Martin Strakoš: Olomoucké Horní náměstí ve tmě a světlo v nedohlednu

     30. dubna 2014 uspořádalo o. s. Za krásnou Olomouc veřejnou diskusi k osvětlení Horního náměstí v Olomouci. Její záznam je k dispozici mezi jinými videi sdružení na youtube.com. Mnohé detaily složitého vývoje událostí kolem lamp na Horním, ale i Dolním náměstí, se objasnily. Současně bylo cítit nevoli vedení města ustoupit ze svých unáhlených závěrů či alespoň uznat následky vlastních zbrklých kroků, které stojí na začátku dnešní patové situace. Namísto konstruktivních jednání s odborníky – architekty, kteří ke svým zakázkám přišli jako vítězové dvou samostatných soutěží – přichází autoritativní rozhodování bez hlubšího vhledu do problému.
     Z publika se ozvaly také hlasy „třetího druhu“, volání po historizujících litinových lampách, pro něž nemají uši ani architekti, ani památkáři a kupodivu ani zástupci města.
Takřka všech bodů, jež v diskusi zazněly, se ve svém trefném zamyšlení dotýká přední historik architektury a památkář Martin Strakoš. Níže je otiskujeme v plné šíři. Kauza už totiž zdaleka nezůstává jen olomouckým tématem – náš maloměstský rybníček opouští a přitahuje pozornost pozorovatelů zvenčí, protože se dotýká mnohem obecnějších úvah, úvah o pravomocích volených zástupců, o jejich kompetencích, které, zdá se, jsou jen zdánlivě neomezené.

 

martin_strakosOlomouc se nikdy plně nevyrovnala se ztrátou titulu hlavního města Moravy. Stalo se to sice již v 17. století, kdy po třicetileté válce převzalo titul Brno, avšak jako by čas nehrál velkou roli. V současnosti jde spíše o symbolický význam Olomouce v rámci Moravy i v širších vazbách mezi městy obdobné velikosti. Co postrádá na ekonomickém a politickém významu, to dohání Olomouc tím, že představuje po Praze nejcennější architektonický, urbanistický a památkový celek českých zemí. Přitom zmíněný neviditelný a téměř nehmatatelný, ovšem trvající zápas o prestiž s Brnem mnohdy prohrává zcela zbytečně a nesmyslně. Důvodů proher bývá celá řada. Mimo jiné k tomu přispívá i to, že ambice města se nesrovnávají s činy jeho vedení.

V posledních desetiletích se město může přesto prezentovat důležitými úspěchy. Zbavilo se okupační sovětské posádky a pověsti zchátralého posádkového města, historické jádro se za uplynulého čtvrt století podařilo obnovit do té míry, že z centra zmizely zříceniny, přibyly opravené paláce a měšťanské domy a ubylo zdevastovaných zákoutí. Na druhé straně současné mrakodrapové šílení a výstavba banálních soukromých i veřejných budov dávají najevo, že to se zdejší kulturou a to i s tou architektonickou není zrovna nejlepší a že právě zde lze najít poměrně velkou slabinu, parazitující na jinak značně vylepšeném obrazu města.

Vysoce hodnocenou součástí resuscitace historického jádra Olomouce se během uplynulých dvou desetiletí staly fungující kulturní instituce – Muzeum umění s dobře uzpůsobeným starším objektem, Arcidiecézní muzeum, které oživilo prostředí olomouckého hradu nebo Vlastivědné muzeum a Univerzita Palackého. To jsou ovšem podniky, které spravuje stát nebo kraj. Město usiluje zdánlivě o totéž. Spojit si s ním můžeme především obnovu veřejných prostranství. Nedávno byla dokončena rehabilitace Dolního náměstí. Ta po letech navázala na iniciační památkovou obnovu Horního náměstí podle soutěžního návrhu architektů Petra Hájka, Jaroslava Hláska a Jana Šépky, uskutečněnou v letech 1995-2001. Ačkoli právě realizace projektu tohoto architektonického sdružení patří k těm nejlepším pracím v jádru města, tahanice ohledně jejího dokončení / nedokončení dokládají, že Olomouc se v uplynulém desetiletí ponořila fakticky i obrazně do šera plíživé letargie.

