Dvě stavby z Olomouckého kraje se umístily mezi letošními kandidáty tradiční Ceny Klubu Za starou Prahu

Polyfunkční dům v Mohelnici ocenila loni i porota naší architektonické soutěže – Ceny Rudolfa Eitelbergera. Přístavba hotelu Arigone v olomoucké Mahlerově ulici jejím přísným sítem neprošla jen těsně.

Klub Za starou Prahu vyhlásil vítěze desátého ročníku Ceny KZSP za novou stavbu v historickém prostředí. Jak je to zvykem už od prvního ročníku, Cenu může dostat autor stavby z celého území České republiky, nikoliv jen z Prahy. Porotu Ceny tvoří 21 členů výboru KZSP, jemuž se odpradávna říká Domácí rada. Letos rada diskutovala o dvanácti stavbách, které by se mohly o Cenu ucházet. Do finále se jich dostalo šest. Vítěze mezi nimi rada vybrala tajnou volbou. Byl vyhlášen v úterý 18. února 2014 po 18. hodině v kavárně Mlýnská v Praze na Kampě.

 

Vítěz desátého ročníku:

Depozitář Oblastní galerie v Liberci (Karel Novotný, Jiří Buček, Petr Čihák, Jan Duda, Jana Hlavová, Filip Horatschke) se octl v sousedství starých libereckých městských lázní, které prošly adaptací pro galerii výtvarného umění. Stojí v jedné z nejkrásnějších čtvrtí České republiky, vzniklých v éře pozdního historismu a rané secese na přelomu 19. a 20. století. Vzdor formální bohatosti okolních staveb se autoři depozitáře rozhodli pro přísnou formu jednoduchého hranolu; i oni se tak představují jako minimalisté. Zvolili však pro tento strohý tvar správné měřítko a správně ho též umístili do uliční čáry, vzdor jiným úvahám, které doporučovaly depozitář jakoby schovat do hloubky pozemku.

 

Další kandidáti:

Divadlo na Orlí v Brně (architekti Milan Rak, Alena Režná, Pavel Rada, Irena Burková, Ondřej Gaudl, Mirko Lev), se dostal do finále až po emotivní debatě a několikeré revokaci hlasování, což mimochodem ukazuje, že Domácí rada KZSP není žádný názorový monolit. Budova stojí v jedné z nejcennějších částí brněnské památkové rezervace, v sousedství Měnínské brány a v bloku minoritského kláštera. Některým členům rady se zdálo, že budova svou přítomností přehnaně modernizuje kouzlo krásného starého místa. Za problematickou považovali i výšku provaziště divadla, které konkuruje výšce nedalekého minoritského kostela a poutá tak k sobě příliš mnoho pozornosti. Obhájci stavby naopak kladli důraz na fakt, že veřejná budova – studiové divadlo Janáčkovy akademie múzických umění – má na určitou velikost nárok i ve velmi cenném historickém prostředí. Svým elegantním i přísným neofunkcionalistickým stylem divadlo odkazuje na existenci mnoha funkcionalistických budov ve starém jádru Brna. Přední část budovy dodržuje měřítko starších domů v téže frontě Orlí ulice, zadní část s provazištěm opravdu tvoří ve svém prostředí novou dominantu. Stavba i teď provokuje k diskusi, zda nové dílo má nebo nemá nárok měnit konfiguraci cenné staré zástavby.

 

Rodinný dům s ordinací v Holešově (arch. Tomáš Možný) stojí v čele historické návsi města Holešova, zvané Plačkov. Autor pro něj opět zvolil moderní styl blízký funkcionalismu. Domácí rada ocenila autorovu práci s měřítkem, které se nedostává do rozporu se sousedními domy, i určitou nevtíravost a skromnost, s jakou se dům chová ke svému zajímavému okolí.

 

 

 

 

 

 

Garáže a provozní budovy zahradnictví Národního centra zahradní kultury v Kroměříži (Antonín Novák, Petr Valenta, Eduard Štěrbák) umístili autoři na okraj památky UNESCO, Podzámecké zahrady, a na dohled od kroměřížského zámku. Jejich budovy mají dřevěné pláště a tradiční formy střech, jaké by bylo možné označit za „archetypální“. Architekti se však dovedli vyhnout fádnosti a důmyslně si při tom pohráli s prostředky soudobého minimalismu. Zanedbaný kout zámeckého areálu tak pozvedli na kulturní úroveň, jakou památka UNESCO má mít.

 

 

Polyfunkční dům Kovárna v Mohelnici (Přemysl Kokeš) spoluvytváří okraj mohelnické památkové zóny; nároží dvou živých ulic starého města olomouckých biskupů. Autor, který před čtyřmi lety získal Cenu Klubu Za starou Prahu za polyfunkční dům na náměstí v Lanškrouně, si vybral pro svůj mohelnický objekt archetypální formy „domu s obyčejnou střechou“ a „domu s obyčejnými okny“. Podal však tyto formy s takovou mírou abstrakce, jaká dům bezpečně zařazuje mezi moderní projevy.

 

 

 

Také autoři dostavby hotelu Arigone v Olomouci (Alice Michálková, Pavel Pospíšil) zvolili pro svůj úkol archetypální typ výsledného řešení: „dům s okny“, rozmístěnými pravidelně po jemně šrafované fasádě a nezvykle zahloubenými do její plochy. Třebaže jde o řešení záměrně nevtíravé a až nenápadné – a tím i vhodné pro mimořádně cennou olomouckou část -, při pohledu zblízka si dobře uvědomíme, že tento dům je nový.

Jak je to z našeho přehledu zřejmé, v letošním ročníku převažovaly a dobře si v něm vedly stavby z Moravy; Čechy ve finále Ceny zastupuje pouze Liberec a Praha úplně selhává. Třebaže stavební výroba v České republice prochází krizí, na počtu uchazečů o Cenu to znát nebylo. V architektonickém řešení staveb pro historické prostředí, respektive těch zdařilých, se asi neobjevily žádné výrazně nové trendy, ale v rámci těch zavedených si architekti počínají invenčně a nápaditě.

 

 

Rostislav Švácha, předseda Ceny, 18. 2. 2014

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *