Simona Juračková: Jak to bylo s lampami?

Spor o rekonstrukci Horního náměstí v Olomouci pod mediálním drobnohledem  Drama o čtyřech dějstvích

Se souhlasem autorky otiskujeme článek z časopisu ERA21 (2004, č. 5, s. 69-72), který před devíti lety věcně shrnul události a debatu kolem rekonstrukce Horního náměstí v rozmezí let 1995-2004. Mnozí už si nepamatují přesně, jak se na náměstí ocitly současné lampy a jak vášnivá diskuse tomu předcházela. Během deseti let se vnímání prostoru Horního náměstí proměnilo. Máme ještě vůbec pocit, že je na něm tma? A pokud ano, není teď ta správná chvíle vrátit se k původní koncepci autorů rekonstrukce? Subtilní design lamp s odraženým světlem dnes zdobí nejedno historické náměstí. Co se před patnácti lety zdálo v Olomouci nemožným, jinde sklízí pozitivní ohlas.

Poselství článku o tom, že architekt, jakožto autor koncepce obnovy veřejného prostranství, by měl mít možnost dotáhnout svoji práci do cíle, je dle našeho soudu stále platná. V tomto případě pro to mluví nejen mezinárodní ocenění, ale i pozice autorů původního architektonického řešení Horního náměstí na české a zahraniční scéně.

Text Simony Juračkové správně vystihuje to podstatné z tvorby města. Hodnotí práci s veřejným prostorem fyzickým (náměstí, po němž chodíme; prostor mezi domy, jenž užíváme) i duchovním (veřejná debata, úloha politiků a médií).

 

Dvě ústřední olomoucká náměstí se jmenují Horní a Dolní a leží hned vedle sebe. Na ploše prvního z nich byla před třemi lety (2001, pozn. ZKO) dokončena zdařilá re­konstrukce (Petr Hájek, Jaroslav Hlásek, Jan Šép­ka), to druhé na obnovu zatím čeká. Za prostor Horního náměstí by se nemusela stydět žádná ev­ropská metropole; jeho povrch tvoří rozlehlá a při­tom členitá dlážděná plocha, která spolu s moder­ním mobiliářem vytváří harmonicky celek. Nedávno restaurovaný sloup Nejsvětější trojice a podsvíce­né kašny pak celkový pozitivní dojem ještě umoc­ňují. Navazující Dolní náměstí je oproti tomu vyba­veno dvěma kašnami bez vody, rezavějícími plechovými koši, několika typy pouličních lamp osa­zených zhruba před třiceti lety, dlažbou, jejíž nerov­nost běžně přesahuje deset centimetrů, změtí aut a dopravních značek a betonovými květináči se skomírající zelení. Centrální ploše pak dominuje něko­likastupňové dřevěné pódium letní restaurace.

Prolog

Na začátku roku 1995 vypsala olomoucká radni­ce výběrové řízení na úpravu dláždění, způsob osvětlení a vyřešení drobné dílčí architektury. V soutěži zvítězila trojice architektů Petr Hájek – Jaroslav Hlásek – Jan Šépka, která se následně rehabilitace reprezentativního prostoru chopila. Koncept mladých architektů byl založen na ele­gantně jednoduchém řešení: rozhodli se zacho­vat maximální množství dlažby tak, jak se docho­vala do dnešních dnů. Tedy včetně upomínky na výkop nebo stopy po tramvajových kolejích. Nahrazeny měly být pouze rozbité nebo chybějící části. Do jednotlivých polí, která byla po zaměře­ní vyjmuta a po rekonstrukci podloží zase vráce­na na místo, pak byly vsazeny mosazné pásky zviditelňující směr, kterým byla dlažba položena. Celé náměstí bylo navíc srovnáno do jedné úrov­ně, tedy do stavu, v jakém se nacházelo až do 19. století. Nejpatrnější je v tomto ohledu zapuš­tění chodníků i s obrubníky. Po těchto zásazích se plocha náměstí změnila v půvabnou abstraktní kresbu, kterou sami autoři obnovy nazývají kober­cem. Citlivá úprava pak byla završena doplněním o soudobý mobiliář. Vedle lavičky, lampy s nepří­mým osvětlením, vlajkového stožáru, stojanu na kola, informační tabule k významnému objektu

a odpadkového koše byly pro Olomouc vyprojek­továny atypické kanalizační vpusti a poklopy a par­kovací body; tradiční tabulový informační systém nahrazuje bronzový model města. Namísto pláno­vaných tří čtyř let však celý projekt ve výsledku nakonec trval téměř osm let.

Dějství první: K čemu je soutěž?

Čerstvě zahájené úpravy hned v létě roku 1997 zastavila na dva roky povodeň. Mezitím se ale ko­naly komunální volby a situace na olomoucké rad­nici se radikálně proměnila. V zastupitelstvu na­příklad chyběl ředitel olomouckého Muzea umění a renomovaný historik architektury Pavel Zatlou­kal, jeden z hlavních iniciátorů šedesátimilionové investice do úprav náměstí.

Následky změny politické konstelace na sebe nedaly dlouho čekat. Na úrovni veřejného fóra se zce­la vážně začala řešit otázka šíře spár mezi dlaždice­mi a byla napadána celá koncepce předláždění. Jed­notlivé fragmenty, které byly po vyrovnání podloží pečlivě vráceny na svá původní místa, prý náměs­tí hyzdí. Jak po letech vzpomíná Jan Šépka, pro řadu lidí by tehdy bylo optimálním řešením polo­žení zámkové dlažby.

Důležitým okamžikem se stalo datum 6. ledna 2000, kdy se na stránkách olomoucké MF Dnes objevil článek Martiny Mackové s titulkem Není jasné, jak dopadne rekonstrukce olomouckého Horního náměstí. Tehdy poprvé veřejně zazněla úvaha radních, že by akce nemusela být dokon­čena podle stávajícího projektu. „Například dlaž­ba kolem radnice je z nevhodného světlého mate­riálu, takže je na ní vidět každá šmouha. Když ji chceme vyčistit, stroje vymývají ze spár písek a dlažba by se tak mohla časem vyviklat. Proto se musí čistit jinou technikou nebo ručně,“ uve­dl radní Miroslav Petřík bez známek ironie důvo­dy, proč napadá realizované řešení.

Hlavní vlna odporu ze strany laické veřejnosti, kte­rou vyvolalo veřejné prohlášení novopečených zá­stupců města, se zvedla proti moderním tvarům mobiliáře. Ten byl přitom součástí jak soutěžního návrhu, tak projektové dokumentace. „Lidé, kteří viděli návrh nových světel, jsou většinou na roz­pacích a kladou si otázku: Líbí se mi, nebo ne? Někdo jejich moderní vzhled dokonce označuje za kontroverzní či za výjev ze sci-fi filmů. Nao­pak v tom, že lavičky odpadkové koše a stojany by neměly stát na náměstí jen tak volně, jak na­vrhují architekti, se radní shodují. Zkušenosti technických služeb totiž hovoří o tom, že dopo­sud přežily v centru Olomouce chování lidí jen některé z masívních betonových košů, které jsou napevno zapuštěné v zemi,“ objevuje se v již citovaném článku. Perličkou jsou následující fan­tazie v textu nejmenovaných radních na téma Vol­ný koš je praktický pro zahrádkáře a Vandalové s ním budou kutálet.

Od této chvíle se stránky regionální přílohy MF Dnes pravidelně plní názory odborníků i laiků. Těch prvních je díky výzvě Pavla Zatloukala Olo­mouc pro třetí tisíciletí znatelně více a podle pro­storu, který jim byl věnován, jsou jejich příspěvky otiskovány zřejmě v nezkrácených verzích. S vý­jimkou ředitele tehdejšího Státního ústavu památ­kové péče (SOPP) Josefa Štulce se všichni odbor­níci shodují na nutnosti dokončení rekonstrukce podle schváleného stavebního povolení.

Opozice většinou mluví ústy Jana Látala.

Dějství druhé: K čemu je autor?

Denní tisk věnuje dostatek prostoru i vyjádření ar­chitektonického týmu, který v reakci na hlasité úvahy o zastavení projektu nechává zpracovat stanovisko České komory architektů k zákonu o au­torských právech a nastiňuje městskému zastu­pitelstvu důsledky případných zásahů do rekonstrukce bez souhlasu autorů.

Hysterie propuká ve chvíli, kdy se v druhé půlce února roku 2000 na náměstí objevují prototypy mobiliáře. Jeho návrhy sice jsou součástí staveb­ního povolení, dovětek o schválení definitivní po­doby jednotlivých prvků si však zastupitelé vyklá­dají po svém a namísto vyzkoušení funkčnosti a dořešení detailů začnou zpochybňovat celou koncepcí, tedy doplnění historického náměstí o soudobý design. Elegantní atypický tvar lampy zkonstruovaný tak, aby zabránil rušivému osvět­lení interiérů v patrech domů kolem náměstí, zís­kává okamžitě přezdívku mucholapka a nejradi­kálnější odpůrci si z nedaleké Kroměříže zapůjčují repliku tamního historického osvětlení. Ta má de­monstrovat příkladný přístup k vybavení historic­kého centra.

Na stranu odpůrců soudobého tvarosloví se při­pojuje již zmiňovaný ředitel SÚPP Josef Štulc, kte­rý se dává slyšet, že lampy jsou výrazem „faleš­ného novotářství“ a na historickém náměstí tvoří „okázale kontrastní prvek“. „Ostentativní prosa­zení nových výtvarných hodnot“ trojice architek­tů pak přirovnává ke stavbě obchodního domu Prior v těsném sousedství nedalekému chrámu sv. Mořice v 70. letech 20. století. Památky podle něj nemají být předmětem výtvarného experimen­tování (cit. z příspěvku Josefa Štulce, rubrika Ná­zory čtenářů k diskusi o rekonstrukci Horního ná­městí, MF Dnes, sešit Střední Morava, 9. února 2000, str. 4). Tak ostrá slova na adresu týmu ar­chitektů jsou poměrně nečekaná od člena odbor­né komise, která jednohlasně rozhodla o jejich ví­tězství v soutěži.

Dvouměsíční ostrá výměna názorů končí v závě­ru února smírně. Město pochopilo, že nemůže do zahájené stavby zasahovat, jak se mu zlíbí, ztotož­ňuje se s vizí architektů a rozhoduje se v projek­tu pokračovat podle stávajících plánů.

Dějství třetí: K čemu je ministerstvo?

Zvolna se zklidňující hladinu nově rozvíří minister­stvo kultury s překvapivým výkladem zákona o pa­mátkové péči. Tři roky po zahájení investice se v půlce dubna 2000 ozve s obviněním, že jej měs­to porušilo, když o schválení stavebních úprav po­žádalo okresní úřad, a nikoli právě ministerstvo. Podle „objevného“ výkladu se statut národní kul­turní památky (tedy dvou historických kašen a sloupu Nejsvětější trojice), respektive její ochran­né zóny, vztahuje nikoli pouze na její bezprostřed­ní okolí, ale na celou parcelu. Absurdní by při respektování tohoto výkladu byl fakt, že minister­stvo by tak bylo nuceno rozhodovat o naprosto všech úpravách obou náměstí, tedy například o jednotlivých výkladních skříních.

„Nečekaného přívržence našli nyní odpůrci mo­derny v ministerstvu kultury,“ komentuje nastalou situaci olomoucká MF Dnes z 19. dubna a pokra­čuje zajímavou úvahou: „Pokud je ale porušován zákon, jak tvrdí ministerstvo, mohlo by být zpo­chybněno vše, co se na obou náměstích za pět let bez schválení ministerstva kultury stalo. To při­pouští i Rašková (úřednice z odboru památkové péče MK – pozn. redakce). Přiznává ale, že není v jejích možnostech jít až ad absurdum. ,Kdyby­chorn chtěli, bylo by to možné, ale nemáme na to sílu,” zní neskutečně arogantní výrok.

Na stejném místě jsou o pár dnů později citovány pravé důvody ministerského zásahu: úředníkům se nelíbí moderní mobiliář. „Tvary okázale kontrastních osvětlovacích těles i dalších prvků ne­únosným způsobem konkurují výtvarně velmi harmonickému historickému náměstí … Nové ře­šení bude vycházet z historických svítidel, které zde existovaly od 70. let 19. století,“ doslova sto­jí v článku (Martina Macková: Úprava náměstí je opětovně odložena. In: MF Dnes, sešit Střední Mo­rava, 27. května 2000, str. 1-2). Tón prohlášení nápadně připomíná rétoriku Josefa Štulce.

Nastalou situaci popsala autorka článku následov­ně: „Poté, co ministerstvo kultury zakázalo měs­tu dokončit rekonstrukcí podle návrhů pražských architektů, se radnice rozhodla proti verdiktu od­volat. Architekti také nelení. Nechají si udělat právní posudek, zda měli ministerští úředníci vů­bec právo městu úpravy náměstí nepovolit.“ (Martina Macková: Město i architekti se postaví kvůli náměstí ministerstvu, In: MF Dnes, sešit Střední Morava, 31. května 2000, str. 4).

