O nákupních střediscích aneb Co ještě Olomouc vydrží?

Představa města, toho, co dělá město opravdu městem, je věc, která se nemusí vysvětlovat, nemusí učit. Chápeme dobře, co člověk míní, říká-li, že jde nebo jede „do města“. Na nákupy, na úřady, schůzky, jednání. Někde z hloubi mysli vytane každému jistě jiná asociace, všechny ale míří k představě smysluplného městského centra, kde se děje vše podstatné, kde se život města soustředí. Olomouc má navíc to štěstí, že lze mentální mapu každého „návštěvníka“ osadit do prostředí velmi malebného. Historická kulisa je podmanivá nejen pro turisty.

Centrum Olomouc si prošlo mnoha zkouškami. Za svou dnešní podobu vděčí historii spjaté s církví, vojenskou politikou, dlouhodobou rakouskou správou. První zatěžkávací zkouška přišla v poválečné éře, kdy se vážně, naštěstí jen nakrátko, uvažovalo o tom, že historické jádro nahradí po vzoru modernistických utopických vizí nové správní centrum postavené na zelené louce. Ekonomické prozření ukázalo, že všechna energie bude napříště věnována bytové politice, avšak vně starého města – na to už nezbyly peníze. I přes soustavné apely architektů, urbanistů a historiků pokračovalo chátrání památkového fondu. „Uhádali“ alespoň, že do nejbližšího okolí centra nevstoupí paneláky a konkurenční výškové budovy. Hlavně s ohledem na finance také dozrál názor, že Olomouc minou plošné demolice a kontrastní projekty novostaveb rozsáhlejšího měřítka. Výjimku v tomto ohledu zastaly bývalé obchodní domy Prior a Koruna. Známe jejich temné příběhy. Z hlediska urbanismu historického jádra, jeho hmotové skladby, však zásadně z jeho měřítka nevybočily. Centrum v této době zažilo demografickou proměnu, domy bez potřebných oprav zabydlely sociálně slabší vrstvy. Stále však centrum zůstávalo „městem“.

Éru státního socialismu charakterizovanou nedostatkem prostředků na rekonstrukci městského centra vystřídala porevoluční resuscitace pod přísným, ale pochopitelným dohledem památkové péče. Dobrali jsme se víceméně finálního stavu a kýžených pochval typu „skrytý poklad Evropy“ na stránkách Lonely Planet. Přes péči o úhlednou róbu jsme se však zapomněli starat o duši. Jako v mnohých jiných městech v Evropě, aniž bychom se poučili jejich zkušenostmi, se teď divíme faktu, že se město vylidňuje, přestává být oním „městem“ ve městě, srdcem živého organismu. Někteří řeknou, že na vině jsou památkáři, co dělají z města skanzen. Pozornost je však třeba zaměřit jiným směrem. Chyb v dějinách porevoluční Olomouce by se našlo víc.

Co lze odsoudit šmahem, byl (a je) trend živelného rozrůstání města za jeho někdejší hranice, neschopnost zaplnit proluky vzniklé omyly socialistického urbanismu nebo využít rozrůstající se brownfieldy krachujících továren. Pozoruhodná jsou také data, která shromáždili studenti katedry geografie pod vedením docenta Zdeňka Szczyrby. Studentka Lenka Čiháková si dala tu práci a (doslova) odkrokovala veškeré prodejní plochy Olomouce, aby zjistila, jak se to má s proměnou nákupního chování Olomoučanů. Že s ní přímo souvisí počet návštěv „města“ a životaschopnost maloobchodníků, potažmo „města“, není třeba zdůrazňovat.

Pár suchých dat. V roce 1987 se z veškerých prodejních ploch Olomouce 60% nacházelo přímo v centru. V loňském roce to bylo už jen necelých 13 %. V médiích se už mnohokrát objevilo, jak skvěle si Olomouc stojí v žebříčku měst, kde obchodní plocha výrazně převyšuje jeden metr čtvereční na jednoho obyvatele. Podle závěrů Lenky Čihákové to vypadá, že jsme díky 2750 m2 na tisíc obyvatel předčili i dosud vítězný Liberec. Jen tak dál?

Pro lepší představu: první velkoplošnou prodejnou v Olomouci byla v roce 1993 přestavěná jatka na obchodní dům Senimo – pěkná architektura, pěkných 2 500 m2. Na periferii však během následujícího desetiletí vyrostla desítka nákupních center, s plochami v rozmezí od 4 000 do 32 000 m2. Této fatální chyby v plánování města budou litovat ještě následující generace. Vylidňování centra dostalo řízený spád, statisticky už dobře podchycený.

Největší ránu zatím „živému městu“ zaťala v roce 2013 „Galerie Šantovka“ s dosud neslýchanými 46 000 m2 prodejních ploch. Ve srovnání s centrem o celkovém součtu 35 000 m2 prodejních ploch včetně bývalého Prioru (8 400 m2) můžeme mluvit o nekalé konkurenci, protože obě lokality – staré centrum a „ostrov“ po zrušené továrně Milo – spolu bezprostředně sousedí. V širším okruhu centra je to oproti ornici na výpadovkách jistě ta lepší zóna, kde se novostavby obchodních center mohly a měly objevit. Měřítko neadekvátní urbanistické struktuře města, historické hodnotě a nakonec i jeho kupní síle však mohlo být varováním. Naděje na revitalizaci ostrova a řeky s výsledkem příjemné a kultivované městské části, jak to můžeme vidět ve městech vyspělejší Evropy, byla totální exploatací území zmařena.

Starý územní plán neměl nástroje, jak výstavbu velkoplošných prodejen (včetně Šantovky) omezit, noví politici zase vůli něco s tím dělat. Postupující hrozba nezměnila ani způsoby zacházení s městským majetkem.  Jeho postupným prodejem samospráva ztratila možnost regulovat nebo ovlivňovat, co se bude dít za zdmi těch domů, co po převratu nepřišly do rukou původních majitelů. Také mnohé z městských úřadů se vystěhovaly za hranice historického jádra.

 Z toho, co špatného se mohlo stát, se odehrálo dost. Nový územní plán z roku 2014 stanovuje alespoň nějaké podmínky pro výstavbu dalších obchodních ploch vně centra města. Koncepce, která by otázku řešila komplexně, neexistuje. Pohledy se při procházce městem zastavují nezdravě často na výkladních skříních secondhandů, obchodů s laciným a nekvalitním zbožím a cedulí „k pronájmu“. Jejich protiváha v podobě luxusních kaváren a několika obchodů se zbožím předraženým neumí překlenout díru, která zeje uprostřed. Tam někde totiž je prostor pro přirozený, příjemný život opravdu živého centra. Mládež se s novou přezdívkou mall rats stěhuje z městských laviček do křesílek nabízených chytřejším hostitelem. Redefinice funkce centra je však stále v rukách těch, kteří ho řídí. Další nahodilosti už bychom si neměli dovolit. Nebo budeme ten náš „poklad“ zkoušet donekonečna?

Martina Mertová pro akci „Víkend v centru“, kterou v roce 2017 uspořádalo divadlo Na cucky při rozjezdu projektu Dolní Vám!

Bydliště: (olomoucké) panelové sídliště

13. 3. 2018/ 18. 00/ Divadlo architektury/ MUO, Denisova 47

V Divadle architektury uvítáme dva hlavní hybatele výzkumu českých panelových sídlišť.

Jeho výsledky nám představí historici architektury Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha, kteří nedávno na půdě Umělecko-průmyslového muzea v Praze zahájili výstavu Bydliště: panelové sídliště mapující historii několika desítek sídlišť v České republice a jejich společenské, politické a kulturní souvislosti. Po Praze i v Olomouci pokřtíme hned tři publikace završující pět let intenzivního studia v terénu a v archívech: Paneláci 1 a 2 a jejich anglickou verzi The Paneláks. Která sídliště v celostátním výběru repezentují Olomoucký kraj a proč, objasní Martina Mertová.

Karolína Vránková: Doma s cizími

Pozvánka na další Divadlo architektury. Ještě než skončí pozoruhodná výstava Bydlet spolu v Muzeu umění Olomouc, probereme a propereme téma kolektivního bydlení zase jiným způsobem. Tentokrát pohledem novinářky Karolíny Vránkové, která se dlouhodobě věnuje všemožným tématům spjatým s architekturou, designem a vůbec „trendy“. Tak se ostatně jmenuje její nepřehlédnutelná rubrika v časopise Respekt.

Jak trefně pracuje se slovy, nakonec ukazuje tento pěkný dopis adresovaný DRAHÝM ARCHITEKTŮM. Zpomalte a čtěte! :

