Město má analýzu výškového zónování, jedná však v přímém rozporu s ní

Zadavatel i zpracovatel nového územního plánu Olomouce měli v době vzniku jeho konceptu k dispozici odbornou analýzu výškového zónování města. Naznačovala, kde a za jakých podmínek by výškové stavby v Olomouci nenarušovaly ani jeho urbanismus, ani jeho cenné panorama. Na druhé straně jasně definovala plochy a výškové úrovně, které už by byly pro město devastující. Bohužel zrovna pro tato místa navrhli autoři nového územního plánu (Knesl+Kynčl architekti) třetí výškovou budovu (75m pro lokalitu Šantovka) a tři vstupní brány (40m do struktury venkovské zástavby). Nikdy nebyla otevřena odborná diskuse, která by oba protichůdné přístupy vyhodnotila, případně je doplnila o další potřebné pohledy.

V roce 2009 zadal Odbor koncepce a rozvoje Magistrátu města Olomouce rozsáhlou analýzu, jejímž výsledkem měla být koncepce prostorové regulace, tedy výškového zónování ve městě. Dokument zpracoval pražský ateliér t ř i a r c h i t e k t i pod vedením architekta Davida Mareše, olomouckého rodáka.

Autoři velmi pečlivě analyzovali současný obraz města z hlediska působení jeho dominant a možnost jeho doplnění soudobými vstupy:
„Olomouc má krásné historické jádro, které je v krajině čitelné a nezaměnitelné. Právem staví město svoje sebevědomí na bohaté historii. Tyto hodnoty vznikající po staletí jsou však i závazkem.
Jeho silueta je rozvinutá a výrazná – historické jádro je díky své poloze na mírné vyvýšenině dominantou celého města a okolní krajiny. Tato dominance je však jemná a může být lehce poškozena příliš vysokými stavbami nebo vysokými stavbami umístěnými v nevhodných lokalitách. Je nutné si uvědomit, že díky ploché topografii je každá stavba převyšující své okolí vidět ze všech stran a vždy se tedy stane součástí panoramatu města.“

Podstatou analýzy není hledání důvodů proč nové dominanty nestavět, ale naopak. V souladu s vedením města přechází do aktivní role a vytyčuje pravidla pro jejich umístění, aby tak vznikla jasná a dlouhodobá strategie a jasně daná pravidla mezi veřejným zájmem a developery. Studie odmítá pasivní přístup, tedy „ad hoc posuzovat návrhy investorů a vždy znovu otevírat debatu ano či ne.“

Pro umístění výškových staveb je určujících několik předpokladů. Hlavními jsou urbanistický a socioekonomický potenciál místa, „je to (velko)městský prvek, tj. nepatří na okraj města ani do míst s drobnou / venkovskou strukturou zástavby“ a iniciační potenciál staveb samotných: “jako dominanty by měly být na významných místech městské tkáně; mělo by být s nimi zacházeno jako s výrazným kompozičním prvkem; měly by se stát znakem pro místo, kde stojí …. jako koncentrace kapacit a energie mají schopnost oživit své okolí.“

Nezapomíná se ale zdůraznit měřítko ochrany: „věže kostelů nemohou konkurovat současným výškovým stavbám – na to jsou příliš subtilní; proto je nutné stanovit ochrannou zónu kolem historického jádra a omezení objemu a výšky pro novodobé věže (nejhorší pro Olomouc by byla objemná výšková stavba, která by zcela ovládla panorama).“

Nalezení konkrétních lokalit je ve studii podloženo důkladnou analýzou struktury zástavby a dále pohledů na panorama města z 21 významných míst (dálkových pohledů), z níž vyplývá absolutní zákaz umísťování staveb vyšších než 31 metrů ve vzdálenosti menší než 1,25 km od věží historického centra a také v pohledovém koridoru mezi centrem města a bazilikou na Svatém Kopečku („zapovězené zóny“).

Důležité a pozoruhodné je, že práce výrazně odmítá začínající investorské aktivity v lokalitě kasáren 9.května (dnes již stojící výšková stavba Moravské vysoké školy) a v lokalitě Mila, které se datují právě do doby zpracování studie. „V takové poloze by bylo možné připustit lokální dominantu vysokou maximálně 31 metrů, spíše však ještě nižší. Je nutné si uvědomit, že pro zachování siluety a měřítka historického jádra je nezbytné kolem něj zachovat dostatečnou ochrannou zónu bez novodobých výškových staveb (1,25 km). Z tohoto pohledu je výšková stavba ve zmíněných lokalitách zcela nevhodná, nehledě na skutečnost, že z této části města jsou mimořádně hodnotné pohledy na hranu historického centra nad Michalským výpadem, jehož subtilnost by taková stavba znehodnotila.“

Logickým a smysluplným závěrem této koncepční studie je tak vymezení lokalit pro možnou realizaci výškové stavby v pásu „středního okruhu“ na ose Tovární-Velkomoravská-Albertova-Foerstrova-Pražská, respektive na jeho křížení s významnými radiálami. Autoři spatřují v této ose neobjevený potenciál města: „Otevřením jihozápadního obchvatu města skončila asi po třiceti letech doba, kdy hlavní funkcí „středního okruhu“ byl co nejrychlejší průjezd aut městem. Nyní se z něj konečně musí stát třída s obchody, kavárnami a stromy, která je příjemná pro pěší a kde má automobil jen přiměřený prostor. Velkorysá ulice, která již nebude bariérou, ale koncentrací městských aktivit.“ Vhodnost “středního okruhu“ pro takovou přeměnu rovněž podtrhuje fakt, že prochází lokalitami s nevyužívanými areály (brownfields).

 

fotogalerie: situační výkresy lokalit pro umístění výškových staveb | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

Analýza nanejvýš citlivě, a přesto aktivně hledá pro tento typ výstavby její místo: „Nelze připustit výškové stavby umístěné ad hoc bez jasného urbanistického konceptu, na „místech, kde pouze nevadí“; výšková stavba může stát pouze na místě, kde si o ni městská struktura říká … Věříme v možnost synergie nových významných objektů a rehabilitace tohoto veřejného prostoru.“ Po detailním ověření „fungování“ výškových staveb v dálkových pohledech na město, posouzení zastínění a po vyhodnocení dopadu na urbanistickou strukturu vybrali zpracovatelé 5 lokalit na „středním okruhu“, na kterých lze takové stavby umístit. Jsou to Brněnská, Schweitzerova, Rooseveltova, ČSAO/voj. areál/Baumax a Rolsberská.

Důležitým kritériem studie byla i dlouhodobá koncepčnost jí předkládaných výsledků. „Cílem této práce nebylo vyhledat místa, na kterých je možné výškové stavby realizovat ihned. Naopak, hlavní kriteriem bylo nalézt urbanisticky nejvhodnější lokality bez ohledu na skutečnost, že horizont realizace takových staveb bude dlouhodobý. Ve většině případů jde o přeměnu a kultivaci území, které velikostí a vazbami přesahují samotné objekty. Vyhledané lokality tedy splňují hledisko kompoziční.“

Studie rovněž pojmenovává výškovou hladinu, přijatelnou pro město Olomouc a její urbanistický kontext, stejně jako pojmenovává principy, které by měli investoři  případných výškových staveb ctít.
„Z vyhodnocení všech hledisek vyplývá max. přijatelná výška 60 m, tj. cca 272 m.n.m. Při této výšce věže svému okolí dominují, ale nejsou v panoramatu města agresivní, neruší měřítko města.“
„Náplň staveb by měla přinést do území chybějící funkce, působit proti monofunkčnosti. Vzhledem k tomu, že je umisťujeme zejména v plochách bydlení, tak předpokládáme, že budou spíše administrativní s obchodním parterem a bydlení bude doplňkovou funkcí.“

Autoři popisují také vztah developerů a samosprávy jako garanta územního plánování: „Pravidly nechceme investory zastrašit. Město je ke svému rozvoji potřebuje. Jejich krátkodobé komerční cíle však nejsou s dlouhodobými cíly města shodné. Jejich energii je tedy nutné rozumným způsobem usměrnit.“

Výškové stavby si podle autorů studie žádají přísné regulativy: „Musejí být v souladu s dlouhodobými záměry rozvoje v území … musejí výrazně a prokazatelně zlepšit stav okolního veřejného prostoru a působit městotvorně“ a podmiňují jejich vznik regulačním plánem lokalit a otevřenými architektonickými soutěžemi: „soutěž sice není vždy zárukou vynikajícího výsledku, ale je to nejvíc, co je možné pro jeho dosažení předepsat …“ Práce rovněž považuje za neopominutelné a často bagatelizované či rovnou vysmívané hledisko estetické: „…jako dominanty ovlivňující město by měly mít vysokou architektonickou kvalitu – musejí být krásné!“

 

zákres výškových staveb do panoramatu z křelovského fortu | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Samotišek | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Svatého Kopečka | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Slavonína | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

Studie se zabývá také takzvanými lokálními dominantami (do 31m), které mohou být po městě umisťoványsvobodněji, nepřípustné jsou pouze v periferních částech a satelitech, tedy v částech města s venkovskou strukturou zástavby (Černovír, Droždín, Chomoutov, Lošov, Nedvězí, Nemilany, Radíkov, Svatý Kopeček, Topolany a Týneček).

Závěrem autoři práce shrnují: „Dospěli jsme k názoru, že se Olomouc bez novodobých výškových staveb obejde. Pokud by však měly být někde povoleny, jsme přesvědčeni, že smysluplný koncept je věnec věží podél „středního okruhu“. Věže jako znak jeho přeměny na boulevard, jako vyjádření jeho velkorysosti, nové domy s věžemi jako iniciační body městského života na této ulici.
Většina lokalit není jednoduchých, naopak to jsou bolavá místa, která vyžadují komplexní přeměnu.
Pro záměry s takovým významem pro celé město musí být pro investory stanoveny podmínky, které ochrání jeho nesporné hodnoty a budou hájit veřejný zájem.
Pokud by nebylo možné všechny podmínky – zejména architektonickou soutěž – vyžadovat jako povinné, bylo by podle našeho názoru povolení výškových staveb příliš riskantní a jednoznačně bychom v takovém případě doporučili počkat na změnu legislativního prostředí a realizaci výškových staveb dočasně nepovolit.“

Zadavatel, pořizovatel i zpracovatel nového územního plánu Olomouce měli tak už v době vzniku jeho konceptu k dispozici odbornou analýzu problematiky výškového zónovaní města. Nikdy však nebyla otevřena odborná diskuse, která by oba protichůdné přístupy vyhodnotila, případně doplnila o další potřebné pohledy. Proti konceptu nového územního plánu (Knesl+Kynčl architekti) s třetí výškovou dominantou v ochranném pásmu MPR a s třemi branami v předpolí města stála studie (arch. David Mareš, t ř i a r c h i t e k t i ), která tatáž místa vyhodnotila jako naprosto neadekvátní uvažovanému záměru. Přitom druhá ze studií pracovala s mnohem detailnějšími vstupními údaji, s preciznější metodikou.

Sdružení Za krásnou Olomouc je přesvědčeno, že citovaná studie „Olomouc: Koncepce prostorové regulace / výškového zónování. Technická pomoc 2009/11“ je jediným relevantním dokumentem, který se zatím zodpovědně zabýval otázkou zda vůbec, a pokud ano, pak kde výškové stavby v Olomouci stavět. Městská samospráva ji však nevzala v potaz, s jejími závěry nijak nepracuje. K naší lítosti a ke škodě města zapadla v archivu jen jako tzv. technická pomoc. Nabízí se otázka, jakým způsobem vlastně zajišťuje městská správa dlouhodobé cíle, koncepce a strategie města, tedy oblasti, které dalece přesahují délku volebního období.

Se souhlasem autora opatřili úryvky z citované studie komentářem Petr Daněk, Alexandr Jeništa, Martina Mertová (o. s. Za krásnou Olomouc)

 

Otevřený dopis skupiny olomouckých architektů k záměru Šantovka Tower

Klub architektů Olomoucka zveřejnil na svém blogu otevřený dopis, jehož celý obsah přinášíme níže:

Vážený pane primátore,
Vážení radní a zastupitelé města Olomouce,

my, níže podepsaní architekti, žijící a působící v Olomouci a Olomouckém kraji, rezolutně protestujeme proti záměru výstavby výškové budovy „Šantovka Tower“.

Takováto stavba na toto místo NEPATŘÍ z těchto důvodů:

1) nevratně poškozuje urbanistické a architektonické hodnoty, kulturní dědictví

2) je v rozporu s pravidly: Stavební zákon přikazuje nenarušovat urbanistické a architektonické hodnoty v území, stavba je umístěna v ochranném pásmu Městské památkové rezervace, ignoruje odborný názor Národního památkového ústavu, stanovisko Ministerstva kultury ČR ke konceptu a návrhu územního plánu, odborné vyjádření Odboru koncepce a rozvoje Magistrátu města Olomouce, stavba je v rozporu s programovými dokumenty Statuárního města Olomouce

3) je neetická: záměr vybudovat výškovou stavbu v této lokalitě nelze chápat jinak, než jako ztrátu pokory, jako subjektivní zviditelnění investora, parazitujícího na jedinečnosti řádu, budovaného stovky let našimi předchůdci

Naléhavě Vás proto žádáme, abyste zajistili ochranu Vám svěřeného města a nepřipustili realizaci této stavby.

V Olomouci 5. února 2013

Martin Lubič, Tomáš Pejpek, Pavel Grasse, Milan Obenaus, David Helcel, Petr Malý, Otto Schneider, Pavel Pospíšil, Stašek Žerava, Pavel Fryčák, Michal Giacintov, Vítězslav Petr, Lukáš Blažek, Ondřej Spusta, Radek Liška, Miroslav Pospíšil, Vít Janků, Martin Ševčík, Petr Daněk, Daria Johanesová, Mirek Procházka, Petr Mičola, Hanka Bělařová, Hanka Prášilíková, Miroslav Malý, Petr Skoumal, Jan Šmoldas, Jana Římská, Jiří Finger, Petr Nosál, Marek Novák, Stanislav Duroň

Rostislav Švácha: Znetvořování měst

Nad projekty nových budov v pražských Dejvicích a v Olomouci. Rostislav Švácha. Vydáno v příloze Salon deníku Právo ve čtvrtek 31.ledna 2013.

Historická města v českých zemích patří k nejcennějším součástem národního dědictví. V posledních šedesáti letech proto mnohá z nich stát prohlásil za památkové rezervace, nebo aspoň za zóny. Je-li však město chráněné, neznamená to, že by se v něm už nesmělo stavět. Jde spíše o to, aby nové stavby staré město obohatily, a nikoliv nenapravitelně poškodily. V Praze-Dejvicích a v Olomouci teď hrozí to druhé.

Radan Hubička: projekt budovy PPF pro Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích (2010)

Za první republiky se Dejvice měly stát druhým centrem Prahy, sídlem technické univerzity a štábu československé armády. Takovým funkcím měla odpovídat monumentálnost hlavního prostoru této čtvrti, Vítězného náměstí. Jeho autor, architekt Antonín Engel, mu dal jasnou formu obdélníku rozšířeného o půlkruh a chtěl ho obklopit palácovými budovami v klasicistním stylu. Stavba Englova Kulaťáku se však v roce 1938 zastavila a architekti si od té doby lámou hlavu, jak torzo dokončit. Mají nové budovy kopírovat, nebo jen moderními prostředky evokovat Englův styl? Nestačilo by, kdyby novostavby pouze udržely půdorys náměstí a výšky říms a střech stanovené Englem? Anebo lze pokračovat úplně jinak? Tuto poslední možnost, myslím, vyloučilo prohlášení Dejvic za památkovou zónu v roce 1993. Novostavby se od té chvíle musí řídit základními Englovými principy; nařizuje jim to zákon o památkové péči.
V roce 2010 proběhla soutěž na budovu PPF, jíž by mohlo znovu začít zaplňování Englova půlkruhu. Od architektů podmínky soutěže vyžadovaly respekt k charakteru památkové zóny. Kupodivu však vyhrál projekt Radana Hubičky, který u Englovy regulace Vítězného náměstí nevzal dostatečně na vědomí ani její architektonický ráz, ani její výšky, ani její jasnou geometrickou formu. Když pak tento projekt dostal v létě 2012 kulaté razítko od šéfa pražských památkářů Jana Kněžínka, překonal tak asi poslední překážku, která brání jeho uskutečnění. Jeho měkká organická forma nepochybně uspokojí touhu mnoha Pražanů po architektuře ve tvaru blobu, jakou jim v roce 2007 předvedl Jan Kaplický v návrhu Národní knihovny pro Letenskou pláň. Co se však hodí pro Letnou, Englovu náměstí naopak zasadí smrtelnou ránu. Patřím k těm, kdo si vždycky budou myslet, že za omylem soutěžní poroty v roce 2010 a za selháním pražské památkové péče o dva roky později se neskrývá nic než síla peněz. Na Vítězném náměstí budou tyto peníze opravdu vidět.