Úprava Horního náměstí představuje ještě dozvuk Sametové revoluce, která znejistila staré mocenské struktury a vytvořila nové. Ty ve své tehdejší nejistotě a možná že i z určitého revolučního „romantismu“ dovolily, aby se o nové architektuře a kultuře vyjadřovala odborná veřejnost v rámci architektonické soutěže na řešení Horního náměstí a aby tak nová a kvalitní architektura, citlivá k historickému prostředí, mohla proniknout do vlastního historického jádra města, aniž by šlo o nějaký nepřiměřený projekt, založený pouze na ekonomických aspektech, případně na aspiracích projektantů. Přesto tento příběh obsahuje jednu malou a zbytečnou prohru. Obnova Horního náměstí, srovnatelná svým měřítkem a přístupem k veřejnému prostoru a k veřejným statkům s obdobnými realizacemi v zemích, jakými jsou Itálie nebo Rakousko, zůstala nedokončena, respektive byla zbytečně zdeformována. Namísto originálních, autorských lamp, navržených výše zmíněným architektonickým atelierem, byly na náměstí osazeny jednoduché lampy Thorn designéra Philipa Starcka, a i ty navíc nižší, než měly původně být.

Zvolené řešení bylo totiž výsledkem kompromisu. Zástupci státní památkové péče požadovali užít na Horním náměstí v rozporu s celkovou koncepcí vítězného projektu z architektonické soutěže historizující mobiliář, tedy mimo jiné litinové historizující lampy, které se v Olomouci na náměstí nezachovaly. Proti tomuto konzervativnímu řešení se město nakonec dohodlo s architekty na osazení moderních lamp Thorn, tedy k rychlému řešení, které nejlépe doplňovalo zvolený koncept a ostatní navrhovaný mobiliář. Finální provedení však neodpovídalo ani představám architektů, ani požadavkům města. Výsledkem se stala příslovečná olomoucká „tma“, protože lampy i s ohledem na menší výšku dodaných kusů než bylo původně požadováno, nedokázaly prostor patřičně osvětlit. Romantické příšeří se od té doby stalo znakem nedodělku a laická veřejnost dostala příležitost zanevřít jak na památkáře, tak i na architekty, autory původního projektu.

Nedávno dokončená obnova Dolního náměstí situaci opět zkomplikovala. Ústí do Horního náměstí nyní osvětlují lampy Philips, zvolené nikoliv architekty, ale členy městské rady. Nedobrý stav osvětlení Horního náměstí nyní ponoukl vedení magistrátu města Olomouce k výměně lamp na Horním náměstí za tytéž výrobky firmy Philips, ačkoli původní specifický návrh lampy podle návrhu atelieru HŠH zvané lidově „plácačka“ je stále k dispozici. Vedení Olomouce tedy volí globální produkt a univerzální řešení pro jakýkoli prostor před samostatným řešením, navrženým jen pro Olomouc. Jako by nikdo z těch, kdo rozhodují, nechápal, že hlavní náměstí skutečně ambiciózního města by si mělo podržet svůj osobitý vzhled. K tomu patří svébytné pojetí jedné z důležitých součástí mobiliáře, autorský návrh, spojující současnost s originálním pojetím celého prostoru. Tu se nabízí otázka, proč tomu tak je? Co brání dokončit zamýšlený návrh? Proč se město zachovalo tímto způsobem?

Díky neúnavnosti architekta Jana Šépky, jednoho z architektů úpravy Horního náměstí, pronikla uvedená „drobná“ záležitost i mimo politické a odborné kuloáry na stránky tisku a internetu. Zkrátka typizované a nedostatečně svítící provizorní lampy-cigarety nebo též sirky, jak jsou v Olomouci označovány Starckovy lampy Thorn, mají být vyměněny za jiné typizované a dle J. Šépky opět nedostatečně svítící výrobky. Jako bychom byli stále fascinováni nákupem luxusního zboží, hlavně když je z Tuzexu nebo z nějakého shopping parku a od nějaké známé firmy, s níž si hodláme zachovat z nějakých důvodů dobré vazby. Vnucuje se nám všem táž myšlenka? Je zvláštní, že olomoučtí představitelé dávají přednost anonymnímu výrobku firmy Philips, s nímž si město Olomouc stěží někdo spojí, před možností obraz Olomouce obohatit o konkrétní a pro město vytvořený akcent – lampu soudobého pojetí.

Bohužel podnět k vytvoření gordického uzlu v podobě sporu o lampy na Horním náměstí před lety zavdalo, jak bylo výše uvedeno, stanovisko památkové péče, jejíž někteří představitelé žádali, aby byly na náměstí osazeny historizující litinové lampy, údajně podobně jako v historickém jádru Kroměříže, jak jsem se někde dočetl. Tyhle historické litinové kusy si běžně spojujeme s historickým prostředím Prahy, nikoli však s Olomoucí. Vždy si v takových případech vzpomenu na Bratislavu nebo Frýdek-Místek a tamní litinové lampy. Ty nové „starobylé“ lampy, osazené v bratislavském podhradí nebo na frýdeckém Zámeckém náměstí v rámci rehabilitace, jsou zdobeny na obrubě luceren znakem Starého Města Pražského. Vznikl tak parádní nesmysl. Jako by hlavní město Slovenska nebo město na moravsko-slezské hranici mělo něco společného s Prahou 19. století. Přitom je to jen výsledkem povrchnosti a tržních pravidel, osvobozených od jakýchkoli jiných aspektů. Výsledkem je postmoderní simulakrum, tak trochu Disneyland z litiny, využívající pozapomenutých historických symbolů, znaků a forem. Možná by si odborníci a výrobci dali v případě Olomouce lépe záležet a na lampách by třeba vymodelovali znak města Brna, toho Brna, které Olomouci kdysi dávno vzalo titul hlavního města Moravy. A jsme zpět u naší otázky: Když tedy ne historizující lampy, které samozřejmě nelze apriori zavrhnout, neboť leckde mají své oprávnění, proč nevyužít pro Horní náměstí speciální lampu podle původního návrhu atelieru HŠH? Zasvěcené odpovědi ze strany města se však stěží dočkáme.

S dokončením náměstí podle projektu sdružení Hájek – Šépka – Hlásek by mohlo zmizet z Horního náměstí zšeřelé provizorium, čímž by vynikl jeden z nejvýznačnějších městských veřejných prostorů České republiky a zároveň by se ukázalo, nakolik skutečně existuje bariéra mezi historickým prostředím a soudobým designem. Bohužel všichni ze zkušenosti víme, že když se vedení jakéhokoli zdejšího města pro něco rozhodne (v tomto případě pro lampy firmy Philips) a hlavně když se rozhodne proti něčemu, nehodlá po vzoru postav známé divadelní hry Ladislava Stroupežnického upustit od svého rozhodnutí. Jenže v Našich furiantech nakonec dobro zvítězí nad zlem, zatvrzelci ustoupí a seznají, že se chovali pošetile a že škodili nejen sami sobě, nýbrž celé komunitě. To by znamenalo upřednostnění hodnot, vycházejících ze zdravého sebevědomí, nadhledu a ze schopnosti ocenit tvůrčí potenciál lidí kolem sebe. Navíc by museli političtí představitelé začít skutečně brát vážně vlastními stranami hlásané fráze o podpoře tvůrčích talentů, zdejšího průmyslu a všech, kdo se neživí spekulacemi s majetkem a dobrou pověstí.

Uvedený nadhled, zdá se, vedení města Olomouce schází. Prestiž a symbolickou pozici hlavního města Moravy hanácké metropoli nezajistí ani typizované lampy Philips, ani konvenční konfekce nových olomouckých věžáků a rozlehlých, všude stejných nákupních center. Vyjmenované aspekty současnosti jsou běžné ve všech městech na kulturní periferii Evropy, Asie nebo Ameriky, tedy všude tam, kde se nejlépe šíří globalizovaná a všude stejná ne-místa, o nichž stačí prohlásit, že to jsou jen provinční zrcadla globalizované všednosti. Stěží proto nyní odhadovat, zda se podaří završit původní záměr obnovy Horního náměstí a zda se olomoucké šero či tma promění v adekvátní světlo, patřící do daného prostoru. Byl a pořád to je záměr ambiciózní, vyžadující sebevědomé rozhodování, související s povědomím o důležitosti rozvoje kulturních a symbolických hodnot ve městě natolik významném, jakým je Olomouc. Je to zároveň drobnost. Vždyť se jedná „pouze“ o pouliční lampy, stačí dodat. Proto si zkuste zodpovědět následující, zdálo by se, že řečnickou otázku: Co už jiného by mělo přispět k povzbuzení zdejší architektonické kultury než završení kultivace nejvýznamnějšího městského prostoru Olomouce?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *