Rubrika: Témata

Pavel Zatloukal: Mrakodrap na Šantovce? Necitlivá stavba, která tam nepatří

Celý rozhovor profesora Pavla Zatloukala s Danielou Tauberovou, který vyšel v Olomouckém deníku 5.ledna 2013.

Třetí „mrakodrap“ by mohl v roce 2015 „ozdobit“ panorama Olomouce. Odvážný projekt z pera britské architektonické kanceláře Benoy se postupně rýsuje na prahu historického jádra v budoucí moderní čtvrti Šantovka. Odvážný? Podle profesora Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc a odborníka na architekturu 18. – 20. století, projev necitlivosti vůči historickému jádru Olomouce a důkaz upřednostňování lokálních a osobních zájmů nad hodnotami mnohem vyššími.

Co projektu, zejména představené výškové stavbě, vytýkáte? Proč vám vadí?

Vytýkám jí zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu. Jde o spor v podstatě ideologický, a kdybych ho měl velmi zjednodušit, tak např. známý spor Klaus versus Havel.

Moderní stavba vyvolává emoce, přirozené pro architektonické počiny, a už pár dní rozděluje Olomoučany na ty, kteří odmítají další věžák a na druhé rozplývající se nad zeštíhlujícím vertikálním dělením „zaoblené sochy“..

Architektura a tím méně urbanismus nejsou politikou, kde mohou rozhodovat referenda. Na to jsou to příliš mnohovrstevnaté a složité, odborné problémy a politici k jejich řešení mají odborné zázemí. Pokud se to řeší na základě povrchní medializace, leckdy to sklouzne do prestižní roviny typu kdo s koho, místo aby se v celém složitém procesu uvažování a rozhodování setkávaly věcné argumenty. I my jsme v našem rozhovoru samozřejmě schopni tuto věc posuzovat pouze letmo. Chtěl bych proto především apelovat na uvážlivost a pokoru, protože i z hlediska olomouckého panoramatu toho bylo zničeno už příliš.

Když zmiňujete urbanismus: kritici mrakodrapů v Olomouci poukazují na jakýsi chaos, na destrukci panoramatu.

Stávající výškové budovy, zejména tato, která už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

Jenže dva mrakodrapy už stojí, tak proč nepřidat další, dokud to ještě územní plán města povoluje…

To, že v Olomouci tyto stavby vyrostly, byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku. Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

I v případě představeného výškového objektu Šantovky?

Obávám se bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří. A dovolávat se příkladu Londýna, kde byla část City válečným bombardováním prakticky smetena ze zemského povrchu – jak to dělají projektant a developer olomoucké stavby – není na místě. Navíc se sice centrum Londýna ježí výškovými i jinými novostavbami, ale opravdu kvalitních tam mnoho nenajdete.

Hovoříte o chaosu, o destrukci panoramatu historického města. Chybí vize, pokora? Kde je chyba?

Nepochybně v arbitrovi, jímž je radnice. Myslím si, že současná radnice dokázala hodně dobrého, ale kdybych si mohl dovolit něco doporučit, pak vytvoření silného, kvalitně obsazeného a prestižního úřadu hlavního architekta, který by v otázkách, kterými se tady probíráme, vytvářel erudovaného partnera radním a zastupitelům. A možná i větší zapojení univerzity s jejími uměnovědci, filozofy.

Jako bych už slyšela reakce, jak jste konzervativní…

To je matení pojmů. Co je konzervativního na tom, chránit historické jádro? A opačně, co je pokrokového na tom, kazit panorama města?

Dovolím si poznamenat, že pokrokovost jste prokázal prosazováním ambiciózního projektu SEFO.. Pane profesore, můžete zmínit konkrétní, učebnicový příklad citlivého přístupu k umísťování výškových staveb v historickém městě s výjimečnou památkovou rezervací?