Ateliér Benoy: projekt mrakodrapu Šantovka Tower v Olomouci (2012)

Siluetu Olomouce, druhé největší památkové rezervace v českých zemích, dodnes určují kupole a věže kostelů. To se však může změnit, vyroste-li přímo na hraně rezervace obytný mrakodrap Šantovka Tower. Z podnětu Národního památkového ústavu tentokrát zasáhlo ministerstvo kultury, město Olomouc na jeho nátlak vypustilo projekt mrakodrapu z připravovaného územního plánu. Proč bychom však mrakodrap nemohli postavit – říkají nám místní developeři – na základě územního plánu dosud platného?
Uskutečnění stavby, devastující staré městské panorama, tak napomůže úskok, lest. A zatím se nezdá, že by to představitelům města vadilo. Jako komická třešnička na špatně upečeném dortu vyznívají výroky autorů Šantovky Tower z londýnského ateliéru Benoy, kteří ujišťují olomouckou veřejnost, že pro město navrhli „středně velkou budovu“, pojatou prý tak, aby do prostředí Olomouce „zapadla“. Mrakodrap však ve skutečnosti do města nezapadne. Bude stejně vysoký jako kostelní věže, nebude-li ještě vyšší.
Když řeknu, že bychom neměli kazit, co nám zanechali naši předkové, tak mě mnozí budou zesměšňovat jako staromilce. A když k tomu dodám, že dílo předků kazit nesmíme, protože je chrání zákon, jak si tím asi pomůžu? Peníze dnes přece znamenají víc než zákony; peníze „diktují“, jak si kdysi posteskl autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Takové poměry však vedou k znetvořování. Dejvický i olomoucký případ to podle mého soudu jasně předvádějí.

Pavel Zatloukal: Mrakodrap na Šantovce? Necitlivá stavba, která tam nepatří

Celý rozhovor profesora Pavla Zatloukala s Danielou Tauberovou, který vyšel v Olomouckém deníku 5.ledna 2013.

Třetí „mrakodrap“ by mohl v roce 2015 „ozdobit“ panorama Olomouce. Odvážný projekt z pera britské architektonické kanceláře Benoy se postupně rýsuje na prahu historického jádra v budoucí moderní čtvrti Šantovka. Odvážný? Podle profesora Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc a odborníka na architekturu 18. – 20. století, projev necitlivosti vůči historickému jádru Olomouce a důkaz upřednostňování lokálních a osobních zájmů nad hodnotami mnohem vyššími.

Co projektu, zejména představené výškové stavbě, vytýkáte? Proč vám vadí?

Vytýkám jí zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu. Jde o spor v podstatě ideologický, a kdybych ho měl velmi zjednodušit, tak např. známý spor Klaus versus Havel.

Moderní stavba vyvolává emoce, přirozené pro architektonické počiny, a už pár dní rozděluje Olomoučany na ty, kteří odmítají další věžák a na druhé rozplývající se nad zeštíhlujícím vertikálním dělením „zaoblené sochy“..

Architektura a tím méně urbanismus nejsou politikou, kde mohou rozhodovat referenda. Na to jsou to příliš mnohovrstevnaté a složité, odborné problémy a politici k jejich řešení mají odborné zázemí. Pokud se to řeší na základě povrchní medializace, leckdy to sklouzne do prestižní roviny typu kdo s koho, místo aby se v celém složitém procesu uvažování a rozhodování setkávaly věcné argumenty. I my jsme v našem rozhovoru samozřejmě schopni tuto věc posuzovat pouze letmo. Chtěl bych proto především apelovat na uvážlivost a pokoru, protože i z hlediska olomouckého panoramatu toho bylo zničeno už příliš.

