Osobnosti podporují iniciativu za zachování vzácného olomouckého panoramatu

Osobnosti veřejného a kulturního života podporující iniciativu za zachování vzácného panoramatu historické Olomouce.

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova | Mirko Baum, profesor architektury na RWTH v Cáchách | Richard Biegel, historik umění | Josef Bláha, archeolog a vysokoškolský pedagog | Václav Cílek, geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy | Ladislav Daniel, historik umění | Ingeborg Fialová Fürstová, germanistka a vysokoškolská pedagožka | Táňa Fischerová, herečka, spisovatelka, politička a kandidátka na prezidentku ČR | Benjamin Fragner, historik architektury a ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT | Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský | Vladimír Havlík, výtvarný umělec a vysokoškolský pedagog | Ivo Hlobil, historik umění | Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Jiří Květoslav Hrubý, chemik a básník | INTBAU Scandinavia (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism) | Josef Jařab, anglista, literární historik a teoretik, překladatel a bývalý senátor | Magdalena Jetelová, výtvarná umělkyně | Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog | Klub Za starou Prahu | Jakub Korda, ředitel festivalu Academia film Olomouc | Inge Kosková, výtvarná umělkyně | Vladimíra Koubová-Eidernová, bývalá ředitelka Odboru památkové péče Ministerstva kultury | Jiří Lach, děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Tomáš Lebeda, politolog | Radovan Lipus, režisér | Roman Ludva, spisovatel | Myriam B. Mahiques, architektka, Buenos Aires | Pavel Maňák, traumatolog Fakultní nemocnice v Olomouci | Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla | František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel | Vlado Milunič, architekt | Antonín Novák, architekt a vysokoškolský pedagog | Milan Obenaus, architekt | Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog a odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 | Matouš Pelikán, advokát | Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka | Josef Pleskot, architekt | Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor | Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby AVU v Praze | Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně | Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci | Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické | Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA | Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník | Martin Strakoš, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Matěj Stropnický, politik, herec a novinář | Radomír Surma, restaurátor | Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog | Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog | Vladimír Šlapeta, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Libuše Šlezarová, ředitelka Divadlo hudby Olomouc | Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT | Jindřich Štreit, fotograf | Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel) | Rostislav Švácha, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Ladislav Švirák, dómský farář v Olomouci | Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc | Miroslav Urban, výtvarný umělec | Milena Valušková, fotografka | Emil Viklický, jazzový pianista a hudební skladatel | Harriet Wennberg, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), Londýn | Pavel Zatloukal, historik umění, bývalý ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog | Jakub Železný, novinář

 

Rostislav Koryčánek, spoluzakladatel časopisu Era 21, vedl Dům umění města Brna, podílí se na vzniku Brněnského architektonického manuálu

 

Stavba výškové budovy v blízkosti historického centra města je nevratné rozhodnutí, které posune Olomouc mezi města, která rezignovala na opečovávání a rozvíjení architektonického a urbanistického dědictví a nechala se svést snem o velkoměstu. Výšková budova přitom z Olomouce metropoli nevytvoří. Naopak se stane karikaturou obecní správy a investorských záměrů.

 

 

 

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova – Centra ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.

 

Byl jsem přítelem vyzván, abych se vyjádřil k záměru postavit další, již třetí výškový dům v Olomouci. A tak jsem se vrátil o desítku let zpátky, do doby bez mrakodrapů, když jsem v článku „Už to běhání není co bývalo“ napsal i zde vybrané věty.  Nemám na nich co měnit:

Po levé straně ve stromech skrytá kopule hvězdárny. Přestože nápadně nevyčnívá, je něčím výjimečným. Bývávala. Hvězdárna ustoupila dálnici. Stromy také. Na lysém kopci stojí prapodivná tyč. Kouzelná tyč, která mi umožňuje teď hned zatelefonovat domů. I kdyby byla postavena nová observatoř, její dalekohledy by byly slepé. Světla, která nám umožňují přepravu navždy zastíní možnost být spojeni s jasem hvězd, tajemstvím Kosmu. Hvězdárnu vystřídala nová dominanta města, obytný pyramidový dům. „Jaká dominanta, takový pán, jaký pán, taková dominanta“, říká Karel Kosík. Prosklená špička tohoto monumentálního „paneláku“ napovídá, že by mohla nahradit funkci kopule hvězdárny. Nebyla by sice pro všechny, ale přece jen. Jenže pohled do nekonečného vesmíru kazí ocelová vrcholová konstrukce. Špička moderní stavby bude tedy asi sloužit pouze úchvatným domovním schůzím. Nějak je ta naše Haná zemitější než bychom si přáli. Olomouc jako by nasávala tu přízemnost všemi póry, a proháněla ji ulicemi, náměstím stále více zbavovaného památek a obchůdků na úkor bank, butiků, rychlých občerstvení. Nakonec ji tlačí do duší lidí. A jen pár světýlek, poněkud zastíněných věncem sídlišť, se občas probliká vzhůru. Věže a kopule kostelů, divadla, univerzita, písně Karla Plíhala a pár dalších – jiným podezřelých – osobních příběhů. Nad tím vším odpoutaný chrám na Svatém Kopečku. Ten vlévá městu život novou pupeční šňůrou zčerstva vysázené aleje stromů. Jsou tací , kterým tato pupeční šňůra vadí. Stromy jsou z malicherných historických důvodů příliš blízko u silnice a brání nám v rychlosti, obtěžují, straší, stíní. Kolik takových drobných pocitů z nicotných ztrát milých, blízkých a důvěrných věcí každý z nás zažívá? Ale co, nakonec si na vše zvykneme. Nikdy neztratíme úplně všechno, alespoň do smrti se to zdá jisté. Co nám přikazuje, že to tak musí být? Pokrok? Svoboda? Poetika města pomalu mizí, vznešenost se utápí v přesunech, kupčení, spěchu. Ve vzduchu je cítit jakási podivně nehybná zatuchlost metropole, která přestala hledět ke hvězdám. I to běhání už není co bývalo. No nic, budu běhat na chatě.

Snad jen málo navíc. Mrakodrapy se tyčí nad Olomoucí a stávají se pro každého poutníka novou dominantou Olomouce. Přinášejí všem právě jen toto, dominantu. A tato nová podoba města maže to, čím je Olomouc jedinečná a čím láká ostatní, aby stálo za to do ní přijíždět. Je to nepěkný zásah do tváře města, navíc zásah, který nejde jen tak odstranit. Krásným městským projektem je naopak snaha o zpřístupnění Dómského návrší z dosud nedostupných stran. Tyto dva návrhy symbolicky stojí proti sobě. Myslím, že Olomouci více sluší to návrší než vršení věží. Nové dominanty ač vysoké, skrývají v sobě v tomto konkrétním případě cosi přízemního. Vypínají ke hvězdám, hvězdy však nejsou v jejich plánu patrné.

 

Ivo Hlobil, historik umění

 

Jak známo, olomoucká památková rezervace je u nás po Praze nejrozsáhlejší, a troufnu si tvrdit i uměleckohistoricky nejvýznamnější. Přesto se jako celek nestala památkou UNESCO. K zápisu mezi památky světového kulturního dědictví byl zapsán pouze – nic proti tomu, sám jsem to tehdy navrhl – jedinečný Sloup Nejsvětější Trojice. Důvod, proč nedošlo k zápisu celého olomouckého jádra, a dokonce ani ne k rozšíření kandidatury o soubor olomouckých kašen, jak to navrhovala tehdejší olomoucká reprezentace, spočíval v množství „památkových závad a nedostatků“, které se během posledních dvou století v Olomouci nakupily. Pařížská komise UNESCO je nemohla přehlédnout. Zmíním tři, dvě architektonické, nenapravitelné, a jednu urbanistickou, v delší časové perspektivě naštěstí korigovatelnou. První se týkají nevhodných regotizací olomoucké radnice a dómu sv. Václava, druhá, urbanistická, obestavění bývalého olomouckého hradu s dómem sv. Václava na východní a jižní straně vysokými komerčními činžáky z konce 19. století. Zakryly – snad ne věčně – nejpůsobivější část historické veduty Olomouce. Kvůli nim nejpamátnější město Moravy postrádá ústřední dominantu, obdobu Pražskému hradu, Bratislavského hradu či brněnského Špilberku. A dnes se navzdory těmto neblahým zkušenostem v Olomouci kupodivu vehementně prosazují noví zastánci neúměrně vysokých staveb. Jen doufám, že se nedopustíme obdobně tragických rozhodnutí a že památkovou hodnotu Olomouce nezatížíme dalšími hrubými závadami.

 

Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog

 

Obyvatelé Olomouce jsou nyní postaveni před otázku, zda dovolí, aby do panoramatu jejich města vstoupil věžový dům, který svou výškou i tvarem koliduje se stávajícími, památkově chráněnými dominantami. Před stejné dilema byli v posledních letech postaveni například obyvatelé Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína, významných kulturních a bezesporu také ekonomických center. Tato města jsou velmi vstřícná vůči avantgardní architektuře, kapitálově silným investorům i zahraničním projektantům. Rozhodla se nicméně takto: v Mnichově byla na základě výsledků referenda úplně zakázána výstavba věžových domů v širším centru města; v Boloni byl projekt zrušen; v Petrohradu byl záměr odsunut daleko na periferii; v Turíně byla navrhovaná stavba přibližně o čtvrtinu snížena. Jak to? Občané a posléze i jejich zastupitelé si uvědomili, že dochovaná silueta představuje harmonický celek, umělecké dílo nejvyšší kvality, které navrhované stavby nemohou nijak obohatit, naopak, vnesou do něj rušivý prvek. Vyvážené, specificky malebné siluety jsou typické pro evropská města s dlouhou historií. Jsou předmětem hrdosti domácích a obdivu návštěvníků z Ameriky nebo Asie, kde se v posledním století na stavební kulturu dbalo méně a tradiční dominanty zanikly v moři převážně uniformních a zbytečných věžáků, právě takových, jako je navrhovaná Šantovka Tower. Má být vynikající nahrazeno průměrným? Originální tuctovým? Promyšlené zbrklým? Inteligentní hloupým? Občané Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína odpověděli, že nikoli: a to rozhodovali o plánech od renomovanějších ateliérů, než je společnost Benoy (např. ateliér Renza Piana či Ricarda Bofilla).

Přeji Olomouci stejně vnímavé občany a stejně rozvážné zastupitele.

 

Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Krajně necitlivé urbanistické zásahy v těsné blízkosti historických center se u nás již nějakou dobu praktikují poměrně často. U těch případů, s nimiž jsem se seznámil jen v několika posledních letech, existovalo vždy silné podezření na korupci. Zastupitelé měst hlasovali u vysoce sporných projektů protlačovaných bohatým investorem napříč politickým spektrem a nedbali na argumenty architektů, památkářů a dalších odborníků. V Olomouci byste si na to měli dát velký pozor, protože historické

centrum vašeho města patří k tomu nejhodnotnějšímu, co nám ještě v republice zůstává. Byla by škoda to obětovat finančnímu prospěchu několika týpků, kteří vás budou přesvědčovat, že chtějí pro město jako obvykle jen to nejlepší.

 

 

Radovan Lipus, režisér

 

„Mrakodrapy“ se hodí do olomouckého panoramatu stejně málo, jak do vzácného porcelánu masivní sloní tlapy. Kéž se projekt nezmění ve skutečnost a město neutrápí…

 

 

 

 

 

 

Milan Obenaus, architekt

 

Problém možné výstavby výškových budov v Olomouci nevidím ve výškových budovách samotných, ale v jejich lokalizaci, která je dána tím, jak kterou parcelu zrovna kdo vlastní a že dostane nápad, že by chtěl postavit výškovou budovu. Příkladem budiž první pařížský mrakodrap na Montparnassu, po kterém následovala kritika za bezohledné narušení panoramatu Paříže a rozhodnutí místních samosprávných orgánů, že pro výstavbu moderních a výškových budov bude vyčleněn prostor na okraji města na velké ose – La Défense – a že ve vnitřním městě se výškové stavby dále povolovat nebudou. Koncept se ukázal jako zdařilý a životaschopný. Proto si myslím, že ani v rámci Olomouce by nevadil vybraný okrsek určený k takovému rozvoji, kde by vyrostla moderní čtvrť s výškovými budovami – zkoušel jsem se dívat na panorama města z různých příjezdových os a věřím, že by to šlo. Tak by také nikdo nemohl namítat, že nepovolování výškových budov v ochr.pásmu MPR je zpátečnictví. Druhou otázkou je, zda současný stav nevyhovuje někomu více, než „koncepční“ řešení – ono i slovo „koncepční“ není u některých osob v Olomouci moc populární, pokud není považováno přímo za sprosté, i když opravdu nevím proč – bez koncepce se nedá ani kloudně podnikat. Použiju-li srovnání (i když vždy nepřesné), neznám např.z historických italských, rakouských či německých měst, která jsem navštívil, že by se tam přihodilo s věžovými stavbami něco podobného, co se již stalo v Olomouci (možná s výjimkou Milána, ale tam to není přímo v blízkosti historického jádra). Stavební zákon říká cca, že by neměly být narušeny urbanistické a architektonické hodnoty v území. Jsem přesvědčen, že k tomu již došlo. Ve hře je nadále tedy ta možnost, že panorama Olomouce zůstane viditelné za čas jen v ose historické jádro – Sv.Kopeček, obkroužené výškovými stavbami, nebo dojde k výše naznačenému trochu koncepčnějšímu vývoji (kéž by sa za něj někdo dokázal zasadit). Mimochodem, kdysi na úz.plánu magistrátu zmiňované výrazné stavby na vjezdech do města – tzv. brány, by s panoramatem zamávaly stejným způsobem, protože by na osách při příjezdu byly dominantní na úkor vlastního panoramatu. Obdobu jsem v hist.městech Evropy, kde jsem cestoval, také nenašel. No, a na závěr už jen povzdech hrdiny neustále sráženého a konfrontovaného s nejrůznějšími osobními i okolními katastrofami z knihy Neonová divočina od Nelsona Algrena: „…jo, tak to chodí…“

 

Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor

 

Vždy, když je rozpor mezi tzv. veřejným zájmem a soukromou iniciativou (zpravidla oplývající finančními zdroji), jsou ti první ve velké nevýhodě, protože mohou jen argumentovat zdravým selským rozumem. Věřím, že zachování panaromatu historického jádra Olomouce (narušené už Regionálním centrem v prostoru nádraží) je veřejným zájem. A pokud je druhou stranou tato snaha interpretována jako staromilství a nechuť k novotám, o to víc je třeba mít se na pozoru.

 

 

 

Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně

 

Strávila jsem v Olomouci jako pedagožka na Univerzitě Palackého krásných 12 let. Velmi podrobně jsem poznala charakter tohoto města, a proto si dovoluji jako výtvarná umělkyně se vší zodpovědností tvrdit, že projekt od člověka, který v tom městě nežil, nemůže být jiný, než necitlivý.

Je dokonce bombastický a úzce vztažený k vlastnímu autorskému pojetí, které vychází z respektování trendů nejmodernější architektury, aniž by respektoval však charakter středověkého a barokního centra daného místa a už vůbec nebere zřetel na místní obyvatele, jejich životní styl a nároky, vyjádřený dosavadní zástavbou ve městě…

Domnívám se, že rada města by měla zakázkou pověřit zkušené architekty naše- moravské- a nechtít mít za každou- (jistě finančně velice vysokou cenu) – něco „supermoderního z ciziny.“

Bylo by vhodné, kdyby se vytvořila k této věci zvláštní komise našich architektů,  umělců, památkářů a radních, která by brala v potaz názory odborné veřejnosti a  ochránila i zásady územního plánu proti zneužití.

 

Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník

 

Těžko asi najít lepší slova než řekl Václav Cílek: „Privatizace obzoru je krádež!“. Jako člověk, který vyrostl částečně v Praze na Pankráci a zažil ještě starou zástavbu, pak její demolici a stavbu mrakodrapů, musím se vší vážností říci, že již jako na chlapce a posléze studenta to pro mě mělo efekt jediný, přestal jsem místo vnímat, jako domov, nevracím se tam, pokud tudy náhodou projíždím, automaticky mi naskočí obraz staré čtvrti, považuji místo za odlidštěné, prosté vší niternosti, když vidím z druhé strany řeky slovutný Vyšehrad s pomníky lidské zpupnosti, symbolizované pankráckými mrakodrapy, je mi úzko. Jsem přesvědčen, že zásadní, po roce 1989, je uvědomit si, že si za to můžeme sami, nikdy nebude dost zdravého vzdoru stojícího proti tupým developerským záměrům. Pražské mrakodrapy, Ostravská Fukušima, satelitní zástavba, brutálně vedené dálnice…, což nemáme dost příkladů, kam se chceme dál odstěhovat, aby nás každý den nebolelo srdce, když vidíme, co architektonicky cenného se ztratilo, co hloupého, krutého k okolí a často i zcela nepotřebného, přibylo. Mrakodrap na Šantovce je kulturní zločin, pokud se postaví, budou mít jistě mnozí „nabyté kapsy“ a pásku bude přestřihávat politický „výkvět“ našeho národa. Boží mlýn je jistě hezká stavba, ale mele pomalu, staňme se nádeníky činu i slova a dělejme cokoli, abychom mohli říci: „Mleli jsme mouku, ne slámu“. Braňme se!

 

Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Nejnápadnější architektonickou ambicí plánované stavby je banálnost. Ten záměr křičí: „Chceme být světoví!“ – a má tím na mysli: „Chceme být stejní, stejní a stejnostejní!“ Ta stavba nijak nekomunikuje s olomouckým geniem loci, mohla by vyrůst kdekoliv na této planetě – a také takové stavby houfně na světě rostou. Všude reprezentují jedno a to samé – nadnárodní kulturu velkých peněz, která se nechce zdržovat čímkoliv místně jedinečným. Jedinečnost totiž po člověku žádá zdlouhavé porozumění, otevření se nezvyklé řeči, která nás přesahuje, pěstování citu pro něco nezaměnitelného a nesměnitelného, nenahraditelného a neobchodovatelného. Stavby tohoto typu se ne náhodou vyznačují pudem tyčit se nad všechny ostatní. Je v nich něco, čemu se někdy ve feminismu říká vulgární, ale podle mého názoru výstižnou zkratkou: Myslet čurákem. Olomoučtí konšelé si prostě chtějí dokázat, že je mají stejně velké jako jiní konšelé ze stejně „světových“ radnic. Myslím, že tohoto typu myšlení už bylo víc než dost, dovedlo nás tam, kde dneska jsme. Potřebujeme se učit jinému, zkratkovitě řečeno „ženskému“ rozumu, což zde především znamená citlivost k vlastnímu okolí, opuštění touhy nechat po sobě za každou cenu v dějinách stopu, rozrýt, rozkopat a zasadit „pomník“.

Ještě závažnější než samotná stavba je ale způsob jejího dosavadního schvalování. Volené politické reprezentace, toužící po rychlém mocenském zisku, často podléhají různým tlakům, aktuálně nejsilnějším zájmům či náladám. Právě proto je klíčová kvalitní státní služba, nezávislá na momentálním vítězi voleb nebo majiteli největšího balíku peněz, a s odbornou kompetencí hájící veřejný zájem, definovaný v zákonech. V tomto případě se jedná zejména o orgány určené k ochraně památkového dědictví a kulturního krajinného rázu. To, že olomoucká radnice stanoviska těchto veřejných orgánů odmítá respektovat, je jen dalším dokladem systémové korupce. Ta nespočívá v obálkách tu a tam podstrčených nějakému úředníkovi, ale v tom, jak jsou u nás financovány politické strany, životně závislé na „dobrých vztazích“ se světem velkých peněz.

 

Pavel Zatloukal, historik umění, ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog

 

Vytýkám [představené výškové budově] zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu…

Stávající výškové budovy, zejména tato, která se už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

To, že v Olomouci vyrostly [již dva mrakodrapy], byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku). Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

[I v případě představeného výškového objektu Šantovky] se obávám bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří…

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.

Se svolením autora publikujeme pasáže z rozhovoru s Danielou Tauberovou pro Olomoucký deník z 5. 1. 2013
 

Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA

 

Olomouc is facing architectural disaster, though promoted with the best of intentions. The city is about to build a third glass-walled skyscraper, even though two earlier ones clearly degraded its architectural heritage and lowered both the city’s sustainability and its income-generating potential through tourism. Unfortunately, certain power brokers still insist on gigantism and the fetish of glass-and-steel buildings as an elusive mythology of progress, little realizing that it’s only the extremely expensive equivalent of junk food. They hire well-known multinational architectural firms who have their intellectual roots in industrial modernism, and who are experts at building the same alien-iconic building everywhere around the world. Why should a tourist pay money to come to Olomouc when they can see the same glass skyscraper in London or Singapore? The truth is that people are tired of the same futuristic images, and want to experience genuinely human-scale traditional architecture when they travel. But you will never hear this story from the stupid media who
blindly repeat the marketing statements of the firms involved. […] And who needs those tourists anyway? It’s more important for Olomouc to look like Dubai so as to keep up with the architectural insanity of the rest of the world.

Olomouc čelí architektonické katastrofě, ačkoli je propagována s nejlepšími úmysly. Město se chystá postavit třetí skleněný věžák, navzdory tomu, že dva starší evidentně poškodily jeho architektonické dědictví a snížily jak městskou ekologickou udržitelnost, tak potenciál příjmů z turistického ruchu. Naneštěstí někteří spekulanti stále vyžadují gigantismus a fetišismus skleněných a ocelových budov jako výraz prchavé mytologie pokroku, aniž by chápali, že jde pouze o extrémně drahý ekvivalent levného občerstvení. Zaměstnávají populární globální architektonické kanceláře, jejichž myšlení vychází z industriálního modernismu a které se zaměřují na výstavbu identických budov-vetřelců po celém světě. Proč by měl turista platit za cestu do Olomouce, když zde uvidí úplně stejný skleněný věžák jako v Londýně nebo Singapuru? Lidé jsou ve skutečnosti unaveni totožnými futuristickými obrázky a chtějí na svých cestách zažít opravdovou tradiční architekturu s lidským měřítkem. To však neuslyšíte z hloupých médií, která slepě opakují marketingová tvrzení developerů. […] A kdo vlastně potřebuje tyto turisty? Pro Olomouc je důležitější vypadat jako Dubaj a držet krok s architektonickým šílenstvím zbytku světa.

 

Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT

 

Člověku zůstává rozum stát nad tím, co se může zrodit v hlavě architekta. Prosím, nepřipusťte ani diskusi nad takovou neslušností, jako je návrh věžáku do blízkosti olomouckého centra. „To snad ne!“

 

 

 

 

Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby Akademie
výtvarných umění v Praze

 

 

 

 

 

Poznámka k mrakodrapům v Olomouci.

Jasné dítěti:
Nemají. Nepotřebují. Parazitují a škodí.
Nepřidávají energii vlastní.
Přisvojují, zneužívají a arogantně dusí energii obrazu jednoty a řádu budovaného stovky let.
Ten pro ně podnoží, soklem, rohožkou. Zabírají nebe, kterého kdys jen věže kostelů se mohly dotýkat. Navíc tak ošklivé jsou.
Není to vztah legitimní.
Podle klasika: jsou materializací vůle doby.
V našem případě vůle doby ne-řádu, bez boha, bez plánu: vše dovoleno.
Však už předem amnestováni.
Abych nebyl špatně chápán: neznám měst přesvědčivějších než Chicago či New York, když o mrakodrapech, energii i řádu. Tam plán a jiné paradigma. Mříž k soutěži a soupeření nahoru.
/Kde rastr není, neplatí/.
A domy proto tak silné a hrdé jsou, většinou.

 

Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog, odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 a publicista

 

Stavění do velkých výšek je málo udržitelné nejen ekonomicky a ekologicky, ale je problematické i sociálně. V době, kdy značně narůstají příjmové rozdíly ve společnosti, by prozíravé město mělo hledat spíše symboly sociální soudržnosti. V demokratické a občanské společnosti je kladen větší důraz na rozvíjení vztahů a zodpovědností horizontálních a na síťová propojení, než na vertikální hierarchie. Záleží na obyvatelích města a jejich zástupcích, jaký chtějí vysílat signál do světa. Buď to bude: „Podívejte, také jsme se vzmohli na jeden mrakodrap, jsme opravdu světoví“ a „U nás si za peníze koupíte všechno.“, nebo třeba: „Nejsme na tom kulturně a morálně ještě tak špatně, abychom si museli zvedat sebevědomí lacinými gesty“ a „Horizont města patří všem, nenecháme si ho zprivatizovat“. Současně mnoho výškových staveb ve světě zahrnuje i veřejné funkce a jsou tak přístupné obyvatelům i v nejvyšších patrech – stávají se veřejnou atrakcí města, ne nedostupným palácem pro vyvolené.

 

Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog

 

Každá stavba by měla mít nějaký hlubší důvod. U výškové stavby, zasahující do panoramatu celého města to platí dvojnásob.
Výškové budovy mají svoje opodstatnění při zvyšující se hustotě osídlení. Manhattan, s řekami, jež po stranách zamezují horizontální expanzi, neměl jinou volbu než vyzdvižení směrem k obloze. V roce 2000 překonala populace New Yorku hranici 8 milionů obyvatel. Město neustále narůstá a je i dnes s hustotou 10400 obyvatel na km2 nejhustěji zalidněným městem Spojených států. Město tedy nemá při narůstajícím počtu obyvatel jinou volbu nežli stavět výškové budovy, ač jsou o 30 procent dražší ve srovnání se stavbami nízkopodlažními se stejnou zastavěnou plochou.
V Olomouci, s počtem obyvatel něco kolem 100.000, kde populace mírně klesá, a kde je hustota osídlení 960 obyvatel na km2, je stavění výškových budov nejen nadbytečné, ale i nepochopitelné. Pokud připustíme, že by měla mít taková stavba hlubší smysl, tak se zákonitě musíme nejprve ptát po důvodech vedoucích investora stavět tímto způsobem ve městě, které vertikálně expandovat nepotřebuje.
Můžeme hledat nějaká jiná opodstatnění. Může například výšková budova Olomouc zatraktivnit? Pokud by se jednalo o sakrální stavbu, nepochybně ano. Taková budova by zapadala do množiny, která má historické zdůvodnění. Nad hladinu všedního života zde vystupují důležité věže a kopule kostelů, radnice a sloupy. Jiná funkční náplň by ale tento obraz města, podle mého názoru, pouze degradovala.
Je tedy vůbec nějaký rozumný důvod, proč by se měla v Olomouci stavět výšková budova? Žádné rozumné odůvodnění pro město tu není, a to by mělo být rozhodující. Jsou tu možná jiné důvody, jako například zviditelnění investora. To jsou ale velmi subjektivní zájmy, které by neměly poškozovat obraz místa. Každé město má svůj příběh a historickou podstatu formující jeho urbanizmus a obraz. Tento obraz nesmíme brát na lehkou váhu a vždy by měl stát nad zájmy osobními.

 

Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel)

 

Historické jádro Olomouce je dík sloupu Nejsvětější Trojice lokalitou zapsanou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Zároveň je jednou z našich historicky, architektonicky a urbanisticky nejvýznamnějších památkových rezervací. Dvě již realizované výškové stavby jsoucí v přímém optickém kontaktu s historickým jádrem působí velmi rušivě a poškozují působivý obraz města. Navíc nepřinášejí městu žádný bonus architektonické kvality, jde o velmi průměrné stavby. Z těchto důvodů považuji výstavbu další výškové budovy v blízkosti historického jádra města za naprosto neslučitelnou s jeho památkovým statutem a vysokou kulturní hodnotou.

 

Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka

 

Nemám ráda vysoké stavby, přijdou mi zpupné, naduté a nelidské. Ať jsou to katedrály, mrakodrapy, paláce, nebo rozhledny. V Olomouci jsem žila patnáct let a myslím, že rádoby moderních architektonických hrůz už bylo v tomto městě napácháno dost. Dala bych přednost citlivé renovaci historických budov a, když už se mrakodrapy mají stavět, tak raději dál od centra.

 

 

Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc

 

Je to další nekompromisní, šokující útok na historické panorama Olomouce. Umístění mrakodrapu „Šantovka“ v blízkosti centra vůbec nechápu… Vnímám ho jako zcela barbarské, ignorantské jednání architekta i všech schvalovatelů, zejména zastupitelů našeho města, kterým za omluvu tohoto projektu by mohl sloužit jen zúžený osobní pohled viděný úzkou špehýrkou bez vnímání kontaktu stavby s okolím…

 

 

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

 

Nechápu, proč nyní památkáři spí. Na jednu stranu nedovolí v historickém domě vyměnit staré okno, ale jen restaurovat, na druhou stranu jim nevadí úplné zničení panoramatu jednoho z nejzachovalejších měst v Česku. Vidím v tom další znamení neschopnosti naší doby vidět v širokých souvislostech, k čemuž vede stále užší specializace ve všech oborech. Věžáky na kraji Olomouce jsou vzhledem k panoramatu města podobnou chybou jako v době komunismu vybudovaný obchodní dům vedle chrámu svatého Mořice. To nespraví ani zajímavé architektonické zpracování výškové stavby vůči městu, nebo přestavba obchodního domu na moderní galerii. Předpokladem šťastného tvoření nového v blízkosti starého je respekt k dědictví a tvůrčí pokora.

 

 

Josef Pleskot, architekt

 

Jsou města, která zvládají výšku budov 75 m hravě. Je mnoho měst, která mohou mít i budovy vyšší. Jsou však města, pro která i výška poloviční je škodlivá.
Olomouc, myslím, patří mezi ně – obzvláště jedná-li se o lokalitu blízko centra.
… Ostatně je vždy lepší, když do mraků zasahují věže katedrál, než hnízda ouřadů.

 

 

Harriet Wennberg, historička umění, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), London

 

In an increasingly globalised world, with cities around the world looking increasingly alike, the cultural and architectural identities of towns such as Olomouc must be protected. The genius loci is so important yet, sadly, so often ignored. The integrity of towns of international heritage significance should not be put at risk by insensitive development. Progress and tradition must be allowed to exist in synergy. As it states in the INTBAU Charter, traditional buildings „enhance our quality of life and are a proper reflection of modern society. Traditional buildings and places can offer a profound modernity beyond novelty and look forward to a better future.“

Ve stále více globalizovaném světě, s městy, která vypadají čím dál tím víc podobně, musí být chráněna kulturní a architektonická identita sídel jako je Olomouc. Genius loci je tak důležitý, a přesto je příliš často přehlížen. Integrita sídel s dědictvím mezinárodního významu by neměla být ohrožována necitlivým rozvojem. Pokrok a tradice se musí navzájem posilovat. Jak je uvedeno v Chartě INTBAU, tradiční budovy „pozvedávají kvalitu našeho života a adekvátně reflektují moderní společnost. Tradiční budovy a místa mohou místo pouhých novinek nabídnout skutečnou modernitu a vyhlídku na lepší budoucnost“.

 

 

Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla

 

Architektura výškových staveb tam, kde není naprostý nedostatek místa, je architekturou minulosti. Tu už nepotřebujeme.

 

 

 

 

 

Jakub Železný, novinář a externí doktorand oboru České dějiny na Katedře historie FF UP v Olomouci

 

Za posledních třiadvacet let vím jen o několika málo opravdu dobrých zásazích do urbanismu českých a moravských měst. Jsem sice rodilým a celoživotním Pražákem, ale k Olomouci mám dlouhodobě velmi blízký vztah. Proto vnímám s velkou obavou, že niveleta města, přirozeně definovaná věží svatováclavského dómu, má být narušena další výškovou stavbou, o jejichž architektonických kvalitách nejsem přesvědčen.

 

 

Josef Bláha, archeolog, vysokoškolský pedagog (Katedra dějin umění Univerzity Palackého, Olomouc)

 

Z pozice archeologa, resp. kulturního historika, spjatého s Olomoucí a jejím výzkumem od roku 1973 pomíjím (jistě dosti dobře známá) stanoviska památkářská, resp. názory historiků architektury. Domnívám se totiž, že k této “kauze” lze, byť pro někoho okrajově, přičinit i aspekt, který snad lze označit jako symbolický, resp. sociálně topografický. Poslední léta se snažím dobrat toho, jak byla v archaických (tj. předkřesťanských) kulturách člověkem chápána, vnímána a nutně i mýticky interpretována geologickými a hydrologickými danostmi utvářená a formovaná část přírodní krajiny, na níž se nachází historická Olomouc. Nechci zde zabíhat do detailů, nýbrž právě v souvislosti s Šantovkou upozornit alespoň na jeden ze závěrů mojí rekonstrukce “počátků” Olomouce. Ten se týká vertikálního členění tzv. Olomouckého kopce, tedy aspektu výškopisného.

Prostor byl u archaických kultur hierarchizován (nebyl tedy homogenní, jak jej vnímáme my) a jeho jednotlivé výškopisné pozice znamenaly v řádu světa i hierarchizaci jeho, dnes bychom řekli, “kvality”. To znamená, že každé jeho “etáži” byl přikládán odlišný význam. V případě Olomouce je jádrem a “počátkem všeho” nejvyšší ze zdejších pahorků  – Michalský kopec (233 m n.m.). “Sama skála tu stála uprostřed zelených luk” píše humanistický básník Georgius Sibut ve své v r. 1528 ve Vídni vydané oslavě Olomouce, kterou věnoval “velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce”. V připravované studii se snažíme nejen archeologickými, ale i dalšími prameny doložit oprávněnost úvah Václava Richtera (1959), který právě temeni Michalského kopce přičítá funkci pohanského kultovního místa – tedy “prahradu”. Přiléhající (původně ovšem značně členité) plató tzv. Předhradí se nachází v průměrné nadmořské výšce 228 m. A konečně výběžek celého skalního útvaru v místech přemyslovského hradu a katedrály (Dómského návrší) je opět o něco nižší – nachází se v průměru v 226 m n.m. Pozorujeme tedy zřetelný výškový sestup. Pochopitelně, sociálně topografický vývoj probíhal v Olomouci v prehistorických i raně středověkých dobách s četnými peripetiemi. Christianizace Moravy v první třetině 9.stol. v tom ovšem hrála tu nejzávažnější roli – s ní totiž došlo k “odtabuizování” Olomouckého kopce – je třeba mít na paměti, že nejstarší olomoucké mocenské ústředí se nacházelo v inundačním území, “v ubohých bažinách” na rozhraní katastrálního území Povel a Nové Sady, v nadmořské výšce pouhých 210 m. Nyní již prokázané správní a mocenské ústředí z období Velké Moravy bylo, v důsledku zmíněné christianizace, vybudováno již zcela bez okolků právě na ploše původně spojitého (jak víme od r.1999) a relativně plochého prostoru Předhradí a Dómského návrší. Prozatím je nejisté, kde konkrétně se v této době nacházelo sídlo vládnoucího velmože, ale zřejmě nejpozději v 10. stol. to bylo právě Dómské návrší. Tento topografický model zřejmě po záboru Olomoucka pražskými Přemyslovci převzat a zbudováno zde bylo knížecí sídlo, ke kterému byla zásluhou biskupa Jindřicha Zdíka vystavěna i nová katedrála sv. Václava. Na této “kostře”, doplněné ještě o prastarý slovanský trh v nechráněném suburbiu (podhradí) pak bylo v 1.polovině 13. stol. ve dvou lokačních stupních vysazeno kolonizační město.

Středověká Olomouc jako právní městský okrsek byla ovšem lokována (a vyměřena) způsobem, který respektoval zmíněné výškopisné “kvality”, avšak v souladu se zásadně změněnými společenskými podmínkami (vznik městského stavu !). Byl vytvořen nový, symbolicky do třech částí členěný útvar, odpovídající reorganizovanému a nově zformovanému mikrokosmu Olomouce jako města (o tom viz moji studii Ke genezi Horního náměstí z r. 1995 ve sborníku Horní náměstí v Olomouci, vydaného péčí Pavla Zatloukala).

Nadepsaným jsem chtěl sdělit, že ve všech dobách – od pravěku po 13. stol. – byla “Olomouc”, resp. její dnešní území, součástí řádu světa a byla jeho zmenšeným obrazem (mikrokosmem). Jeho konkrétní “geografii”, kterou předurčilo a také stvořilo božstvo, musel archaický člověk správně a s respektem “číst”. Vzniklo to, co se nazývá “mýtickou krajinou”, územím, na němž vše mělo svoje místo a kde panoval pevný řád, který nebylo radno porušovat. A především: sídlištní útvar řádu a významu Olomouce musel za všech okolností mít svoje centrum – pevný bod (pro pohany to byl Michalský kopec, pro končící raný středověk šlo o oblast katedrály sv. Václava).

Ano, žijeme v době, kdy nehledíme na krajinné akcenty, v ničem nerespektujeme hierarchii. Na pozemku v úrovni ca 210 m n.m. má vyrůst babylonská věž (o nic jiného nejde, ale kdo by dnes četl Bibli ? A když, tak jako Stanislav Gross, který v ní nenalezl nic, co by ho nějak extra zaujalo …) – symbol zpupnosti nerespektující tisíce let vznikající obraz historické Olomouce. Dominanta a pro Olomouc ideově klíčové místo – Michalský kopec – na nás přece nemá. Na úrovni inundace (!) má vyrůst 75 m vysoký pahýl, rovnou o 52 metrů převyšující temeno zmíněného pahorku (bez kostela sv. Michala).

 

 

Mirko Baum, profesor architektury na RWTH Aachen

 

Dal bych leccos za to, kdybych si vzpoměl na jméno onoho ruského autora, který napsal povídku o jakémsi šlechtickém synkovi, který poté, co se vrátil ze studií v Petrohradu, postavil ve své rodné vísce most. Byl tak ohromen architekturou velkoměsta, že chtěl svým činem povýšit vísku na úroveň světové metropole. Jelikož jedinou vodou ve vísce byl rybník, postavil most přes rybník. Byl to most se vším všudy, s kamenou balustrádou, sochařskou vyzdobou a kandelábry plynového osvětlení. Netřeba dodat, že se mezi sroubenými chalupami vyjímal poněkud nezvykle.
Samozřejmě není historická Olomouc ani onou vískou kdesi za Uralem, právě tak jako není New Yorkem nebo Chicagem. To, co šílenou myšlenku olomouckého mrakodrapu tematicky spojuje s onou ruskou příhodou, je nesouměřitelnost, provinčnost, necitlivost ke geniu loci a především notná dávka zaslepeného barbarství. Před rokem 1989 to byly paneláky, které ničily jedno historické centrum za druhým, dnes je to cynický škleb kapitalismu s jeho právě tak nekulturním jako bezhlavým investorským řáděním.

 

 

Antonín Novák, architekt

 

Stavět mrakodrapy v blízkosti historického centra Olomouce je nevhodné, nepěkné a nerozumné. Výrazné vertikály je nutno ponechat stávajícím kostelům a katedrálám, které staletí utvářejí jedinečnou siluetu starobylého města. Narušením této siluety by město ztratilo mnoho ze své stávající hodnoty a to bohužel nenávratně.

 

 

 

Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci

 

Když jsem v 90. letech za studií objevoval Olomouc, byl jsem fascinován zákoutími a úzkými uličkami, které dýchaly starobylostí, kde jste historii potkávali na každém kroku. Stačilo jen chodit a být otevřený. Potom jsem v Olomouci delší dobu nebyl, nebo jen krátce, a nevšiml jsem si, jak moc se změnila. Nepopsatelný šok jsem zažil, když jsem prvně z auta viděl výškovou stavbu u nádraží. Přijížděl jsem po dálnici od Ostravy a z nostalgie jsem nejel po okruhu, ale u Přáslavic jsem sjel na „starou“ silnici, abych projel městem. Něco tak arogantního jsem dlouho neviděl – přímo v průhledu stálo něco, co podle mého názoru časově a místně patří do 70. let nějaké americké petrolejářské metropole.
Další výšková stavba, navíc v ochranném pásmu památkové rezervace, by znamenala podobně nevratný krok. Navíc se dle mého názoru nejedená o architektonicky zajímavou stavbu. Je to zbytečné gesto a pokud je v rozporu s pravidly pro ochranné pásmo památkové rezervace, vůbec nerozumím diskusi kolem Šantovky. Pokud si Olomouc chce zkazit panorama, ať se alespoň jedná o architektonicky výjimečný počin!
Území si přímo říká o dostavbu. Ale lépe by se asi hodilo navázat na zástavbu mezi třídou Svobody a Čechovými a Smetanovými sady. A nejlépe i s pásem zeleně, na který můžete být v Olomouci právem hrdí!

 

Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické

 

I když jsem v Olomouci prožil jen několik let, žilo se mi tam dobře. Také kvůli jejímu panoramatu, které se pochopitelně neubránilo moderním trendům a prvkům. Proto věže kostelů a katedrály doplňují také věže bussinesu jako výraz toho, čím a pro co žije naše doba. Dobrou budoucnost lidí a krásná panoramata měst si nespojuji právě s tím, že jedno překryje druhé. Ale s tím, že se přinejmenším bude jedno s druhým doplňovat, případně dělit o vliv na člověka. Podporuji proto co nejobjektivnější posouzení záměru výstavby třetího olomouckého „mrakodrapu“. Nezakrývám, že v honbě za zisky a „dělání si jména“ vždycky spíše méně znamená více. Proto nebudu smutný, když jeda kolem Olomouce (což mě potkává docela často), spatřím, že panorama vašeho pěkného města zůstalo nezměněné.

 

 

František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel (ČSSD)

 

Mám bohužel již nejednu zkušenost, že se sice (dle módní frazeologie ) hodně hovoří o „marketingu“ – kterak učinit Olomouc turisticky co nejpřitažlivější, ale přitom ochrana toho, čím je naše město výjimečné, zůstává až někde za ekonomickými – podnikatelskými zájmy. I na zastupitelském fóru jsem měl nejednou pocit hlasu volajícího na poušti. Postupující devastace unikátního olomouckého panoramatu má mít pokračování v dalším mrakodrapu. Realizaci tohoto záměru na Šantovce považuji za těžký delikt proti minulosti, současnosti a budoucnosti královského hlavního města Olomouce.

Jakub Potůček: The Šantovka Tower

aneb Jak mrakodrapy ničí historická města

Publikováno v časopise Vesmír 92, 310, 2013/5

Pouhé dva dny po letošní jarní rovnodennosti byla v Praze na Černém Mostě otevřena další gigantická nákupní galerie, postavená podle projektu londýnské kanceláře Benoy. Jestli nám jeho globálně mainstreamová architektura konvenuje, či se nám protiví, je podružné. Podstatné je, že na rozdíl od Olomouce, kam tatáž kancelář navrhla „středně vysoký“ mrakodrap, pražské obchodní centrum tuto čtvrť zásadně nepoškodí. V případě stavby 75 metrů vysoké věže, kterou se nyní za vydatné a do očí bijící podpory místní municipality pokouší v ochranném pásmu olomoucké městské památkové rezervace prosadit společnost SMC Development, si naopak můžeme být jisti, že zasadí starobylému městu těžkou ránu. pokračování článku …

Jan Šépka: Úpravy Horního náměstí v Olomouci – příběh lampy

Sdružení Za krásnou Olomouc poskytuje prostor architektu Janu Šépkovi. V reakci na poslední události kolem osvětlení Horního náměstí nám jeden z autorů původní koncepce jeho obnovy poslal následující zevrubné shrnutí celé kauzy, včetně návrhu jejího řešení.

Úpravou ploch Horního náměstí v Olomouci se dnes díky nové kauze s osvětlením zabývám s přestávkami 18 let – tedy od roku 1995, kdy jsme společně s kolegou Hájkem a Hláskem vyhráli ve veřejné architektonické soutěži. Tato snaha po naplnění původních představ dosáhla tedy tento rok plnoletosti.
Když jsme přemýšleli o koncepci celého náměstí, procházeli jsme řadu kreseb a obrazů, které náměstí popisovaly jako reprezentační salón města. Jedním z nejznámějších výjevů je obraz „Vjezd kardinála Ferdinanda Troyera do Olomouce“, který dobře dokládá celkový smysl náměstí.
Z těchto výjevů se zrodila naše idea, kdy náměstí chápeme jako pomyslnou divadelní scénu s kašnami, sloupem, centrální radnicí v prostoru a kulisou budov v pozadí. Na tomto městském jevišti se odehrávaly slavnostní průvody, popravy nebo jiné významné či bezvýznamné události za přítomnosti širokého obecenstva. My jsme se v našem obrazu pokusili navrátit náměstí podobu reprezentačního salónu města. Vyspravená a sflikovaná dlažba nám připadala zajímavá, je v ní zaznamenán čas. Začali jsme tedy o dlažbě uvažovat jako o vyspravovaném koberci obývacího pokoje velkého domu – města. Všechna pole dlažby byla přesně zaměřena včetně plomb po výkopech. I tato pole, která pro někoho znamenala estetický kaz v koberci, byla navrácena na své místo. Nešlo nám o to rozlišovat, které pole je kvalitnější, které je naopak špatné. Pokud se začne estetizovat, pak nelze přesně stanovit hranici. Na náměstí se vrátil obraz všech polí tak, jak byl, i za použití dlažby z jiných ulic, jejichž patina odpovídala dlažbě na náměstí. Výsledný obraz právě díky použití staré dlažby, která se nedá napodobit novým materiálem, působí celistvě.

K této představě jsme přidali i mobiliář. Lavička a lampa jsou zásadními prvky mobiliáře, které svým designem také vycházející z představy náměstí jako salónu nebo pokoje města, a proto byly navrženy v takřka interiérovém duchu. Po výhře v soutěži jsme si na tyto dva prvky nechali vyrobit modely v menším měřítku, které mám dodnes v kanceláři.
Realizovaná lavička je se svou předlohou v zásadě totožná. Model lampy měl větší odrazný širm, který se díky podrobnější práci s odborníky a zkouškám nakonec zmenšil. Dokončená studie byla ještě na koci roku 1995 prezentována a předána radním, kteří ji schválili. V průběhu práce na projektu pro stavební povolení jsme usilovně hledali firmu, která by byla schopna na atypickou lampu získat všechna potřebná dobrozdání. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme byli nuceni do projektu zakomponovat standardně vyráběnou lampu s atesty. Z nabízených produktů se nám nejvíce zamlouval jednoduchý sloup od firmy Thorn.
Pro vysvětlení skutečného stavu osvětlení, které se dnes na náměstí nachází, je nutné si připomenout celkový průběh stavby. Stavba náměstí začala v roce 1997, kdy se připravovalo podloží pro novou pokládku původní dlažby, a začalo se s rekonstrukcí některých sítí. Nicméně hned v létě byly úpravy zastaveny kvůli  povodním, které Olomouc postihly. Následně se také v komunálních volbách vyměnilo téměř celé složení radnice. Nová radnice ale nechala projekt úprav náměstí pokračovat dál. Až do roku 2000, kdy se na náměstí ocitly vyrobené prototypy mobiliáře (lampa, lavička, stojan na kola, odpadkový koš a parkovací bod), se standardně pokračovalo v pracích podle projektu.

Naším záměrem bylo vyzkoušet si na prototypech jejich funkčnost a dořešit detaily. Radnice vnímala umístění prototypů na náměstí jiným způsobem a postavila diskuzi o prototypech do polohy „chceme – nechceme“. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že tvar i koncepce mobiliáře byly dávno schváleny a jsou součástí celkového výtvarného záměru. Rozpoutala se živá diskuse mezi nejširší veřejností i v médiích, což vedlo až k tomu, že radnice vypsala lidové referendum o podobě Horního náměstí. Dotazník byl rozeslán všem Olomoučanům, kteří měli odpovídat na otázky typu: Jak má být široká spára mezi dlažbou? a) 1cm, b) 2cm, c) 3cm, d) 4cm. Do jakého lože má být dlažba kladena? a) do písku, b) do betonu. Jaká má být na náměstí instalována lampa veřejného osvětlení? a) podle projektu, b) historizující, c) jiná. Má být lavička a odpadkový koš pevně kotven k dlažbě? a) ano, b) ne. A řada dalších asi deseti otázek, na které nemůže rozumně odpovědět nikdo, kdo není zrovna odborníkem na danou problematiku. Anketa měla obrovskou odezvu, bohužel výsledky hlasování publika nebyly nikdy zveřejněny a zlí jazykové tvrdí, že se dokonce ztratily. V tuto chvíli sehrál velmi důležitou roli profesor Pavel Zatloukal, otec celé akce a také předseda soutěžní poroty, která náš návrh vybrala. Oslovil kolem 40 odborníků, kteří se na téma Horní náměstí denně vyjadřovali v Mladé frontě. Více jak měsíc tak byly vedle sebe na celé straně otištěny názory odborníků a laiků. Díky fundovanému vysvětlování stále přibývaly kladné reakce místních občanů a projekt získával stále větší pochopení a podporu. Určitě je skvělé, že se v těžké situaci za vás někdo postaví, v Čechách to totiž nebývá zvykem. Nezávislý garant by měl být u každé větší státní zakázky od začátku.

Když už se zdálo, že je vše zažehnáno, ozvali se pražští památkáři – „ Moderní mobiliář a lampy se širmem na náměstí rozhodně nebudou.“ Pražští památkáři začali na náměstí prosazovat historizující podobu lamp, která se ale na náměstí již téměř tři čtvrtě století nevyskytovala a nenajdete ji v celé památkové rezervaci. Funkční prototyp naší lampy se širmem se připravoval v Praze zhruba rok před prezentací na náměstí. Firmě, která nesla veškeré záruky na atypický výrobek lampy, se podařilo vyřešit všechny funkční nedostatky původního, trochu naivního návrhu. Lampa podstoupila světelné zkoušky a kvůli zátěži větrem také zkoušku ve větrném tunelu. Ve všem nakonec obstála, kromě estetických představ pražských památkářů, potažmo ministerstva kultury, které začalo být přesvědčeno, že mělo úpravy na náměstí také posuzovat. V tuto chvíli opravdu hrozilo, že na náměstí budou muset být instalovány historizující kandelábry. Zachránilo nás vydané stavební povolení, které bylo v tu dobu již nenapadnutelné, neboť vypršela lhůta tří let, ve které se mohly příslušné orgány k projektové dokumentaci vyjadřovat. Vzhledem k těmto komplikacím byly nakonec realizovány lampy Thorn, neboť byly uvedeny ve schváleném projektu a město po poradě s právníky a s námi zvolilo jediný možný postup – opřít se o stavební povolení, které bylo nenapadnutelné. Ale ani po nainstalování lamp Thorn problémy neskončily. Stavební firma dodala lampy o 70 cm kratší, než byly navrženy v projektu.

To mělo za následek úbytek rovnoměrnosti světla. Město si od několika nezávislých odborníků nechalo přeměřit hodnoty intenzity světla na ploše náměstí. Na světelnou zkoušku se v noci sešlo na náměstí stovky lidí, včetně televize. Z předběžné zkoušky se stala estráda. „Pojďte blíž k lampě, ať na sebe vidíme“, zahájil zkoušku primátor, „Lidé mají pocit, že na náměstí panuje tma“, „V Olomouci se nepovedlo nové osvětlení“ – následně referovala média. Změna intenzity osvětlení náměstí byla velká. Původně totiž byly na náměstí lampy, které se používají na nasvětlení rychlostních komunikací nebo na osvětlení stadiónů. Nebyl nasvětlen prostor, ale plocha. Náš návrh počítal s tím, že bude plocha náměstí světelně potlačena a naopak vypíchnuty dominanty. Je to vlastně scénografický přístup jako v divadle nebo při instalaci v galerii, kdy necháte vyniknout vystavené prvky.
Odborníci samozřejmě naměřili málo světla, a začala nová veřejná diskuse na téma hodně nebo málo světla. Díky tomu, že je náměstí pěší zónou, nepodléhá žádným striktním předpisům, které by přesně stanovovaly hladinu osvětlení. Šlo tedy ryze o pocitovou záležitost. Radnice se po všech peripetiích s náměstím již nechtěla dohadovat o to, zda někam přidat dvě nebo tři lampy. Nechtěla se ale také už hádat s námi. Chtěla mít stavbu za sebou a osvětlení ponechala tak, jak bylo – s kratšími lampami.

Náměstí bylo hotovo, křik pomalu utichal, město se s náměstím začalo smiřovat, opravilo sloup a kašny, soubor doplnilo o sedmou Ariónovu kašnu. Začalo se znovu dostávat do svého pomalého hanáckého tempa. Rok po kolaudaci získalo náměstí několik ocenění včetně zahraničního Piranesiho čestného uznání. Otázkou zůstává, zda je náměstí stále tím velkým pokojem (salónem) nebo scénou, kterou jsme při našem návrhu měli v představách? Horní náměstí plní pro valnou většinu obyvatel funkci ryze pragmatickou, což jest jako průchod nebo prostor pro nákup v obchodech, nikoli jako místo setkávání a relaxace.

Veřejná diskuse a polemika posunula vnímání Horního náměstí ještě do jiné roviny, než na jakou byli místní obyvatelé zvyklí. Bylo to patrné na chuti, s jakou se chtěl každý k naší práci vyjádřit. A to je určitě dobře. Lidé začali vnímat jiným způsobem dlažbu, osvětlení i mobiliář. Pro některé již nebylo jen tím průchodem, na který byly zvyklí. Město může svojí aktivitou inspirovat k využití svých veřejný prostor a zatraktivnit je. Cítíme tu vůli k bytí – městský prostor, kde tryskají fontány, kde se může chlapec setkat s dívkou, kde může město ubytovávat a bavit významné hosty, nebo kde by se jen mohla scházet společnost.
A co dál? Scéna olomouckého náměstí je hotova. Zbývá doplnit to nejpodstatnější – dobrý program. O náměstí se musí někdo starat. Je potřeba vytvořit kultivovanou náplň ve formě koncertů, divadelních představení, promítání filmů, výstav pod širým nebem a dalších aktivit, která by náměstí vrátila jeho reprezentační polohu.
Dnes by bylo možné pokusit se na náměstí realizovat původně navržené lampy – alespoň taková byla poslední dohoda se zástupci radnice. Jsme připraveni na tuto dohodu navázat a komunikovat o možnostech s vedením města. Horní náměstí je potřeba dokončit v intencích původního konceptu, aby byl zachován hlubší smysl celé úpravy. Na základě této dohody s městem o společném řešení problematiky osvětlení jsme si proto nechali zpracovat i studii, která ukázala, že by lampy s nepřímým osvětlením dávaly dvojnásobnou intenzitu světla, než ty stávající. Se zástupci města jsme byli za jedno i v tom, že Horní a Dolní náměstí mají jiné pojetí, atmosféru i mobiliář, neboť Horní náměstí bylo vždy reprezentačním prostorem, zatímco na Dolním náměstí byla umístěna tržnice. S tímto zhodnocením jsme se před lety rozcházeli ve shodě.

Vzhledem ke komplikovanosti celé kauzy a možná i délce trvání je řada údajů kolem stávající podoby lamp zkreslena. Důvodem k neumístění námi zamýšlené lampy na náměstí tedy nebyla nevole tehdejšího vedení města, ani místních občanů, jak se chybně uvádí, ale odlišný názor pražských památkářů. Domnívám se, že by se v takto mimořádném prostoru, jakým bezesporu Horní náměstí je, mělo navrhovat vše s patřičným konceptem a přistupovat s maximální péčí i k detailům. Předpokládám, že by se o podobě osvětlení měla vést diskuse především s odborníky na osvětlení a s architekty. Doufám, že se snad podaří brát náš obor vážně a respektovat hodnotu vytvořeného díla. V jiném případě by to byla prohra nejen naše, ale i města.

Simona Juračková: Jak to bylo s lampami?

Spor o rekonstrukci Horního náměstí v Olomouci pod mediálním drobnohledem  Drama o čtyřech dějstvích

Se souhlasem autorky otiskujeme článek z časopisu ERA21 (2004, č. 5, s. 69-72), který před devíti lety věcně shrnul události a debatu kolem rekonstrukce Horního náměstí v rozmezí let 1995-2004. Mnozí už si nepamatují přesně, jak se na náměstí ocitly současné lampy a jak vášnivá diskuse tomu předcházela. Během deseti let se vnímání prostoru Horního náměstí proměnilo. Máme ještě vůbec pocit, že je na něm tma? A pokud ano, není teď ta správná chvíle vrátit se k původní koncepci autorů rekonstrukce? Subtilní design lamp s odraženým světlem dnes zdobí nejedno historické náměstí. Co se před patnácti lety zdálo v Olomouci nemožným, jinde sklízí pozitivní ohlas.

Poselství článku o tom, že architekt, jakožto autor koncepce obnovy veřejného prostranství, by měl mít možnost dotáhnout svoji práci do cíle, je dle našeho soudu stále platná. V tomto případě pro to mluví nejen mezinárodní ocenění, ale i pozice autorů původního architektonického řešení Horního náměstí na české a zahraniční scéně.

Text Simony Juračkové správně vystihuje to podstatné z tvorby města. Hodnotí práci s veřejným prostorem fyzickým (náměstí, po němž chodíme; prostor mezi domy, jenž užíváme) i duchovním (veřejná debata, úloha politiků a médií).

 

Dvě ústřední olomoucká náměstí se jmenují Horní a Dolní a leží hned vedle sebe. Na ploše prvního z nich byla před třemi lety (2001, pozn. ZKO) dokončena zdařilá re­konstrukce (Petr Hájek, Jaroslav Hlásek, Jan Šép­ka), to druhé na obnovu zatím čeká. Za prostor Horního náměstí by se nemusela stydět žádná ev­ropská metropole; jeho povrch tvoří rozlehlá a při­tom členitá dlážděná plocha, která spolu s moder­ním mobiliářem vytváří harmonicky celek. Nedávno restaurovaný sloup Nejsvětější trojice a podsvíce­né kašny pak celkový pozitivní dojem ještě umoc­ňují. Navazující Dolní náměstí je oproti tomu vyba­veno dvěma kašnami bez vody, rezavějícími plechovými koši, několika typy pouličních lamp osa­zených zhruba před třiceti lety, dlažbou, jejíž nerov­nost běžně přesahuje deset centimetrů, změtí aut a dopravních značek a betonovými květináči se skomírající zelení. Centrální ploše pak dominuje něko­likastupňové dřevěné pódium letní restaurace.

Prolog

Na začátku roku 1995 vypsala olomoucká radni­ce výběrové řízení na úpravu dláždění, způsob osvětlení a vyřešení drobné dílčí architektury. V soutěži zvítězila trojice architektů Petr Hájek – Jaroslav Hlásek – Jan Šépka, která se následně rehabilitace reprezentativního prostoru chopila. Koncept mladých architektů byl založen na ele­gantně jednoduchém řešení: rozhodli se zacho­vat maximální množství dlažby tak, jak se docho­vala do dnešních dnů. Tedy včetně upomínky na výkop nebo stopy po tramvajových kolejích. Nahrazeny měly být pouze rozbité nebo chybějící části. Do jednotlivých polí, která byla po zaměře­ní vyjmuta a po rekonstrukci podloží zase vráce­na na místo, pak byly vsazeny mosazné pásky zviditelňující směr, kterým byla dlažba položena. Celé náměstí bylo navíc srovnáno do jedné úrov­ně, tedy do stavu, v jakém se nacházelo až do 19. století. Nejpatrnější je v tomto ohledu zapuš­tění chodníků i s obrubníky. Po těchto zásazích se plocha náměstí změnila v půvabnou abstraktní kresbu, kterou sami autoři obnovy nazývají kober­cem. Citlivá úprava pak byla završena doplněním o soudobý mobiliář. Vedle lavičky, lampy s nepří­mým osvětlením, vlajkového stožáru, stojanu na kola, informační tabule k významnému objektu

a odpadkového koše byly pro Olomouc vyprojek­továny atypické kanalizační vpusti a poklopy a par­kovací body; tradiční tabulový informační systém nahrazuje bronzový model města. Namísto pláno­vaných tří čtyř let však celý projekt ve výsledku nakonec trval téměř osm let.

Dějství první: K čemu je soutěž?

foto: Ester Havlová, zdroj: archiweb.cz

Čerstvě zahájené úpravy hned v létě roku 1997 zastavila na dva roky povodeň. Mezitím se ale ko­naly komunální volby a situace na olomoucké rad­nici se radikálně proměnila. V zastupitelstvu na­příklad chyběl ředitel olomouckého Muzea umění a renomovaný historik architektury Pavel Zatlou­kal, jeden z hlavních iniciátorů šedesátimilionové investice do úprav náměstí.

Následky změny politické konstelace na sebe nedaly dlouho čekat. Na úrovni veřejného fóra se zce­la vážně začala řešit otázka šíře spár mezi dlaždice­mi a byla napadána celá koncepce předláždění. Jed­notlivé fragmenty, které byly po vyrovnání podloží pečlivě vráceny na svá původní místa, prý náměs­tí hyzdí. Jak po letech vzpomíná Jan Šépka, pro řadu lidí by tehdy bylo optimálním řešením polo­žení zámkové dlažby.

Důležitým okamžikem se stalo datum 6. ledna 2000, kdy se na stránkách olomoucké MF Dnes objevil článek Martiny Mackové s titulkem Není jasné, jak dopadne rekonstrukce olomouckého Horního náměstí. Tehdy poprvé veřejně zazněla úvaha radních, že by akce nemusela být dokon­čena podle stávajícího projektu. „Například dlaž­ba kolem radnice je z nevhodného světlého mate­riálu, takže je na ní vidět každá šmouha. Když ji chceme vyčistit, stroje vymývají ze spár písek a dlažba by se tak mohla časem vyviklat. Proto se musí čistit jinou technikou nebo ručně,“ uve­dl radní Miroslav Petřík bez známek ironie důvo­dy, proč napadá realizované řešení.

Hlavní vlna odporu ze strany laické veřejnosti, kte­rou vyvolalo veřejné prohlášení novopečených zá­stupců města, se zvedla proti moderním tvarům mobiliáře. Ten byl přitom součástí jak soutěžního návrhu, tak projektové dokumentace. „Lidé, kteří viděli návrh nových světel, jsou většinou na roz­pacích a kladou si otázku: Líbí se mi, nebo ne? Někdo jejich moderní vzhled dokonce označuje za kontroverzní či za výjev ze sci-fi filmů. Nao­pak v tom, že lavičky odpadkové koše a stojany by neměly stát na náměstí jen tak volně, jak na­vrhují architekti, se radní shodují. Zkušenosti technických služeb totiž hovoří o tom, že dopo­sud přežily v centru Olomouce chování lidí jen některé z masívních betonových košů, které jsou napevno zapuštěné v zemi,“ objevuje se v již citovaném článku. Perličkou jsou následující fan­tazie v textu nejmenovaných radních na téma Vol­ný koš je praktický pro zahrádkáře a Vandalové s ním budou kutálet.

Od této chvíle se stránky regionální přílohy MF Dnes pravidelně plní názory odborníků i laiků. Těch prvních je díky výzvě Pavla Zatloukala Olo­mouc pro třetí tisíciletí znatelně více a podle pro­storu, který jim byl věnován, jsou jejich příspěvky otiskovány zřejmě v nezkrácených verzích. S vý­jimkou ředitele tehdejšího Státního ústavu památ­kové péče (SOPP) Josefa Štulce se všichni odbor­níci shodují na nutnosti dokončení rekonstrukce podle schváleného stavebního povolení.

Opozice většinou mluví ústy Jana Látala.

Dějství druhé: K čemu je autor?

Denní tisk věnuje dostatek prostoru i vyjádření ar­chitektonického týmu, který v reakci na hlasité úvahy o zastavení projektu nechává zpracovat stanovisko České komory architektů k zákonu o au­torských právech a nastiňuje městskému zastu­pitelstvu důsledky případných zásahů do rekonstrukce bez souhlasu autorů.

Hysterie propuká ve chvíli, kdy se v druhé půlce února roku 2000 na náměstí objevují prototypy mobiliáře. Jeho návrhy sice jsou součástí staveb­ního povolení, dovětek o schválení definitivní po­doby jednotlivých prvků si však zastupitelé vyklá­dají po svém a namísto vyzkoušení funkčnosti a dořešení detailů začnou zpochybňovat celou koncepcí, tedy doplnění historického náměstí o soudobý design. Elegantní atypický tvar lampy zkonstruovaný tak, aby zabránil rušivému osvět­lení interiérů v patrech domů kolem náměstí, zís­kává okamžitě přezdívku mucholapka a nejradi­kálnější odpůrci si z nedaleké Kroměříže zapůjčují repliku tamního historického osvětlení. Ta má de­monstrovat příkladný přístup k vybavení historic­kého centra.

Na stranu odpůrců soudobého tvarosloví se při­pojuje již zmiňovaný ředitel SÚPP Josef Štulc, kte­rý se dává slyšet, že lampy jsou výrazem „faleš­ného novotářství“ a na historickém náměstí tvoří „okázale kontrastní prvek“. „Ostentativní prosa­zení nových výtvarných hodnot“ trojice architek­tů pak přirovnává ke stavbě obchodního domu Prior v těsném sousedství nedalekému chrámu sv. Mořice v 70. letech 20. století. Památky podle něj nemají být předmětem výtvarného experimen­tování (cit. z příspěvku Josefa Štulce, rubrika Ná­zory čtenářů k diskusi o rekonstrukci Horního ná­městí, MF Dnes, sešit Střední Morava, 9. února 2000, str. 4). Tak ostrá slova na adresu týmu ar­chitektů jsou poměrně nečekaná od člena odbor­né komise, která jednohlasně rozhodla o jejich ví­tězství v soutěži.

Dvouměsíční ostrá výměna názorů končí v závě­ru února smírně. Město pochopilo, že nemůže do zahájené stavby zasahovat, jak se mu zlíbí, ztotož­ňuje se s vizí architektů a rozhoduje se v projek­tu pokračovat podle stávajících plánů.

Dějství třetí: K čemu je ministerstvo?

Zvolna se zklidňující hladinu nově rozvíří minister­stvo kultury s překvapivým výkladem zákona o pa­mátkové péči. Tři roky po zahájení investice se v půlce dubna 2000 ozve s obviněním, že jej měs­to porušilo, když o schválení stavebních úprav po­žádalo okresní úřad, a nikoli právě ministerstvo. Podle „objevného“ výkladu se statut národní kul­turní památky (tedy dvou historických kašen a sloupu Nejsvětější trojice), respektive její ochran­né zóny, vztahuje nikoli pouze na její bezprostřed­ní okolí, ale na celou parcelu. Absurdní by při respektování tohoto výkladu byl fakt, že minister­stvo by tak bylo nuceno rozhodovat o naprosto všech úpravách obou náměstí, tedy například o jednotlivých výkladních skříních.

„Nečekaného přívržence našli nyní odpůrci mo­derny v ministerstvu kultury,“ komentuje nastalou situaci olomoucká MF Dnes z 19. dubna a pokra­čuje zajímavou úvahou: „Pokud je ale porušován zákon, jak tvrdí ministerstvo, mohlo by být zpo­chybněno vše, co se na obou náměstích za pět let bez schválení ministerstva kultury stalo. To při­pouští i Rašková (úřednice z odboru památkové péče MK – pozn. redakce). Přiznává ale, že není v jejích možnostech jít až ad absurdum. ,Kdyby­chorn chtěli, bylo by to možné, ale nemáme na to sílu,” zní neskutečně arogantní výrok.

Na stejném místě jsou o pár dnů později citovány pravé důvody ministerského zásahu: úředníkům se nelíbí moderní mobiliář. „Tvary okázale kontrastních osvětlovacích těles i dalších prvků ne­únosným způsobem konkurují výtvarně velmi harmonickému historickému náměstí … Nové ře­šení bude vycházet z historických svítidel, které zde existovaly od 70. let 19. století,“ doslova sto­jí v článku (Martina Macková: Úprava náměstí je opětovně odložena. In: MF Dnes, sešit Střední Mo­rava, 27. května 2000, str. 1-2). Tón prohlášení nápadně připomíná rétoriku Josefa Štulce.

Nastalou situaci popsala autorka článku následov­ně: „Poté, co ministerstvo kultury zakázalo měs­tu dokončit rekonstrukcí podle návrhů pražských architektů, se radnice rozhodla proti verdiktu od­volat. Architekti také nelení. Nechají si udělat právní posudek, zda měli ministerští úředníci vů­bec právo městu úpravy náměstí nepovolit.“ (Martina Macková: Město i architekti se postaví kvůli náměstí ministerstvu, In: MF Dnes, sešit Střední Morava, 31. května 2000, str. 4).

Kauza, která hrozila několikaletým procesem a mohla se stát nebezpečným precedentem, však po necelých dvou měsících končí stejně náhle, ja­ko začala. „Při pátečním jednání … Lavduše Rašková … i přítomní památkáři vyjádřili nakonec souhlas s navrženým mobiliářem s novotvary soudobého designu s výjimkou lamp, stojí v člán­ku Miroslava Hradila z Práva, emotivně nazvaném Horní náměstí v Olomouci nebudou hyzdit kriti­zované moderní lampy. Za zdánlivě velkorysým odstoupením z boje o pseudohistorický mobiliář však stojí závažná skutečnost, která se v tisku ob­jevila jen okrajově. Zcela náhodou – díky započe­tí rekonstrukce ještě před povodní – totiž minis­terstvu vypršela tříletá lhůta, v níž může úpravy připomínkovat, dva týdny před jeho nesouhlas­ným vyjádřením.

Intervence ministerstva kultury však má jeden vel­mi závažný důsledek. Zmiňované atypické lampy se širmem byly součástí studie. V roce 1996, kdy byly připravovány definitivní podklady pro staveb­ní povolení, se však nepodařilo najít výrobce, kte­rý by byl schopen je vyrobit a nést za ně veškeré záruky. Ve stavebním povolení je proto nahradily typové lampy firmy Thorn, které všechny potřeb­né certifikáty měly. Dvouletý odklad způsobený povodní ale způsobil, že architekti takového vý­robce našli a začali s vývojem prototypu. Minister­stvo kultury, které nadále prosazovalo osazení his­torizujícími kandelábry, zpochybnilo požadavky města umožňující změnu stavby před dokonče­ním, a tak město zvolilo jediný možný postup, aby si zachovalo integritu rozhodování – opřelo se o již nenapadnutelné stavební povolení. Náměstí tedy mohlo být osazeno moderními lampami, ovšem nikoli těmi, které mu byly vyrobeny na míru.

Dějství čtvrté: K čemu je dodavatel?

Fraška v kulisách historického náměstí však zda­leka nekončí. Obě strany se s nechutí smiřují s kompromisním řešením, když vtom všemu na­sadí korunu dodavatel stavby, společnost Horstav. Poté, co rekonstrukci pozdrží tentokrát archeologické nálezy, je Horní náměstí v únoru 2001 ko­nečně osazeno lampami Thorn. Na konci března se koná první veřejná zkouška osvětlení a město zažívá otřes. Obyvatelé Olomouce, zvyklí na ná­městí přesvětlené lampami určenými pro stadio­ny či rychlostní komunikace, propadají v nasta­lém šeru panice. Přímo při zkoušce je zjištěno, že byly dodány lampy o sedmdesát centimetrů krat­ší. Radní se obracejí na architekty, ti na dodavate­le, Horstav dělá mrtvého brouka a odpovědný úředník magistrátu, který bez kontroly proplatil fakturu, přijde o osobní ohodnocení. Nastává patová situace, ze které později vyjdou všichni jako poražení – město nepřiměje architekty, aby přidali do projektu více světel, ti prosazují výměnu lamp za vyprojektované, Horstavu to na pověsti nepřidá a Thorn už se nezbaví nálepky, že do Če­ské republiky poslal lampy, kterých se chtěl zbavit. Pro další vývoj situace se klíčovou stává krátká reportáž televize Nova odvysílaná 20. března pod názvem Olomouc má nové lampy, pod kterými je tma. Navzdory její nepřesnosti (nebylo uvedeno, že na místě je zatím jen část lamp a zcela chybí nasvětlení dominant náměstí a detailů fasád his­torických staveb) a úmyslnému vyhrocení kauzy ve skandál se totiž jednalo o první informaci, kte­rá se objevila v celostátním médiu.

O Olomouci ihned začínají psát i ty deníky, které rekonstrukci doposud pozornost nevěnovaly, vět­šinou bez snahy o komplexní pohled. Olomoucký den se příznačně drží svého přístupu nepsat o komplikovaných případech a soustředí se hlav­ně na fotografii doplněnou krátkým textem. Lido­vé noviny přebírají zprávu z ČTK i s chybou ve jmé­ně jednoho z architektů, stejně tak (včetně chyby) i Slovo a Svoboda. Miroslav Hradil z Práva sice zprávu z ČTK o něco rozšiřuje, na oplátku ji však podepíše pouze svým jménem. Nutno dodat, že zmíněnou chybu opravil. Jediný odlišný text po­chází z pera Martiny Mackové z MF Dnes. Jako jediný například obsahuje i vyjádření subdodavate­le – firmy Thorn.

Druhým velkým problémem dodavatele se stává kvalita provedení laviček. Po roce provozu jich značná část popraskala a musela být reklamová­na. Podle architektů nesl vinu Horstav, který ve snaze ušetřit nesvěřil jejich výrobu doporučené firmě, ale zhotovil je sám. Ten naopak za viníka problémů označil – jak jinak – špatný projekt na lavičku. Nakonec se lavičky podařilo vyrobit v po­žadované kvalitě, a tak dnes bez potíží náměstí zabydlují.

V druhé linii se odehrávají drobnější dramata. Radní například v dubnu 2001 schvaluji výjim­ku platící do konce roku 2002, že kavárna Cae­sar smí mít letní zahrádku na pódiu. Architekti se ohrazují, že se jedná o zásah do autorských práv. Výsledek? Zahrádka stojí dodnes a několik dalších ještě přibylo.

V lednu 2002 pak radnice nechává na zkoušku zdrsnit jeden z mosazných pásků v dlažbě, aby zjistila, jestli míň klouže. Potíž je v tom, že kovové části splňují požadované normy kluznosti materiálu, a že se o zásahu architekti dozvídají až z tisku.

Epilog: K čemu jsou média?

Čtenář jednotlivých článků, které dílčím způso­bem mapují nastíněnou kauzu, dojde snadno k zá­věru, že město mělo sice ne vždy oprávněné požadavky na změny v projektu, ale architekti ta­ky vždy neměli pravdu, a tak museli v řadě přípa­dů ustoupit. Skutečnost je však odlišná: s výjim­kou světel se jim podařilo (kombinací pádných argumentů a tvrdošíjností) prosadit všechny ná­vrhy. Příkladem mohou být stojany na kola. Ač ně­kolikrát tiskem proběhla informace, že architekti ustoupili a vypracovali nový návrh, ve výsledku byl realizován ten původní. V zásadě se celou dobu jednalo o velikost roztečí, spolek cyklistů ale v zá­věru debat uznal, že původně navržená šířka je nejlepší. To už se ale čtenáři regionálního tisku nedozvěděli.

Olomoucký případ se stal kauzou až díky mohut­nému zájmu médií. V případě, že by všechny zúčastněné strany neventilovaly své názory na řádkách novin a namísto toho zahájili korektní a kultivovaná jednání, celé rekonstrukci by pouze prospěly. Nutno říci, že na úplném počátku to by­la radnice, která v tisku začala uvažovat o tom, že by ráda do projektu zasáhla. Následná neadekvát­ní erupce textů jen ukázala architektům cestu, kterou lze poměrně účelně ovlivňovat další situaci. Média jsou totiž nastavena pouze na publikování textů o událostech, které jsou nové, převratné či skandální. Jejich texty nesmějí nechat čtenáře lhostejným, mají vyvolávat emoce. Už ze své podstaty nemohou psát o klidném průběhu něja­ké akce – to by bylo čtenářsky neatraktivní. V rám­ci hledání senzace však mohou (a mnohdy se tak i stane) publikované události ublížit, medializace problému je tudíž velmi citlivá záležitost, která by měla podléhat odpovědnému zvážení.

Dále je třeba zmínit, že regionální zpravodajství má několik specifik: zabývá se výhradně lokálními tématy, která nepřesahují rámec regionu, nedostatečný počet lidí v redakci vede k jejich malé speci­alizaci a nutnosti mnohdy povrchněji se orientovat v několika oborech. Takzvaná okurková sezona trvá v menších městech celý rok, což vede ke dvě­ma jevům – tématu je věnován mnohem větší pro­stor, než je adekvátní, a nedůležité informace jsou kladeny na stejnou úroveň těm podstatným. Řada redakcí regionálních deníků také kauzy nesleduje dlouhodobě. Reagují pouze na jednotlivé události a mnohdy nepracují s archivy starších zpráv, což je pro analýzu události nutné. Objektivnosti informací také nesvědčí, pokud se regionální tisk stane věstníkem místní radnice.

A ještě jeden rozměr publikovaných textů je zají­mavý. Ať již v době svého vzniku vyvolají jakékoli reakce, ať jsou jakkoli podstatné či pravdivé, po boku ostatních jsou uloženy v elektronických ar­chivech. Globální síť internetu už se postará o smazání rozdílu mezi zásadním článkem v ce­lostátní, nebo nedostatečně vystavěném textu v re­gionální části deníku.

Simona Juračková byla v roce 2004 novinářkou na volné noze, v současnosti pracuje jako tisková mluvčí České komory architektů.

 

David Voda – Martina Mertová: Rozhovor (nejen) na téma třetí výškové stavby v Olomouci.

Otištěno v časopise Listy (XLIII, č. 2, 2013), reprodukováno se souhlasem redakce.

Náčrtník z Olomouce


75 m exhibice

Minule jsme o Olomouci „blouznili s Pavlem Zatloukalem“. Dnes návrat na tvrdou zem s historičkou Pokračovat ve čtení „David Voda – Martina Mertová: Rozhovor (nejen) na téma třetí výškové stavby v Olomouci.“

Rostislav Švácha: Garance světové kvality?

Se svolením autora otiskujeme pasáže z vyjádření, které pro Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci vypracoval za Ústav dějin umění Akademie věd ČR k tématu Šantovka-tower  prof. Rostislav Švácha

Plný text je přílohou tiskové zprávy NPÚ, ú. o. p. v Olomouci:

Vítěz soutěže o nejošklivější stavbu ve Velké Británii 2011. MediaCityUK (Masterplan) od ateliéru Benoy. Foto: http://www.bdonline.co.uk/

Z dostupných informací o londýnské kanceláři vyplývá, že jde o architektonický ateliér zaměřený na projekty komerčních staveb ve velkoměstech Číny, Indie, Koreje, Thajska, Středního Východu, Polska a Ukrajiny. Do těchto oblastí zasílá kancelář Benoy také projekty věžových staveb, které, jak lze soudit z fotografické dokumentace, odpovídají charakteru dnešní globální architektonické produkce svým stylem i svým nesporně profesionálním zvládnutím. Zakázky komerčních staveb pro Velkou Británii od ateliéru Benoy se od pojetí projektů pro Čínu nebo Střední Východ nijak markantně neliší. Vždy jde o velká a rozhlehlá nákupní centra nebo jiné typy komerční výstavby. Ateliér Benoy za ně dostal poměrně početnou řadu různých ocenění, jaká udílejí v Číně, Indii, Středním Východě nebo přímo v Británii různá podnikatelská sdružení. Účel takových cen spočívá v posouzení komerční úspěšnosti projektu, popřípadě kvality jeho stavebního provedení. Hodnotu či kvalitu architektury samotné neberou takové ceny v úvahu, popřípadě ji posuzují z jiného hlediska než například porota Pritzkerovy ceny. O udílení takových cen za komerční úspěch architektonického projektu pak opět informují média věnovaná obchodu nebo podnikání, nikoliv časopisy zaměřené na architektonickou tvorbu.

Výjimku v tomto ohledu představuje britský architektonický časopis Building Design, který stavbám ateliéru Benoy pozornost věnuje. Nejde však o pozornost lichotivou. Stavbám, jejichž architektonickou hodnotu pokládá za nízkou, tento časopis pravidelně udílí cenu „Carbuncle Cup“ za nejošklivější budovu postavenou v uplynulém roce na území Spojeného království. Dvakrát už tuto cenu dostaly stavby nebo stavební komplexy, na nichž se Benoy buď podílel s jinými architektonickými firmami (areál Media City mezi Salfordem a Traffordem, stavba od 2007), anebo je sám vyprojektoval (nákupní centrum Westfield London, 2008). Areál Media City označuje šéfredaktor Building Design Ellis Woodman za „šílenou akumulaci výstavby, ve které každá bezcílně gestikulující budova vystavuje na odiv tři různá členění obkladu“. Kritik Owen Hatherley z deníku The Guardian (25. 9. 2012) charakterizoval tentýž areál jako „enklávu docela dobře zavřenou před životem zbytku města“. Jak se lze snadno přesvědčit nahlédnutím do Wikipedie, posměšné ceně časopisu Building Design věnují britská média značnou pozornost.

Rada města Olomouce podmínila souhlas se stavbou věžové budovy Šantovka Tower „předložením architektonického řešení na nejvyšší úrovni soudobé architektury v evropském i světovém měřítku“. Domnívám se, že ateliér Benoy tuto podmínku nemůže splnit. Architekturu světové či evropské úrovně dnes produkují architekti, kteří dostávají opravdu prestižní architektonická ocenění typu Pritzkerovy ceny, evropské ceny Miese van der Rohe nebo Palladiovy ceny pro mladé tvůrce. Ateliér Benoy cenu tohoto druhu nikdy neobdržel. Za druhé kritérium světové úrovně architektonického řešení můžeme považovat častější publikování prací ateliéru v prestižních a na celém světě uznávaných architektonických časopisech. Za příklad takových časopisů tu uvádím Architectural Design, Architectural Review, Architectural Record, L´Architecture Aujourd ´hui, Casabella, Domus, Quaderns, Architecture+Urbanism, Detail. Komerční architektonické kanceláře typu Benoy v časopisech tohoto druhu vůbec nepublikují, protože stránky takových médií jsou vyhraženy vážné, nikoliv komerční architektonické tvorbě.

Ze všech těchto hledisek nelze projekt budovy Šantovka Tower od londýnské kanceláře Benoy doporučit k provedení v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace.

Připomínky k Návrhu územního plánu Olomouce

Občanské sdružení Za krásnou Olomouc formulovalo základní výtky vůči předloženému Návrhu územního plánu Olomouce. Vzhledem k tomu, že Návrh ÚP je dosti nesrozumitelný a jeho prostudování vyžaduje značné úsilí, koncipovali jsme své námitky nikoliv jako přesně definované konkrétní výhrady k jednotlivým lokalitám, nýbrž jako jakési širší tematické okruhy.

1.Výšky

Jako problematickou spatřujeme výškovou hladinu 19/23 především v jihovýchodní části širšího centra města. Jde o výškovou úroveň nové Přírodovědecké fakulty UP, a lze tak přímo na místě ověřit, že taková úroveň kompletně zakrývá pohled na městské dominanty. Jako vhodnější shledáváme uplatnění výškové hladiny 17/21 (resp. s výškou maximálně 21m), neboť tato zástavba je ověřena v lokalitě podél Masarykovy třídy (nájemní domy z první republiky s 5–6 obytnými podlažími). Na druhou stranu by bylo vhodné umožnit porušení výškové hladiny např. až o 6 m na velmi malé části zastavěné plochy konkrétního domu, např. 1/5, což by mohlo umožnit provedení dominantních nároží apod.
Nepřijatelnou pro nás je i plošná výšková hladina 29 m podél Třídy Kosmonautů, neboť opět zbytečně zakrývá městské dominanty z velké části města dále na jihovýchod. Pro prostorové působení městské třídy stačí již zmíněná výšková hladina 21 m. Výšku 29 m je možné zachovat v prostoru navazující na přednádražní prostor, který je už domy s touto výškou zastavěn.
Zastavění „plynárenského“ poloostrova výškovou hladinou 21m by bylo vhodné snížit na 15m, aby nedošlo k zakrytí kopulí chrámu sv. Michala z pohledu od relaxační zóny podél řeky Moravy (od jihu). Výšková hladina umožňuje příjemné bydlení v 3–4 podlažních domech, jak je tomu v lokalitě okolí Rooseveltovy ulice.
Problematická může být výšková regulace 15 m v celém východním pásu periferie, kde může dojít k výstavbě rozlehlých hal ve zcela odlišném měřítku, než je okolní původní zástavba (Chválkovice, Hodolany, Holice). Bohužel už ověřeno logistickou halou Kaufland.

2.Suburbanizace

Jelikož jsou dosud nevyčerpané plochy pro bydlení i průmysl ve stále platném územním plánu, neznáme důvod k navyšování dalších zastavitelných ploch. Jde především o periferní městské části (Holice, Chválkovice, Nemilany, Slavonín, Neředín) a o satelitní městské části (Nedvězí, Týneček, Svatý Kopeček, Droždín). Přikláníme se k výstavbě uvnitř města, konverzím brownfields (VOP Šibeník, Vojenské stavby Nový Svět) a rozvojových ploch při kostele sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně a v Povelu za ulicemi Jeremiášova a Hraniční. Je nejvýše nutné zabránit jevu zvanému urban sprawl a připravit podmínky pro vytvoření kvalitní městské nízkopodlažní zástavby přiměřené výšky a intenzity osídlení (např. 4 podlažní bytové nebo rodinné domy) s kvalitními veřejnými prostranstvími. Domníváme se, že zmíněné lokality (ale i další) lze kvalitně zastavět pouze na základě kvalitních regulačních plánů a urbanistických soutěží.
Velmi problematický je rozvoj průmyslových ploch v katastru Holice. Je přímo předurčen pro umístění logistických hal, případně montoven, které jsou Strategickým plánem města Olomouce nahlíženy jako problematické a nežádoucí. Město by se mělo zaměřit na znalostní ekonomiku a připravit jí plochu ve výše zmíněných lokalitách. Došlo by tak i k žádoucímu promíchaní funkcí (zaměstnání, bydlení) a k posílení kompaktnosti města. Pro srovnání je dobré si připomenout, že úspěšný Český technologický park v Brně (zaměřující se na znalostní ekonomiku, výzkum a vývoj a navazující drobnou výrobu) v současnosti zaměstnává na ploše pouhých 5 ha na 4.000 zaměstnanců (což je pravděpodobný počet všech nezaměstnaných v Olomouci). Výše zmíněné lokality o celkové orientační rozloze 100 ha plně zajistí potřeby pracovních míst a bytů pro obyvatele města na příštích 50 let.

3.Tramvajová trať do areálu Fakultní nemocnice

Domníváme se, že je nutné pro zkvalitnění dopravní obslužnosti FN obnovit trasu tramvajové trati v ulici I. P. Pavlova s podjezdem pod ulicí Albertovou. Výsledkem by byly komfortní obsluha nízkopodlažní tramvají (5–10 minut z centra města) a omezení nutnosti používat automobil. Toto řešení je v důsledku stárnutí obyvatel, kteří budou závislí na častější specializované ambulantní péči, o to závažnější.

4.Přerušení poutní aleje na Svatý Kopeček

I když je výstavba východní tangenty v nedohlednu, varujeme před likvidací unikátní barokní krajinné kompozice přerušením poutní aleje na Svatý Kopeček. Není možné takto násilným způsobem oddělit městské části, které na sebe po staletí navazují (Chválkovice a Samotišky, resp. Svatý Kopeček). Nekolizní křížení komunikací je nutno řešit jiným způsobem. Jako zbytečné spatřujeme i plánované řešení východní tangenty v šířce 2 + 2 jízdní pruhy. Z prognózy Ředitelství silnic a dálnic do roku 2040 je zřejmé, že kapacitně je zcela dostačující standardní silnice 1. třídy 1 + 1 jízdní pruhy s bočními nouzovými pruhy a mimoúrovňovým křížením.

5.Výškové stavby

Jelikož i nadále budou developeři prosazovat výstavbu výškových budov s cílem zviditelnit se, považujeme za důležité vytvořit předem vhodné podmínky pro jejich případné umístění tak, aby byly šířeji respektovány a nenarušovaly nepřijatelným způsobem historické panorama města. Z ekonomických hledisek nejsou v žádném případě výškové stavby v olomouckém prostředí odůvodnitelné, mohou však pomoci, třebaže to není nutné, při identifikaci nových částí města.

Petice ve věci projednání Šantovka Tower předána. Děkujeme

V úterý 12. února 2013 byla předána žádost občanů o projednání třetí výškové stavby v Olomouci Zastupitelstvem města Olomouce. Sedm stovek olomouckých občanů v ní mimo jiné požaduje po Zastupitelstvu, aby zajistilo korektní a zákonný průběh územního řízení včetně důsledného posouzení přípustnosti výškové stavby v ochranném pásmu městské památkové rezervace a vlivu této stavby na městskou památkovou rezervaci v Olomouci. O. s. Za krásnou Olomouc děkuje všem olomouckým občanům, kteří tuto žádost podepsali. Celá věc by mohla být projednána na zasedání Zastupitelstva v pondělí 25. února 2013, které je přístupné veřejnosti.

 

ke stažení:

formulář pro podpisy občanů města Olomouce

formulář pro podpisy občanů, kteří nemají v Olomouci trvalý pobyt, ale vlastní na jeho území nemovitost

text žádosti občanů o projednání věci spadající do samostatné působnosti Zastupitelstvem města Olomouce s odůvodněním

 

Žádost občanů o projednání věci spadající do samostatné působnosti Zastupitelstvem města Olomouce dle § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích v souladu s ust. § 16 odst. 2 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, žádáme o projednání následující problematiky spadající do samostatné působnosti Statutárního města Olomouc na jednání Zastupitelstva města Olomouce.

Žádáme Zastupitelstvo města Olomouce, aby zástupcům Statutárního města Olomouce v územním řízení na výškový objekt v lokalitě Šantovka uložilo zajistit:

• korektní a zákonný průběh řízení včetně důsledného posouzení přípustnosti
výškového objektu v ochranném pásmu MPR a vlivu této stavby na MPR Olomouc,

• prvořadou ochranu veřejných, zákonem chráněných hodnot v souladu se zákony a
s programovými dokumenty Statutárního města Olomouc.

Odůvodnění:

V nedávné době byla zahájena projekční příprava a projednání projektu výškové budovy “Šantovka Tower” umístěné poblíž Tržnice, tedy na hranici historického jádra a na ploše ležící v ochranném pásmu Městské památkové rezervace Olomouc (vyhlášené Výnosem MK ČSR čj. 16.417/87-VI/1 ze dne 21. 12. 1987).

Navrhovaná stavba výškové budovy svou velikostí a umístěním znamená zásah do urbanistické struktury a panoramatu historického jádra Olomouce, který je měřítkem rovný hlavním olomouckým historickým dominantám jako jsou návrší s kostelem sv. Michala a dómské návrší s katedrálou sv. Václava. Jsme přesvědčeni, že taková změna znamená přímé ohrožení kulturně historické a urbanistické hodnoty městské památkové rezervace Olomouc.

Připomínáme, že ochranu hodnoty Městské památkové rezervace Olomouc deklaruje řada závazných právních dokumentů i programových dokumentů města Olomouce, například:

  • Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje
  • Územní plán sídelního útvaru města Olomouce
  • Regulační plán Městské památkové rezervace Olomouc

Nepřímo pak hodnotu historického jádra vyzdvihují další dokumenty a programy:

  • Strategický plán rozvoje města Olomouce a mikroregionu Olomoucko
  • Integrovaný plán rozvoje území Olomouc

Vyzýváme vás proto, aby Statutární město Olomouc jako účastník územního řízení na umístění výškového objektu trvalo v územním řízení na korektním a zákonném postupu, a především aby zajistilo ochranu veřejných hodnot v souladu se zákonem a svými vlastními programovými dokumenty.

David Mareš: Výškové stavby v Olomouci?

Silueta Olomouce je rozvinutá a výrazná – historické jádro je díky své poloze na mírné vyvýšenině dominantou celého města a okolní krajiny. Obraz města je jednoznačně hodnotou. Dominance historické siluety je však jemná a může být lehce poškozena příliš vysokými stavbami nebo vysokými stavbami umístěnými v nevhodných lokalitách. Díky ploché topografii je každá stavba převyšující své okolí vidět ze všech stran a vždy se tedy stane součástí panoramatu.

Silueta není tvořena pouze historickými kostelními věžemi, tři výrazné novodobé výškové stavby ve městě již stojí: bytový dům s vodojemem na Nové Ulici, objekt RCO u nádraží a nejmladší Moravská univerzita na tř. Kosmonautů. Vodojem ani RCO panoramatu města neškodí, stojí v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. Vodojem má na svou dobu velmi dobrou architektonickou kvalitu (začátek 70. let, arch. Brauner). To se nedá říct o posledních dvou. Objekt RCO znehodnotil přednádražní prostor. Urbanistická a architektonická (ne)kvalita nového objektu na Kosmonautů je stejně mizerná. Pro město je tragédií, že jeden z nejsilnějších místních investorů – RCO olomouckého podnikatele Josefa Tesaříka, který za oběmi budovami stojí – není schopen vytvořit krásnou architekturu, přitom staví domy bez nadsázky celoměstského významu, u nichž je vysoká kvalita morální (bohužel v Olomouci stále ne právní) povinností.

Odpovědnost za ochranu hodnot a udržitelný rozvoj území má zastupitelstvo města. Prostředkem je územní plánování. To je přirozené a je to stanoveno ve stavebním zákoně. Stejně jako to, že zastupitelstvo má – prostřednictvím územního plánování – usilovat o dosažení souladu veřejných a soukromých zájmů.

Je jasné, že zjistit správnou odpověď na otázku, zda se mají v Olomouci stavět výškové stavby nelze bez odborného posouzení struktury zástavby a vytvoření koncepce. Je to lepší než posuzovat každý developerský záměr samostatně a vždy znovu se ptát zda ano či ne a zda zrovna tady. Město v roce 2009 nechalo určitou koncepci vytvořit a vážím si toho, že jsme měli možnost jejími autory být my. Předesílám však, že tato práce není pro město závazná a je na rozhodnutí města, zda a jakou měrou se jí bude řídit; a právě v otázce výškových staveb se s ní politické vedení města neztotožnilo.

… více o dokumentu Olomouc: Koncepce prostorové regulace / výškového zónování

Dospěli jsme k tomu, že se z urbanistického pohledu Olomouc bez výškových staveb obejde. Její panorama je výrazné a před postavením Moravské univerzity bylo i poměrně neporušené. Hodnotou města je i lidské měřítko a různorodost zástavby. Město pro svůj rozvoj však potřebuje investory a někteří z nich vysoké domy stavět chtějí. Pokud tedy případně ano, tak jsme jako vhodnou lokalitu navrhli „Střední okruh“ tvořený ulicemi Pražskou, Foerstrovu, Albertovu, Velkomoravskou a Tovární. Je to prostor v olomouckém měřítku velkoryse dimenzovaný původně jako dopravní obchvat, prochází celým městem, většinou částmi s vysokou koncentrací obyvatel (Neředín, Nová ulice, Povel) nebo plochami, které čeká urbanistický rozvoj (Velkomoravská – voj. areál, ČSAO). Otevřením dálničního obchvatu se otevřela možnost z tohoto prostoru vytvořit městskou třídu se širokými chodníky, stromořadím, obchody a kavárnami, která je příjemná pro pěší a kde má auto jen přiměřený prostor. Lze zde nalézt řadu hluchých prostorů, kde by měly být postaveny domy, které by tomuto bulváru dodaly život a městský charakter a některé z nich by mohly vyrůst i do výšky. Možnost synergie těchto nových staveb – iniciačních bodů – a rehabilitace veřejného prostoru je neobjeveným potenciálem této části Olomouce.

Přípustnost výškových staveb podél „Středního okruhu“ je daná také tím, že prochází v dostatečné vzdálenosti od historického jádra. To však neplatí pro Moravskou univerzitu ani uvažovanou výškovou stavbu na Šantovce, která by byla dokonce v ochranném pásmu památkové rezervace(!). Ministerstvo kultury rozhodlo, že zde v novém územním plánu výšková stavba možná nebude. Důkazem toho, že jde o správné rozhodnutí, je objekt Moravské univerzity, který do obrazu města vstoupil jednoznačně negativně. Je tedy absurdní, že záměr na Šantovce zřejmě získá územní rozhodnutí. Dle mechanického výkladu platných předpisů je to asi možné, ale smysl uniká – pokud bude ten dům postavený, bude hodnota města poškozena trvale. Ani architektonická kvalita domu na Šantovce není – podle zveřejněných obrázků – valná. Byť by zřejmě o něco předčil Tesaříkovy realizace, jedná se stále o konfekční, zaměnitelný návrh bez trvalé hodnoty. Několikrát vyluhovaný čaj.
Slabá kvalita některých nových staveb na významných místech je dlouhodobá bolest celého Česka a nevyhla se ani Olomouci – vzpomeňme třeba na předláždění Denisovy ulice, úpravu přednádraží nebo dokončovaný dům Namiro na Palackého – Hynaisově.

Města by měla najít způsob, jak u staveb na významných místech zajistit vynikající kvalitu bez ohledu na to, zda jde o obecní nebo soukromou investici. Stavby totiž vytvářejí prostředí, ve kterém žijeme a toto prostředí výrazně ovlivňuje kvalitu našeho života. Nástroj máme, je jím veřejná architektonická soutěž. Věřím, že se to podaří.

Město má analýzu výškového zónování, jedná však v přímém rozporu s ní

Zadavatel i zpracovatel nového územního plánu Olomouce měli v době vzniku jeho konceptu k dispozici odbornou analýzu výškového zónování města. Naznačovala, kde a za jakých podmínek by výškové stavby v Olomouci nenarušovaly ani jeho urbanismus, ani jeho cenné panorama. Na druhé straně jasně definovala plochy a výškové úrovně, které už by byly pro město devastující. Bohužel zrovna pro tato místa navrhli autoři nového územního plánu (Knesl+Kynčl architekti) třetí výškovou budovu (75m pro lokalitu Šantovka) a tři vstupní brány (40m do struktury venkovské zástavby). Nikdy nebyla otevřena odborná diskuse, která by oba protichůdné přístupy vyhodnotila, případně je doplnila o další potřebné pohledy.

V roce 2009 zadal Odbor koncepce a rozvoje Magistrátu města Olomouce rozsáhlou analýzu, jejímž výsledkem měla být koncepce prostorové regulace, tedy výškového zónování ve městě. Dokument zpracoval pražský ateliér t ř i a r c h i t e k t i pod vedením architekta Davida Mareše, olomouckého rodáka.

Autoři velmi pečlivě analyzovali současný obraz města z hlediska působení jeho dominant a možnost jeho doplnění soudobými vstupy:
„Olomouc má krásné historické jádro, které je v krajině čitelné a nezaměnitelné. Právem staví město svoje sebevědomí na bohaté historii. Tyto hodnoty vznikající po staletí jsou však i závazkem.
Jeho silueta je rozvinutá a výrazná – historické jádro je díky své poloze na mírné vyvýšenině dominantou celého města a okolní krajiny. Tato dominance je však jemná a může být lehce poškozena příliš vysokými stavbami nebo vysokými stavbami umístěnými v nevhodných lokalitách. Je nutné si uvědomit, že díky ploché topografii je každá stavba převyšující své okolí vidět ze všech stran a vždy se tedy stane součástí panoramatu města.“

Podstatou analýzy není hledání důvodů proč nové dominanty nestavět, ale naopak. V souladu s vedením města přechází do aktivní role a vytyčuje pravidla pro jejich umístění, aby tak vznikla jasná a dlouhodobá strategie a jasně daná pravidla mezi veřejným zájmem a developery. Studie odmítá pasivní přístup, tedy „ad hoc posuzovat návrhy investorů a vždy znovu otevírat debatu ano či ne.“

Pro umístění výškových staveb je určujících několik předpokladů. Hlavními jsou urbanistický a socioekonomický potenciál místa, „je to (velko)městský prvek, tj. nepatří na okraj města ani do míst s drobnou / venkovskou strukturou zástavby“ a iniciační potenciál staveb samotných: “jako dominanty by měly být na významných místech městské tkáně; mělo by být s nimi zacházeno jako s výrazným kompozičním prvkem; měly by se stát znakem pro místo, kde stojí …. jako koncentrace kapacit a energie mají schopnost oživit své okolí.“

Nezapomíná se ale zdůraznit měřítko ochrany: „věže kostelů nemohou konkurovat současným výškovým stavbám – na to jsou příliš subtilní; proto je nutné stanovit ochrannou zónu kolem historického jádra a omezení objemu a výšky pro novodobé věže (nejhorší pro Olomouc by byla objemná výšková stavba, která by zcela ovládla panorama).“

Nalezení konkrétních lokalit je ve studii podloženo důkladnou analýzou struktury zástavby a dále pohledů na panorama města z 21 významných míst (dálkových pohledů), z níž vyplývá absolutní zákaz umísťování staveb vyšších než 31 metrů ve vzdálenosti menší než 1,25 km od věží historického centra a také v pohledovém koridoru mezi centrem města a bazilikou na Svatém Kopečku („zapovězené zóny“).

Důležité a pozoruhodné je, že práce výrazně odmítá začínající investorské aktivity v lokalitě kasáren 9.května (dnes již stojící výšková stavba Moravské vysoké školy) a v lokalitě Mila, které se datují právě do doby zpracování studie. „V takové poloze by bylo možné připustit lokální dominantu vysokou maximálně 31 metrů, spíše však ještě nižší. Je nutné si uvědomit, že pro zachování siluety a měřítka historického jádra je nezbytné kolem něj zachovat dostatečnou ochrannou zónu bez novodobých výškových staveb (1,25 km). Z tohoto pohledu je výšková stavba ve zmíněných lokalitách zcela nevhodná, nehledě na skutečnost, že z této části města jsou mimořádně hodnotné pohledy na hranu historického centra nad Michalským výpadem, jehož subtilnost by taková stavba znehodnotila.“

Logickým a smysluplným závěrem této koncepční studie je tak vymezení lokalit pro možnou realizaci výškové stavby v pásu „středního okruhu“ na ose Tovární-Velkomoravská-Albertova-Foerstrova-Pražská, respektive na jeho křížení s významnými radiálami. Autoři spatřují v této ose neobjevený potenciál města: „Otevřením jihozápadního obchvatu města skončila asi po třiceti letech doba, kdy hlavní funkcí „středního okruhu“ byl co nejrychlejší průjezd aut městem. Nyní se z něj konečně musí stát třída s obchody, kavárnami a stromy, která je příjemná pro pěší a kde má automobil jen přiměřený prostor. Velkorysá ulice, která již nebude bariérou, ale koncentrací městských aktivit.“ Vhodnost “středního okruhu“ pro takovou přeměnu rovněž podtrhuje fakt, že prochází lokalitami s nevyužívanými areály (brownfields).

 

fotogalerie: situační výkresy lokalit pro umístění výškových staveb | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

Analýza nanejvýš citlivě, a přesto aktivně hledá pro tento typ výstavby její místo: „Nelze připustit výškové stavby umístěné ad hoc bez jasného urbanistického konceptu, na „místech, kde pouze nevadí“; výšková stavba může stát pouze na místě, kde si o ni městská struktura říká … Věříme v možnost synergie nových významných objektů a rehabilitace tohoto veřejného prostoru.“ Po detailním ověření „fungování“ výškových staveb v dálkových pohledech na město, posouzení zastínění a po vyhodnocení dopadu na urbanistickou strukturu vybrali zpracovatelé 5 lokalit na „středním okruhu“, na kterých lze takové stavby umístit. Jsou to Brněnská, Schweitzerova, Rooseveltova, ČSAO/voj. areál/Baumax a Rolsberská.

Důležitým kritériem studie byla i dlouhodobá koncepčnost jí předkládaných výsledků. „Cílem této práce nebylo vyhledat místa, na kterých je možné výškové stavby realizovat ihned. Naopak, hlavní kriteriem bylo nalézt urbanisticky nejvhodnější lokality bez ohledu na skutečnost, že horizont realizace takových staveb bude dlouhodobý. Ve většině případů jde o přeměnu a kultivaci území, které velikostí a vazbami přesahují samotné objekty. Vyhledané lokality tedy splňují hledisko kompoziční.“

Studie rovněž pojmenovává výškovou hladinu, přijatelnou pro město Olomouc a její urbanistický kontext, stejně jako pojmenovává principy, které by měli investoři  případných výškových staveb ctít.
„Z vyhodnocení všech hledisek vyplývá max. přijatelná výška 60 m, tj. cca 272 m.n.m. Při této výšce věže svému okolí dominují, ale nejsou v panoramatu města agresivní, neruší měřítko města.“
„Náplň staveb by měla přinést do území chybějící funkce, působit proti monofunkčnosti. Vzhledem k tomu, že je umisťujeme zejména v plochách bydlení, tak předpokládáme, že budou spíše administrativní s obchodním parterem a bydlení bude doplňkovou funkcí.“

Autoři popisují také vztah developerů a samosprávy jako garanta územního plánování: „Pravidly nechceme investory zastrašit. Město je ke svému rozvoji potřebuje. Jejich krátkodobé komerční cíle však nejsou s dlouhodobými cíly města shodné. Jejich energii je tedy nutné rozumným způsobem usměrnit.“

Výškové stavby si podle autorů studie žádají přísné regulativy: „Musejí být v souladu s dlouhodobými záměry rozvoje v území … musejí výrazně a prokazatelně zlepšit stav okolního veřejného prostoru a působit městotvorně“ a podmiňují jejich vznik regulačním plánem lokalit a otevřenými architektonickými soutěžemi: „soutěž sice není vždy zárukou vynikajícího výsledku, ale je to nejvíc, co je možné pro jeho dosažení předepsat …“ Práce rovněž považuje za neopominutelné a často bagatelizované či rovnou vysmívané hledisko estetické: „…jako dominanty ovlivňující město by měly mít vysokou architektonickou kvalitu – musejí být krásné!“

 

zákres výškových staveb do panoramatu z křelovského fortu | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Samotišek | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Svatého Kopečka | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

 

zákres výškových staveb do panoramatu ze Slavonína | zdroj: t ř i a r c h i t e k t i

Studie se zabývá také takzvanými lokálními dominantami (do 31m), které mohou být po městě umisťoványsvobodněji, nepřípustné jsou pouze v periferních částech a satelitech, tedy v částech města s venkovskou strukturou zástavby (Černovír, Droždín, Chomoutov, Lošov, Nedvězí, Nemilany, Radíkov, Svatý Kopeček, Topolany a Týneček).

Závěrem autoři práce shrnují: „Dospěli jsme k názoru, že se Olomouc bez novodobých výškových staveb obejde. Pokud by však měly být někde povoleny, jsme přesvědčeni, že smysluplný koncept je věnec věží podél „středního okruhu“. Věže jako znak jeho přeměny na boulevard, jako vyjádření jeho velkorysosti, nové domy s věžemi jako iniciační body městského života na této ulici.
Většina lokalit není jednoduchých, naopak to jsou bolavá místa, která vyžadují komplexní přeměnu.
Pro záměry s takovým významem pro celé město musí být pro investory stanoveny podmínky, které ochrání jeho nesporné hodnoty a budou hájit veřejný zájem.
Pokud by nebylo možné všechny podmínky – zejména architektonickou soutěž – vyžadovat jako povinné, bylo by podle našeho názoru povolení výškových staveb příliš riskantní a jednoznačně bychom v takovém případě doporučili počkat na změnu legislativního prostředí a realizaci výškových staveb dočasně nepovolit.“

Zadavatel, pořizovatel i zpracovatel nového územního plánu Olomouce měli tak už v době vzniku jeho konceptu k dispozici odbornou analýzu problematiky výškového zónovaní města. Nikdy však nebyla otevřena odborná diskuse, která by oba protichůdné přístupy vyhodnotila, případně doplnila o další potřebné pohledy. Proti konceptu nového územního plánu (Knesl+Kynčl architekti) s třetí výškovou dominantou v ochranném pásmu MPR a s třemi branami v předpolí města stála studie (arch. David Mareš, t ř i a r c h i t e k t i ), která tatáž místa vyhodnotila jako naprosto neadekvátní uvažovanému záměru. Přitom druhá ze studií pracovala s mnohem detailnějšími vstupními údaji, s preciznější metodikou.

Sdružení Za krásnou Olomouc je přesvědčeno, že citovaná studie „Olomouc: Koncepce prostorové regulace / výškového zónování. Technická pomoc 2009/11“ je jediným relevantním dokumentem, který se zatím zodpovědně zabýval otázkou zda vůbec, a pokud ano, pak kde výškové stavby v Olomouci stavět. Městská samospráva ji však nevzala v potaz, s jejími závěry nijak nepracuje. K naší lítosti a ke škodě města zapadla v archivu jen jako tzv. technická pomoc. Nabízí se otázka, jakým způsobem vlastně zajišťuje městská správa dlouhodobé cíle, koncepce a strategie města, tedy oblasti, které dalece přesahují délku volebního období.

Se souhlasem autora opatřili úryvky z citované studie komentářem Petr Daněk, Alexandr Jeništa, Martina Mertová (o. s. Za krásnou Olomouc)