Občané proti Šantovka Tower

Odbornou i laickou veřejnost v posledních dnech zaskočila informace o tom, že Oddělení památkové péče olomouckého magistrátu, vedené Mgr. Vlastou Kauerovou, dalo bez jakýchkoliv podmínek souhlasné stanovisko k navrhované stavbě výškové budovy v lokalitě Šantovy ulice. Znamená to, že investor, který právě otevírá svoje nákupní středisko Šantovka (pro svou velikost a monofunkční náplň v organismu města velmi diskutabilní), má zase o krok blíž k realizaci svého nesoudného investorského záměru. Tím je 78 m vysoká výšková budova, navržená v ochranném pásmu městské památkové rezervace Olomouc. Komerční dům má poskytnout asi 90 bytů pro maximální počet 300 obyvatel.

Závazné stanovisko zpracované Mgr. Vlastou Kauerovou je podkladem pro územní řízení, které bude nyní investor absolvovat. Pokud má veřejnost ještě možnost vzepjat se a vyjádřit odpor, pak je to právě teď, kdy ještě není vše ztraceno. Řada nekalostí politiků a úředníků může procházet jedině kvůli nezájmu občanů.

Zájem veřejnosti o výškové stavby a jejich škodlivost pro historické jádro Olomouce graduje od doby výstavby BEA centra na třídě Kosmonautů. Na rozdíl od BEA centra je však lokalita Šantovky legislativně hájená statutem ochranného pásma městské památkové rezervace. Mnozí majitelé domů v ochranném pásmu znají přísnost a mnohdy až zarputilou snahu památkářů (těch odborných z Národního památkového ústavu i těch s razítkem z magistrátu) bránit jakýmkoliv změnám. Často je potíž přistavět patro nebo vyměnit okna s odkazem na ochranné pásmo. Jak může výkonný orgán památkové péče ustát před občany tak razantní výjimku ze svých pravidel? Jak je možné, že stavba, která by svou výškou zastínila i radniční věž a která by se tvrdě a kontrastně promítla v siluetě historického jádra, dostává u té samé památkové péče zelenou? Čí zájmy pak taková památková péče hájí?

 

Správní orgán památkové péče ve své nejnižší instanci navíc bojkotuje názor instancí vyšších. Nerespektuje názory kompetentních, metodicky vybavených odborníků, za nimiž už stojí stoletá tradice vývoje úvah o památkové péči. Odborníci z oblasti památkové péče, architektury a urbanismu vyjádřili své jednoznačné NE prostřednictvím vědecké  rady Národního památkového ústavu. Desítky významných osobností z Olomouce, České republiky i ze zahraničí se k projektu ryze negativně vymezily na stránkách o. s. Za krásnou Olomouc. Za všechny jmenujme přední české pedagogy Alenu Šrámkovou nebo Miroslava Masáka, největší osobnosti české architektury Emila Přikryla, Josefa Pleskota, Mirko Bauma, z olomoucké intelektuální elity pak Jana Graubnera, Pavla Zatloukala, Františka Mezihoráka, Michala Bartoše. Čerstvě iniciativu za zachování vzácného Olomouckého panoramatu podpořil děkan filozofické fakulty UP Jiří Lach nebo předseda jejího akademického senátu, Tomáš Nejeschleba.

 

Vedle nich se podepsalo také 932 občanů petici, kterou v lednu 2012 zveřejnilo o. s. Za krásnou Olomouc. Informování o kauze přispělo mimo jiné k tomu, že Město Olomouc na základě podnětu Ministerstva kultury vyňalo z návrhu nového územního plánu výškovou regulaci, která v místě lokality Šatovka počítala s výškovou dominantou o 75ti m. Do budoucna se tedy v ochranném pásmu (a nejen tam) s výškovými budovami nepočítá. Všichni to vědí, ale všichni dělají, jakoby nevěděli. Schvalování návrhu nového územního plánu se odkládá na neurčito, investor se snaží sehnat si potřebná razítka, dokud platí starý územní plán bez výškové regulace. Bude-li schválení návrhu odkládat ještě pár let, riskujeme věnec věžáků v ochranném pásmu, trnovou korunou Olomouce. V únoru 2013 proběhla další petice (s podpisy 699 olomouckých občanů), která vyzvala olomoucké zastupitelstvo, aby v územním řízení na Šantovka Tower hájilo jemu svěřené veřejné hodnoty. To se, jak vidíme dnes, nestalo. Primátor tehdy přislíbil, že věc projedná zastupitelstvo dřív, než se město k žádosti investora vyjádří. Nyní je magistrát s investorem na jedné lodi, žádá spolu s ním o vydání stanovisek.

Proběhlo několik veřejných debat, žádné se však investor neúčastnil. Vlastní iniciativu vyvinul Klub architektů Olomoucka, který s podporou magistrátu vypracoval podle oficiálních podkladů digitálních map orientační vizualizace Šantovka Tower a odborný posudek návrhu. Naproti tomu investor poskytl veřejnosti asi pět líbivých vizualizací. Žádná z nich však nevypovídá o tom, jak příkře by s novostavbou bylo konfrontováno historické jádro a jak cizorodě by převýšená rezidenční stavba působila ve své bezprostředním okolí, v předpolí historického jádra města. Jak by stavba vypadala z hlavních náměstí, z významných městských tříd, z obvodu památkové rezervace nebo z důležitých dálkových pohledů? Nedaleká Vila na sile se svými 36ti m je ještě akceptovatelnou dominantou, ale umíme si představit výšku více než dvojnásobnou? Není tajemstvím, že horní část novostavby by se při své výšce 78 m pohledově uplatňovala i očím chodců na Dolním náměstí. Opravdu potřebuje Olomouc pro demonstraci svého rozvoje takto křiklavá, primitivní až vulgární gesta?

Stanovisko Oddělení památkové péče olomouckého magistrátu je chybné a co hůř, zdá se být záměrně zmanipulované. Pomíjí obsah a účel památkové péče, nebere v úvahu vyjádření předních českých odborníků, zamlčuje existující odborné a technické podklady a úplně rezignuje na odborný rozbor a hodnocení dopadu věžové stavby na památkovou rezervaci.

Za těchto okolností považujeme za nutné veřejně vystoupit na obranu historického dědictví Olomouce, o které jsme se nezasloužili, ale které nám bylo svěřeno našimi předchůdci. Zachované historické jádro Olomouce tvoří po Praze druhou největší památkovou rezervaci v ČR, soubor dominant na olomouckých návrších je dochovaným a dosud jen mírně narušeným cenným historickým panoramatem.
Navržená Šantovka Tower by svou velikostí a blízkostí k historickému jádru znemožnila vnímat toto historické prostředí v dosud neporušené podobě. Poškodila by jeho hodnotu historickou, památkovou a v konečném důsledku i potenciál komerční, turistický ruch. Naopak není známý žádný přínos objektu, který by vyvážil způsobenou škodu, neboť jde o soukromý komerční záměr, který jen využívá výšky objektu a lokality pro prodej výhledu na historické město. Nemůžeme to nazvat jinak než privatizací panoramatu.

Vyzýváme proto veřejnost: pojďme bránit Olomouc! a zároveň ustanovujeme iniciativu Občané proti Šantovka Tower, jejímž cílem je zabránit výstavbě věžáku a chránit historickou Olomouc. Veřejné shromáždění na podporu této iniciativy se uskuteční v úterý 22. října 2013 v 17.00 hodin na Václavském náměstí, odkud se v průvodu vydáme na rozhraní Horního a Dolního náměstí.

Osobnosti podporují iniciativu za zachování vzácného olomouckého panoramatu

Osobnosti veřejného a kulturního života podporující iniciativu za zachování vzácného panoramatu historické Olomouce.

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova | Mirko Baum, profesor architektury na RWTH v Cáchách | Richard Biegel, historik umění | Josef Bláha, archeolog a vysokoškolský pedagog | Václav Cílek, geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy | Ladislav Daniel, historik umění | Ingeborg Fialová Fürstová, germanistka a vysokoškolská pedagožka | Táňa Fischerová, herečka, spisovatelka, politička a kandidátka na prezidentku ČR | Benjamin Fragner, historik architektury a ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT | Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský | Vladimír Havlík, výtvarný umělec a vysokoškolský pedagog | Ivo Hlobil, historik umění | Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Jiří Květoslav Hrubý, chemik a básník | INTBAU Scandinavia (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism) | Josef Jařab, anglista, literární historik a teoretik, překladatel a bývalý senátor | Magdalena Jetelová, výtvarná umělkyně | Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog | Klub Za starou Prahu | Jakub Korda, ředitel festivalu Academia film Olomouc | Inge Kosková, výtvarná umělkyně | Vladimíra Koubová-Eidernová, bývalá ředitelka Odboru památkové péče Ministerstva kultury | Jiří Lach, děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Tomáš Lebeda, politolog | Radovan Lipus, režisér | Roman Ludva, spisovatel | Myriam B. Mahiques, architektka, Buenos Aires | Pavel Maňák, traumatolog Fakultní nemocnice v Olomouci | Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla | František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel | Vlado Milunič, architekt | Antonín Novák, architekt a vysokoškolský pedagog | Milan Obenaus, architekt | Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog a odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 | Matouš Pelikán, advokát | Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka | Josef Pleskot, architekt | Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor | Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby AVU v Praze | Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně | Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci | Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické | Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA | Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník | Martin Strakoš, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Matěj Stropnický, politik, herec a novinář | Radomír Surma, restaurátor | Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog | Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog | Vladimír Šlapeta, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Libuše Šlezarová, ředitelka Divadlo hudby Olomouc | Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT | Jindřich Štreit, fotograf | Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel) | Rostislav Švácha, historik architektury a vysokoškolský pedagog | Ladislav Švirák, dómský farář v Olomouci | Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc | Miroslav Urban, výtvarný umělec | Milena Valušková, fotografka | Emil Viklický, jazzový pianista a hudební skladatel | Harriet Wennberg, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), Londýn | Pavel Zatloukal, historik umění, bývalý ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog | Jakub Železný, novinář

 

Rostislav Koryčánek, spoluzakladatel časopisu Era 21, vedl Dům umění města Brna, podílí se na vzniku Brněnského architektonického manuálu

 

Stavba výškové budovy v blízkosti historického centra města je nevratné rozhodnutí, které posune Olomouc mezi města, která rezignovala na opečovávání a rozvíjení architektonického a urbanistického dědictví a nechala se svést snem o velkoměstu. Výšková budova přitom z Olomouce metropoli nevytvoří. Naopak se stane karikaturou obecní správy a investorských záměrů.

 

 

 

 

Michal Bartoš, ekolog, ředitel Sluňákova – Centra ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.

