Cena Rudolfa Eitelbergera 2025 zná vítěze!

Trofej Ceny RE, skleněná plastika od Jaroslava Koléška, foto Zdeněk Sodoma

Cena Rudolfa Eitelbergera 2025 zmapovala zásahy, které za poslední dva roky pozitivně a zdařile ovlivnily prostředí měst a venkova Olomouckého kraje, ať už se dají zařadit do oblasti architektonické tvorby, urbanismu nebo památkové péče. Devátý ročník přinesl poctivou sklizeň, jíž se věnovala devítičlenná porota v čele s předsedou, prof. Rostislavem Šváchou. Z 23 vytipovaných staveb si zevrubně prohlédla 11 a z nich dále postoupilo do finále celkem osm počinů. Blahopřejeme!

VIDEOZÁZNAM SLAVNOSTNÍHO VYHLÁŠENÍ ZDE!

Absolutním vítězem mezi finalisty a tedy laureátem Ceny RE 2025 se protentokrát stala novostavba tělocvičny v Drahotuších od olomouckého ateliéru PAB Pavla a Jana Pospíšilových. Inovovaná podoba Eitelbergrovské helmice tedy zůstane v rodném městě organizátorského spolku Za krásnou Olomouc. Diplom si však také převzali zástupci vedení školy a investor, kterým je město Hranice.

DRAHOTUŠE, tělocvičn základní školy | Studio PAB (Pavel Pospíšil, Jan Pospíšil) | město Hranice | 2021–2023
Tělocvična Drahotuše, PAB (Pavel a Jan Pospíšilovi), fotografie: Adam bělunek

Vítěze i ostatní úspěšné finalisty přibližujeme prostřednictvím komentářů jednotlivých porotců (redakční úprava Martina Mertová, Rostislav Švácha):

Nová tělocvična v Drahotuších představuje mimořádně zdařilou ukázku, jak lze citlivě a zároveň sebevědomě vložit výrazný objem do struktury hanácké vesnice. Architekti ustoupili hmotou stavby od líce řadové zástavby, čímž tělocvičnu opticky zmenšili a současně vytvořili piazzettu – nový vstupní a shromažďovací prostor pro školu i místní komunitu. Moudře také využili propojení hlavní a záhumenní cesty pro optické i fyzické odclonění parkoviště.

Volba tmavě červeného odstínu fasády má více funkcí – opticky zmenšuje, navazuje na tradiční keramické krytiny v okolí, symbolicky se pojí s obecním znakem a zároveň má psychologickou funkci podporující pohybovou aktivitu. Přitom byla zvolena ekonomicky úsporná varianta z běžného výrobního vzorníku. Podnož haly tvoří kontrastně k průmyslovému plášti stavby ručně škrábaná omítka s odlesky slídy, připomínající estetiku vesnické stavební praxe šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Její provedení vyžaduje použití jednovrstvého dutinového cihelného zdiva, jde tedy o záměrné řešení od počátku návrhu.

Vnitřní prostory tělocvičny jsou příkladem promyšleného detailu a zodpovědného provedení. Architekti se zaměřili na jednoduchá, trvanlivá a esteticky čistá řešení. Barevnost zvolili střídmou a v jasném dialogu s exteriérem, instalační systémy vedli úsporně a přehledně. Použité materiály jsou běžné, avšak precizně zpracované.

Ve všech prostorech se uživatel přehledně orientuje, a to i přesto, že se architekti vyhnuli trendu přebujelé barevnosti a dekorativnosti rádoby dětského světa. Výchovně působí i aspekt ekologický. Například dešťová voda pro splachování je k dispozici díky dvěma objemným retenčním nádržím skrytým pod piazzettou. Zelená střecha pokrývá celou plochu haly, děti její praktické a estetické kvality ocení z tribuny a terasy nad obslužným koridorem. V bezprostředním okolí tělocvičny kvetou od jara motýlí záhony. Potrvá už jen chvíli, než se nově vysazená zeleň plně zapojí do architektonického celku.

Zvolený architektonický přístup má zjevně edukativní efekt. Pro žáky i dospělé uživatele funguje jako příklad kulturně citlivé a udržitelné architektury. Tělocvična ZŠ Drahotuše je realizací, která spojuje citlivý urbanistický zásah, funkční přínos, materiálovou upřímnost a vzdělávací hodnotu. Stavba nejen plní svou primární funkci, ale aktivně přispívá k utváření veřejného prostoru a kulturní identity obce.

Ing. arch. Vít Janků

Jan a Pavel Pospíšilovi s trofejí Ceny RE 2025, foto Zdeněk Sodoma
Architekt Jan Pospíšil, ředitelka školy Dagmar Pospíšilová (shoda jmen náhodná :-)), zástupkyně ředitelky Hana Kučerová, starosta Hranic Daniel Vitonský, architekt Pavel Pospíšil, foto Zdeněk Sodoma

V Olomouci již tradičně bodují rekonstrukce. Už potřetí v dějinách ceny se do finále dostal ateliér Sborwitz architekti (Michal Sborwitz – Marie Sborwitzová – Karel Prášil), tentokrát za rekonstrukci kina Central v budově Muzea umění Olomouc. Tam také proběhlo slavnostní vyhlášení.

MUO Central, rekonstrukce Sborwitz architekti, foto Zdeněk Sodoma
OLOMOUC, Central, rekonstrukce kulturního centra v Muzeu umění Olomouc | Sborwitz architekti (Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová, Karel Prášil) | Investor Muzeum umění Olomouc, státní příspěvková organizace | 2019, 2022–2024

S obnovou kina Central v areálu Muzea umění v Denisově ulici získala celá Olomouc kvalitní polyfunkční sál, který může sloužit divadelním představením, promítání filmů, tanci, přednáškám a samozřejmě také různým muzejním akcím. Samotné muzeum se tak dočkalo více než plnohodnotné náhrady za sál bývalého Divadla hudby, který s připravovanou novostavbou Středoevropského fóra změní svou funkci. Architekti Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová a Karel Prášil pojali rekonstrukci kina Central zcela v duchu svých předchozích rekonstrukčních počinů, k nimž patří výstavní síně v budově MUO, rehabilitace veřejných prostorů ve Velké Bystřici a Bukovanech, obnova slavné tančírny v Račím údolí u Javorníku nebo obnova Müllerovy vily v Olomouci. Formu bývalého kina zbytečně neměnili, neprosazovali u ní své vlastní tvarové nápady. Spíše jim šlo o to, aby práci svých předchůdců – architektů Zázvorky a Škvora – vrátili její zašlou noblesu. Nevelké nesnáze s orientací v přístupových prostorách návštěvník snadno překoná. Pracovní metodu svého ateliéru dobře vysvětlil Michal Sborwitz ve čtvrtém čísle časopisu Muzeion z roku 2016: „Příliš mnoho nápadů v architektuře znamená zmatek.“ Přibyly jen pojízdné kazety, které umožňují měnit tvar jeviště i hlediště, a rám na zavěšení osvětlovací techniky, který může připomenout podobný rám pod otevřeným krovem Sborwitzova Trojlodí.

prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.

Pavel Zatloukal při předání ocenění, foto Zdeněk Sodoma

Žhavým olomouckým finalistou pak byla rekonstrukce horního patra pevnosti na Šibeníku pro Základní školu SVAT od ateliéru ječmen Lukáše a Evy Blažkových. Porota ocenila odvážný restart památky a vlastní iniciační roli v rozvoji jejího okolí.

Pavel Vrzala photography 2025
OLOMOUC, Základní škola SVAT | ječmen studio (Eva Blažková, Lukáš Blažek, spolupráce Lucie Vyhlídalová a Anna Pospíšilová) | soukromý investor | 2023–2024

Území bývalé pevnosti Šibeniční vrch (Galgenberg) se konečně ocitlo na prahu postupné přeměny z periferie města v aktivní život nové obytné čtvrti. Rozhodnutí umístit sem školu vyžadovalo odvahu a víru, že postupná transformace objektu pevnosti bude působit v lokalitě nejen jako iniciační podnět, ale zároveň i jako názorný příklad pro mladou generaci, která se zde bude vzdělávat a nabírat zkušenosti.

V tomto duchu přistoupili architekti ječmen studia k vlastnímu návrhu školy. Její provoz umístili na úroveň horního podlaží, do nástavby z třicátých let minulého století, a zpřístupnili ho kromě výtahu velkorysým prostorem původního schodiště. Vybouráním středového koridoru vznikla nová široká chodba pro velkou škálu aktivit. Lemují ji učebny a kanceláře na obvodu dispozice. Střed tvoří sociální zázemí a multifunkční aula. Prosklené partie vložených příček pomáhají hlubokou dispozici prosvětlit a spolu s přiznaným železobetonovým stropem zdůrazňují kontinuálnost prostoru. Rozhodnutí použít materiály odhalené a přirozeně pravdivé posiluje charakter a logiku využívání objektu. V celku i v detailu je stavba provedena s citem pro konstrukční podstatu a řemeslné zpracování.

Porota si velice cení ojedinělého přístupu investora a jeho architektů. Jedni i druzí tímto činem demonstrují úsilí předat nastupující mladé generaci poznání, že k hodnotám kulturně vyspělé společnosti patří péče o vystavěné prostředí; o prostředí, které nás obklopuje a reprezentuje.

Ing. arch Lukáš Ehl

Eva a Lukáš Blažkovi z ječmen studia, Petra Kubisová, foto Zdeněk Sodoma

Třetí olomoucký, trochu skrytý poklad se nachází ve dvoře domu č. 33 na Dolním náměstí. Kultivované a nápadité řešení dvorku s pavlačí ukazuje potenciál polosoukromých prostor historického jádra.

Rekonstrukce dvorního traktu na Dolním náměstí 33, foto Marie Zdráhalová
OLOMOUC, rekonstrukce dvorního traktu na Dolním náměstí | LBNK architekti (Vojtěch Rudorfer, Radek Schwab, Jaroslav Schwarz) | soukromý investor | 2023–2024

Rekonstrukce dvorního traktu na Dolním náměstí představuje jednoduché a vkusné řešení často opomíjených a problematických dvorních přístaveb v historické struktuře měst. Autoři pojali svou intervenci do původního objektu výrazně, a přece s pokorou k okolním historickým stavbám. Nepříliš atraktivní budovu zhodnotili rozdělením na nezávislé bytové a provozní jednotky, které evokují někdejší činorodost obyvatel historických vnitrobloků. Tento předobraz doplňuje lehká pavlač s pobytovým schodištěm, která obsluhuje samostatné prostory v patře včetně jednoho mezonetového bytu. Dům totiž zahrnuje zdravý mix drobných služeb, kanceláří i bydlení.

Že jde o intervenci současnou, to prozrazuje kultivované architektonické řešení a proporčně vyvážené zvětšení otvorů do prostor dvorku. Ten slouží jako společně užívaná polosoukromá plocha, kam uživatelé za dobrého počasí mohou expandovat… a sdílet svá živobytí. Díky jednotící bílé barvě působí úzká parcela dvorku prosvětleně a přehledně. Celkový dojem z realizace umocňují pěkné detaily a jednoduché tvarosloví v exteriéru i interiéru.

Porota také ocenila ochotu vlastníka investovat čas i finance do zdánlivě neviditelné části objektu v městské památkové rezervaci. Celkové pojetí architektonického řešení rekonstrukce ukazuje, jak lze vhodně oživit a využívat skrytá místa městských center, a podtrhuje tak důležitost hledání současného citlivého přístupu i pro úlohy menšího měřítka.

Ing. arch. Petra Coufal Skalická

Olga Alfimova, Vojtěch Rudorfer, Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma

Z mimoolomouckých staveb post žhavých finalistů obsadila nová knihovna v Mohelnici od ateliéru BAK / Burian – Křivinka architekti.

Knihovna Mohelnice, BAK Burian – Křivinka architects (Aleš Burian, Gustav Křivinka), foto Filip Šlapal
MOHELNICE, městská knihovna | BAK Burian – Křivinka architects (Aleš Burian, Gustav Křivinka), spolupráce Anna Fišerová, Veronika Szabóová | Investor město Mohelnice | 2021–2024

Novostavba městské knihovny v Mohelnici představuje nejen výborný architektonický, ale i urbanistický počin. Na rohu ulice U Brány se v srdci historického jádra, přímo vedle budovy obecního úřadu, nacházelo parkoviště, nevzhledná proluka po dvou zbouraných domech. Novostavba příkladně zaceluje desítky let zející jizvu v historické zástavbě a současně veřejnosti i zaměstnancům nabízí funkční, kultivované a příjemné vnitřní prostory, které stojí za návštěvu.

Zvenku poměrně nenápadná budova s bílými fasádami a zelenými rámy oken zaujme především modernisticky zaobleným nárožím. Interiérům dominuje pohledový beton a dřevo použité na podlahách a na obkladech stěn, schodiště a šikmého stropu, stejně jako u atypických prvků mobiliáře. Interiéry jsou s okolím pohledově i provozně provázané. Sál v přízemí je díky francouzským oknům a terase přístupný z ulice, intenzivní optický kontakt s městem včetně průhledu na kostel nabízí okno v zaobleném nároží. O patro výš směřuje na kostel okno čtenářského koutku, do ulice se tu prostor rozšiřuje balkonem s posezením. Nejvyšší podlaží ustoupilo velkorysé terase, nabízející výhled nejen na okolní památky, ale i na panorama Hrubého Jeseníku. Veřejná instituce se tak navzdory prostorově stísněným podmínkám proluky zdařile otevírá do veřejného prostoru.

Ing. arch. Jiří Šobr

Starosta Mohelnice Pavel Kuba, Aleš Burian, vedoucí knihovny Hana Haltmarová, foto Zdeněk Sodoma

Další mimoolomouckou realizací odnášející si diplom je novostavba domu pro seniory ve Šternberku od ateliéru Masparti (Pavel Martinka a Ondřej Spusta).

Dům seniorů Šternberk, masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta), foto Tomáš Loutocký
ŠTERNBERK, domov pro seniory Oblouková | masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta) | Investor město Šternberk, Sociální služby města Šternberk | 2023–2024

Malá velká stavba! Nenápadná, subtilně působící novostavba, skrytá mezi původní zástavbou a vzrostlými stromy, nabízí domov pro ty nejstarší z nás. Vysokou architektonickou kvalitou realizace se podařilo naplnit úkol, který nabývá na významu s výrazným stárnutím populace, ale který se často řeší pouze s důrazem na funkčnost. V tomto novém prosvětleném „bungalovu“ jsou však potřeby seniorů i personálu naplněny bezezbytku. Architektonický ateliér masparti důmyslně využil svažitou parcelu a položil na ni stavbu ve tvaru trojcípé hvězdy. Prostorná trojtraktová dispozice s přirozeným komunikačním jádrem intuitivně vede obyvatele i personál celým domem. Poskytuje důstojný domov ve všech drobných a dotažených detailech: příjemná je barevnost, zvolené materiály včetně nábytku a typu světel. Hlavní devízou pro obtížně pohyblivé klienty se tu stala velká okna směřující do okolní zeleně, včetně možnosti vyjít prosklenými dveřmi přímo ven na společnou terasu nebo na skromnou bezbariérovou promenádu okolní zahrady. Snad tato nevysoká stavba sehraje roli předobrazu, jak k těmto společensky významným realizacím přistupovat.

Mgr. Martina Koukalová, Ph.D.

Ondřej Spusta (masparti), ředitelka Hana Dvorská, předsedkyně spolku ZKO Jana Kiesewetterová, Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma

Z rodinných domů do finále postoupil projekt Szymona Rozwałky a Ady Rypl Žabčíkové pro Otaslavice.

RD Otaslavice, Szymon Rozwałka a Ada Rypl Žabčíková, foto archiv autora
OTASLAVICE, rodinný dům s ateliérem a oranžerií | ROaR / Szymon Rozwałka a Ada Rypl Žabčíková | soukromý investor | 2015–2025

Originální rodinný dům kreativního investorského páru se doslova rozprostírá na svahu úzké zahradní parcely, na kraji vsi a na kraji kopců. Stavební program domu – otevřený prostor pro přidávání a odebírání – je přepsaný do samostatných dřevěných kostek, které zabydlují květnatou zahradu. Architekti komponovali jak strukturu objemů kostek a prostoru mezi nimi, tak i samotnou strukturu jejich dřevěných povrchů. Koncept umožňuje domu neustále se rozrůstat. Zatím posledním článkem izolovaných kostek se stala oranžerie na vrcholu pozemku. Porotu zaujaly prostory interiéru hlavní obytné kostky s exaktně navrženou jemnou konstrukcí schodiště, stejně jako detail venkovního bazénku. Jsou otiskem erudice a nadčasové ozvěny konstruktivismu. Koncept kostek volně rozložených do prostoru a finanční možnosti stavebníků převažují nad detailem. Porota ocenila jednoduchost provedení a místy i jemné nedokonalosti, tolik charakteristické pro intenzivní pocit zabydlenosti domova.

Ing. arch. Tomáš Pejpek

Petra Zavřelová, Ondřej Vysypal, Ada Rypl Žabčíková, Szymon Rozwałka, foto Zdeněk Sodoma

Čestné uznání za příkladnou aktivitu si odnesl spolek Isidora Korgera, který rukama restaurátorů-štukatérů Jana Tomíčka a René Fišery na Šumpersku tradičně a přitom invenčně obnovuje historické fasády.

Kolšov, fasády po obnově Janem Tomíčkem, foto Vít Janků
Jan Tomíček a René Fišera | Společnost Isidora Korgera, z. s. | restaurátor, štukatér, kurátor výstav, lektor workshopů oživujících tradiční řemesla 

Jan Tomíček je školením štukatér. Porotu však zaujal jako reprezentant nekonvenční památkové péče. Pochází ze Šumperku a na Šumpersko a Jesenicko se z Brna vrací jako záchranář lidové architektury. ​ V roce 2011 založil Společnost Isidora Korgera, která připomíná štukatérského mistra doloženého v podhůří Jeseníků kolem poloviny 19. století.

