Jan Šépka: Úpravy Horního náměstí v Olomouci – příběh lampy

Sdružení Za krásnou Olomouc poskytuje prostor architektu Janu Šépkovi. V reakci na poslední události kolem osvětlení Horního náměstí nám jeden z autorů původní koncepce jeho obnovy poslal následující zevrubné shrnutí celé kauzy, včetně návrhu jejího řešení.

Úpravou ploch Horního náměstí v Olomouci se dnes díky nové kauze s osvětlením zabývám s přestávkami 18 let – tedy od roku 1995, kdy jsme společně s kolegou Hájkem a Hláskem vyhráli ve veřejné architektonické soutěži. Tato snaha po naplnění původních představ dosáhla tedy tento rok plnoletosti.
Když jsme přemýšleli o koncepci celého náměstí, procházeli jsme řadu kreseb a obrazů, které náměstí popisovaly jako reprezentační salón města. Jedním z nejznámějších výjevů je obraz „Vjezd kardinála Ferdinanda Troyera do Olomouce“, který dobře dokládá celkový smysl náměstí.
Z těchto výjevů se zrodila naše idea, kdy náměstí chápeme jako pomyslnou divadelní scénu s kašnami, sloupem, centrální radnicí v prostoru a kulisou budov v pozadí. Na tomto městském jevišti se odehrávaly slavnostní průvody, popravy nebo jiné významné či bezvýznamné události za přítomnosti širokého obecenstva. My jsme se v našem obrazu pokusili navrátit náměstí podobu reprezentačního salónu města. Vyspravená a sflikovaná dlažba nám připadala zajímavá, je v ní zaznamenán čas. Začali jsme tedy o dlažbě uvažovat jako o vyspravovaném koberci obývacího pokoje velkého domu – města. Všechna pole dlažby byla přesně zaměřena včetně plomb po výkopech. I tato pole, která pro někoho znamenala estetický kaz v koberci, byla navrácena na své místo. Nešlo nám o to rozlišovat, které pole je kvalitnější, které je naopak špatné. Pokud se začne estetizovat, pak nelze přesně stanovit hranici. Na náměstí se vrátil obraz všech polí tak, jak byl, i za použití dlažby z jiných ulic, jejichž patina odpovídala dlažbě na náměstí. Výsledný obraz právě díky použití staré dlažby, která se nedá napodobit novým materiálem, působí celistvě.

K této představě jsme přidali i mobiliář. Lavička a lampa jsou zásadními prvky mobiliáře, které svým designem také vycházející z představy náměstí jako salónu nebo pokoje města, a proto byly navrženy v takřka interiérovém duchu. Po výhře v soutěži jsme si na tyto dva prvky nechali vyrobit modely v menším měřítku, které mám dodnes v kanceláři.
Realizovaná lavička je se svou předlohou v zásadě totožná. Model lampy měl větší odrazný širm, který se díky podrobnější práci s odborníky a zkouškám nakonec zmenšil. Dokončená studie byla ještě na koci roku 1995 prezentována a předána radním, kteří ji schválili. V průběhu práce na projektu pro stavební povolení jsme usilovně hledali firmu, která by byla schopna na atypickou lampu získat všechna potřebná dobrozdání. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme byli nuceni do projektu zakomponovat standardně vyráběnou lampu s atesty. Z nabízených produktů se nám nejvíce zamlouval jednoduchý sloup od firmy Thorn.
Pro vysvětlení skutečného stavu osvětlení, které se dnes na náměstí nachází, je nutné si připomenout celkový průběh stavby. Stavba náměstí začala v roce 1997, kdy se připravovalo podloží pro novou pokládku původní dlažby, a začalo se s rekonstrukcí některých sítí. Nicméně hned v létě byly úpravy zastaveny kvůli  povodním, které Olomouc postihly. Následně se také v komunálních volbách vyměnilo téměř celé složení radnice. Nová radnice ale nechala projekt úprav náměstí pokračovat dál. Až do roku 2000, kdy se na náměstí ocitly vyrobené prototypy mobiliáře (lampa, lavička, stojan na kola, odpadkový koš a parkovací bod), se standardně pokračovalo v pracích podle projektu.

Naším záměrem bylo vyzkoušet si na prototypech jejich funkčnost a dořešit detaily. Radnice vnímala umístění prototypů na náměstí jiným způsobem a postavila diskuzi o prototypech do polohy „chceme – nechceme“. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že tvar i koncepce mobiliáře byly dávno schváleny a jsou součástí celkového výtvarného záměru. Rozpoutala se živá diskuse mezi nejširší veřejností i v médiích, což vedlo až k tomu, že radnice vypsala lidové referendum o podobě Horního náměstí. Dotazník byl rozeslán všem Olomoučanům, kteří měli odpovídat na otázky typu: Jak má být široká spára mezi dlažbou? a) 1cm, b) 2cm, c) 3cm, d) 4cm. Do jakého lože má být dlažba kladena? a) do písku, b) do betonu. Jaká má být na náměstí instalována lampa veřejného osvětlení? a) podle projektu, b) historizující, c) jiná. Má být lavička a odpadkový koš pevně kotven k dlažbě? a) ano, b) ne. A řada dalších asi deseti otázek, na které nemůže rozumně odpovědět nikdo, kdo není zrovna odborníkem na danou problematiku. Anketa měla obrovskou odezvu, bohužel výsledky hlasování publika nebyly nikdy zveřejněny a zlí jazykové tvrdí, že se dokonce ztratily. V tuto chvíli sehrál velmi důležitou roli profesor Pavel Zatloukal, otec celé akce a také předseda soutěžní poroty, která náš návrh vybrala. Oslovil kolem 40 odborníků, kteří se na téma Horní náměstí denně vyjadřovali v Mladé frontě. Více jak měsíc tak byly vedle sebe na celé straně otištěny názory odborníků a laiků. Díky fundovanému vysvětlování stále přibývaly kladné reakce místních občanů a projekt získával stále větší pochopení a podporu. Určitě je skvělé, že se v těžké situaci za vás někdo postaví, v Čechách to totiž nebývá zvykem. Nezávislý garant by měl být u každé větší státní zakázky od začátku.

Když už se zdálo, že je vše zažehnáno, ozvali se pražští památkáři – „ Moderní mobiliář a lampy se širmem na náměstí rozhodně nebudou.“ Pražští památkáři začali na náměstí prosazovat historizující podobu lamp, která se ale na náměstí již téměř tři čtvrtě století nevyskytovala a nenajdete ji v celé památkové rezervaci. Funkční prototyp naší lampy se širmem se připravoval v Praze zhruba rok před prezentací na náměstí. Firmě, která nesla veškeré záruky na atypický výrobek lampy, se podařilo vyřešit všechny funkční nedostatky původního, trochu naivního návrhu. Lampa podstoupila světelné zkoušky a kvůli zátěži větrem také zkoušku ve větrném tunelu. Ve všem nakonec obstála, kromě estetických představ pražských památkářů, potažmo ministerstva kultury, které začalo být přesvědčeno, že mělo úpravy na náměstí také posuzovat. V tuto chvíli opravdu hrozilo, že na náměstí budou muset být instalovány historizující kandelábry. Zachránilo nás vydané stavební povolení, které bylo v tu dobu již nenapadnutelné, neboť vypršela lhůta tří let, ve které se mohly příslušné orgány k projektové dokumentaci vyjadřovat. Vzhledem k těmto komplikacím byly nakonec realizovány lampy Thorn, neboť byly uvedeny ve schváleném projektu a město po poradě s právníky a s námi zvolilo jediný možný postup – opřít se o stavební povolení, které bylo nenapadnutelné. Ale ani po nainstalování lamp Thorn problémy neskončily. Stavební firma dodala lampy o 70 cm kratší, než byly navrženy v projektu.

To mělo za následek úbytek rovnoměrnosti světla. Město si od několika nezávislých odborníků nechalo přeměřit hodnoty intenzity světla na ploše náměstí. Na světelnou zkoušku se v noci sešlo na náměstí stovky lidí, včetně televize. Z předběžné zkoušky se stala estráda. „Pojďte blíž k lampě, ať na sebe vidíme“, zahájil zkoušku primátor, „Lidé mají pocit, že na náměstí panuje tma“, „V Olomouci se nepovedlo nové osvětlení“ – následně referovala média. Změna intenzity osvětlení náměstí byla velká. Původně totiž byly na náměstí lampy, které se používají na nasvětlení rychlostních komunikací nebo na osvětlení stadiónů. Nebyl nasvětlen prostor, ale plocha. Náš návrh počítal s tím, že bude plocha náměstí světelně potlačena a naopak vypíchnuty dominanty. Je to vlastně scénografický přístup jako v divadle nebo při instalaci v galerii, kdy necháte vyniknout vystavené prvky.
Odborníci samozřejmě naměřili málo světla, a začala nová veřejná diskuse na téma hodně nebo málo světla. Díky tomu, že je náměstí pěší zónou, nepodléhá žádným striktním předpisům, které by přesně stanovovaly hladinu osvětlení. Šlo tedy ryze o pocitovou záležitost. Radnice se po všech peripetiích s náměstím již nechtěla dohadovat o to, zda někam přidat dvě nebo tři lampy. Nechtěla se ale také už hádat s námi. Chtěla mít stavbu za sebou a osvětlení ponechala tak, jak bylo – s kratšími lampami.

Náměstí bylo hotovo, křik pomalu utichal, město se s náměstím začalo smiřovat, opravilo sloup a kašny, soubor doplnilo o sedmou Ariónovu kašnu. Začalo se znovu dostávat do svého pomalého hanáckého tempa. Rok po kolaudaci získalo náměstí několik ocenění včetně zahraničního Piranesiho čestného uznání. Otázkou zůstává, zda je náměstí stále tím velkým pokojem (salónem) nebo scénou, kterou jsme při našem návrhu měli v představách? Horní náměstí plní pro valnou většinu obyvatel funkci ryze pragmatickou, což jest jako průchod nebo prostor pro nákup v obchodech, nikoli jako místo setkávání a relaxace.

Veřejná diskuse a polemika posunula vnímání Horního náměstí ještě do jiné roviny, než na jakou byli místní obyvatelé zvyklí. Bylo to patrné na chuti, s jakou se chtěl každý k naší práci vyjádřit. A to je určitě dobře. Lidé začali vnímat jiným způsobem dlažbu, osvětlení i mobiliář. Pro některé již nebylo jen tím průchodem, na který byly zvyklí. Město může svojí aktivitou inspirovat k využití svých veřejný prostor a zatraktivnit je. Cítíme tu vůli k bytí – městský prostor, kde tryskají fontány, kde se může chlapec setkat s dívkou, kde může město ubytovávat a bavit významné hosty, nebo kde by se jen mohla scházet společnost.
A co dál? Scéna olomouckého náměstí je hotova. Zbývá doplnit to nejpodstatnější – dobrý program. O náměstí se musí někdo starat. Je potřeba vytvořit kultivovanou náplň ve formě koncertů, divadelních představení, promítání filmů, výstav pod širým nebem a dalších aktivit, která by náměstí vrátila jeho reprezentační polohu.
Dnes by bylo možné pokusit se na náměstí realizovat původně navržené lampy – alespoň taková byla poslední dohoda se zástupci radnice. Jsme připraveni na tuto dohodu navázat a komunikovat o možnostech s vedením města. Horní náměstí je potřeba dokončit v intencích původního konceptu, aby byl zachován hlubší smysl celé úpravy. Na základě této dohody s městem o společném řešení problematiky osvětlení jsme si proto nechali zpracovat i studii, která ukázala, že by lampy s nepřímým osvětlením dávaly dvojnásobnou intenzitu světla, než ty stávající. Se zástupci města jsme byli za jedno i v tom, že Horní a Dolní náměstí mají jiné pojetí, atmosféru i mobiliář, neboť Horní náměstí bylo vždy reprezentačním prostorem, zatímco na Dolním náměstí byla umístěna tržnice. S tímto zhodnocením jsme se před lety rozcházeli ve shodě.

Vzhledem ke komplikovanosti celé kauzy a možná i délce trvání je řada údajů kolem stávající podoby lamp zkreslena. Důvodem k neumístění námi zamýšlené lampy na náměstí tedy nebyla nevole tehdejšího vedení města, ani místních občanů, jak se chybně uvádí, ale odlišný názor pražských památkářů. Domnívám se, že by se v takto mimořádném prostoru, jakým bezesporu Horní náměstí je, mělo navrhovat vše s patřičným konceptem a přistupovat s maximální péčí i k detailům. Předpokládám, že by se o podobě osvětlení měla vést diskuse především s odborníky na osvětlení a s architekty. Doufám, že se snad podaří brát náš obor vážně a respektovat hodnotu vytvořeného díla. V jiném případě by to byla prohra nejen naše, ale i města.