Petr Pelčák (*1963) je jedním z nejuznávanějších současných českých architektů a teoretiků. Je autorem nebo spoluautorem celé řady odborných nebo populárně-naučných publikací a svými studiemi pravidelně přispívá do časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.
Laureát loňské ceny Rudolfa Eitelbergera přijede do Olomouce představit svou nejnovější knihu O architektuře: stavby – město – lidé – doba, v níž se vyjadřuje k problémům (nejen) současné architektonické a urbanistické praxe. Kriticky tuto produkci reflektuje a porovnává ji s tou světovou. Co nás odlišuje od západních zemí a proč se u nás nestaví? Jaké škody na architektuře napáchala čtyři desetiletí komunismu a jaké modernistická avantgarda? Na tyto a mnoho dalších otázek sebevědomě odpovídá a nabádá čtenáře k reflexi a aktivní účasti v diskuzi.
Přijďte se společně s autorem zamyslet a debatovat o podobě našich měst, udržitelném prostředí a dalších aktuálních problémech současné architektonické tvorby.
Krajský soud Ostrava, pobočka Olomouc 19. 3. 2024 rozhodl – ŽALOBA ve věci územního rozhodnutí pro ŠTW se opět ODMÍTÁ – v našem scénáři možného dalšího vývoje platí varianta č. 2:
Soud žalobu ombudsmana zamítl a vydané územní rozhodnutí potvrdil – ombudsman má v tomto případě možnost podat kasační stížnost a platnost územního rozhodnutí tak oddálit do nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zda veřejný ochránce kasační stížnost podá, se dozvíme zhruba za měsíc – jsme přesvědčení, že to má smysl. V celé soudní tahanici se totiž nyní ztrácí smysl celé kauzy. Tím je ochrana památkových hodnot MPR Olomouc deklarovaná zákony a pravidly, které by měly být platné pro všechny bez rozdílu. Napadené vydané územní rozhodnutí se opírá o nezákonné památkářské stanovisko zvýhodňující jediného investora před všemi ostatními.
Druhá rovina kauzy je územně-plánovací: stále marně čekáme na zastupitelstvo, které by do lokality území Šantovka Tower vrátilo zrušené výškové limity. V územním plánu máme díru, která dle téhož soudu měla být zacelená do konce roku 2015!
Citujeme poslední odstavec: „Ombudsman ale podle soudkyně neidentifikoval mezi zástupci města osobu, která by měla zájem na výsledku řízení, vyjadřovala podporu projektu a mohla působit na příslušné úředníky.„
K tomu zlehka zalistujme v paměti:
Martin Novotný v roli primátora (ODS): „Olomouc tři výškové budovy unese“
Martin Major (chvíli v roli primátora, poté 1. náměstek primátora, ODS):„Když v roce 2014 vyvrcholily přípravy územního plánu, tak jsme samozřejmě věděli o smlouvě mezi městem a SMC Development. Už jsme viděli první vizualizace výškového objektu, který se má v této lokalitě stavět, nicméně v průběhu přípravy tohoto územního plánu se objevilo stanovisko ministerstva kultury jako dotčeného orgánu, které stanovilo maximální možnou výšku v této lokalitě, a to 19/23 m. Práce na územním plánu byly v takové fázi, že jsme vstali a před rozhodnutím buď v tehdejším volebním období nepřijmout žádný územní plán, anebo přijmout územní plán s touto limitací. Nakonec jsme se rozhodli, že přijmeme územní plán a budeme respektovat stanovisko ministerstva kultury, nicméně okamžitě začnou práce na změně tohoto územního plánu tak, abychom dodrželi smlouvu s SMC Development. Nicméně nastaly volby a tento resort byl svěřen TOP 09 a samozřejmě politický pohled na tuto lokalitu se z valné části změnil a do značné míry nebylo šanci prosadit tento záměr tehdejším vedením města.“ – viz zápis z jednání zastupitelstva 17. 6. 2019, s. 65, 66.
Má o budoucí podobě rozhodovat „politický pohled“, nebo názory odborníků z oblasti územního plánování a památkové péče? Není toto dostatečný důkaz o existenci osob, které by měly zájem na výsledku řízení, vyjadřovaly podporu projektu a mohly působit na příslušné úředníky? Jednání o ŠTW za účasti primátora Martina Novotného (samospráva) s vedoucí oddělení památkové péče (státní správa) je rovněž doloženo zápisem.
Víme, jak úporně Mgr. Kauerová opakovaně – celkem 4x (!) – vydávala kladné závazné stanovisko pro stavbu v ochranném pásmu MPR, jindy úzkostlivě hájeném v každém banálním detailu.
A další vzpomínka: z léta 2016 – JUDr. Miluše Sedláčková, která vypracovala dva přezkumy těchto stanovisek a označila je za nezákonné, se vzápětí vzdává práce na teřtím přezkumu pro podjatost „z důvodu dlouhodobého řešení této záležitosti a vytvoření si negativního vztahu k dotčenému subjektu“ (z mailu tiskové mluvčí KÚ OK ze dne 22. 9. 2016), totéž jinými slovy: „Krajský úřad dosud nereagoval, jelikož úřednice, která v minulosti podněty státních památkářů vyřizovala, se začala cítit podjatá. Po medializaci a písemném napadání si měla dle zdůvodnění k investorovi vytvořit negativní vztah.„ Zdroj: http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/embargo-vyskove-stavbe-santovka-tower-roste-nadeje-urady-vychazeji-vstric-30160830.html
Písemné napadání a výhrůžky zastupitelům, radním, ba i tajemníkovi olomouckého magistrátu byly běžnou strategií investora i o instanci níže. Soud nevidí, nechce vidět…
Životní dráha architekta Lumíra Lýska (*1934) je spjatá s Bratislavou, do Olomouce jej však přitáhly dva projekční úkoly a na důchod zde se svojí ženou, architektkou Soňou roz. Kvasničkovou, zakotvil natrvalo. Výstava představí jeho celoživotní tvorbu i oba nerealizované projekty pro olomouckou třídu Svobody. První z roku 1966 řešil objekt Jednoty, druhý, jímž se architekt opět intenzivně zabývá, proluku „Gemo“ o kus dál. Téměř šedesát let, které vymezují obě olomoucká zastavení, byla naplněna aktivní projekční, organizační a pedagogickou činností. S jejími výsledky vás seznámíme v Molitorově knihovně.
Výstava bude přístupná v těchto termínech:
Komentované prohlídky s architektem a kurátorkami:
úterý 26. 3. 2024, 18.00
čtvrtek 18. 4. 2024, 18.00
čtvrtek 2. 5. 2024, 18.00 – dernisáž
Individuální prohlídka po dohodě na tel. 605 280 225.
„Biblické nepřidáš se k většině, páchá-li zlo, bylo pro nás samozřejmostí a stejně samozřejmá byla naše ochota k účasti na věcech veřejných. A to i v kritických chvílích.“ – Miroslav Masák
Miroslav Masák (*1932) se výrazně zapsal do dějin české architektury šesti posledních desetiletí. S autorem věže na Ještědu Karlem Hubáčkem založil v roce 1968 proslulé liberecké sdružení Sial a zorganizoval Školku Sial, ve které se sešli nejtalentovanější mladí čeští architekti té doby. K důležitým Masákovým pracem, na nichž se podílel, patří obchodní centrum Ještěd v Liberci, zdemolované v roce 2009, obchodní dům Máj v Praze nebo rekonstrukce pražského Veletržního paláce. Po Listopadu 1989 se jako asistent prezidenta Havla podílel na zpřístupňování Pražského hradu a vynikl pak jako učitel architektury a jako porotce mnoha úspěšných architektonických soutěží.
O proměnách Masákova díla v knize píše historik architektury Rostislav Švácha, jehož kapitoly provázejí Masákovy komentáře k jeho nejvýznamnějším projektům a stavbám a jeho teoretické texty z let 1966–2019. Kniha vychází jako první svazek edice O poslání architektů.
PETICE Proti výškovým stavbám v Olomouci – předávání primátorovi města Olomouce (Novotný) – 22.5.2012
To co v roce 2012 začalo přátelským happeningem s dobře míněným varováním odborníků, nyní vrátil Nejvyšší správní soud znovu k projednání krajskému soudu.
Krajský soud se bude muset znovu zabývat žalobou veřejného ochránce práv ve věci umístění stavby „Šantovka Tower“ v Olomouci
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se bude muset znovu zabývat žalobou veřejného ochránce práv proti územnímu rozhodnutí o umístění stavby „Šantovka Tower“ v Olomouci.
Nejvyšší správní soud dnes vyhlásil rozsudek, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ve věci žaloby veřejného ochránce práv podané podle § 66 odst. 3 soudního řádu správního k ochraně veřejného zájmu ve věci umístění stavby „Šantovka Tower“ v Olomouci.
Krajský soud žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že veřejný ochránce práv neprokázal k jejímu podání závažný veřejný zájem. To z důvodu, že vady a nezákonnosti napadeného územního rozhodnutí, které žalobce namítal, nedosahují požadované intenzity.
Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci krajského soudu, podle níž je třeba vyjít výlučně z předchozích rozhodnutí soudů, která se v minulosti zabývala žalobou veřejného ochránce práv ve věci fotovoltaické elektrárny Moldava. V jejím případě byl závažný veřejný zájem shledán proto, že ke dni podání žaloby proti rozhodnutí o povolení stavby nebyly uděleny zákonem stanovené výjimky ze zákazu činnosti ve zvláště chráněném území a příslušná správní rozhodnutí byla vydána v důsledku trestné činnosti úředních osob.
Předseda rozhodujícího senátu a soudce zpravodaj Ivo Pospíšil k tomu blíže uvedl, že „tato předchozí rozhodnutí se týkala pouze jednoho z příkladů, kdy je dán závažný veřejný zájem na podání žaloby veřejným ochráncem práv. Nestanovila však žádný minimální a nepodkročitelný práh, kterého musí být dosaženo, aby byl stěžovatel aktivně procesně legitimován k podání žaloby ve veřejném zájmu.Naopak, relevantní je také judikatura, v níž se již soudy zabývaly obdobnými žalobami nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního, neboť obě ustanovení používají stejný pojem závažný veřejný zájem“. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v případě nejvyššího státního zástupce se existence tohoto zájmu předpokládá, zatímco veřejný ochránce práv jej musí před soudem prokázat. V obou případech je však třeba zohlednit stejná kritéria a požadovanou intenzitu závažnosti veřejného zájmu. V případech žalob nejvyššího státního zástupce však již soudy v minulosti akceptovaly mnohem nižší intenzitu dotčení veřejného zájmu.
Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu pak dospěl k závěru, že v současné kauze naplňuje požadavek závažného veřejného zájmu žalobní tvrzení veřejného ochránce práv týkající se systémového rizika podjatosti rozhodujících úředníků. Tím je nepochybně ohrožen veřejný zájem na nestranném rozhodování orgánu státní správy, který lze považovat za dostatečně závažný k podání žaloby veřejným ochráncem práv. Podle soudu se zde sbíhá hned několik důvodů (také již dříve vyslovených judikaturou), pro které lze o nepodjatosti rozhodujícího orgánu pochybovat: předně se jedná o kontroverzi samotné stavby a medializaci její výstavby, která se s ní pojí, a zvýšenou „podezřívavost“ vyvolává zejména existence smlouvy o spolupráci mezi městem a investorem, která obsahuje ustanovení o právní odpovědnosti města za zmaření investičního záměru.
Krajský soud proto měl ve světle těchto skutečností provést důkazy, které veřejný ochránce práv k podpoře svých tvrzení navrhoval. Na krajském soudu proto nyní bude, aby je provedl a posoudil, zda ve věci opravdu existovalo systémové riziko podjatosti. To by v případě kladné odpovědi postačovalo k prokázání aktivní legitimace veřejného ochránce práv k podání žaloby ve veřejném zájmu.
Informace k rozsudku ze dne 24. 1. 2024 ve věci sp. zn. 1 As 174/2022. Celý rozsudek zveřejněn na www.nssoud.cz. Nebo zde.
Slavnostní vyhlášení vítěze a finalistů osmého ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera proběhlo 30. 9. 2023 v nově zrekonstruovaném Červeném kostele Vědecké knihovny v Olomouci. Hlavní trofej architektonické ceny ani tentokrát nezůstala v Olomouci – putovala do Přerova a Brna.
Cena Rudolfa Eitelbergera 2023, Červený kostel VKOL, defilé finalistů, foto: Zdeněk Sodoma
Cena pojmenovaná po slavném olomouckém rodákovi mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouci a Olomouckém kraji za uplynulé dva roky. Náš spolek ocenění uděluje od roku 2008, ve dvouletých intervalech a zakládá si na pečlivě zvolené devítičlenné porotě. Letos to byli kromě olomouckých specialistů (Jana Křenková, František Chupík) a kompetentních radních (Tomáš Pejpek za město Olomouc, Jan Žurek ze Olomoucký kraj) Rostislav Švácha v roli předsedy komise a pak významní*é čeští*ké a slovenští*ké architekti*tky Zdenka Vydrová, Imrich Vaško, Jan Hora a Barbora Hora (náhradnice) a historička umění Martina Hrabová.
Komise měla nelehký úkol vybrat z pětadvaceti nominovaných staveb schůdný počet finalistů a hlavního vítěze. Dva dny jezdila po celém Olomouckém kraji a vášnivě diskutovala, kdo ve finále zůstane. Zejména pro organizátory soutěže jsou to bolestné chvíle, když favorizované stavby do užšího výběru nepostoupí. A že jich letos bylo! Je to na druhou stranu jistě dobrá zpráva pro architekturu olomouckého kraje. Výběr i konkurence jsou větší, než bývaly.
Kdo vyhrál Cenu Rudolfa Eitelbergera 2023?
Nejvíc bodů v dvoukolovém hlasování si odneslo přerovské Středisko správy a údržby dálnic od brněnského ateliéru Pelčák a partner architekti.
PŘEROV, Středisko správy a údržby dálnic, Pelčák a partner architekti, foto Filip Šlapal
Přinášíme vám k laureátovi i zbylým finalistům plné znění komentářů z pera jednotlivých porotců:
PŘEROV, Středisko správy a údržby dálnic – VÍTĚZ
Olomoucká 507
Pelčák a partner architekti (Petr Pelčák, Miroslava Blechová, Viktor Kvita, Petr Uhrín)
Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Brno, 2009–2021
Jan Hora:
Často se potkávám s názorem, že technická infrastruktura není tématem pro architekty. Ale i technická infrastruktura se nás buď přímo nebo zprostředkovaně dotýká. Mnohem více, než si ve své každodennosti uvědomujeme. Středisko správy a údržby dálnice v Přerově ukazuje, že i taková stavba je vrcholně architektonická úloha. Řešení zde bylo třeba vynalézt a architekti si pomohli analogií – hovoří o uspořádání areálu jako o statku. A opravdu, nejlépe se jejich návrh uplatňuje ve stájích a sýpce – tedy v garážích a skladu soli. Jde o stavby bez nároků na současné tepelně izolační standardy a díky tomu tvůrci mohou nechat vyniknout použitým materiálům a tektonice konstrukcí. U administrativní budovy se statkář už trochu předvádí, ale není to na škodu, budova nabízí kvalitní prostor pro práci. Jen vstupní brána mohla být střídmější. Petr Pelčák se svým ateliérem dokazuje, že i zázemí dopravní infrastruktury může být skvělá architektura a že každá veřejná zakázka tohoto měřítka by měla vznikat i z rukou architekta.
PŘEROV, Středisko správy a údržby dálnic, Pelčák a partner architekti, fotografie Filip ŠlapalKomise Ceny RE 2023 ve skladišti soli, foto ZKO
Ing. Petr Uhrín z ateliéru Pelčák a partner architekti přebírá letošní trofej, foto Zdeněk SodomaVáza z dílny Veroniky Švábeníkové, foto Zdeněk Sodoma
Těsně v závěsu za vítězem se umístil dva další „žhaví“ finalisté:
POSTŘELMOV, Fotbalový stadion – ŽHAVÝ FINALISTA 1
Archeco (Vít Janků, Vladislav Fornůsek, Petr Fornůsek, Libor Kavalec, Jan Göth)
Obec Postřelmov, 2018–2021
Rostislav Švácha:
Fotbalový stadion a několik menších sportovišť navrhl pro své spoluobčany postřelmovský rodák, architekt Vít Janků. Podařilo se mu přesvědčit místní zastupitelstvo, ať ustoupí od realizace jiného méně účelného projektu, a vytvořil pro Postřelmov sportovní zařízení, které prokazatelně motivuje postřelmovské fotbalisty k vyšším výkonům a působí zároveň jako nástroj pro budování dobrých sousedských vztahů. V tom ohledu se stadion řadí k nejsympatičtějším stavbám letošního ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera. Nezanedbatelná se však zdá být i kvalita jeho architektonického zpracování. Budovám šaten, vstupního kiosku, kluboven a občerstvení, jakož i novostavbě tribuny dal architekt úměrné rozměry, které působí příjemně už svými vyváženými proporcemi. Sjednotil je pak vizuálně motivem nakoso vytočené mříže. Před budovou šaten mříž zpevňuje ochrannou síť za brankou, u tribuny se uplatnila v konstrukci, která vynáší do výše její zastřešení, výrazně převislou střechu podpírá i u budovy kluboven a její klikatý tvar tu pronikl také do rozmístění svítidel na stropě největší místnosti. Díky motivu této kosoúhlé mříže si postřelmovský stadion snadno zapamatujeme.
POSTŘELMOV, Fotbalový stadion, Archeco, fotografie Vít JankůJaroslav Nimrichtr, Vít Janků a Radek Mičunda za postřelmovský fotbalový stadion, foto Zdeněk Sodoma
RADÍKOV, Rodinný dům Ambrožových – ŽHAVÝ FINALISTA 2
Malý Chmel (Miroslav Malý, Zdeněk Chmel, Miroslav Chmel, spolupráce Stanislav Barák)
Soukromý investor, 2017–2023
Jan Hora:
Interiér domu je jedním spojitým prostorem přístupným skrze komplikované ale pohodlné schodiště. Jednotlivá zákoutí mají různé výšky, svým měřítkem reflektují děje, pro které byly navrženy. Dramatické prostorové řešení ale neubírá nic z komfortu obývání. Ba naopak, dům je překvapivě efektivní a prostorný zároveň. Jde o jeden z domů, kde obrazová reprodukce nedokáže zprostředkovat zážitek z prostoru na místě. A jsem rád, že jsem tu příležitost měl. Člověk se ocitá v prostoru jednoty, jeden materiál se přelévá přes jednotlivé dutiny a člověk si připadá jako v útrobách objektu, který mu byl ušit na míru. Přes prostorovou složitost je dům zvenku kompaktní a jeví se v kontextu standardní produkce miniaturně. V našich podmínkách je složité dosáhnout preciznosti, kterou by si dům zasloužil, nicméně ani to mu neubírá na síle. S přehledem to ustojí. Nekompromisnost domu je fascinující, to si muselo vyžádat obrovskou důvěru stavebníků architektům. Důvěra se zde vyplatila. Experimentální privátní stavba, která na našem území nemá mnoho souputníků, skrývá za svým strohým, originálně tvarovaným a kontextuálním pláštěm netradičně pojatý interiér – slovy autorů „jeskyni“. Její jednolitý, tekutý, přitom dramatický prostor se odvíjí kolem složitého schodiště coby soudobá variace na loosovký koncept tzv. raumplanu; zákoutí domu mají různé výšky, komunikují překvapivými průhledy a svým měřítkem reflektují funkci, pro kterou byla navržena. Všudypřítomná šikmina prostupuje interiérem i exteriérem, stejně jako šeď surového betonu.
Dorota a Jan Ambrožovi s dětmi, Miroslav Malý, Zdeněk Chmel a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma
Porotu dále zaujaly hned čtyři olomoucké rekonstrukce. Jako horký finalista bodoval nárožní dům Kateřinská 13 pro nové Badatelské vědecké centrum CMTF od studia ječmen nebo administrativa Masarykova 50 od ateliéru masparti. Titíž autoři si odnesli raritní čestné uznání za záchranu a rekonstrukci veřejných záchodků v Čechových sadech. R-ateliér Miroslava Pospíšila obhájil již tradiční účast v soutěži díky adaptaci Červeného kostela na nové kulturní centrum Vědecké knihovny v Olomouci.
OLOMOUC, Badatelské vědecké centrum CMTF UP – HORKÝ FINALISTA
Kateřinská 17
ječmen studio (Eva a Lukáš Blažkovi, Vítězslav Rejšek, Lucie Vyhlídalová, Vojtěch Jemelka)
Univerzita Palackého v Olomouci, 2017–2021
Jana Křenková:
Čtypodlažní dům na rohu Kateřinské a Aksamitovy, postavený v letech 1898 – 1899 podle návrhu architekta Jacopa Gartnera, sloužil původně jako hotel. Po roce 1945 byl hotel zkonfiskován a předán do majetku Univerzity Palackého, která ho až do nedávné doby využívala pro ubytování studentů. Podoba domu, původně s neogotickým tvaroslovím a nárožní věžičkou, byla postupně zbavena všech ozdobných prvků. V letech 2019 – 2021 proběhla citlivá přestavba objektu pro výzkumná pracoviště Cyrilometodějské teologické fakulty, která obohatila vnější podobu domu o novodobou nárožní věžičku a invenčně propojila vnitřní prostory budovy od přízemí po nejvyšší patro, ve kterém se nachází překvapení v podobě malé kaple v dutině věžičky a střešní terásky s výhledem na kupole kostela sv. Michala. Rukopis architekta se projevuje jak v prostorovém zážitku z vnitřních průhledů mezi schodištěm a společnými prostory a společnými prostory navzájem, tak v práci s detailem, materiálem a barevností.
Proděkanka CMTF Marta Cincialová s proděkanem VítemHuškem a architektem Lukášem Blažkem, foto Zdeněk Sodoma
OLOMOUC, Kancelářská budova „Masarykova 50“ – FINALISTA
masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta)
soukromý investor, 2020–2023
Martina Hrabová:
Modernizace pětipodlažní budovy v šedozelených barvách viditelně osvěžila uliční třídu v přednádražním prostoru olomoucké Masarykovy třídy. Původně administrativní budova z padesátých let patřila k vzácně dochovaným příkladům architektury ve stylu socialistického realismu v Olomouci. Ostatně stála na začátku tvorby významných olomouckých architektů Karla Typovského a Jaroslava Nováčka. Charakteristiky specifického architektonického stylu jsou i po rekonstrukci patrné z rytmizace fasád, ze zachované velikosti většiny okenních otvorů, ze vstupního portiku, z parafrází původního motivu kování zábradlí nebo z omítkové směsi, tzv. břízolitu. Při pohledu z ulice upoutá důmyslně řešená střešní nástavba, jež reaguje na odlišnou výšku korunních říms okolních domů a tím vytváří dvoupodlažní prosvětlený prostor pro terasu, zasedací místnost a kuchyňku s odpočinkovou zónou. V interiéru architekti pracují s pohledovým betonem očištěných původních konstrukcí a nově s bílou cihlou a vytváří čistě moderní, funkční prostory. Fasádu do dvora doplňují nepravidelně rozmístěné zavěšené balkony, které otevřeně deklarují radikální charakter této zdařilé rekonstrukce.
foto: Tomáš LoutockýMartina Mertová, Pavel Martinka, manželé Opravilovi, Ondřej Spusta a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma
OLOMOUC, Čechovy sady, Veřejné toalety – FINALISTA
masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta)
Město Olomouc jako investor, Flora jako zhotovitel, 2023
Martina Hrabová:
Citlivá rekonstrukce veřejných toalet v Čechových sadech vytváří nejen potřebné hygienické zázemí pro návštěvníky parku, ale také důležitý precedens pro zachování podobných historických objektů. Toalety byly postaveny v roce 1922 podle projektu olomouckého stavitele Jana Hublíka a v dezolátním stavu byly uzavřeny v roce 1995. Díky kompletní rekonstrukci zůstala zachována hodnotná architektura, a bylo obnoveno technické zajištění stavby včetně blízkého okolí a přístupové cesty. Objekt nabízí moderní unisex toalety s bezbariérovým přístupem. Součást objektu tvoří přidružená technická místnost. Porota ocenila nejen kvalitní provedení rekonstrukce, ale také úspěšnou občanskou iniciativu za záchranu stavby a angažovanost architektonického studia masparti v této oblasti. Investor odstoupil od záměru demolice a nahrazení moderními typizovanými „smart toaletami“.
Opravdu „smart řešení“ je nebourat, ale opravovat, nebo také: vyšší hodnoty zachovávat, těm nižším se bránit.
Komise Ceny RE 2023 rozhodla o raritním finalistoviEva Fuglíčková, Jiří Svačinka (Flora), primátor Miroslav Žbánek, Richard Šrámek (Flora) a architekti masparti, foto Zdeněk Sodoma
OLOMOUC, Červený kostel Vědecké knihovny v Olomouci – FINALISTA
Bezručova 3
atelier-r (Miroslav Pospíšil, Daria Johanesová, Martin Karlík, Milena Koblihová, Ondřej Patsch, Robert Randys, Lucie Rohelová, Adéla Tomečková, Hana Velčovská), Denisa Strmisková
Olomoucký kraj, 2020–2023
František Chupík:
Lokální dominantou své padesát pět metrů vysoké věže Červený kostel zpevňuje hranice městské památkové rezervace na třídě Svobody v Olomouci. V lokalitě Sitteho regulace v rekordním čase (1901-1902) vznikla výrazná novogotická svatyně Evangelické církve augsburského vyznání podle návrhu Franze Böhma a Maxe Löwa. Útlum duchovní činnosti po druhé světové válce vedl postupně až k utilitárnímu využití – skladování knih nynější Vědecké knihovny v Olomouci. Přístavba ke kostelu, odkud byly po šesti desetiletích vymístěny knihy, umožnila nové multifunkční využití památky, když převzala obslužné i komunikační funkce a vtěsnala se mezi kostel a nepodařený objekt ředitelství knihovny. Hnětení hmot přístavku reaguje na výraznější vertikalitu cihlového kostela, materiál kovového opláštění by měl reagovat na (budoucí) barvu střešní krytiny, prosklené plochy odrážejí okolní zástavbu. Perfektně zvládnutá novostavba (odstupy, dynamika půdorysu i tektonika hmot, design aj.) poněkud nekoresponduje s nedostatky opravy kostelní budovy (střešní krytina, přepjatý výraz současných ukončujících prvků), v interiéru působí dost lacině svařenec paravanu v místě oltáře, na rozdíl od elegantní práce s umělým osvětlením. Můžeme se těšit na dobu, kdy zeleň doroste do uvažovaného objemu. Připuštění výraznější novostavby v historickém prostředí je (další) odpovědí kritikům přehnané přísnosti olomoucké památkové péče. Vědecká knihovna v Olomouci získala důstojné místo pro své kulturní aktivity, na novou budovu adekvátní významu instituce a rozsahu fondů zřejmě budeme čekat další desetiletí.
Daria Johanesová (r-ateliér), Martin Kučera (VKOL), Miroslav Pospíšil (r-ateliér), foto Zdeněk Sodoma
Předloňští vítězové z Vřesovic – Jiří Markevič a Jaroslav Sedlák – potvrdili své kvality rozšířením oceněné základní školy o vzorně rekonstruovanou orlovnu. Mimo rámec tradičních kategorií přibyla cena pro architekta Adama Lacinu za popularizaci architektury a experimentální přístup a čestné uznání Ing. Stanislavu Barákovi za zásluhy v oboru statiky.
VŘESOVICE, Tělocvična základní školy – FINALISTA
public atelier (Jiří Markevič a Vendula Markevičová), studio fuuze (Jaroslav Sedlák)
Obec Vřesovice, 2021–2023
Zdeňka Vydrová:
Rekonstrukce orlovny je opět zdařilou intervencí do historické struktury s postupně se rozrůstajícím konceptem základní školy v obci Vřesovice. Tělocvična jako přestavba původní orlovny je následování hodným příkladem zhodnocení původní stavby způsobem, který je kultivovaný a hravý zároveň. Hodnota celku je dál rozvíjena drobnými detaily včetně spojení s velkou terasou pod kostelním návrším nebo úpravou malého veřejného prostoru před vstupem do budovy. Tělocvična se stavebními zásahy stává přirozenou součástí života školy, vizuální kontakt je možné udržovat velkým kruhovým oknem, opakovaným motivem, který děti spojuje. Autoři citlivě zvolili současné architektonické tvarosloví s barevným akcentem stropů a s jemným detailem dřevěných obkladů, kterými navazují na rekonstrukci základní školy. Provozně se stává tělocvična integrální součástí školy s vlastním navazujícím zázemím. Přestavba orlovny je dalším prvkem podporujícím místní komunitní život. Pojetí úprav je příkladné stejně jako kultivace historických budov v malé obci a jejich smysluplné oživení.
Jiří Markevič, Jaroslav Sedlák, Dagmar Halašová, ředitelka ZŠ Vřesovice a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma
Experimentální přístup k architektonické praxi a kurátorská práce galerie Praktik
Adam Lacina – FINALISTA
Práce a aktivity z let 2021-2023
Jan Žůrek:
Adam Lacina reprezentuje experimentální přístup k architektuře s ryze osobním zaujetím, kdy se vzdaluje od stolu k praktickým činnostem řemeslníka, výstaváře i kurátora. Propojování osobní a pracovní roviny se projevuje v rekonstrukci historické usedlosti Vojtěchov, která je rodinným rekreačním sídlem, ale i platformou pro experiment s materiály a řemeslnými přístupy. V jeho neortodoxním architektonickém přístupu je patrný silný vztah k přírodě a potřeba fundamentálního promýšlení věcí. Totéž se promítá do kurátorské práce vlastní galerie Praktik, která se nachází ve vitríně sousedící s ateliérem a bytem zároveň. „Výstavky“ a doprovodné akce Praktiku zprostředkovávají veřejnosti nečekané rozměry architektury a vyplňují tak díru, které v Olomouci po léta zela.
Adam Lacina, foto Zdeněk Sodoma
Cena Rudolfa Eitelbergera 2023 / ing. Stanislav Barákza přínos v oblasti statiky – ČESTNÉ UZNÁNÍ
Spolek Za krásnou Olomouc udělil jménem poroty čestné uznání Ing. Stanislavu Barákovi za odvahu, kreativitu a vysokou míru profesionality, s níž přistupuje k experimentálním nebo jinak složitým architektonickým projektům. Jeho zápal pro věc stojí za celou řadou dobrých staveb, které se objevily mezi nominacemi nebo finalisty Ceny Rudolfa Eitelbergera.
Ing. Chadalíková přebírá čestné uznání pro svého tatínka, Stanislava Baráka, foto Zdeněk SodomaNávštěvou nás opět poctil i Rudolf Eitleberger z rakouského Burgenlandu, prapotomek slavného olomouckého rodáka stejného jména, foto Zdeněk Sodoma
Slavnostní vyhlášení vítěze a finalistů osmého ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera proběhne
30. 9. 2023 v nově zrekonstruovaném Červeném kostele Vědecké knihovny v Olomouci
Letos poslala porota do finále devět realizací. Která z nich si odnese hlavní cenu?
Eitelbergerův pronikavý kritický pohled a ležatá osmiča – skryté významy letošní grafiky od Šárky Novákové.
Cena pojmenovaná po slavném olomouckém rodákovi mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouci a Olomouckém kraji za uplynulé dva roky. Aby byl přehled opravdu kvalitní, osvědčil se interval hodnocení po dvou letech, protože je pak z čeho vybírat.
Spolek ocenění uděluje od roku 2008 a zakládá si na pečlivě zvolené devítičlenné porotě. Letos to byli kromě olomouckých specialistů (Jana Křenková, František Chupík) a kompetentních radních Rostislav Švácha (předseda komise), architekti*tky Zdenka Vydrová, Imrich Vaško, Jan a Barbora Horovi a historička umění Martina Hrabová. Více zde.
Komise měla nelehký úkol vybrat z pětadvaceti nominovaných staveb schůdný počet finalistů a hlavního vítěze. Dva dny jezdila po celém Olomouckém kraji a vášnivě diskutovala, kdo ve finále zůstane. Zejména pro organizátory soutěže jsou to bolestné chvíle, také mnozí architekti a investoři zažívají zklamání, když jejich stavba vypadne.
