Pavel Zatloukal: Několik poznámek k Šantovka Tower a pojednání Leoše Mlčáka

Publikujeme text profesora Pavla Zatloukala, emeritního ředitele Muzea umění v Olomouci, ke studii PhDr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce.

Výkonný orgán památkové péče se v rámci svého nedávného rozhodnutí o tom, zda je či není přípustná stavba výškové budovy Šantovka Tower v Olomouci mj. několikrát odvolává na stať dr. Leoše Mlčáka Panorama Olomouce z roku 2012 a ztotožňuje se de facto s její závěrečnou argumentací. Nebude tedy na škodu připomenout si a posléze se pokusit zhodnotit, o čem Leoš Mlčák vlastně píše a k jakým závěrům dospěl.

Jeho stať je poměrně obsáhlá (45 normostran) a skládá se ze tří kapitol.

V první kapitole nazvané Vývoj zobrazování Olomouce se Mlčák věnuje přehledu olomoucké ikonografie ve vztahu k historickému jádru města. Tato kapitola je nejrozsáhlejší (25 stran) a je vybavena poznámkovým aparátem. Autor svůj přehled dovádí do 18. století s krátkým exkurzem do první poloviny následujícího věku a s ještě stručnější zmínkou o následné fotografické dokumentaci.

Druhou kapitolu nazval Genius loci města. Je o něco stručnější (něco přes 12 stran) a je rovněž doplněna poznámkami. Mlčák se v ní věnuje mýtu o založení města Gaiem Juliem Caesarem stejně jako legendě o porážce Tatarů pod městskými hradbami, symbolice barokního programu výzdoby Olomouce a líčení triumfální trasy procházející celým městem. Rovněž tuto část své statě končí na přelomu 18. a 19. století.

Nás bude ovšem v souvislosti se sporem o výškovou budovu nejvíc zajímat Mlčákova poslední kapitola s názvem Panorama Olomouce. Je nejkratší (7 stran) a poznámkový aparát zde schází. Hned v první větě autor konstatuje: „Jak vyplývá z předchozích kapitol, jsou význam i panorama historického jádra Olomouce zcela mimořádné“ (s. 39). Dál se rozepisuje zejména o proměně Olomouce v novodobou pevnost a o jejím zrušení, o rozšiřování zástavby na pevnostní pozemky i do předměstských obcí, o výstavbě sídlišť v 2. polovině 20. století atd. Na závěr tohoto přehledu konstatuje, že panorama historické Olomouce, „které je nezpochybnitelnou památkovou hodnotou, nebylo neměnné, ale procházelo v průběhu vývoje výraznými proměnami“ (s. 43). A dospívá k poznatku, že „městské panorama je neustále dynamicky proměnlivé a nelze je v žádné fázi jeho vývoje konzervovat a jeho proměny zastavit. Výškové stavby do moderního krajského města s regionálním centrálním významem zcela nepochybně nejen patří, ale jsou, pokud ovšem půjde o kvalitní moderní architekturu, jeho výrazným obohacením. Je přirozené, že mají být situovány mimo historické jádro a v jeho optimálním odstupu. Jejich celková výška má odpovídat vzdálenosti od historického jádra, nemá však jím být striktně omezována. Za optimální považuji výškovou zástavbu ve městě sloučit do několika nejvhodnějších lokalit, jimiž by bylo možné propojit panelovou zástavbu na okrajích s historickým jádrem města“ (s. 43). Jako jeden z pozitivních argumentů pro uplatnění výškových staveb v Olomouci uvádí hejčínský cyrilometodějský kostel z meziválečných let. A svoji stať uzavírá názorem, že proměna panoramatu „bude i v budoucnosti, i přes vášnivé protesty ortodoxních obhájců příliš konzervativní metody památkové péče, nepochybně pokračovat a bylo by proto žádoucí, aby probíhala promyšleně, organizovaně a citlivě. Osobně považuji za nejoptimálnější soustředit výškovou zástavbu ve městě do jednoho vhodného okrsku, který prozatím nekoncepčně vzniká v okolí hlavního nádraží a třídy Kosmonautů. Není zapotřebí se za každou cenu staromilsky bránit vzniku moderního centra, jehož výšková hladina bude adekvátně reflektovat nový soudobý způsob zástavby, přitom však bude schopna svou kvalitní architekturou vytvořit historickému jádru olomoucké památkové rezervace citlivý a kulturně historicky kvalitní kontrapunkt“ (s. 45).

Tolik Mlčák. Domnívám se, že jeho stať je v řadě bodů sporná, ba paradoxní. K tomu, aby dospěl k celkem triviálnímu názoru, že vše se mění – tempora mutantur – a přesvědčení, že nemá smyslu stavět se tomu do cesty (pouze to kosmeticky upravovat), nemohl dodat opodstatnění dlouhý výčet ikonografického materiálu, ani pokus vyrovnat se s problémem zdejší identity či genia loci. Obojí přece naopak svědčí o významu historické Olomouce i jedné z jejích nejdůležitějších složek – panoramatu s jeho hierarchií. Jsem přesvědčený o tom, že měly Mlčákovu vstřícnému postoji k výstavbě výškových budov v konfrontaci s panoramatem historické Olomouce v závěru jeho spisu pouze dodat vědecké zdání.

Mlčákova stať je tedy myšlenkově rozpolcená a nekompatibilní, kolísá mezi objektivismem prvních dvou kapitol a naprostým subjektivismem kapitoly třetí, v nichž si navíc protiřečí. Relevantní by například bylo, kdyby soustředil alespoň některé z protikladných názorů, jež v této a podobných otázkách provázejí teorii i praxi památkové péče obecně, a pokusil se je analyzovat, případně na konkrétní olomouckou problematiku aplikovat. Má-li takovou úctu k vývoji, který nemá být zadržován, bylo by zřejmě logické, kdyby tedy doložil vývoj názorů právě na tuto konkrétní problematiku. Relevantní by rovněž bylo, kdyby se pokusil načrtnout vývoj zdejších názorů na postavení historického jádra v městském organismu. Nic podobného se nedozvídáme (a nic podobného se neobjevuje ani v následné argumentaci výkonné složky památkové péče).

Kde bere autor jistotu, že výškové stavby jsou jako kontrapunkt vůči historickému jádru v Olomouci nezbytností? Jak hodnotí dosavadní olomoucké výškové stavby z hlediska kvality, o níž se jako o předpokladu jejich stavby zmiňuje? Jaký smysl má hovořit o mimořádnosti panoramatu historické Olomouce, které má symboliku a hierarchii zcela opačnou než jím současně adorované výškové stavby? O co mají vlastně olomoucké panorama doplnit – je například v současné podobě nedostatečné?

Mlčákova základní teze o tom, že vše se vyvíjí a nemáme tomu bránit je ve své podstatě aplikovaným darwinismem a z hlediska dějin památkové péče zacouváním poměrně daleko před Vídeňskou památkovou školu, či snahy Klubu za starou Prahu z přelomu 19. a 20. století. Ocitáme se tak ve vzkříšených končinách, kde vládnou praxe pokrokářského gründerství 19. století, případně dogmata o neviditelné ruce trhu z českých devadesátých let minulého století (obojí Olomouci velmi ublížily a vyvolávaly také protichůdné reakce). Nic na tom nemění autorovy poznámky o tom, že tento nezadržitelný pokrok je ovšem nutné provozovat citlivě a kvalitně.

Má význam pátrat po smyslu Mlčákova pojednání? Vzniklo z čistého přesvědčení, nebo jako výraz autorova oportunismu s cílem vyhovět zadání – anebo v kombinaci obojího?

Leoš Mlčák: Panorama Olomouce

Se souhlasem autora publikujeme závěrečnou část studie Panorama Olomouce, ke které se ve svém závazném stanovisku odvolává výkonný orgán památkové péče (Oddělení památkové péče Magistrátu města Olomouce). Celý dokument je ke stažení zde.

 

Panorama Olomouce

 

Čtvrtou okolností specifického vývoje panoramatu města byl vznik barokní tereziánské bastionové a následně fortové pevnosti. Díky ní se Olomouc stala pohraniční pevností. Její rozvoj byl tvrdými vojenskými předpisy v podstatě zastaven, hlavní stavební aktivita byla zaměřena na budování vojenských objektů. Většina významnějších barokních památek vznikla ještě před tímto rozhodnutím, nebo bylo jejich budování zahájeno, což se týká například Čestného sloupu Nejsvětější Trojice. Město zaplavili vojáci, podstatná část řemeslné výroby byla zaměřena na vojenský erár, k rozvoji větší manufakturní výroby ve městě nedošlo. Díky přísným fortifikačním předpisům nesměly být zastavovány předměstské osady, které musely být při ohrožení města neprodleně srovnány se zemí. Pátou determinantou byla demolice církevních objektů po jejich zrušení za josefínských reforem a jejich náhrada kasárnami či přeměna zbylých na vojenské objekty. Silná vojenská posádka tak bránila většímu rozvoji města i v první a druhé polovině 19. století. Panorama města bylo těmito změnami výrazně ochuzeno a pozměněno.

Zemskou pevností byla Olomouc prohlášena v roce 1655. V okruhu 500 kroků od hradeb města byl vydán zákaz jakékoliv trvalejší výstavby. Velitelem pevnosti byl jmenován plukovník Locatello de Locatelli. Na projektu pevnosti pracoval od roku 1658 maršál Jean-Louis Raduit de Souches (1608–1682), vrchní velitel císařských vojsk na Moravě. Do roku 1676 bylo postaveno 9 mostů, opraveny brány a postavena kurtina v prodloužení staršího švédského valu s novými bastiony nazývanými Locatelliho a Špitálským, nová věž sv. Barbory, krytá cesta a kontreskarpa kolem severovýchodní strany dómského návrší. Před Střední a Litovelskou bránou vznikly úpravou starších švédských fortifikací trojúhelníkové raveliny. Do roku 1686 vznikly další fortifikace: Bastion s průchodem před Hradskou branou (1678), Tensinniho bastion (1686), bastion u Sladového mlýna (1682) a bastion před Blažejskou bránou (1685–1687). U Sladového mlýna byla postavena hranolová věž. V letech 1678–1680 byla po požáru postavena nová Hradská brána, přibližně v téže době byly zvýšeny hradby při biskupské rezidenci. V letech 1699–1701 byla postavena Kateřinská brána a následně zbořena vedle stojící brána Blažejská.

Z projektu na další pokračování stavby, vypracovaného na základě Vaubanova pevnostního systému, který byl Dvorskou válečnou radou schválen 16. října 1702, se mnoho nerealizovalo. Vzhledem k nedostatku financí byla vybudována pouze Cikánská bašta a ravelin před Střední bránou. V roce 1717 byl tento projekt doplněn a zdokonalen Louisem de Rochetz. Projekt předpokládal vytvoření téměř souvislé bastionové fronty s krytou cestou kolem celého města, s výjimkou úseku mezi Hradskou a Blažejskou branou. Opevňovací práce řídil od roku 1724 císařský inženýr František Karel z Zirkendorfu. Realizace výstavby ale nepokračovala podle původních předpokladů, protože s olomouckou pevností se v tehdejších císařských vojenských plánech příliš nepočítalo.

Stálá vojenská posádka v Olomouci zatím neexistovala a těžiště obrany dál spočívalo na starých městských hradbách a ozbrojeném měšťanstvu. Vojsko přicházelo jen v době ohrožení. Ve městě nebyla dlouho kasárna, k ubytování vojska byla proto vyčleněna budova na konci Lafayetovy ulice. Mořická kasárna byla postavena teprve v letech 1730–1738. Od roku 1742 sloužil jako kasárna Purkrabský dům čp. 153. Zbrojnice byla v letech 1683–1767 v budově někdejšího fojtství, stojícího na místě dnešní školy u kostela sv. Michala.

Situaci ve výstavbě pevnosti rázem změnilo obsazení města Prusy v roce 1741. Po ztrátě Slezska a Kladska se město dostalo do vzdálenosti jednodenního pochodu od nové prusko-rakouské hranice. Císařovna Marie Terezie proto rozhodla o přeměně Olomouce v pohraniční pevnost, jejíž výstavba byla zahájena 3. května 1742. V letech 1745–1757 bylo město změněno na bastionovou pevnost první třídy. Zrušena nebo přeložena byla některé předměstí, čímž vzniklo předpolí o minimální šířce 800 metrů. Pevnost byla budována podle plánů ženijního plukovníka Petra Filipa Bechade de Rochepine, opět na základě Vaubanova pevnostního systému. Opevnění v Olomouci mělo tři obrané linie. Ze starého opevnění byly ponechány hradby na skalách. Na nejvíce ohroženém místě na západní straně města vzniklo pět bastionů. Tři prostřední byly postaveny před starším obezděným valem s baštami ze 16. století. Do širokého příkopu byly vsazeny kosodélné raveliny. U ravelinu před Litovelským výpadem byla postavena kontrgarda, stejně tak u bastionu u Sladového mlýna. Do ohybu moravního ramene byla vsazena Korunní pevnůstka, tvořená korunní hradbou s bastionem a dvěma půlbastiony. Na západní straně města byl vybudován podzemní chodbový minový systém.

Nově byla vybudována Terezská brána, zrušena brána Litovelská, která byla upravena na výpadovou branku. K radnici byla přistavěna hlavní strážnice. Prostor mezi hlavní a parkánovou hradbou, od Litovelské po Kateřinskou bránu, vyplnila Vodní kasárna. V roce 1758 byla přestavba pevnosti, včetně jižního křídla Staroměstských kasáren, ukončena. Její odolnost záhy na to prověřilo pruské obléhání.

Po zahlazení škod způsobených pruským obléháním v roce 1758 byla olomoucká bastionová pevnost postupně přeměněna v polygonální a fortovou táborovou pevnost. Na jihovýchodní straně bylo opevnění zesíleno vložením tří Salzerových redut a lunety a zřízena tak zvaná envelopa, to je zemní val s banketem. Severovýchodně odtud vznikla Císařská reduta. V letech 1769–1771 byla postavena Tereziánská zbrojnice. Před západní stranou města vznikly v roce 1771 čtyři mírové muniční sklady, pátý byl postaven v roce 1802 na Korunní pevnůstce. V roce 1786 byla zbořena Nová brána. V letech 1808–10 byla vystavěna do jednoho z bastionů boční křídla Staroměstských kasáren a v letech 1810–1814 do dalšího bastionu vojenská pekárna.

V následujících letech byla pevnost modernizována podle plánů plukovníka ing. Vacaniho. Kromě přestavby, úpravy a doplnění některých redut (Bystřická (1833), Salzerova (1835), Císařská (1840–1849), byl rekonstruován kasematní val a v letech 1838–1846 postavena Špitálská kasárna na Předhradí. V roce 1839 byla zahájena stavba prvních dvou reduitových fortů na Tabulovém a Šibeničním vrchu. Oba forty byly s pevností spojeny krytou cestou. Celý projekt fortové pevnosti počítal s výstavbou věnce 25 pernamentních fortů. Jejich výstavba byla navržena tak, aby bylo možno dohlédnout z jedné pevnůstky na sousední dvě a bylo tak pokryto celé okolí Olomouce. V roce 1852 byl projekt prstence předsunutých fortů obklopujících pevnost, nyní změněnou v citadelu, dokončen. Důležitou úlohu v obraně olomoucké pevnosti měly i dva železniční forty č. I. a VII., vybudované v letech 1862–1865. Stavby fortů probíhaly pod dohledem ženijního ředitele plukovníka Julia Wurmba a podplukovníka Ladislava Mareše do roku 1871. Celý projekt ale nebyl nikdy úplně realizován.

Roku 1876 započalo v Olomouci bourání bastionového opevnění. Roku 1876 byly strženy Hradská brána a Nová věž oddělující město od Předhradí, roku 1878 Kateřinská brána, 1880 Litovelský výpad a roku 1885 Františkova brána. Císařským dekretem z 9. března 1886 byla pevnost zrušena. V platnost vešel dekret až svým zveřejněním 7. listopadu 1888. Roku 1887 byl zrušen demoliční revers pevnostního rajónu po čáru Tabulový a Šibeniční vrch. Od roku 1894 probíhaly další demoliční práce spojené už i s terénními úpravami a zásahy do vodních toků. V polovině padesátých let 20. století bylo provedeno zasypání vodního příkopu kolem západní a jihozápadní strany města.

Okamžitě po zbourání hradeb se město začalo územně rozšiřovat, vznikaly nové veřejné stavby i nájemní domy. Docházelo také přestavbám měšťanských domů, které byly zvyšovány o další patra a rozšiřovány přestavbou zadních a dvorních traktů. Domy byly také modernizovány, byla v nich budována kanalizace, zaváděn vodovod a později energetické rozvodné sítě. Změn doznaly také městské interiéry, včetně komunikací. Vybudována byla tramvajová doprava a veřejné osvětlení. Zvyšovala se hladina zástavby novými veřejnými i soukromými budovami. Vzniklo několik nových sakrálních staveb, jejichž věže se staly novými dominantami panoramatu. Byly budovány sladovny a pivovary, rostla nová sila, přibývaly nové tovární komíny. Budovány byly celé nové čtvrti, vznikl i pozoruhodný zastavovací plán. Kolem hradeb vznikl prstenec volných ploch postupně upravených na městské parky. Některé z nových vyšších budov a budov s celkovým dominantním rozsahem dokumentuje obrazová příloha.

Protože byla velká poptávka po bydlení, vznikaly v těsné blízkosti historického jádra především nové obytné čtvrti. Nové průmyslové objekty byly budovány zejména na předměstích, v poměrně velké vzdálenosti od jádra města. Panoráma města si tak zachovávalo i nadále svou výškově dominující podobu. Výškové budovy, s výjimkou sil, sladoven a pivovaru se ve výstavbě Olomouce tehdy neuplatnily, což bylo ovlivněno dostupnou stavební technologií, nízkou cenou pozemků, organizací výstavby i finančními náklady.

Velkou změnu do panoramatu města vnesla výstavba příměstských sídlišť ve druhé polovině 20. století, která podstatnou část města sevřela barierou panelových staveb. Výstavba vícepodlažních bytových domů pokračuje v těchto místech dodnes. Panorama historického jádra města tím dostalo novou podobu a začalo se uplatňovat spíše z dálkových pohledů a průhledů z rozrůstající se uliční sítě. Některé tradiční pohledy, jakými byly například pohledy z Tabulového vrchu, úplně zanikly. Nové hodnoty naopak dosáhly pohledy z vyvýšených míst, například od Slavonínské pevnůstky, od Křelova, z dálnice na Ostravu nebo ze Svatého Kopečka, které kromě historického jádra zachycují také jeho nově zastavěné plochy.

Závěrem mohu konstatovat, že panorama historického jádra města Olomouce, které je nezpochybnitelnou památkovou hodnotou, nebylo neměnné, ale procházelo v průběhu vývoje výraznými proměnami, do značné míry ovlivněnými historickými, politickými, ale i technickými možnostmi dané doby. Město se postupně rozrůstalo do plochy i do výšky. Od prvotních zemnic, polozemnic a srubových staveb, přes stavby kamenné a cihlové až po stavby železobetonové. Prvotní panoráma bylo velmi střídmé, dané výškovou hladinou přízemních staveb, mezi nimiž zprvu čněly do výše jen zděné stavby raně křesťanských kostelů. Ve středověku nad nižší zástavbou při hradbách dominovaly patrové kamenné měšťanské domy při náměstích, městské brány, radnice a věže farních a katedrálních kostelů a klášterů. Později se změnou společnosti přibyly i školní budovy, kasárna a divadla.

V 19. století byly odstraňovány městské fortifikace, bořeny městské brány a některé přebytečné kostely a kláštery. Kolem historického jádra města vznikaly na místě zaniklých fortifikací pásy zeleně. Už v 18. a masově v první polovině 19. století byly domy zvyšovány o druhá patra. Od druhé poloviny 19. století se začaly stále četněji stavět vícepatrové činžovní domy a další patra měšťanských domů. S využitím nových technologií a materiálů, skla, oceli a betonu, bylo možné ve 20. století realizovat i stavby mnohapodlažní. V 21. století byly stavební technologie dále rozvíjeny a obohacovány, což umožnilo ještě větší a bohatší uplatnění nových architektonických konceptů.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že městské panorama je neustále dynamicky proměnlivé a nelze je v žádné fázi jeho vývoje konzervovat a jeho proměny zastavit. Výškové stavby do moderního krajského města, s regionálním centrálním významem, zcela nepochybně nejen patří, ale jsou, pokud ovšem půjde o kvalitní moderní architekturu, jeho výrazným obohacením. Je přirozené, že mají být situovány mimo historické jádro a v jeho optimálním odstupu. Jejich celková výška má odpovídat vzdálenosti od historického jádra, nemá však jím být striktně omezována. Za optimální považuji výškovou zástavu ve městě sloučit do několika nejvhodnějších lokalit, jimiž by bylo možné propojit panelovou zástavbu na okrajích s historickým jádrem města.

Panoráma historické Olomouce se vyvíjelo v závislosti na konfiguraci terénu, na kterém město vyrostlo. Ta nebyla v tomto ohledu příliš příznivá. Město bylo vybudováno na třech jen mírných návrších, Na svatováclavském návrší postupně vznikl hrad s katedrálou, na svatoperském návrší stával na předhradí biskupský kostel sv. Petra a při něm biskupský dvorec, na svatomichalském návrší, kam bývá lokalizováno staré pohanské kultovní místo, kostel sv. Michala. Vlastní město s dalšími kostely, radnicí a bránami se rozkládalo v nižší poloze.

Již v minulosti ale docházelo ve vývoji městské zástavby olomouckého historického jádra k dodatečným výrazným výškovým korekcím. Patří k nim například zvýšení radniční věže z 25 a 75 metrů, dostavba Střední brány, výstavba rozlehlého areálu jezuitské koleje s univerzitou, výstavba nového renesančního biskupského paláce, střední věž západního průčelí katedrály, její převýšený manýristický presbytář, nebo areál kněžského semináře na svatomichalském návrší. Od konce 19. století se stala nejvyšší stavbou ve městě stometrová věž katedrály.

Specifikou Olomouce, kterou je zapotřebí závěrem opět zdůraznit, bylo prohlášení Olomouce barokní pevností. To výrazně přispělo k tomu, že si město až do konce 19. století zachovalo svou výškově přiměřenou historickou podobu, neprodyšně ovšem sevřenou tíživým krunýřem hradeb, které až do zrušení pevnosti neumožňoval žádnou rozsáhlejší civilní výstavbu, nejen ve městě, ale i v poměrně širokém ochranném pevnostním pásmu. Dalším citelným zásahem do historické podoby vzhledu města znamenalo josefínské rušení klášterů a kostelů, které byly zbořeny a nahrazeny vojenskými objekty. Ze siluety tím zmizel větší počet věží a vyšších budov. Zbořena byla mezi jinými Střední brána oddělující Předhradí od vlastního města, kostel Panny Marie na Předhradí, kostel sv. Petra a Pavla, augustiniánský a kartuziniánský klášter a další církevní stavby.

Po zániku pevnosti došlo k zástavbě v jejím ochranném pásmu, která nebyla výškově nijak regulována. Také regulační plán, vypracovaný Camillo Sittem, počítal s mírným navýšením výškové hladiny v bezprostřední návaznosti na historické jádro. Na olomoucké „Okružní třídě“ vznikly nové dominanty, Justiční palác s věznicí, nebo kostel německé evangelické církve, či Husitský sbor.

Na nově vzniklých předměstích Velké Olomouce byly budovány továrny s vysokými komíny, sila, činžovní domy a další vysoké budovy. Ilustrativním příkladem je stavba kostela v Hejčíně, který svou vysokou věží významně porušil obvyklou lokální výškovou hladinu. Dnes s odstupem lze konstatovat, že tato stavba městskému panoramatu nijak neublížila, ale naopak přispěla k jeho obohacení, což se příznivě projevuje zejména z dálkových pohledů při příjezdu do Olomouce, především z rychlostní komunikace od Mohelnice.

Historické panoráma Olomouce se svou nezpochybnitelnou hodnotou se dříve projevovalo jak z větších vzdáleností, zejména z okolních terénních vyvýšenin, tak i z bezprostřední blízkosti města, jehož okolí nebylo až do zrušení pevnosti trvaleji zastavěno. Mnohé z těchto dálkových pohledů byly natolik působivé, že byly vyhledávány nejen vedutisty, ale i výletníky. Podle svědectví pamětníků k takovým patřil již zmíněný pohled z Tabulového vrchu, od Křížového pramene, nebo ze Svatého Kopečka, kam pravidelně z města směřovaly průvody poutníků. Tyto kdysi exklusivní pohledy buď novou zástavbou úplně již dříve zanikly, nebo se proměnily tím, že se změnil zorný úhel pohledu na mnohem větší plochu souvislého městského osídlení. Tyto dálkové pohledy svým větším záběrem získávají novou hodnotu, u níž lze jen stěží objektivně popřít, že mají i svou panoramatickou kvalitu, která je také cenným dokladem pokračujícího historického vývoje města, včetně zřetelných proměn v jeho urbanismu.

Jedním z nových působivých dálkových pohledů je již zmíněný pohled na město a jeho širší okolí od Slavonínské pevnůstky, nebo pohledy z dosud stojících dvou výškových budov, věží katedrály, střední věže Klášterního Hradiska, či rozhledny v olomoucké zoologické zahradě. Všechny tyto pohledy dokládají razantní proměnu panoramatu Olomouce, která vyplývá ze změny významu města, jeho urbanismu i změny funkce jeho dominant. Tato proměna bude i v budoucnosti, i přes vášnivé protesty ortodoxních obhájců příliš konzervativní metody památkové péče, nepochybně pokračovat a bylo by proto žádoucí, aby probíhala promyšleně, organizovaně a citlivě. Osobně považuji za nejoptimálnější soustředit výškovou zástavbu ve městě do jednoho vhodného okrsku, který prozatím nekoncepčně vzniká v okolí hlavního nádraží a třídy Kosmonautů. Není zapotřebí se za každou cenu staromilsky bránit vzniku nového moderního centra, jehož výšková hladina bude adekvátně reflektovat nový soudobý způsob zástavby, přitom však bude schopna svou kvalitní architekturou vytvořit historickému jádru olomoucké památkové rezervace citlivý a kulturně historicky kvalitní významový kontrapunkt.

ČRo Vltava: Na lávce mezi starou a novou Olomoucí

Na lávce mezi starým a novým nazvala svou procházku městem dokumentaristka Andrea Hanáčková. Jejími souputníky budou profesoři, architekti a historici umění Pavel Zatloukal, Rostislav Švácha, Ladislav Daniel, Tomáš Pejpek a lidé ze sdružení Za krásnou Olomouc.

 

Zvukový záznam zde

Rostislavu Šváchovi byla udělena cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury

Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury dostal Rostislav Švácha. Teoretik a pedagog odkryl své vnitřní povinnosti: naučit ostatní dívat se na architekturu, psát o ní vynikající texty a také architektonické památky bránit  … více

 

Veřejné shromáždění: Občané proti Šantovka Tower, úterý v 17.hodin

Olomouc je jedním z nejkrásnějších měst střední Evropy. Nyní ale hrozí privatizace jeho panoramatu a vytunelování jeho historického dědictví. Horizont města patří všem, nenechejme si ho zprivatizovat! Každý z nás může přispět k jeho záchraně.

