Jan Šépka: Úpravy Horního náměstí v Olomouci – příběh lampy

Sdružení Za krásnou Olomouc poskytuje prostor architektu Janu Šépkovi. V reakci na poslední události kolem osvětlení Horního náměstí nám jeden z autorů původní koncepce jeho obnovy poslal následující zevrubné shrnutí celé kauzy, včetně návrhu jejího řešení.

Úpravou ploch Horního náměstí v Olomouci se dnes díky nové kauze s osvětlením zabývám s přestávkami 18 let – tedy od roku 1995, kdy jsme společně s kolegou Hájkem a Hláskem vyhráli ve veřejné architektonické soutěži. Tato snaha po naplnění původních představ dosáhla tedy tento rok plnoletosti.
Když jsme přemýšleli o koncepci celého náměstí, procházeli jsme řadu kreseb a obrazů, které náměstí popisovaly jako reprezentační salón města. Jedním z nejznámějších výjevů je obraz „Vjezd kardinála Ferdinanda Troyera do Olomouce“, který dobře dokládá celkový smysl náměstí.
Z těchto výjevů se zrodila naše idea, kdy náměstí chápeme jako pomyslnou divadelní scénu s kašnami, sloupem, centrální radnicí v prostoru a kulisou budov v pozadí. Na tomto městském jevišti se odehrávaly slavnostní průvody, popravy nebo jiné významné či bezvýznamné události za přítomnosti širokého obecenstva. My jsme se v našem obrazu pokusili navrátit náměstí podobu reprezentačního salónu města. Vyspravená a sflikovaná dlažba nám připadala zajímavá, je v ní zaznamenán čas. Začali jsme tedy o dlažbě uvažovat jako o vyspravovaném koberci obývacího pokoje velkého domu – města. Všechna pole dlažby byla přesně zaměřena včetně plomb po výkopech. I tato pole, která pro někoho znamenala estetický kaz v koberci, byla navrácena na své místo. Nešlo nám o to rozlišovat, které pole je kvalitnější, které je naopak špatné. Pokud se začne estetizovat, pak nelze přesně stanovit hranici. Na náměstí se vrátil obraz všech polí tak, jak byl, i za použití dlažby z jiných ulic, jejichž patina odpovídala dlažbě na náměstí. Výsledný obraz právě díky použití staré dlažby, která se nedá napodobit novým materiálem, působí celistvě.

K této představě jsme přidali i mobiliář. Lavička a lampa jsou zásadními prvky mobiliáře, které svým designem také vycházející z představy náměstí jako salónu nebo pokoje města, a proto byly navrženy v takřka interiérovém duchu. Po výhře v soutěži jsme si na tyto dva prvky nechali vyrobit modely v menším měřítku, které mám dodnes v kanceláři.
Realizovaná lavička je se svou předlohou v zásadě totožná. Model lampy měl větší odrazný širm, který se díky podrobnější práci s odborníky a zkouškám nakonec zmenšil. Dokončená studie byla ještě na koci roku 1995 prezentována a předána radním, kteří ji schválili. V průběhu práce na projektu pro stavební povolení jsme usilovně hledali firmu, která by byla schopna na atypickou lampu získat všechna potřebná dobrozdání. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme byli nuceni do projektu zakomponovat standardně vyráběnou lampu s atesty. Z nabízených produktů se nám nejvíce zamlouval jednoduchý sloup od firmy Thorn.
Pro vysvětlení skutečného stavu osvětlení, které se dnes na náměstí nachází, je nutné si připomenout celkový průběh stavby. Stavba náměstí začala v roce 1997, kdy se připravovalo podloží pro novou pokládku původní dlažby, a začalo se s rekonstrukcí některých sítí. Nicméně hned v létě byly úpravy zastaveny kvůli  povodním, které Olomouc postihly. Následně se také v komunálních volbách vyměnilo téměř celé složení radnice. Nová radnice ale nechala projekt úprav náměstí pokračovat dál. Až do roku 2000, kdy se na náměstí ocitly vyrobené prototypy mobiliáře (lampa, lavička, stojan na kola, odpadkový koš a parkovací bod), se standardně pokračovalo v pracích podle projektu.

Naším záměrem bylo vyzkoušet si na prototypech jejich funkčnost a dořešit detaily. Radnice vnímala umístění prototypů na náměstí jiným způsobem a postavila diskuzi o prototypech do polohy „chceme – nechceme“. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že tvar i koncepce mobiliáře byly dávno schváleny a jsou součástí celkového výtvarného záměru. Rozpoutala se živá diskuse mezi nejširší veřejností i v médiích, což vedlo až k tomu, že radnice vypsala lidové referendum o podobě Horního náměstí. Dotazník byl rozeslán všem Olomoučanům, kteří měli odpovídat na otázky typu: Jak má být široká spára mezi dlažbou? a) 1cm, b) 2cm, c) 3cm, d) 4cm. Do jakého lože má být dlažba kladena? a) do písku, b) do betonu. Jaká má být na náměstí instalována lampa veřejného osvětlení? a) podle projektu, b) historizující, c) jiná. Má být lavička a odpadkový koš pevně kotven k dlažbě? a) ano, b) ne. A řada dalších asi deseti otázek, na které nemůže rozumně odpovědět nikdo, kdo není zrovna odborníkem na danou problematiku. Anketa měla obrovskou odezvu, bohužel výsledky hlasování publika nebyly nikdy zveřejněny a zlí jazykové tvrdí, že se dokonce ztratily. V tuto chvíli sehrál velmi důležitou roli profesor Pavel Zatloukal, otec celé akce a také předseda soutěžní poroty, která náš návrh vybrala. Oslovil kolem 40 odborníků, kteří se na téma Horní náměstí denně vyjadřovali v Mladé frontě. Více jak měsíc tak byly vedle sebe na celé straně otištěny názory odborníků a laiků. Díky fundovanému vysvětlování stále přibývaly kladné reakce místních občanů a projekt získával stále větší pochopení a podporu. Určitě je skvělé, že se v těžké situaci za vás někdo postaví, v Čechách to totiž nebývá zvykem. Nezávislý garant by měl být u každé větší státní zakázky od začátku.

Když už se zdálo, že je vše zažehnáno, ozvali se pražští památkáři – „ Moderní mobiliář a lampy se širmem na náměstí rozhodně nebudou.“ Pražští památkáři začali na náměstí prosazovat historizující podobu lamp, která se ale na náměstí již téměř tři čtvrtě století nevyskytovala a nenajdete ji v celé památkové rezervaci. Funkční prototyp naší lampy se širmem se připravoval v Praze zhruba rok před prezentací na náměstí. Firmě, která nesla veškeré záruky na atypický výrobek lampy, se podařilo vyřešit všechny funkční nedostatky původního, trochu naivního návrhu. Lampa podstoupila světelné zkoušky a kvůli zátěži větrem také zkoušku ve větrném tunelu. Ve všem nakonec obstála, kromě estetických představ pražských památkářů, potažmo ministerstva kultury, které začalo být přesvědčeno, že mělo úpravy na náměstí také posuzovat. V tuto chvíli opravdu hrozilo, že na náměstí budou muset být instalovány historizující kandelábry. Zachránilo nás vydané stavební povolení, které bylo v tu dobu již nenapadnutelné, neboť vypršela lhůta tří let, ve které se mohly příslušné orgány k projektové dokumentaci vyjadřovat. Vzhledem k těmto komplikacím byly nakonec realizovány lampy Thorn, neboť byly uvedeny ve schváleném projektu a město po poradě s právníky a s námi zvolilo jediný možný postup – opřít se o stavební povolení, které bylo nenapadnutelné. Ale ani po nainstalování lamp Thorn problémy neskončily. Stavební firma dodala lampy o 70 cm kratší, než byly navrženy v projektu.

To mělo za následek úbytek rovnoměrnosti světla. Město si od několika nezávislých odborníků nechalo přeměřit hodnoty intenzity světla na ploše náměstí. Na světelnou zkoušku se v noci sešlo na náměstí stovky lidí, včetně televize. Z předběžné zkoušky se stala estráda. „Pojďte blíž k lampě, ať na sebe vidíme“, zahájil zkoušku primátor, „Lidé mají pocit, že na náměstí panuje tma“, „V Olomouci se nepovedlo nové osvětlení“ – následně referovala média. Změna intenzity osvětlení náměstí byla velká. Původně totiž byly na náměstí lampy, které se používají na nasvětlení rychlostních komunikací nebo na osvětlení stadiónů. Nebyl nasvětlen prostor, ale plocha. Náš návrh počítal s tím, že bude plocha náměstí světelně potlačena a naopak vypíchnuty dominanty. Je to vlastně scénografický přístup jako v divadle nebo při instalaci v galerii, kdy necháte vyniknout vystavené prvky.
Odborníci samozřejmě naměřili málo světla, a začala nová veřejná diskuse na téma hodně nebo málo světla. Díky tomu, že je náměstí pěší zónou, nepodléhá žádným striktním předpisům, které by přesně stanovovaly hladinu osvětlení. Šlo tedy ryze o pocitovou záležitost. Radnice se po všech peripetiích s náměstím již nechtěla dohadovat o to, zda někam přidat dvě nebo tři lampy. Nechtěla se ale také už hádat s námi. Chtěla mít stavbu za sebou a osvětlení ponechala tak, jak bylo – s kratšími lampami.

Náměstí bylo hotovo, křik pomalu utichal, město se s náměstím začalo smiřovat, opravilo sloup a kašny, soubor doplnilo o sedmou Ariónovu kašnu. Začalo se znovu dostávat do svého pomalého hanáckého tempa. Rok po kolaudaci získalo náměstí několik ocenění včetně zahraničního Piranesiho čestného uznání. Otázkou zůstává, zda je náměstí stále tím velkým pokojem (salónem) nebo scénou, kterou jsme při našem návrhu měli v představách? Horní náměstí plní pro valnou většinu obyvatel funkci ryze pragmatickou, což jest jako průchod nebo prostor pro nákup v obchodech, nikoli jako místo setkávání a relaxace.

Veřejná diskuse a polemika posunula vnímání Horního náměstí ještě do jiné roviny, než na jakou byli místní obyvatelé zvyklí. Bylo to patrné na chuti, s jakou se chtěl každý k naší práci vyjádřit. A to je určitě dobře. Lidé začali vnímat jiným způsobem dlažbu, osvětlení i mobiliář. Pro některé již nebylo jen tím průchodem, na který byly zvyklí. Město může svojí aktivitou inspirovat k využití svých veřejný prostor a zatraktivnit je. Cítíme tu vůli k bytí – městský prostor, kde tryskají fontány, kde se může chlapec setkat s dívkou, kde může město ubytovávat a bavit významné hosty, nebo kde by se jen mohla scházet společnost.
A co dál? Scéna olomouckého náměstí je hotova. Zbývá doplnit to nejpodstatnější – dobrý program. O náměstí se musí někdo starat. Je potřeba vytvořit kultivovanou náplň ve formě koncertů, divadelních představení, promítání filmů, výstav pod širým nebem a dalších aktivit, která by náměstí vrátila jeho reprezentační polohu.
Dnes by bylo možné pokusit se na náměstí realizovat původně navržené lampy – alespoň taková byla poslední dohoda se zástupci radnice. Jsme připraveni na tuto dohodu navázat a komunikovat o možnostech s vedením města. Horní náměstí je potřeba dokončit v intencích původního konceptu, aby byl zachován hlubší smysl celé úpravy. Na základě této dohody s městem o společném řešení problematiky osvětlení jsme si proto nechali zpracovat i studii, která ukázala, že by lampy s nepřímým osvětlením dávaly dvojnásobnou intenzitu světla, než ty stávající. Se zástupci města jsme byli za jedno i v tom, že Horní a Dolní náměstí mají jiné pojetí, atmosféru i mobiliář, neboť Horní náměstí bylo vždy reprezentačním prostorem, zatímco na Dolním náměstí byla umístěna tržnice. S tímto zhodnocením jsme se před lety rozcházeli ve shodě.

Vzhledem ke komplikovanosti celé kauzy a možná i délce trvání je řada údajů kolem stávající podoby lamp zkreslena. Důvodem k neumístění námi zamýšlené lampy na náměstí tedy nebyla nevole tehdejšího vedení města, ani místních občanů, jak se chybně uvádí, ale odlišný názor pražských památkářů. Domnívám se, že by se v takto mimořádném prostoru, jakým bezesporu Horní náměstí je, mělo navrhovat vše s patřičným konceptem a přistupovat s maximální péčí i k detailům. Předpokládám, že by se o podobě osvětlení měla vést diskuse především s odborníky na osvětlení a s architekty. Doufám, že se snad podaří brát náš obor vážně a respektovat hodnotu vytvořeného díla. V jiném případě by to byla prohra nejen naše, ale i města.

Simona Juračková: Jak to bylo s lampami?