Kdo z devíti finalistů si odnese hlavní cenu, se dozví zájemci již tradičně v rámci festivalu Den architektury. Zatím můžeme prozradit, které ateliéry a stavby postoupily do finále. Opět si velmi dobře vedly rekonstrukce: např. nárožní dům Kateřinská 13 pro nové Badatelské vědecké centrum Cyrilometodějské teologické fakulty UP od studia ječmen, administrativa Masarykova 50 od ateliéru masparti, R-ateliér Miroslava Pospíšila s adaptací Červeného kostela, Jiří Markevič a Jaroslav Sedlák za opravenou orlovnu ve Vřesovicích, z novostaveb pak přerovské Středisko správy a údržby dálnic od brněnského ateliéru Pelčák a partner, rodinný dům od týmu Malý Chmel nebo fotbalový stadion od Víta Janků v Postřelmově. Porota letos rozhodla i o několika atypických kategoriích, ty si ale necháme jako překvapení.
Večerem provede dvojice Rostislav Švácha (předseda komise) a Martina Mertová z pořádajícího spolku Za krásnou Olomouc. Srdečně zvou širokou veřejnost!
Srdečně zveme na 13. ročník festivalu Den architektury a představujeme program z naší režie. Letošní ročník má motto Objev konstrukce! a v programu se zaměří na výjimečná konstrukční řešení nejen s ohledem na vzhled staveb, a to jak v historické architektuře a v architektuře 19. století a jejího industriálního odkazu, tak staveb 20.–21. století.
HURÁ DO MOLITOROVY KNIHOVNY Návštěva historického nájemního domu, jenž je příkladem bytové výstavby konce 19. století, s překladatelem Janem Jeništou. V prostorách domu je k vidění výstava Anatomie činžáku. Nájemní dům na rohu Kosinovy ulice a nábřeží Přemyslovců byl postaven v roce 1890 po zbourání pevnostních hradeb včetně Hradské brány. Nyní se tato část města označuje jako Dómská čtvrť. Přijďte se podívat, jak se stavělo na konci 19. století.
ANATOMIE ČINŽÁKU: MOLITORŮV DŮM Molitorův dům od přízemí do podkroví jako příklad bytové výstavby konce 19. století s překladatelem Janem Jeništou. Nájemní dům na rohu Kosinovy ulice a nábřeží Přemyslovců byl postaven v roce 1890 po zbourání pevnostních hradeb v okolí někdejší Hradské brány, která se brzy po dokončení začala označovat jako Dómská čtvrť. Omezená kapacita 20 osob na prohlídku, rezervace na e-mailu: molitorka@molitorka.org. Předpokládaná doba trvání jedné prohlídky je 1,5 hodiny. Budova je pro veřejnost volně přístupná po oba dny.
pá 29. 9. | 16:00 a 18:00 | so 30. 9. | 14:00 | Kosinova 7
VYHLÁŠENÍ CENY RUDOLFA EITELBERGERA 2023 Vyhlášení osmého ročníku ceny spolku Za krásnou Olomouc za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji v rozmezí let 2021–2023. Dopřejte si přehlídku toho nejlepšího, co v olomouckém regionu vzniklo za poslední dva roky. Jaké počiny pustili do finále členové letošní odborné komise – hlavní architektka Litomyšle Zdenka Vydrová, ředitel památkového ústavu v Olomouci František Chupík či vedoucí Útvaru hlavního architekta Jana Křenková a další? Kdo bude laureátem? Po slavnostním předání cen bude následovat afterparty.
so 30. 9. | 17:00 | Červený kostel, Bezručova 3
BOD-LINIE-KONSTRUKCE O kresbách jezuitského kostela v Olomouci ze 17. a 18. století a o tom, co všechno mohlo stát na místě kostela Panny Marie Sněžné s historikem umění Pavlem Šopákem. Objevná přednáška se vrací ke studii olomouckého historika architektury Václava Richtra, který v roce 1949 otiskl části kreseb jezuitského kostela v Olomouci. Ne všechny kresby byly tehdy publikovány a s tehdejšími znalostmi problematiky nebyl Václav Richter schopen upozornit na všechny souvislosti a odhalit spojitosti se soudobou italskou a rakouskou architekturou. Vraťme se proto ke konvolutu kreseb uložených v Moravském zemském archivu v Brně, s nadějí, že pohled po více než sedmdesáti letech prozradí víc…
ne 1. 10. | 17:00 | Molitorova knihovna, Kosinova 7
Pamatujete si ještě fontánovou alej, letní čítárnu nebo minigolf? A co třeba labutí jezírko, ptačí voliéru, mléčný pavilon nebo březový altán? Nebo dokonce židovský hřbitov? Procházka po zákoutích Smetanových sadů se zaměří zejména na zaniklé objekty z dvousetleté historie parku. Provází Jan Jeništa.
Sraz ve čtvrtek 24. 8. 2023 v 17:00 na začátku hlavní aleje v Havlíčkově ulici.