Kauza, která hrozila několikaletým procesem a mohla se stát nebezpečným precedentem, však po necelých dvou měsících končí stejně náhle, ja­ko začala. „Při pátečním jednání … Lavduše Rašková … i přítomní památkáři vyjádřili nakonec souhlas s navrženým mobiliářem s novotvary soudobého designu s výjimkou lamp, stojí v člán­ku Miroslava Hradila z Práva, emotivně nazvaném Horní náměstí v Olomouci nebudou hyzdit kriti­zované moderní lampy. Za zdánlivě velkorysým odstoupením z boje o pseudohistorický mobiliář však stojí závažná skutečnost, která se v tisku ob­jevila jen okrajově. Zcela náhodou – díky započe­tí rekonstrukce ještě před povodní – totiž minis­terstvu vypršela tříletá lhůta, v níž může úpravy připomínkovat, dva týdny před jeho nesouhlas­ným vyjádřením.

Intervence ministerstva kultury však má jeden vel­mi závažný důsledek. Zmiňované atypické lampy se širmem byly součástí studie. V roce 1996, kdy byly připravovány definitivní podklady pro staveb­ní povolení, se však nepodařilo najít výrobce, kte­rý by byl schopen je vyrobit a nést za ně veškeré záruky. Ve stavebním povolení je proto nahradily typové lampy firmy Thorn, které všechny potřeb­né certifikáty měly. Dvouletý odklad způsobený povodní ale způsobil, že architekti takového vý­robce našli a začali s vývojem prototypu. Minister­stvo kultury, které nadále prosazovalo osazení his­torizujícími kandelábry, zpochybnilo požadavky města umožňující změnu stavby před dokonče­ním, a tak město zvolilo jediný možný postup, aby si zachovalo integritu rozhodování – opřelo se o již nenapadnutelné stavební povolení. Náměstí tedy mohlo být osazeno moderními lampami, ovšem nikoli těmi, které mu byly vyrobeny na míru.

Dějství čtvrté: K čemu je dodavatel?

Fraška v kulisách historického náměstí však zda­leka nekončí. Obě strany se s nechutí smiřují s kompromisním řešením, když vtom všemu na­sadí korunu dodavatel stavby, společnost Horstav. Poté, co rekonstrukci pozdrží tentokrát archeologické nálezy, je Horní náměstí v únoru 2001 ko­nečně osazeno lampami Thorn. Na konci března se koná první veřejná zkouška osvětlení a město zažívá otřes. Obyvatelé Olomouce, zvyklí na ná­městí přesvětlené lampami určenými pro stadio­ny či rychlostní komunikace, propadají v nasta­lém šeru panice. Přímo při zkoušce je zjištěno, že byly dodány lampy o sedmdesát centimetrů krat­ší. Radní se obracejí na architekty, ti na dodavate­le, Horstav dělá mrtvého brouka a odpovědný úředník magistrátu, který bez kontroly proplatil fakturu, přijde o osobní ohodnocení. Nastává patová situace, ze které později vyjdou všichni jako poražení – město nepřiměje architekty, aby přidali do projektu více světel, ti prosazují výměnu lamp za vyprojektované, Horstavu to na pověsti nepřidá a Thorn už se nezbaví nálepky, že do Če­ské republiky poslal lampy, kterých se chtěl zbavit. Pro další vývoj situace se klíčovou stává krátká reportáž televize Nova odvysílaná 20. března pod názvem Olomouc má nové lampy, pod kterými je tma. Navzdory její nepřesnosti (nebylo uvedeno, že na místě je zatím jen část lamp a zcela chybí nasvětlení dominant náměstí a detailů fasád his­torických staveb) a úmyslnému vyhrocení kauzy ve skandál se totiž jednalo o první informaci, kte­rá se objevila v celostátním médiu.

O Olomouci ihned začínají psát i ty deníky, které rekonstrukci doposud pozornost nevěnovaly, vět­šinou bez snahy o komplexní pohled. Olomoucký den se příznačně drží svého přístupu nepsat o komplikovaných případech a soustředí se hlav­ně na fotografii doplněnou krátkým textem. Lido­vé noviny přebírají zprávu z ČTK i s chybou ve jmé­ně jednoho z architektů, stejně tak (včetně chyby) i Slovo a Svoboda. Miroslav Hradil z Práva sice zprávu z ČTK o něco rozšiřuje, na oplátku ji však podepíše pouze svým jménem. Nutno dodat, že zmíněnou chybu opravil. Jediný odlišný text po­chází z pera Martiny Mackové z MF Dnes. Jako jediný například obsahuje i vyjádření subdodavate­le – firmy Thorn.