S kolegou Reném Fišerou obnovil Tomíček devět zaniklých fasád podle místních vzorů a rehabilitoval také průčelí dvou památkově chráněných usedlostí z 19. století. Za všechny zmiňme původní Korgerův dům z roku 1845 v Kolšově, který se přispěním majitelů Evy Drtilové a Pavla Wintera stal znovu chloubou obce.

Přístup Jana Tomíčka je kreativní, ale jen do té míry, jako si to dovolili jeho předchůdci. Tvarosloví lidového stavitelství reinterpretuje, nebojí se je opatřit současným vročením. Spontánnost, typickou pro původní tvorbu, podkládá v Tomíčkově práci precizní znalost řemesla a technologie.

Oživení lidového řemesla v přirozeném prostředí našich poničených vesnic, stejně jako osvěta formou workshopů, jsou činnosti určitě následováníhodné.

Mgr. Bc. Sabina Soušková

Jan Tomíček, René Fišera (společnost Isidora Korgera), Pavel Winter, Eva Drtilová, majitelé Rychty v Kolšově

Rudolf Eitelberger ml. osobně, foto Zdeněk Sodoma
Cena Rudolfa EItelbergera 2025, finalisté, foto Zdeněk Sodoma
4. 10. 2025., Cena Rudolfa Eitelbergera 2025, byli jste tam taky, děkujeme!

Vyhlášení devátého ročníku Ceny RE

Zveme na slavnostní vyhlášení výsledků devátého ročníku

Ceny Rudolfa Eitelbergera 2025

za zdařilou realizaci z oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji z rozmezí let 2023–2025.

4. 10. 2025  17:30, MUO Central

(Muzeum umění Olomouc, Denisova 47)

Večerem provedou předseda komise Rostislav Švácha a historička umění Martina Mertová.

Komise Ceny Rudolfa Eitelbergera 2025

Představujeme Vám letošní porotu ceny, kterou již po deváté udělí spolek Za krásnou Olomouc za nejlepší realizaci z oblasti architektury, urbanismu či památkové péče v Olomouckém kraji. Ve dnech 4. a 5. 8. 2025 se v Molitorově knihovně sejde komise, která se seznámí s vytipovanými novostavbami a rekonstrukcemi, z nichž po osobní prohlídce určí finalisty a samotného vítěze. Které to jsou a kdo bude absolutním vítězem Ceny Rudolfa Eitelbergera 2025 se dozvíte v sobotu 4. 10. 2025 během slavnostního vyhlášení v rámci festivalu Den architektury.

prof. PhDr. Rostislav Švácha, Csc., předseda komise, historik umění a architektury, pedagog. Je autorem stovek vědeckých statí a knih se záběrem od barokní až po současnou architekturu. V roce 2013 získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti  architektury. Za knihu Paneláci získal v roce 2018 s kolektivem spoluatorů cenu Magnesia Litera v kategorii naučná literatura. Jeho posledními velkými editorskými počiny jsou například Dějiny umění v českých zemích 800-2000 nebo dvousvazková publikace o olomouckém biskupovi Karlovi z Lichtensteinu-Castelcorna. Po léta působící vysokoškolský pedagog je známý svou odvahou aktivně vystupovat na obranu památkových hodnot města.

Mgr. František Chupík Ph.D., historik umění a architektury, vystudoval obor teorie a dějiny výtvarného umění FF UPOL se specializací v oblasti raně novověkých fortifikací. Od roku 1998 působí v Národním památkovém ústavu v Olomouci, od roku 2011 v pozici ředitele územního pracoviště. Absolvoval studijní program Management of Unesco World Heritage Cultural Sites in Visegrad Countries na International Cultural Centre v Krakově. Je členem Vědecké rady generální ředitelky NPÚ. Věnuje se teoretické a koncepční problematice památkové péče, příležitostně publikuje a o sledované problematice přednáší na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Mgr. Bc. Sabina Soušková, historička umění. Od roku 2017 působí jako vedoucí oddělení památkové péče odboru sportu, kultury a památkové péče Krajského úřadu Olomouckého kraje. Vystudovala teorii a dějiny výtvarných umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a veřejnou správu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V publikační činnosti se věnuje sochařství a malířství druhé poloviny 20. století. 

Ing. arch. Jiří Šobr, architekt a urbanista, absolvent Fakulty architektury vysokého učení technického v Brně (1994–2001). Od ukončení studií působí na Magistrátu města Olomouce jako urbanista a pořizovatel územně plánovací dokumentace. Denním chlebem je mu problematika územního plánu Olomouce a jeho změn a agenda regulačních plánů a územních studií. Sám je autorem urbanistických studií pro Olomouc. Architektonické dění sleduje i z perspektivy osobního angažmá, z pozice uživatele sdíleného veřejného prostoru, kterému záleží na jeho kvalitě.

Ing. arch. Tomáš Pejpek, architekt a náměstek primátora s komptencemi v oblasti strategie a řízení. Po absolvování Fakulty architektury ČVUT v Praze působil v ateliérech v Linci, Praze a Olomouci. Profesně jako architekt se zabýval obnovou měst, především veřejným prostorem, dopravou a revitalizacemi brownfieldů. Mimo ocenění z architektonických a urbanistických soutěží získal s kolegou Szymonem Rozwalkou národní cenu Grand Prix architektů 2008 za vilu na sile v Olomouci.

Mgr. Martina Koukalová, Ph.D., historička architektury, která se zaměřuje na moderní architekturu a urbanismus 20. století. Absolvovala dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci a následně na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 2010 pracuje v Archivu map a plánů Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR, bývalý Útvar hlavního architekta), kde se dlouhodobě zabývá pražským urbanismem především minulého století. Autorsky se spolupodílela na knize Plánování Prahy. Historie Útvaru hlavního architekta 1961–1994 a spolueditovala knihu Blahomír Borovička: Vzpomínky hlavního architekta Prahy. Pravidelně se věnuje popularizaci architektury v rámci výstavního prostoru Centra architektury a městského plánování (IPR: CAMP) nebo Dne architektury. Participovala na pětiletém výzkumném projektu Paneláci, který se pod hlavičkou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze zabýval českými (nejen) panelovými sídlišti. Působí v redakční radě časopisu Staletá Praha.

Ing. arch. Lukáš Ehl, architekt a spoluzakladatel oceňovaného ateliéru EHL & KOUMAR ARCHITEKTI. Po absolvování Fakulty architektury ČVUT v Praze působil v ateliéru profesorky Aleny Šrámkové, což formovalo jeho přístup k tvorbě. Profesně se zabývá širokým spektrem projektů od novostaveb až po citlivé rekonstrukce a úpravy veřejných prostranství, kde klade důraz na kontext, materiálovou střídmost a nadčasovost. Společně s Tomášem Koumarem získal nejvyšší domácí ocenění, Grand Prix architektů – Národní cenu za architekturu 2019, za realizaci polyfunkčního domu Corso Pod Lipami v Řevnicích. Své zkušenosti zúročuje také jako městský architekt.

Ing. arch. Petra Coufal Skalická, architektka. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde zpracovala oceněný diplomový projekt na konverzi bývalého průmyslového areálu Mosilana – brownfieldu v centru jejího rodného Brna. Už během studií nastoupila do ateliéru Aulík Fišer architekti, kde od roku 2009 působila jako členka úzkého autorského týmu. Podílela se na řadě architektonických a urbanistických soutěží a projektů – mimo jiné na vítězném návrhu územního plánu města Klatovy. V roce 2019 získala 1. místo v mezinárodní urbanistické soutěži pro brněnskou lokalitu Špitálka. Od roku 2010 má vlastní praxi, v níž navrhuje pro soukromé i veřejné investory napříč měřítky – od bydlení až po veřejný prostor. V roce 2022 se stala městskou architektkou Ústí nad Orlicí. Působí jako nezávislá členka porot architektonických a urbanistických soutěží a aktivně se věnuje sdílení know-how mezi městy. V rámci týmu Platformy městských architektů se podílí na přípravě odborného kongresu i dalších aktivit spolku.

Ing. arch. Vít Janků, architekt, finalista cen Rudolfa Eitelbergera 2013 a 2023. Předloňskou porotu zaujala jeho realizace areálu fotbalového stadionu v Postřelmově, kde se coby člen stavební komise stará o obecní blaho velkým důrazem na kvalitu veřejného prostoru. Je autorem mnoha novostaveb a rekonstrukcí z oblasti bytové, občanské i průmyslové výstavby a získal za ně několik titulů Stavba roku Olomouckého kraje. Díky výtvarnému nadání už jako student bodoval opakovaně na Fakultě architektury ČVUT v Praze (1982–1992). Poctivě odváděná architektonická práce se opírá o důslednou znalost dějin regionu a staveb, o vlastní průzkum a skvělou orientaci v problematice památkové péče i současné architektonické praxe.