 

Byl jsem přítelem vyzván, abych se vyjádřil k záměru postavit další, již třetí výškový dům v Olomouci. A tak jsem se vrátil o desítku let zpátky, do doby bez mrakodrapů, když jsem v článku „Už to běhání není co bývalo“ napsal i zde vybrané věty.  Nemám na nich co měnit:

Po levé straně ve stromech skrytá kopule hvězdárny. Přestože nápadně nevyčnívá, je něčím výjimečným. Bývávala. Hvězdárna ustoupila dálnici. Stromy také. Na lysém kopci stojí prapodivná tyč. Kouzelná tyč, která mi umožňuje teď hned zatelefonovat domů. I kdyby byla postavena nová observatoř, její dalekohledy by byly slepé. Světla, která nám umožňují přepravu navždy zastíní možnost být spojeni s jasem hvězd, tajemstvím Kosmu. Hvězdárnu vystřídala nová dominanta města, obytný pyramidový dům. „Jaká dominanta, takový pán, jaký pán, taková dominanta“, říká Karel Kosík. Prosklená špička tohoto monumentálního „paneláku“ napovídá, že by mohla nahradit funkci kopule hvězdárny. Nebyla by sice pro všechny, ale přece jen. Jenže pohled do nekonečného vesmíru kazí ocelová vrcholová konstrukce. Špička moderní stavby bude tedy asi sloužit pouze úchvatným domovním schůzím. Nějak je ta naše Haná zemitější než bychom si přáli. Olomouc jako by nasávala tu přízemnost všemi póry, a proháněla ji ulicemi, náměstím stále více zbavovaného památek a obchůdků na úkor bank, butiků, rychlých občerstvení. Nakonec ji tlačí do duší lidí. A jen pár světýlek, poněkud zastíněných věncem sídlišť, se občas probliká vzhůru. Věže a kopule kostelů, divadla, univerzita, písně Karla Plíhala a pár dalších – jiným podezřelých – osobních příběhů. Nad tím vším odpoutaný chrám na Svatém Kopečku. Ten vlévá městu život novou pupeční šňůrou zčerstva vysázené aleje stromů. Jsou tací , kterým tato pupeční šňůra vadí. Stromy jsou z malicherných historických důvodů příliš blízko u silnice a brání nám v rychlosti, obtěžují, straší, stíní. Kolik takových drobných pocitů z nicotných ztrát milých, blízkých a důvěrných věcí každý z nás zažívá? Ale co, nakonec si na vše zvykneme. Nikdy neztratíme úplně všechno, alespoň do smrti se to zdá jisté. Co nám přikazuje, že to tak musí být? Pokrok? Svoboda? Poetika města pomalu mizí, vznešenost se utápí v přesunech, kupčení, spěchu. Ve vzduchu je cítit jakási podivně nehybná zatuchlost metropole, která přestala hledět ke hvězdám. I to běhání už není co bývalo. No nic, budu běhat na chatě.

Snad jen málo navíc. Mrakodrapy se tyčí nad Olomoucí a stávají se pro každého poutníka novou dominantou Olomouce. Přinášejí všem právě jen toto, dominantu. A tato nová podoba města maže to, čím je Olomouc jedinečná a čím láká ostatní, aby stálo za to do ní přijíždět. Je to nepěkný zásah do tváře města, navíc zásah, který nejde jen tak odstranit. Krásným městským projektem je naopak snaha o zpřístupnění Dómského návrší z dosud nedostupných stran. Tyto dva návrhy symbolicky stojí proti sobě. Myslím, že Olomouci více sluší to návrší než vršení věží. Nové dominanty ač vysoké, skrývají v sobě v tomto konkrétním případě cosi přízemního. Vypínají ke hvězdám, hvězdy však nejsou v jejich plánu patrné.

 

Ivo Hlobil, historik umění

 

Jak známo, olomoucká památková rezervace je u nás po Praze nejrozsáhlejší, a troufnu si tvrdit i uměleckohistoricky nejvýznamnější. Přesto se jako celek nestala památkou UNESCO. K zápisu mezi památky světového kulturního dědictví byl zapsán pouze – nic proti tomu, sám jsem to tehdy navrhl – jedinečný Sloup Nejsvětější Trojice. Důvod, proč nedošlo k zápisu celého olomouckého jádra, a dokonce ani ne k rozšíření kandidatury o soubor olomouckých kašen, jak to navrhovala tehdejší olomoucká reprezentace, spočíval v množství „památkových závad a nedostatků“, které se během posledních dvou století v Olomouci nakupily. Pařížská komise UNESCO je nemohla přehlédnout. Zmíním tři, dvě architektonické, nenapravitelné, a jednu urbanistickou, v delší časové perspektivě naštěstí korigovatelnou. První se týkají nevhodných regotizací olomoucké radnice a dómu sv. Václava, druhá, urbanistická, obestavění bývalého olomouckého hradu s dómem sv. Václava na východní a jižní straně vysokými komerčními činžáky z konce 19. století. Zakryly – snad ne věčně – nejpůsobivější část historické veduty Olomouce. Kvůli nim nejpamátnější město Moravy postrádá ústřední dominantu, obdobu Pražskému hradu, Bratislavského hradu či brněnského Špilberku. A dnes se navzdory těmto neblahým zkušenostem v Olomouci kupodivu vehementně prosazují noví zastánci neúměrně vysokých staveb. Jen doufám, že se nedopustíme obdobně tragických rozhodnutí a že památkovou hodnotu Olomouce nezatížíme dalšími hrubými závadami.

 

Martin Horáček, historik architektury a vysokoškolský pedagog

 

Obyvatelé Olomouce jsou nyní postaveni před otázku, zda dovolí, aby do panoramatu jejich města vstoupil věžový dům, který svou výškou i tvarem koliduje se stávajícími, památkově chráněnými dominantami. Před stejné dilema byli v posledních letech postaveni například obyvatelé Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína, významných kulturních a bezesporu také ekonomických center. Tato města jsou velmi vstřícná vůči avantgardní architektuře, kapitálově silným investorům i zahraničním projektantům. Rozhodla se nicméně takto: v Mnichově byla na základě výsledků referenda úplně zakázána výstavba věžových domů v širším centru města; v Boloni byl projekt zrušen; v Petrohradu byl záměr odsunut daleko na periferii; v Turíně byla navrhovaná stavba přibližně o čtvrtinu snížena. Jak to? Občané a posléze i jejich zastupitelé si uvědomili, že dochovaná silueta představuje harmonický celek, umělecké dílo nejvyšší kvality, které navrhované stavby nemohou nijak obohatit, naopak, vnesou do něj rušivý prvek. Vyvážené, specificky malebné siluety jsou typické pro evropská města s dlouhou historií. Jsou předmětem hrdosti domácích a obdivu návštěvníků z Ameriky nebo Asie, kde se v posledním století na stavební kulturu dbalo méně a tradiční dominanty zanikly v moři převážně uniformních a zbytečných věžáků, právě takových, jako je navrhovaná Šantovka Tower. Má být vynikající nahrazeno průměrným? Originální tuctovým? Promyšlené zbrklým? Inteligentní hloupým? Občané Mnichova, Boloně, Petrohradu nebo Turína odpověděli, že nikoli: a to rozhodovali o plánech od renomovanějších ateliérů, než je společnost Benoy (např. ateliér Renza Piana či Ricarda Bofilla).

Přeji Olomouci stejně vnímavé občany a stejně rozvážné zastupitele.

 

Jan Keller, ekolog, sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Krajně necitlivé urbanistické zásahy v těsné blízkosti historických center se u nás již nějakou dobu praktikují poměrně často. U těch případů, s nimiž jsem se seznámil jen v několika posledních letech, existovalo vždy silné podezření na korupci. Zastupitelé měst hlasovali u vysoce sporných projektů protlačovaných bohatým investorem napříč politickým spektrem a nedbali na argumenty architektů, památkářů a dalších odborníků. V Olomouci byste si na to měli dát velký pozor, protože historické

centrum vašeho města patří k tomu nejhodnotnějšímu, co nám ještě v republice zůstává. Byla by škoda to obětovat finančnímu prospěchu několika týpků, kteří vás budou přesvědčovat, že chtějí pro město jako obvykle jen to nejlepší.

 

 

Radovan Lipus, režisér

 

„Mrakodrapy“ se hodí do olomouckého panoramatu stejně málo, jak do vzácného porcelánu masivní sloní tlapy. Kéž se projekt nezmění ve skutečnost a město neutrápí…

 

 

 

 

 

 

Milan Obenaus, architekt

 

Problém možné výstavby výškových budov v Olomouci nevidím ve výškových budovách samotných, ale v jejich lokalizaci, která je dána tím, jak kterou parcelu zrovna kdo vlastní a že dostane nápad, že by chtěl postavit výškovou budovu. Příkladem budiž první pařížský mrakodrap na Montparnassu, po kterém následovala kritika za bezohledné narušení panoramatu Paříže a rozhodnutí místních samosprávných orgánů, že pro výstavbu moderních a výškových budov bude vyčleněn prostor na okraji města na velké ose – La Défense – a že ve vnitřním městě se výškové stavby dále povolovat nebudou. Koncept se ukázal jako zdařilý a životaschopný. Proto si myslím, že ani v rámci Olomouce by nevadil vybraný okrsek určený k takovému rozvoji, kde by vyrostla moderní čtvrť s výškovými budovami – zkoušel jsem se dívat na panorama města z různých příjezdových os a věřím, že by to šlo. Tak by také nikdo nemohl namítat, že nepovolování výškových budov v ochr.pásmu MPR je zpátečnictví. Druhou otázkou je, zda současný stav nevyhovuje někomu více, než „koncepční“ řešení – ono i slovo „koncepční“ není u některých osob v Olomouci moc populární, pokud není považováno přímo za sprosté, i když opravdu nevím proč – bez koncepce se nedá ani kloudně podnikat. Použiju-li srovnání (i když vždy nepřesné), neznám např.z historických italských, rakouských či německých měst, která jsem navštívil, že by se tam přihodilo s věžovými stavbami něco podobného, co se již stalo v Olomouci (možná s výjimkou Milána, ale tam to není přímo v blízkosti historického jádra). Stavební zákon říká cca, že by neměly být narušeny urbanistické a architektonické hodnoty v území. Jsem přesvědčen, že k tomu již došlo. Ve hře je nadále tedy ta možnost, že panorama Olomouce zůstane viditelné za čas jen v ose historické jádro – Sv.Kopeček, obkroužené výškovými stavbami, nebo dojde k výše naznačenému trochu koncepčnějšímu vývoji (kéž by sa za něj někdo dokázal zasadit). Mimochodem, kdysi na úz.plánu magistrátu zmiňované výrazné stavby na vjezdech do města – tzv. brány, by s panoramatem zamávaly stejným způsobem, protože by na osách při příjezdu byly dominantní na úkor vlastního panoramatu. Obdobu jsem v hist.městech Evropy, kde jsem cestoval, také nenašel. No, a na závěr už jen povzdech hrdiny neustále sráženého a konfrontovaného s nejrůznějšími osobními i okolními katastrofami z knihy Neonová divočina od Nelsona Algrena: „…jo, tak to chodí…“

 

Richard Pogoda, skladatel a hudební redaktor

 

Vždy, když je rozpor mezi tzv. veřejným zájmem a soukromou iniciativou (zpravidla oplývající finančními zdroji), jsou ti první ve velké nevýhodě, protože mohou jen argumentovat zdravým selským rozumem. Věřím, že zachování panaromatu historického jádra Olomouce (narušené už Regionálním centrem v prostoru nádraží) je veřejným zájem. A pokud je druhou stranou tato snaha interpretována jako staromilství a nechuť k novotám, o to víc je třeba mít se na pozoru.

 

 

 

Dana Puchnarová, výtvarná umělkyně

 

Strávila jsem v Olomouci jako pedagožka na Univerzitě Palackého krásných 12 let. Velmi podrobně jsem poznala charakter tohoto města, a proto si dovoluji jako výtvarná umělkyně se vší zodpovědností tvrdit, že projekt od člověka, který v tom městě nežil, nemůže být jiný, než necitlivý.