Druhým velkým problémem dodavatele se stává kvalita provedení laviček. Po roce provozu jich značná část popraskala a musela být reklamová­na. Podle architektů nesl vinu Horstav, který ve snaze ušetřit nesvěřil jejich výrobu doporučené firmě, ale zhotovil je sám. Ten naopak za viníka problémů označil – jak jinak – špatný projekt na lavičku. Nakonec se lavičky podařilo vyrobit v po­žadované kvalitě, a tak dnes bez potíží náměstí zabydlují.

V druhé linii se odehrávají drobnější dramata. Radní například v dubnu 2001 schvaluji výjim­ku platící do konce roku 2002, že kavárna Cae­sar smí mít letní zahrádku na pódiu. Architekti se ohrazují, že se jedná o zásah do autorských práv. Výsledek? Zahrádka stojí dodnes a několik dalších ještě přibylo.

V lednu 2002 pak radnice nechává na zkoušku zdrsnit jeden z mosazných pásků v dlažbě, aby zjistila, jestli míň klouže. Potíž je v tom, že kovové části splňují požadované normy kluznosti materiálu, a že se o zásahu architekti dozvídají až z tisku.

Epilog: K čemu jsou média?

Čtenář jednotlivých článků, které dílčím způso­bem mapují nastíněnou kauzu, dojde snadno k zá­věru, že město mělo sice ne vždy oprávněné požadavky na změny v projektu, ale architekti ta­ky vždy neměli pravdu, a tak museli v řadě přípa­dů ustoupit. Skutečnost je však odlišná: s výjim­kou světel se jim podařilo (kombinací pádných argumentů a tvrdošíjností) prosadit všechny ná­vrhy. Příkladem mohou být stojany na kola. Ač ně­kolikrát tiskem proběhla informace, že architekti ustoupili a vypracovali nový návrh, ve výsledku byl realizován ten původní. V zásadě se celou dobu jednalo o velikost roztečí, spolek cyklistů ale v zá­věru debat uznal, že původně navržená šířka je nejlepší. To už se ale čtenáři regionálního tisku nedozvěděli.

Olomoucký případ se stal kauzou až díky mohut­nému zájmu médií. V případě, že by všechny zúčastněné strany neventilovaly své názory na řádkách novin a namísto toho zahájili korektní a kultivovaná jednání, celé rekonstrukci by pouze prospěly. Nutno říci, že na úplném počátku to by­la radnice, která v tisku začala uvažovat o tom, že by ráda do projektu zasáhla. Následná neadekvát­ní erupce textů jen ukázala architektům cestu, kterou lze poměrně účelně ovlivňovat další situaci. Média jsou totiž nastavena pouze na publikování textů o událostech, které jsou nové, převratné či skandální. Jejich texty nesmějí nechat čtenáře lhostejným, mají vyvolávat emoce. Už ze své podstaty nemohou psát o klidném průběhu něja­ké akce – to by bylo čtenářsky neatraktivní. V rám­ci hledání senzace však mohou (a mnohdy se tak i stane) publikované události ublížit, medializace problému je tudíž velmi citlivá záležitost, která by měla podléhat odpovědnému zvážení.

Dále je třeba zmínit, že regionální zpravodajství má několik specifik: zabývá se výhradně lokálními tématy, která nepřesahují rámec regionu, nedostatečný počet lidí v redakci vede k jejich malé speci­alizaci a nutnosti mnohdy povrchněji se orientovat v několika oborech. Takzvaná okurková sezona trvá v menších městech celý rok, což vede ke dvě­ma jevům – tématu je věnován mnohem větší pro­stor, než je adekvátní, a nedůležité informace jsou kladeny na stejnou úroveň těm podstatným. Řada redakcí regionálních deníků také kauzy nesleduje dlouhodobě. Reagují pouze na jednotlivé události a mnohdy nepracují s archivy starších zpráv, což je pro analýzu události nutné. Objektivnosti informací také nesvědčí, pokud se regionální tisk stane věstníkem místní radnice.

A ještě jeden rozměr publikovaných textů je zají­mavý. Ať již v době svého vzniku vyvolají jakékoli reakce, ať jsou jakkoli podstatné či pravdivé, po boku ostatních jsou uloženy v elektronických ar­chivech. Globální síť internetu už se postará o smazání rozdílu mezi zásadním článkem v ce­lostátní, nebo nedostatečně vystavěném textu v re­gionální části deníku.

Simona Juračková byla v roce 2004 novinářkou na volné noze, v současnosti pracuje jako tisková mluvčí České komory architektů.