
Cena Rudolfa Eitelbergera 2025 zmapovala zásahy, které za poslední dva roky pozitivně a zdařile ovlivnily prostředí měst a venkova Olomouckého kraje, ať už se dají zařadit do oblasti architektonické tvorby, urbanismu nebo památkové péče. Devátý ročník přinesl poctivou sklizeň, jíž se věnovala devítičlenná porota v čele s předsedou, prof. Rostislavem Šváchou. Z 23 vytipovaných staveb si zevrubně prohlédla 11 a z nich dále postoupilo do finále celkem osm počinů. Blahopřejeme!
VIDEOZÁZNAM SLAVNOSTNÍHO VYHLÁŠENÍ ZDE!
Absolutním vítězem mezi finalisty a tedy laureátem Ceny RE 2025 se protentokrát stala novostavba tělocvičny v Drahotuších od olomouckého ateliéru PAB Pavla a Jana Pospíšilových. Inovovaná podoba Eitelbergrovské helmice tedy zůstane v rodném městě organizátorského spolku Za krásnou Olomouc. Diplom si však také převzali zástupci vedení školy a investor, kterým je město Hranice.
DRAHOTUŠE, tělocvičn základní školy | Studio PAB (Pavel Pospíšil, Jan Pospíšil) | město Hranice | 2021–2023





Vítěze i ostatní úspěšné finalisty přibližujeme prostřednictvím komentářů jednotlivých porotců (redakční úprava Martina Mertová, Rostislav Švácha):
Nová tělocvična v Drahotuších představuje mimořádně zdařilou ukázku, jak lze citlivě a zároveň sebevědomě vložit výrazný objem do struktury hanácké vesnice. Architekti ustoupili hmotou stavby od líce řadové zástavby, čímž tělocvičnu opticky zmenšili a současně vytvořili piazzettu – nový vstupní a shromažďovací prostor pro školu i místní komunitu. Moudře také využili propojení hlavní a záhumenní cesty pro optické i fyzické odclonění parkoviště.
Volba tmavě červeného odstínu fasády má více funkcí – opticky zmenšuje, navazuje na tradiční keramické krytiny v okolí, symbolicky se pojí s obecním znakem a zároveň má psychologickou funkci podporující pohybovou aktivitu. Přitom byla zvolena ekonomicky úsporná varianta z běžného výrobního vzorníku. Podnož haly tvoří kontrastně k průmyslovému plášti stavby ručně škrábaná omítka s odlesky slídy, připomínající estetiku vesnické stavební praxe šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Její provedení vyžaduje použití jednovrstvého dutinového cihelného zdiva, jde tedy o záměrné řešení od počátku návrhu.
Vnitřní prostory tělocvičny jsou příkladem promyšleného detailu a zodpovědného provedení. Architekti se zaměřili na jednoduchá, trvanlivá a esteticky čistá řešení. Barevnost zvolili střídmou a v jasném dialogu s exteriérem, instalační systémy vedli úsporně a přehledně. Použité materiály jsou běžné, avšak precizně zpracované.
Ve všech prostorech se uživatel přehledně orientuje, a to i přesto, že se architekti vyhnuli trendu přebujelé barevnosti a dekorativnosti rádoby dětského světa. Výchovně působí i aspekt ekologický. Například dešťová voda pro splachování je k dispozici díky dvěma objemným retenčním nádržím skrytým pod piazzettou. Zelená střecha pokrývá celou plochu haly, děti její praktické a estetické kvality ocení z tribuny a terasy nad obslužným koridorem. V bezprostředním okolí tělocvičny kvetou od jara motýlí záhony. Potrvá už jen chvíli, než se nově vysazená zeleň plně zapojí do architektonického celku.
Zvolený architektonický přístup má zjevně edukativní efekt. Pro žáky i dospělé uživatele funguje jako příklad kulturně citlivé a udržitelné architektury. Tělocvična ZŠ Drahotuše je realizací, která spojuje citlivý urbanistický zásah, funkční přínos, materiálovou upřímnost a vzdělávací hodnotu. Stavba nejen plní svou primární funkci, ale aktivně přispívá k utváření veřejného prostoru a kulturní identity obce.
Ing. arch. Vít Janků


V Olomouci již tradičně bodují rekonstrukce. Už potřetí v dějinách ceny se do finále dostal ateliér Sborwitz architekti (Michal Sborwitz – Marie Sborwitzová – Karel Prášil), tentokrát za rekonstrukci kina Central v budově Muzea umění Olomouc. Tam také proběhlo slavnostní vyhlášení.

OLOMOUC, Central, rekonstrukce kulturního centra v Muzeu umění Olomouc | Sborwitz architekti (Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová, Karel Prášil) | Investor Muzeum umění Olomouc, státní příspěvková organizace | 2019, 2022–2024
S obnovou kina Central v areálu Muzea umění v Denisově ulici získala celá Olomouc kvalitní polyfunkční sál, který může sloužit divadelním představením, promítání filmů, tanci, přednáškám a samozřejmě také různým muzejním akcím. Samotné muzeum se tak dočkalo více než plnohodnotné náhrady za sál bývalého Divadla hudby, který s připravovanou novostavbou Středoevropského fóra změní svou funkci. Architekti Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová a Karel Prášil pojali rekonstrukci kina Central zcela v duchu svých předchozích rekonstrukčních počinů, k nimž patří výstavní síně v budově MUO, rehabilitace veřejných prostorů ve Velké Bystřici a Bukovanech, obnova slavné tančírny v Račím údolí u Javorníku nebo obnova Müllerovy vily v Olomouci. Formu bývalého kina zbytečně neměnili, neprosazovali u ní své vlastní tvarové nápady. Spíše jim šlo o to, aby práci svých předchůdců – architektů Zázvorky a Škvora – vrátili její zašlou noblesu. Nevelké nesnáze s orientací v přístupových prostorách návštěvník snadno překoná. Pracovní metodu svého ateliéru dobře vysvětlil Michal Sborwitz ve čtvrtém čísle časopisu Muzeion z roku 2016: „Příliš mnoho nápadů v architektuře znamená zmatek.“ Přibyly jen pojízdné kazety, které umožňují měnit tvar jeviště i hlediště, a rám na zavěšení osvětlovací techniky, který může připomenout podobný rám pod otevřeným krovem Sborwitzova Trojlodí.
prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.

Žhavým olomouckým finalistou pak byla rekonstrukce horního patra pevnosti na Šibeníku pro Základní školu SVAT od ateliéru ječmen Lukáše a Evy Blažkových. Porota ocenila odvážný restart památky a vlastní iniciační roli v rozvoji jejího okolí.

OLOMOUC, Základní škola SVAT | ječmen studio (Eva Blažková, Lukáš Blažek, spolupráce Lucie Vyhlídalová a Anna Pospíšilová) | soukromý investor | 2023–2024
Území bývalé pevnosti Šibeniční vrch (Galgenberg) se konečně ocitlo na prahu postupné přeměny z periferie města v aktivní život nové obytné čtvrti. Rozhodnutí umístit sem školu vyžadovalo odvahu a víru, že postupná transformace objektu pevnosti bude působit v lokalitě nejen jako iniciační podnět, ale zároveň i jako názorný příklad pro mladou generaci, která se zde bude vzdělávat a nabírat zkušenosti.
V tomto duchu přistoupili architekti ječmen studia k vlastnímu návrhu školy. Její provoz umístili na úroveň horního podlaží, do nástavby z třicátých let minulého století, a zpřístupnili ho kromě výtahu velkorysým prostorem původního schodiště. Vybouráním středového koridoru vznikla nová široká chodba pro velkou škálu aktivit. Lemují ji učebny a kanceláře na obvodu dispozice. Střed tvoří sociální zázemí a multifunkční aula. Prosklené partie vložených příček pomáhají hlubokou dispozici prosvětlit a spolu s přiznaným železobetonovým stropem zdůrazňují kontinuálnost prostoru. Rozhodnutí použít materiály odhalené a přirozeně pravdivé posiluje charakter a logiku využívání objektu. V celku i v detailu je stavba provedena s citem pro konstrukční podstatu a řemeslné zpracování.
Porota si velice cení ojedinělého přístupu investora a jeho architektů. Jedni i druzí tímto činem demonstrují úsilí předat nastupující mladé generaci poznání, že k hodnotám kulturně vyspělé společnosti patří péče o vystavěné prostředí; o prostředí, které nás obklopuje a reprezentuje.
Ing. arch Lukáš Ehl

Třetí olomoucký, trochu skrytý poklad se nachází ve dvoře domu č. 33 na Dolním náměstí. Kultivované a nápadité řešení dvorku s pavlačí ukazuje potenciál polosoukromých prostor historického jádra.

OLOMOUC, rekonstrukce dvorního traktu na Dolním náměstí | LBNK architekti (Vojtěch Rudorfer, Radek Schwab, Jaroslav Schwarz) | soukromý investor | 2023–2024
Rekonstrukce dvorního traktu na Dolním náměstí představuje jednoduché a vkusné řešení často opomíjených a problematických dvorních přístaveb v historické struktuře měst. Autoři pojali svou intervenci do původního objektu výrazně, a přece s pokorou k okolním historickým stavbám. Nepříliš atraktivní budovu zhodnotili rozdělením na nezávislé bytové a provozní jednotky, které evokují někdejší činorodost obyvatel historických vnitrobloků. Tento předobraz doplňuje lehká pavlač s pobytovým schodištěm, která obsluhuje samostatné prostory v patře včetně jednoho mezonetového bytu. Dům totiž zahrnuje zdravý mix drobných služeb, kanceláří i bydlení.
Že jde o intervenci současnou, to prozrazuje kultivované architektonické řešení a proporčně vyvážené zvětšení otvorů do prostor dvorku. Ten slouží jako společně užívaná polosoukromá plocha, kam uživatelé za dobrého počasí mohou expandovat… a sdílet svá živobytí. Díky jednotící bílé barvě působí úzká parcela dvorku prosvětleně a přehledně. Celkový dojem z realizace umocňují pěkné detaily a jednoduché tvarosloví v exteriéru i interiéru.
Porota také ocenila ochotu vlastníka investovat čas i finance do zdánlivě neviditelné části objektu v městské památkové rezervaci. Celkové pojetí architektonického řešení rekonstrukce ukazuje, jak lze vhodně oživit a využívat skrytá místa městských center, a podtrhuje tak důležitost hledání současného citlivého přístupu i pro úlohy menšího měřítka.
Ing. arch. Petra Coufal Skalická

Z mimoolomouckých staveb post žhavých finalistů obsadila nová knihovna v Mohelnici od ateliéru BAK / Burian – Křivinka architekti.

MOHELNICE, městská knihovna | BAK Burian – Křivinka architects (Aleš Burian, Gustav Křivinka), spolupráce Anna Fišerová, Veronika Szabóová | Investor město Mohelnice | 2021–2024
Novostavba městské knihovny v Mohelnici představuje nejen výborný architektonický, ale i urbanistický počin. Na rohu ulice U Brány se v srdci historického jádra, přímo vedle budovy obecního úřadu, nacházelo parkoviště, nevzhledná proluka po dvou zbouraných domech. Novostavba příkladně zaceluje desítky let zející jizvu v historické zástavbě a současně veřejnosti i zaměstnancům nabízí funkční, kultivované a příjemné vnitřní prostory, které stojí za návštěvu.
Zvenku poměrně nenápadná budova s bílými fasádami a zelenými rámy oken zaujme především modernisticky zaobleným nárožím. Interiérům dominuje pohledový beton a dřevo použité na podlahách a na obkladech stěn, schodiště a šikmého stropu, stejně jako u atypických prvků mobiliáře. Interiéry jsou s okolím pohledově i provozně provázané. Sál v přízemí je díky francouzským oknům a terase přístupný z ulice, intenzivní optický kontakt s městem včetně průhledu na kostel nabízí okno v zaobleném nároží. O patro výš směřuje na kostel okno čtenářského koutku, do ulice se tu prostor rozšiřuje balkonem s posezením. Nejvyšší podlaží ustoupilo velkorysé terase, nabízející výhled nejen na okolní památky, ale i na panorama Hrubého Jeseníku. Veřejná instituce se tak navzdory prostorově stísněným podmínkám proluky zdařile otevírá do veřejného prostoru.
Ing. arch. Jiří Šobr

Další mimoolomouckou realizací odnášející si diplom je novostavba domu pro seniory ve Šternberku od ateliéru Masparti (Pavel Martinka a Ondřej Spusta).

ŠTERNBERK, domov pro seniory Oblouková | masparti (Pavel Martinka, Ondřej Spusta) | Investor město Šternberk, Sociální služby města Šternberk | 2023–2024
Malá velká stavba! Nenápadná, subtilně působící novostavba, skrytá mezi původní zástavbou a vzrostlými stromy, nabízí domov pro ty nejstarší z nás. Vysokou architektonickou kvalitou realizace se podařilo naplnit úkol, který nabývá na významu s výrazným stárnutím populace, ale který se často řeší pouze s důrazem na funkčnost. V tomto novém prosvětleném „bungalovu“ jsou však potřeby seniorů i personálu naplněny bezezbytku. Architektonický ateliér masparti důmyslně využil svažitou parcelu a položil na ni stavbu ve tvaru trojcípé hvězdy. Prostorná trojtraktová dispozice s přirozeným komunikačním jádrem intuitivně vede obyvatele i personál celým domem. Poskytuje důstojný domov ve všech drobných a dotažených detailech: příjemná je barevnost, zvolené materiály včetně nábytku a typu světel. Hlavní devízou pro obtížně pohyblivé klienty se tu stala velká okna směřující do okolní zeleně, včetně možnosti vyjít prosklenými dveřmi přímo ven na společnou terasu nebo na skromnou bezbariérovou promenádu okolní zahrady. Snad tato nevysoká stavba sehraje roli předobrazu, jak k těmto společensky významným realizacím přistupovat.
Mgr. Martina Koukalová, Ph.D.

Z rodinných domů do finále postoupil projekt Szymona Rozwałky a Ady Rypl Žabčíkové pro Otaslavice.

OTASLAVICE, rodinný dům s ateliérem a oranžerií | ROaR / Szymon Rozwałka a Ada Rypl Žabčíková | soukromý investor | 2015–2025
Originální rodinný dům kreativního investorského páru se doslova rozprostírá na svahu úzké zahradní parcely, na kraji vsi a na kraji kopců. Stavební program domu – otevřený prostor pro přidávání a odebírání – je přepsaný do samostatných dřevěných kostek, které zabydlují květnatou zahradu. Architekti komponovali jak strukturu objemů kostek a prostoru mezi nimi, tak i samotnou strukturu jejich dřevěných povrchů. Koncept umožňuje domu neustále se rozrůstat. Zatím posledním článkem izolovaných kostek se stala oranžerie na vrcholu pozemku. Porotu zaujaly prostory interiéru hlavní obytné kostky s exaktně navrženou jemnou konstrukcí schodiště, stejně jako detail venkovního bazénku. Jsou otiskem erudice a nadčasové ozvěny konstruktivismu. Koncept kostek volně rozložených do prostoru a finanční možnosti stavebníků převažují nad detailem. Porota ocenila jednoduchost provedení a místy i jemné nedokonalosti, tolik charakteristické pro intenzivní pocit zabydlenosti domova.
Ing. arch. Tomáš Pejpek

Čestné uznání za příkladnou aktivitu si odnesl spolek Isidora Korgera, který rukama restaurátorů-štukatérů Jana Tomíčka a René Fišery na Šumpersku tradičně a přitom invenčně obnovuje historické fasády.

Jan Tomíček a René Fišera | Společnost Isidora Korgera, z. s. | restaurátor, štukatér, kurátor výstav, lektor workshopů oživujících tradiční řemesla
Jan Tomíček je školením štukatér. Porotu však zaujal jako reprezentant nekonvenční památkové péče. Pochází ze Šumperku a na Šumpersko a Jesenicko se z Brna vrací jako záchranář lidové architektury. V roce 2011 založil Společnost Isidora Korgera, která připomíná štukatérského mistra doloženého v podhůří Jeseníků kolem poloviny 19. století.
S kolegou Reném Fišerou obnovil Tomíček devět zaniklých fasád podle místních vzorů a rehabilitoval také průčelí dvou památkově chráněných usedlostí z 19. století. Za všechny zmiňme původní Korgerův dům z roku 1845 v Kolšově, který se přispěním majitelů Evy Drtilové a Pavla Wintera stal znovu chloubou obce.
Přístup Jana Tomíčka je kreativní, ale jen do té míry, jako si to dovolili jeho předchůdci. Tvarosloví lidového stavitelství reinterpretuje, nebojí se je opatřit současným vročením. Spontánnost, typickou pro původní tvorbu, podkládá v Tomíčkově práci precizní znalost řemesla a technologie.
Oživení lidového řemesla v přirozeném prostředí našich poničených vesnic, stejně jako osvěta formou workshopů, jsou činnosti určitě následováníhodné.
Mgr. Bc. Sabina Soušková















































