Obecně je uznávaný příklad Paříže. Srovnáváme samozřejmě nesrovnatelné (desetimilionovou metropoli se stotisícovou Olomoucí), ale také v Paříži vyšli investorům vstříc a dali jim celou čtvrť La Défense (pozn. red. obchodní a byznys čtvrt plná mrakodrapů a moderních staveb ležící severozápadně od centra města), vzdálenou od historického jádra, která navíc rozvíjí jeden ze základních urbanistických prvků jejich města – osu, kterou začal budovat již Napoleon. Všechno je v rámci této logiky a řádu.

Na okraji Starého Města v Praze by asi taky mrakodrap neprošel…

Ano, vezměme si, jak dlouze se diskutuje o pražském panoramatu v případě výškových budov ovšem až za Nuselským mostem. A v Olomouci se bavíme o hraně historického jádra.

Jde o obchodní centrum, ale jeho podoba rozhodně významně přesahuje známé hloupé, plechové krabice uprostřed rozlehlých parkovacích ploch, kde lidé tráví stále více času..

Nevím, nebyl bych tak optimistický, možná bude jen provedení luxusnější.

Jenže takový je bohužel trend dnešní doby: lidé vyjedou do obchodního centra a tráví tam víkend. Ateliér Benoy jim k tomu nabízí kromě kaváren, restaurací, zeleň, procházku..

Dostáváme se k dalšímu problému. Máme krásné historické jádro, proč se nemůže něco takového odehrávat v něm? Pokud se na Šantovku podíváme z tohoto hlediska, pak se obávám, že „vyluxuje“ zbytek obchodů z historického jádra. To se potom může proměnit v mrtvou zónou, v lepším případě s bazary, která začne znovu chátrat…

Obchodní centrum projektované ateliérem Benoy, které stojí v Singapuru, získalo mezinárodní uznání a před dvěma roky ocenění nejlepší nákupní centrum Asie. Sice jsem ho neviděla na vlastní oči, když jsem tam byla, ještě nestálo, ale mně osobně se velmi líbí.

Olomouc není Singapur, tak jako Singapur není Olomoucí. Nebo měly by být?

Rozhodně ne. I když tak čisto jako je tam…Pane profesore, slyšela jsem kritiku i v souvislosti s umístěním projektu do záplavové zóny. Jaký je váš pohled v této souvislosti?

Po panoramatu je to druhá zásadní věc, v níž vidím rozpor. Niva řeky Moravy byla vždy určující z hlediska toho, kde a jak by se mělo v Olomouci stavět ve vztahu města k příměstské krajině, vodním tokům, zeleni. Tento pás měl být zastavěn co nejméně. Všechny povodně ukázaly, že se na tom i tady velmi prohřešujeme a příroda nám to čas od času vrací. Počítaly s tím i regulační poválečné plány, ostrov Šatovky měl být po vymístění průmyslu prakticky bez zástavby. V padesátých, šedesátých letech se tam počítalo pouze s budovou filharmonie.

Když jste pohlédl do minulosti, jako odborník na architekturu 19. a 20.století, vzpomenete nešetrný zásah, který panorama Olomouce přetvořil?

S panoramatem se v Olomouci v posledních stopadesáti letech nezacházelo šetrně. Na konci 19. století, když padla Hradská brána (na místě dnešního hotelu Palác) zaniklo například kvůli čtyřem blokům nových činžáků jedinečné panorama Olomouckého hradu s katedrálou a přilehlou částí až k arcibiskupské rezidenci, tyčící se na skalách a hradbách vysoko nad řekou. Ovšem tehdy nebyla k dispozici jiná staveniště, protože pevnost ještě nebyla zrušena.

A samotné místo, dnes nazývané Šantovka, jaký byl jeho vývoj a přístup dřívějších urbanistů?

Po zrušení pevnosti se k tomuto místu – měli bychom říkat ostrovu na Moravě – vyjadřovali specialisté zajímavě. Například autor regulačního plánu města z roku 1894 Camillo Sitte, na něhož se někteří, kteří obhajují aktuální projekt a výškové budovy, odvolávají, navrhoval na ostrově pouze osm stavenišť pro vily.

Jak se v té době stavěli k regulaci a ochraně centra města?

Jedinečnost a velikost Sitteho projektu nové Olomouce spočívala v tom, že respektoval strukturu starého města, až na maličkosti ho zachovával, nezasahoval do něj. To, co navrhoval na nových pozemcích kolem, naopak přizpůsoboval jeho rukopisu.

Můžete přiblížit, jak se území vyústění třídy Kosmonautů řešilo v minulém století?

Řešilo se už za první republiky. V prostoru takzvaného starého autobusového nádraží a tržnice měl vyrůst komplex úředních budov, jak státních, tak městských. Jako dominanta a pohledové zakončení nové třídy od nádraží byla předepsána subtilní věž vysoká asi 40 metrů. V soutěži zvítězil projekt, který počítal s věží ještě menší, ale válka zabránila dokončení celého záměru.

 

 

Po válce to vypadalo jak?

Když se připravoval nový regulační plán dnešní třídy Kosmonautů, byl již bez výškové budovy. Před mostem přes hlavní tok řeky se mělo příchozím od nádraží široce rozevřít nejkrásnější panorama Olomouce od jihovýchodu. Dnes je již z větší části ztracené.

Na místě Šantovky stála kdysi úspěšná fabrika, která ustoupila moderní čtvrti a byla srovnána se zemí. Šlo o kvalitní stavby?

A to je další věc, která mě mrzí. V Ostravě-Vítkovicích se uskutečňuje velkorysá rekonverze obrovského průmyslového areálu pro kulturní účely. Vynořuje se něco neopakovatelného v symbióze starého a moderního. Proč to v Ostravě jde a v Olomouci ne?

Nevím.

Část zástavby Milozávodů, která byla kvůli nové výstavbě úplně smetena, byla zajímavá a kvalitní. Heikornovi v meziválečné době spolupracovali s talentovanými zahraničními i zdejšími projektanty. Postavili pro ně velmi adaptabilní, otevřené haly. Domnívám se, že alespoň něco z toho bylo možné do dnešního areálu zapojit. Možnost rekonverze Mila ostatně prokázaly studie vedené profesorkou Zemánkovou z brněnské Fakulty architektury.

Jednodušší je bourat.

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si totiž uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.

Prior: Rub a líc

Finále rekonstrukce obchodního domu Prior a jeho konverze na soudobé komerční prostory, respektive architektonické ztvárnění jeho bezprostředního okolí, zcela zjevně odhalilo nepřipravenost a nezralost olomoucké veřejné správy v oblasti péče o veřejný prostor.

Zamysleme se nad celým příběhem neutrálním způsobem, pokud je to možné, a rozdělme pro tento účel problematiku do tří vrstev: interiér, schránka a exteriér. Tyto vrstvy se od sebe navzájem liší především z hlediska majetkoprávních vztahů. Interiér jako složka zcela soukromá, schránka, lépe řečeno fasáda, jako společné téma soukromého a veřejného sektoru, a nakonec exteriér jako svrchovaně veřejný prostor.