Je dokonce bombastický a úzce vztažený k vlastnímu autorskému pojetí, které vychází z respektování trendů nejmodernější architektury, aniž by respektoval však charakter středověkého a barokního centra daného místa a už vůbec nebere zřetel na místní obyvatele, jejich životní styl a nároky, vyjádřený dosavadní zástavbou ve městě…

Domnívám se, že rada města by měla zakázkou pověřit zkušené architekty naše- moravské- a nechtít mít za každou- (jistě finančně velice vysokou cenu) – něco „supermoderního z ciziny.“

Bylo by vhodné, kdyby se vytvořila k této věci zvláštní komise našich architektů,  umělců, památkářů a radních, která by brala v potaz názory odborné veřejnosti a  ochránila i zásady územního plánu proti zneužití.

 

Martin Souček, nakladatel Arbor vitae a básník

 

Těžko asi najít lepší slova než řekl Václav Cílek: „Privatizace obzoru je krádež!“. Jako člověk, který vyrostl částečně v Praze na Pankráci a zažil ještě starou zástavbu, pak její demolici a stavbu mrakodrapů, musím se vší vážností říci, že již jako na chlapce a posléze studenta to pro mě mělo efekt jediný, přestal jsem místo vnímat, jako domov, nevracím se tam, pokud tudy náhodou projíždím, automaticky mi naskočí obraz staré čtvrti, považuji místo za odlidštěné, prosté vší niternosti, když vidím z druhé strany řeky slovutný Vyšehrad s pomníky lidské zpupnosti, symbolizované pankráckými mrakodrapy, je mi úzko. Jsem přesvědčen, že zásadní, po roce 1989, je uvědomit si, že si za to můžeme sami, nikdy nebude dost zdravého vzdoru stojícího proti tupým developerským záměrům. Pražské mrakodrapy, Ostravská Fukušima, satelitní zástavba, brutálně vedené dálnice…, což nemáme dost příkladů, kam se chceme dál odstěhovat, aby nás každý den nebolelo srdce, když vidíme, co architektonicky cenného se ztratilo, co hloupého, krutého k okolí a často i zcela nepotřebného, přibylo. Mrakodrap na Šantovce je kulturní zločin, pokud se postaví, budou mít jistě mnozí „nabyté kapsy“ a pásku bude přestřihávat politický „výkvět“ našeho národa. Boží mlýn je jistě hezká stavba, ale mele pomalu, staňme se nádeníky činu i slova a dělejme cokoli, abychom mohli říci: „Mleli jsme mouku, ne slámu“. Braňme se!

 

Martin Škabraha, filosof, publicista a vysokoškolský pedagog

 

Nejnápadnější architektonickou ambicí plánované stavby je banálnost. Ten záměr křičí: „Chceme být světoví!“ – a má tím na mysli: „Chceme být stejní, stejní a stejnostejní!“ Ta stavba nijak nekomunikuje s olomouckým geniem loci, mohla by vyrůst kdekoliv na této planetě – a také takové stavby houfně na světě rostou. Všude reprezentují jedno a to samé – nadnárodní kulturu velkých peněz, která se nechce zdržovat čímkoliv místně jedinečným. Jedinečnost totiž po člověku žádá zdlouhavé porozumění, otevření se nezvyklé řeči, která nás přesahuje, pěstování citu pro něco nezaměnitelného a nesměnitelného, nenahraditelného a neobchodovatelného. Stavby tohoto typu se ne náhodou vyznačují pudem tyčit se nad všechny ostatní. Je v nich něco, čemu se někdy ve feminismu říká vulgární, ale podle mého názoru výstižnou zkratkou: Myslet čurákem. Olomoučtí konšelé si prostě chtějí dokázat, že je mají stejně velké jako jiní konšelé ze stejně „světových“ radnic. Myslím, že tohoto typu myšlení už bylo víc než dost, dovedlo nás tam, kde dneska jsme. Potřebujeme se učit jinému, zkratkovitě řečeno „ženskému“ rozumu, což zde především znamená citlivost k vlastnímu okolí, opuštění touhy nechat po sobě za každou cenu v dějinách stopu, rozrýt, rozkopat a zasadit „pomník“.

Ještě závažnější než samotná stavba je ale způsob jejího dosavadního schvalování. Volené politické reprezentace, toužící po rychlém mocenském zisku, často podléhají různým tlakům, aktuálně nejsilnějším zájmům či náladám. Právě proto je klíčová kvalitní státní služba, nezávislá na momentálním vítězi voleb nebo majiteli největšího balíku peněz, a s odbornou kompetencí hájící veřejný zájem, definovaný v zákonech. V tomto případě se jedná zejména o orgány určené k ochraně památkového dědictví a kulturního krajinného rázu. To, že olomoucká radnice stanoviska těchto veřejných orgánů odmítá respektovat, je jen dalším dokladem systémové korupce. Ta nespočívá v obálkách tu a tam podstrčených nějakému úředníkovi, ale v tom, jak jsou u nás financovány politické strany, životně závislé na „dobrých vztazích“ se světem velkých peněz.

 

Pavel Zatloukal, historik umění, ředitel Muzea umění Olomouc a vysokoškolský pedagog

 

Vytýkám [představené výškové budově] zásadní věc, která je platná tisíce let, a tou je nerespektování hierarchie hodnot. Jednou z podstatných součástí urbanismu – zásadní koncepční součásti města – je také formování jeho panoramatu. Tak jako urbanismus stojí výš nad architekturou, tak jako celá čtvrť stojí nad tím, jakou podobu mají mít jednotlivé domy. A celkové panorama Olomouce, jako historického, doposud dobře zachovaného města, je jeho velmi důležitou složkou, která musí stát nad zájmem lokálním nebo osobním. Nad snahou prosazovat svoji vlastní představu. Osobní ambice by měly být podřízeny něčemu vyššímu…

Stávající výškové budovy, zejména tato, která se už ocitá doslova na hraně historického jádra, vnášejí do městského panoramatu skutečně chaos. Olomoucké panorama si přes ztráty v dávnější i nedávné minulosti stále uchovává základní hodnotovou hierarchii, jíž dominují sakrální stavby. Duch stojí nad hmotou. V posledních letech do toho proniká chaos – jak na třídě Kosmonautů, tak u nádraží a zejména v případě Šantovky. Panorama historické Olomouce se začíná hroutit, a to nejen z dílčích pohledů, ale také v rámci celé olomoucké kotliny. Nutně se pak musí vynořit otázka: opouštíme-li tuto jednu ze základních hodnot, proč potom chránit detaily v historickém jádru? Stará města nám mimo jiné zprostředkovávají řád, který novověké civilizaci bolestně schází. Máme je však chránit z hlediska jednotlivých domů, když se vzdáváme celku?

To, že v Olomouci vyrostly [již dva mrakodrapy], byla podle mého názoru chyba. Domnívám se, že je protismyslné stavět tady výškové budovy, jak s ohledem na velikost města, jeho historii, strukturu, dálkové pohledy (např. vztah historického jádro, kláštera Hradisko, Svatého Kopečku). Nehledě na to, že jejich architektura je průměrná až podprůměrná. Co chtějí tato sebevědomá gesta sdělit vůči tak kvalitním starým památkám? Podobných výškových budov jsou tisíce, Olomouc je jedinečná.

[I v případě představeného výškového objektu Šantovky] se obávám bohužel, že je to podobné. Jde o komerční, konvenční stavbu. Ale znovu opakuji, především tvrdě necitlivou vůči historické Olomouci. O takové budově by se v této lokalitě vůbec nemělo uvažovat, i kdyby ji navrhoval mnohem lepší architekt. Prostě sem nepatří…

Le Corbusier, který je snad nejznámějším moderním architektem minulého století, ve dvacátých letech připravoval totální asanaci centra Paříže ve prospěch mrakodrapů. Přesto v roce 1961 napsal starostovi Benátek: „Ano, postavil jsem mrakodrapy vysoké 220 metrů, ale umístil jsem je tam, kam patřily. Nezabíjejte Benátky, naléhavě vás o to prosím!“ Sitte a Le Corbusier si uvědomovali význam a citlivost určitého místa. Ne všechno může a má být všude.

Se svolením autora publikujeme pasáže z rozhovoru s Danielou Tauberovou pro Olomoucký deník z 5. 1. 2013
 

Nikos Salingaros, fyzik, matematik a teoretik architektury, University of San Antonio, USA

 

Olomouc is facing architectural disaster, though promoted with the best of intentions. The city is about to build a third glass-walled skyscraper, even though two earlier ones clearly degraded its architectural heritage and lowered both the city’s sustainability and its income-generating potential through tourism. Unfortunately, certain power brokers still insist on gigantism and the fetish of glass-and-steel buildings as an elusive mythology of progress, little realizing that it’s only the extremely expensive equivalent of junk food. They hire well-known multinational architectural firms who have their intellectual roots in industrial modernism, and who are experts at building the same alien-iconic building everywhere around the world. Why should a tourist pay money to come to Olomouc when they can see the same glass skyscraper in London or Singapore? The truth is that people are tired of the same futuristic images, and want to experience genuinely human-scale traditional architecture when they travel. But you will never hear this story from the stupid media who
blindly repeat the marketing statements of the firms involved. […] And who needs those tourists anyway? It’s more important for Olomouc to look like Dubai so as to keep up with the architectural insanity of the rest of the world.

Olomouc čelí architektonické katastrofě, ačkoli je propagována s nejlepšími úmysly. Město se chystá postavit třetí skleněný věžák, navzdory tomu, že dva starší evidentně poškodily jeho architektonické dědictví a snížily jak městskou ekologickou udržitelnost, tak potenciál příjmů z turistického ruchu. Naneštěstí někteří spekulanti stále vyžadují gigantismus a fetišismus skleněných a ocelových budov jako výraz prchavé mytologie pokroku, aniž by chápali, že jde pouze o extrémně drahý ekvivalent levného občerstvení. Zaměstnávají populární globální architektonické kanceláře, jejichž myšlení vychází z industriálního modernismu a které se zaměřují na výstavbu identických budov-vetřelců po celém světě. Proč by měl turista platit za cestu do Olomouce, když zde uvidí úplně stejný skleněný věžák jako v Londýně nebo Singapuru? Lidé jsou ve skutečnosti unaveni totožnými futuristickými obrázky a chtějí na svých cestách zažít opravdovou tradiční architekturu s lidským měřítkem. To však neuslyšíte z hloupých médií, která slepě opakují marketingová tvrzení developerů. […] A kdo vlastně potřebuje tyto turisty? Pro Olomouc je důležitější vypadat jako Dubaj a držet krok s architektonickým šílenstvím zbytku světa.

 

Alena Šrámková, architektka a profesorka Fakulty architektury ČVUT

 

Člověku zůstává rozum stát nad tím, co se může zrodit v hlavě architekta. Prosím, nepřipusťte ani diskusi nad takovou neslušností, jako je návrh věžáku do blízkosti olomouckého centra. „To snad ne!“

 

 

 

 

Emil Přikryl, architekt a vedoucí Ateliéru architektonické tvorby Akademie
výtvarných umění v Praze

 

 

 

 

 

Poznámka k mrakodrapům v Olomouci.

Jasné dítěti:
Nemají. Nepotřebují. Parazitují a škodí.
Nepřidávají energii vlastní.
Přisvojují, zneužívají a arogantně dusí energii obrazu jednoty a řádu budovaného stovky let.
Ten pro ně podnoží, soklem, rohožkou. Zabírají nebe, kterého kdys jen věže kostelů se mohly dotýkat. Navíc tak ošklivé jsou.
Není to vztah legitimní.
Podle klasika: jsou materializací vůle doby.
V našem případě vůle doby ne-řádu, bez boha, bez plánu: vše dovoleno.
Však už předem amnestováni.
Abych nebyl špatně chápán: neznám měst přesvědčivějších než Chicago či New York, když o mrakodrapech, energii i řádu. Tam plán a jiné paradigma. Mříž k soutěži a soupeření nahoru.
/Kde rastr není, neplatí/.
A domy proto tak silné a hrdé jsou, většinou.

 

Osamu Okamura, architekt, programový ředitel festivalu reSITE, vysokoškolský pedagog, odborný koordinátor architektonického časopisu ERA21 a publicista

 

Stavění do velkých výšek je málo udržitelné nejen ekonomicky a ekologicky, ale je problematické i sociálně. V době, kdy značně narůstají příjmové rozdíly ve společnosti, by prozíravé město mělo hledat spíše symboly sociální soudržnosti. V demokratické a občanské společnosti je kladen větší důraz na rozvíjení vztahů a zodpovědností horizontálních a na síťová propojení, než na vertikální hierarchie. Záleží na obyvatelích města a jejich zástupcích, jaký chtějí vysílat signál do světa. Buď to bude: „Podívejte, také jsme se vzmohli na jeden mrakodrap, jsme opravdu světoví“ a „U nás si za peníze koupíte všechno.“, nebo třeba: „Nejsme na tom kulturně a morálně ještě tak špatně, abychom si museli zvedat sebevědomí lacinými gesty“ a „Horizont města patří všem, nenecháme si ho zprivatizovat“. Současně mnoho výškových staveb ve světě zahrnuje i veřejné funkce a jsou tak přístupné obyvatelům i v nejvyšších patrech – stávají se veřejnou atrakcí města, ne nedostupným palácem pro vyvolené.

 

Jan Šépka, architekt a vysokoškolský pedagog

 

Každá stavba by měla mít nějaký hlubší důvod. U výškové stavby, zasahující do panoramatu celého města to platí dvojnásob.
Výškové budovy mají svoje opodstatnění při zvyšující se hustotě osídlení. Manhattan, s řekami, jež po stranách zamezují horizontální expanzi, neměl jinou volbu než vyzdvižení směrem k obloze. V roce 2000 překonala populace New Yorku hranici 8 milionů obyvatel. Město neustále narůstá a je i dnes s hustotou 10400 obyvatel na km2 nejhustěji zalidněným městem Spojených států. Město tedy nemá při narůstajícím počtu obyvatel jinou volbu nežli stavět výškové budovy, ač jsou o 30 procent dražší ve srovnání se stavbami nízkopodlažními se stejnou zastavěnou plochou.
V Olomouci, s počtem obyvatel něco kolem 100.000, kde populace mírně klesá, a kde je hustota osídlení 960 obyvatel na km2, je stavění výškových budov nejen nadbytečné, ale i nepochopitelné. Pokud připustíme, že by měla mít taková stavba hlubší smysl, tak se zákonitě musíme nejprve ptát po důvodech vedoucích investora stavět tímto způsobem ve městě, které vertikálně expandovat nepotřebuje.
Můžeme hledat nějaká jiná opodstatnění. Může například výšková budova Olomouc zatraktivnit? Pokud by se jednalo o sakrální stavbu, nepochybně ano. Taková budova by zapadala do množiny, která má historické zdůvodnění. Nad hladinu všedního života zde vystupují důležité věže a kopule kostelů, radnice a sloupy. Jiná funkční náplň by ale tento obraz města, podle mého názoru, pouze degradovala.
Je tedy vůbec nějaký rozumný důvod, proč by se měla v Olomouci stavět výšková budova? Žádné rozumné odůvodnění pro město tu není, a to by mělo být rozhodující. Jsou tu možná jiné důvody, jako například zviditelnění investora. To jsou ale velmi subjektivní zájmy, které by neměly poškozovat obraz místa. Každé město má svůj příběh a historickou podstatu formující jeho urbanizmus a obraz. Tento obraz nesmíme brát na lehkou váhu a vždy by měl stát nad zájmy osobními.

 

Josef Štulc, historik umění a prezident české sekce ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel)

 

Historické jádro Olomouce je dík sloupu Nejsvětější Trojice lokalitou zapsanou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Zároveň je jednou z našich historicky, architektonicky a urbanisticky nejvýznamnějších památkových rezervací. Dvě již realizované výškové stavby jsoucí v přímém optickém kontaktu s historickým jádrem působí velmi rušivě a poškozují působivý obraz města. Navíc nepřinášejí městu žádný bonus architektonické kvality, jde o velmi průměrné stavby. Z těchto důvodů považuji výstavbu další výškové budovy v blízkosti historického jádra města za naprosto neslučitelnou s jeho památkovým statutem a vysokou kulturní hodnotou.

 

Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka

 

Nemám ráda vysoké stavby, přijdou mi zpupné, naduté a nelidské. Ať jsou to katedrály, mrakodrapy, paláce, nebo rozhledny. V Olomouci jsem žila patnáct let a myslím, že rádoby moderních architektonických hrůz už bylo v tomto městě napácháno dost. Dala bych přednost citlivé renovaci historických budov a, když už se mrakodrapy mají stavět, tak raději dál od centra.

 

 

Josef Turek, externí redaktor Nakladatelství Olomouc

 

Je to další nekompromisní, šokující útok na historické panorama Olomouce. Umístění mrakodrapu „Šantovka“ v blízkosti centra vůbec nechápu… Vnímám ho jako zcela barbarské, ignorantské jednání architekta i všech schvalovatelů, zejména zastupitelů našeho města, kterým za omluvu tohoto projektu by mohl sloužit jen zúžený osobní pohled viděný úzkou špehýrkou bez vnímání kontaktu stavby s okolím…

 

 

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

 

Nechápu, proč nyní památkáři spí. Na jednu stranu nedovolí v historickém domě vyměnit staré okno, ale jen restaurovat, na druhou stranu jim nevadí úplné zničení panoramatu jednoho z nejzachovalejších měst v Česku. Vidím v tom další znamení neschopnosti naší doby vidět v širokých souvislostech, k čemuž vede stále užší specializace ve všech oborech. Věžáky na kraji Olomouce jsou vzhledem k panoramatu města podobnou chybou jako v době komunismu vybudovaný obchodní dům vedle chrámu svatého Mořice. To nespraví ani zajímavé architektonické zpracování výškové stavby vůči městu, nebo přestavba obchodního domu na moderní galerii. Předpokladem šťastného tvoření nového v blízkosti starého je respekt k dědictví a tvůrčí pokora.

 

 

Josef Pleskot, architekt

 

Jsou města, která zvládají výšku budov 75 m hravě. Je mnoho měst, která mohou mít i budovy vyšší. Jsou však města, pro která i výška poloviční je škodlivá.
Olomouc, myslím, patří mezi ně – obzvláště jedná-li se o lokalitu blízko centra.
… Ostatně je vždy lepší, když do mraků zasahují věže katedrál, než hnízda ouřadů.

 

 

Harriet Wennberg, historička umění, tajemnice INTBAU (The International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism, pod patronátem J. V. Prince Charlese z Walesu), London

 

In an increasingly globalised world, with cities around the world looking increasingly alike, the cultural and architectural identities of towns such as Olomouc must be protected. The genius loci is so important yet, sadly, so often ignored. The integrity of towns of international heritage significance should not be put at risk by insensitive development. Progress and tradition must be allowed to exist in synergy. As it states in the INTBAU Charter, traditional buildings „enhance our quality of life and are a proper reflection of modern society. Traditional buildings and places can offer a profound modernity beyond novelty and look forward to a better future.“

Ve stále více globalizovaném světě, s městy, která vypadají čím dál tím víc podobně, musí být chráněna kulturní a architektonická identita sídel jako je Olomouc. Genius loci je tak důležitý, a přesto je příliš často přehlížen. Integrita sídel s dědictvím mezinárodního významu by neměla být ohrožována necitlivým rozvojem. Pokrok a tradice se musí navzájem posilovat. Jak je uvedeno v Chartě INTBAU, tradiční budovy „pozvedávají kvalitu našeho života a adekvátně reflektují moderní společnost. Tradiční budovy a místa mohou místo pouhých novinek nabídnout skutečnou modernitu a vyhlídku na lepší budoucnost“.

 

 

Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla

 

Architektura výškových staveb tam, kde není naprostý nedostatek místa, je architekturou minulosti. Tu už nepotřebujeme.

 

 

 

 

 

Jakub Železný, novinář a externí doktorand oboru České dějiny na Katedře historie FF UP v Olomouci

 

Za posledních třiadvacet let vím jen o několika málo opravdu dobrých zásazích do urbanismu českých a moravských měst. Jsem sice rodilým a celoživotním Pražákem, ale k Olomouci mám dlouhodobě velmi blízký vztah. Proto vnímám s velkou obavou, že niveleta města, přirozeně definovaná věží svatováclavského dómu, má být narušena další výškovou stavbou, o jejichž architektonických kvalitách nejsem přesvědčen.

 

 

Josef Bláha, archeolog, vysokoškolský pedagog (Katedra dějin umění Univerzity Palackého, Olomouc)

 

Z pozice archeologa, resp. kulturního historika, spjatého s Olomoucí a jejím výzkumem od roku 1973 pomíjím (jistě dosti dobře známá) stanoviska památkářská, resp. názory historiků architektury. Domnívám se totiž, že k této “kauze” lze, byť pro někoho okrajově, přičinit i aspekt, který snad lze označit jako symbolický, resp. sociálně topografický. Poslední léta se snažím dobrat toho, jak byla v archaických (tj. předkřesťanských) kulturách člověkem chápána, vnímána a nutně i mýticky interpretována geologickými a hydrologickými danostmi utvářená a formovaná část přírodní krajiny, na níž se nachází historická Olomouc. Nechci zde zabíhat do detailů, nýbrž právě v souvislosti s Šantovkou upozornit alespoň na jeden ze závěrů mojí rekonstrukce “počátků” Olomouce. Ten se týká vertikálního členění tzv. Olomouckého kopce, tedy aspektu výškopisného.