CENA RUDOLFA EITELBERGERA 2025

VÝZVA SPOLKU ZA KRÁSNOU OLOMOUC

 Návrhy na Cenu Rudolfa Eitelbergera 2025 za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji

Po dvou letech se na Vás opět obracíme s výzvou, abyste se zapojili do dalšího ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera. Spolek Za krásnou Olomouc se chystá ji letos udělit už podeváté. Cílem symbolického ocenění je upozornit na ty zásahy, které pozitivně a zdařile ovlivnily architektonickou kulturu v Olomouci i v celém Olomouckém kraji od roku 2023 až do poloviny toho letošního. Naplňujeme tím jeden z cílů našeho spolku, jímž je propagace a informování veřejnosti o stavebních a urbanistických změnách s vlivem na architektonické, památkové a urbanistické hodnoty dotčených lokalit. Název ceny nese jméno olomouckého rodáka Rudolfa Eitelbergera von Edelberg (1817–1885), v celé Evropě respektovaného zakladatele muzeí, moderních dějin umění a památkové péče, komentátora politického, architektonického i urbanistického dění.

Byli bychom rádi, kdyby se diskuse a předkládání návrhů zúčastnilo co nejvíce zainteresovaných, olomouckých i mimo olomouckých, kterým osud prostředí kolem nás není lhostejný. Tato aktivita spolku, byť je svým způsobem symbolická, pomáhá k prohloubení úvah o památkových a architektonických hodnotách našeho města i měst celého Olomouckého kraje. Návrhy a podněty můžete zasílat až do 15. července 2025 na níže uvedenou adresu. Podněty členů spolku i širší veřejnosti vyhodnotí nezávislá odborná komise. Z nominovaných projektů vzejde vítězný projekt, který si v rámci festivalu Den architektury 4. října 2025 odnese trofej našeho spolku, plastiku Jaroslava Koléška.

V Olomouci dne 10. 4. 2025

E-mail: krasnaolomouc@gmail.com

www.krasnaolomouc.cz

Cena Rudolfa Eitelbergera 2023 zná vítěze!

(VIDEOZÁZNAM SLAVNOSTNÍHO VYHLÁŠENÍ ZDE)

(PODCAST „PROMLUV DO NÍ“ O LETOŠNÍ CENĚ ZDE)

Slavnostní vyhlášení vítěze a finalistů osmého ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera proběhlo 30. 9. 2023 v nově zrekonstruovaném Červeném kostele Vědecké knihovny v Olomouci.  Hlavní trofej architektonické ceny ani tentokrát nezůstala v Olomouci – putovala do Přerova a Brna.

Cena Rudolfa Eitelbergera 2023, Červený kostel VKOL, defilé finalistů, foto: Zdeněk Sodoma

Cena pojmenovaná po slavném olomouckém rodákovi mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouci a Olomouckém kraji za uplynulé dva roky. Náš spolek ocenění uděluje od roku 2008, ve dvouletých intervalech a zakládá si na pečlivě zvolené devítičlenné porotě. Letos to byli kromě olomouckých specialistů (Jana Křenková, František Chupík) a kompetentních radních (Tomáš Pejpek za město Olomouc, Jan Žurek ze Olomoucký kraj) Rostislav Švácha v roli předsedy komise a pak významní*é čeští*ké a slovenští*ké architekti*tky Zdenka Vydrová, Imrich Vaško, Jan Hora a Barbora Hora (náhradnice) a historička umění Martina Hrabová.

Komise měla nelehký úkol vybrat z pětadvaceti nominovaných staveb schůdný počet finalistů a hlavního vítěze. Dva dny jezdila po celém Olomouckém kraji a vášnivě diskutovala, kdo ve finále zůstane. Zejména pro organizátory soutěže jsou to bolestné chvíle, když favorizované stavby do užšího výběru nepostoupí. A že jich letos bylo! Je to na druhou stranu jistě dobrá zpráva pro architekturu olomouckého kraje. Výběr i konkurence jsou větší, než bývaly.

Kdo vyhrál Cenu Rudolfa Eitelbergera 2023?

Nejvíc bodů v dvoukolovém hlasování si odneslo přerovské Středisko správy a údržby dálnic od brněnského ateliéru Pelčák a partner architekti.

Přinášíme vám k laureátovi i zbylým finalistům plné znění komentářů z pera jednotlivých porotců:

PŘEROV, Středisko správy a údržby dálnic – VÍTĚZ

Olomoucká 507

Pelčák a partner architekti (Petr Pelčák, Miroslava Blechová, Viktor Kvita, Petr Uhrín)

Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Brno, 2009–2021

Jan Hora:

Často se potkávám s názorem, že technická infrastruktura není tématem pro architekty. Ale i technická infrastruktura se nás buď přímo nebo zprostředkovaně dotýká. Mnohem více, než si ve své každodennosti uvědomujeme. Středisko správy a údržby dálnice v Přerově ukazuje, že i taková stavba je vrcholně architektonická úloha. Řešení zde bylo třeba vynalézt a architekti si pomohli analogií – hovoří o uspořádání areálu jako o statku. A opravdu, nejlépe se jejich návrh uplatňuje ve stájích a sýpce – tedy v garážích a skladu soli. Jde o stavby bez nároků na současné tepelně izolační standardy a díky tomu tvůrci mohou nechat vyniknout použitým materiálům a tektonice konstrukcí. U administrativní budovy se statkář už trochu předvádí, ale není to na škodu, budova nabízí kvalitní prostor pro práci. Jen vstupní brána mohla být střídmější. Petr Pelčák se svým ateliérem dokazuje, že i zázemí dopravní infrastruktury může být skvělá architektura a že každá veřejná zakázka tohoto měřítka by měla vznikat i z rukou architekta.

PŘEROV, Středisko správy a údržby dálnic, Pelčák a partner architekti, fotografie Filip Šlapal
Komise Ceny RE 2023 ve skladišti soli, foto ZKO

Těsně v závěsu za vítězem se umístil dva další „žhaví“ finalisté:

POSTŘELMOV, Fotbalový stadion – ŽHAVÝ FINALISTA 1

Archeco (Vít Janků, Vladislav Fornůsek, Petr Fornůsek, Libor Kavalec, Jan Göth)

Obec Postřelmov, 2018–2021

Rostislav Švácha:

Fotbalový stadion a několik menších sportovišť navrhl pro své spoluobčany postřelmovský rodák, architekt Vít Janků. Podařilo se mu přesvědčit místní zastupitelstvo, ať ustoupí od realizace jiného méně účelného projektu, a vytvořil pro Postřelmov sportovní zařízení, které prokazatelně motivuje postřelmovské fotbalisty k vyšším výkonům a působí zároveň jako nástroj pro budování dobrých sousedských vztahů. V tom ohledu se stadion řadí k nejsympatičtějším stavbám letošního ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera. Nezanedbatelná se však zdá být i kvalita jeho architektonického zpracování. Budovám šaten, vstupního kiosku, kluboven a občerstvení, jakož i novostavbě tribuny dal architekt úměrné rozměry, které působí příjemně už svými vyváženými proporcemi. Sjednotil je pak vizuálně motivem nakoso vytočené mříže. Před budovou šaten mříž zpevňuje ochrannou síť za brankou, u tribuny se uplatnila v konstrukci, která vynáší do výše její zastřešení, výrazně převislou střechu podpírá i u budovy kluboven a její klikatý tvar tu pronikl také do rozmístění svítidel na stropě největší místnosti. Díky motivu této kosoúhlé mříže si postřelmovský stadion snadno zapamatujeme.

POSTŘELMOV, Fotbalový stadion, Archeco, fotografie Vít Janků

RADÍKOV, Rodinný dům Ambrožových – ŽHAVÝ FINALISTA 2

Malý Chmel (Miroslav Malý, Zdeněk Chmel, Miroslav Chmel, spolupráce Stanislav Barák)

Soukromý investor, 2017–2023

Jan Hora:

Interiér domu je jedním spojitým prostorem přístupným skrze komplikované ale pohodlné schodiště. Jednotlivá zákoutí mají různé výšky, svým měřítkem reflektují děje, pro které byly navrženy. Dramatické prostorové řešení ale neubírá nic z komfortu obývání. Ba naopak, dům je překvapivě efektivní a prostorný zároveň. Jde o jeden z domů, kde obrazová reprodukce nedokáže zprostředkovat zážitek z prostoru na místě. A jsem rád, že jsem tu příležitost měl. Člověk se ocitá v prostoru jednoty, jeden materiál se přelévá přes jednotlivé dutiny a člověk si připadá jako v útrobách objektu, který mu byl ušit na míru. Přes prostorovou složitost je dům zvenku kompaktní a jeví se v kontextu standardní produkce miniaturně. V našich podmínkách je složité dosáhnout preciznosti, kterou by si dům zasloužil, nicméně ani to mu neubírá na síle. S přehledem to ustojí. Nekompromisnost domu je fascinující, to si muselo vyžádat obrovskou důvěru stavebníků architektům. Důvěra se zde vyplatila. Experimentální privátní stavba, která na našem území nemá mnoho souputníků, skrývá za svým strohým, originálně tvarovaným a kontextuálním pláštěm netradičně pojatý interiér –  slovy autorů „jeskyni“. Její jednolitý, tekutý, přitom dramatický prostor se odvíjí kolem složitého schodiště coby soudobá variace na loosovký koncept tzv. raumplanu; zákoutí domu mají různé výšky, komunikují překvapivými průhledy a svým měřítkem reflektují funkci, pro kterou byla navržena. Všudypřítomná šikmina prostupuje interiérem i exteriérem, stejně jako šeď surového betonu.

Dorota a Jan Ambrožovi s dětmi, Miroslav Malý, Zdeněk Chmel a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma

Porotu dále zaujaly hned čtyři olomoucké rekonstrukce. Jako horký finalista bodoval nárožní dům Kateřinská 13 pro nové Badatelské vědecké centrum CMTF od studia ječmen nebo administrativa Masarykova 50 od ateliéru masparti. Titíž autoři si odnesli raritní čestné uznání za záchranu a rekonstrukci veřejných záchodků v Čechových sadech. R-ateliér Miroslava Pospíšila obhájil již tradiční účast v soutěži díky adaptaci Červeného kostela na nové kulturní centrum Vědecké knihovny v Olomouci.

OLOMOUC, Badatelské vědecké centrum CMTF UP – HORKÝ FINALISTA

Kateřinská 17

ječmen studio (Eva a Lukáš Blažkovi, Vítězslav Rejšek, Lucie Vyhlídalová, Vojtěch Jemelka)

Univerzita Palackého v Olomouci, 2017–2021

Jana Křenková:

Čtypodlažní dům na rohu Kateřinské a Aksamitovy, postavený v letech 1898 – 1899 podle návrhu architekta Jacopa Gartnera, sloužil původně jako hotel. Po roce 1945 byl hotel zkonfiskován a předán do majetku Univerzity Palackého, která ho až do nedávné doby využívala pro ubytování studentů. Podoba domu, původně s neogotickým tvaroslovím a nárožní věžičkou, byla postupně zbavena všech ozdobných prvků. V letech 2019 – 2021 proběhla citlivá přestavba objektu pro výzkumná pracoviště Cyrilometodějské teologické fakulty, která obohatila vnější podobu domu o novodobou nárožní věžičku a invenčně propojila vnitřní prostory budovy od přízemí po nejvyšší patro, ve kterém se nachází překvapení v podobě malé kaple v dutině věžičky a střešní terásky s výhledem na kupole kostela sv. Michala. Rukopis architekta se projevuje jak v prostorovém zážitku z vnitřních průhledů mezi schodištěm a společnými prostory a společnými prostory navzájem, tak v práci s detailem, materiálem a barevností.

OLOMOUC, Kancelářská budova „Masarykova 50“ – FINALISTA

masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta)

soukromý investor, 2020–2023

Martina Hrabová:

Modernizace pětipodlažní budovy v šedozelených barvách viditelně osvěžila uliční třídu v přednádražním prostoru olomoucké Masarykovy třídy. Původně administrativní budova z padesátých let patřila k vzácně dochovaným příkladům architektury ve stylu socialistického realismu v Olomouci. Ostatně stála na začátku tvorby významných olomouckých architektů Karla Typovského a Jaroslava Nováčka. Charakteristiky specifického architektonického stylu jsou i po rekonstrukci patrné z rytmizace fasád, ze zachované velikosti většiny okenních otvorů, ze vstupního portiku, z parafrází původního motivu kování zábradlí nebo z omítkové směsi, tzv. břízolitu. Při pohledu z ulice upoutá důmyslně řešená střešní nástavba, jež reaguje na odlišnou výšku korunních říms okolních domů a tím vytváří dvoupodlažní prosvětlený prostor pro terasu, zasedací místnost a kuchyňku s odpočinkovou zónou. V interiéru architekti pracují s pohledovým betonem očištěných původních konstrukcí a nově s bílou cihlou a vytváří čistě moderní, funkční prostory. Fasádu do dvora doplňují nepravidelně rozmístěné zavěšené balkony, které otevřeně deklarují radikální charakter této zdařilé rekonstrukce. 

Martina Mertová, Pavel Martinka, manželé Opravilovi, Ondřej Spusta a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma

OLOMOUC, Čechovy sady, Veřejné toalety – FINALISTA

masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta)

Město Olomouc jako investor, Flora jako zhotovitel, 2023

Martina Hrabová:

Citlivá rekonstrukce veřejných toalet v Čechových sadech vytváří nejen potřebné hygienické zázemí pro návštěvníky parku, ale také důležitý precedens pro zachování podobných historických objektů. Toalety byly postaveny v roce 1922 podle projektu olomouckého stavitele Jana Hublíka a v dezolátním stavu byly uzavřeny v roce 1995. Díky kompletní rekonstrukci zůstala zachována hodnotná architektura, a bylo obnoveno technické zajištění stavby včetně blízkého okolí a přístupové cesty. Objekt nabízí moderní unisex toalety s bezbariérovým přístupem. Součást objektu tvoří přidružená technická místnost. Porota ocenila nejen kvalitní provedení rekonstrukce, ale také úspěšnou občanskou iniciativu za záchranu stavby a angažovanost architektonického studia masparti v této oblasti. Investor odstoupil od záměru demolice a nahrazení moderními typizovanými „smart toaletami“.

Opravdu „smart řešení“ je nebourat, ale opravovat, nebo také: vyšší hodnoty zachovávat, těm nižším se bránit.

Eva Fuglíčková, Jiří Svačinka (Flora), primátor Miroslav Žbánek, Richard Šrámek (Flora) a architekti masparti, foto Zdeněk Sodoma

OLOMOUC, Červený kostel Vědecké knihovny v Olomouci – FINALISTA

Bezručova 3

atelier-r (Miroslav Pospíšil, Daria Johanesová, Martin Karlík, Milena Koblihová, Ondřej Patsch, Robert Randys, Lucie Rohelová, Adéla Tomečková, Hana Velčovská), Denisa Strmisková

Olomoucký kraj, 2020–2023

František Chupík:

Lokální dominantou své padesát pět metrů vysoké věže Červený kostel zpevňuje hranice městské památkové rezervace na třídě Svobody v Olomouci. V lokalitě Sitteho regulace v rekordním čase (1901-1902) vznikla výrazná novogotická svatyně Evangelické církve augsburského vyznání podle návrhu Franze Böhma a Maxe Löwa. Útlum duchovní činnosti po druhé světové válce vedl postupně až k utilitárnímu využití – skladování knih nynější Vědecké knihovny v Olomouci. Přístavba ke kostelu, odkud byly po šesti desetiletích vymístěny knihy, umožnila nové multifunkční využití památky, když převzala obslužné i komunikační funkce a vtěsnala se mezi kostel a nepodařený objekt ředitelství knihovny. Hnětení hmot přístavku reaguje na výraznější vertikalitu cihlového kostela, materiál kovového opláštění by měl reagovat na (budoucí) barvu střešní krytiny, prosklené plochy odrážejí okolní zástavbu. Perfektně zvládnutá novostavba (odstupy, dynamika půdorysu i tektonika hmot, design aj.) poněkud nekoresponduje s nedostatky opravy kostelní budovy (střešní krytina, přepjatý výraz současných ukončujících prvků), v interiéru působí dost lacině svařenec paravanu v místě oltáře, na rozdíl od elegantní práce s umělým osvětlením. Můžeme se těšit na dobu, kdy zeleň doroste do uvažovaného objemu. Připuštění výraznější novostavby v historickém prostředí je (další) odpovědí kritikům přehnané přísnosti olomoucké památkové péče. Vědecká knihovna v Olomouci získala důstojné místo pro své kulturní aktivity, na novou budovu adekvátní významu instituce a rozsahu fondů zřejmě budeme čekat další desetiletí.

Daria Johanesová (r-ateliér), Martin Kučera (VKOL), Miroslav Pospíšil (r-ateliér), foto Zdeněk Sodoma

Předloňští vítězové z Vřesovic – Jiří Markevič a Jaroslav Sedlák – potvrdili své kvality rozšířením oceněné základní školy o vzorně rekonstruovanou orlovnu. Mimo rámec tradičních kategorií přibyla cena pro architekta Adama Lacinu za popularizaci architektury a experimentální přístup a čestné uznání Ing. Stanislavu Barákovi za zásluhy v oboru statiky.

VŘESOVICE, Tělocvična základní školy – FINALISTA

public atelier (Jiří Markevič a Vendula Markevičová), studio fuuze (Jaroslav Sedlák)

Obec Vřesovice, 2021–2023

Zdeňka Vydrová:

Rekonstrukce orlovny je opět zdařilou intervencí do historické struktury s postupně se rozrůstajícím konceptem základní školy v obci Vřesovice. Tělocvična jako přestavba původní orlovny je následování hodným příkladem zhodnocení původní stavby způsobem, který je kultivovaný a hravý zároveň. Hodnota celku je dál rozvíjena drobnými detaily včetně spojení s velkou terasou pod kostelním návrším nebo úpravou malého veřejného prostoru před vstupem do budovy.  Tělocvična se stavebními zásahy stává přirozenou součástí života školy, vizuální kontakt je možné udržovat velkým kruhovým oknem, opakovaným motivem, který děti spojuje. Autoři citlivě zvolili současné architektonické tvarosloví s barevným akcentem stropů a s jemným detailem dřevěných obkladů, kterými navazují na rekonstrukci základní školy. Provozně se stává tělocvična integrální součástí školy s vlastním navazujícím zázemím. Přestavba orlovny je dalším prvkem podporujícím místní komunitní život. Pojetí úprav je příkladné stejně jako kultivace historických budov v malé obci a jejich smysluplné oživení.

