Dny architektury 2014 – se sdružením Za krásnou Olomouc tentokrát nejen v Olomouci!

Příroda a krajina ve městě: mosty přes řeku Moravu v Olomouci a kroměřížské zahrady, to jsou cíle architektonických procházek, které se uskuteční už tento víkend, 4. a 5. října v Olomouci a Kroměříži v rámci celostátního Dne architektury. Zaměření na přírodu a krajinu ve městě volně navazuje na jeho letošní motto „Do ulic, mezi domy“. Garantem čtvrtého ročníku na Olomoucku je opět sdružení Za krásnou Olomouc. Letošní program Dne architektury, který tradičně zaštiťuje pražské občanské sdružení Kruh, proběhne ve 52 českých a 3 slovenských městech.

Plánováno je celkem 115 akcí: http://www.denarchitektury.cz/. Těšíme se na Vás.

 

Olomoucké mosty
olomoucke_mosty1aProcházka podél řeky Moravy s diagnostikem stavu olomouckých mostů, specialistou na konstrukce a dopravní stavby Ing. Petrem Fryčákem a urbanistou Ing. Vilémem Švecem.
Po proudu projdeme podél řeky a prohlédneme si a prozkoumáme celkem deset mostních objektů (cca 5 km). Procházku zakončíme u mostu na ul. U Dětského domova v Nových Sadech.
Sraz: so 4. 10., 14:00, u posledního mostu v Černovíru (ulice Heydukova)

 

Kroměřížské zahrady
kvetna_zahrada2Procházka po kroměřížské Květné zahradě, zvané též Libosad, s architekty Petrem Valentou a Antonínem Novákem z architektonické kanceláře DRNH, spoluautory rekonstrukce Květné i Podzámecké zahrady, a se specialistou na zahradní architekturu, historikem umění Ondřejem Zatloukalem. Máme příležitost si prohlédnout právě zrekonstruovanou zahradu, která patří mezi nejvýznamnější zahradní díla v celosvětovém měřítku.
Sraz: ne 5. 10., 13:00 před Květnou zahradou v Kroměříži (odjezd vlaku z hl. nádraží v Olomouci: 11:55)

Šantovka Tower usiluje o další výjimku

Jakoby to nestačilo. Rozporuplná stavba, již chce investor (SMC Developement) vztyčit v ochranném pásmu cenné památkové rezervace, začíná teď sužovat i obyvatele ulice Šantovy. V těchto dnech podávají záporné stanovisko ve správním řízení o výjimce týkající se vzájemných odstupových vzdáleností. Dle legislativy by tato stavba měla být v minimální vzdálenosti 78 m od sousedního historického domu z konce 19. století, tedy o cca 50 m dále, než investor navrhuje. Zákonem danou vzdálenost se tedy investor snaží výjimkou zkrátit hned třikrát.

Ochrannou ruku nad tímto pochybným záměrem v oblasti památkové péče dosud drželo oddělení tohoto rezortu na olomouckém mgistrátu. Který další úřad nebo úředník podpoří projekt v této věci? Stejně zajímavé bude sledovat pondělní jednání zastupitelstva, na němž má být schválen nový územní plán Olomouce. Šantovka Tower bude jistě hrát nemalou roli – vždyť jeho schválením by de facto přišla o své poslední šance na realizaci. Dle něj by totiž v bízkosti historického jádra žádné další necitlivé výškové budovy vyrůst nemohly. O nevhodnosti umístění zamýšlené stavby do lokality Šantovy ulice napsal posudek či spíše zamyšlení také profesor Miroslav Masák. Shrnuje názor široké odborné veřejnosti a má tak v probíhajícím řízení pomoci vyvážit ojedinělé hlasy těch, kteří projekt podpořili. Skóre obou stran zůstává pro tu druhou povážlivě nevyrovnané.

 

K projektu jednoho z olomouckých domů

 

3952623_architektura_sial_mas_k_rozhovor_denik-380Miroslav Masák, architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla

Problém městských dominant, před kterým čas od času město stojí, není nový. O náhodném rozmísťování vysokých budov, jejichž existenci umožnily nové stavební technologie, psal už německý filozof a básník Fridrich Nietzsche (1844-1900). Podle jeho názoru výškové stavby přispívaly k chaosu, ke vzniku města jako systému samot. Dnes víme, že architektura je tvorbou klimatu s protichůdnými východisky svých úkolů – s účelnou správou, která vnáší do života řád a s intimním charakterem života, který se těžko snáší s neosobní formou. I výškové stavby se s těmito předpoklady musí srovnat. Zdůvodnit svůj smysl, respektovat řád, využít hodnot místa i kvality návrhu. O dobrém výsledku individuálních záměrů rozhoduje i inteligence a odbornost odpovědných míst.

Chtěl bych k budoucímu rozhodování o stavbě jednoho olomouckého domu přispět svým názorem a vyvážit jím argumenty svého životního přítele Ivana Rullera, který záměr podpořil. I když s jedním z jeho závěrů plně souhlasím. Napsal, že je nezbytné znát jasnou, logickou, kompozičně působící urbanistickou koncepci města. Tedy regulační plán. Kde je?

V historii i v současnosti stavby měst se dominantními stávaly a stávají společensky významné objekty. Byly a jsou symboly své doby, vypovídají o stavu společnosti a o jejich perspektivách. Jsou to ikony mocenské a duchovní sféry, ale i symboly společenských a technologických zvratů. Příkladů je bezpočet, od katedrál a zámků k nedávným stavbám opery v Sydney nebo výtvarné galerie v Bilbau. Bývají předmětem odpovědných úvah o významu funkcí a tvaru, protože vyvážený organismus sídla, často citlivě budovaný po staletí, může být neuváženými gesty snadno zničen. Jsou kriticky zvažovány také proto, že zvlášť výškové stavby často parazitují na kvalitě místa a privatizují si historické panorama města. Olomouc má své silné, po staletí vytvářené klima, není důvod k jeho zpochybnění. Proč by se pro novou dominantu současné, nekomerční architektury, nemohl využít jiný záměr, jiná významná funkce, například vzdělávání? Proč by se nemohla realizovat nová architektonická dominanta, opřená o silnou myšlenku, o cit pro historický i fyzický kontext, o inspirativní výtvarné pojetí? A o harmonii s existujícími hodnotami.

U každé vznikající stavby se ptáme, jaké klady jsou její budoucí přítomností nabízeny, jestli jsou zvažované funkce nezbytné, jestli je není možné uspokojit jinde a jinak, jako novou energii by budova do místa stavby vnesla? Jak se nový záměr vyrovnává s oprávněným požadavkem souladu prostředí, může to být i působivý kontrast, když soulad není poškozen, ale posílen. Myslím, že projekt komerčně úspěšné globální firmy Benoy uspokojivé odpovědi nenabízí. Navržený objekt má – možná bezděčnou – ctižádost stát se dominantou v ochranném pásmu městské památkové rezervace. Čím by k charakteru města a místa přispěl? Neobvyklostí architektury plně proskleného domu? Obytného skleníku? Pro investora rezervujte byt na jižní straně! Mimořádnými výhodami bydlení ve věžáku? Které to jsou? Obohacením siluety historického města? Vážně? Nemyslím si, že jde o zlomyslný záměr projektantů a investora, že by mělo jít o záměrné parazitování na citlivě vytvářeném obrazu měst, jde jen o odbytou práci. 

Hlasů proti realizaci záměru je bezpočet. Těch laických i odborných. Odmítnutí názoru desítek významných osobností, kterým nejde ani o přízeň voličů, ani o developerské zisky, by muselo vést k úvahám o podnětech takového postupu. Věřím, že bezdůvodné přehlížení odbornosti není pro naši současnost typické. Jde přece jen o vážný střet. Netýká se jedné stavby, kterou je možné uspokojit na vhodnějším místě. Ve hře je budoucí obraz města, charakter jeho živého organismu. Ale také a především jde o záznam současného stavu naší společnosti. Martin Heidegger, německý fenomenologický filozof řekl, že architektura by nám měla, jako každé stavění, zajišťovat pohodlí, ale jako každé umění by nás měla z pohodlí vytrhávat a plnit nás sny o lepším světě, o opravdovém společenství. Jakými sny by nás obohatila chystaná stavba SMC Development?

ZÁVĚREM:

1) Návrh výškového, zcela proskleného obytného (!) domu je v našich podmínkách neuvážený.

2) Pro novou architektonickou dominantu historického města, a tedy nový symbol jeho rozvoje, není navrhovaná funkce bydlení vhodná. Význam sídla, jakým je Olomouc, oslabuje.

3) Dojem z oživení nebo narušení panoramatu města je subjektivní. Svůj názor tedy opírám i o shodný odpor nesporných autorit, jakými jsou prof. Přikryl, prof. Šrámková, prof. Cílek, doc. Kotalík, prof. Lábus, prof. Zatloukal, prof. Švácha, prof. Baum, prof. Frágner, prof. Šlapeta, mons. Graubner a další.

Miroslav Masák

29.srpna 2014

 

Výlet do Šternberka (s piknikem u altánu)

altan_sternberkObčanské sdružení Za krásnou Olomouc vás zve v neděli 24. srpna 2014 na výlet do Šternberka (s piknikem u altánu) v doprovodu architektů Pavla Martinky, Ondřeje Spusty (Masparti) a historika Filipa Hradila.

Do Šternberka se dostaneme:
buď vlakem – odjezd z hl. nádraží v Olomouci v 13.47, příjezd do Šternberka v 14.07
nebo na kole po nové cyklostezce – sraz před hospodou U Travise v Hejčíně v 13.00

Setkáme se na Horním náměstí ve Šternberku v 14.30 hodin, navštívíme např. kostel Zvěstování Panně Marii (včetně jeho krovu) a bývalý augustiniánský klášter. Výlet zakončíme prohlídkou výjimečného, za to však méně známého a bohužel již delší dobu chátrajícího altánu v Tyršových sadech, poblíž kterého si uděláme piknik. Zpáteční spoj do Olomouce: odjezd z vlakového nádraží v 18.06, příjezd v 18.25.

Sdružení Za krásnou Olomouc je navrženo na cenu Patrimonium pro futuro

Za krásnou Olomouc

Občanské sdružení Za krásnou Olomouc, jehož cílem je mimo jiné péče o památky, reprezentuje Olomoucký kraj v celostátním kole Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro, která vyzdvihuje zásluhy o záchranu kulturních památek. Olomoucké sdružení bylo nominováno v kategorii prezentace hodnot.

Celý článek na stránkách Národního památkového ústavu. Pokračovat ve čtení „Sdružení Za krásnou Olomouc je navrženo na cenu Patrimonium pro futuro“

Osamu Okamura: Jeden mrakodrap Manhattan nedělá

osamu_okamuraŽe je diskuse nad tématem výškových staveb v Olomouci potřebná, si nemyslí jen Iniciativa Občané proti Šantovka Tower. V rozhovoru pro Literární noviny architekt Osamu Okamura dobře postihl nešvary olomoucké kauzy. „Celý proces je od začátku nešťastný. Je to ukázkový příklad nezvládnuté komunikace s městem, neziskovými organizacemi a veřejností“, uvádí svoje zamyšlení Okamura. „V tuto chvíli je Šantovka Tower naprosto nevyargumentovaná. Pokud developer městu nedokáže, že mu projekt něco přináší, pak takový dům nemá právo na existenci. Nechápu, proč investor o své vizi více nediskutuje a nevyjadřuje se na veřejných fórech.“

 

Se souhlasem redakce nabízíme celý rozhovor z Literárních novin č.2/2014.

 

okamura_ln01okamura_ln02

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sklenění strašáci: Šantovka a Spiritualia

Médii už v květnu proběhly informace o znovu zahájeném územním řízení ve věci Šantovka Tower. Víme, že žádost o závazné stanovisko orgánů památkové péče spolu s investorem znovu podává i město Olomouc. To je věc, která občana Olomouce může znepokojit nejdřív. Není totiž zdaleka pravidlem, aby se město muselo stavět do role spolužadatele v případě, že vlastní pozemky, jež ten či onen investor pro realizaci svého záměru potřebuje. O to víc překvapí čerstvá výtka primátora Martina Majora na adresu rektora Univerzity Palackého Jaroslava Millera, který vyzývá k otevřené diskusi nad tímto ožehavým tématem a nabízí pro ni prostory. Pokud primátorovi chování univerzity nepřijde dost nestranné, jak se pak dá nazvat chování vedení města? Oba primátoři – ten minulý i ten současný – se zaštiťují nezávislým posouzením případu státní správou. Ale je tomu opravdu tak?

U první žádosti v březnu 2013 plnou moc pro společnost Alfaprojekt (která společnost SMC Development a.s. v této věci zastupuje) za olomoucký magistrát signoval právě tehdejší náměstek primátora, Martin Major. Zda to byl on, kdo stejný krok udělal letos, anebo některý z jeho současných náměstků, vlastně už není tak podstatné. V každém případě je však znepokojující, že se totéž opakuje prakticky beze změn. Po všech kritických připomínkách odborné veřejnosti, po hlasitém volání stovek, ba tisícovek občanů a po negativním vyznění přezkumného řízení Olomouckého kraje se město Olomouc podepisuje pod tutéž žádost. Jistě, investor odstranil formální nedostatky své žádosti, ale podstata věci se nemění. Opět žádá o novostavbu o 75 metrech výšky, v ochranném pásmu Městské památkové rezervace, které bylo vyhlášeno právě proto, aby podobně nesoudným záměrům zabránilo.

Krajský úřad označil v lednu tohoto roku závazné stanovisko Oddělení památkové péče MMOl (z října 2013) v mnoha bodech za nezákonné, jeho argumentaci za účelovou. Přesto se městu nezdá nic podivného na tom, že tutéž věc znovu podepíše a nechá ji posuzovat stejnými úředníky, kteří by si za odvedenou práci vysloužili spíše důtku (viz Přezkumné řízení Olomouckého kraje ve věci Šantovka Tower – plné znění k dispozici).

Svým systematickým počínáním nám město opravdu naznačuje, že je na straně investora. Kam až to může vést? Investor bude mít na čem stavět svou právní argumentaci, protože v dobré víře investuje do přípravných fází svého projektu, bez sebemenších náznaků odporu města. To má přitom na talíři už velkou kupu argumentů, že stavba je přinejmenším kontroverzní a že jako takovou by ji mělo posuzovat zvlášť obezřetně.

Platí, že investor zažádal o územní rozhodnutí v intencích stávajícího územního plánu, který výškové stavby neřeší a tudíž je umožňuje. Platí ale také, že je obecně známo, že dle nového územního plánu už by Šantovka Tower vyrůst neměla. Už tento fakt (schválený Návrh nového územního plánu) je i z právního hlediska dost silným argumentem, o nějž by se zastupitelé – ba i ti opoziční – mohli opřít, aby město nevystavili škodám jak finančním, tak kulturním.

Spiritualia – o protimluvech v architektuře

swiss_re_fosterV posledním komentáři k vlastním plánům jiné sporné stavby, „duchovního a meditačního centra Spiritualia“, chlácholí odpůrce výškových staveb v Olomouci Josef Tesařík. Poukazuje na hospodářské a civilizační trendy a jako důkaz používá už stokrát vyvrácené klišé o výškových stavbách v jádrech evropských metropolí. Paříž ani Řím výškové stavby v blízkosti historického centra nestaví už pár desítek let, právě kvůli trpké zkušenosti s těmi, které vyrostly v éře dravého urbanismu 70. let minulého století. A Londýn? Mezi kulturními centry Evropy představuje výjimku, která přece nemusí být nutně hodná následování. Je však vůbec třeba poměřovat Olomouc s takovými velkoměsty? Není jedna z jejích hlavních deviz právě v dochovaném historickém dědictví, kterého si tolik cení všichni zahraniční návštěvníci a komentátoři? Bude-li panorama Olomouce, které se de facto stalo jejím symbolem, prokvétat dalšími a dalšími prosklenými strašáky, dosavadní kredit a důvěru návštěvníků rozhodně ztratí. Toužený rozvoj a přívětivé městské prostředí pro domácí i hosty se může a má odehrávat v parteru města obklopeném střídmými výškami, které historickým monumentům ponechají jejich primát, punc výjimečnosti a svátečnosti. Ničeho spirituálního se prorážením hodnot, jež na sebe váže historické panorama města, nemůžeme dočkat.

 

Dále k tématu:

Olomoucký deník: Šantovka Tower je zpátky ve hře. Stihne získat povolení?

 

Rostislav Švácha: Olomouc – město mrakodrapů?

Olomouc patří k  nejkrásnějším městům v  České republice. Zasloužilo se o to její historické jádro s  jedinečnými památkami a stejně jedinečnou siluetou, kterou kromě starých věží akcentují tři kupole barokního kostela sv. Michala. Architektuře moderní se však Olomouci nikdy příliš nedařilo. Starý povzdech kritika J. B. Svrčka z  roku 1933, že „z větších moravských měst je Olomouc zvláštním případem, kde přes řadu pokusů (…) nepodařilo se novodobé architektuře vůbec zakotviti“, nevyznívá ani dnes jako nadsázka. Po roce 1989 se, pravda, chvíli zdálo, že se stav věcí změní k  lepšímu, a to hlavně díky dlouhodobému řediteli Muzea umění Pavlu Zatloukalovi. Díky politickému vlivu, jaký si po sametové revoluci dokázal získat, prosadil Pavel Zatloukal vypsání architektonické soutěže na úpravu Horního náměstí. Z titulu ředitele dal přestavět muzejní budovu v  Denisově ulici a areál dnešního Arcidiecézního muzea u olomoucké katedrály. K  těmto počinům celostátního významu, vždy obohacujícím historické jádro o novou kvalitu, se během doby připojilo několik dalších, o jaké se zasloužili jiní patroni či investoři: kancelářská budova Povodí Moravy, Vila na sile, centrum ekologické výchovy Sluňákov, pavilon počítačové tomografie ve Fakultní nemocnici, vzorkovna Dřevo Trustu, nová budova přírodovědecké fakulty. U této poslední stavby, jediného opravdu důležitého stavebnického výkonu olomoucké univerzity za poslední čtvrtstoletí, se nicméně zdá být příznačné, že se proti němu vzedmula vlna odporu olomoucké veřejnosti. A její neméně ostré útoky zamířily na poslední velký a bohužel zatím neuskutečněný záměr Zatloukalův, návrh muzejní budovy středoevropského centra umění SEFO pro velkou proluku v  Denisově ulici.

olomouc_mesto_mrakodrapu_02

S  popularizací moderní architektury to u nás není beznadějné. Každý rok o ní vycházejí desítky knih, má rubriky ve velkých denících a týdenících, točí se o ní televizní seriály. Propagují ji také občanská sdružení, například pražský Kruh, ostravský Okrašlovací spolek nebo sdružení Za krásnou Olomouc s  jeho Cenou Rudolfa Eitelbergera. V  masovém měřítku však olomouckou veřejnost takové iniciativy dosud příliš neovlivnily. Má vkus buď vůbec nijaký, anebo špatný. A má-li vkus špatný, nelze se divit, že odpor, jakým zahrnula dobrou a kvalitní budovu přírodovědecké fakulty a odvážný, ale ke starým principům utváření historického centra velice vnímavý projekt SEFO, tato veřejnost neprojevuje vůči stavbám, které jsou špatné neoddiskutovatelně. Nechci tu probírat bolestný případ takzvaného Ušatého domu, jehož autor je mi osobně sympatický a jistě už poznal, jakých poklesků se v  jeho architektuře dopustil. Naivní touha devadesátých let 20. století, postavit v  krajském městě jakýsi Tančící dům číslo 2, si tady vybrala svou daň. Smutnější následky pro obraz Olomouce nicméně má touha místních investorů a politických špiček stavět domy věžové. Začalo to neuměle vytvarovaným mrakodrapem u železničního nádraží, stavbou s  obtížně identifikovatelným autorstvím, u níž slovo „Kazachstán“, jak její pojetí lapidárně definoval profesor Emil Přikryl, vystihuje úplně všechno. „Kazachstánem“ však bohužel tato mrakodrapová mánie neskončila. Následoval téměř stejně nepodařený mrakodrap Bea na třídě Kosmonautů, budova opět s nesrozumitelným autorstvím a zároveň budova, která stojí nebezpečně blízko historického centra a poškozuje z  několika pohledů jeho siluetu.

olomouc_mesto_mrakodrapu_03

Vedle Bey se má mimochodem nyní octnout „věž Spiritualia“, společenské a duchovní centrum nápadně svým tvarem připomínající televizní věž na hoře Ještěd u Liberce od Karla Hubáčka – stavbu nepochybně krásnou, ale proč by se její kopie měla promítat do jedinečného olomouckého panoramatu? Korunu všemu tomuto úsilí, přidat ke staré siluetě Olomouce novotvar, „doplnit“ ji, jak se o tom podivně vyjádřil jeden brněnský architekt, hodlá nasadit projekt mrakodrapu Šantovka Tower, který má tentokrát stát přímo v  ochranném pásmu olomoucké historické rezervace.

Otázka stavby mrakodrapů na okraji historického jádra nějakého města by si zasloužila zamyšlení hlubší nežli to, jaké může podat moje stať. V  ní aspoň upozorním na fakt, že silueta, jakou to či ono historické město dostalo během několika staletí svého vývoje, představuje téměř vždy něco jedinečného a nenapodobitelného. Každé staré město ji má jinou. Díky tomu každý člověk pozná, kde vlastně žije a kde je doma. Takovou siluetu lze jistě snadno změnit, například stavbou mrakodrapů. Ale ta stará, jedinečná silueta tak bude nenávratně ztracená. Avšak nejen to. Já tvrdím, že mrakodrapy, jaké by do siluety starého města mohly zasáhnout, povedou k  tomu, že se města začnou podobat jedno druhému, protože městské siluety „doplněné“ mrakodrapy jsou všechny v  podstatě stejné. Jedinečné staré věže kostelů a radnic mrakodrapy přebijí. Může to mít za následek, že za chvíli si v  Olomouci budeme připadat, jako bychom se octli například v  Brně. A to by přece obyvatelé obou měst nechtěli.

