Výstava PŘÍBĚH PANELÁKU V OLOMOUCKÉM KRAJI

Historii a současnost vybraných panelo­vých sídlišť v regionu přiblíží olomoucké veřejnosti od 28. dubna do 10. července výstava Příběh paneláku v Olomouckém kraji. Proběhne netradičně pod širým nebem, na pomezí náměstí Národních hrdinů a třídy Svobody. Olomoucká výstava je již čtvrtou zastávkou putovního projektu, jehož iniciátorem je Uměleckoprůmyslové museum v Praze.

„Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně nemusejí být mo­notónní shluky krabic vyprojektované anonymním týmem v projekčním ústavu,“ vysvět­lila autorka projektu Lucie Zadražilová z Uměleckoprůmyslového musea v Praze. „Panelová sídliště mají zajímavou minulost, leckdy smutnou přítomnost a v mnoha případech také velký rozvojový po­tenciál. Ale především – pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky,“ dodala. Panelová sídliště totiž podle ní představují důležitý urbanistický, architektonický i historický feno­mén. „Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme dnes svědky vzrůstajícího zájmu o toto téma,“ zdůraznila Zadražilová.

Exteriérová výstava představí různorodou čtveřici olomouckých sídlišť a doplní ji por­trétem jednoho přerovského. „Výstava je pojednaná jako osobité panelové městečko. Kromě příběhů vybraných sídlišť se věnuje otázkám urbanismu, dispozicím bytů, umělecké výzdobě i staveb­ním technologiím. Neopomíjí ani otázku, jaká je věková, vzdělanostní a profesní struktu­ra zdejších obyvatel a jak se proměnila od doby výstavby,“ upřesňuje Martina Mertová, autorka olomoucké verze výstavního projektu.

Grantový úkol Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu je pětiletým výzkumným a výstavním projektem. Ministerstvo kultury ČR projekt podporuje v rámci grantového programu výzkumu a vývoje národní kulturní identity (NAKI).
Doprovodný program k projektu Paneláci připravilo v součinnosti s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Muzeum umění Olomouc s podporou Katedry dějin umění FF UPOL:

 

28. dubna 2015

16.00 h – vernisáž výstavy na náměstí Národních hrdinů za účasti PhDr. Heleny Koenigsmarkové, ředitelky Uměleckoprůmyslového musea v Praze

18.00 h – Umělecké centrum Univerzity Palackého, Universitní 3, Auditorium Maximum

Historička architektury Eva Novotná přiblíží projekt „Paneláci“ a zasvětí publikum do dějin panelové výstavby v bývalém Československu. Bohatě ilustrovaný příběh olomouckých sídlišť představí Martina Mertová.

 

13. května 2015

18.00 h – Divadlo architektury, prostor Divadla hudby, Muzeum moderního umění, Denisova 47

Jeden večer – dvě přednášky předních historiků architektury Rostislava Šváchy a Martina Strakoše! První z nich bude sledovat, jak o panelových sídlištích psal dobový tisk, včetně olomouckého stranického deníku Stráž lidu. Druhý se zaměří na třeskutý vztah paneláků a historických center měst – co s sebou nesly pojmy jako asanace a modernizace.

 

Odkazy:

http://www.panelaci.cz/

http://www.olmuart.cz/kalendar/pribeh-panelaku-v-olomouckem-kraji–275/

https://www.facebook.com/events/256794024506880/

Pavel Nasadil: Český architekt doma a v Anglii

Pavel_Nasadil_Český_architekt_doma_a_v_AngliiPavel Nasadil, žák profesora Emila Přikryla a společník ateliéru FAM architekti, se od jiných osobností české architektonické scény liší v tom, že se mu podařilo získat prestižní úkoly v zahraničí, konkrétně v Anglii. Česká veřejnost ho zná jako autora vítězných soutěžních projektů (naposled pro seniorské bydlení v Litomyšli) a vynikajících rodinných domů (například ve Velkém Týnci u Olomouce). Jeho tvorba pro Anglii však u nás známa není.

Beseda Pavla Nasadila s historikem architektury Rostislavem Šváchou bude hledat shodné a odlišné stránky architektonické praxe v českých zemích a v zahraničí.

Muzem moderního umění – Divadlo hudby, úterý 31. 3. 2015, 18.00 hodin

Vstup volný

 

Proč divadlo architektury?

 

Proč ne, když může být Divadlo hudby? Právě tento prostor v budově Muzea umění Olomouc poskytl našemu spolku zázemí pro vznik nové platformy, která chce živým způsobem zpřítomňovat olomouckému publiku architekturu. Vymysleli jsme celou sérii formátů, ke kterým se budeme cyklicky vracet. Čekají vás rozhovory s hvězdnými architekty, duely mladých začínajících týmů, urbanistická sekce, prezentace nových knih, výstavy, hapenningy, vycházky pro dospělé i děti. 
Začali jsem velkolepě, v proluce vedle Muzea se v únoru 2015 rozbouřila mořská hladina:

Dvě stavby z Olomouckého kraje se umístily mezi letošními kandidáty tradiční Ceny Klubu Za starou Prahu

Polyfunkční dům v Mohelnici ocenila loni i porota naší architektonické soutěže – Ceny Rudolfa Eitelbergera. Přístavba hotelu Arigone v olomoucké Mahlerově ulici jejím přísným sítem neprošla jen těsně.