Interiér: známka 1

Snad jen u této vrstvy lze mluvit jednoznačné pozitivně. Zastaralý vnitřní prostor (ať z hlediska výtvarného, technického nebo funkčního) byl již nevyhovující a jeho radikální přestavba na soudobou obchodní galerii byla jediným možným řešením. Obrovský zájem zákazníků v prvních dnech od otevření galerie také jednoznačně vyvrací obecně šířený mýtus (v tomto případě spíše virus), že nejlépe by bylo bez Prioru, a naopak potvrzuje, že toto místo je pro maloobchodní dům ideální. Neruší historické náměstí jako v jiných městech, ale nachází se v jeho bezprostřední blízkosti a navazuje na kapacitní uzly městské hromadné dopravy. Zdánlivý konflikt, zde avšak spíše souhra prostorů duchovního a komerčního rázu (gotický chrám a chrám konzumu), je z urbanistického hlediska rovněž žádoucí. Toto „soužití“ je ostatně známo již od starověku. Jediným rizikem generální rekonstrukce Prioru je její ekonomická úspěšnost, neboli schopnost prodejců „uživit“ formou nájmu amortizaci dluhu z vyvolané investice. Toto riziko však leží pouze na bedrech majitele.
Pokud by se podobně adaptovaly obchodní prostory rozlohou jen o málo menší (v okolních ulicích 28. října, Riegerova, Pavelčákova), dojdeme k příjemnému zjištění, že centrum města je schopno být v jistém smyslu „hypermarketem“ s jednoznačnou devízou – autentickým veřejným prostorem. Horní náměstí a přilehlé obchodní ulice jsou ostatně svou rozlohou více méně shodné s hypermarkety Olympia či Globus a jejich parkovišti a je mylné se domnívat, že toho v nich pěšky nachodíme méně.

Schránka: známka 3

Slýcháme, že starý Prior byl betonový a škaredý, zatímco ten nový má být skleněný a krásný. Co za těmito zobecněními vězí? Poměr betonových a skleněných ploch zůstal téměř stejný. Trvanlivý, skutečný beton nahradila jeho imitace – jednorázová stěrka nanesená na dřevoštěpkových deskách. Stačí na ně poklepat a každý odhalí „kašírku“ současného fasádního prvku. Plastičnost někdejších fasád se stejně lacině a plošně vepisuje do pruhů pískovaného skla. Lze podobné citace považovat za moderní architekturu? Vytvoříme ji pouhým odkazem na zrcadlivé plochy skel, v nichž se má zračit okolní historická zástavba?
Budova starého Prioru od architekta Melichara byla ukázkou takzvané brutalistické architektury a na svou dobu nezvykle dobře zvládla těžký úkol soudobé architektury – totiž vypořádat se s historickým kontextem. Roky jí navíc dodaly patinu, která tyto její kvality jen umocnila. Je třeba zdůraznit, že vnější „zaplivanost“ a „omšelost“ Prioru v jeho posledním období byla mnohem spíše důsledkem absence řádné, či dokonce jakékoli údržby, než vlastností ve své podstatě zajímavé, funkční a esteticky platné architektury. Současná naleštěná fasáda s momentem stáří jen sotva počítá, chce být dokonalá na věky, ale už teď má spoustu nedostatků v detailech – kompozičních, provozních i technologických, které efekt luxusu poněkud maří. Úlitba starší architektuře v podobě kusu zachované fasády – ovšem pečlivě ukrytá na straně temné Úzké uličky – dokládá nevyzrálost a nejistotu takového gesta.