 

olomouc_mesto_mrakodrapu_panorama

 

Vedle mylného argumentu, že Šantovka Tower může siluetu Olomouce vhodně „doplnit“, stoupenci tohoto projektu říkají, že stavbu mrakodrapů si žádá naše doba; že městu, aby najelo na trajektorii rozmachu, ani nic jiného nezbývá, než stavět do výšky. Jinak řečeno, stavět mrakodrapy si žádá duch doby, Zeitgeist. Tady jde o argumentaci fatalistickou a podle mého soudu hluboce nedemokratickou. Není to přece tak, že když víme, že věci se ubírají špatným směrem, tak že nemáme šanci se takovému vývoji vzepřít. A stavba mrakodrapů v  ochranné zóně historického centra se podle mého soudu takovým špatným směrem vydává. Fatalistickou atmosféru po Olomouci šíří i názory primátora Novotného a některých městských radních, podle nichž oni nemůžou proti stavbě mrakodrapu nic udělat, protože zdali jde o záměr správný nebo nesprávný, to prý přísluší rozhodnout jen úřadům městské nebo státní správy. Úřady městské jsou ovšem na chování radních silně závislé, a není divu, že jeden z  nich – odbor památkové péče -, když vytušil, že primátor stavbu mrakodrapu skrytě podporuje, tak tento záměr posvětil kladným rozhodnutím.

olomouc_mesto_mrakodrapu_05Jde-li o konkrétní fakta, záměr vystavět 75 nebo snad dokonce 78 metrů vysoký mrakodrap v  olomoucké Šantově ulici se poprvé objevil na návrhu nového územního plánu Olomouce od brněnské kanceláře Knesl-Kynčl. Na veřejné debatě, kterou v  prosinci 2011 o tomto návrhu územního plánu uspořádalo sdružení Za krásnou Olomouc a jíž se zúčastnil i primátor Novotný, vystoupil proti mrakodrapu autor těchto řádek. Až o rok později investor stavby zveřejnil její projekt. Podmínku rady a zastupitelstva Olomouce, že stavba mrakodrapů bude možná, půjde-li o architekturu světové úrovně, splnil investor tak, že projekt stavby objednal u londýnské kanceláře Benoy, specializované na navrhování komerčních budov v  Asii, na Ukrajině nebo ve Velké Británii, kde už tento ateliér dvakrát získal cenu Carbuncle Cup za spoluautorství nejošklivější stavby na britském území. Ministerstvo kultury České republiky si mezitím vymínilo, že tak vysoká stavba v  ochranném pásmu památkové rezervace se nesmí do nového územního plánu Olomouce zahrnout, protože by samozřejmě odporovala zákonu o památkové péči. Olomoucké zastupitelstvo však dodnes tento plán neschválilo a investor toho chce využít, protože starý územní plán takovou stavbu na Šantovce umožňuje.

Jak jsem již uvedl, v  říjnu 2013 získal projekt mrakodrapu souhlas magistrátního odboru památkové péče. Stalo se tak navzdory faktu, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v  Olomouci schválit projekt Šantovky Tower nedoporučilo. Za toto územní pracoviště, investorem neustále napadané z  předpojatosti a neodbornosti, se v  září 2013 postavila vědecká rada generální ředitelky Národního památkového ústavu v  Praze a v  prosinci téhož roku pak dokonce vědecká rada filozofické fakulty olomoucké univerzity. Stojíme tu před dalším z  mnoha případů, k  jakým vede dvojkolejnost české památkové péče: doporučení, jaká vydávají „národní“ památkáři, památkové odbory městské nebo státní správy často nerespektují, jako se to už třeba v  Praze stalo běžnou praxí. Rozpor mezi oběma těmito památkářskými kolejemi zatím v  Olomouci vyřešila vyšší instance, památkový odbor krajského úřadu, který našel ve stanovisku magistrátního odboru památkové péče mnoho právních a procesních nedostatků a 23. ledna 2014 je zrušil. Jelikož však investor Šantovky Tower vložil do projektu svého mrakodrapu, do jeho propagace v  médiích a do právníků, kteří projekt obhajují, mnoho peněz, lze očekávat, že si tento verdikt nedá líbit a že se tak celá situace bude opakovat.

olomouc_mesto_mrakodrapu_04V  prvních odstavcích své stati jsem se kriticky vyjádřil o vkusu olomoucké veřejnosti. Teď musím přiznat, že v  případě Šantovky Tower jsem jí ukřivdil. Alespoň jedna část olomouckého publika si v  této kauze počíná skvěle. Liší se v  tom od olomouckých médií, která o kritice Šantovky Tower buď neinformují vůbec, anebo jen trochu, aby je nikdo neobvinil z  cenzury. Stanoviska blízká investorovi a podivným postojům magistrátu se přitom v  médiích objevují často a dostávají v  nich hodně prostoru. Kritické iniciativy sdružení Za krásnou Olomouc se tak často můžou spolehnout jen na vlastní webové stránky. Probouzet olomouckou veřejnost se jim přesto poznenáhlu daří. První petici proti Šantovce Tower z  roku 2012 podepsalo asi osm stovek, druhou z  roku 2013 už přes dva tisíce občanů. Několik set Olomoučanů se zúčastnilo demonstrace a pochodu proti mrakodrapu v  říjnu minulého roku. Do ankety sdružení Za krásnou Olomouc proti mrakodrapu na Šantovce přispěly významné osobnosti olomouckého života, pan arcibiskup Graubner, profesoři Zatloukal, Jařab, Mezihorák, Hlobil, děkan filozofické fakulty Jiří Lach. Mou velkou úctu si tady zaslouží i členové Klubu architektů Olomoucka, kteří se k  aktivitám Krásné Olomouce připojili, přestože je můžou čekat různé ústrky magistrátních úřadů a úbytek zakázek od města.

Mezi odpůrci Šantovky Tower v  uvedené anketě se objevili i významní pražští a brněnští architekti. Investor mrakodrapu se rovněž snaží získat na svou stranu nějaká slavná jména, není však v  tom směru úspěšný. Jistě mu přitom nepomůžou ani invektivy proti kritikům projektu; jejich označování za „lidi nekompetentní a v  oboru ne dost informované“, na jaké lze narazit v  jednom z  posudků, které investor získal na obhajobu svého záměru. O Aleně Šrámkové, Miroslavu Masákovi, Emilu Přikrylovi, Josefu Pleskotovi a jiných předních českých architektech, kteří v  uvedené anketě proti mrakodrapu vystoupili, opravdu není správné říkat, že to jsou lidé nekompetentní a v  oboru ne dost informovaní. 