Jiří Markevič, Jaroslav Sedlák, Dagmar Halašová, ředitelka ZŠ Vřesovice a Rostislav Švácha, foto Zdeněk Sodoma

Experimentální přístup k architektonické praxi a kurátorská práce galerie Praktik

Adam Lacina – FINALISTA

Práce a aktivity z let 2021-2023

Jan Žůrek:

Adam Lacina reprezentuje experimentální přístup k architektuře s ryze osobním zaujetím, kdy se vzdaluje od stolu k praktickým činnostem řemeslníka, výstaváře i kurátora. Propojování osobní a pracovní roviny se projevuje v rekonstrukci historické usedlosti Vojtěchov, která je rodinným rekreačním sídlem, ale i platformou pro experiment s materiály a řemeslnými přístupy. V jeho neortodoxním architektonickém přístupu je patrný silný vztah k přírodě a potřeba fundamentálního promýšlení věcí. Totéž se promítá do kurátorské práce vlastní galerie Praktik, která se nachází ve vitríně sousedící s ateliérem a bytem zároveň. „Výstavky“ a doprovodné akce Praktiku zprostředkovávají veřejnosti nečekané rozměry architektury a vyplňují tak díru, které v Olomouci po léta zela.

Cena Rudolfa Eitelbergera 2023 / ing. Stanislav Barák za přínos v oblasti statiky – ČESTNÉ UZNÁNÍ

Spolek Za krásnou Olomouc udělil jménem poroty čestné uznání Ing. Stanislavu Barákovi za odvahu, kreativitu a vysokou míru profesionality, s níž přistupuje k experimentálním nebo jinak složitým architektonickým projektům. Jeho zápal pro věc stojí za celou řadou dobrých staveb, které se objevily mezi nominacemi nebo finalisty Ceny Rudolfa Eitelbergera.

Ing. Chadalíková přebírá čestné uznání pro svého tatínka, Stanislava Baráka, foto Zdeněk Sodoma

Návštěvou nás opět poctil i Rudolf Eitleberger z rakouského Burgenlandu, prapotomek slavného olomouckého rodáka stejného jména, foto Zdeněk Sodoma

Vyhlášení Ceny RE 2023

Cena Rudolfa Eitelbergera 2023 jde do finále

Slavnostní vyhlášení vítěze a finalistů osmého ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera proběhne

30. 9. 2023 v nově zrekonstruovaném Červeném kostele Vědecké knihovny v Olomouci

Letos poslala porota do finále devět realizací. Která z nich si odnese hlavní cenu?

Eitelbergerův pronikavý kritický pohled a ležatá osmiča – skryté významy letošní grafiky od Šárky Novákové.

Cena pojmenovaná po slavném olomouckém rodákovi mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouci a Olomouckém kraji za uplynulé dva roky. Aby byl přehled opravdu kvalitní, osvědčil se interval hodnocení po dvou letech, protože je pak z čeho vybírat.

Spolek ocenění uděluje od roku 2008 a zakládá si na pečlivě zvolené devítičlenné porotě. Letos to byli kromě olomouckých specialistů (Jana Křenková, František Chupík) a kompetentních radních Rostislav Švácha (předseda komise), architekti*tky Zdenka Vydrová, Imrich Vaško, Jan a Barbora Horovi a historička umění Martina Hrabová. Více zde.

Komise měla nelehký úkol vybrat z pětadvaceti nominovaných staveb schůdný počet finalistů a hlavního vítěze. Dva dny jezdila po celém Olomouckém kraji a vášnivě diskutovala, kdo ve finále zůstane. Zejména pro organizátory soutěže jsou to bolestné chvíle, také mnozí architekti a investoři zažívají zklamání, když jejich stavba vypadne.

Kdo z devíti finalistů si odnese hlavní cenu, se dozví zájemci již tradičně v rámci festivalu Den architektury. Zatím můžeme prozradit, které ateliéry a stavby postoupily do finále. Opět si velmi dobře vedly rekonstrukce: např. nárožní dům Kateřinská 13 pro nové Badatelské vědecké centrum Cyrilometodějské teologické fakulty UP od studia ječmen, administrativa Masarykova 50 od ateliéru masparti, R-ateliér Miroslava Pospíšila s adaptací Červeného kostela, Jiří Markevič a Jaroslav Sedlák za opravenou orlovnu ve Vřesovicích, z novostaveb pak přerovské Středisko správy a údržby dálnic od brněnského ateliéru Pelčák a partner, rodinný dům od týmu Malý Chmel nebo fotbalový stadion od Víta Janků v Postřelmově. Porota letos rozhodla i o několika atypických kategoriích, ty si ale necháme jako překvapení.

Večerem provede dvojice Rostislav Švácha (předseda komise) a Martina Mertová z pořádajícího spolku Za krásnou Olomouc. Srdečně zvou širokou veřejnost!

Den architektury 2023

Srdečně zveme na 13. ročník festivalu Den architektury a představujeme program z naší režie. Letošní ročník má motto Objev konstrukce! a v programu se zaměří na výjimečná konstrukční řešení nejen s ohledem na vzhled staveb, a to jak v historické architektuře a v architektuře 19. století a jejího industriálního odkazu, tak staveb 20.–21. století.

HURÁ DO MOLITOROVY KNIHOVNY
Návštěva historického nájemního domu, jenž je příkladem bytové výstavby konce 19. století, s překladatelem Janem Jeništou. V prostorách domu je k vidění výstava Anatomie činžáku. Nájemní dům na rohu Kosinovy ulice a nábřeží Přemyslovců byl postaven v roce 1890 po zbourání pevnostních hradeb včetně Hradské brány. Nyní se tato část města označuje jako Dómská čtvrť. Přijďte se podívat, jak se stavělo na konci 19. století.

pá 29. 9. | 14:00 – 18:00 | so 30. 9. | 10:00 – 16:00 | Kosinova 7

ANATOMIE ČINŽÁKU: MOLITORŮV DŮM
Molitorův dům od přízemí do podkroví jako příklad bytové výstavby konce 19. století s překladatelem Janem Jeništou. Nájemní dům na rohu Kosinovy ulice a nábřeží Přemyslovců byl postaven v roce 1890 po zbourání pevnostních hradeb v okolí někdejší Hradské brány, která se brzy po dokončení začala označovat jako Dómská čtvrť.
Omezená kapacita 20 osob na prohlídku, rezervace na e-mailu: molitorka@molitorka.org.
Předpokládaná doba trvání jedné prohlídky je 1,5 hodiny. Budova je pro veřejnost volně přístupná po oba dny.

pá 29. 9. | 16:00 a 18:00 | so 30. 9. | 14:00 | Kosinova 7

VYHLÁŠENÍ CENY RUDOLFA EITELBERGERA 2023
Vyhlášení osmého ročníku ceny spolku Za krásnou Olomouc za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji v rozmezí let 2021–2023. Dopřejte si přehlídku toho nejlepšího, co v olomouckém regionu vzniklo za poslední dva roky. Jaké počiny pustili do finále členové letošní odborné komise – hlavní architektka Litomyšle Zdenka Vydrová, ředitel památkového ústavu v Olomouci František Chupík či vedoucí Útvaru hlavního architekta Jana Křenková a další? Kdo bude laureátem?
Po slavnostním předání cen bude následovat afterparty.

so 30. 9. | 17:00 | Červený kostel, Bezručova 3

BOD-LINIE-KONSTRUKCE
O kresbách jezuitského kostela v Olomouci ze 17. a 18. století a o tom, co všechno mohlo stát na místě kostela Panny Marie Sněžné s historikem umění Pavlem Šopákem. Objevná přednáška se vrací ke studii olomouckého historika architektury Václava Richtra, který v roce 1949 otiskl části kreseb jezuitského kostela v Olomouci. Ne všechny kresby byly tehdy publikovány a s tehdejšími znalostmi problematiky nebyl Václav Richter schopen upozornit na všechny souvislosti a odhalit spojitosti se soudobou italskou a rakouskou architekturou. Vraťme se proto ke konvolutu kreseb uložených v Moravském zemském archivu v Brně, s nadějí, že pohled po více než sedmdesáti letech prozradí víc…

ne 1. 10. | 17:00 | Molitorova knihovna, Kosinova 7

Komise Ceny Rudolfa Eitelbergera 2023

Představujeme Vám letošní komisi ceny, kterou již po osmé udělí spolek Za krásnou Olomouc za nejlepší realizaci z oblasti architektury, urbanismu či památkové péče v Olomouckém kraji. Ve dnech 14. a 15. 8. 2023 se v Molitorově knihovně sejde porota, která se seznámí s vytipovanými novostavbami a rekonstrukcemi, z nichž po osobní prohlídce určí finalisty a samotného vítěze. Které to jsou a kdo bude absolutním vítězem Ceny Rudolfa Eitelbergera 2023 se dozvíte v sobotu 30. 9. 2023 během slavnostního vyhlášení v rámci festivalu den architektury.