Spor o rekonstrukci Horního náměstí v Olomouci pod mediálním drobnohledem  Drama o čtyřech dějstvích

Se souhlasem autorky otiskujeme článek z časopisu ERA21 (2004, č. 5, s. 69-72), který před devíti lety věcně shrnul události a debatu kolem rekonstrukce Horního náměstí v rozmezí let 1995-2004. Mnozí už si nepamatují přesně, jak se na náměstí ocitly současné lampy a jak vášnivá diskuse tomu předcházela. Během deseti let se vnímání prostoru Horního náměstí proměnilo. Máme ještě vůbec pocit, že je na něm tma? A pokud ano, není teď ta správná chvíle vrátit se k původní koncepci autorů rekonstrukce? Subtilní design lamp s odraženým světlem dnes zdobí nejedno historické náměstí. Co se před patnácti lety zdálo v Olomouci nemožným, jinde sklízí pozitivní ohlas.

Poselství článku o tom, že architekt, jakožto autor koncepce obnovy veřejného prostranství, by měl mít možnost dotáhnout svoji práci do cíle, je dle našeho soudu stále platná. V tomto případě pro to mluví nejen mezinárodní ocenění, ale i pozice autorů původního architektonického řešení Horního náměstí na české a zahraniční scéně.

Text Simony Juračkové správně vystihuje to podstatné z tvorby města. Hodnotí práci s veřejným prostorem fyzickým (náměstí, po němž chodíme; prostor mezi domy, jenž užíváme) i duchovním (veřejná debata, úloha politiků a médií).

 

Dvě ústřední olomoucká náměstí se jmenují Horní a Dolní a leží hned vedle sebe. Na ploše prvního z nich byla před třemi lety (2001, pozn. ZKO) dokončena zdařilá re­konstrukce (Petr Hájek, Jaroslav Hlásek, Jan Šép­ka), to druhé na obnovu zatím čeká. Za prostor Horního náměstí by se nemusela stydět žádná ev­ropská metropole; jeho povrch tvoří rozlehlá a při­tom členitá dlážděná plocha, která spolu s moder­ním mobiliářem vytváří harmonicky celek. Nedávno restaurovaný sloup Nejsvětější trojice a podsvíce­né kašny pak celkový pozitivní dojem ještě umoc­ňují. Navazující Dolní náměstí je oproti tomu vyba­veno dvěma kašnami bez vody, rezavějícími plechovými koši, několika typy pouličních lamp osa­zených zhruba před třiceti lety, dlažbou, jejíž nerov­nost běžně přesahuje deset centimetrů, změtí aut a dopravních značek a betonovými květináči se skomírající zelení. Centrální ploše pak dominuje něko­likastupňové dřevěné pódium letní restaurace.

Prolog

Na začátku roku 1995 vypsala olomoucká radni­ce výběrové řízení na úpravu dláždění, způsob osvětlení a vyřešení drobné dílčí architektury. V soutěži zvítězila trojice architektů Petr Hájek – Jaroslav Hlásek – Jan Šépka, která se následně rehabilitace reprezentativního prostoru chopila. Koncept mladých architektů byl založen na ele­gantně jednoduchém řešení: rozhodli se zacho­vat maximální množství dlažby tak, jak se docho­vala do dnešních dnů. Tedy včetně upomínky na výkop nebo stopy po tramvajových kolejích. Nahrazeny měly být pouze rozbité nebo chybějící části. Do jednotlivých polí, která byla po zaměře­ní vyjmuta a po rekonstrukci podloží zase vráce­na na místo, pak byly vsazeny mosazné pásky zviditelňující směr, kterým byla dlažba položena. Celé náměstí bylo navíc srovnáno do jedné úrov­ně, tedy do stavu, v jakém se nacházelo až do 19. století. Nejpatrnější je v tomto ohledu zapuš­tění chodníků i s obrubníky. Po těchto zásazích se plocha náměstí změnila v půvabnou abstraktní kresbu, kterou sami autoři obnovy nazývají kober­cem. Citlivá úprava pak byla završena doplněním o soudobý mobiliář. Vedle lavičky, lampy s nepří­mým osvětlením, vlajkového stožáru, stojanu na kola, informační tabule k významnému objektu

a odpadkového koše byly pro Olomouc vyprojek­továny atypické kanalizační vpusti a poklopy a par­kovací body; tradiční tabulový informační systém nahrazuje bronzový model města. Namísto pláno­vaných tří čtyř let však celý projekt ve výsledku nakonec trval téměř osm let.

Dějství první: K čemu je soutěž?

foto: Ester Havlová, zdroj: archiweb.cz

Čerstvě zahájené úpravy hned v létě roku 1997 zastavila na dva roky povodeň. Mezitím se ale ko­naly komunální volby a situace na olomoucké rad­nici se radikálně proměnila. V zastupitelstvu na­příklad chyběl ředitel olomouckého Muzea umění a renomovaný historik architektury Pavel Zatlou­kal, jeden z hlavních iniciátorů šedesátimilionové investice do úprav náměstí.

Následky změny politické konstelace na sebe nedaly dlouho čekat. Na úrovni veřejného fóra se zce­la vážně začala řešit otázka šíře spár mezi dlaždice­mi a byla napadána celá koncepce předláždění. Jed­notlivé fragmenty, které byly po vyrovnání podloží pečlivě vráceny na svá původní místa, prý náměs­tí hyzdí. Jak po letech vzpomíná Jan Šépka, pro řadu lidí by tehdy bylo optimálním řešením polo­žení zámkové dlažby.

Důležitým okamžikem se stalo datum 6. ledna 2000, kdy se na stránkách olomoucké MF Dnes objevil článek Martiny Mackové s titulkem Není jasné, jak dopadne rekonstrukce olomouckého Horního náměstí. Tehdy poprvé veřejně zazněla úvaha radních, že by akce nemusela být dokon­čena podle stávajícího projektu. „Například dlaž­ba kolem radnice je z nevhodného světlého mate­riálu, takže je na ní vidět každá šmouha. Když ji chceme vyčistit, stroje vymývají ze spár písek a dlažba by se tak mohla časem vyviklat. Proto se musí čistit jinou technikou nebo ručně,“ uve­dl radní Miroslav Petřík bez známek ironie důvo­dy, proč napadá realizované řešení.