Prostor byl u archaických kultur hierarchizován (nebyl tedy homogenní, jak jej vnímáme my) a jeho jednotlivé výškopisné pozice znamenaly v řádu světa i hierarchizaci jeho, dnes bychom řekli, “kvality”. To znamená, že každé jeho “etáži” byl přikládán odlišný význam. V případě Olomouce je jádrem a “počátkem všeho” nejvyšší ze zdejších pahorků  – Michalský kopec (233 m n.m.). “Sama skála tu stála uprostřed zelených luk” píše humanistický básník Georgius Sibut ve své v r. 1528 ve Vídni vydané oslavě Olomouce, kterou věnoval “velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce”. V připravované studii se snažíme nejen archeologickými, ale i dalšími prameny doložit oprávněnost úvah Václava Richtera (1959), který právě temeni Michalského kopce přičítá funkci pohanského kultovního místa – tedy “prahradu”. Přiléhající (původně ovšem značně členité) plató tzv. Předhradí se nachází v průměrné nadmořské výšce 228 m. A konečně výběžek celého skalního útvaru v místech přemyslovského hradu a katedrály (Dómského návrší) je opět o něco nižší – nachází se v průměru v 226 m n.m. Pozorujeme tedy zřetelný výškový sestup. Pochopitelně, sociálně topografický vývoj probíhal v Olomouci v prehistorických i raně středověkých dobách s četnými peripetiemi. Christianizace Moravy v první třetině 9.stol. v tom ovšem hrála tu nejzávažnější roli – s ní totiž došlo k “odtabuizování” Olomouckého kopce – je třeba mít na paměti, že nejstarší olomoucké mocenské ústředí se nacházelo v inundačním území, “v ubohých bažinách” na rozhraní katastrálního území Povel a Nové Sady, v nadmořské výšce pouhých 210 m. Nyní již prokázané správní a mocenské ústředí z období Velké Moravy bylo, v důsledku zmíněné christianizace, vybudováno již zcela bez okolků právě na ploše původně spojitého (jak víme od r.1999) a relativně plochého prostoru Předhradí a Dómského návrší. Prozatím je nejisté, kde konkrétně se v této době nacházelo sídlo vládnoucího velmože, ale zřejmě nejpozději v 10. stol. to bylo právě Dómské návrší. Tento topografický model zřejmě po záboru Olomoucka pražskými Přemyslovci převzat a zbudováno zde bylo knížecí sídlo, ke kterému byla zásluhou biskupa Jindřicha Zdíka vystavěna i nová katedrála sv. Václava. Na této “kostře”, doplněné ještě o prastarý slovanský trh v nechráněném suburbiu (podhradí) pak bylo v 1.polovině 13. stol. ve dvou lokačních stupních vysazeno kolonizační město.

Středověká Olomouc jako právní městský okrsek byla ovšem lokována (a vyměřena) způsobem, který respektoval zmíněné výškopisné “kvality”, avšak v souladu se zásadně změněnými společenskými podmínkami (vznik městského stavu !). Byl vytvořen nový, symbolicky do třech částí členěný útvar, odpovídající reorganizovanému a nově zformovanému mikrokosmu Olomouce jako města (o tom viz moji studii Ke genezi Horního náměstí z r. 1995 ve sborníku Horní náměstí v Olomouci, vydaného péčí Pavla Zatloukala).

Nadepsaným jsem chtěl sdělit, že ve všech dobách – od pravěku po 13. stol. – byla “Olomouc”, resp. její dnešní území, součástí řádu světa a byla jeho zmenšeným obrazem (mikrokosmem). Jeho konkrétní “geografii”, kterou předurčilo a také stvořilo božstvo, musel archaický člověk správně a s respektem “číst”. Vzniklo to, co se nazývá “mýtickou krajinou”, územím, na němž vše mělo svoje místo a kde panoval pevný řád, který nebylo radno porušovat. A především: sídlištní útvar řádu a významu Olomouce musel za všech okolností mít svoje centrum – pevný bod (pro pohany to byl Michalský kopec, pro končící raný středověk šlo o oblast katedrály sv. Václava).

Ano, žijeme v době, kdy nehledíme na krajinné akcenty, v ničem nerespektujeme hierarchii. Na pozemku v úrovni ca 210 m n.m. má vyrůst babylonská věž (o nic jiného nejde, ale kdo by dnes četl Bibli ? A když, tak jako Stanislav Gross, který v ní nenalezl nic, co by ho nějak extra zaujalo …) – symbol zpupnosti nerespektující tisíce let vznikající obraz historické Olomouce. Dominanta a pro Olomouc ideově klíčové místo – Michalský kopec – na nás přece nemá. Na úrovni inundace (!) má vyrůst 75 m vysoký pahýl, rovnou o 52 metrů převyšující temeno zmíněného pahorku (bez kostela sv. Michala).

 

 

Mirko Baum, profesor architektury na RWTH Aachen

 

Dal bych leccos za to, kdybych si vzpoměl na jméno onoho ruského autora, který napsal povídku o jakémsi šlechtickém synkovi, který poté, co se vrátil ze studií v Petrohradu, postavil ve své rodné vísce most. Byl tak ohromen architekturou velkoměsta, že chtěl svým činem povýšit vísku na úroveň světové metropole. Jelikož jedinou vodou ve vísce byl rybník, postavil most přes rybník. Byl to most se vším všudy, s kamenou balustrádou, sochařskou vyzdobou a kandelábry plynového osvětlení. Netřeba dodat, že se mezi sroubenými chalupami vyjímal poněkud nezvykle.
Samozřejmě není historická Olomouc ani onou vískou kdesi za Uralem, právě tak jako není New Yorkem nebo Chicagem. To, co šílenou myšlenku olomouckého mrakodrapu tematicky spojuje s onou ruskou příhodou, je nesouměřitelnost, provinčnost, necitlivost ke geniu loci a především notná dávka zaslepeného barbarství. Před rokem 1989 to byly paneláky, které ničily jedno historické centrum za druhým, dnes je to cynický škleb kapitalismu s jeho právě tak nekulturním jako bezhlavým investorským řáděním.

 

 

Antonín Novák, architekt

 

Stavět mrakodrapy v blízkosti historického centra Olomouce je nevhodné, nepěkné a nerozumné. Výrazné vertikály je nutno ponechat stávajícím kostelům a katedrálám, které staletí utvářejí jedinečnou siluetu starobylého města. Narušením této siluety by město ztratilo mnoho ze své stávající hodnoty a to bohužel nenávratně.

 

 

 

Jan Randáček, historik umění a ředitel Oblastní galerie v Liberci

 

Když jsem v 90. letech za studií objevoval Olomouc, byl jsem fascinován zákoutími a úzkými uličkami, které dýchaly starobylostí, kde jste historii potkávali na každém kroku. Stačilo jen chodit a být otevřený. Potom jsem v Olomouci delší dobu nebyl, nebo jen krátce, a nevšiml jsem si, jak moc se změnila. Nepopsatelný šok jsem zažil, když jsem prvně z auta viděl výškovou stavbu u nádraží. Přijížděl jsem po dálnici od Ostravy a z nostalgie jsem nejel po okruhu, ale u Přáslavic jsem sjel na „starou“ silnici, abych projel městem. Něco tak arogantního jsem dlouho neviděl – přímo v průhledu stálo něco, co podle mého názoru časově a místně patří do 70. let nějaké americké petrolejářské metropole.
Další výšková stavba, navíc v ochranném pásmu památkové rezervace, by znamenala podobně nevratný krok. Navíc se dle mého názoru nejedená o architektonicky zajímavou stavbu. Je to zbytečné gesto a pokud je v rozporu s pravidly pro ochranné pásmo památkové rezervace, vůbec nerozumím diskusi kolem Šantovky. Pokud si Olomouc chce zkazit panorama, ať se alespoň jedná o architektonicky výjimečný počin!
Území si přímo říká o dostavbu. Ale lépe by se asi hodilo navázat na zástavbu mezi třídou Svobody a Čechovými a Smetanovými sady. A nejlépe i s pásem zeleně, na který můžete být v Olomouci právem hrdí!

 

Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické

 

I když jsem v Olomouci prožil jen několik let, žilo se mi tam dobře. Také kvůli jejímu panoramatu, které se pochopitelně neubránilo moderním trendům a prvkům. Proto věže kostelů a katedrály doplňují také věže bussinesu jako výraz toho, čím a pro co žije naše doba. Dobrou budoucnost lidí a krásná panoramata měst si nespojuji právě s tím, že jedno překryje druhé. Ale s tím, že se přinejmenším bude jedno s druhým doplňovat, případně dělit o vliv na člověka. Podporuji proto co nejobjektivnější posouzení záměru výstavby třetího olomouckého „mrakodrapu“. Nezakrývám, že v honbě za zisky a „dělání si jména“ vždycky spíše méně znamená více. Proto nebudu smutný, když jeda kolem Olomouce (což mě potkává docela často), spatřím, že panorama vašeho pěkného města zůstalo nezměněné.

 

 

František Mezihorák, emeritní profesor a olomoucký zastupitel (ČSSD)

 

Mám bohužel již nejednu zkušenost, že se sice (dle módní frazeologie ) hodně hovoří o „marketingu“ – kterak učinit Olomouc turisticky co nejpřitažlivější, ale přitom ochrana toho, čím je naše město výjimečné, zůstává až někde za ekonomickými – podnikatelskými zájmy. I na zastupitelském fóru jsem měl nejednou pocit hlasu volajícího na poušti. Postupující devastace unikátního olomouckého panoramatu má mít pokračování v dalším mrakodrapu. Realizaci tohoto záměru na Šantovce považuji za těžký delikt proti minulosti, současnosti a budoucnosti královského hlavního města Olomouce.

Cena Rudolfa Eitelbergera 2013

za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji

 

Občanské sdružení Za krásnou Olomouc uděluje cenu za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a Olomouckém kraji. Ocenění nese jméno významného olomouckého rodáka a spoluzakladatele dějepisu umění a památkové péče v rakouské monarchii Rudolfa Eitelbergera von Edelberg (1817–1885). Autory výtvarné podoby ceny jsou sochař Jaroslav Koléšek a grafik Zbyněk Baladrán.

Podněty členů sdružení i širší veřejnosti vyhodnotila sedmičlenná komise složená z členů sdružení i externích odborníků (František Chupík, Jana Křenková, Antonín Novák, Jakub Potůček, Dagmar Vernerová, Jakub Železný a předseda komise Rostislav Švácha).

 

1. Tyršův most v Přerově

 

 

Alena Šrámková, Lukáš Ehl, Tomáš Koumar,
Ivana Šrámková (sochy), Milan Komínek, Ladislav Dvořák (statika)
investor: Statutární město Přerov
2011–2012

Stavba Tyršova mostu v Přerově má mimořádný význam pro město i pro Olomoucký kraj. Navrhl ho ateliér nejvýznamnější české architektky poválečné éry. Stavba vyniká samozřejmostí své formy. Její jednoduchost se prolíná s rafinovanými detaily. Předmětem živých debat i postupného ztotožnění se s novostavbou se stalo i rozhodnutí opatřit most sochami, jak to bylo obvyklé v mostním stavitelství od barokní doby po počátek 20. století. Souvisí s tím i proměna pojetí mostu z prostého komunikačního bodu v místo zastavení, spočinutí. Nový most se jako brána do centra města stává podnětem k architektonickému a urbanistickému dotvoření těžce poškozené části Přerova na levém břehu Bečvy.

 

2. Objekt zázemí sjezdovky A5 v Hynčicích pod Sušinou

+ Čestné uznání  Dušanovi a Jarmile Juříčkovým za citlivé investorské zásahy na svazích Králického Sněžníku a prostor, jenž poskytují kvalitní architektuře

 

Lukáš Blažek, Eva Blažková, Vítězslav Petr (Studio Ječmen)
investor: Manželé Juříčkovi
2012–2013

Objekt horské ubytovny patří k příkladům opravdové architektonické tvořivosti v současné české architektuře. Stavba výborně zapadá do krajiny Králického Sněžníku, aniž by se přitom odvolávala na tradiční obraz vysokohorské architektury. K ní se však vrací citací lokální rozptýlené venkovské zástavby, zapomenuté minulou generací stavitelů-chatařů. Je součástí širší studie využití území lyžařského areálu, jedním z jeho „kamenů“. Jeho forma má mimořádnou asociativní sílu –každého vnímavého člověka ponouká k nejrozmanitějším přirovnáním. Porota vedle toho oceňuje rovněž koncepční a citlivý přístup investora k horské krajině, v níž se setkává zapomenutý venkovský urbanismus s panenskou letní přírodou i s živým lyžařským provozem. Promyšlená péče o rozsáhlé území je korunována solitérními stavebními objekty vysoké architektonické úrovně.