olomouc_mesto_mrakodrapu_01Kdo je odborník, jakou váhu a hodnotu mají ve sporu o mrakodrap odborná stanoviska, o tom bych tu rád pronesl několik posledních poznámek. Z  průběhu celého sporu vyplývá, že ani investor Šantovky Tower, ani olomoucký magistrát v  čele s  primátorem Novotným názory odborníků nechtějí respektovat. Zdá se přitom jasné, že konečné slovo v  tomto sporu nebudou mít odborníci, nýbrž politici – nejspíše to budou olomoučtí zastupitelé. Já bych ani nechtěl, aby odborníci o všem rozhodovali; v  prospěšnost „vlády odborníků“ nevěřím. Vadí mi však, když mi politici naznačují, že jejich názor na danou věc má stejnou odbornou hodnotu jako názor skutečného odborníka, jako by politici všemu rozuměli nejlíp. Tak to samozřejmě není, na takovém základě by společnost nemohla fungovat. Tendenci ke zpochybňování hodnoty názoru odborníků dovedl k  jisté dokonalosti primátor Novotný, když ji na jednom diskusním setkání s  občany v olomouckém Vlastivědném muzeu obohatil myšlenkami postmoderního pluralismu o stejné váze a rovnocennosti všech možných soupeřících názorů. Názor odborníka, který se architekturou zabývá celý život, by podle takové myšlenky měl stejnou odbornou hodnotu jako názor občana, který tomuto tématu nikdy nevěnoval víc než dvě tři minuty. Jednou je názor z  odborného hlediska hodnotný, podruhé není, bohužel bez ohledu na to, který z  nich se nakonec prosadí. Osobně doufám, že ve sporu o Šantovku Tower zvítězí hodnotný odborný názor; takový, podle kterého stavba mrakodrapu v  ochranném pásmu památkové rezervace znamená neodpustitelný hazard s  její jedinečnou siluetou, odporuje proto zákonu o památkové péči a stala by se projevem nekulturnosti a barbarství.

Publikováno in: Krásná Ostrava II, 2014, č. 1, s. 26-30.

Aktuálně k tématu také pořad Českého rozhlasu Olomouc

Lampy na Horním náměstí s právní dohrou?

Jsou architekti, kteří se snaží za každou cenu bránit čest a práva své profese. Patří mezi ně Jan Šépka a možná právě díky své důslednosti je ve svém oboru úspěšný a řadí se na špičku české architektonické scény. Jeho novostavby a rekonstrukce zasluhují obdiv často právě díky tomu, že celkovou koncepci projektu hájí a uhlídá až do nejmenšího detailu. Teprve potom je s výsledkem spokojený. Je to také jedno z kritérií, bez nichž se soudobá architektura, stejně jako ta starší, v historickém hodnocení neobejde. Není se tedy proč divit, že architekt podobně uvažující, bude hledat všechny cesty, jak svého práva na dotažení vlastní práce „k dokonalosti“ dosáhnout.

Statutární_město_Olomouc_JUDr_Martin_Major_1Po ročních vyjednáváních s vedením města, s primátory Martinem Novotným a Martinem Majorem, se vstřícnou nabídkou spolupráce a jejím opětovným odmítáním, architekt volí právní cestu. Plné znění právního rozboru, jenž se opírá o znění autorského zákona, dáváme veřejnosti k dispozici. Už i opoziční zastupitelé varovali při dubnové veřejné diskusi k osvětlení Horního náměstí současného primátora před neuváženými kroky a faktem, že brát na sebe zodpovědnost ve věci zatěžující riskantně městskou pokladnu je ve skutečnosti nezodpovědné.

Musí se s výměnou lamp opravdu tak spěchat? Neměla by se spíše lépe zhodnotit stávající situace, revidovat či doladit zastaralé nepřímé nasvětlení památek, zvážit jiné – scénické – nasvětlení prostoru…? Nebylo by pak nakonec levnější opravit stávající lampy? Vždyť jedním z nejpalčivějších problémů rekonstruovaného Horního náměstí (v posledku však i celé správy našeho města) je spíše než cokoli jiného zanedbaná (nebo zcela absentující) údržba. Novou informací je sdělení zástupců společnosti THORN Lighting CS spol. s r.o., že lze lampy na Horním náměstí bez větších finančních nákladů repasovat a zajistit tak jejich další fungování.

Všechny tyto možnosti by bylo jistě dobré řešit koncepčně, s autory původního návrhu obnovy náměstí. Bagatelizovat roli a význam vstupu architekta, který je k tomu vybaven profesně i zkušenostmi, ve skutečnosti nemůže vést k ničemu jinému než k diletantskému rozhodnutí. Jeho následky by v dějinách Olomouce, které už se teď píší, opět vrhaly na samosprávu města to nejhorší světlo.

Martina Mertová

Martin Strakoš: Olomoucké Horní náměstí ve tmě a světlo v nedohlednu

     30. dubna 2014 uspořádalo o. s. Za krásnou Olomouc veřejnou diskusi k osvětlení Horního náměstí v Olomouci. Její záznam je k dispozici mezi jinými videi sdružení na youtube.com. Mnohé detaily složitého vývoje událostí kolem lamp na Horním, ale i Dolním náměstí, se objasnily. Současně bylo cítit nevoli vedení města ustoupit ze svých unáhlených závěrů či alespoň uznat následky vlastních zbrklých kroků, které stojí na začátku dnešní patové situace. Namísto konstruktivních jednání s odborníky – architekty, kteří ke svým zakázkám přišli jako vítězové dvou samostatných soutěží – přichází autoritativní rozhodování bez hlubšího vhledu do problému.
     Z publika se ozvaly také hlasy „třetího druhu“, volání po historizujících litinových lampách, pro něž nemají uši ani architekti, ani památkáři a kupodivu ani zástupci města.
Takřka všech bodů, jež v diskusi zazněly, se ve svém trefném zamyšlení dotýká přední historik architektury a památkář Martin Strakoš. Níže je otiskujeme v plné šíři. Kauza už totiž zdaleka nezůstává jen olomouckým tématem – náš maloměstský rybníček opouští a přitahuje pozornost pozorovatelů zvenčí, protože se dotýká mnohem obecnějších úvah, úvah o pravomocích volených zástupců, o jejich kompetencích, které, zdá se, jsou jen zdánlivě neomezené.

