Představa města, toho, co dělá město opravdu městem, je věc, která se nemusí vysvětlovat, nemusí učit. Chápeme dobře, co člověk míní, říká-li, že jde nebo jede „do města“. Na nákupy, na úřady, schůzky, jednání. Někde z hloubi mysli vytane každému jistě jiná asociace, všechny ale míří k představě smysluplného městského centra, kde se děje vše podstatné, kde se život města soustředí. Olomouc má navíc to štěstí, že lze mentální mapu každého „návštěvníka“ osadit do prostředí velmi malebného. Historická kulisa je podmanivá nejen pro turisty.
Centrum Olomouc si prošlo mnoha zkouškami. Za svou dnešní podobu vděčí historii spjaté s církví, vojenskou politikou, dlouhodobou rakouskou správou. První zatěžkávací zkouška přišla v poválečné éře, kdy se vážně, naštěstí jen nakrátko, uvažovalo o tom, že historické jádro nahradí po vzoru modernistických utopických vizí nové správní centrum postavené na zelené louce. Ekonomické prozření ukázalo, že všechna energie bude napříště věnována bytové politice, avšak vně starého města – na to už nezbyly peníze. I přes soustavné apely architektů, urbanistů a historiků pokračovalo chátrání památkového fondu. „Uhádali“ alespoň, že do nejbližšího okolí centra nevstoupí paneláky a konkurenční výškové budovy. Hlavně s ohledem na finance také dozrál názor, že Olomouc minou plošné demolice a kontrastní projekty novostaveb rozsáhlejšího měřítka. Výjimku v tomto ohledu zastaly bývalé obchodní domy Prior a Koruna. Známe jejich temné příběhy. Z hlediska urbanismu historického jádra, jeho hmotové skladby, však zásadně z jeho měřítka nevybočily. Centrum v této době zažilo demografickou proměnu, domy bez potřebných oprav zabydlely sociálně slabší vrstvy. Stále však centrum zůstávalo „městem“.
Éru státního socialismu charakterizovanou nedostatkem prostředků na rekonstrukci městského centra vystřídala porevoluční resuscitace pod přísným, ale pochopitelným dohledem památkové péče. Dobrali jsme se víceméně finálního stavu a kýžených pochval typu „skrytý poklad Evropy“ na stránkách Lonely Planet. Přes péči o úhlednou róbu jsme se však zapomněli starat o duši. Jako v mnohých jiných městech v Evropě, aniž bychom se poučili jejich zkušenostmi, se teď divíme faktu, že se město vylidňuje, přestává být oním „městem“ ve městě, srdcem živého organismu. Někteří řeknou, že na vině jsou památkáři, co dělají z města skanzen. Pozornost je však třeba zaměřit jiným směrem. Chyb v dějinách porevoluční Olomouce by se našlo víc.
Co lze odsoudit šmahem, byl (a je) trend živelného rozrůstání města za jeho někdejší hranice, neschopnost zaplnit proluky vzniklé omyly socialistického urbanismu nebo využít rozrůstající se brownfieldy krachujících továren. Pozoruhodná jsou také data, která shromáždili studenti katedry geografie pod vedením docenta Zdeňka Szczyrby. Studentka Lenka Čiháková si dala tu práci a (doslova) odkrokovala veškeré prodejní plochy Olomouce, aby zjistila, jak se to má s proměnou nákupního chování Olomoučanů. Že s ní přímo souvisí počet návštěv „města“ a životaschopnost maloobchodníků, potažmo „města“, není třeba zdůrazňovat.
Pár suchých dat. V roce 1987 se z veškerých prodejních ploch Olomouce 60% nacházelo přímo v centru. V loňském roce to bylo už jen necelých 13 %. V médiích se už mnohokrát objevilo, jak skvěle si Olomouc stojí v žebříčku měst, kde obchodní plocha výrazně převyšuje jeden metr čtvereční na jednoho obyvatele. Podle závěrů Lenky Čihákové to vypadá, že jsme díky 2750 m2 na tisíc obyvatel předčili i dosud vítězný Liberec. Jen tak dál?
Pro lepší představu: první velkoplošnou prodejnou v Olomouci byla v roce 1993 přestavěná jatka na obchodní dům Senimo – pěkná architektura, pěkných 2 500 m2. Na periferii však během následujícího desetiletí vyrostla desítka nákupních center, s plochami v rozmezí od 4 000 do 32 000 m2. Této fatální chyby v plánování města budou litovat ještě následující generace. Vylidňování centra dostalo řízený spád, statisticky už dobře podchycený.
Největší ránu zatím „živému městu“ zaťala v roce 2013 „Galerie Šantovka“ s dosud neslýchanými 46 000 m2 prodejních ploch. Ve srovnání s centrem o celkovém součtu 35 000 m2 prodejních ploch včetně bývalého Prioru (8 400 m2) můžeme mluvit o nekalé konkurenci, protože obě lokality – staré centrum a „ostrov“ po zrušené továrně Milo – spolu bezprostředně sousedí. V širším okruhu centra je to oproti ornici na výpadovkách jistě ta lepší zóna, kde se novostavby obchodních center mohly a měly objevit. Měřítko neadekvátní urbanistické struktuře města, historické hodnotě a nakonec i jeho kupní síle však mohlo být varováním. Naděje na revitalizaci ostrova a řeky s výsledkem příjemné a kultivované městské části, jak to můžeme vidět ve městech vyspělejší Evropy, byla totální exploatací území zmařena.
Starý územní plán neměl nástroje, jak výstavbu velkoplošných prodejen (včetně Šantovky) omezit, noví politici zase vůli něco s tím dělat. Postupující hrozba nezměnila ani způsoby zacházení s městským majetkem. Jeho postupným prodejem samospráva ztratila možnost regulovat nebo ovlivňovat, co se bude dít za zdmi těch domů, co po převratu nepřišly do rukou původních majitelů. Také mnohé z městských úřadů se vystěhovaly za hranice historického jádra.
Z toho, co špatného se mohlo stát, se odehrálo dost. Nový územní plán z roku 2014 stanovuje alespoň nějaké podmínky pro výstavbu dalších obchodních ploch vně centra města. Koncepce, která by otázku řešila komplexně, neexistuje. Pohledy se při procházce městem zastavují nezdravě často na výkladních skříních secondhandů, obchodů s laciným a nekvalitním zbožím a cedulí „k pronájmu“. Jejich protiváha v podobě luxusních kaváren a několika obchodů se zbožím předraženým neumí překlenout díru, která zeje uprostřed. Tam někde totiž je prostor pro přirozený, příjemný život opravdu živého centra. Mládež se s novou přezdívkou mall rats stěhuje z městských laviček do křesílek nabízených chytřejším hostitelem. Redefinice funkce centra je však stále v rukách těch, kteří ho řídí. Další nahodilosti už bychom si neměli dovolit. Nebo budeme ten náš „poklad“ zkoušet donekonečna?
Martina Mertová pro akci „Víkend v centru“, kterou v roce 2017 uspořádalo divadlo Na cucky při rozjezdu projektu Dolní Vám!
ého slovenského sochaře 
