O. s. Za krásnou Olomouc

o. s. Za krásnou Olomouc

Diskuse

Na tomto místě budeme poskytovat prostor pro diskusi a nejrůznější názory o aktuálních kauzách. Nemusí být vždy ve shodě s názory O. s. Za krásnou Olomouc, které ostatně z podstaty lidské povahy ani nemohou být uniformní, ale měly by respektovat obecného ducha jeho poslání.

Muzeum umění Olomouc představilo projekt Středoevropského fora Olomouc (SEFO) a vizualizaci architektonické studie, kterou vypracovali architekti Michal Sborwitz a Jan Šépka.
Bliží informace o projektu a studii naleznete na stránkách Muzea umění Olomouc.

Záhy po svém zveřejnění vyvolal návrh četné diskuse a je jistě úkolem sdružení Za krásnou Olomouc zaujmout k tomuto návrhu své stanovisko. To vzejde z širší debaty mezi jeho členy, ale ještě než bude formulováno, můžete se seznámit s některými našich členů, ale i dalšich zainteresovaných osob.

Mgr. Martina Mertová
Podporuji projekt SEFO tak, jak jej předložili architekti Jan Šépka a Michal Sborwitz, protože chytře a bez zbytečných sentimentů reaguje na historický kontext místa. Vnese do Olomouce architekturu špičkové úrovně a povznese ji zase o kousek výš nad průměrnost, kvůli níž se město už dlouhou dobu vytrácí z mapy Evropy.

Jessica Jayne Maertin
Nechavám na "odbornících." Myslím si, že lze P. Zatloukala a jeho lidi jako odborníky označit, že se vyznají jak v historickém, tak v moderním umění.
Osobně jsem hlavně ráda, že bude využit pro kulturní účely místo, které je léta prázdná a nevyužité. Zatím jsem měla pocit, že pan Zatloukal je génius a hodným, dobrým člověkem a svou aktivitou velmi obohacuje kulturní život v Olomouci. Tak mám k němu důvěru. Jsem ráda, že v Olomouci je někdo aktivní pro veřejné dobro, takových lidí, se mi zdá, je v Olomouci málo.

PhDr. Martin Horáček, Ph.D.

Poznámky ke studii Středoevropského fora Olomouc
Týden před napsáním těchto řádků se jeden z olomouckých výtvarníků vyjádřil ohledně předložené studie SEFO přibližně takto: co jsme mohli čekat – jde o přesný výraz toho, jak si historik architektury, který celý život věnoval bádání o 19. století a jehož, řekněme, světonázor, je tímto zaměřením výrazně poznamenán (a vice versa), představuje ideální stánek pro umění moderní. Jsem přesvědčen o správnosti tohoto postřehu: domnívám se proto, že u osoby statutárního zástupce investora musí začít každá ambicióznější kritická, resp. uměleckohistorická analýza návrhu, a z toho důvodu jsem také velmi na rozpacích, jak se k věci vyjádřit. Architekt – ať mi Jan Šépka odpustí – zde hraje podružnou úlohu. Ten, kdo jeho tvorbu delší dobu sleduje a kdo si současně umí dát dohromady rovnici „značka Šépka“ + škola architekta Emila Přikryla + požadavky památkové péče (parcelace, střešní krajina), nemohl být příliš zaskočen výsledkem. Předpokládané provozní nebo estetické nedostatky návrhu byly již přesně pojmenovány: málo prostoru pro velké formáty a akce obvyklé v moderním výtvarném projevu a pro velké skupiny návštěvníků, architektura jako příliš soběstačný „piece of art“, jenž se bez exponátů pohodlně obejde, „kapličky“ místo slibovaného „fora“, tupé, málo členěné průčelí, podobně jako třeba knihovna nebo světelné komíny působivé na vizualizacích, avšak málo připravené na realitu provozu, stárnutí, olomouckého počasí, jakož i na limity schopností provádějících řemeslníků. Tyto momenty bylo možno po zkušenostech z Arcidiecézního muzea očekávat a některé z nich by mohly být korigovány, neboť potenciál návrhu je veliký a času zbývá dost.
Klíčová je otázka, proč byl vybrán právě Jan Šépka a proč je návrh již v této podobě hájen tak urputně a současně nepříliš přesvědčivě, ba neuctivě vůči autorovi samotnému. Nebo snad lichotí Janu Šépkovi, když se ve veřejné debatě prohlásí, že jedním z důvodů pro jeho výběr byla sleva na honoráři? Vidí „souznění se slavnými interiéry Piranesiho či Johna Soana“ také někdo další kromě Pavla Zatloukala? Stačí pro účelové zdůrazňování takových paralel pouhá existence detailu horního osvětlení a komunikační lávky v poschodí, bez analogií proporčních, měřítkových, materiálových či barevných? Proč je SEFO přirovnáváno k Libeskindovu Židovskému muzeu, když funkce a stěžejní poselství či emocionální sdělení těchto staveb je – a musí být – diametrálně odlišné? Proč tak urputná snaha vyhraňovat se proti pomyslnému nepříteli, ukazovat na viníky, kteří úsilí o vybudování domu „koncentrace novodobého duchovna“ překážejí, ať už akutně v olomouckém případě (pozemkový spekulant, Česká architektonická komora) nebo chronicky v tradici prosazování modernistického výtvarného projevu (pokleslý obecný vkus)? Copak se renomovaný odborník a současně mimořádně vnímavý estét nedokáže ubránit tomu, aby sestupoval na argumentační úroveň těch, od nichž se tak okázale distancuje? Subtilním kritickým rozborem by prokázal Šépkovu návrhu větší službu než povšechnými historizujícími paralelami a poetickými asociacemi, polárním dělením světa na „my“ a „oni“ a autoritativním zašťiťováním své volby vlastní odborností a nereflektovaným souhlasem „řady vážených historiků a teoretiků architektury“, což si laik sotva může vyložit jinak než coby souhlas přátel a známých.
Autor studie tím nebudiž zproštěn odpovědnosti, ale mívají to modernisté mezi sebou takto nastaveno, že z architekta – Mojžíše prýští zjevení a kritik / teoretik – Áron svůj úkol chápe jako obracení uživatele a diváka na víru. Jeden z Áronů je v tomto případě mecenášem – zmocnil se této úlohy s razancí Julia II. a daří se mu, zdá se, neméně úspěšně, což samo o sobě vyvolává úctu a radost v každém milovníku umění. Ukazuje se však jeden podstatný rozdíl, a to ne ani tolik ten, že renesanční feudál disponoval vlastními penězi, kdežto olomoucký Julius se musí doprošovat administrativního molocha přerozdělovačů zbytků z hostiny „tržní společnosti“. Julius II. totiž pro své umělecké objednávky nalezl Michelangela a Raffaela. Když zemřel Raffael, i příroda plakala, píše Giorgio Vasari – a za takovou uměleckou víru nebylo třeba mnoho se bít, ta se šířila sama. Ptejme se, zda se za tvrdošíjnou obhajobou studie SEFa neskrývá zrovna obava, že čas Raffaelů, ale i čas Johnů Soanů, Piranesiů, anebo – abychom zůstali v Olomouci – čas architektů formátu Domenica Martinelliho či Antona Archeho pominul. A současně přání, že je tento fakt nutné co nejdéle utajit před veřejností, nejspíš pro její vlastní dobro. Vrátil jsem se nedávno z cesty po zemi obdivované milovníky současné avantgardní architektury, totiž ze Španělska. Ano, Rogersovo letiště Barajas je ohromující a výtečně fungující, ano, v Herzogově a de Meuronově výstavní budově CaixaForum se skvěle spojuje kortenový plášť a dekonstruktivistický sokl s torzem industriální památky – ale co je to proti zahradám La Granjy, mihrabu velké mešity v Córdobě nebo art-déco mrakodrapům na madridské Gran Vía? Ba dokonce, jak uboze vypadá Nouvelův plastový hotel Puerta América vedle poctivého brutalistického věžáku Torres Blancas od Francisca Sáenze de Oiza (1961-69)?
Přejme SEFu úspěšnou realizaci, která se ani nemusí podstatně odchylovat od předloženého návrhu. Přejme všem moderním Juliům II. elán a úspěch a zejména to, aby objevili své Michelangely a Raffaely a z jejich talentu dokázali vytěžit maximum. Přejme si také, aby zaznělo více argumentů, které budou namísto obranných reakcí či mlžení podněcovat otevřenou a produktivní racionální debatu.

Klára Kozárková
Originálně pojatá architektonická studie Středoevropského fóra svou kvalitou bezesporu převyšuje valnou většinu dosavadní stavební produkce v Olomouci. Svým členěním budova kontextuálně navazuje na okolní zástavbu. Světlý tón, struktura i zaoblené hrany zjemňují „brutálnost“ betonové fasády. Menší výhrady mám k vnitřním prostorům, jejichž členění se mi zdá málo variabilní, a také k poměrně tradičnímu přístupu architekta Michala Sborwitze k rekonstrukci stávající muzejní budovy (zejm. kino Central).

Lukáš Neubert
Po shlédnutí vizualizace jsem dospěl k předběžnému názoru: čelní fasáda je nešťastně betonová a jednolitá, především z pohledu z Univerzitní ulice. Plakátovácí plocha mi v současnosti přijde zajímavější a to už na ní plakáty nelepí... Myslím si, že je docela škoda, že se aktuální sebevědomá architektura prezentuje betonovou tváří, která má tak šerednou minulost. Jednolitá plocha betonu, prolomená dvěma ultramodernímy okny a diskutabilní sochou mi přijde jednoznačně jako rána vedle a podle mého názoru se v budoucnosti stejně neobejde bez doplnění, ať už velkými pozváními na výstavy, nebo čímkoli jiným.
Interiéry mi přijdou zajímavé (zvláště světlé průhledy ve střeše), až na zaoblený kvádr ve vestibulu, který na diváka ve vizualizaci působí dost klaustrofobicky (aniž bych byl klaustrofobik).
Bylo by samozřejmě neštěstí, kdyby k stavbě nedošlo jako v případě Národní knihovny, ale čelní fasáda v této podobě mi přijde jako velmi nudná a netvůrčí, pouze založená na jedné myšlence a to si myslím, není v případě veřejné instituce správné. Kdyby ten beton pomalovaly děti, dopadlo by to rozhodně lépe i s celým tím betonem. A za to bych tedy v našem sdružení hlasoval, ač budu možná považován za zpátečníka.

Michaela Čadilová
Prof. Pavel Zatloukal nešetří srovnáním s dalšími významnými projekty výstavních prostor a progresivní architekturou z historie, ale chybí srovnání se začleňováním nových staveb do historických jader měst, které zde považuji za minimálně stejně důležité. Na celé věci považuji za nejsmutnější, že předložený návrh je p rozatím pouze jakýsi ideální stav věci, který zdaleka není definitivní. Člověku je jasné, že takové základní technické detaily spojené s režimem stavby samotné, jako jsou svody dešťové vody, bezpečnostní zajištění padání sněhu ze svažitých konstrukcí, odvětrávání, výtahy, umělé osvětlení, a mnoho dalších, se nutně musí podepsat na vzhledu jak exteriéru tak interiérů. Navíc chybí jakékoliv kvóty, aby vyvrátily mé obavy, zda se nejedná na prvním místě o investici a efekt na úkor praktičnosti a účelu. Vydělím-li šířku parcely téměř(!) stejnou měrou na 5 subjektů, přičtu tloušťku stěn, do kterých se mají schovat veškeré sítě a snad i sociální zařízení, a šířku konzol, na kterých budou ,,domy v domech“ upevněny o dostatečné délce, aby mohlo kolem obtékat denní světlo a osvětlovat tak přízemní část objektu, dostávám rozměry, které spíše připomínají komorní kabinet nežli výstavní halu pro umění konce 20. století. V muzeu mají být vyrovnané role tří subjektů: divák – artefakt – architektura. Přestože vnímám celý projekt prozatím spíš jenom jako návrh, k jehož finální verzi se snad bude přistupovat se stejnou otevřeností k diskuzi jako v jeho počátcích, nemohu se zbavit pocitu, že na prvním místě zde stojí architektura a jí se budou zbylé subjekty podřizovat. Že nám zde roste před očima snaha o Bilbao efekt, jehož marketingové strategie jsou možná ale ještě méně promyšlenější než celý stavební projekt.

Nina Michlovská
Zatímco jeden z mých známých okomentoval vizualizaci projektu SEFO slovy: „Opět mě ničím nepřekvapili“, musím říct, že já jsem překvapená byla. Tak progresivní a odvážný návrh jsem opravdu nečekala. Hned po shlédnutí prvních panelů vizualizace mi ovšem bylo jasné, že jde pouze o ideální architektonickou studii, která s sebou nese četná ALE.
Stavba muzejní budovy představuje pro architekta velkorysou zakázku, na které může plně (a mnohdy až nebezpečně) rozvinout svou invenci a získat dobré jméno. Jde ale zároveň o úkol nadmíru náročný, zejména co do funkčních požadavků. Je otázkou do jaké míry se architektovi podaří vytvořit prostor na jedné straně invenční, ale zároveň plně funkční, prostor přátelský k člověku (ať zaměstnanci či návštěvníkovi), prostor, jenž by do jisté míry dokázal potlačit sám sebe a dal vyniknout obsahu, který nese a být k němu náležitě velkorysý. Právě tato velkorysost a harmonické skloubení invence s funkčností je to, co na tomto projektu prozatím postrádám.
Za další z negativ považuji určitou nedořešenost. Do jaké míry bylo v předkládaném projektu počítáno s nezbytnými technickými parametry a obslužným zázemím? Jakýkoliv vnější zásah v podobě dodatečného umělého osvětlení nebo klimatizace, bez kterých se podobná budova v našem prostředí dozajista neobejde, znamená výrazné narušení celkové integrity a předkládaného působivého minimalistického rázu vnitřních prostor.
Projektu však nelze upřít i řadu pozitiv. Mezi nimi dle mého názoru dominuje kontextuální řešení fasády a ohleduplnost, s jakou se objekt začleňuje do historického jádra města. I zde se ale vynořují četné pochybnosti co do životnosti a chování navrhovaného materiálu, ale zejména kvality realizace.
Přes to všechno neříkám projektu SEFO zásadní NE. Věřím, že je zde možné vytvořit organismus plně fungující nejen sám o osobě, ale i v širším kontextu města, působící nejen svou efektní schránkou, ale především obsahem. Olomouc by tak mohla získat výjimečnou kulturní instituci a zároveň se zbavit nálepky černého koně na poli kvalitní soudobé architektury. K tomu nezbývá než popřát hodně štěstí.

zpět na hlavní stranu