Drazí architekti,

jsem novinářka, pracuji se slovy a tohle bude úvaha o několika z nich. Jednak o slově NOVINÁŘ. Je to profese, která nemá nejlepší období. A pak o slově JEDNODUŠE, které mě upozornilo na to, jak novinářství zvolna koroduje. A že nejde jenom o fake news a politiku, ale i o kreativní obory, mezi nimi ARCHITEKTURU. Je to ŠKODA. I vaše, drazí architekti. Nejprve slovo JEDNODUŠE. Objevilo se v krátké zprávě o nové realizaci, kterou každý týden uveřejňuji na stránkách týdeníku Respekt. Tentokrát jsem vybrala malý domek, jednoduchý až zenově. Architekt a jeho manželka měli v plánu takový koncept bydlení nabídnout také dalším lidem, kteří chtějí „žít jednoduše“, jak jsem napsala. Architektovi jsem dala text číst předem, jemu se ale tohle slovní spojení nelíbilo. Proběhly emaily a telefonáty. Jeho argumenty byly srozumitelné, vyvolávalo to v něm dojem prostomyslnosti nebo hlouposti. Může být, a dalo by se jistě použít řada dalších slov, architekt sám nabídl několik vhodných variant. Protiargument na mé straně byl vlastně jen jeden. Slova jsou moje práce. Ale stojí jedno slovo za konflikt, když existuje
tolik jiných?
ARCHITEKTURA je úspěšný obor, což je vidět také v médiích. Referuje se o ní víc než kdy dřív. Nejen o realizacích, architektonická obec je úspěšná v prosazování svých témat, kauzy jako stavební předpisy nebo architektonické soutěže jsou součástí mediální agendy. Architekt je profese vnímaná pozitivně, je to někdo, kdo mění svět k lepšímu.
T
aké NOVINÁŘ je někdo, kdo má měnit svět k lepšímu, tím, že přináší nezávislé ověřené informace a kritické myšlení. Žurnalistika je ale v krizi. Dosavadní systém fungování médií není v době internetu a sociálních sítí životaschopný, udržitelný

ekonomický model pro současnou dobu zatím nevznikl. S ekonomickým
úpadkem přichází pokles kvality. Je to patrné i v referování o architektuře a ostatních kreativních oborech. Nezávislé informování se prolíná s reklamou a public relations. V časopisech o bydlení i na internetových serverech o architektuře není jasně rozdělený placený a nezávislý obsah. Kromě toho vnímá hodně tvůrců média jako prostor pro sebepropagaci a sebeprezentaci. A novináři často nedokáží nabídnout dostatečně silnou kritickou reflexi, která by jim v tom zabránila.
Co v téhle situaci může novinář dělat? Mít vlastní informace a vlastní úsudek. Nesnažit se za každou cenu o konsenzus a dobré vztahy. Nedávat číst svůj text předem, a když už to udělá, nenechat do něj zasahovat. Nevzdat se své kompetence, nevzdat se slov. Po téhle úvaze jsem trvala na slově JEDNODUŠE a architekt zrušil publikování.
To je extrémní případ. Určitá forma zasahování a vylepšování je ale docela běžná. Zpravidla přátelsky a často s dobrými úmysly, jako například propagovat architekturu. Ale nedělejte to, slova patří novinářům. Je to jedna z mála příležitostí nechat o architektuře promluvit někoho vně oboru. Někoho, kdo vidí jiné souvislosti a má jiné informace. Někoho, kdo je placen za nezávislost a kritické myšlení.

Nemusí v tom vynikat a nemusí se vždycky trefit, to už je ale jeho odpovědnost. Dejte novinářům důvěru. ARCHITEKTURA vzkvétá, ale budoucnost novinářství nevypadá moc dobře. Co když je to váš poslední spatřený NOVINÁŘ? Neposlechnout si ho by byla ŠKODA.

Karolína Vránková

A pak že jsou všichni novináři pitomci…

 

A takhle to dopadlo! Videozáznam z příjemného večera s Karolínou Vránkovou

24. 2. 2018. Kočovné divadlo architektury: Jedeme do Brna!

 

OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO!

Kdo by ji neznal, vilu Tugendhat. Ale absolvovali jste už prohlídku této unikátní památky UNESCO po její nákladné památkové obnově? Svezou se s námi přednostně členové a donátoři, ale i další zájemci mají šanci.

OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO! OBSAZENO!

 

 

 

 

 

 

 

 

A nebude to zdaleka všechno. V Muzeu umění Olomouc probíhá do 11. 3. 2018 výstava významného slovenského sochaře Jozefa Jankoviče a my ji společně rozšíříme o plastiku Rovnováha, umístěnou pod širým nebem v areálu nového kampusu brněnské Masarykovy univerzity. K vidění bude jednak pozoruhodný soubor soch, jednak samotná architektura rozlehlého areálu. Provádět nás budou ti nejzasvěcenější.

