Nejvyšší správní soud radí jak se bránit proti Šantovka tower

Zásadní argument do  kauzy Šantovka tower zřejmě vnesl na konci září Nejvyšší správní soud. Z pozorného čtení rozsudku NSS č. 4As 81/2015-120 de facto vyplývá rada adresovaná Statutárnímu městu Olomouc použít nástroj stavební uzávěry, aby se obešla nesplnitelná podmínka včasného schválení změny územního plánu. Již před lety přišli s podobnou radou městu zástupci našeho spolku, ale nesetkali se s kladnou odezvou. Kauza se tak už tehdy mohla vyvíjet zcela jinak a nedostala by se do tristního stádia, v němž teď město musí vynakládat mnohem víc energie, aby uhájilo své zájmy. Držíme mu však palce! Stále věříme, že zákon a veřejný zájem jsou pro zástupce města prioritami.

Vyjímáme z rozsudku (pozn.: navrhovatelem je myšlena společnost SMC Development, odpůrcem Statutární město Olomouc)

[76] V neposlední řadě je v tomto směru nutné poukázat na kasační stížnost navrhovatele, v níž požaduje, aby krajský soud tuto část zrušil s okamžitou platností s tím, že by poté odpůrce vydal rozhodnutí o stavební uzávěře. Nejvyšší správní soud již vysvětlil, že nepovažuje za vyloučené, aby krajský soud zrušil územní plán k určitému datu a aby následně byla pro dané území vydána stavební uzávěra. Pokud se tedy následně postaví na jisto, že nebude možné přijmout změnu územního plánu včas a pokud budou splněny podmínky ustanovení § 97 a násl. stavebního zákona, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč by odpůrce nemohl vydat rozhodnutí o stavební uzávěře, aby tak předešel obtížím, kterých se ve své kasační stížnosti obává.

[58] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za nutné při posouzení legitimního očekávání navrhovatele zohlednit i další okolnosti případu, které spatřuje v tom, že navrhovatel již od ledna 2008 měl informaci, že jeho projekt je problematický právě z hlediska výškové regulace vzhledem k nutnosti ochrany městské památkové rezervace. Rovněž předmětné usnesení z 5. 8. 2008 odkazuje na důvodovou zprávu, která také poukazuje na problém s výškou projektu. Pokud tedy navrhovatel, vzdor vědomí obsahu sdělení odpůrce ze dne 17. 1. 2008 o problematičnosti výšky zástavby, se neseznámil ani s důvodovou zprávou k usnesení ze dne 5. 8. 2008, dospívající k týmž závěrům, a vycházel pouze z obecně formulované podpory rady města, která obsahovala de facto pouze proklamaci toho, že daný záměr bere odpůrce na vědomí a že jej bude považovat za relevantní jako možné řešení dané oblasti, nepostupoval navrhovatel zjevně dostatečně opatrně, rozumně, logicky a s péčí řádného hospodáře, neboť své údajné legitimní očekávání stran investice, jejíž náklady sám vyčíslil v řádech miliard korun, zakládal na tomto zcela obecném a nekonkrétním příslibu. Při zohlednění složitosti problematiky umístění komplexu staveb v blízkosti městské památkové rezervace, čehož si navrhovatel musel být vědom minimálně již od ledna 2008, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu tvrdit, že navrhovatel mohl zakládat svou jednoznačnou víru a důvěru o realizovatelnosti jeho záměru jen na zcela nekonkrétním usnesení rady odpůrce. Krajský soud v tomto směru správně poukázal na to, že legitimní očekávání navrhovatele by mohl zakládat zcela jiný instrument, a to územně plánovací informace, nikoli usnesení rady odpůrce, a to zvláště za situace, kdy se rada vyjadřovala k otázce, k jejímuž závaznému řešení fakticky neměla jakoukoli pravomoc.