Když zmiňujete urbanismus: kritici mrakodrapů v Olomouci poukazují na jakýsi chaos, na destrukci panoramatu.

Stávající výškové budovy, zejména tato, která už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

Jenže dva mrakodrapy už stojí, tak proč nepřidat další, dokud to ještě územní plán města povoluje…

To, že v Olomouci tyto stavby vyrostly, byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku. Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

I v případě představeného výškového objektu Šantovky?

Obávám se bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří. A dovolávat se příkladu Londýna, kde byla část City válečným bombardováním prakticky smetena ze zemského povrchu – jak to dělají projektant a developer olomoucké stavby – není na místě. Navíc se sice centrum Londýna ježí výškovými i jinými novostavbami, ale opravdu kvalitních tam mnoho nenajdete.

Hovoříte o chaosu, o destrukci panoramatu historického města. Chybí vize, pokora? Kde je chyba?

Nepochybně v arbitrovi, jímž je radnice. Myslím si, že současná radnice dokázala hodně dobrého, ale kdybych si mohl dovolit něco doporučit, pak vytvoření silného, kvalitně obsazeného a prestižního úřadu hlavního architekta, který by v otázkách, kterými se tady probíráme, vytvářel erudovaného partnera radním a zastupitelům. A možná i větší zapojení univerzity s jejími uměnovědci, filozofy.

Jako bych už slyšela reakce, jak jste konzervativní…

To je matení pojmů. Co je konzervativního na tom, chránit historické jádro? A opačně, co je pokrokového na tom, kazit panorama města?

Dovolím si poznamenat, že pokrokovost jste prokázal prosazováním ambiciózního projektu SEFO.. Pane profesore, můžete zmínit konkrétní, učebnicový příklad citlivého přístupu k umísťování výškových staveb v historickém městě s výjimečnou památkovou rezervací?

Obecně je uznávaný příklad Paříže. Srovnáváme samozřejmě nesrovnatelné (desetimilionovou metropoli se stotisícovou Olomoucí), ale také v Paříži vyšli investorům vstříc a dali jim celou čtvrť La Défense (pozn. red. obchodní a byznys čtvrt plná mrakodrapů a moderních staveb ležící severozápadně od centra města), vzdálenou od historického jádra, která navíc rozvíjí jeden ze základních urbanistických prvků jejich města – osu, kterou začal budovat již Napoleon. Všechno je v rámci této logiky a řádu.

Na okraji Starého Města v Praze by asi taky mrakodrap neprošel…

Ano, vezměme si, jak dlouze se diskutuje o pražském panoramatu v případě výškových budov ovšem až za Nuselským mostem. A v Olomouci se bavíme o hraně historického jádra.

Jde o obchodní centrum, ale jeho podoba rozhodně významně přesahuje známé hloupé, plechové krabice uprostřed rozlehlých parkovacích ploch, kde lidé tráví stále více času..

Nevím, nebyl bych tak optimistický, možná bude jen provedení luxusnější.

Jenže takový je bohužel trend dnešní doby: lidé vyjedou do obchodního centra a tráví tam víkend. Ateliér Benoy jim k tomu nabízí kromě kaváren, restaurací, zeleň, procházku..

Dostáváme se k dalšímu problému. Máme krásné historické jádro, proč se nemůže něco takového odehrávat v něm? Pokud se na Šantovku podíváme z tohoto hlediska, pak se obávám, že „vyluxuje“ zbytek obchodů z historického jádra. To se potom může proměnit v mrtvou zónou, v lepším případě s bazary, která začne znovu chátrat…

Obchodní centrum projektované ateliérem Benoy, které stojí v Singapuru, získalo mezinárodní uznání a před dvěma roky ocenění nejlepší nákupní centrum Asie. Sice jsem ho neviděla na vlastní oči, když jsem tam byla, ještě nestálo, ale mně osobně se velmi líbí.

Olomouc není Singapur, tak jako Singapur není Olomoucí. Nebo měly by být?