Klub Za starou Prahu vyhlásil vítěze desátého ročníku Ceny KZSP za novou stavbu v historickém prostředí. Jak je to zvykem už od prvního ročníku, Cenu může dostat autor stavby z celého území České republiky, nikoliv jen z Prahy. Porotu Ceny tvoří 21 členů výboru KZSP, jemuž se odpradávna říká Domácí rada. Letos rada diskutovala o dvanácti stavbách, které by se mohly o Cenu ucházet. Do finále se jich dostalo šest. Vítěze mezi nimi rada vybrala tajnou volbou. Byl vyhlášen v úterý 18. února 2014 po 18. hodině v kavárně Mlýnská v Praze na Kampě.

 

Vítěz desátého ročníku:

Depozitář Oblastní galerie v Liberci (Karel Novotný, Jiří Buček, Petr Čihák, Jan Duda, Jana Hlavová, Filip Horatschke) se octl v sousedství starých libereckých městských lázní, které prošly adaptací pro galerii výtvarného umění. Stojí v jedné z nejkrásnějších čtvrtí České republiky, vzniklých v éře pozdního historismu a rané secese na přelomu 19. a 20. století. Vzdor formální bohatosti okolních staveb se autoři depozitáře rozhodli pro přísnou formu jednoduchého hranolu; i oni se tak představují jako minimalisté. Zvolili však pro tento strohý tvar správné měřítko a správně ho též umístili do uliční čáry, vzdor jiným úvahám, které doporučovaly depozitář jakoby schovat do hloubky pozemku.

 

Další kandidáti:

Divadlo na Orlí v Brně (architekti Milan Rak, Alena Režná, Pavel Rada, Irena Burková, Ondřej Gaudl, Mirko Lev), se dostal do finále až po emotivní debatě a několikeré revokaci hlasování, což mimochodem ukazuje, že Domácí rada KZSP není žádný názorový monolit. Budova stojí v jedné z nejcennějších částí brněnské památkové rezervace, v sousedství Měnínské brány a v bloku minoritského kláštera. Některým členům rady se zdálo, že budova svou přítomností přehnaně modernizuje kouzlo krásného starého místa. Za problematickou považovali i výšku provaziště divadla, které konkuruje výšce nedalekého minoritského kostela a poutá tak k sobě příliš mnoho pozornosti. Obhájci stavby naopak kladli důraz na fakt, že veřejná budova – studiové divadlo Janáčkovy akademie múzických umění – má na určitou velikost nárok i ve velmi cenném historickém prostředí. Svým elegantním i přísným neofunkcionalistickým stylem divadlo odkazuje na existenci mnoha funkcionalistických budov ve starém jádru Brna. Přední část budovy dodržuje měřítko starších domů v téže frontě Orlí ulice, zadní část s provazištěm opravdu tvoří ve svém prostředí novou dominantu. Stavba i teď provokuje k diskusi, zda nové dílo má nebo nemá nárok měnit konfiguraci cenné staré zástavby.

 

Rodinný dům s ordinací v Holešově (arch. Tomáš Možný) stojí v čele historické návsi města Holešova, zvané Plačkov. Autor pro něj opět zvolil moderní styl blízký funkcionalismu. Domácí rada ocenila autorovu práci s měřítkem, které se nedostává do rozporu se sousedními domy, i určitou nevtíravost a skromnost, s jakou se dům chová ke svému zajímavému okolí.

 

 

 

 

 

 

Garáže a provozní budovy zahradnictví Národního centra zahradní kultury v Kroměříži (Antonín Novák, Petr Valenta, Eduard Štěrbák) umístili autoři na okraj památky UNESCO, Podzámecké zahrady, a na dohled od kroměřížského zámku. Jejich budovy mají dřevěné pláště a tradiční formy střech, jaké by bylo možné označit za „archetypální“. Architekti se však dovedli vyhnout fádnosti a důmyslně si při tom pohráli s prostředky soudobého minimalismu. Zanedbaný kout zámeckého areálu tak pozvedli na kulturní úroveň, jakou památka UNESCO má mít.

 

 

Polyfunkční dům Kovárna v Mohelnici (Přemysl Kokeš) spoluvytváří okraj mohelnické památkové zóny; nároží dvou živých ulic starého města olomouckých biskupů. Autor, který před čtyřmi lety získal Cenu Klubu Za starou Prahu za polyfunkční dům na náměstí v Lanškrouně, si vybral pro svůj mohelnický objekt archetypální formy „domu s obyčejnou střechou“ a „domu s obyčejnými okny“. Podal však tyto formy s takovou mírou abstrakce, jaká dům bezpečně zařazuje mezi moderní projevy.

 

 

 

Také autoři dostavby hotelu Arigone v Olomouci (Alice Michálková, Pavel Pospíšil) zvolili pro svůj úkol archetypální typ výsledného řešení: „dům s okny“, rozmístěnými pravidelně po jemně šrafované fasádě a nezvykle zahloubenými do její plochy. Třebaže jde o řešení záměrně nevtíravé a až nenápadné – a tím i vhodné pro mimořádně cennou olomouckou část -, při pohledu zblízka si dobře uvědomíme, že tento dům je nový.

Jak je to z našeho přehledu zřejmé, v letošním ročníku převažovaly a dobře si v něm vedly stavby z Moravy; Čechy ve finále Ceny zastupuje pouze Liberec a Praha úplně selhává. Třebaže stavební výroba v České republice prochází krizí, na počtu uchazečů o Cenu to znát nebylo. V architektonickém řešení staveb pro historické prostředí, respektive těch zdařilých, se asi neobjevily žádné výrazně nové trendy, ale v rámci těch zavedených si architekti počínají invenčně a nápaditě.

 

 

Rostislav Švácha, předseda Ceny, 18. 2. 2014