Exteriér: známka 5

Zde se nacházíme zcela v prostoru a právu veřejném. Hned několik složek, nebo skoro všechny, v ochraně zájmů veřejnosti zcela selhaly.
Poprvé v roce 2009, kdy zastupitelstvo města na svém zasedání změnilo regulační plán č. VII, který omezoval soukromé právo majitele obchodního domu v oblasti podloubí coby veřejného prostoru, zejména s ohledem na úzký dopravní profil v ulici 8. května a potřebu zachování normových hodnot pro plochu silně zatížené zastávky tramvaje. Zrušením této regulace tak veřejnost, respektive úřady, které veřejnost zastupují, ztratily téměř jakýkoliv vliv na ochranu podloubí a navazujících veřejných prostor.
Údiv vzbuzuje skutečnost, že stavební úřad, respektive oddělení správy pozemních komunikací povolilo zastavění prostoru v místě severovýchodního nároží až bezprostředně k tramvajovým kolejím. Vzhledem k velkému zatížení pěší dopravou tak vzniklo velmi nebezpečné místo. Dramaticky se zmenšila plocha vytížené tramvajové zastávky, která zároveň slouží i jako pěší koridor a nesplňuje tak předepsané normy.
Radnicí proklamovaná starost o kvalitní a široký dopravní prostor v jiných projektech na území města tak ztrácí důvěryhodnost. Těžko pochopitelná je role primátora města Martina Novotného, který podle důvodové zprávy z jednání zastupitelstva a článku v Olomouckém deníku během listopadu 2009 silně hájil zachování podloubí z hlediska veřejných zájmů. V tomto období se také Rada města Olomouce shodla na požadavku, aby bylo garantováno zachování podloubí u tramvajové zastávky v ulici 8. května a doporučila zastupitelstvu takto upravený návrh změny regulačního plánu schválit. Stejná důvodová zpráva však hned v dalším odstavci uvádí, že během prosincového soukromého jednání primátora s majitelem obchodního domu došlo ke změně názoru primátora a zastupitelstvu bylo doporučeno ochranu podloubí zrušit.
Proti zrušení hlasoval jediný člen zastupitelstva, Prof. František Mezihorák, navzdory tomu, že 60% občanů (1597) v anketě Olomouckého deníku požadovalo zachování podloubí.
Je překvapivé, že na výzvu k vyjádření ke změně regulačního plánu, tedy zrušení podloubí, nereagovalo oddělení státní správy na úseku pozemních komunikací nebo dokonce, že nebyl k reakci vyzván dopravní odbor, který zajišťuje provoz městské hromadné dopravy.
Rovněž je stěží pochopitelné nedodržení normy pro výšku nástupní hrany tramvajové zastávky v rámci bezbariérové a komfortní dopravy. O to víc, že by zvýšením této hrany (a tím celého chodníku přiléhajícího k severní fasádě stavby) bylo vyřešeno další úskalí tohoto místa, kterým je schod ve vstupu do obchodních prostor. Není-li porušením normy, pak zcela jistě odporuje principům současného urbanismu, jenž velmi úzkostlivě dbá na bezbariérovost vstupů do prostorů pro veřejnost. Stavět schody na rovině, tam, kde nikdy nebyly a vytvářet tak nové bariéry, je chyba, která se opakuje také v prostoru navazujícím na vyústění tramvajové zastávky, na nové a umělé hranici Mořického náměstí.

Současný městotvorný urbanismus přikládá velkou váhu počtu vchodů v úrovni parteru, který odpovídá středověké parcelaci, což znamená, že šířky fasád, respektive vchodů jsou v rozmezí 6 – 10 metrů. Četnost vchodů má příznivý vliv na množství aktivit v přilehlých ulicích. Během užívání Prioru tak spontánně vzniklo několik samostatných vstupů či otevřených provozů po celém obvodu obchodního domu, a to dokonce v Úzké ulici. Přestavba Prioru tento trend násilně zrušila a počet vstupů citelně omezila. Navíc, kavárna z Mořického náměstí je přístupná s bariérou několika schodů, vstup z ulice 8.května je podmíněn propletením se kolem nabízeného zboží firmy H&M a ulice Úzká byla urbanisticky zcela degradována, což má negativní vliv na provozy v sousedních nemovitostech. Přitom skrývala obrovský potenciál úzké trhovní ulice spojující Moř. náměstí a pěší koridor 28.října.
Problematické se jeví i řešení zásobování Prioru. Na první pohled je patrné, že se zásobovací prostor nerozšířil, a že jeho extenzivní betonové ohraničení naopak „ukouslo“ další kus veřejného prostranství, zde navíc „zatíženého“ vysokou cenou historickou. Betonový přístavek narušuje architektonickou hodnotu Mořického náměstí, zmenšuje jeho plochu a pravděpodobně i komplikuje samotnou logistiku, neboť zásobovací vozy musí z ulice 8. května do „rukávu“ couvat a vážně proto ohrožují již tak omezované chodce a tramvajový provoz. Alternativou k tomuto tvrdému, k historickému kontextu i veřejnosti arogantnímu řešení, by bylo zachování celého původního otevřeného prostoru bez bariér, s možností otáčení či jednorázového průjezdu zásobovacích vozů na plochách odlišených jen jinou texturou dlažby.
Doufejme, že plocha, o niž bylo Mořické náměstí stavbou betonové zídky a schůdků ochuzeno, nezůstane navždycky neoficiálním parkovištěm, které již automobilisté rychle a rádi přijali. Pro člověka-chodce tu však žádný prostor nezbývá.
Z hlediska veřejného prostranství je rekonstrukce Prioru dalším z příkladů špatně provedené kooperace soukromého a veřejného sektoru a důkazem, že kvalitní rekonstrukci veřejného prostoru musí předcházet nejen důkladná diskuse o povaze prostoru, ale především řádná architektonická soutěž. Politická reprezentace podlehla líbeznému vábení soukromého investora slibujícího zahrnout do své rekonstrukce i opravu důležitého veřejného prostranství, výměnou za maximalizaci prodejní plochy obchodního domu. Výsledkem je však tristní, hluboce podprůměrná a degradující podoba Mořického náměstí, která není přívětivá k žádnému z jeho potenciálních uživatelů. Banální betonová zeď zásobovacího rukávu se tak možná stane jakousi olomouckou „zdí nářků“, na níž budou moci nikým nevolení občané nespoutaně lkát své litanie nad ubohostí doby, která konzum nahradila větším konzumem a průměrnost banalitou.

 

Martina Mertová, historička architektury

Petr Daněk, urbanista

Alexandr Jeništa, překladatel a dramaturg

Mrakodrap Šantovka představen

V úterý 11. prosince 2012 byla v přízemí nové Přírodovědecké fakulty UP otevřena výstava prezentující průřez dílem londýnského ateliéru Benoy, sestávající většinou z administrativních a komerčních budov realizovaných po celém světě. Mezi nimi představil architekt Robert Bishop i návrh kontroverzní třetí výškové stavby v lokalitě tzv. Šantovky. Prezentace se  zúčastnili představitelé developerské společnosti v čele s Richardem Morávkem, primátor města Olomouce Martin Novotný, zástupci olomoucké podnikatelské sféry a veřejnost v celkovém počtu asi 40 osob. Přítomní byli ujištěni, že proponovaná stavba bude mít nejen světovou úroveň, ale kromě možnosti pohlédnout vzhůru k nebesům přinese městu i nové bytové a administrativní plochy. Problematikou bezprostřední blízkosti druhé největší městské památkové rezervace, ani dopadem na siluetu či panorama unikátního centra historické Olomouce se prezentace nezabývá, vizualizace nenabídly žádné zakomponování výškové stavby do panoramatu města. Detaily jsme se mohli snad dozvědět na předcházející soukromé prezentaci v hotelu Alley, odkud však byli zástupci našeho sdružení vykázáni pořadateli – jmenovitě Pavlem Vysloužilem ze společnosti Consultants, vydávající olomoucké Radniční listy a Jurajem Aláčem, tiskovým mluvčím Galerie Šantovka.

Případem se budeme nadále zabývat.

Mrakodrap Šantovka – přísně tajné!

Dnes ve 13.30 začala dlouho očekávaná tisková konference s představením třetí výškové stavby v lokalitě Šantovka.  Členové sdružení Za krásnou Olomouc se o jejím konání dozvěděli dvě hodiny před jejím začátkem. Již před zahájením jsme však byli důrazně požádáni tiskovým mluvčím Jurajem Aláčem o opuštění soukromé akce vyhrazené pouze pro novináře.

Připravujeme podrobnosti …