Prof. PhDr. Rostislav Švácha, Csc., předseda komise, historik umění a architektury, pedagog; působí v  Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, vyučuje dějiny architektury na Univerzitě Karlově. Je autorem stovek vědeckých statí a knih se záběrem od barokní až po současnou architekturu. V roce 2013 získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti  architektury. Za knihu Paneláci získal v roce 2018 s kolektivem spoluatorů cenu Magnesia Litera v kategorii naučná literatura. Jeho posledními velkými editorskými počiny jsou například Dějiny umění v českých zemích 800-2000 nebo dvousvazková publikace o olomouckém biskupovi Karlovi z Lichtensteinu-Castelcorna. Po léta působící pedagog na olomoucké Univerzitě Palackého je známý svou odvahou aktivně vystupovat na obranu památkových hodnot města.

Ing. arch. Jana Křenková, vedoucí Útvaru hlavního architekta Magistrátu města Olomouce, dlouholetá vedoucí Oddělení územního plánování a architektury Odboru koncepce a rozvoje. S ohledem na záběr svého pracovního úvazku a bezchybnou orientaci v otázkách urbanismu města Olomouce je pravidelnou účastnicí našich komisí.

Mgr. František Chupík Ph.D., historik umění a architektury, vystudoval obor teorie a dějiny výtvarného umění FF UPOL se specializací v oblasti raně novověkých fortifikací. Od roku 1998 působí v Národním památkovém ústavu v Olomouci, od roku 2011 v pozici ředitele územního pracoviště. Absolvoval studijní program Management of Unesco World Heritage Cultural Sites in Visegrad Countries na International Cultural Centre v Krakově. Je členem Vědecké rady generální ředitelky NPÚ. Věnuje se teoretické a koncepční problematice památkové péče, příležitostně publikuje a o sledované problematice přednáší na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Bc. Jan Žůrek, neuvolněný člen rady Olomouckého kraje s kompetencemi v oblasti kultury a památkové péče. Za dobu svého působení na olomoucké kulturní scéně stál za mnoha občanskými i komunitními aktivitami a iniciativami. Pracoval jako dramaturg a produkční na festivalech Letní filmová škola v Uherském Hradišti, Divadelní svět Brno a Divadelní Flora. Stál rovněž za otevřením kulturního centra na olomouckém Dolním náměstí jako zázemní Divadla na cucky, které bylo v rámci ceny Rudolfa Eitelbergera oceněno čestným uznáním v roce 2019. Stál za vypracováním a schválením nové Koncepce rozvoje kultury, kreativity a památkové péče Olomouckého kraje (2022).

Ing. arch. Tomáš Pejpek, architekt a náměstek primátora s komptencemi v oblasti strategie a řízení. Po absolvování Fakulty architektury ČVUT v Praze působil v ateliérech v Linci, Praze a Olomouci. Profesně jako architekt se zabýval obnovou měst, především veřejným prostorem, dopravou a revitalizacemi brownfieldů. Mimo ocenění z architektonických a urbanistických soutěží získal s kolegou Szymonem Rozwalkou národní cenu Grand Prix architektů 2008 za vilu na sile v Olomouci.

Ing. arch. Zdeňka Vydrová, významná česká architektka. Dlouhodobě spolupracuje s městem Litomyšl, které se proslavilo nevídaně vysokou architektonickou kulturou. Funkci městské architektky zde zastává již od roku 1992, od roku 2015 stejnou roli hraje v Tišnově. Je absolventkou fakulty architektury VUT v Brně, kde působila rovněž jako pedagožka. Má vlastní architektonickou kancelář, publikuje, vystavuje, veřejně přednáší, „staví“. Za svou práci získala řadu ocenění, například Cenu Architekt obci 2016 nebo v témže roce Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury.

Mgr. Martina Hrabová

Mgr. Martina Hrabová, Ph.D., historička umění, působí na katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se historií moderní architektury v přeshraničních souvislostech. V disertační práci se věnovala českým asistentům Le Corbusiera a vztahům tohoto architekta s Československem. Publikuje v domácích i zahraničních odborných časopisech a získala řadu prestižních stipendí, včetně grantu od Fulbrightovy nadace a Kanadského centra architektury v Montrealu. Její kniha Galaxie Le Corbusier (Artefactum 2021) získala v roce 2022 cenu Josefa Krásy a nyní se připravuje její anglické vydání (Routledge 2024).

prof. ak. arch. Imrich Vaško, architekt, absolvent Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě u prof. Dušana Kuzmy (1983). Od roku 1991 tam působí jako pedagog, současně získává Fulbrightovo stipendium na Yale University v New Haven. Jako hostující profesor se zapsal např. na Rhode Island School of Design, přednášel na Columbia University, Pratt Institute nebo Universität für angewandte Kunst a Akademie der bildenden Kunst ve Vídni. Spoluorganizoval mezinárodní architektonické akce s Danielem Libeskindem, Gregem Lynnem, Monikou Mitášovou, Marianem Zervanem a dalšími. Věnuje se konceptuální a vizionářské architektuře, urbanismu, instalacím a zabývá se tendencemi středoevropské architektury. Byl spoluautorem expozice České a Slovenské republiky na 7. Bienále architektry v Benátkach v roce 2000. V roce 2021 vydal soubor svých statí a komentářů pod názvem Nové milénium 2000-2018/ Od pádu Dvojičiek po smrť Zahy Hadid. Působí jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se věnuje parametrickému navrhování. Stále projektuje, naposledy najdeme jeho jméno v kolektivu autorů Věžě na Děvínské Kobyle.

MgA. Barbora Hora, vystudovala obor hračka na brněnské SŠUD, posléze pražskou UMPRUM v ateliérech Jiřího Pelcla a Jindřicha Smetany. Při studiu absolvovala stáž v Amsterdamu. V roce 2012 založila společně s Janem Horou a s Janem Veisserem atelier ORA. Jako architektka vede dlouhodobý projekt rekonstrukce Kocandy Kravsko.

Ing. arch. Jan Hora, architekt, který pochází z Loun, od roku 2012 žije ve Znojmě. Vystudoval obor architektura a urbanismus na Fakultě umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. Při studiu absolvoval stáže v Istanbulu a Amsterdamu, prošel několika pražskými ateliéry. V roce 2012 založil s architektkou Barborou Horou a s Janem Veisserem atelier ORA. Vedle toho působí jako pedagog na Fakultě architektury VUT v Brně.

Studio ORA má své sídlo ve Znojmě a v Kutné Hoře, působí převážně na periferii, navrhuje domy, věci a prostředí. Architekti rádi pracují s fragmenty staveb, které by jinde a jindy byly odsouzené k zániku. Cit pro kontext a úcta k umu nebo prostě jen energii vložené do věcí předchozími generacemi dělá jejich architekturu velmi koherentní a charakteristickou. Ora má svůj rukopis, ORA je vpravdě „originální regionální architektura“. Podívejte se na ukázku jejich práce třeba zde.

Cena Rudolfa Eitelbergera 2021 zná vítěze!

Hlavní trofej architektonické ceny, kterou spolek Za krásnou Olomouc uděluje už od roku 2008, jsme tentokrát udělili 2. 10. 2021 v Divadle na cucky. Skvěle obsazená nezávislá porota letos rozhodla, že k osmi finalistům poputuje kromě Eitelbergerovy „přilbice“ pro absolutního vítěze také jedenáct čestných uznání. Milým překvapením pro nejednoho účastníka slavnostního vyhlášení byla přítomnost Rudolfa Eitelbergera mladšího, prasynovce slavného olomouckého rodáka.

Podívejme se nejdříve na první místo! Obsadila jej suverénně

Rekonstrukce základní školy ve Vřesovicích od Jiřího Markeviče (public atelier) a Jaroslava Sedláka (studio fuuze) za spolupráce Zdenka Opletala, Dany Opletalové, Venduly Markevičové a Radima Lisy (2016–2019)/ Cena Rudolfa Eitelbergera 2021 a čestné uznání pro obec Vřesovice zastoupenou starostou Josefem Ficou

Názor poroty shrnul architekt Tomáš Machovský:

Rekonstrukce ZŠ Vřesovice je zdařilým příkladem symbiózy starého a nového. Nová adice přirozeně doplňuje historickou vrstvu, plně respektuje původní budovu a dále rozvíjí prostorový koncept „minikampusu“.

Kultivované prostorové řešení přístavby, barvy a materiály jsou v příjemném kontrastu k původní budově, avšak nešokují, nesnaží se přebít historický objekt farní budovy. Dispoziční řešení je jasné a přehledné; zvolené materiály a barevnost vycházejí z provozu školy; velkoformátová okna a dveře poskytují prostoru potřebné světlo a zajišťují propojení s exteriérem. Zajímavé jsou detaily jako například kruhové okno ve dveřích ve výšce dětského horizontu, které nabízí capartům prostor pro hru a fantazii. Spojovací krčky mezi starým a novým a jejich transparentní barevnost, jakkoliv působí provokativně, má i zcela prozaický a uživatelsky příjemný aspekt – barevnost koridorů se lehce promítá do bílé chodby stávající budovy a láká tak uživatele nejdříve k objevení nových prostor, poté se stává nenuceným orientačním systémem. Průchod barevným krčkem je současně jakýmsi filtrem do jiného světa. Osvědčený trik, který zde funguje, aniž bychom ho považovali za prvoplánový. Také propojení tříd ve druhém nadzemním podlaží s venkovní terasou nabízí příjemné prostorové osvěžení, zejména pokud si uvědomíme orientaci k jihovýchodu a vizuální kontakt s dominantou obce, kostelem sv. Petra a Pavla. A v neposlední řadě pojetí počítačové učebny jako bílého prostoru upomínajícího na sterilní počítačové sály dob minulých, kde se procházeli inženýři v bílých pláštích, zase poskytuje ideální prostředí pro ponoření se do barevného virtuálního světa.

Rekonstrukce ZŠ Vřesovice je příkladem hodným následování, a to nejen jako zdařilá architektonická intervence, ale také jako snaha o vytvoření společného komunitního prostoru, kde se všichni zúčastnění budou cítit dobře a příjemně. Strategii obce se starostou v dobrovolné roli řidiče školního autobusu považujeme pro zdravý rozvoj venkova za stěžejní. Základní škola se tak díky chytrému konceptu rozrůstání a povedené rekonstrukci stává jakousi společenskou oázou a Vřesovice pak silným lokálním centrem. Přesně takové tahouny moravský venkov potřebuje!

Další komentáře členů hodnotící komise představí sedm finalistů, kteří představují to nejlepší z architektonické produkce Olomoucka za léta 2019-2021 (v abecedním pořadí):

Rekonstrukce hradu Helfštýna/ atelier–r (Miroslav Pospíšil, Martin Karlík), spolupráce Robert Randys, Lucie Rohelová, Adéla Tomečková, Milena Koblihová, Daria Johanesová/ 2017–2020/ čestné uznání pro autory

Od roku 1991 probíhaly přípravy na dokončení desetiletí trvající obnovy Helfštýna. Puristickou metodou dostaveb se měly pojednat zaniklé části památky: koruny hradeb, zastřešení věží či již zcela zmizelé prvky stavby. Tři aktéři – Olomoucký kraj coby vlastník, Muzeum Komenského v Přerově v roli správce a odborníci z Národního památkového ústavu – se však nově dohodli na limitech zastřešení hradního paláce vylučujících změnu siluety hradu. Společně s architekty nalezli takový způsob ochrany, který dílčím zastřešením zaatikovými plochými střechami zajistil po staletí zažitou podobu torza památky. Vznikl také nový atraktivní prohlídkový okruh ve více výškových úrovních a dvě vyhlídková místa. Olomoucký ateliér-r při použití skla, cortenu a betonu vložil do paláce vrstvu soudobé architektury čitelně se odlišující od starých konstrukcí a přitom uchovávající atmosféru otevřené stavby. Realizace tohoto rozsahu představuje výrazný příspěvek k diskuzi o tom, zda nová architektura výraznějších forem nemůže přinést soulad s dochovaným stavem při respektování všeobecně sdílených hodnot kulturní památky.

František Chupík

Rekonstrukce obecního úřadu v Hluchově/ public atelier (Jiří Markevič), studio fuuze (Jaroslav Sedlák), spolupráce Zdeněk Opletal, Dana Opletalová, Vendula Markevičová, Radim Lisa/ 2018–2019 / čestná uznání pro autory a obec Hluchov zastoupenou starostkou Lenkou Vyhlídalovou

Obecní úřad v Hluchově je místně významnou stavbou, která prošla citlivou proporční úpravou při zachování jejího klasicizujícího výrazu. Téměř nerozpoznatelná přístavba je zdařilou a kultivovanou citací původně zchátralého křídla, jehož stopa je dále patrná z fragmentu navazující zdi. Vizuální střídmost řešení je patrná z drobných, jemných detailů venkovních omítek, nových otvorů nebo ostění oken. Uživatelská přívětivost dispozičního rozvržení s agendou úřadu v přízemí a se „slavnostním sálem“ v patře je umocněna obnovou architektonických prvků v podobě historických kleneb nebo novou vrstvou s barevným akcentem dřevěné stropní konstrukce sálu. Výsledná obnova je příkladem citlivého přístupu k modernizaci podobných objektů. V kontextu obce se jedná o důležitý historicko-společenský objekt s potenciálem přesahu do místní komunity.

Zdeňka Vydrová

Pavel Zatloukal, kniha Meditace o městě, krajině, umění. Olomouc 1919-1989/ 2020/ čestné uznání za publikační počin

Objemná kniha nenechá žádného Olomoučana chladným. Už pouhé listování mu naznačí, co všechno o svém městě ještě neví a jak hutné mohly být dějiny, které střední generace ještě pamatuje, ale ještě si je neuměla představit „na papíře“. Každá kapitola mapuje v precizně vystavěných příbězích přehled toho zásadního, co se v Olomouci během tří zcela odlišných kulturně společenských etap odehrálo. Éru první republiky, protektorát i období socialismu přibližuje poutavě volený obrazový doprovod.

Dlouholeté bádání a přemýšlení o umění a olomouckém urbanismu, architektuře, památkové péči i vztahu k příměstské krajině přineslo své kýžené plody. Publikační počin, jakkoliv je to v praxi Ceny Rudolfa Eitelbergera výjimečné, porota oceňuje čestným uznáním. Zatloukalova kniha je totiž stavbou sama o sobě, pevnou v základech – budou se o ni opírat i generace po nás.

Jan Žůrek

Adaptace průmyslové stavby pro galerii, coworking a kavárnu Telegraph, Olomouc, Jungmannova 3/ ječmen studio (Eva, a Lukáš Blažkovi, Vojtěch Jemelka, Lucie Vyhlídalová)/ 2018–2019/ čestné uznání pro autory

Na realizaci porota oceňuje koncept kulturní instituce, který začíná důrazem na kvalitní architektonické řešení a prolíná se dále náplní domu i celkovou dramaturgií včetně doprovodných programů. Instituce, která důrazem na vysokou kvalitu působí ve svém sousedství trochu jako přízrak, dává šanci na zlepšení celého veřejného prostoru kolem nádraží. Dále porota oceňuje kreativní práci architektů při doplnění staré industriální architektury o nové intervence a vytvoření kvalitního celku. Nové nástavby jsou poměrně jasně artikulované, koncepce střešní krajiny působí dojmem lehké improvizace. V interiérech vynikají kultivovaně pročištěná spodní podlaží sloužící výstavám současného umění.

Zdeněk Chmel

Adaptace vojenské pekárny na hostel s kavárnou a restaurací Long story short, Olomouc, Koželužská 31 /Denisa Strmisková, Studio Raketoplán/ 2017–2020 / čestné uznání pro autory

Budova bývalé vojenské pekárny v Olomouci, tzv. Podkovy, je klasicistní stavbou z počátku 19. století, která byla součástí barokního bastionového opevnění z druhé poloviny 17. století. Její citlivá rekonverze na hostel, restauraci a coworkingové centrum obohacuje historické jádro Olomouce svými funkcemi. Jedinečně se v ní spojuje respekt ke strohé pevnostní architektuře a nápaditý design.

Jana Křenková

Rekonstrukce vil Jakoba Gartnera, Olomouc, Vídeňská 6 a 8/ Jan Dohnal, Ondřej Fous, Michal Fišer, čestné uznání pro investora, Pavla Širokého / 2018-2021 / čestná uznání pro autory a investora

Realizace je odrazem vášnivého přístupu majitele k architektuře a designu. Řešení rekonstrukce olomouckých vil architektonicky navrací vile původní podobu, v interiéru snoubí repliky zařizovacích prvků dle původního řešení s ikonickým nábytkovým designem 20. století a novými technologiemi. Zahrada vily na Vídeňské ulici 8 je obnovena velmi citlivě, v souladu s architekturou domu, a zároveň netradičně využívá konstrukce roxorových tyčí, v kontrastu s romanticky působícím prostorem. Porota oceňuje nejen citlivé nakládání autorů rekonstrukce s dědictvím 19. století, ale čestným uznáním chce zdůraznit také iniciační a následováníhodný přístup investora pohybujícího se ve velmi cenném prostředí vilové čtvrti.

                                                    Jana Trundová a Barbora Trundová (mimokolektiv)

Rekonstrukce smuteční síně v Zábřehu, ječmen studio (Eva a Lukáš Blažkovi, Vojtěch Jemelka, Lucie Vyhlídalová)/ 2019–2020 / čestná uznání pro autory a město Zábřeh

Stará obřadní síň na zábřežském hřbitově v uplynulém století zchátrala a poškodily ji různé nevhodné úpravy. Ateliér Ječmen obnovil vše, co na ní bylo hodnotné, a znovu tak objevil její architektonické kvality. Přístavby z obou stran umocňují její symetrii. Prostor pro smuteční obřad získal ztracenou monumentalitu. Architekti ho vybavili novými lavicemi a svítidly a navrhli pro něj nový katafalk, působivě osvětlený shora přirozeným slunečním světlem.  

Rostislav Švácha

Zde si můžete zalistovat fotoalbem od Terezy Hrubé, která večer zdokumetovala, zde zase na YouTube shlédnou videozáznam celého večera z kamery Jakuba Čermáka. Anebo jen poskočte na čas 19:40 v ArtZóně věnované olomoucké kultuře – i tam je řeč o Ceně RE a letošním vítězi.