Pokračovat ve čtení „Veřejné shromáždění: Občané proti Šantovka Tower, úterý v 17.hodin“

Tisková zpráva: Občané proti Šantovka Tower

Odbornou i laickou veřejnost v posledních dnech zaskočila informace o tom, že Oddělení památkové péče olomouckého magistrátu, vedené Mgr. Vlastou Kauerovou, dalo bez jakýchkoliv podmínek souhlasné stanovisko k navrhované stavbě výškové budovy v lokalitě Šantovy ulice. Stanovisko je podkladem pro územní řízení, které bude nyní investor absolvovat. Záměr vystavět v dané lokalitě, tedy v ochranném pásmu městské památkové rezervace, 78 m vysokou výškovou budovu již od počátku kritizuje občanské sdružení Za krásnou Olomouc. „Pokud veřejnost má ještě možnost vzepjat se a vyjádřit odpor, pak je to právě teď. Ještě není vše ztraceno. Řada nekalostí politiků a úředníků může procházet jedině kvůli nezájmu občanů“, říká členka sdružení Martina Mertová. Sdružení zve spolu s dalšími aktivními občany a odbornými subjekty na veřejné shromáždění Občané proti Šantovka Tower v úterý 22. října 2013. Shromáždění a průvod má za cíl upozornit, že veřejnosti leží na srdci historické dědictví Olomouce a vnímá jej jako prioritu před neuváženými kroky privátních investorských zájmů.

Zájem veřejnosti o výškové stavby a jejich škodlivost pro historické jádro Olomouce graduje od doby výstavby BEA centra na třídě Kosmonautů. Na rozdíl od BEA centra je však lokalita Šantovky legislativně hájená statutem ochranného pásma městské památkové rezervace. Mnozí majitelé domů v ochranném pásmu znají přísnost a mnohdy až zarputilou snahu památkářů bránit jakýmkoliv změnám. Často je potíž přistavět patro nebo vyměnit okna s odkazem na ochranné pásmo. „Jak chce výkonný orgán památkové péče ustát před občany tak razantní výjimku ve svých pravidlech? Jak je možné, že stavba, která by svojí výškou zastínila i radniční věž a která by se tvrdě a kontrastně promítla v siluetě historického jádra, má před tou samou památkovou péčí zelenou? Čí zájmy pak taková památková péče hájí?“, ptá se Mertová.

Správní orgán památkové péče navíc bojkotuje názor instancí vyšších. Nerespektuje názory kompetentních, metodicky vybavených odborníků, za nimiž už stojí stoletá tradice vývoje úvah o památkové péči. Odborníci z oblasti památkové péče, architektury a urbanismu vyjádřili své jednoznačné NE prostřednictvím vědecké rady Národního památkového ústavu. Desítky významných osobností se k projektu ryze negativně vymezily v anketě na stránkách o. s. Za krásnou Olomouc. Mertová jmenuje přední české pedagogy Alenu Šrámkovou nebo Miroslava Masáka, největší osobnosti české architektury Emila Přikryla, Josefa Pleskota, z olomoucké intelektuální elity pak Jana Graubnera, Pavla Zatloukala, Františka Mezihoráka, nebo Michala Bartoše a dalo by se pokračovat. Čerstvě iniciativu za zachování vzácného Olomouckého panoramatu podpořil děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého Jiří Lach nebo předseda jejího akademického senátu, Tomáš Nejeschleba.

Olomoučtí občané svůj nesouhlas vyjádřili již dvěma peticemi (932 a 699 podpisů), které zodpovědné osoby včetně zastupitelů vyzývaly, aby hájili svěřené veřejné hodnoty. „To se, jak vidíme dnes, nestalo. Primátor tehdy přislíbil, že věc projedná zastupitelstvo dřív, než se město k žádosti investora vyjádří. Nyní je magistrát s investorem na jedné lodi, žádá spolu s ním o vydání stanovisek“, dodává architekt Tomáš Pejpek, který je v této kauze mluvčím Klubu architektů Olomoucka.

Podle oponentů je vydané závazné stanovisko zvráceným dokladem o tom, kam až se rozkol památkové péče mohl dostat. Názor odborné složky státní péče o památky vychází z posledních poznatků oboru o potřebách ochrany historického dědictví. „Výkonný orgán té samé státní památkové péče pod urputným tlakem investora a jeho peněz a s přitakáním vedení města servilně sklání hlavu,“ uzavírá Mertová.

Veřejné shromáždění Občané proti Šantovka Tower bude zahájeno v úterý 22. října 2013 v 17.00 hodin na Václavském náměstí, odkud se účastníci v průvodu vydají na rozhraní Horního a Dolního náměstí.

Tiskovou konferenci pořádá o. s. Za krásnou Olomouc

www.krasnaolomouc.cz

krasnaolomouc@seznam.cz

 

Kontakt pro média:

Mgr. Martina Mertová – martinamertova@seznam.cz, 777 57 60 87

Ing. arch. Tomáš Pejpek – pejpek@iol.cz, 777 184 772

Historik architektury Zdeněk Lukeš se vyjadřuje k záměru Šantovka Tower

Oddělení památkové péče Magistrátu města Olomouce, které si posudek vyžádalo, ve svém kladném stanovisku k Šantovka Tower však používá pouze ty části textu, které se mu hodí k doměle nestranné argumentaci. Mgr. Vlasta Kauerová, zastupující orgán státní památkové péče, považuje stejně jako Ing. arch. Lukeš navrhovanou stavbu „samu o sobě za příklad kvalitní architektury.“ Zamlčuje však fakt, že celkové vyznění posudku pro realizaci výškového obytného domu (s jeho 75 m v květnu 2013 stejně jako v říjnu 2013) je veskrze negativní.

O. s. Za krásnou Olomouc upozorňuje na nekompetentnost výkonné složky památkové péče vyjadřovat se ke kvalitě novostaveb a na selektivní přístup k výběru informací, o něž se opírají její závěry. „Architektonické řešení na nejvyšší úrovni soudobé architektury“, jež si podmínkovala Rada města Olomouce při podpoře záměru, je požadavek, který nelze naplnit oslovením zahraničního ateliéru. Patrně jediná cesta, jak kvalitu ověřit, je status architektonické soutěže a závěry nezávislé odborné poroty, jež může vybírat z více řešení. S konstatováním Zdeňka Lukeše o “ příkladu kvalitní architektury se skleněným pláštěm“ se neztotožňujeme, protože si myslíme, že architektonická kvalita se nedá odtrhnout od kontextu, v němž je stavba navrhována. Pokud škodí svému okolí, sama o sobě potenciální kvalitu popírá. Na rozdíl od Oddělení památkové péče MMOl však se souhlasem autora a s poděkováním na jeho adresu uveřejňujeme plné znění posudku. Domníváme se, že jeho těžištěm není citovaná „kvalita“ návrhu, nýbrž poukaz na hrozící nebezpečí narušení památkových hodnot města.