 

martin_strakosOlomouc se nikdy plně nevyrovnala se ztrátou titulu hlavního města Moravy. Stalo se to sice již v 17. století, kdy po třicetileté válce převzalo titul Brno, avšak jako by čas nehrál velkou roli. V současnosti jde spíše o symbolický význam Olomouce v rámci Moravy i v širších vazbách mezi městy obdobné velikosti. Co postrádá na ekonomickém a politickém významu, to dohání Olomouc tím, že představuje po Praze nejcennější architektonický, urbanistický a památkový celek českých zemí. Přitom zmíněný neviditelný a téměř nehmatatelný, ovšem trvající zápas o prestiž s Brnem mnohdy prohrává zcela zbytečně a nesmyslně. Důvodů proher bývá celá řada. Mimo jiné k tomu přispívá i to, že ambice města se nesrovnávají s činy jeho vedení.

V posledních desetiletích se město může přesto prezentovat důležitými úspěchy. Zbavilo se okupační sovětské posádky a pověsti zchátralého posádkového města, historické jádro se za uplynulého čtvrt století podařilo obnovit do té míry, že z centra zmizely zříceniny, přibyly opravené paláce a měšťanské domy a ubylo zdevastovaných zákoutí. Na druhé straně současné mrakodrapové šílení a výstavba banálních soukromých i veřejných budov dávají najevo, že to se zdejší kulturou a to i s tou architektonickou není zrovna nejlepší a že právě zde lze najít poměrně velkou slabinu, parazitující na jinak značně vylepšeném obrazu města.

Vysoce hodnocenou součástí resuscitace historického jádra Olomouce se během uplynulých dvou desetiletí staly fungující kulturní instituce – Muzeum umění s dobře uzpůsobeným starším objektem, Arcidiecézní muzeum, které oživilo prostředí olomouckého hradu nebo Vlastivědné muzeum a Univerzita Palackého. To jsou ovšem podniky, které spravuje stát nebo kraj. Město usiluje zdánlivě o totéž. Spojit si s ním můžeme především obnovu veřejných prostranství. Nedávno byla dokončena rehabilitace Dolního náměstí. Ta po letech navázala na iniciační památkovou obnovu Horního náměstí podle soutěžního návrhu architektů Petra Hájka, Jaroslava Hláska a Jana Šépky, uskutečněnou v letech 1995-2001. Ačkoli právě realizace projektu tohoto architektonického sdružení patří k těm nejlepším pracím v jádru města, tahanice ohledně jejího dokončení / nedokončení dokládají, že Olomouc se v uplynulém desetiletí ponořila fakticky i obrazně do šera plíživé letargie.

Úprava Horního náměstí představuje ještě dozvuk Sametové revoluce, která znejistila staré mocenské struktury a vytvořila nové. Ty ve své tehdejší nejistotě a možná že i z určitého revolučního „romantismu“ dovolily, aby se o nové architektuře a kultuře vyjadřovala odborná veřejnost v rámci architektonické soutěže na řešení Horního náměstí a aby tak nová a kvalitní architektura, citlivá k historickému prostředí, mohla proniknout do vlastního historického jádra města, aniž by šlo o nějaký nepřiměřený projekt, založený pouze na ekonomických aspektech, případně na aspiracích projektantů. Přesto tento příběh obsahuje jednu malou a zbytečnou prohru. Obnova Horního náměstí, srovnatelná svým měřítkem a přístupem k veřejnému prostoru a k veřejným statkům s obdobnými realizacemi v zemích, jakými jsou Itálie nebo Rakousko, zůstala nedokončena, respektive byla zbytečně zdeformována. Namísto originálních, autorských lamp, navržených výše zmíněným architektonickým atelierem, byly na náměstí osazeny jednoduché lampy Thorn designéra Philipa Starcka, a i ty navíc nižší, než měly původně být.

Zvolené řešení bylo totiž výsledkem kompromisu. Zástupci státní památkové péče požadovali užít na Horním náměstí v rozporu s celkovou koncepcí vítězného projektu z architektonické soutěže historizující mobiliář, tedy mimo jiné litinové historizující lampy, které se v Olomouci na náměstí nezachovaly. Proti tomuto konzervativnímu řešení se město nakonec dohodlo s architekty na osazení moderních lamp Thorn, tedy k rychlému řešení, které nejlépe doplňovalo zvolený koncept a ostatní navrhovaný mobiliář. Finální provedení však neodpovídalo ani představám architektů, ani požadavkům města. Výsledkem se stala příslovečná olomoucká „tma“, protože lampy i s ohledem na menší výšku dodaných kusů než bylo původně požadováno, nedokázaly prostor patřičně osvětlit. Romantické příšeří se od té doby stalo znakem nedodělku a laická veřejnost dostala příležitost zanevřít jak na památkáře, tak i na architekty, autory původního projektu.

Nedávno dokončená obnova Dolního náměstí situaci opět zkomplikovala. Ústí do Horního náměstí nyní osvětlují lampy Philips, zvolené nikoliv architekty, ale členy městské rady. Nedobrý stav osvětlení Horního náměstí nyní ponoukl vedení magistrátu města Olomouce k výměně lamp na Horním náměstí za tytéž výrobky firmy Philips, ačkoli původní specifický návrh lampy podle návrhu atelieru HŠH zvané lidově „plácačka“ je stále k dispozici. Vedení Olomouce tedy volí globální produkt a univerzální řešení pro jakýkoli prostor před samostatným řešením, navrženým jen pro Olomouc. Jako by nikdo z těch, kdo rozhodují, nechápal, že hlavní náměstí skutečně ambiciózního města by si mělo podržet svůj osobitý vzhled. K tomu patří svébytné pojetí jedné z důležitých součástí mobiliáře, autorský návrh, spojující současnost s originálním pojetím celého prostoru. Tu se nabízí otázka, proč tomu tak je? Co brání dokončit zamýšlený návrh? Proč se město zachovalo tímto způsobem?