Rozhodně ne. I když tak čisto jako je tam…Pane profesore, slyšela jsem kritiku i v souvislosti s umístěním projektu do záplavové zóny. Jaký je váš pohled v této souvislosti?

Po panoramatu je to druhá zásadní věc, v níž vidím rozpor. Niva řeky Moravy byla vždy určující z hlediska toho, kde a jak by se mělo v Olomouci stavět ve vztahu města k příměstské krajině, vodním tokům, zeleni. Tento pás měl být zastavěn co nejméně. Všechny povodně ukázaly, že se na tom i tady velmi prohřešujeme a příroda nám to čas od času vrací. Počítaly s tím i regulační poválečné plány, ostrov Šatovky měl být po vymístění průmyslu prakticky bez zástavby. V padesátých, šedesátých letech se tam počítalo pouze s budovou filharmonie.

Když jste pohlédl do minulosti, jako odborník na architekturu 19. a 20.století, vzpomenete nešetrný zásah, který panorama Olomouce přetvořil?

S panoramatem se v Olomouci v posledních stopadesáti letech nezacházelo šetrně. Na konci 19. století, když padla Hradská brána (na místě dnešního hotelu Palác) zaniklo například kvůli čtyřem blokům nových činžáků jedinečné panorama Olomouckého hradu s katedrálou a přilehlou částí až k arcibiskupské rezidenci, tyčící se na skalách a hradbách vysoko nad řekou. Ovšem tehdy nebyla k dispozici jiná staveniště, protože pevnost ještě nebyla zrušena.

A samotné místo, dnes nazývané Šantovka, jaký byl jeho vývoj a přístup dřívějších urbanistů?

Po zrušení pevnosti se k tomuto místu – měli bychom říkat ostrovu na Moravě – vyjadřovali specialisté zajímavě. Například autor regulačního plánu města z roku 1894 Camillo Sitte, na něhož se někteří, kteří obhajují aktuální projekt a výškové budovy, odvolávají, navrhoval na ostrově pouze osm stavenišť pro vily.

Jak se v té době stavěli k regulaci a ochraně centra města?

Jedinečnost a velikost Sitteho projektu nové Olomouce spočívala v tom, že respektoval strukturu starého města, až na maličkosti ho zachovával, nezasahoval do něj. To, co navrhoval na nových pozemcích kolem, naopak přizpůsoboval jeho rukopisu.

Můžete přiblížit, jak se území vyústění třídy Kosmonautů řešilo v minulém století?

Řešilo se už za první republiky. V prostoru takzvaného starého autobusového nádraží a tržnice měl vyrůst komplex úředních budov, jak státních, tak městských. Jako dominanta a pohledové zakončení nové třídy od nádraží byla předepsána subtilní věž vysoká asi 40 metrů. V soutěži zvítězil projekt, který počítal s věží ještě menší, ale válka zabránila dokončení celého záměru.

 

 

Po válce to vypadalo jak?

Když se připravoval nový regulační plán dnešní třídy Kosmonautů, byl již bez výškové budovy. Před mostem přes hlavní tok řeky se mělo příchozím od nádraží široce rozevřít nejkrásnější panorama Olomouce od jihovýchodu. Dnes je již z větší části ztracené.

Na místě Šantovky stála kdysi úspěšná fabrika, která ustoupila moderní čtvrti a byla srovnána se zemí. Šlo o kvalitní stavby?

A to je další věc, která mě mrzí. V Ostravě-Vítkovicích se uskutečňuje velkorysá rekonverze obrovského průmyslového areálu pro kulturní účely. Vynořuje se něco neopakovatelného v symbióze starého a moderního. Proč to v Ostravě jde a v Olomouci ne?

Nevím.

Část zástavby Milozávodů, která byla kvůli nové výstavbě úplně smetena, byla zajímavá a kvalitní. Heikornovi v meziválečné době spolupracovali s talentovanými zahraničními i zdejšími projektanty. Postavili pro ně velmi adaptabilní, otevřené haly. Domnívám se, že alespoň něco z toho bylo možné do dnešního areálu zapojit. Možnost rekonverze Mila ostatně prokázaly studie vedené profesorkou Zemánkovou z brněnské Fakulty architektury.

Jednodušší je bourat.

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si totiž uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.