 

Věc: Odborné posouzení novostavby Šantovka Tower v Olomouci

Na základě Vaší objednávky číslo OB01181/13/OS ze dne 16. 5. 2013 se žádostí o odborné posouzení stavby Šantovka Tower v novém obchodním areálu Šantovka dodávám svůj názor.

Jedná se o stavbu 75m vysoké budovy s obytnou funkcí, navržené arch. Robertem Bishopem ze známého britského studia Benoy, které se specializuje především na výstavbu obchodně-administrativních areálů v Evropě a Ásii (v Praze toto studio nedávno dokončilo výstavbu poslední etapy nákupního areálu Černý most). Výšková budova má vyrůst v rámci budování nového nákupního centra Šantovka, které vzniká v oblasti bývalé továrny Milo Olomouc u Mlýnského potoka.

Stavba se nachází na okraji ochranného pásma městské památkové rezervace a její výstavbě nebrání stávající regulační plán města. Šantovka Tower je sama o sobě příkladem kvalitní architektury se skleněným pláštěm. Otázka však zní, zda je takto dominantní objekt možno situovat relativně blízko hlavních historických dominant města, jehož historické jádro patří k nejcennějším svého druhu v Evropě a jehož součástí je i impozantní barokní morový sloup Nejsvětější trojice na Hlavním náměstí, který je od roku 2000 zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Osobně se domnívám, že v tomto konkrétním případě je taková stavba v dané lokalitě nevhodná, protože v panoramatu města svou výškou vytváří konkurenční dominantu hlavním historickým monumentům města. V minulých epochách byla funkce dominanty určena především pro stavby sakrální, jako je v případě Olomouce cenná sestava kostelů a chrámů, případně stavby celoměstského významu, jako je radniční věž. Domnívám se, že tato hierarchická struktura je mimořádně cenná a pro charakter města, jež je mj. sídlem významné university a arcibiskupství a jež bylo hlavním městem Moravy, naprosto zásadní. Obytný věžák – jakkoli sám o sobě architektonicky kvalitní – tento princip porušuje, což z výše uvedených důvodů považuji za nesprávné.

Řešením může být přepracování projektu a výrazné snížení této vertikální struktury, tak, aby stala jen lokální dominantou (její konečnou výšku by měli doporučit renomovaní experti v oblasti architektury, urbanismu a památkové péče) nebo odsunutí stavby do lokality dostatečně vzdálené od historického jádra (tu by měli opět stanovit experti). Případně od tohoto záměru zcela upustit. Výstavbou Šantovka Tower v dnešním záměru v dané lokalitě by mohl být navíc vytvořen nový precedens, který by mohl vést k dalším obdobným záměrům. V tomto směru by bylo vhodné rovněž upravit stávající územní plán města a jeho výškovou regulaci.

Obecně nejsem nepřítelem vstupu současné kvalitní architektury do historického kontextu našich měst, domnívám se však, že je třeba takové záměry vždy podrobit odborné oponentuře. Zejména u tak cenných lokalit, jako je ta olomoucká, nás k tomu zavazuje i úcta k odkazu kulturního dědictví minulých epoch.

Z výše uvedených důvodů proto realizaci výškového obytného domu Šantovka Tower dle projektu v dnešní podobě (květen 2013) nemohu doporučit.

 

Zdeněk Lukeš

historik architektury

V Praze, dne 3. června 2013

Občané proti Šantovka Tower

Odbornou i laickou veřejnost v posledních dnech zaskočila informace o tom, že Oddělení památkové péče olomouckého magistrátu, vedené Mgr. Vlastou Kauerovou, dalo bez jakýchkoliv podmínek souhlasné stanovisko k navrhované stavbě výškové budovy v lokalitě Šantovy ulice. Znamená to, že investor, který právě otevírá svoje nákupní středisko Šantovka (pro svou velikost a monofunkční náplň v organismu města velmi diskutabilní), má zase o krok blíž k realizaci svého nesoudného investorského záměru. Tím je 78 m vysoká výšková budova, navržená v ochranném pásmu městské památkové rezervace Olomouc. Komerční dům má poskytnout asi 90 bytů pro maximální počet 300 obyvatel.

Závazné stanovisko zpracované Mgr. Vlastou Kauerovou je podkladem pro územní řízení, které bude nyní investor absolvovat. Pokud má veřejnost ještě možnost vzepjat se a vyjádřit odpor, pak je to právě teď, kdy ještě není vše ztraceno. Řada nekalostí politiků a úředníků může procházet jedině kvůli nezájmu občanů.

Zájem veřejnosti o výškové stavby a jejich škodlivost pro historické jádro Olomouce graduje od doby výstavby BEA centra na třídě Kosmonautů. Na rozdíl od BEA centra je však lokalita Šantovky legislativně hájená statutem ochranného pásma městské památkové rezervace. Mnozí majitelé domů v ochranném pásmu znají přísnost a mnohdy až zarputilou snahu památkářů (těch odborných z Národního památkového ústavu i těch s razítkem z magistrátu) bránit jakýmkoliv změnám. Často je potíž přistavět patro nebo vyměnit okna s odkazem na ochranné pásmo. Jak může výkonný orgán památkové péče ustát před občany tak razantní výjimku ze svých pravidel? Jak je možné, že stavba, která by svou výškou zastínila i radniční věž a která by se tvrdě a kontrastně promítla v siluetě historického jádra, dostává u té samé památkové péče zelenou? Čí zájmy pak taková památková péče hájí?