 

3. Obchodní dům s koly v Olomouci, Palackého 1322/22a

 


Martin Lubič, Radek Liška
investor: Jaroslav Mikulička
2011–2012

Architekt dokázal skvěle vylepšit problematický starší projekt. Využil přitom prostředky moderního tradicionalismu – symetrii, výškové okenní formáty nebo motiv otevřeného obchodního parteru. Obdiv si zaslouží nasazení architekta a urputnost v situaci, která v počátcích nedávala naděje na vznik dobré architektury. Chodci na Palackého ulici dostali díky intervenci architekta vítaný přístřešek poblíž tramvajové zastávky. Porota kromě kultivované architektonické formy ocenila příběh, který za ní stojí a postoj autora, jenž by se dal nazvat „architektonickým aktivismem“.

 

4. Polyfunkční dům Kovárna v Mohelnici, Náměstí Tyrše a Fügnera 191/3

+ Čestné uznání  firmě Futurpol s. r. o. zastoupené Vladimírem Horou a Martinem Brabencem za citlivý investorský počin v historickém prostředí Mohelnice

 

Přemysl Kokeš (ai5 architekti)
investor: FUTURPOL, s.r.o.
2010–2011

Architekt vnesl vitalitu do dnes již tradičního tématu „domu s okny“ – tradičního obrazu stavby s klasickými okny a sedlovou střechou. Podal jej nově a neotřele. Zvoleným měřítkem a úctou k rostlému urbanismu města prokázal ty nejvyšší architektonické kvality.

Porota také ocenila na současné poměry skromný a citlivý investorský vstup do historického prostředí Mohelnice. Novostavba polyfunkčního domu reaguje na potřeby malého města, nabízí prostory pro maloobchodní síť a lokální služby. Kovárna, jak je dům přezdíván, plní skvěle svoji městotvornou roli, jak z hlediska urbanistického, tak v širších sociálních vazbách města.

 

5. Rozhledna na vrcholu Velkého Kosíře nad Čechami pod Kosířem

 

Svatopluk Sládeček (NEW WORK)
investor: Mikroregion Kosířsko
2013

Autor vytvořil v minulých letech dvě vysoce originální rozhledny na Brdu v Chřibech a na Velkém Koprníku v Bílých Karpatech. Nyní se k nim připojila rozhledna třetí, dle autora poslední. Svatopluk Sládeček v ní opět projevil svůj smysl pro originalitu architektonické formy. Na rozdíl od drtivé většiny jiných rozhleden vybavil tu kosířskou působivým vnitřním prostorem. Vžitý obraz hanáckého „Mont Blanku“ přitom architekt nenarušil.

 

6. Rekonstrukce Náměstí Svobody v Mohelnici

 

Aleš Burian, Gustav Křivinka
investor: Město Mohelnice
2010–2012 (I. etapa revitalizace centra)

Úpravy historických náměstí se v posledních dvacet letech stávají nejvýmluvnější vizitkou dobré městské správy. Ukazují, že městská společenství existují a dokáží za sebou něco dobrého zanechat. V Mohelnici se tohoto úkolu chopil ateliér, který už má za sebou několik úspěšných počinů tohoto typu (veřejné plochy v Litomyšli, náměstí v Lipnici nad Sázavou nebo Moravské Třebové), a přece se neopakuje. Umí najít nové prostředky pro řešení veřejného prostoru a pro měřítko malého města přiměřené. Rekonstrukce je dobře čitelná, nové prvky pomáhají obyvatelům rychle se s ní ztotožnit.

 

7. Vzorkovna firmy Dřevo Trust v Olomouci, Jeremenkova 8

 

Lukáš Blažek, Eva Blažková, Vítězslav Petr, Lucie Baníková (Studio Ječmen)
investor: Dřevo Trust
2011–2012

Olomouc se touto stavbou dostala do styku s nejaktuálnějšími směry současné světové architektury, ale zároveň ve formě, která živě reaguje na prostředí průmyslové periferie. Autoři se vyhnuli samozřejmým řešením (sídlo firmy Dřevo Trust nenavrhli jako dřevostavbu). S elegantní vnější formou se tu pojí elegantní půdorysné a prostorové řešení.

 

8. Expozice Čarodějnické procesy na Jesenicku ve Vlastivědném muzeu Jesenicka v Jeseníku

+ Čestné uznání  ředitelce Vlastivědného muzea Jesenicka Veronice Rybové za prostor, jenž při vedení svěřené instituce poskytuje kvalitní architektuře

 

Lukrécia a Marek Lachmanovi, Bohumil Brůža
investor: Olomoucký kraj, VMJ zastoupené ředitelkou Veronikou Rybovou
(2007) 2011–2012

Významný počin jak z muzeologického, tak i z architektonického hlediska. Tragické téma je podáno emotivně a přece velmi decentně. Nevzniklo další „Muzeum tortury“.

Porota oceňuje také dlouhodobý koncepční přístup vedení Vlastivědného muzea Jesenicka, jenž sklízí své plody v podobě postupných stavebních úprav původní tvrze a jednotlivých expozic. Při jejich přípravě a provedení dává Mgr. Veronika Rybová prostor profesionálním, architektonicky velmi hodnotným řešením. Po expozici přírody Jesenicka vynikly zejména stálé výstavy věnované historii a archeologii Jesenicka (Petr Všetečka, Transat architekti, 2010) a v roce 2012 zpřístupněná expozice Čarodějnických procesů na Jesenicku (Lukrécia a Marek Lachmanovi, Bohumil Brůža (2011-2012), která se umístila na druhém místě odborně zaměřené soutěže Gloria musealis.

 

9. Polyfunkční dům Valová v Zábřehu, Valová 2357/8

 

Vít Janků (ARCHECO)
investor: Opomedic DD, Šumperk
2010–2011

Dům se uplatňuje ve složité situaci rozhraní mezi historickou zástavbou a typickou periferií malého města. Důmyslně reaguje na oba tyto kontexty. Díky kreativnímu použití stavebnicové konstrukce a pláště navazuje na tradici funkcionalistické / nefunkcionalistické tradice.

 

10. Tělocvična Gymnázia Čajkovského zv. „ČajkAréna“ v Olomouci, Čajkovského 9

 

David Benda, Robert Štefka (A2 architekti)
investor: Olomoucký kraj
2011–2012

Chytrá a vtipná práce se skromnými a nenápadnými architektonickými prostředky. Architekti prokázali cit pro „struktivnost“, slovy jednoho z porotců. Tedy spojení strukturnosti s konstruktivností. Objekt oživil a kultivoval architektonicky chudé prostředí panelového sídliště.

Fotografie ze slavnostního předávání v Galerii Caesar, které uvedl redaktor a komisař Ceny R. E. v jedné osobě, Jakub Železný

Změna místa konání vyhlášení Ceny Rudolfa Eitelbergera 2013

Sdružení Za krásnou Olomouc dlouhodobě usiluje o zkvalitnění městského prostředí v Olomouci. Jelikož zaujímáme negativní postoj k dokončovanému obchodnímu centru Šantovka i k připravované výškové stavbě v této lokalitě, jsme nuceni zrušit místo konání dlouho připravovaného slavnostního vyhlášení Ceny Rudolfa Eitelbergera 2013 v technickém zázemí bývalé silážní budovy Hanáckých mlýnů (vila na sile) v Polské ulici.

Důvodem je umístění reklamního banneru v podobě svítícího srdce na střeše vily na sile. Tato instalace byla v médiích původně prezentována jako umělecký počin (http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/pruhledne-obri-srdce-ozdobilo-silo-v-centru-olomouce-20130902.html), v tomto týdnu však bylo upřesněno, že jde o komerční upoutávku k otevření obchodního centra Šantovka (http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/nad-olomouci-opet-tepe-srdce-ma-byt-odolnejsi-nez-puvodni-20131001.html).

Plánovaná industriální exkurze za účasti architekta Tomáše Pejpka a investorky Barbory Králíkové mapující proměnu obilního sila proběhne v technických prostorách bývalého sila v 15 hodin (sobota, 5.října). Následně se společně přesuneme do náhradního místa konání v Galerii Caesar.

Den architektury provede zájemce olomouckým a prostějovským industriálem

Slévárna, cementárna, pivovar, oděvní závody nebo stavební firma. To jsou některé ze zastávek architektonických procházek s odborníky, které se uskuteční 5. a 6. října v Olomouci a Prostějově v rámci celostátního Dne architektury. Industriální zaměření třetího ročníku akce pořádané při příležitosti Mezinárodního dne architektury vychází i z jejího motta „Objevte své město“.

Garantem Dne architektury na Olomoucku je sdružení Za krásnou Olomouc a jak podotkl jeho bývalý předseda Alexandr Jeništa, letošní program bude „objevovat“ historické i současné industriální stavby v Olomouci a Prostějově. „Průmyslové stavby, industriální architekturu většinou jen nepozorně míjíme, vnímáme ji jako okrajovou a nepatřičnou součást městského prostředí, soustředěnou hlavně na předměstí. Tyto stavby ale mají nejen bohatou historii, ale leckdy také nezpochybnitelnou architektonickou a estetickou kvalitu. A naším cílem je na tuto skutečnost upozornit,“ vysvětlil Jeništa tematické zaměření letošního Dne architektury.

Úvodní historický vhled do tématu industriální architektury obstará přednáška Lukáše Berana z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT nazvaná Domy pro stroje, která se uskuteční ve čtvrtek 3. října od 17 hodin v Arcidiecézním muzeu Olomouc. „Lukáš Beran se bude věnovat vzniku moderní architektury pro potřeby průmyslu od devatenáctého po dvacáté století, průmyslovým architektům a průmyslovému stavění. To vše také doloží na světových i domácích příkladech, včetně staveb v Olomouckém kraji,“ shrnul Jeništa.

A právě zajímavé průmyslové stavby na Olomoucku budou cílem dvou procházek plánovaných na víkend 5. a 6. října. Zatímco v sobotu 5. října se zájemci mohou vydat s Lukášem Beranem za poznáním historie olomouckého průmyslového předměstí Holice, v neděli 6. října je čeká výlet do Prostějova s historičkou umění Zuzanou Křenkovou a průvodcem Janem Jeništou. „V Olomouci se zastavíme mimo jiné u areálu nové slévárny a modelárny Kosmos, cementárny Hrůza & Rosenberg, zmíníme se o bohaté historii sladovny Moritze Fischera, Solných mlýnů nebo Hanáckého pivovaru. A v Prostějově? Stačí zmínit jen značky – Wikov, tedy slavná historie firmy Wichterle a Kovařík, oděvní závody průmyslníka Jana Nehery nebo konfekční fabriky Arnošta Rolného. Na jednu procházku je toho víc než dost,“ přiblížila trasy historička umění a členka výboru sdružení Za krásnou Olomouc Martina Mertová.

Součástí programu Dne architektury v Olomouci je také slavnostní vyhlášení třetího ročníku Ceny Rudolfa Eiltenbergera, kterou uděluje sdružení Za krásnou Olomouc za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a v celém Olomouckém kraji. Mezi deseti finalisty je například rozhledna na vrcholu Velkého Kosíře, expozice Čarodějnické procesy na Jesenicku ve Vlastivědném muzeu Jesenicka v Jeseníku, rekonstrukce Náměstí Svobody v Mohelnici, tělocvična olomouckého Gymnázia Čajkovského zvaná „ČajkAréna“ nebo Tyršův most v Přerově. Slavnostnímu vyhlášení, kterého se ujme moderátor Jakub Železný, bude v sobotu 5. října od 15 hodin předcházet malá industriální exkurze o proměně obilního sila Hanáckých mlýnů, o níž promluví její autor, architekt Tomáš Pejpek a investorka Barbora Králíková.

Třetí ročník Dne architektury, který pořádá při příležitosti Mezinárodního dne architektury pražské občanské sdružení Kruh, proběhne v 41 městech České republiky, ale také na Slovensku a v Londýně. Program nabídne celkem 75 akcí.

 

Den architektury – Olomoucko – Program

 

ČTVRTEK | 3. 10. | 18.00 hod. | Arcidiecézní muzeum Olomouc | sál Mozarteum

Domy pro stroje

Přednáška historika architektury Lukáše Berana o vzniku moderní architektury pro potřeby průmyslu od devatenáctého po dvacáté století, o průmyslových architektech a průmyslovém stavění-ukázáno na světových i domácích příkladech, včetně staveb v Olomouckém kraji. O anglických textilkách, amerických automobilkách i českých pivovarech, továrních zámcích, železobetonových klasicismech a akváriu se slečnami. Autor přednášky, která zahájí olomoucké Dny architektury tentokrát ve znamení „industriálu“, pracuje ve Výzkumném centru průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT.

 

SOBOTA | 5.10. | 10.00 hod. | sraz: tramvajová zastávka fibichova

Olomouc – průmyslové předměstí Holice

Procházka olomouckým industriálem s historikem architektury Lukášem Beran pracovníkem Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT. Areály nové slévárny a modelárny Kosmos, cementárny Hrůza & Rosenberg, dějiny sladovny Moritze Fischera, Solných mlýnů nebo Hanáckého pivovaru.

 

SOBOTA | 5.10. | 15.00 hod. | Vila na sile | Silo pod vilou (Polská 7)

Cena Rudolfa Eitelbergera 2013

Jakub Železný (ČT) uvede třetí ročník ceny o. s. Za krásnou Olomouc za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v Olomouci a v celém Olomouckém kraji. Slavnostní vyhlášení vítěze proběhne v technickém zázemí bývalé silážní budovy Hanáckých mlýnů, dnes již celosvětově proslavené nástavbou „Vily na sile“.

Ceremoniálu bude předcházet malá industriální exkurze za účasti architekta Tomáše Pejpka a investorky Barbory Králíkové mapující proměnu obilního sila.

 

NEDĚLE | 6.10. | 14.00 hod. | sraz: před vlakovým nádražím Prostějov (odjezd vlaku z Hl. nádraží Olomouc. 13.34)

Olomouc – Prostějov – Industriální stopy

Procházka po nejzajímavějších průmyslových stavbách Prostějova s historickou umění Zuzanou Křenkovou a průvodcem Janem Jeništou. Slavná historie firmy Wichterle a Kovařík, funkcionalistický závod oděvního průmyslníka Jana Nehery, který je těsně před demolicí, i fabriky Arnošta Rolného. Díla funkcionalisty Antonína Navrátila, Janákova žáka, a produkce prostějovské stavební firmy Konečný-Nedělník.

 

 

kontakt pro média

krasnaolomouc@seznam.cz

Alexandr Jeništa   605 288 116   alexandr.jenista@gmail.com

Martina Mertová   777 576 087   martinamertova@seznam.cz

 

Architektura a veřejný prostor

Přednáška k výstavě Magdaleny Jetelové

Téma veřejného prostoru patří dnes ke klíčovým tématům architektonické diskuze i k důležitým motivům městských politik a plánů. Řada měst po celém světě pochopila, že investice do zlepšení veřejných prostorů mohou zásadně ovlivnit kvalitu prostředí celého města i jeho sociální atmosféru. Přednáška se zaměří na roli veřejného prostoru v dnešním městském životě, představí nejnovější zajímavé realizace úprav městských prostorů v Evropě a v USA a ukáže i často architektonicky a provozně netradiční řešení. Připomene také přínos uměleckých děl a aktivit pro oživení městských veřejných prostorů.

 

Přednášející: Doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc., Ústav dějin umění AV ČR

Úterý, 1. října 2013, 17 hodin
Muzeum moderního umění v Olomouci, Denisova 47  (Besední sál)

Architektonická procházka Havířovem

Antikvariát a klub Fiducia ve spolupráci se sdruženími Za krásnou Olomouc a Za krásnou Ostravu vás zvou na architektonickou procházku s historikem architektury Martinem Strakošem.

Sraz: ve vestibulu vlakového nádraží v Havířově v neděli 8. září ve 13:00.
Procházka začne symbolicky v prostoru demolicí ohroženého vestibulu vlakového nádraží v Havířově, navrženého havířovským architektem Josefem Hrejsemnou (1928-2010). Poté se vydáme do centra Havířova. Pozornost zaměříme jak na starší památky, dokumentující …venkovskou minulost zdejší krajiny (kostel a zámek), tak především na výstavbu hornického sídliště a posléze nového města od poloviny minulého století do současnosti. Dále se budeme věnovat Kulturnímu domu Petra Bezruče, současné budově havířovské radnice (býv. učiliště Pavky Korčagina), bývalému kinu Radost, domu Lučina, bloku Labužníka nebo nedávno přestavěnému kinu Centrum, jehož původní podobu navrhl architekt Bronislav Firla (1924), přestavbu pak architekt Josef Kiszka (1952). Prohlédneme si i prostory havířovských tříd, ulic, náměstí a nábřeží. Podle časových možností a počasí budeme pokračovat prohlídkou sídlištní zástavby, autobusového nádraží a sousední víceúčelové sportovní haly.
Tuto akci podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Statutární město Ostrava, Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz a Nadace české architektury.
Tímto výletem vyjádřujeme podporu havířovské iniciativě za zachování tamního vlakového nádraží.

spoj z Olomouce do Havířova:
11.35 odjezd vlakem (RegioJet) z Olomouce, 12.56 příjezd do Havířova

zpáteční spoje z Havířova do Olomouce:
17.36 odjezd vlakem (RegioJet) z Havířova, 19.00 návrat do Olomouce
nebo 18.05 odjezd vlakem z Havířova (s přestupy v Ostravě a Přerově), 20.02 návrat do Olomouce

Výlet na rozhlednu na Velkém Kosíři

Za krásnou Olomouc Vás zve v sobotu 20. července 2013 na Výlet na rozhlednu na Velkém Kosíři s architektem Svatoplukem Sládečkem

Je možné zvolit několik tras výstupu na Velký Kosíř, každý si může vybrat podle své kondice:
1. vlakem z Olomouce do Čelechovic (odjezd 11.07, příjezd 11.40), odtud pěšky, a to buď přímo Naučnou stezkou Velký Kosíř (po zelené) 5 km, nebo Mánesovou cestou (po žluté) přes Čechy pod Kosířem 8.5 km
2. autobusem z Olomouce do Čech pod Kosířem (odjezd 12.30, příjezd 13.25) a odtud pěšky po žluté 2.5 km na vrchol

Podle volby trasy se sejdeme:
1. v Čechách pod Kosířem (u kostela) v 13.25 s architektem Svatoplukem Sládečkem a historikem umění Rostislavem Šváchou
nebo
2. na Velkém Kosíři u rozhledny kolem 14.00

Na Velkém Kosíři si prohlédneme stavbu nedávno otevřené rozhledny od architekta Svatopluka Sládečka, který nás seznámí s její koncepcí, a pokocháme se výhledem na Bouzovské vrchy, na rozsáhlou hanáckou nížinu a za dobrého počasí prý i na siluetu Nízkého Jeseníku. Vařte, smažte, pečte a zavařujte, protože na kopci u rozhledny, pokud nám to dopřeje počasí, si uděláme společný piknik, takže ani deky nezapomeňte vzít s sebou.

Podle kondice a počasí je možné pokračovat:
1. Mánesovou cestou (po žluté) 6 km do Slatinic, odkud odjíždí vlak do Olomouce v 17.52 (návrat v 18.47)
nebo
2. po zelené na sever přes keltské oppidum u Ludéřova až do Náměště na Hané (11 km) s návratem v 18.45 (odjezd z Náměště v 18.01) či 20.47 (odjezd z Náměště v 20.01) vlakem do Olomouce
nebo
3. sestoupit zpátky do Čech pod Kosířem (2.5), odkud odjíždí autobus do Prostějova v 16.17 (pak vlakem v 17.00 do Olomouce s návratem v 17.26, nebo přímým autobusem do Olomouce v 17.10)

Moc se na Vás těšíme.

Jakub Potůček: The Šantovka Tower

aneb Jak mrakodrapy ničí historická města

Publikováno v časopise Vesmír 92, 310, 2013/5

Pouhé dva dny po letošní jarní rovnodennosti byla v Praze na Černém Mostě otevřena další gigantická nákupní galerie, postavená podle projektu londýnské kanceláře Benoy. Jestli nám jeho globálně mainstreamová architektura konvenuje, či se nám protiví, je podružné. Podstatné je, že na rozdíl od Olomouce, kam tatáž kancelář navrhla „středně vysoký“ mrakodrap, pražské obchodní centrum tuto čtvrť zásadně nepoškodí. V případě stavby 75 metrů vysoké věže, kterou se nyní za vydatné a do očí bijící podpory místní municipality pokouší v ochranném pásmu olomoucké městské památkové rezervace prosadit společnost SMC Development, si naopak můžeme být jisti, že zasadí starobylému městu těžkou ránu. pokračování článku …

Jan Šépka: Úpravy Horního náměstí v Olomouci – příběh lampy

Sdružení Za krásnou Olomouc poskytuje prostor architektu Janu Šépkovi. V reakci na poslední události kolem osvětlení Horního náměstí nám jeden z autorů původní koncepce jeho obnovy poslal následující zevrubné shrnutí celé kauzy, včetně návrhu jejího řešení.

Úpravou ploch Horního náměstí v Olomouci se dnes díky nové kauze s osvětlením zabývám s přestávkami 18 let – tedy od roku 1995, kdy jsme společně s kolegou Hájkem a Hláskem vyhráli ve veřejné architektonické soutěži. Tato snaha po naplnění původních představ dosáhla tedy tento rok plnoletosti.
Když jsme přemýšleli o koncepci celého náměstí, procházeli jsme řadu kreseb a obrazů, které náměstí popisovaly jako reprezentační salón města. Jedním z nejznámějších výjevů je obraz „Vjezd kardinála Ferdinanda Troyera do Olomouce“, který dobře dokládá celkový smysl náměstí.
Z těchto výjevů se zrodila naše idea, kdy náměstí chápeme jako pomyslnou divadelní scénu s kašnami, sloupem, centrální radnicí v prostoru a kulisou budov v pozadí. Na tomto městském jevišti se odehrávaly slavnostní průvody, popravy nebo jiné významné či bezvýznamné události za přítomnosti širokého obecenstva. My jsme se v našem obrazu pokusili navrátit náměstí podobu reprezentačního salónu města. Vyspravená a sflikovaná dlažba nám připadala zajímavá, je v ní zaznamenán čas. Začali jsme tedy o dlažbě uvažovat jako o vyspravovaném koberci obývacího pokoje velkého domu – města. Všechna pole dlažby byla přesně zaměřena včetně plomb po výkopech. I tato pole, která pro někoho znamenala estetický kaz v koberci, byla navrácena na své místo. Nešlo nám o to rozlišovat, které pole je kvalitnější, které je naopak špatné. Pokud se začne estetizovat, pak nelze přesně stanovit hranici. Na náměstí se vrátil obraz všech polí tak, jak byl, i za použití dlažby z jiných ulic, jejichž patina odpovídala dlažbě na náměstí. Výsledný obraz právě díky použití staré dlažby, která se nedá napodobit novým materiálem, působí celistvě.

K této představě jsme přidali i mobiliář. Lavička a lampa jsou zásadními prvky mobiliáře, které svým designem také vycházející z představy náměstí jako salónu nebo pokoje města, a proto byly navrženy v takřka interiérovém duchu. Po výhře v soutěži jsme si na tyto dva prvky nechali vyrobit modely v menším měřítku, které mám dodnes v kanceláři.
Realizovaná lavička je se svou předlohou v zásadě totožná. Model lampy měl větší odrazný širm, který se díky podrobnější práci s odborníky a zkouškám nakonec zmenšil. Dokončená studie byla ještě na koci roku 1995 prezentována a předána radním, kteří ji schválili. V průběhu práce na projektu pro stavební povolení jsme usilovně hledali firmu, která by byla schopna na atypickou lampu získat všechna potřebná dobrozdání. To se nám bohužel nepodařilo, a tak jsme byli nuceni do projektu zakomponovat standardně vyráběnou lampu s atesty. Z nabízených produktů se nám nejvíce zamlouval jednoduchý sloup od firmy Thorn.
Pro vysvětlení skutečného stavu osvětlení, které se dnes na náměstí nachází, je nutné si připomenout celkový průběh stavby. Stavba náměstí začala v roce 1997, kdy se připravovalo podloží pro novou pokládku původní dlažby, a začalo se s rekonstrukcí některých sítí. Nicméně hned v létě byly úpravy zastaveny kvůli  povodním, které Olomouc postihly. Následně se také v komunálních volbách vyměnilo téměř celé složení radnice. Nová radnice ale nechala projekt úprav náměstí pokračovat dál. Až do roku 2000, kdy se na náměstí ocitly vyrobené prototypy mobiliáře (lampa, lavička, stojan na kola, odpadkový koš a parkovací bod), se standardně pokračovalo v pracích podle projektu.

Naším záměrem bylo vyzkoušet si na prototypech jejich funkčnost a dořešit detaily. Radnice vnímala umístění prototypů na náměstí jiným způsobem a postavila diskuzi o prototypech do polohy „chceme – nechceme“. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že tvar i koncepce mobiliáře byly dávno schváleny a jsou součástí celkového výtvarného záměru. Rozpoutala se živá diskuse mezi nejširší veřejností i v médiích, což vedlo až k tomu, že radnice vypsala lidové referendum o podobě Horního náměstí. Dotazník byl rozeslán všem Olomoučanům, kteří měli odpovídat na otázky typu: Jak má být široká spára mezi dlažbou? a) 1cm, b) 2cm, c) 3cm, d) 4cm. Do jakého lože má být dlažba kladena? a) do písku, b) do betonu. Jaká má být na náměstí instalována lampa veřejného osvětlení? a) podle projektu, b) historizující, c) jiná. Má být lavička a odpadkový koš pevně kotven k dlažbě? a) ano, b) ne. A řada dalších asi deseti otázek, na které nemůže rozumně odpovědět nikdo, kdo není zrovna odborníkem na danou problematiku. Anketa měla obrovskou odezvu, bohužel výsledky hlasování publika nebyly nikdy zveřejněny a zlí jazykové tvrdí, že se dokonce ztratily. V tuto chvíli sehrál velmi důležitou roli profesor Pavel Zatloukal, otec celé akce a také předseda soutěžní poroty, která náš návrh vybrala. Oslovil kolem 40 odborníků, kteří se na téma Horní náměstí denně vyjadřovali v Mladé frontě. Více jak měsíc tak byly vedle sebe na celé straně otištěny názory odborníků a laiků. Díky fundovanému vysvětlování stále přibývaly kladné reakce místních občanů a projekt získával stále větší pochopení a podporu. Určitě je skvělé, že se v těžké situaci za vás někdo postaví, v Čechách to totiž nebývá zvykem. Nezávislý garant by měl být u každé větší státní zakázky od začátku.

Když už se zdálo, že je vše zažehnáno, ozvali se pražští památkáři – „ Moderní mobiliář a lampy se širmem na náměstí rozhodně nebudou.“ Pražští památkáři začali na náměstí prosazovat historizující podobu lamp, která se ale na náměstí již téměř tři čtvrtě století nevyskytovala a nenajdete ji v celé památkové rezervaci. Funkční prototyp naší lampy se širmem se připravoval v Praze zhruba rok před prezentací na náměstí. Firmě, která nesla veškeré záruky na atypický výrobek lampy, se podařilo vyřešit všechny funkční nedostatky původního, trochu naivního návrhu. Lampa podstoupila světelné zkoušky a kvůli zátěži větrem také zkoušku ve větrném tunelu. Ve všem nakonec obstála, kromě estetických představ pražských památkářů, potažmo ministerstva kultury, které začalo být přesvědčeno, že mělo úpravy na náměstí také posuzovat. V tuto chvíli opravdu hrozilo, že na náměstí budou muset být instalovány historizující kandelábry. Zachránilo nás vydané stavební povolení, které bylo v tu dobu již nenapadnutelné, neboť vypršela lhůta tří let, ve které se mohly příslušné orgány k projektové dokumentaci vyjadřovat. Vzhledem k těmto komplikacím byly nakonec realizovány lampy Thorn, neboť byly uvedeny ve schváleném projektu a město po poradě s právníky a s námi zvolilo jediný možný postup – opřít se o stavební povolení, které bylo nenapadnutelné. Ale ani po nainstalování lamp Thorn problémy neskončily. Stavební firma dodala lampy o 70 cm kratší, než byly navrženy v projektu.

To mělo za následek úbytek rovnoměrnosti světla. Město si od několika nezávislých odborníků nechalo přeměřit hodnoty intenzity světla na ploše náměstí. Na světelnou zkoušku se v noci sešlo na náměstí stovky lidí, včetně televize. Z předběžné zkoušky se stala estráda. „Pojďte blíž k lampě, ať na sebe vidíme“, zahájil zkoušku primátor, „Lidé mají pocit, že na náměstí panuje tma“, „V Olomouci se nepovedlo nové osvětlení“ – následně referovala média. Změna intenzity osvětlení náměstí byla velká. Původně totiž byly na náměstí lampy, které se používají na nasvětlení rychlostních komunikací nebo na osvětlení stadiónů. Nebyl nasvětlen prostor, ale plocha. Náš návrh počítal s tím, že bude plocha náměstí světelně potlačena a naopak vypíchnuty dominanty. Je to vlastně scénografický přístup jako v divadle nebo při instalaci v galerii, kdy necháte vyniknout vystavené prvky.
Odborníci samozřejmě naměřili málo světla, a začala nová veřejná diskuse na téma hodně nebo málo světla. Díky tomu, že je náměstí pěší zónou, nepodléhá žádným striktním předpisům, které by přesně stanovovaly hladinu osvětlení. Šlo tedy ryze o pocitovou záležitost. Radnice se po všech peripetiích s náměstím již nechtěla dohadovat o to, zda někam přidat dvě nebo tři lampy. Nechtěla se ale také už hádat s námi. Chtěla mít stavbu za sebou a osvětlení ponechala tak, jak bylo – s kratšími lampami.

Náměstí bylo hotovo, křik pomalu utichal, město se s náměstím začalo smiřovat, opravilo sloup a kašny, soubor doplnilo o sedmou Ariónovu kašnu. Začalo se znovu dostávat do svého pomalého hanáckého tempa. Rok po kolaudaci získalo náměstí několik ocenění včetně zahraničního Piranesiho čestného uznání. Otázkou zůstává, zda je náměstí stále tím velkým pokojem (salónem) nebo scénou, kterou jsme při našem návrhu měli v představách? Horní náměstí plní pro valnou většinu obyvatel funkci ryze pragmatickou, což jest jako průchod nebo prostor pro nákup v obchodech, nikoli jako místo setkávání a relaxace.

Veřejná diskuse a polemika posunula vnímání Horního náměstí ještě do jiné roviny, než na jakou byli místní obyvatelé zvyklí. Bylo to patrné na chuti, s jakou se chtěl každý k naší práci vyjádřit. A to je určitě dobře. Lidé začali vnímat jiným způsobem dlažbu, osvětlení i mobiliář. Pro některé již nebylo jen tím průchodem, na který byly zvyklí. Město může svojí aktivitou inspirovat k využití svých veřejný prostor a zatraktivnit je. Cítíme tu vůli k bytí – městský prostor, kde tryskají fontány, kde se může chlapec setkat s dívkou, kde může město ubytovávat a bavit významné hosty, nebo kde by se jen mohla scházet společnost.
A co dál? Scéna olomouckého náměstí je hotova. Zbývá doplnit to nejpodstatnější – dobrý program. O náměstí se musí někdo starat. Je potřeba vytvořit kultivovanou náplň ve formě koncertů, divadelních představení, promítání filmů, výstav pod širým nebem a dalších aktivit, která by náměstí vrátila jeho reprezentační polohu.
Dnes by bylo možné pokusit se na náměstí realizovat původně navržené lampy – alespoň taková byla poslední dohoda se zástupci radnice. Jsme připraveni na tuto dohodu navázat a komunikovat o možnostech s vedením města. Horní náměstí je potřeba dokončit v intencích původního konceptu, aby byl zachován hlubší smysl celé úpravy. Na základě této dohody s městem o společném řešení problematiky osvětlení jsme si proto nechali zpracovat i studii, která ukázala, že by lampy s nepřímým osvětlením dávaly dvojnásobnou intenzitu světla, než ty stávající. Se zástupci města jsme byli za jedno i v tom, že Horní a Dolní náměstí mají jiné pojetí, atmosféru i mobiliář, neboť Horní náměstí bylo vždy reprezentačním prostorem, zatímco na Dolním náměstí byla umístěna tržnice. S tímto zhodnocením jsme se před lety rozcházeli ve shodě.

Vzhledem ke komplikovanosti celé kauzy a možná i délce trvání je řada údajů kolem stávající podoby lamp zkreslena. Důvodem k neumístění námi zamýšlené lampy na náměstí tedy nebyla nevole tehdejšího vedení města, ani místních občanů, jak se chybně uvádí, ale odlišný názor pražských památkářů. Domnívám se, že by se v takto mimořádném prostoru, jakým bezesporu Horní náměstí je, mělo navrhovat vše s patřičným konceptem a přistupovat s maximální péčí i k detailům. Předpokládám, že by se o podobě osvětlení měla vést diskuse především s odborníky na osvětlení a s architekty. Doufám, že se snad podaří brát náš obor vážně a respektovat hodnotu vytvořeného díla. V jiném případě by to byla prohra nejen naše, ale i města.