Díky neúnavnosti architekta Jana Šépky, jednoho z architektů úpravy Horního náměstí, pronikla uvedená „drobná“ záležitost i mimo politické a odborné kuloáry na stránky tisku a internetu. Zkrátka typizované a nedostatečně svítící provizorní lampy-cigarety nebo též sirky, jak jsou v Olomouci označovány Starckovy lampy Thorn, mají být vyměněny za jiné typizované a dle J. Šépky opět nedostatečně svítící výrobky. Jako bychom byli stále fascinováni nákupem luxusního zboží, hlavně když je z Tuzexu nebo z nějakého shopping parku a od nějaké známé firmy, s níž si hodláme zachovat z nějakých důvodů dobré vazby. Vnucuje se nám všem táž myšlenka? Je zvláštní, že olomoučtí představitelé dávají přednost anonymnímu výrobku firmy Philips, s nímž si město Olomouc stěží někdo spojí, před možností obraz Olomouce obohatit o konkrétní a pro město vytvořený akcent – lampu soudobého pojetí.

Bohužel podnět k vytvoření gordického uzlu v podobě sporu o lampy na Horním náměstí před lety zavdalo, jak bylo výše uvedeno, stanovisko památkové péče, jejíž někteří představitelé žádali, aby byly na náměstí osazeny historizující litinové lampy, údajně podobně jako v historickém jádru Kroměříže, jak jsem se někde dočetl. Tyhle historické litinové kusy si běžně spojujeme s historickým prostředím Prahy, nikoli však s Olomoucí. Vždy si v takových případech vzpomenu na Bratislavu nebo Frýdek-Místek a tamní litinové lampy. Ty nové „starobylé“ lampy, osazené v bratislavském podhradí nebo na frýdeckém Zámeckém náměstí v rámci rehabilitace, jsou zdobeny na obrubě luceren znakem Starého Města Pražského. Vznikl tak parádní nesmysl. Jako by hlavní město Slovenska nebo město na moravsko-slezské hranici mělo něco společného s Prahou 19. století. Přitom je to jen výsledkem povrchnosti a tržních pravidel, osvobozených od jakýchkoli jiných aspektů. Výsledkem je postmoderní simulakrum, tak trochu Disneyland z litiny, využívající pozapomenutých historických symbolů, znaků a forem. Možná by si odborníci a výrobci dali v případě Olomouce lépe záležet a na lampách by třeba vymodelovali znak města Brna, toho Brna, které Olomouci kdysi dávno vzalo titul hlavního města Moravy. A jsme zpět u naší otázky: Když tedy ne historizující lampy, které samozřejmě nelze apriori zavrhnout, neboť leckde mají své oprávnění, proč nevyužít pro Horní náměstí speciální lampu podle původního návrhu atelieru HŠH? Zasvěcené odpovědi ze strany města se však stěží dočkáme.

S dokončením náměstí podle projektu sdružení Hájek – Šépka – Hlásek by mohlo zmizet z Horního náměstí zšeřelé provizorium, čímž by vynikl jeden z nejvýznačnějších městských veřejných prostorů České republiky a zároveň by se ukázalo, nakolik skutečně existuje bariéra mezi historickým prostředím a soudobým designem. Bohužel všichni ze zkušenosti víme, že když se vedení jakéhokoli zdejšího města pro něco rozhodne (v tomto případě pro lampy firmy Philips) a hlavně když se rozhodne proti něčemu, nehodlá po vzoru postav známé divadelní hry Ladislava Stroupežnického upustit od svého rozhodnutí. Jenže v Našich furiantech nakonec dobro zvítězí nad zlem, zatvrzelci ustoupí a seznají, že se chovali pošetile a že škodili nejen sami sobě, nýbrž celé komunitě. To by znamenalo upřednostnění hodnot, vycházejících ze zdravého sebevědomí, nadhledu a ze schopnosti ocenit tvůrčí potenciál lidí kolem sebe. Navíc by museli političtí představitelé začít skutečně brát vážně vlastními stranami hlásané fráze o podpoře tvůrčích talentů, zdejšího průmyslu a všech, kdo se neživí spekulacemi s majetkem a dobrou pověstí.

Uvedený nadhled, zdá se, vedení města Olomouce schází. Prestiž a symbolickou pozici hlavního města Moravy hanácké metropoli nezajistí ani typizované lampy Philips, ani konvenční konfekce nových olomouckých věžáků a rozlehlých, všude stejných nákupních center. Vyjmenované aspekty současnosti jsou běžné ve všech městech na kulturní periferii Evropy, Asie nebo Ameriky, tedy všude tam, kde se nejlépe šíří globalizovaná a všude stejná ne-místa, o nichž stačí prohlásit, že to jsou jen provinční zrcadla globalizované všednosti. Stěží proto nyní odhadovat, zda se podaří završit původní záměr obnovy Horního náměstí a zda se olomoucké šero či tma promění v adekvátní světlo, patřící do daného prostoru. Byl a pořád to je záměr ambiciózní, vyžadující sebevědomé rozhodování, související s povědomím o důležitosti rozvoje kulturních a symbolických hodnot ve městě natolik významném, jakým je Olomouc. Je to zároveň drobnost. Vždyť se jedná „pouze“ o pouliční lampy, stačí dodat. Proto si zkuste zodpovědět následující, zdálo by se, že řečnickou otázku: Co už jiného by mělo přispět k povzbuzení zdejší architektonické kultury než završení kultivace nejvýznamnějšího městského prostoru Olomouce?