 

Správní orgán památkové péče ve své nejnižší instanci navíc bojkotuje názor instancí vyšších. Nerespektuje názory kompetentních, metodicky vybavených odborníků, za nimiž už stojí stoletá tradice vývoje úvah o památkové péči. Odborníci z oblasti památkové péče, architektury a urbanismu vyjádřili své jednoznačné NE prostřednictvím vědecké  rady Národního památkového ústavu. Desítky významných osobností z Olomouce, České republiky i ze zahraničí se k projektu ryze negativně vymezily na stránkách o. s. Za krásnou Olomouc. Za všechny jmenujme přední české pedagogy Alenu Šrámkovou nebo Miroslava Masáka, největší osobnosti české architektury Emila Přikryla, Josefa Pleskota, Mirko Bauma, z olomoucké intelektuální elity pak Jana Graubnera, Pavla Zatloukala, Františka Mezihoráka, Michala Bartoše. Čerstvě iniciativu za zachování vzácného Olomouckého panoramatu podpořil děkan filozofické fakulty UP Jiří Lach nebo předseda jejího akademického senátu, Tomáš Nejeschleba.

 

Vedle nich se podepsalo také 932 občanů petici, kterou v lednu 2012 zveřejnilo o. s. Za krásnou Olomouc. Informování o kauze přispělo mimo jiné k tomu, že Město Olomouc na základě podnětu Ministerstva kultury vyňalo z návrhu nového územního plánu výškovou regulaci, která v místě lokality Šatovka počítala s výškovou dominantou o 75ti m. Do budoucna se tedy v ochranném pásmu (a nejen tam) s výškovými budovami nepočítá. Všichni to vědí, ale všichni dělají, jakoby nevěděli. Schvalování návrhu nového územního plánu se odkládá na neurčito, investor se snaží sehnat si potřebná razítka, dokud platí starý územní plán bez výškové regulace. Bude-li schválení návrhu odkládat ještě pár let, riskujeme věnec věžáků v ochranném pásmu, trnovou korunou Olomouce. V únoru 2013 proběhla další petice (s podpisy 699 olomouckých občanů), která vyzvala olomoucké zastupitelstvo, aby v územním řízení na Šantovka Tower hájilo jemu svěřené veřejné hodnoty. To se, jak vidíme dnes, nestalo. Primátor tehdy přislíbil, že věc projedná zastupitelstvo dřív, než se město k žádosti investora vyjádří. Nyní je magistrát s investorem na jedné lodi, žádá spolu s ním o vydání stanovisek.

Proběhlo několik veřejných debat, žádné se však investor neúčastnil. Vlastní iniciativu vyvinul Klub architektů Olomoucka, který s podporou magistrátu vypracoval podle oficiálních podkladů digitálních map orientační vizualizace Šantovka Tower a odborný posudek návrhu. Naproti tomu investor poskytl veřejnosti asi pět líbivých vizualizací. Žádná z nich však nevypovídá o tom, jak příkře by s novostavbou bylo konfrontováno historické jádro a jak cizorodě by převýšená rezidenční stavba působila ve své bezprostředním okolí, v předpolí historického jádra města. Jak by stavba vypadala z hlavních náměstí, z významných městských tříd, z obvodu památkové rezervace nebo z důležitých dálkových pohledů? Nedaleká Vila na sile se svými 36ti m je ještě akceptovatelnou dominantou, ale umíme si představit výšku více než dvojnásobnou? Není tajemstvím, že horní část novostavby by se při své výšce 78 m pohledově uplatňovala i očím chodců na Dolním náměstí. Opravdu potřebuje Olomouc pro demonstraci svého rozvoje takto křiklavá, primitivní až vulgární gesta?

Stanovisko Oddělení památkové péče olomouckého magistrátu je chybné a co hůř, zdá se být záměrně zmanipulované. Pomíjí obsah a účel památkové péče, nebere v úvahu vyjádření předních českých odborníků, zamlčuje existující odborné a technické podklady a úplně rezignuje na odborný rozbor a hodnocení dopadu věžové stavby na památkovou rezervaci.

Za těchto okolností považujeme za nutné veřejně vystoupit na obranu historického dědictví Olomouce, o které jsme se nezasloužili, ale které nám bylo svěřeno našimi předchůdci. Zachované historické jádro Olomouce tvoří po Praze druhou největší památkovou rezervaci v ČR, soubor dominant na olomouckých návrších je dochovaným a dosud jen mírně narušeným cenným historickým panoramatem.
Navržená Šantovka Tower by svou velikostí a blízkostí k historickému jádru znemožnila vnímat toto historické prostředí v dosud neporušené podobě. Poškodila by jeho hodnotu historickou, památkovou a v konečném důsledku i potenciál komerční, turistický ruch. Naopak není známý žádný přínos objektu, který by vyvážil způsobenou škodu, neboť jde o soukromý komerční záměr, který jen využívá výšky objektu a lokality pro prodej výhledu na historické město. Nemůžeme to nazvat jinak než privatizací panoramatu.

Vyzýváme proto veřejnost: pojďme bránit Olomouc! a zároveň ustanovujeme iniciativu Občané proti Šantovka Tower, jejímž cílem je zabránit výstavbě věžáku a chránit historickou Olomouc. Veřejné shromáždění na podporu této iniciativy se uskuteční v úterý 22. října 2013 v 17.00 hodin na Václavském náměstí, odkud se v průvodu vydáme na rozhraní Horního a Dolního náměstí.