Hlavní vlna odporu ze strany laické veřejnosti, kte­rou vyvolalo veřejné prohlášení novopečených zá­stupců města, se zvedla proti moderním tvarům mobiliáře. Ten byl přitom součástí jak soutěžního návrhu, tak projektové dokumentace. „Lidé, kteří viděli návrh nových světel, jsou většinou na roz­pacích a kladou si otázku: Líbí se mi, nebo ne? Někdo jejich moderní vzhled dokonce označuje za kontroverzní či za výjev ze sci-fi filmů. Nao­pak v tom, že lavičky odpadkové koše a stojany by neměly stát na náměstí jen tak volně, jak na­vrhují architekti, se radní shodují. Zkušenosti technických služeb totiž hovoří o tom, že dopo­sud přežily v centru Olomouce chování lidí jen některé z masívních betonových košů, které jsou napevno zapuštěné v zemi,“ objevuje se v již citovaném článku. Perličkou jsou následující fan­tazie v textu nejmenovaných radních na téma Vol­ný koš je praktický pro zahrádkáře a Vandalové s ním budou kutálet.

Od této chvíle se stránky regionální přílohy MF Dnes pravidelně plní názory odborníků i laiků. Těch prvních je díky výzvě Pavla Zatloukala Olo­mouc pro třetí tisíciletí znatelně více a podle pro­storu, který jim byl věnován, jsou jejich příspěvky otiskovány zřejmě v nezkrácených verzích. S vý­jimkou ředitele tehdejšího Státního ústavu památ­kové péče (SOPP) Josefa Štulce se všichni odbor­níci shodují na nutnosti dokončení rekonstrukce podle schváleného stavebního povolení.

Opozice většinou mluví ústy Jana Látala.

Dějství druhé: K čemu je autor?

Denní tisk věnuje dostatek prostoru i vyjádření ar­chitektonického týmu, který v reakci na hlasité úvahy o zastavení projektu nechává zpracovat stanovisko České komory architektů k zákonu o au­torských právech a nastiňuje městskému zastu­pitelstvu důsledky případných zásahů do rekonstrukce bez souhlasu autorů.

Hysterie propuká ve chvíli, kdy se v druhé půlce února roku 2000 na náměstí objevují prototypy mobiliáře. Jeho návrhy sice jsou součástí staveb­ního povolení, dovětek o schválení definitivní po­doby jednotlivých prvků si však zastupitelé vyklá­dají po svém a namísto vyzkoušení funkčnosti a dořešení detailů začnou zpochybňovat celou koncepcí, tedy doplnění historického náměstí o soudobý design. Elegantní atypický tvar lampy zkonstruovaný tak, aby zabránil rušivému osvět­lení interiérů v patrech domů kolem náměstí, zís­kává okamžitě přezdívku mucholapka a nejradi­kálnější odpůrci si z nedaleké Kroměříže zapůjčují repliku tamního historického osvětlení. Ta má de­monstrovat příkladný přístup k vybavení historic­kého centra.

Na stranu odpůrců soudobého tvarosloví se při­pojuje již zmiňovaný ředitel SÚPP Josef Štulc, kte­rý se dává slyšet, že lampy jsou výrazem „faleš­ného novotářství“ a na historickém náměstí tvoří „okázale kontrastní prvek“. „Ostentativní prosa­zení nových výtvarných hodnot“ trojice architek­tů pak přirovnává ke stavbě obchodního domu Prior v těsném sousedství nedalekému chrámu sv. Mořice v 70. letech 20. století. Památky podle něj nemají být předmětem výtvarného experimen­tování (cit. z příspěvku Josefa Štulce, rubrika Ná­zory čtenářů k diskusi o rekonstrukci Horního ná­městí, MF Dnes, sešit Střední Morava, 9. února 2000, str. 4). Tak ostrá slova na adresu týmu ar­chitektů jsou poměrně nečekaná od člena odbor­né komise, která jednohlasně rozhodla o jejich ví­tězství v soutěži.

Dvouměsíční ostrá výměna názorů končí v závě­ru února smírně. Město pochopilo, že nemůže do zahájené stavby zasahovat, jak se mu zlíbí, ztotož­ňuje se s vizí architektů a rozhoduje se v projek­tu pokračovat podle stávajících plánů.

Dějství třetí: K čemu je ministerstvo?

Zvolna se zklidňující hladinu nově rozvíří minister­stvo kultury s překvapivým výkladem zákona o pa­mátkové péči. Tři roky po zahájení investice se v půlce dubna 2000 ozve s obviněním, že jej měs­to porušilo, když o schválení stavebních úprav po­žádalo okresní úřad, a nikoli právě ministerstvo. Podle „objevného“ výkladu se statut národní kul­turní památky (tedy dvou historických kašen a sloupu Nejsvětější trojice), respektive její ochran­né zóny, vztahuje nikoli pouze na její bezprostřed­ní okolí, ale na celou parcelu. Absurdní by při respektování tohoto výkladu byl fakt, že minister­stvo by tak bylo nuceno rozhodovat o naprosto všech úpravách obou náměstí, tedy například o jednotlivých výkladních skříních.

„Nečekaného přívržence našli nyní odpůrci mo­derny v ministerstvu kultury,“ komentuje nastalou situaci olomoucká MF Dnes z 19. dubna a pokra­čuje zajímavou úvahou: „Pokud je ale porušován zákon, jak tvrdí ministerstvo, mohlo by být zpo­chybněno vše, co se na obou náměstích za pět let bez schválení ministerstva kultury stalo. To při­pouští i Rašková (úřednice z odboru památkové péče MK – pozn. redakce). Přiznává ale, že není v jejích možnostech jít až ad absurdum. ,Kdyby­chorn chtěli, bylo by to možné, ale nemáme na to sílu,” zní neskutečně arogantní výrok.

Na stejném místě jsou o pár dnů později citovány pravé důvody ministerského zásahu: úředníkům se nelíbí moderní mobiliář. „Tvary okázale kontrastních osvětlovacích těles i dalších prvků ne­únosným způsobem konkurují výtvarně velmi harmonickému historickému náměstí … Nové ře­šení bude vycházet z historických svítidel, které zde existovaly od 70. let 19. století,“ doslova sto­jí v článku (Martina Macková: Úprava náměstí je opětovně odložena. In: MF Dnes, sešit Střední Mo­rava, 27. května 2000, str. 1-2). Tón prohlášení nápadně připomíná rétoriku Josefa Štulce.

Nastalou situaci popsala autorka článku následov­ně: „Poté, co ministerstvo kultury zakázalo měs­tu dokončit rekonstrukcí podle návrhů pražských architektů, se radnice rozhodla proti verdiktu od­volat. Architekti také nelení. Nechají si udělat právní posudek, zda měli ministerští úředníci vů­bec právo městu úpravy náměstí nepovolit.“ (Martina Macková: Město i architekti se postaví kvůli náměstí ministerstvu, In: MF Dnes, sešit Střední Morava, 31. května 2000, str. 4).

Kauza, která hrozila několikaletým procesem a mohla se stát nebezpečným precedentem, však po necelých dvou měsících končí stejně náhle, ja­ko začala. „Při pátečním jednání … Lavduše Rašková … i přítomní památkáři vyjádřili nakonec souhlas s navrženým mobiliářem s novotvary soudobého designu s výjimkou lamp, stojí v člán­ku Miroslava Hradila z Práva, emotivně nazvaném Horní náměstí v Olomouci nebudou hyzdit kriti­zované moderní lampy. Za zdánlivě velkorysým odstoupením z boje o pseudohistorický mobiliář však stojí závažná skutečnost, která se v tisku ob­jevila jen okrajově. Zcela náhodou – díky započe­tí rekonstrukce ještě před povodní – totiž minis­terstvu vypršela tříletá lhůta, v níž může úpravy připomínkovat, dva týdny před jeho nesouhlas­ným vyjádřením.

Intervence ministerstva kultury však má jeden vel­mi závažný důsledek. Zmiňované atypické lampy se širmem byly součástí studie. V roce 1996, kdy byly připravovány definitivní podklady pro staveb­ní povolení, se však nepodařilo najít výrobce, kte­rý by byl schopen je vyrobit a nést za ně veškeré záruky. Ve stavebním povolení je proto nahradily typové lampy firmy Thorn, které všechny potřeb­né certifikáty měly. Dvouletý odklad způsobený povodní ale způsobil, že architekti takového vý­robce našli a začali s vývojem prototypu. Minister­stvo kultury, které nadále prosazovalo osazení his­torizujícími kandelábry, zpochybnilo požadavky města umožňující změnu stavby před dokonče­ním, a tak město zvolilo jediný možný postup, aby si zachovalo integritu rozhodování – opřelo se o již nenapadnutelné stavební povolení. Náměstí tedy mohlo být osazeno moderními lampami, ovšem nikoli těmi, které mu byly vyrobeny na míru.

Dějství čtvrté: K čemu je dodavatel?

Fraška v kulisách historického náměstí však zda­leka nekončí. Obě strany se s nechutí smiřují s kompromisním řešením, když vtom všemu na­sadí korunu dodavatel stavby, společnost Horstav. Poté, co rekonstrukci pozdrží tentokrát archeologické nálezy, je Horní náměstí v únoru 2001 ko­nečně osazeno lampami Thorn. Na konci března se koná první veřejná zkouška osvětlení a město zažívá otřes. Obyvatelé Olomouce, zvyklí na ná­městí přesvětlené lampami určenými pro stadio­ny či rychlostní komunikace, propadají v nasta­lém šeru panice. Přímo při zkoušce je zjištěno, že byly dodány lampy o sedmdesát centimetrů krat­ší. Radní se obracejí na architekty, ti na dodavate­le, Horstav dělá mrtvého brouka a odpovědný úředník magistrátu, který bez kontroly proplatil fakturu, přijde o osobní ohodnocení. Nastává patová situace, ze které později vyjdou všichni jako poražení – město nepřiměje architekty, aby přidali do projektu více světel, ti prosazují výměnu lamp za vyprojektované, Horstavu to na pověsti nepřidá a Thorn už se nezbaví nálepky, že do Če­ské republiky poslal lampy, kterých se chtěl zbavit. Pro další vývoj situace se klíčovou stává krátká reportáž televize Nova odvysílaná 20. března pod názvem Olomouc má nové lampy, pod kterými je tma. Navzdory její nepřesnosti (nebylo uvedeno, že na místě je zatím jen část lamp a zcela chybí nasvětlení dominant náměstí a detailů fasád his­torických staveb) a úmyslnému vyhrocení kauzy ve skandál se totiž jednalo o první informaci, kte­rá se objevila v celostátním médiu.

O Olomouci ihned začínají psát i ty deníky, které rekonstrukci doposud pozornost nevěnovaly, vět­šinou bez snahy o komplexní pohled. Olomoucký den se příznačně drží svého přístupu nepsat o komplikovaných případech a soustředí se hlav­ně na fotografii doplněnou krátkým textem. Lido­vé noviny přebírají zprávu z ČTK i s chybou ve jmé­ně jednoho z architektů, stejně tak (včetně chyby) i Slovo a Svoboda. Miroslav Hradil z Práva sice zprávu z ČTK o něco rozšiřuje, na oplátku ji však podepíše pouze svým jménem. Nutno dodat, že zmíněnou chybu opravil. Jediný odlišný text po­chází z pera Martiny Mackové z MF Dnes. Jako jediný například obsahuje i vyjádření subdodavate­le – firmy Thorn.

Druhým velkým problémem dodavatele se stává kvalita provedení laviček. Po roce provozu jich značná část popraskala a musela být reklamová­na. Podle architektů nesl vinu Horstav, který ve snaze ušetřit nesvěřil jejich výrobu doporučené firmě, ale zhotovil je sám. Ten naopak za viníka problémů označil – jak jinak – špatný projekt na lavičku. Nakonec se lavičky podařilo vyrobit v po­žadované kvalitě, a tak dnes bez potíží náměstí zabydlují.

V druhé linii se odehrávají drobnější dramata. Radní například v dubnu 2001 schvaluji výjim­ku platící do konce roku 2002, že kavárna Cae­sar smí mít letní zahrádku na pódiu. Architekti se ohrazují, že se jedná o zásah do autorských práv. Výsledek? Zahrádka stojí dodnes a několik dalších ještě přibylo.

V lednu 2002 pak radnice nechává na zkoušku zdrsnit jeden z mosazných pásků v dlažbě, aby zjistila, jestli míň klouže. Potíž je v tom, že kovové části splňují požadované normy kluznosti materiálu, a že se o zásahu architekti dozvídají až z tisku.

Epilog: K čemu jsou média?

Čtenář jednotlivých článků, které dílčím způso­bem mapují nastíněnou kauzu, dojde snadno k zá­věru, že město mělo sice ne vždy oprávněné požadavky na změny v projektu, ale architekti ta­ky vždy neměli pravdu, a tak museli v řadě přípa­dů ustoupit. Skutečnost je však odlišná: s výjim­kou světel se jim podařilo (kombinací pádných argumentů a tvrdošíjností) prosadit všechny ná­vrhy. Příkladem mohou být stojany na kola. Ač ně­kolikrát tiskem proběhla informace, že architekti ustoupili a vypracovali nový návrh, ve výsledku byl realizován ten původní. V zásadě se celou dobu jednalo o velikost roztečí, spolek cyklistů ale v zá­věru debat uznal, že původně navržená šířka je nejlepší. To už se ale čtenáři regionálního tisku nedozvěděli.

Olomoucký případ se stal kauzou až díky mohut­nému zájmu médií. V případě, že by všechny zúčastněné strany neventilovaly své názory na řádkách novin a namísto toho zahájili korektní a kultivovaná jednání, celé rekonstrukci by pouze prospěly. Nutno říci, že na úplném počátku to by­la radnice, která v tisku začala uvažovat o tom, že by ráda do projektu zasáhla. Následná neadekvát­ní erupce textů jen ukázala architektům cestu, kterou lze poměrně účelně ovlivňovat další situaci. Média jsou totiž nastavena pouze na publikování textů o událostech, které jsou nové, převratné či skandální. Jejich texty nesmějí nechat čtenáře lhostejným, mají vyvolávat emoce. Už ze své podstaty nemohou psát o klidném průběhu něja­ké akce – to by bylo čtenářsky neatraktivní. V rám­ci hledání senzace však mohou (a mnohdy se tak i stane) publikované události ublížit, medializace problému je tudíž velmi citlivá záležitost, která by měla podléhat odpovědnému zvážení.

Dále je třeba zmínit, že regionální zpravodajství má několik specifik: zabývá se výhradně lokálními tématy, která nepřesahují rámec regionu, nedostatečný počet lidí v redakci vede k jejich malé speci­alizaci a nutnosti mnohdy povrchněji se orientovat v několika oborech. Takzvaná okurková sezona trvá v menších městech celý rok, což vede ke dvě­ma jevům – tématu je věnován mnohem větší pro­stor, než je adekvátní, a nedůležité informace jsou kladeny na stejnou úroveň těm podstatným. Řada redakcí regionálních deníků také kauzy nesleduje dlouhodobě. Reagují pouze na jednotlivé události a mnohdy nepracují s archivy starších zpráv, což je pro analýzu události nutné. Objektivnosti informací také nesvědčí, pokud se regionální tisk stane věstníkem místní radnice.

A ještě jeden rozměr publikovaných textů je zají­mavý. Ať již v době svého vzniku vyvolají jakékoli reakce, ať jsou jakkoli podstatné či pravdivé, po boku ostatních jsou uloženy v elektronických ar­chivech. Globální síť internetu už se postará o smazání rozdílu mezi zásadním článkem v ce­lostátní, nebo nedostatečně vystavěném textu v re­gionální části deníku.

Simona Juračková byla v roce 2004 novinářkou na volné noze, v současnosti pracuje jako tisková mluvčí České komory architektů.

 

Připomínky k Návrhu územního plánu Olomouce

Občanské sdružení Za krásnou Olomouc formulovalo základní výtky vůči předloženému Návrhu územního plánu Olomouce. Vzhledem k tomu, že Návrh ÚP je dosti nesrozumitelný a jeho prostudování vyžaduje značné úsilí, koncipovali jsme své námitky nikoliv jako přesně definované konkrétní výhrady k jednotlivým lokalitám, nýbrž jako jakési širší tematické okruhy.

1.Výšky

Jako problematickou spatřujeme výškovou hladinu 19/23 především v jihovýchodní části širšího centra města. Jde o výškovou úroveň nové Přírodovědecké fakulty UP, a lze tak přímo na místě ověřit, že taková úroveň kompletně zakrývá pohled na městské dominanty. Jako vhodnější shledáváme uplatnění výškové hladiny 17/21 (resp. s výškou maximálně 21m), neboť tato zástavba je ověřena v lokalitě podél Masarykovy třídy (nájemní domy z první republiky s 5–6 obytnými podlažími). Na druhou stranu by bylo vhodné umožnit porušení výškové hladiny např. až o 6 m na velmi malé části zastavěné plochy konkrétního domu, např. 1/5, což by mohlo umožnit provedení dominantních nároží apod.
Nepřijatelnou pro nás je i plošná výšková hladina 29 m podél Třídy Kosmonautů, neboť opět zbytečně zakrývá městské dominanty z velké části města dále na jihovýchod. Pro prostorové působení městské třídy stačí již zmíněná výšková hladina 21 m. Výšku 29 m je možné zachovat v prostoru navazující na přednádražní prostor, který je už domy s touto výškou zastavěn.
Zastavění „plynárenského“ poloostrova výškovou hladinou 21m by bylo vhodné snížit na 15m, aby nedošlo k zakrytí kopulí chrámu sv. Michala z pohledu od relaxační zóny podél řeky Moravy (od jihu). Výšková hladina umožňuje příjemné bydlení v 3–4 podlažních domech, jak je tomu v lokalitě okolí Rooseveltovy ulice.
Problematická může být výšková regulace 15 m v celém východním pásu periferie, kde může dojít k výstavbě rozlehlých hal ve zcela odlišném měřítku, než je okolní původní zástavba (Chválkovice, Hodolany, Holice). Bohužel už ověřeno logistickou halou Kaufland.

2.Suburbanizace

Jelikož jsou dosud nevyčerpané plochy pro bydlení i průmysl ve stále platném územním plánu, neznáme důvod k navyšování dalších zastavitelných ploch. Jde především o periferní městské části (Holice, Chválkovice, Nemilany, Slavonín, Neředín) a o satelitní městské části (Nedvězí, Týneček, Svatý Kopeček, Droždín). Přikláníme se k výstavbě uvnitř města, konverzím brownfields (VOP Šibeník, Vojenské stavby Nový Svět) a rozvojových ploch při kostele sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně a v Povelu za ulicemi Jeremiášova a Hraniční. Je nejvýše nutné zabránit jevu zvanému urban sprawl a připravit podmínky pro vytvoření kvalitní městské nízkopodlažní zástavby přiměřené výšky a intenzity osídlení (např. 4 podlažní bytové nebo rodinné domy) s kvalitními veřejnými prostranstvími. Domníváme se, že zmíněné lokality (ale i další) lze kvalitně zastavět pouze na základě kvalitních regulačních plánů a urbanistických soutěží.
Velmi problematický je rozvoj průmyslových ploch v katastru Holice. Je přímo předurčen pro umístění logistických hal, případně montoven, které jsou Strategickým plánem města Olomouce nahlíženy jako problematické a nežádoucí. Město by se mělo zaměřit na znalostní ekonomiku a připravit jí plochu ve výše zmíněných lokalitách. Došlo by tak i k žádoucímu promíchaní funkcí (zaměstnání, bydlení) a k posílení kompaktnosti města. Pro srovnání je dobré si připomenout, že úspěšný Český technologický park v Brně (zaměřující se na znalostní ekonomiku, výzkum a vývoj a navazující drobnou výrobu) v současnosti zaměstnává na ploše pouhých 5 ha na 4.000 zaměstnanců (což je pravděpodobný počet všech nezaměstnaných v Olomouci). Výše zmíněné lokality o celkové orientační rozloze 100 ha plně zajistí potřeby pracovních míst a bytů pro obyvatele města na příštích 50 let.

3.Tramvajová trať do areálu Fakultní nemocnice

Domníváme se, že je nutné pro zkvalitnění dopravní obslužnosti FN obnovit trasu tramvajové trati v ulici I. P. Pavlova s podjezdem pod ulicí Albertovou. Výsledkem by byly komfortní obsluha nízkopodlažní tramvají (5–10 minut z centra města) a omezení nutnosti používat automobil. Toto řešení je v důsledku stárnutí obyvatel, kteří budou závislí na častější specializované ambulantní péči, o to závažnější.

4.Přerušení poutní aleje na Svatý Kopeček

I když je výstavba východní tangenty v nedohlednu, varujeme před likvidací unikátní barokní krajinné kompozice přerušením poutní aleje na Svatý Kopeček. Není možné takto násilným způsobem oddělit městské části, které na sebe po staletí navazují (Chválkovice a Samotišky, resp. Svatý Kopeček). Nekolizní křížení komunikací je nutno řešit jiným způsobem. Jako zbytečné spatřujeme i plánované řešení východní tangenty v šířce 2 + 2 jízdní pruhy. Z prognózy Ředitelství silnic a dálnic do roku 2040 je zřejmé, že kapacitně je zcela dostačující standardní silnice 1. třídy 1 + 1 jízdní pruhy s bočními nouzovými pruhy a mimoúrovňovým křížením.

5.Výškové stavby

Jelikož i nadále budou developeři prosazovat výstavbu výškových budov s cílem zviditelnit se, považujeme za důležité vytvořit předem vhodné podmínky pro jejich případné umístění tak, aby byly šířeji respektovány a nenarušovaly nepřijatelným způsobem historické panorama města. Z ekonomických hledisek nejsou v žádném případě výškové stavby v olomouckém prostředí odůvodnitelné, mohou však pomoci, třebaže to není nutné, při identifikaci nových částí města.

Prior: Rub a líc

Finále rekonstrukce obchodního domu Prior a jeho konverze na soudobé komerční prostory, respektive architektonické ztvárnění jeho bezprostředního okolí, zcela zjevně odhalilo nepřipravenost a nezralost olomoucké veřejné správy v oblasti péče o veřejný prostor.

Zamysleme se nad celým příběhem neutrálním způsobem, pokud je to možné, a rozdělme pro tento účel problematiku do tří vrstev: interiér, schránka a exteriér. Tyto vrstvy se od sebe navzájem liší především z hlediska majetkoprávních vztahů. Interiér jako složka zcela soukromá, schránka, lépe řečeno fasáda, jako společné téma soukromého a veřejného sektoru, a nakonec exteriér jako svrchovaně veřejný prostor.

Interiér: známka 1

Snad jen u této vrstvy lze mluvit jednoznačné pozitivně. Zastaralý vnitřní prostor (ať z hlediska výtvarného, technického nebo funkčního) byl již nevyhovující a jeho radikální přestavba na soudobou obchodní galerii byla jediným možným řešením. Obrovský zájem zákazníků v prvních dnech od otevření galerie také jednoznačně vyvrací obecně šířený mýtus (v tomto případě spíše virus), že nejlépe by bylo bez Prioru, a naopak potvrzuje, že toto místo je pro maloobchodní dům ideální. Neruší historické náměstí jako v jiných městech, ale nachází se v jeho bezprostřední blízkosti a navazuje na kapacitní uzly městské hromadné dopravy. Zdánlivý konflikt, zde avšak spíše souhra prostorů duchovního a komerčního rázu (gotický chrám a chrám konzumu), je z urbanistického hlediska rovněž žádoucí. Toto „soužití“ je ostatně známo již od starověku. Jediným rizikem generální rekonstrukce Prioru je její ekonomická úspěšnost, neboli schopnost prodejců „uživit“ formou nájmu amortizaci dluhu z vyvolané investice. Toto riziko však leží pouze na bedrech majitele.
Pokud by se podobně adaptovaly obchodní prostory rozlohou jen o málo menší (v okolních ulicích 28. října, Riegerova, Pavelčákova), dojdeme k příjemnému zjištění, že centrum města je schopno být v jistém smyslu „hypermarketem“ s jednoznačnou devízou – autentickým veřejným prostorem. Horní náměstí a přilehlé obchodní ulice jsou ostatně svou rozlohou více méně shodné s hypermarkety Olympia či Globus a jejich parkovišti a je mylné se domnívat, že toho v nich pěšky nachodíme méně.

Schránka: známka 3

Slýcháme, že starý Prior byl betonový a škaredý, zatímco ten nový má být skleněný a krásný. Co za těmito zobecněními vězí? Poměr betonových a skleněných ploch zůstal téměř stejný. Trvanlivý, skutečný beton nahradila jeho imitace – jednorázová stěrka nanesená na dřevoštěpkových deskách. Stačí na ně poklepat a každý odhalí „kašírku“ současného fasádního prvku. Plastičnost někdejších fasád se stejně lacině a plošně vepisuje do pruhů pískovaného skla. Lze podobné citace považovat za moderní architekturu? Vytvoříme ji pouhým odkazem na zrcadlivé plochy skel, v nichž se má zračit okolní historická zástavba?
Budova starého Prioru od architekta Melichara byla ukázkou takzvané brutalistické architektury a na svou dobu nezvykle dobře zvládla těžký úkol soudobé architektury – totiž vypořádat se s historickým kontextem. Roky jí navíc dodaly patinu, která tyto její kvality jen umocnila. Je třeba zdůraznit, že vnější „zaplivanost“ a „omšelost“ Prioru v jeho posledním období byla mnohem spíše důsledkem absence řádné, či dokonce jakékoli údržby, než vlastností ve své podstatě zajímavé, funkční a esteticky platné architektury. Současná naleštěná fasáda s momentem stáří jen sotva počítá, chce být dokonalá na věky, ale už teď má spoustu nedostatků v detailech – kompozičních, provozních i technologických, které efekt luxusu poněkud maří. Úlitba starší architektuře v podobě kusu zachované fasády – ovšem pečlivě ukrytá na straně temné Úzké uličky – dokládá nevyzrálost a nejistotu takového gesta.

Exteriér: známka 5

Zde se nacházíme zcela v prostoru a právu veřejném. Hned několik složek, nebo skoro všechny, v ochraně zájmů veřejnosti zcela selhaly.
Poprvé v roce 2009, kdy zastupitelstvo města na svém zasedání změnilo regulační plán č. VII, který omezoval soukromé právo majitele obchodního domu v oblasti podloubí coby veřejného prostoru, zejména s ohledem na úzký dopravní profil v ulici 8. května a potřebu zachování normových hodnot pro plochu silně zatížené zastávky tramvaje. Zrušením této regulace tak veřejnost, respektive úřady, které veřejnost zastupují, ztratily téměř jakýkoliv vliv na ochranu podloubí a navazujících veřejných prostor.
Údiv vzbuzuje skutečnost, že stavební úřad, respektive oddělení správy pozemních komunikací povolilo zastavění prostoru v místě severovýchodního nároží až bezprostředně k tramvajovým kolejím. Vzhledem k velkému zatížení pěší dopravou tak vzniklo velmi nebezpečné místo. Dramaticky se zmenšila plocha vytížené tramvajové zastávky, která zároveň slouží i jako pěší koridor a nesplňuje tak předepsané normy.
Radnicí proklamovaná starost o kvalitní a široký dopravní prostor v jiných projektech na území města tak ztrácí důvěryhodnost. Těžko pochopitelná je role primátora města Martina Novotného, který podle důvodové zprávy z jednání zastupitelstva a článku v Olomouckém deníku během listopadu 2009 silně hájil zachování podloubí z hlediska veřejných zájmů. V tomto období se také Rada města Olomouce shodla na požadavku, aby bylo garantováno zachování podloubí u tramvajové zastávky v ulici 8. května a doporučila zastupitelstvu takto upravený návrh změny regulačního plánu schválit. Stejná důvodová zpráva však hned v dalším odstavci uvádí, že během prosincového soukromého jednání primátora s majitelem obchodního domu došlo ke změně názoru primátora a zastupitelstvu bylo doporučeno ochranu podloubí zrušit.
Proti zrušení hlasoval jediný člen zastupitelstva, Prof. František Mezihorák, navzdory tomu, že 60% občanů (1597) v anketě Olomouckého deníku požadovalo zachování podloubí.
Je překvapivé, že na výzvu k vyjádření ke změně regulačního plánu, tedy zrušení podloubí, nereagovalo oddělení státní správy na úseku pozemních komunikací nebo dokonce, že nebyl k reakci vyzván dopravní odbor, který zajišťuje provoz městské hromadné dopravy.
Rovněž je stěží pochopitelné nedodržení normy pro výšku nástupní hrany tramvajové zastávky v rámci bezbariérové a komfortní dopravy. O to víc, že by zvýšením této hrany (a tím celého chodníku přiléhajícího k severní fasádě stavby) bylo vyřešeno další úskalí tohoto místa, kterým je schod ve vstupu do obchodních prostor. Není-li porušením normy, pak zcela jistě odporuje principům současného urbanismu, jenž velmi úzkostlivě dbá na bezbariérovost vstupů do prostorů pro veřejnost. Stavět schody na rovině, tam, kde nikdy nebyly a vytvářet tak nové bariéry, je chyba, která se opakuje také v prostoru navazujícím na vyústění tramvajové zastávky, na nové a umělé hranici Mořického náměstí.

Současný městotvorný urbanismus přikládá velkou váhu počtu vchodů v úrovni parteru, který odpovídá středověké parcelaci, což znamená, že šířky fasád, respektive vchodů jsou v rozmezí 6 – 10 metrů. Četnost vchodů má příznivý vliv na množství aktivit v přilehlých ulicích. Během užívání Prioru tak spontánně vzniklo několik samostatných vstupů či otevřených provozů po celém obvodu obchodního domu, a to dokonce v Úzké ulici. Přestavba Prioru tento trend násilně zrušila a počet vstupů citelně omezila. Navíc, kavárna z Mořického náměstí je přístupná s bariérou několika schodů, vstup z ulice 8.května je podmíněn propletením se kolem nabízeného zboží firmy H&M a ulice Úzká byla urbanisticky zcela degradována, což má negativní vliv na provozy v sousedních nemovitostech. Přitom skrývala obrovský potenciál úzké trhovní ulice spojující Moř. náměstí a pěší koridor 28.října.
Problematické se jeví i řešení zásobování Prioru. Na první pohled je patrné, že se zásobovací prostor nerozšířil, a že jeho extenzivní betonové ohraničení naopak „ukouslo“ další kus veřejného prostranství, zde navíc „zatíženého“ vysokou cenou historickou. Betonový přístavek narušuje architektonickou hodnotu Mořického náměstí, zmenšuje jeho plochu a pravděpodobně i komplikuje samotnou logistiku, neboť zásobovací vozy musí z ulice 8. května do „rukávu“ couvat a vážně proto ohrožují již tak omezované chodce a tramvajový provoz. Alternativou k tomuto tvrdému, k historickému kontextu i veřejnosti arogantnímu řešení, by bylo zachování celého původního otevřeného prostoru bez bariér, s možností otáčení či jednorázového průjezdu zásobovacích vozů na plochách odlišených jen jinou texturou dlažby.
Doufejme, že plocha, o niž bylo Mořické náměstí stavbou betonové zídky a schůdků ochuzeno, nezůstane navždycky neoficiálním parkovištěm, které již automobilisté rychle a rádi přijali. Pro člověka-chodce tu však žádný prostor nezbývá.
Z hlediska veřejného prostranství je rekonstrukce Prioru dalším z příkladů špatně provedené kooperace soukromého a veřejného sektoru a důkazem, že kvalitní rekonstrukci veřejného prostoru musí předcházet nejen důkladná diskuse o povaze prostoru, ale především řádná architektonická soutěž. Politická reprezentace podlehla líbeznému vábení soukromého investora slibujícího zahrnout do své rekonstrukce i opravu důležitého veřejného prostranství, výměnou za maximalizaci prodejní plochy obchodního domu. Výsledkem je však tristní, hluboce podprůměrná a degradující podoba Mořického náměstí, která není přívětivá k žádnému z jeho potenciálních uživatelů. Banální betonová zeď zásobovacího rukávu se tak možná stane jakousi olomouckou „zdí nářků“, na níž budou moci nikým nevolení občané nespoutaně lkát své litanie nad ubohostí doby, která konzum nahradila větším konzumem a průměrnost banalitou.

 

Martina Mertová, historička architektury

Petr Daněk, urbanista

Alexandr Jeništa, překladatel a dramaturg