Více vyčtete z pozvánky:

Divadlo architektury_Brno_24. 2. 2018

Pár momentek z akce:

PF 2018

Namísto PF přikládáme odkaz na hranou scénku z posledního Divadla architektury:
https://youtu.be/B6jdreViB7w
Co je to za novoty v naší agendě? Část mužského osazenstva spolku Za krásnou Olomouc se zhostila doprovodného programu aktuální výstavy Muzea umění Olomouc Bydlet spolu/ České kolektivní domy. Vrátíte se díky němu do doby, kdy se Olomouc čerstvě pyšnila prvním českým „hotelákem“. Plné znění komponovaného věčera o dějinách této stavby, s výpověďmi posledního žijícího autora, Karla Doláka, byste našli zde:
https://youtu.be/odjc_pPkrao

Výstavu mapující fenomén kolektivního bydlení Vám přiblížíme ještě jednou, během večera s novinářkou Respektu, Karolinou Vránkovou, který plánujeme na 7. únor 2018.
Brzy potom bude příležitost setkat se na společné exkurzi do Brna s hlavním cílem: vilou Tugendhat! Už teď si můžete poznačit sobotní datum 24. února 2018 a napsat nám, zda vás tento plán zaujal.
K oběma akcím ještě zveřejníme detailní informace.

Kolektivní bydlení – mrtvá vize?

 

Zveme na další večer z cyklu Divadla architektury, tentokrát na doprovodný program k výstavě Bydlet spolu/ České kolektivní domy

Čtvrtek 30. 11. 2017 v 18.00 v Divadle hudby (Denisova 47)

Jak to vlastně bylo s olomouckým „hotelákem“?  Peripetie olomouckého domu hotelového bydlení od počátečního nadšení až k úsměvné skepsi si přiblížíme prostřednictvím archivních materiálů, výpovědí pamětníků a krátké divadelní skeče v podání členů spolku Za krásnou Olomouc. V druhé polovině večera se podíváme, zda má koncept kolektivního bydlení nějaké pokračovatele v současnosti. Říkají vám něco pojmy coops, cohousing, Baugruppe nebo sdílené bydlení? 

Pořádáme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc

S ohledem na naše zvýšené výdaje na obnovu pamětní desky Rudolfa Eitelbergera jsme zavedli vstupné, ale ryze dobrovolné! Děkujeme za každou korunku!

A tady máte záznam!

 

 

cosa.cz/ vzruch na scéně Divadla architektury

Kdo neviděl, prohloupil! Po intervenci ječmen studia v roce 2015, která zahájila zbrusunovou sérii Divadla architektury, další ryze divadelní uchopení tématu architektury. Barbora Šimonová a Markéta Mráčková (cosa.cz) podaly perfektní výkon včetně dvou hudebních vložek v režii Kapitána Jedůvky. To jsou oni:

Na zveřejnění záznamu si prosím ještě počkejte. Do té doby nabízíme originální znělku EDO 2017, kterou totéž trio vytvořilo pro Ekologické dny Olomouc. Vtipné, což?

Tohle je práce Barbory Šimonové pro Olomouc. Za rekonstrukci tribuny v Řepčíně získala s olomouckou architektkou Petrou Gajdovou uznání v Ceně Rudolfa Eitelbergera 2017!

 

 

Už je to tady: videozáznam z celého podařeného večera.

 

Olomouc – Současné Polsko hledá svou architektonickou tvář

Zveme na další program divadla architektury, tentokrát se schoval i pod křídla Dnů architektury.

Jak se dnes staví v Polsku? Příklad revitalizace průmyslového města a jeho proměny v kulturní centrum příjemné pro život. Novostavby jako výzva i past dnešních polských měst. Přednáška Filipa Springera, předního polského novináře a fotografa, autora knižních reportáží zaměřených na poválečnou a současnou architekturu.

Sraz: út 3. 10., 18.00, Muzeum umění Olomouc – Divadlo hudby

 

Divadlo architektury dětem – podruhé!

Tentokrát mělo naše setkání s architekturou opravdu specifický ráz. V prostoru divadla si děti zahrály na porotce soutěže o nejpodařenější architektonickou práci z Olomouce a jejího okolí. Nasadili si vousy, knírky a klobouky (to aby vzezření poroty mělo patřičnou váhu) a nad promítanými obrázky uvažovaly, nad tím, co je na vybraných stavbách zvláštní a výjimečné, rozlišovaly základní typy staveb a jejich konstrukci, vnášely do nich své pozoruhodné postřehy.

Osmičlená porota ve finále hlasovala a ze sedmi nominovaných staveb jednoznačně na první místo usadila saunu v Račím údolí od Matyáše Švejdíka. Druhou polovinu času pak děti strávily návrhem architektonické ceny pro vítěze: od komorních tajemných skříněk v podání holek až po geometrickou strukturu a „věžák-raketu“ z produkce chlapeckých skupin.

A proč to všechno? Děti i rodiče budou mít možnost porovnat své „komisařské“ dovednosti s prací opravdové poroty, která rozhodovala v letošním zápolení Ceny Rudolfa Eitelbergera 2017. 
V rámci Dnů architektury, na slavnostním vyhlášení 1. 10. 2017 uvidíme, jak to všechno dopadne. Jste srdečně zváni!