby zveřejnil její projekt. Podmínku rady a zastupitelstva Olomouce, že stavba mrakodrapů bude možná, půjde-li o architekturu světové úrovně, splnil investor tak, že projekt stavby objednal u londýnské kanceláře Benoy, specializované na navrhování komerčních budov v  Asii, na Ukrajině nebo ve Velké Británii, kde už tento ateliér dvakrát získal cenu Carbuncle Cup za spoluautorství nejošklivější stavby na britském území. Ministerstvo kultury České republiky si mezitím vymínilo, že tak vysoká stavba v  ochranném pásmu památkové rezervace se nesmí do nového územního plánu Olomouce zahrnout, protože by samozřejmě odporovala zákonu o památkové péči. Olomoucké zastupitelstvo však dodnes tento plán neschválilo a investor toho chce využít, protože starý územní plán takovou stavbu na Šantovce umožňuje.

Jak jsem již uvedl, v  říjnu 2013 získal projekt mrakodrapu souhlas magistrátního odboru památkové péče. Stalo se tak navzdory faktu, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v  Olomouci schválit projekt Šantovky Tower nedoporučilo. Za toto územní pracoviště, investorem neustále napadané z  předpojatosti a neodbornosti, se v  září 2013 postavila vědecká rada generální ředitelky Národního památkového ústavu v  Praze a v  prosinci téhož roku pak dokonce vědecká rada filozofické fakulty olomoucké univerzity. Stojíme tu před dalším z  mnoha případů, k  jakým vede dvojkolejnost české památkové péče: doporučení, jaká vydávají „národní“ památkáři, památkové odbory městské nebo státní správy často nerespektují, jako se to už třeba v  Praze stalo běžnou praxí. Rozpor mezi oběma těmito památkářskými kolejemi zatím v  Olomouci vyřešila vyšší instance, památkový odbor krajského úřadu, který našel ve stanovisku magistrátního odboru památkové péče mnoho právních a procesních nedostatků a 23. ledna 2014 je zrušil. Jelikož však investor Šantovky Tower vložil do projektu svého mrakodrapu, do jeho propagace v  médiích a do právníků, kteří projekt obhajují, mnoho peněz, lze očekávat, že si tento verdikt nedá líbit a že se tak celá situace bude opakovat.

olomouc_mesto_mrakodrapu_04V  prvních odstavcích své stati jsem se kriticky vyjádřil o vkusu olomoucké veřejnosti. Teď musím přiznat, že v  případě Šantovky Tower jsem jí ukřivdil. Alespoň jedna část olomouckého publika si v  této kauze počíná skvěle. Liší se v  tom od olomouckých médií, která o kritice Šantovky Tower buď neinformují vůbec, anebo jen trochu, aby je nikdo neobvinil z  cenzury. Stanoviska blízká investorovi a podivným postojům magistrátu se přitom v  médiích objevují často a dostávají v  nich hodně prostoru. Kritické iniciativy sdružení Za krásnou Olomouc se tak často můžou spolehnout jen na vlastní webové stránky. Probouzet olomouckou veřejnost se jim přesto poznenáhlu daří. První petici proti Šantovce Tower z  roku 2012 podepsalo asi osm stovek, druhou z  roku 2013 už přes dva tisíce občanů. Několik set Olomoučanů se zúčastnilo demonstrace a pochodu proti mrakodrapu v  říjnu minulého roku. Do ankety sdružení Za krásnou Olomouc proti mrakodrapu na Šantovce přispěly významné osobnosti olomouckého života, pan arcibiskup Graubner, profesoři Zatloukal, Jařab, Mezihorák, Hlobil, děkan filozofické fakulty Jiří Lach. Mou velkou úctu si tady zaslouží i členové Klubu architektů Olomoucka, kteří se k  aktivitám Krásné Olomouce připojili, přestože je můžou čekat různé ústrky magistrátních úřadů a úbytek zakázek od města.

Mezi odpůrci Šantovky Tower v  uvedené anketě se objevili i významní pražští a brněnští architekti. Investor mrakodrapu se rovněž snaží získat na svou stranu nějaká slavná jména, není však v  tom směru úspěšný. Jistě mu přitom nepomůžou ani invektivy proti kritikům projektu; jejich označování za „lidi nekompetentní a v  oboru ne dost informované“, na jaké lze narazit v  jednom z  posudků, které investor získal na obhajobu svého záměru. O Aleně Šrámkové, Miroslavu Masákovi, Emilu Přikrylovi, Josefu Pleskotovi a jiných předních českých architektech, kteří v  uvedené anketě proti mrakodrapu vystoupili, opravdu není správné říkat, že to jsou lidé nekompetentní a v  oboru ne dost informovaní. 

olomouc_mesto_mrakodrapu_01Kdo je odborník, jakou váhu a hodnotu mají ve sporu o mrakodrap odborná stanoviska, o tom bych tu rád pronesl několik posledních poznámek. Z  průběhu celého sporu vyplývá, že ani investor Šantovky Tower, ani olomoucký magistrát v  čele s  primátorem Novotným názory odborníků nechtějí respektovat. Zdá se přitom jasné, že konečné slovo v  tomto sporu nebudou mít odborníci, nýbrž politici – nejspíše to budou olomoučtí zastupitelé. Já bych ani nechtěl, aby odborníci o všem rozhodovali; v  prospěšnost „vlády odborníků“ nevěřím. Vadí mi však, když mi politici naznačují, že jejich názor na danou věc má stejnou odbornou hodnotu jako názor skutečného odborníka, jako by politici všemu rozuměli nejlíp. Tak to samozřejmě není, na takovém základě by společnost nemohla fungovat. Tendenci ke zpochybňování hodnoty názoru odborníků dovedl k  jisté dokonalosti primátor Novotný, když ji na jednom diskusním setkání s  občany v olomouckém Vlastivědném muzeu obohatil myšlenkami postmoderního pluralismu o stejné váze a rovnocennosti všech možných soupeřících názorů. Názor odborníka, který se architekturou zabývá celý život, by podle takové myšlenky měl stejnou odbornou hodnotu jako názor občana, který tomuto tématu nikdy nevěnoval víc než dvě tři minuty. Jednou je názor z  odborného hlediska hodnotný, podruhé není, bohužel bez ohledu na to, který z  nich se nakonec prosadí. Osobně doufám, že ve sporu o Šantovku Tower zvítězí hodnotný odborný názor; takový, podle kterého stavba mrakodrapu v  ochranném pásmu památkové rezervace znamená neodpustitelný hazard s  její jedinečnou siluetou, odporuje proto zákonu o památkové péči a stala by se projevem nekulturnosti a barbarství.

Publikováno in: Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30.

Aktuálně k tématu také pořad Českého rozhlasu Olomouc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *