Rostislav Švácha: Kazachstánizace Olomouce?

Přitažlivost Olomouce spočívá mimo jiné ve faktu, že se v jeho architektuře odedávna střídaly vlivy z širokého evropského kulturního okruhu. Dnes se v ní však prosazují inspirace spíše asijské a nad tím bychom se měli vážně zamyslet.

Kameníci, kteří ve 12. století pracovali na výzdobě oken biskupského paláce, přišli do Olomouce nejspíše ze Špýru nebo z Porýní (1). Raně gotické halové trojlodí katedrály sv. Václava má svůj původ v severním Německu. Gotické interiéry olomoucké radnice, klenby nad trojlodím chrámu sv. Mořice nebo presbytář kaple sv. Alexia na Michalském vrchu lze vyvodit z tehdejšího evropského internacionálního stylu, zatímco kroužené žebroví radniční kaple sv. Jeronýma se podobá stavbám rakouského Podunají. Renesanční formy přinesli v 16. století do Olomouce Italové. Architekti z italsko-švýcarského pomezí navrhli v éře raného baroka nový biskupský palác nebo kostel sv. Michala, dokončený architektem vyškoleným v Římě. V 18. století projektují pro město církevní i vojenské stavby Slezané, Vídeňané a Francouzi. Ve století dalším a ještě v období nástupu moderny zde dominují architekti z Vídně. Ze staveb z éry první republiky můžeme vyčítat inspirace tehdejší holandskou, pařížskou nebo vratislavskou architekturou a západoevropský nebo snad euroamerický původ mají i formy nejlepších olomouckých budov z šedesátých až osmdesátých let 20. století. Ze stejně pestrých evropských zdrojů konečně čerpala olomoucká architektura z doby po Sametové revoluci ve svých nejhodnotnějších výkonech.
Tato evropská orientace olomoucké architektury, daná hlubokým zakořeněním Olomouce v evropských kulturních tradicích, se však v posledních letech začíná měnit. Poprvé jsem si to uvědomil koncem roku 2012, při cestě vlakem z Ostravy do Prahy ve společnosti profesora pražské Akademie výtvarných umění Emila Přikryla. Když vlak zastavil v Olomouci, pohlédl Přikryl z okna na mrakodrap RCO nad olomouckým nádražím a charakterizoval jeho architektonické pojetí jediným slovem: „Kazachstán!“

Profesor Školy architektury na pražské akademii tak vyjádřil fakt, že se bohatě členěná forma tohoto mrakodrapu nápadně podobá monumentálním stavbám, jaké v posledním čtvrtstoletí vyrůstají v kazašských metropolích Almaty a Astana za vlády prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Z kazašských velkoměst si tento státník přeje vybudovat významná centra současného světa a ponouká proto architekty místní i zahraniční, aby pro Almaty a Astanu navrhovali stavby co nejzajímavější, co nejnápaditější a co nejbohatěji tvarované, což má někdy za následek jistou formální bizarnost. Že by se autoři mrakodrapu RCO v Olomouci vědomě poučili nějakou soudobou kazašskou budovou, to si v tomto případě nemyslím. Jejich zjevná chuť tvarovat stavbu co nejbohatěji a nejodvážněji je však přesto zavedla k formám, jakými se soudobá architektura Kazachstánu evidentně vyznačuje.

Mrakodrap RCO je stavbou výraznou a už zdálky viditelnou. Jeho zjevně orientální vzhled posouvá architekturu Olomouce za hranice evropské kultury. Události několika posledních týdnů spějí k tomu, že se Olomouc může dočkat další výškové dominanty, jejíž architektonická forma má cosi společného s moderní kazašskou architekturou. Na mysli mám projekt mrakodrapu Šantovka Tower od londýnského ateliéru Benoy (2).

Naše sdružení Za krásnou Olomouc proti tomuto projektu odpočátku vystupovalo, a to s argumentem, že stavba tak vysokého mrakodrapu na zvolené parcele odporuje zákonu o památkové péči (3). Šantovka Tower totiž má stát v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace, což jí zákon neumožňuje, a naruší tak historické panorama Olomouce, tvořené doposud věžemi a kupolemi kostelů a věží radnice. Investor mrakodrapu Richard Morávek však vynaložil velké úsilí, aby své odpůrce přemohl, a vše dnes nasvědčuje tomu, že aspoň vysocí představitelé města Olomouce se stavějí na jeho stranu.

Politické špičky města například nevysvětlitelně otálejí se schválením nové výškové regulace, k jejímuž přepracování je v únoru 2015 vyzval olomoucký krajský soud a jež by stavbě mrakodrapu zabránila (4). Stejně tak město brzdí přijetí stavební uzávěry, kterou pro tuto situaci výslovně doporučil Nejvyšší správní soud (5). Vedoucí městského památkového úřadu, paní Vlasta Kauerová, nerespektovala zamítavé stanovisko Národního památkového ústavu a projekt Šantovky Tower v říjnu 2013 schválila. Když úřad Olomouckého kraje její rozhodnutí v lednu 2014 zrušil, paní Kauerová projekt schválila znovu a krajský úřad zrušil její rozhodnutí podruhé. Poté, zjara 2016, však prošel odbor památkové péče na olomouckém kraji nečekanou reorganizací (6), jeho vedoucí Jindřich Garčic mezitím odešel do důchodu, a když v červnu 2016 schválila paní Kauerová projekt Šantovky Tower potřetí (7), jak to asi na kraji dopadne, když byl památkový odbor pohlcen odborem stavebním a Jindřich Garčic tam už není?

V debatách o projektu mrakodrapu na Šantovce jsme zatím věnovali málo pozornosti architektonické formě tohoto projektu a jejím inspiračním zdrojům. Mrakodrap se má vypínat nad půdorysem oválu, který se na obou koncích své podélné osy rozevírá, jako by oblé slupky na obou jeho bocích dávaly nahlédnout do jeho dužiny. Pátráme-li ve světové architektuře výškových staveb po původu takové formy, s velkou jistotou ji objevíme v architektonické produkci poválečné Evropy. Zdejší architekti tehdy začali řešit otázku, jak by se mohl typ amerického mrakodrapu podřídit nárokům evropské modernistické estetiky (8). Této estetizace přitom chtěli Evropané dosáhnout i za cenu, že budou svým výškovým stavbám dávat půdorysy z provozního hlediska méně výhodné než ty, jaké jim nabízel typický pravoúhlý půdorys jejich pragmatických amerických vzorů. Takový mrakodrap, jaký se Šantovce Tower nápadně blíží svými zaoblenými boky, které však k sobě úplně nedoléhají a zůstává tak mezi nimi úzká svislá škvíra, postavili v letech 1956-1961 v Miláně architekt Gio Ponti a konstruktér Pierluigi Nervi.

Vedle shod mezi milánským výtvorem Gia Pontiho a Pierluigiho Nerviho – mrakodrapem Pirelli – a mezi Šantovkou Tower se však obě stavby vyznačují mnoha rozdíly. Pirelli například nemá půdorys oválu, nýbrž velmi protaženého desetiúhelníka. Takové míry jako u olomouckého projektu od ateliéru Benoy navíc u milánské stavby nedosáhlo ani rozvírání jejího pláště na obou jejích špicích. Pátráme-li proto ve světové architektuře dál, po stavbě ještě podobnější Šantovce Tower, stěží přitom podruhé můžeme minout kazašské velkoměsto Almaty a jeho slavný hotel Kazachstán, mrakodrap z konce sedmdesátých let 20. století. Nejde tedy o architektonické dílo z éry prezidenta Nazarbajeva, nýbrž o stavbu z doby brežněvovské, a nemusíme pochybovat o tom, že v jejích odvážných a snad i hravých tvarech se její autoři snažili překonat strnulost a formální stereotypy tehdejší oficiální sovětské architektury (9). Právě tato hravost – snad až přetvarovanost – odlišuje hotel Kazachstán od střídmější a elegantnější formy Šantovky Tower. Přes všechny rozdíly, jakých bychom jistě mohli napočítat mnoho, se však hotel v Almaty ve svých hlavních rysech se Šantovkou Tower shoduje, jak se o tom každý z nás může přesvědčit srovnáním jejich fotografií v kazašském a vizualizací v olomouckém případě. Oba tyto mrakodrapy spojuje dohromady půdorys oválu, jehož vrcholové křivky jsou na obou koncích jeho podélné osy vykrojené.

Samozřejmě si tu musíme položit otázku, zda podobnost mezi oběma architektonickými díly není čistě náhodná nebo zda není dána společným vzorem – mrakodrapem Pirelli -, z něhož autoři hotelu v Almaty a projektu pro Olomouc vyvodili podobné formální důsledky nezávisle na sobě. Obě tyto možnosti není možné vyloučit, rozhodně to nepopírám. Nelze pominout ani fakt, že znalost poválečné architektury Sovětského svazu, a to včetně Kazachstánu, dnes není nijak běžná ani mezi velmi zasvěcenými znalci moderních architektonických dějin, takže předpoklad, že by hotel Kazachstán mohli znát architekti z londýnského ateliéru Benoy, se na první pohled zdá být hodně chatrný. Jenže my si můžeme být jistí, že londýnští architekti kazašskou architekturu znají. V září 2014 totiž ateliér Benoy dostavěl v Almaty komerční komplex Dostyk Plaza (10). Věřil bych tomu, že při návštěvách Almaty anglické architekty většina tamějších novostaveb nezajímala. Ignorovat však stavbu tak výraznou a tak zajímavou, jako je hotel Kazachstán, to by podle mého soudu žádný dobrý architekt nedovedl a snad ani nesměl.

Zdá se tedy, že pokud projekt ateliéru Benoy dosáhne všech povolení, obraz města Olomouce budou spoluvytvářet dvě výškové stavby podobné architektuře dnešního Kazachstánu nebo touto architekturou inspirované; mrakodrap RCO a Šantovka Tower. Rád bych k tomu připojil ještě jednu poznámku. Osobně se pokládám za umírněného multikulturalistu, protože věřím, že vzájemný styk různých kultur může někdy vést k jejich vzájemnému obohacení. Nakonec i architektura Olomouce může být pestřejší, přijme-li do sebe něco kazašského – anebo třeba japonského, arabského, indického nebo čínského. Uvážíme-li však, jak výraznou roli už dnes hraje v panoramatu Olomouce mrakodrap RCO u nádraží a jakou roli v ní sehraje mrakodrap Šantovka Tower, který má stát na samé hraně památkové rezervace, opravdu si nejsem jistý, zdali tato kazachstánizace siluety přinese Olomouci prospěch. Obraz města, jaký vyvěral z jeho kulturních tradic a jaký donedávna utvářela architektura evropského okruhu, budou nyní určovat stavby, jejichž forma pochází z jiných kultur. Taková změna se mi jeví jako příliš unáhlená a příliš radikální. Staří Řekové měli pro takové situace dvě hluboká ponaučení: „Všeho s mírou“ a „Ničeho příliš“. Myslím, že bychom se této moudrosti měli držet.

(1) Instruktivní přehled kulturních sítí, do nichž se Olomouc od raného středověku zapojovala, podává doposud nepřekonaná kniha Iva Hlobila, Milana Tognera a Pavla Michny Olomouc, Praha 1984.

(2) Tvorbu tohoto ateliéru a jeho postavení na současné architektonické scéně jsem se pokusil charakterizovat v odborném vyjádření pro územní pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci v roce 2013. Podstatný úryvek z toho vyjádření je dostupný v archívu webových stránek sdružení Za krásnou Olomouc, duben 2013.

(3) Viz k tomu například Rostislav Švácha, Olomouc – město mrakodrapů? Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30. Dostupné i na webových stránkách sdružení Za krásnou Olomouc.

(4) http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky. Šantovka Tower se zatím stavět nezačne. Soud sice zrušil výškovou regulaci, dal ale městu rok na nápravu (zpráva z 25. 2. 2015).

(5) Viz Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovce tower, webové stránky Za krásnou Olomouc, 11. 11. 2015.

(6) http://www.hanackyvecernik.cz/zpravy/: Kraj zrušil památkáře. Je to příprava na schválení Šantovka tower?

(7) http://olomoucky.denik.cz/zprávy_regic: Šantovka Tower je o krok dál. Stavba získala jedno z razítek.

(8) Postoj poválečných evropských architektů k typu amerického mrakodrapu výborně postihuje Alan Colquhoun, Regionalismus a technika, in: Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 19-21.

(9) Hotel Kazachstán v Almaty – tehdejší Alma-Atě – navrhl tým sovětských architektů pod vedením Jurije Ratušného a Lva Uchobotova, dokončen byl v roce 1978. Kritička Radka Sedláková charakterizovala v Architektuře ČSR XXXIX, 1980, s. 42 jeho koncept jako „bláznivou fantazii, která v sobě našla sílu realizovat se“. Viz k němu také Katharina Ritter-Ekaterina Shapiro/Obermair-Dietmar Steiner-Alexandra Wachter, Soviet Modernism 1955-1991: Unknown History, Wien-Zürich 2012, s. 186-187.

(10) www.benoy.com/news/2014/09/benoy-celebrates-the-opening-of-dostyk-plaza. Vyhledáno 25. 6. 2016.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *