Měsíc: Květen 2013

Sdružení Za krásnou Olomouc poskytuje prostor architektu Janu Šépkovi. V reakci na poslední události kolem osvětlení Horního náměstí nám jeden z autorů původní koncepce jeho obnovy poslal následující zevrubné shrnutí celé kauzy, včetně návrhu jejího řešení.

Úpravou ploch Horního náměstí v Olomouci se dnes díky nové kauze s osvětlením zabývám s přestávkami 18 let – tedy od roku 1995, kdy jsme společně s kolegou Hájkem a Hláskem vyhráli ve veřejné architektonické soutěži. Tato snaha po naplnění původních představ dosáhla tedy tento rok plnoletosti.
Když jsme přemýšleli o koncepci celého náměstí, procházeli jsme řadu kreseb a obrazů, které náměstí popisovaly jako reprezentační salón města. Jedním z nejznámějších výjevů je obraz „Vjezd kardinála Ferdinanda Troyera do Olomouce“, který dobře dokládá celkový smysl náměstí.
Z těchto výjevů se zrodila naše idea, kdy náměstí chápeme jako pomyslnou divadelní scénu s kašnami, sloupem, centrální radnicí v prostoru a kulisou budov v pozadí. Na tomto městském jevišti se odehrávaly slavnostní průvody, popravy nebo jiné významné či bezvýznamné události za přítomnosti širokého obecenstva. My jsme se v našem obrazu pokusili navrátit náměstí podobu reprezentačního salónu města. Vyspravená a sflikovaná dlažba nám připadala zajímavá, je v ní zaznamenán čas. Začali jsme tedy o dlažbě uvažovat jako o vyspravovaném koberci obývacího pokoje velkého domu – města. Všechna pole dlažby byla přesně zaměřena včetně plomb po výkopech. I tato pole, která pro někoho znamenala estetický kaz v koberci, byla navrácena na své místo. Nešlo nám o to rozlišovat, které pole je kvalitnější, které je naopak špatné. Pokud se začne estetizovat, pak nelze přesně stanovit hranici. Na náměstí se vrátil obraz všech polí tak, jak byl, i za použití dlažby z jiných ulic, jejichž patina odpovídala dlažbě na náměstí. Výsledný obraz právě díky použití staré dlažby, která se nedá napodobit novým materiálem, působí celistvě.

K této představě jsme přidali i mobiliář. Lavička a lampa jsou zásadními prvky mobiliáře, které svým designem také vycházející z představy náměstí jako salónu nebo pokoje města, a proto byly navrženy v takřka interiérovém duchu. Po výhře v soutěži jsme si na tyto dva prvky nechali vyrobit modely v menším měřítku, které mám dodnes v kanceláři.
Realizovaná lavička je se svou předlohou v zásadě totožná. Model lampy měl větší odrazný širm, který se díky podrobnější práci s odborníky a zkouškám nakonec zmenšil. Dokončená studie byla ještě na koci roku 1995 prezentována a předána radním, kteří ji schválili. V průběhu práce na projektu pro stavební povolení jsme usilovně hledali firmu, která by byla schopna na atypickou lampu získat všechna potřebná dobrozdání. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme byli nuceni do projektu zakomponovat standardně vyráběnou lampu s atesty. Z nabízených produktů se nám nejvíce zamlouval jednoduchý sloup od firmy Thorn.
Pro vysvětlení skutečného stavu osvětlení, které se dnes na náměstí nachází, je nutné si připomenout celkový průběh stavby. Stavba náměstí začala v roce 1997, kdy se připravovalo podloží pro novou pokládku původní dlažby, a začalo se s rekonstrukcí některých sítí. Nicméně hned v létě byly úpravy zastaveny kvůli  povodním, které Olomouc postihly. Následně se také v komunálních volbách vyměnilo téměř celé složení radnice. Nová radnice ale nechala projekt úprav náměstí pokračovat dál. Až do roku 2000, kdy se na náměstí ocitly vyrobené prototypy mobiliáře (lampa, lavička, stojan na kola, odpadkový koš a parkovací bod), se standardně pokračovalo v pracích podle projektu.

Naším záměrem bylo vyzkoušet si na prototypech jejich funkčnost a dořešit detaily. Radnice vnímala umístění prototypů na náměstí jiným způsobem a postavila diskuzi o prototypech do polohy „chceme – nechceme“. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že tvar i koncepce mobiliáře byly dávno schváleny a jsou součástí celkového výtvarného záměru. Rozpoutala se živá diskuse mezi nejširší veřejností i v médiích, což vedlo až k tomu, že radnice vypsala lidové referendum o podobě Horního náměstí. Dotazník byl rozeslán všem Olomoučanům, kteří měli odpovídat na otázky typu: Jak má být široká spára mezi dlažbou? a) 1cm, b) 2cm, c) 3cm, d) 4cm. Do jakého lože má být dlažba kladena? a) do písku, b) do betonu. Jaká má být na náměstí instalována lampa veřejného osvětlení? a) podle projektu, b) historizující, c) jiná. Má být lavička a odpadkový koš pevně kotven k dlažbě? a) ano, b) ne. A řada dalších asi deseti otázek, na které nemůže rozumně odpovědět nikdo, kdo není zrovna odborníkem na danou problematiku. Anketa měla obrovskou odezvu, bohužel výsledky hlasování publika nebyly nikdy zveřejněny a zlí jazykové tvrdí, že se dokonce ztratily. V tuto chvíli sehrál velmi důležitou roli profesor Pavel Zatloukal, otec celé akce a také předseda soutěžní poroty, která náš návrh vybrala. Oslovil kolem 40 odborníků, kteří se na téma Horní náměstí denně vyjadřovali v Mladé frontě. Více jak měsíc tak byly vedle sebe na celé straně otištěny názory odborníků a laiků. Díky fundovanému vysvětlování stále přibývaly kladné reakce místních občanů a projekt získával stále větší pochopení a podporu. Určitě je skvělé, že se v těžké situaci za vás někdo postaví, v Čechách to totiž nebývá zvykem. Nezávislý garant by měl být u každé větší státní zakázky od začátku.

Když už se zdálo, že je vše zažehnáno, ozvali se pražští památkáři – „ Moderní mobiliář a lampy se širmem na náměstí rozhodně nebudou.“ Pražští památkáři začali na náměstí prosazovat historizující podobu lamp, která se ale na náměstí již téměř tři čtvrtě století nevyskytovala a nenajdete ji v celé památkové rezervaci. Funkční prototyp naší lampy se širmem se připravoval v Praze zhruba rok před prezentací na náměstí. Firmě, která nesla veškeré záruky na atypický výrobek lampy, se podařilo vyřešit všechny funkční nedostatky původního, trochu naivního návrhu. Lampa podstoupila světelné zkoušky a kvůli zátěži větrem také zkoušku ve větrném tunelu. Ve všem nakonec obstála, kromě estetických představ pražských památkářů, potažmo ministerstva kultury, které začalo být přesvědčeno, že mělo úpravy na náměstí také posuzovat. V tuto chvíli opravdu hrozilo, že na náměstí budou muset být instalovány historizující kandelábry. Zachránilo nás vydané stavební povolení, které bylo v tu dobu již nenapadnutelné, neboť vypršela lhůta tří let, ve které se mohly příslušné orgány k projektové dokumentaci vyjadřovat. Vzhledem k těmto komplikacím byly nakonec realizovány lampy Thorn, neboť byly uvedeny ve schváleném projektu a město po poradě s právníky a s námi zvolilo jediný možný postup – opřít se o stavební povolení, které bylo nenapadnutelné. Ale ani po nainstalování lamp Thorn problémy neskončily. Stavební firma dodala lampy o 70 cm kratší, než byly navrženy v projektu.

To mělo za následek úbytek rovnoměrnosti světla. Město si od několika nezávislých odborníků nechalo přeměřit hodnoty intenzity světla na ploše náměstí. Na světelnou zkoušku se v noci sešlo na náměstí stovky lidí, včetně televize. Z předběžné zkoušky se stala estráda. „Pojďte blíž k lampě, ať na sebe vidíme“, zahájil zkoušku primátor, „Lidé mají pocit, že na náměstí panuje tma“, „V Olomouci se nepovedlo nové osvětlení“ – následně referovala média. Změna intenzity osvětlení náměstí byla velká. Původně totiž byly na náměstí lampy, které se používají na nasvětlení rychlostních komunikací nebo na osvětlení stadiónů. Nebyl nasvětlen prostor, ale plocha. Náš návrh počítal s tím, že bude plocha náměstí světelně potlačena a naopak vypíchnuty dominanty. Je to vlastně scénografický přístup jako v divadle nebo při instalaci v galerii, kdy necháte vyniknout vystavené prvky.
Odborníci samozřejmě naměřili málo světla, a začala nová veřejná diskuse na téma hodně nebo málo světla. Díky tomu, že je náměstí pěší zónou, nepodléhá žádným striktním předpisům, které by přesně stanovovaly hladinu osvětlení. Šlo tedy ryze o pocitovou záležitost. Radnice se po všech peripetiích s náměstím již nechtěla dohadovat o to, zda někam přidat dvě nebo tři lampy. Nechtěla se ale také už hádat s námi. Chtěla mít stavbu za sebou a osvětlení ponechala tak, jak bylo – s kratšími lampami.

Náměstí bylo hotovo, křik pomalu utichal, město se s náměstím začalo smiřovat, opravilo sloup a kašny, soubor doplnilo o sedmou Ariónovu kašnu. Začalo se znovu dostávat do svého pomalého hanáckého tempa. Rok po kolaudaci získalo náměstí několik ocenění včetně zahraničního Piranesiho čestného uznání. Otázkou zůstává, zda je náměstí stále tím velkým pokojem (salónem) nebo scénou, kterou jsme při našem návrhu měli v představách? Horní náměstí plní pro valnou většinu obyvatel funkci ryze pragmatickou, což jest jako průchod nebo prostor pro nákup v obchodech, nikoli jako místo setkávání a relaxace.

Veřejná diskuse a polemika posunula vnímání Horního náměstí ještě do jiné roviny, než na jakou byli místní obyvatelé zvyklí. Bylo to patrné na chuti, s jakou se chtěl každý k naší práci vyjádřit. A to je určitě dobře. Lidé začali vnímat jiným způsobem dlažbu, osvětlení i mobiliář. Pro některé již nebylo jen tím průchodem, na který byly zvyklí. Město může svojí aktivitou inspirovat k využití svých veřejný prostor a zatraktivnit je. Cítíme tu vůli k bytí – městský prostor, kde tryskají fontány, kde se může chlapec setkat s dívkou, kde může město ubytovávat a bavit významné hosty, nebo kde by se jen mohla scházet společnost.
A co dál? Scéna olomouckého náměstí je hotova. Zbývá doplnit to nejpodstatnější – dobrý program. O náměstí se musí někdo starat. Je potřeba vytvořit kultivovanou náplň ve formě koncertů, divadelních představení, promítání filmů, výstav pod širým nebem a dalších aktivit, která by náměstí vrátila jeho reprezentační polohu.
Dnes by bylo možné pokusit se na náměstí realizovat původně navržené lampy – alespoň taková byla poslední dohoda se zástupci radnice. Jsme připraveni na tuto dohodu navázat a komunikovat o možnostech s vedením města. Horní náměstí je potřeba dokončit v intencích původního konceptu, aby byl zachován hlubší smysl celé úpravy. Na základě této dohody s městem o společném řešení problematiky osvětlení jsme si proto nechali zpracovat i studii, která ukázala, že by lampy s nepřímým osvětlením dávaly dvojnásobnou intenzitu světla, než ty stávající. Se zástupci města jsme byli za jedno i v tom, že Horní a Dolní náměstí mají jiné pojetí, atmosféru i mobiliář, neboť Horní náměstí bylo vždy reprezentačním prostorem, zatímco na Dolním náměstí byla umístěna tržnice. S tímto zhodnocením jsme se před lety rozcházeli ve shodě.

Vzhledem ke komplikovanosti celé kauzy a možná i délce trvání je řada údajů kolem stávající podoby lamp zkreslena. Důvodem k neumístění námi zamýšlené lampy na náměstí tedy nebyla nevole tehdejšího vedení města, ani místních občanů, jak se chybně uvádí, ale odlišný názor pražských památkářů. Domnívám se, že by se v takto mimořádném prostoru, jakým bezesporu Horní náměstí je, mělo navrhovat vše s patřičným konceptem a přistupovat s maximální péčí i k detailům. Předpokládám, že by se o podobě osvětlení měla vést diskuse především s odborníky na osvětlení a s architekty. Doufám, že se snad podaří brát náš obor vážně a respektovat hodnotu vytvořeného díla. V jiném případě by to byla prohra nejen naše, ale i města.

Spor o rekonstrukci Horního náměstí v Olomouci pod mediálním drobnohledem  Drama o čtyřech dějstvích

Se souhlasem autorky otiskujeme článek z časopisu ERA21 (2004, č. 5, s. 69-72), který před devíti lety věcně shrnul události a debatu kolem rekonstrukce Horního náměstí v rozmezí let 1995-2004. Mnozí už si nepamatují přesně, jak se na náměstí ocitly současné lampy a jak vášnivá diskuse tomu předcházela. Během deseti let se vnímání prostoru Horního náměstí proměnilo. Máme ještě vůbec pocit, že je na něm tma? A pokud ano, není teď ta správná chvíle vrátit se k původní koncepci autorů rekonstrukce? Subtilní design lamp s odraženým světlem dnes zdobí nejedno historické náměstí. Co se před patnácti lety zdálo v Olomouci nemožným, jinde sklízí pozitivní ohlas.

Poselství článku o tom, že architekt, jakožto autor koncepce obnovy veřejného prostranství, by měl mít možnost dotáhnout svoji práci do cíle, je dle našeho soudu stále platná. V tomto případě pro to mluví nejen mezinárodní ocenění, ale i pozice autorů původního architektonického řešení Horního náměstí na české a zahraniční scéně.

Text Simony Juračkové správně vystihuje to podstatné z tvorby města. Hodnotí práci s veřejným prostorem fyzickým (náměstí, po němž chodíme; prostor mezi domy, jenž užíváme) i duchovním (veřejná debata, úloha politiků a médií).

 

Dvě ústřední olomoucká náměstí se jmenují Horní a Dolní a leží hned vedle sebe. Na ploše prvního z nich byla před třemi lety (2001, pozn. ZKO) dokončena zdařilá re­konstrukce (Petr Hájek, Jaroslav Hlásek, Jan Šép­ka), to druhé na obnovu zatím čeká. Za prostor Horního náměstí by se nemusela stydět žádná ev­ropská metropole; jeho povrch tvoří rozlehlá a při­tom členitá dlážděná plocha, která spolu s moder­ním mobiliářem vytváří harmonicky celek. Nedávno restaurovaný sloup Nejsvětější trojice a podsvíce­né kašny pak celkový pozitivní dojem ještě umoc­ňují. Navazující Dolní náměstí je oproti tomu vyba­veno dvěma kašnami bez vody, rezavějícími plechovými koši, několika typy pouličních lamp osa­zených zhruba před třiceti lety, dlažbou, jejíž nerov­nost běžně přesahuje deset centimetrů, změtí aut a dopravních značek a betonovými květináči se skomírající zelení. Centrální ploše pak dominuje něko­likastupňové dřevěné pódium letní restaurace.

Prolog

Na začátku roku 1995 vypsala olomoucká radni­ce výběrové řízení na úpravu dláždění, způsob osvětlení a vyřešení drobné dílčí architektury. V soutěži zvítězila trojice architektů Petr Hájek – Jaroslav Hlásek – Jan Šépka, která se následně rehabilitace reprezentativního prostoru chopila. Koncept mladých architektů byl založen na ele­gantně jednoduchém řešení: rozhodli se zacho­vat maximální množství dlažby tak, jak se docho­vala do dnešních dnů. Tedy včetně upomínky na výkop nebo stopy po tramvajových kolejích. Nahrazeny měly být pouze rozbité nebo chybějící části. Do jednotlivých polí, která byla po zaměře­ní vyjmuta a po rekonstrukci podloží zase vráce­na na místo, pak byly vsazeny mosazné pásky zviditelňující směr, kterým byla dlažba položena. Celé náměstí bylo navíc srovnáno do jedné úrov­ně, tedy do stavu, v jakém se nacházelo až do 19. století. Nejpatrnější je v tomto ohledu zapuš­tění chodníků i s obrubníky. Po těchto zásazích se plocha náměstí změnila v půvabnou abstraktní kresbu, kterou sami autoři obnovy nazývají kober­cem. Citlivá úprava pak byla završena doplněním o soudobý mobiliář. Vedle lavičky, lampy s nepří­mým osvětlením, vlajkového stožáru, stojanu na kola, informační tabule k významnému objektu

a odpadkového koše byly pro Olomouc vyprojek­továny atypické kanalizační vpusti a poklopy a par­kovací body; tradiční tabulový informační systém nahrazuje bronzový model města. Namísto pláno­vaných tří čtyř let však celý projekt ve výsledku nakonec trval téměř osm let.

Dějství první: K čemu je soutěž?

Čerstvě zahájené úpravy hned v létě roku 1997 zastavila na dva roky povodeň. Mezitím se ale ko­naly komunální volby a situace na olomoucké rad­nici se radikálně proměnila. V zastupitelstvu na­příklad chyběl ředitel olomouckého Muzea umění a renomovaný historik architektury Pavel Zatlou­kal, jeden z hlavních iniciátorů šedesátimilionové investice do úprav náměstí.

Následky změny politické konstelace na sebe nedaly dlouho čekat. Na úrovni veřejného fóra se zce­la vážně začala řešit otázka šíře spár mezi dlaždice­mi a byla napadána celá koncepce předláždění. Jed­notlivé fragmenty, které byly po vyrovnání podloží pečlivě vráceny na svá původní místa, prý náměs­tí hyzdí. Jak po letech vzpomíná Jan Šépka, pro řadu lidí by tehdy bylo optimálním řešením polo­žení zámkové dlažby.

Důležitým okamžikem se stalo datum 6. ledna 2000, kdy se na stránkách olomoucké MF Dnes objevil článek Martiny Mackové s titulkem Není jasné, jak dopadne rekonstrukce olomouckého Horního náměstí. Tehdy poprvé veřejně zazněla úvaha radních, že by akce nemusela být dokon­čena podle stávajícího projektu. „Například dlaž­ba kolem radnice je z nevhodného světlého mate­riálu, takže je na ní vidět každá šmouha. Když ji chceme vyčistit, stroje vymývají ze spár písek a dlažba by se tak mohla časem vyviklat. Proto se musí čistit jinou technikou nebo ručně,“ uve­dl radní Miroslav Petřík bez známek ironie důvo­dy, proč napadá realizované řešení.

Hlavní vlna odporu ze strany laické veřejnosti, kte­rou vyvolalo veřejné prohlášení novopečených zá­stupců města, se zvedla proti moderním tvarům mobiliáře. Ten byl přitom součástí jak soutěžního návrhu, tak projektové dokumentace. „Lidé, kteří viděli návrh nových světel, jsou většinou na roz­pacích a kladou si otázku: Líbí se mi, nebo ne? Někdo jejich moderní vzhled dokonce označuje za kontroverzní či za výjev ze sci-fi filmů. Nao­pak v tom, že lavičky odpadkové koše a stojany by neměly stát na náměstí jen tak volně, jak na­vrhují architekti, se radní shodují. Zkušenosti technických služeb totiž hovoří o tom, že dopo­sud přežily v centru Olomouce chování lidí jen některé z masívních betonových košů, které jsou napevno zapuštěné v zemi,“ objevuje se v již citovaném článku. Perličkou jsou následující fan­tazie v textu nejmenovaných radních na téma Vol­ný koš je praktický pro zahrádkáře a Vandalové s ním budou kutálet.

Od této chvíle se stránky regionální přílohy MF Dnes pravidelně plní názory odborníků i laiků. Těch prvních je díky výzvě Pavla Zatloukala Olo­mouc pro třetí tisíciletí znatelně více a podle pro­storu, který jim byl věnován, jsou jejich příspěvky otiskovány zřejmě v nezkrácených verzích. S vý­jimkou ředitele tehdejšího Státního ústavu památ­kové péče (SOPP) Josefa Štulce se všichni odbor­níci shodují na nutnosti dokončení rekonstrukce podle schváleného stavebního povolení.

Opozice většinou mluví ústy Jana Látala.

Dějství druhé: K čemu je autor?

Denní tisk věnuje dostatek prostoru i vyjádření ar­chitektonického týmu, který v reakci na hlasité úvahy o zastavení projektu nechává zpracovat stanovisko České komory architektů k zákonu o au­torských právech a nastiňuje městskému zastu­pitelstvu důsledky případných zásahů do rekonstrukce bez souhlasu autorů.

Hysterie propuká ve chvíli, kdy se v druhé půlce února roku 2000 na náměstí objevují prototypy mobiliáře. Jeho návrhy sice jsou součástí staveb­ního povolení, dovětek o schválení definitivní po­doby jednotlivých prvků si však zastupitelé vyklá­dají po svém a namísto vyzkoušení funkčnosti a dořešení detailů začnou zpochybňovat celou koncepcí, tedy doplnění historického náměstí o soudobý design. Elegantní atypický tvar lampy zkonstruovaný tak, aby zabránil rušivému osvět­lení interiérů v patrech domů kolem náměstí, zís­kává okamžitě přezdívku mucholapka a nejradi­kálnější odpůrci si z nedaleké Kroměříže zapůjčují repliku tamního historického osvětlení. Ta má de­monstrovat příkladný přístup k vybavení historic­kého centra.

Na stranu odpůrců soudobého tvarosloví se při­pojuje již zmiňovaný ředitel SÚPP Josef Štulc, kte­rý se dává slyšet, že lampy jsou výrazem „faleš­ného novotářství“ a na historickém náměstí tvoří „okázale kontrastní prvek“. „Ostentativní prosa­zení nových výtvarných hodnot“ trojice architek­tů pak přirovnává ke stavbě obchodního domu Prior v těsném sousedství nedalekému chrámu sv. Mořice v 70. letech 20. století. Památky podle něj nemají být předmětem výtvarného experimen­tování (cit. z příspěvku Josefa Štulce, rubrika Ná­zory čtenářů k diskusi o rekonstrukci Horního ná­městí, MF Dnes, sešit Střední Morava, 9. února 2000, str. 4). Tak ostrá slova na adresu týmu ar­chitektů jsou poměrně nečekaná od člena odbor­né komise, která jednohlasně rozhodla o jejich ví­tězství v soutěži.

Dvouměsíční ostrá výměna názorů končí v závě­ru února smírně. Město pochopilo, že nemůže do zahájené stavby zasahovat, jak se mu zlíbí, ztotož­ňuje se s vizí architektů a rozhoduje se v projek­tu pokračovat podle stávajících plánů.

Dějství třetí: K čemu je ministerstvo?

Zvolna se zklidňující hladinu nově rozvíří minister­stvo kultury s překvapivým výkladem zákona o pa­mátkové péči. Tři roky po zahájení investice se v půlce dubna 2000 ozve s obviněním, že jej měs­to porušilo, když o schválení stavebních úprav po­žádalo okresní úřad, a nikoli právě ministerstvo. Podle „objevného“ výkladu se statut národní kul­turní památky (tedy dvou historických kašen a sloupu Nejsvětější trojice), respektive její ochran­né zóny, vztahuje nikoli pouze na její bezprostřed­ní okolí, ale na celou parcelu. Absurdní by při respektování tohoto výkladu byl fakt, že minister­stvo by tak bylo nuceno rozhodovat o naprosto všech úpravách obou náměstí, tedy například o jednotlivých výkladních skříních.

„Nečekaného přívržence našli nyní odpůrci mo­derny v ministerstvu kultury,“ komentuje nastalou situaci olomoucká MF Dnes z 19. dubna a pokra­čuje zajímavou úvahou: „Pokud je ale porušován zákon, jak tvrdí ministerstvo, mohlo by být zpo­chybněno vše, co se na obou náměstích za pět let bez schválení ministerstva kultury stalo. To při­pouští i Rašková (úřednice z odboru památkové péče MK – pozn. redakce). Přiznává ale, že není v jejích možnostech jít až ad absurdum. ,Kdyby­chorn chtěli, bylo by to možné, ale nemáme na to sílu,” zní neskutečně arogantní výrok.

Na stejném místě jsou o pár dnů později citovány pravé důvody ministerského zásahu: úředníkům se nelíbí moderní mobiliář. „Tvary okázale kontrastních osvětlovacích těles i dalších prvků ne­únosným způsobem konkurují výtvarně velmi harmonickému historickému náměstí … Nové ře­šení bude vycházet z historických svítidel, které zde existovaly od 70. let 19. století,“ doslova sto­jí v článku (Martina Macková: Úprava náměstí je opětovně odložena. In: MF Dnes, sešit Střední Mo­rava, 27. května 2000, str. 1-2). Tón prohlášení nápadně připomíná rétoriku Josefa Štulce.

Nastalou situaci popsala autorka článku následov­ně: „Poté, co ministerstvo kultury zakázalo měs­tu dokončit rekonstrukcí podle návrhů pražských architektů, se radnice rozhodla proti verdiktu od­volat. Architekti také nelení. Nechají si udělat právní posudek, zda měli ministerští úředníci vů­bec právo městu úpravy náměstí nepovolit.“ (Martina Macková: Město i architekti se postaví kvůli náměstí ministerstvu, In: MF Dnes, sešit Střední Morava, 31. května 2000, str. 4).

Kauza, která hrozila několikaletým procesem a mohla se stát nebezpečným precedentem, však po necelých dvou měsících končí stejně náhle, ja­ko začala. „Při pátečním jednání … Lavduše Rašková … i přítomní památkáři vyjádřili nakonec souhlas s navrženým mobiliářem s novotvary soudobého designu s výjimkou lamp, stojí v člán­ku Miroslava Hradila z Práva, emotivně nazvaném Horní náměstí v Olomouci nebudou hyzdit kriti­zované moderní lampy. Za zdánlivě velkorysým odstoupením z boje o pseudohistorický mobiliář však stojí závažná skutečnost, která se v tisku ob­jevila jen okrajově. Zcela náhodou – díky započe­tí rekonstrukce ještě před povodní – totiž minis­terstvu vypršela tříletá lhůta, v níž může úpravy připomínkovat, dva týdny před jeho nesouhlas­ným vyjádřením.

Intervence ministerstva kultury však má jeden vel­mi závažný důsledek. Zmiňované atypické lampy se širmem byly součástí studie. V roce 1996, kdy byly připravovány definitivní podklady pro staveb­ní povolení, se však nepodařilo najít výrobce, kte­rý by byl schopen je vyrobit a nést za ně veškeré záruky. Ve stavebním povolení je proto nahradily typové lampy firmy Thorn, které všechny potřeb­né certifikáty měly. Dvouletý odklad způsobený povodní ale způsobil, že architekti takového vý­robce našli a začali s vývojem prototypu. Minister­stvo kultury, které nadále prosazovalo osazení his­torizujícími kandelábry, zpochybnilo požadavky města umožňující změnu stavby před dokonče­ním, a tak město zvolilo jediný možný postup, aby si zachovalo integritu rozhodování – opřelo se o již nenapadnutelné stavební povolení. Náměstí tedy mohlo být osazeno moderními lampami, ovšem nikoli těmi, které mu byly vyrobeny na míru.

Dějství čtvrté: K čemu je dodavatel?

Fraška v kulisách historického náměstí však zda­leka nekončí. Obě strany se s nechutí smiřují s kompromisním řešením, když vtom všemu na­sadí korunu dodavatel stavby, společnost Horstav. Poté, co rekonstrukci pozdrží tentokrát archeologické nálezy, je Horní náměstí v únoru 2001 ko­nečně osazeno lampami Thorn. Na konci března se koná první veřejná zkouška osvětlení a město zažívá otřes. Obyvatelé Olomouce, zvyklí na ná­městí přesvětlené lampami určenými pro stadio­ny či rychlostní komunikace, propadají v nasta­lém šeru panice. Přímo při zkoušce je zjištěno, že byly dodány lampy o sedmdesát centimetrů krat­ší. Radní se obracejí na architekty, ti na dodavate­le, Horstav dělá mrtvého brouka a odpovědný úředník magistrátu, který bez kontroly proplatil fakturu, přijde o osobní ohodnocení. Nastává patová situace, ze které později vyjdou všichni jako poražení – město nepřiměje architekty, aby přidali do projektu více světel, ti prosazují výměnu lamp za vyprojektované, Horstavu to na pověsti nepřidá a Thorn už se nezbaví nálepky, že do Če­ské republiky poslal lampy, kterých se chtěl zbavit. Pro další vývoj situace se klíčovou stává krátká reportáž televize Nova odvysílaná 20. března pod názvem Olomouc má nové lampy, pod kterými je tma. Navzdory její nepřesnosti (nebylo uvedeno, že na místě je zatím jen část lamp a zcela chybí nasvětlení dominant náměstí a detailů fasád his­torických staveb) a úmyslnému vyhrocení kauzy ve skandál se totiž jednalo o první informaci, kte­rá se objevila v celostátním médiu.

O Olomouci ihned začínají psát i ty deníky, které rekonstrukci doposud pozornost nevěnovaly, vět­šinou bez snahy o komplexní pohled. Olomoucký den se příznačně drží svého přístupu nepsat o komplikovaných případech a soustředí se hlav­ně na fotografii doplněnou krátkým textem. Lido­vé noviny přebírají zprávu z ČTK i s chybou ve jmé­ně jednoho z architektů, stejně tak (včetně chyby) i Slovo a Svoboda. Miroslav Hradil z Práva sice zprávu z ČTK o něco rozšiřuje, na oplátku ji však podepíše pouze svým jménem. Nutno dodat, že zmíněnou chybu opravil. Jediný odlišný text po­chází z pera Martiny Mackové z MF Dnes. Jako jediný například obsahuje i vyjádření subdodavate­le – firmy Thorn.

Druhým velkým problémem dodavatele se stává kvalita provedení laviček. Po roce provozu jich značná část popraskala a musela být reklamová­na. Podle architektů nesl vinu Horstav, který ve snaze ušetřit nesvěřil jejich výrobu doporučené firmě, ale zhotovil je sám. Ten naopak za viníka problémů označil – jak jinak – špatný projekt na lavičku. Nakonec se lavičky podařilo vyrobit v po­žadované kvalitě, a tak dnes bez potíží náměstí zabydlují.

V druhé linii se odehrávají drobnější dramata. Radní například v dubnu 2001 schvaluji výjim­ku platící do konce roku 2002, že kavárna Cae­sar smí mít letní zahrádku na pódiu. Architekti se ohrazují, že se jedná o zásah do autorských práv. Výsledek? Zahrádka stojí dodnes a několik dalších ještě přibylo.

V lednu 2002 pak radnice nechává na zkoušku zdrsnit jeden z mosazných pásků v dlažbě, aby zjistila, jestli míň klouže. Potíž je v tom, že kovové části splňují požadované normy kluznosti materiálu, a že se o zásahu architekti dozvídají až z tisku.

Epilog: K čemu jsou média?

Čtenář jednotlivých článků, které dílčím způso­bem mapují nastíněnou kauzu, dojde snadno k zá­věru, že město mělo sice ne vždy oprávněné požadavky na změny v projektu, ale architekti ta­ky vždy neměli pravdu, a tak museli v řadě přípa­dů ustoupit. Skutečnost je však odlišná: s výjim­kou světel se jim podařilo (kombinací pádných argumentů a tvrdošíjností) prosadit všechny ná­vrhy. Příkladem mohou být stojany na kola. Ač ně­kolikrát tiskem proběhla informace, že architekti ustoupili a vypracovali nový návrh, ve výsledku byl realizován ten původní. V zásadě se celou dobu jednalo o velikost roztečí, spolek cyklistů ale v zá­věru debat uznal, že původně navržená šířka je nejlepší. To už se ale čtenáři regionálního tisku nedozvěděli.

Olomoucký případ se stal kauzou až díky mohut­nému zájmu médií. V případě, že by všechny zúčastněné strany neventilovaly své názory na řádkách novin a namísto toho zahájili korektní a kultivovaná jednání, celé rekonstrukci by pouze prospěly. Nutno říci, že na úplném počátku to by­la radnice, která v tisku začala uvažovat o tom, že by ráda do projektu zasáhla. Následná neadekvát­ní erupce textů jen ukázala architektům cestu, kterou lze poměrně účelně ovlivňovat další situaci. Média jsou totiž nastavena pouze na publikování textů o událostech, které jsou nové, převratné či skandální. Jejich texty nesmějí nechat čtenáře lhostejným, mají vyvolávat emoce. Už ze své podstaty nemohou psát o klidném průběhu něja­ké akce – to by bylo čtenářsky neatraktivní. V rám­ci hledání senzace však mohou (a mnohdy se tak i stane) publikované události ublížit, medializace problému je tudíž velmi citlivá záležitost, která by měla podléhat odpovědnému zvážení.

Dále je třeba zmínit, že regionální zpravodajství má několik specifik: zabývá se výhradně lokálními tématy, která nepřesahují rámec regionu, nedostatečný počet lidí v redakci vede k jejich malé speci­alizaci a nutnosti mnohdy povrchněji se orientovat v několika oborech. Takzvaná okurková sezona trvá v menších městech celý rok, což vede ke dvě­ma jevům – tématu je věnován mnohem větší pro­stor, než je adekvátní, a nedůležité informace jsou kladeny na stejnou úroveň těm podstatným. Řada redakcí regionálních deníků také kauzy nesleduje dlouhodobě. Reagují pouze na jednotlivé události a mnohdy nepracují s archivy starších zpráv, což je pro analýzu události nutné. Objektivnosti informací také nesvědčí, pokud se regionální tisk stane věstníkem místní radnice.

A ještě jeden rozměr publikovaných textů je zají­mavý. Ať již v době svého vzniku vyvolají jakékoli reakce, ať jsou jakkoli podstatné či pravdivé, po boku ostatních jsou uloženy v elektronických ar­chivech. Globální síť internetu už se postará o smazání rozdílu mezi zásadním článkem v ce­lostátní, nebo nedostatečně vystavěném textu v re­gionální části deníku.

Simona Juračková byla v roce 2004 novinářkou na volné noze, v současnosti pracuje jako tisková mluvčí České komory architektů.